RECENZE

ENCYKLOPEDIE ZBRANÍ A ZBROJE

Autor: Leonid Křížek - Zdirad J. K. Čech

Knihu Encyklopedie zbraní a zbroje mnozí ze čtenářů už znají. Během uplynulých třech let ji renomované a na tematické encyklopedie do značné míry specializované nakladatelství LIBRI vydalo ve dvou vydáních a chystá třetí. To samo na dnešním přesyceném knižním trhu něco signalizuje.

Práce o více než třech stovkách stran, která zahrnuje kolem 1000 hesel a 750 ilustrací, je po textové stránce dílem Leonida Křížka (ano, přesně toho, jehož webové stránky právě čtete a který už pomohl jako majitel Elka Pressu, editor i autor na svět řadě titulů z oblasti militarií). Sám se v úvodu označuje za "poučeného amatéra" a hlásí se k označení "diletant" v nezprofanovaném smyslu, kdy toto slovo ještě znamenalo jen samouka. Myslím, že je to zbytečná skromnost, znám mnoho "amatérů" a "diletantů", jejichž vědomosti a znalosti vysoce překračují vědomosti "profesionálů" a "odborníků". Ilustracemi encyklopedii doprovodil Zdirad J. K. Čech, heraldik a grafik par excellence, jehož nezaměnitelné pérovky řádů, zbraní či zbroje zdobí nejednu publikaci.

LODĚ A MOŘE CHRISE MAYGERA

Autor: CHRIS MAYGER

Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal.

Bývaly doby, kdy kvetla kvalitní knižní ilustrace uvnitř i na přebalu, kdy krásná kresba či dokonce obraz na přebalu razil knize cestu k distributorovi a odtud ke čtenáři. Bývaly časy, kdy se na přebalech objevovaly nádherné obrazy, pro něž samé si člověk někdy knihu kupoval. Býval to čas kvalitních a specializovaných malířů, grafiků a výtvarníků. Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal. V 60. letech se prý Mayger odhodlal jít na "volnou nohu" a začít se kreslením moře živit. Malby, které vidíte v příloze, jsou několika příklady jeho práce. Až na výjimky se jedná o přebaly pro knihy. Ilustroval a kreslil jich řadu. Patřily mezi ně např. romány Nicolase Monsarrata (autora Krutého moře), či C. S. Forestera (autora Hornblowera nebo Africké královny). Nevím, jaké byly další Maygerovy osudy, katalog je z roku 1976. Nevím, zda se jeho kresby objevily i na přebalech kitů, kde se také svého času objevovaly velmi kvalitní kresby. Možná někdo ví a doplní…

LA BATAILLE, ANEB ROMÁN O BITVĚ U ASPERN A ESSLINGEN

Autor: Jiří Kovařík

Děj knihy Patricka Rambauda La Bataille (Bitva) začíná ve chvíli, kdy se Napoleon projíždí v doprovodu náčelníka štábu Berthiera po pravém dunajském břehu. Na levém břehu stojí za vesnicemi Aspern a Esslingen rakouská armáda arcivévody Karla, u Eggmühlu, Landshutu a Řezna možná poražená, avšak nezlomená a připravená se bít. Napoleon vydává rozkazy ke stavbě mostů a plukovník generálního štábu Lejeune vyjíždí hledat vhodné místo. Ve Francouzi obsazené Vídni se zatím obtloustlý mladý intendant Henri Beyle neúspěšně dvoří mladičké Anně Kraussové.

Píše se rok 1809, Napoleonova vojska překračují veletok, u Aspern a Esslingen se začíná tvrdě bojovat. V oněch dvou strašlivých dnech, po které bitva trvala, se odehrává většina Rambaudovy knihy. Je to román na pomezí literatury faktu, v němž hlavní hrdiny představují historické postavy plukovníka Lejeuna i Henriho Beyla (budoucího Stendhala), druhoplánové role pak hrají historické postavy. Na scénu vystupuje špión Charles Schulmeister, atentátník Stabbs, maršálové Masséna, Lannese, Lannesův pobočník Marbot, chirurg gardy Larrey, generálové Lasalle či d´Espagne a mnoho dalších. Románem je kniha potud, že v rámci dramatické stavby poněkud předsunula některé pozdější události (nezdařený atentát na Napoleona) a vytvořila fiktivní postavy prostých vojáků. Jsou to dva typy odlišných pólů. První představuje ostřílený veterán, kyrysník Fayolle, s nímž čtenář doslova prožívá monumentální a strašlivé útoky těžkého jezdectva, končící vyčerpáním, které přesahuje hranice lidských sil. Druhým je zelenáč Paradis, jehož prostřednictvím autor popisuje obranu Aspern, zhroucení mostů, hrůzu na chirurgických obvazištích i ústupu na ostrov Lobau. Volba tématu knihy je zajímavá, autor vyšel z Balzacových zmínek o záměru zařadit do Lidské komedie román z napoleonských válek. "Snažím se Vás obeznámit se všemi hrůzami, vší nádherou bitevního pole; tou mojí bitvou je Esslingen," psal autor Lidské komedie v obsáhlém dopisu paní Hanské a skutečně začal k románu sbírat materiál. Zůstalo jen u záměru, po kterém sáhl Rambaud jako po zavazujícím odkazu. Sám na zadní straně prvního francouzského vydání píše pár výmluvných vět: "Proč chtěl Balzac vyprávět Esslingen? Proč se máme vydat s Napoleonem k branám Vídně? Proč ne k Marengu, Abukíru, Slavkovu či Wagramu? Proč ony dva strašlivé dny, kdy nikdo neměl chu? se bít a po nichž zůstalo v obilí ležet čtyřicet tisíc mrtvých? Vidím jen jedinou možnost, jak to pochopit: překročit spolu se mnou Dunaj, cválat s Lannesem a Massénou, projít horkem požárů, riskovat rakouskou kuli. Nejprve jsem si kladl otázky, pak jsem byl zvědavý, potom nadšený a nakonec posedlý! Do sedla!" Posedlost tématem a jeho znalost čiší z každého odstavce. Děj je rozčleněn do sedmi kapitol (Vídeň v roce 1809, O čem vojáci sní, První den, První noc, Druhý den, Druhá noc, Po hekatombách), závěr tvoří historická poznámka a malý dodatek De profundis, shrnující další osudy hlavních historických hrdinů i úctyhodný seznam pramenů. Hlavním hrdinou románu je bitva sama, chystaná, kulminující, dramaticky změněná, požírající a stravující. Scény jakoby kreslili mistři napoleonské doby, Lejeune, Raffet, Charlet, Adam, Zix. Nezapomenutelná je strašlivá obrana kostelíku v Aspern s impozantním maršálem Massénou, ozdobeným ukradenou kněžskou štólou, vyčerpávající útoky kyrysníků nahlížené Fayollovýma očima, zřícení mostů, o němž referuje Lejeune. Reynaud se držel desítek dobových memoárů, jeho líčení je nesmírně autentické a přesné. Přitom zůstává stylově vybroušené v nejlepších intencích školy francouzských kritických realistů, Balzaca a Stendhala. Na literární úroveň povýšil autor řadu historických událostí a scén. Vycházel přitom ostatně (mimo jiné) především z Lejeunových Pamětí, z Pamětí barona Marbota (které mu posloužily například k vylíčení zranění a umírání maršála Lannese), z Kochových Pamětí maršála Massény (použitých k líčení Dunaje a ostrova Lobau) i z vlastní návštěvy bojiště (by? dnes pohlceného Vídní). Všechny postavy mají barvu a tvar, jsou živé a přesvědčivé (počínaje popudlivým Napoleonem, který míchá korsický dialekt s francouzštinou, záměrně předvádí vojákům žoviálnost a tváří v tvář nečekanému musí po mnoha letech sestoupit z nebes císařské výše, a konče třeba Marbotem, přesně takovým, jak jej čeští čtenáři znají z nedávno vydaných memoárů). Kromě nesporné literární hodnoty (kniha dostala hned po vyjití roku 1997 prestižní Prix Goncourt) a čtivosti (což není vždy totéž) je pozoruhodná faktografická věrnost. O znalosti reálií svědčí odborná recenze ve francouzském časopise l´Histoire, která vytkla autorovi jeden jediný detail: to, že u lehkých pluků tvořili elitní roty fyzilíři a voltižéři, ne voltižéři a granátníci, jak napsal autor - tato skladba byla jen u pluků řadové pěchoty. Je těžké alespoň vzdáleně La Bataille k něčemu přirovnat. Má v sobě cosi z oné vážnosti a lehkovážnosti napoleonských memoárů, ostře analytickou schopnost Aragonova Velikonočního týdne, stendhalovské nadání zkratkou vyvolat obraz i balzakovsky detailní popisnost míst a charakterů. P.S.: O českém vydání uvažovalo těsně před rozpadem Naše vojsko. Ujme se jej některý z českých nakladatelských domů? Přiznám se, že bych jej s rozkoší překládal… A zpráva pro eventuální vydavatele: na přelomu srpna a září jsem v pařížském knihkupectví koupil horkou novinku, další román, který Rambaud sliboval. Má výmluvný názvem Il neigeait (Sněžilo). Je to příběh o požáru Moskvy a ústupu Napoleonovy armády z Ruska. Měl jsem zatím čas jej sotva prolistovat, zdá se však, že je stejně skvělý jako La Bataille. Patrick Rambaud: La Bataille (Bitva). Bernard Grasset, Paris 1997, 302 stran. ă 1997, Editions Grasset et Fasquelle. Kromě obálky prvního francouzského vydání (kniha vyšla už ve vydání druhém v levných Livre de Poche) přikládám ilustrativní kresbu, olej Edourda Detailla s názvem Velitel eskadrony gardových dragounů vede útoku u Esslingen 1809.

ČERNÝ DEN NA BÍLÉ HOŘE

Autor: Nakladatelství Ave, Brno 1998, ilustrace K. M. Toman, pevná v

Brněnský historik Jaromír Hanák patří k těm nadšencům, o nichž jeden z největších českých továrníků na knihy říká, že jejich počínání nemá smysl. Vydává totiž knihy nikoliv s ohledem na zisk, ale na jejich kvalitu. Tedy, ne že by malým nakladatelům na zisku nezáleželo, ale nutkání pomoci na svět dílu, které je podle nich kvalitní, vede často k nemalým osobním obětem, nebo? distributoři a hlavně knihkupci mají mnohdy zcela odlišnou představu o tom, co to "kvalitní" kniha je. A jedni ani druzí zpravidla neplatí, i když si přesto nějaký ten "odlišný" titul odeberou… Na českém knižním trhu tak vzniká kuriosní situace: opravdu výjimečné knihy dokáží nakladatele přivést k bankrotu, přestože existují tisíce čtenářů, kteří právě takový titul marně hledají - nevzdělaní a "tržně" se chovající prodejci jim však přesto nedokáží vyhovět a jsou spolehlivými hrobaři i těch nejušlechtilejších snah…

Takový je bohužel i osud knihy Dušana Uhlíře: Černý den na Bílé hoře. Na pultech ji spatříte jen výjimečně, přestože její ohlas byl zcela mimořádný jak u čtenářů, tak u kritiky. Autor, známý brněnský historik a publicista Dušan Uhlíř, dostal za dílo dokonce cenu E. E. Kische. Jaromír Hanák založil své nakladatelství AVE v roce 1992 a kromě některých regionálně zaměřených publikací se věnuje také své oblíbené tematice vojenské historie. Uhlířova publikace je jednou z řady velkoryse koncipovaných monografií o významných bitvách české historie. Dosud vyšla stejně upravená kniha Bitva tří císařů - Slavkov/Austerlitz 1805 (rovněž Dušan Uhlíř), měly by následovat monografie o bitvě na Moravském poli, u Lipan, Hradce Králové, Zborova a další. Černý den na Bílé hoře je kniha nejenom poutavě napsaná, přinášející řadu objevných souvislostí a konfrontující vžité legendy s poznanou skutečností, věnující se důkladně vojenským peripetiím konfliktu, ale je také nádherně vypravená graficky. Koncepce je stejná jako u "Slavkova", obrazový doprovod a výtvarné řešení nejsou jen doplňkem, ale svébytným a plnohodnotným protějškem fundovaného textu. Uhlíř jako historik je znám svým zaujetím pro vojenské aspekty dějin a obě práce jsou dokladem jeho důkladného studia tohoto oboru. Zájemci militantního zaměření dostávají tak do rukou nejzevrubnější moderní vylíčení konfliktu, jenž měl tak velký význam pro naše dějiny, ačkoliv bitva sama o sobě byla z čistě vojenského hlediska nepříliš významnou šarvátkou. Nakladatel Hanák i autor původních ilustrací Karel M. Toman se podíleli na celkové koncepci obou knih nad rámec svých profesí a k výsledku lze všem zúčastněným jen gratulovat. Půvabné Tomanovy akvarely, dokumentárně přesné a přesto umělecky působivé studie "lidí ve zbrani", potěší jeho příznivce a jistě zaujmou ty, kdož se s jeho dílem setkávají poprvé (v té souvislosti nelze nepřipomenout, že tento velký umělec a ušlechtilý muž před pár dny nečekaně zemřel…). Ilustrace ze svazku věnovaného slavkovské bitvě jsou u článku Francouzské jezdectvo roku 1805. Text bělohorského svazku je výtvarně členěn do dvou celků. Hlavní část líčí historii stavovského povstání a v jeho rámci samotnou bitvu, vedlejší je tvořena samostatnými bloky - medailony hlavních protagonistů, dokumenty, popisy vojska, výzbroje, výstroje a taktiky. Kniha je typograficky vzorně upravena, tištěna na kvalitním křídovém papíře, v pevné vazbě, formátu přibližně A4 a přes svou relativně vysokou cenu je opravdovým klenotem. Její jedinečnost podtrhuje i to, že jsou zde vůbec poprvé uveřejněny reprodukce unikátních (a nám zcela neznámých) obrazů bělohorské bitvy z římského kostela P. Marie Vítězné. Poznámka vydavatele: Kniha je po letošním dotisku ještě v dostatečném počtu u distribučních firem a u řady knihkupců, kteří nevedou jen horké novinky. Případní zájemci si mohou knížku objednat také na adrese nakladatelství: AVE, Vltavská 7, 625 00 Brno, tel. 05-354-272, e-mail: ave.brno@seznam.cz Členové klubů vojenské historie mohou knihu dostat s 20% slevou.

Když se i mistr utne

Autor: Stanislav Berton (autor žije v Austrálii)

Na sklonku minulého roku jsem dostal od Z. Mahlera jeho nejnovější literární dílo NOKTURNO - Volná variace na známé téma (Nakladatelství Primus, Praha 2000). Knížku o 106 stránkách pojednávající o Lidicích jsem přečetl na posezení. Jak jsem četl, tak jsem pozdvihoval obočí a z rozpaků kroutil hlavou. Od autora, jehož kniha o Mozartovi inspirovala Miloše Formana k produkci nezapomenutelného filmu Amadeus, od badatele, který stvořil dokumentární film o Svatovítské katedrále, T. G. Masarykovi a Dvořákovi v Americe jsem neočekával dílko s tolika historickými nepřesnostmi.

Teprve až jsem knihu odkládal, povšiml jsem si na zadní straně tvrdé tmavofialové obálky několika řádků, vytištěných drobným bílým písmem. Mahler upozorňuje: "Nehledejte v této knížce historickou studii či dokumentární rekonstrukci - jde o fiction, tedy o beletrii, která kombinuje fakta s fikcí a dovoluje uměleckou licenci - fabuluje v řádu významů a domýšlí "černé díry" (třebas i průběh scén, u nichž nikdo z nás nebyl a o kterých nemůže existovat autentické svědectví)… Šlo mi pouze o volnou variaci na známé téma: nebo řečeno ambiciózně - o podobenství". Co přimělo Mahlera, jehož umělecké tvorby si vážím, k napsání knížky, po stránce jazykové mistrné, ale obsahově více než méně na úrovni politického pamfletu? (Cituji: "Lidice s konečnou platností prokázaly, že se Sude?áky u nás pod jednou střecho žít nelze - budou odsunuti Heim ins Reich!") Proč do svých tvořivých představ zařadil údaje a tvrzení, které jsou v rozporu s historickými fakty? Autorská licence má přece své meze. Se jménem Lidic jsou spojeny strašné nezapomenutelné prožitky mé generace (jsem ročník 1924). My jsme prožívali po atentátu na R. Heydricha (27. 5. 1942) nejprve obrovskou radost, ale zakrátko nevýslovnou hrůzu. Slyšeli jsme na vlastní uši salvy popravčích čet, viděli jsme na vlastní oči vyhlášky se jmény popravených, slyšeli a četli o vraždění a vyhlazení Lidic a Ležáků. Po válce jsme byli o těchto tragédiích informováni, ale zaujatě, z hlediska politických potřeb dne. Je udivujícím faktem, že až dodnes nebyla o Lidicích napsána ani jedna objektivní dokumentární kniha. Výjimka A hořel snad i kámen z pera Miroslava Ivanova potvrzuje pravidlo. Je možné, že Mahler má k dispozici doklady, které jsou mně neznámy. V několika případech převzal tvrzení, jež dali do oběhu komunističtí "historici", kteří podle pokynů ÚV KSČ se snažili znehodnotit hrdinskou protinacistickou činnost západních parašutistů a jejich domácích pomocníků. Žádný český historik mně doposud neposlal (napsal jsem mnohým) například doklad o záchytných adresách do Lidic, které měl mít parašutista Pavelka. Hlášení pražského gestapa tvrdí něco jiného. Také parašutista Gerik prý dostal od lidického Josefa Stříbrného (sloužil během II. Světové války jako navigátor v čs. Letectvu ve Velké Británii) adresu do Lidic. Z Gerika udělal Mahler jaksepatří zrádce. Na str. 34 uvádí, že Gerik, jehož záchytné adresy zklamaly, se přihlásil na policii v Praze v naději, že ho, Slováka, pošlou šupem na slovensko. Čeští policisté ho však předali gestapu. Ale: na str. 103 čteme, že se "Gerik a Čurda sami vydali gestapu". Čurda ano. Gerik ne! Podle Mahlera prý Gerik umístil v Lidicích vysílačku. Až doposud kolovalo v literatuře faktu tvrzení lžidějepisce Václava Krále, že k tomuto účelu gestapo použilo letce Přeučila (v roce 1941 odletěl z Anglie s novým modelem stíhačky Spitfire, přistál v Belgii a po léta dělal gestapu konfidenta). Dočítáme se také, že prý Hitler po pohřbu Heydricha 9. června 1942 v Berlíně "přikývl Frankovu návrhu, aby jakási záhadná ves mizela z povrchu světa". Je to opravdu nevinná básnická licence? Anebo záměrná snaha udělat K. H. Franka větším válečným zločincem než byl? Rozbor všech nesprávných údajů - mnohé bajky převzal Mahler od dvojnásobného zrádce, gestapáckého a estébáckého fízla Ladislava Vaňka - by zabral několik stran. Je například pravda, že krátce po Lidicích britská vláda vyslovila souhlas s principem odsunu Němců. Z dokumentů však vysvítá, že jak W. Churchill, tak A. Eden, když se v Londýně loučili s Edvardem Benešem před jeho odjezdem do Moskvy na jaře 1945, na něho naléhali, aby plán vystěhování Němců a Maďarů neprosazoval, protože britská veřejnost by s tak radikálním řešením menšinových problémů nesouhlasila. Zcela v duchu poválečné propagandy (trvá vlastně dodnes) pranýřuje Mahler protektorátního ministra Emanuela Moravce. Podle plk. Gšt. Aloise Šedy důstojníci na Hlavním štábu po válce usoudili, že Moravcovy šaškoviny během heydrichiády zachránily mnoho českých životů. Moravec řekl na jedné masové demonstraci: "Proti tomu, co se chystá, byla Bílá hora pouhá nehoda!" Věděl proč tak hovořil. Slyšel Hitlerova slova o jeho úmyslu vymazat český národ z mapy Evropy - nenajdou-li se atentátníci. Moravec nesměl citovat Hitlera doslovně. Dostal vůdcovo povolení varovat zastrašené české obyvatelstvo - v náznacích. Češi šli na protibenešovské demonstrace ve velkých městech protektorátu dobrovolně. Na Václavské náměstí se dostavilo kolem 200 000 osob. Při zpěvu české hymny zvedali pravice. Hráli o život. Kdo v květnu 1942 hazardoval více s osudem českého národa? Protektorátní president Emil Hácha a jeho ministři, anebo president zahraniční vlády Beneš, který dal k atentátu na Heydricha podnět? Mahler zvolil ne příliš š?astnou formu k napsání knížky o událostech, které budou otřásat city českého člověka ještě po mnoho generací. Doufám, že dokumentární film, který plánuje, se vyhne úskalí fantazie a proseje sítem faktů všechny doklady a tvrzení, které o Lidicích nashromáždil. Nokturno (podle Slovníku spisovné češtiny je to hudební skladba, vyjadřující klidnou noční náladu) bohužel Zdeněk Mahler nevygumuje ze své tvorby ani sekerou, jak s oblibou říkával a psával prof. Jaro Stránský.

ČEŠI V CIZINECKÉ LEGII

Autor: OTTO JANKA

Z finančních důvodů jsem musel vyřadit z edičního programu nakladatelství Elka Press knihu Otto Janky Češi v cizinecké legii, která s mnoha peripetiemi vznikala šest let. Hotové dílo, připravené do tisku, však převzal do svého edičního programu nakladatel Ivo Železný (kterému jsem pro toto vydání prodal za 1 Kč i registrovanou značku Militaria®). Prakticky beze změny zůstala i grafická podoba obálky (její finální verze se poněkud liší od té, kterou jste mohli nalézt v rubrice Nakladatelství Elka Press).

Z finančních důvodů jsem musel vyřadit z edičního programu nakladatelství Elka Press knihu Otto Janky Češi v cizinecké legii, která s mnoha peripetiemi vznikala šest let. Hotové dílo, připravené do tisku, však převzal do svého edičního programu nakladatel Ivo Železný (kterému jsem pro toto vydání prodal za 1 Kč i registrovanou značku Militaria®). Prakticky beze změny zůstala i grafická podoba obálky (její finální verze se poněkud liší od té, kterou jste mohli nalézt v rubrice Nakladatelství Elka Press). Otto Janka sepsal příběhy devíti Čechů, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie z různých důvodů a v různých dobách. Jedno je však spojovalo: statečnost. A' již se jednalo o znuděného poručíka habsburské armády (který se později stal československým generálem), o sochaře, jenž se chtěl rvát za obnovu české samostatnosti, či o mládence, kteří se rozhodli bojovat proti nacismu či bolševismu - ti všichni prokázali nejvyšší chlapské ctnosti: statečnost a věrnost. Jmenovali se: Josef Hoffman-Krátký, Josef Šnejdárek, Vilém Stanovský, Otto Gutfreund, Jan Lang, Ladislav Pařízek, Karel Hora, Otto Wagner a Jan Ryšavý. Avšak nejenom o jejich osudech je tato kniha. Neměla by chybět v knihovně žádného zájemce o cizineckou legii, vojenskou historii či o dějiny vlastního národa. V úvodu knihy Otto Janka píše: Bitva u Camerone, ve které se vojáci cizinecké legie utkali dne 30. dubna 1863 s mexickou armádou, je svatým příběhem v dějinách legie, ale je vlastně také příběhem z dějin zemí koruny české, i když se do našich učebnic nikdy nedostala. Dávno před tím, už od roku 1831, bojovali cizinci pod francouzskými prapory, ale teprve Camerone je pro legii rokem nula. Tenkrát vojáci cizinecké legie povýšili odvahu v boji na nejvyšší ctnost. Opravdu ji měli. Jen je nezajímalo, proti komu bojují a proč mají padnout na poli cti a slávy. V bitvě u Camerone měl mexický plukovník Millan pět set jezdců, tři sta padesát elitních vojáků a tisíc dvě stě dobře ozbrojených pěšáků. Proti němu stál kapitán cizinecké legie Danjou a šedesát legionářů. "Mexičani nabídli legionářům život, jestliže se vzdají. Muži odmítli a přísahali svému veliteli, že budou bojovat na život a na smrt". Přísahu splnili. Do Camerone byla legie jen armádou ztroskotanců, pošetilých dobrodruhů a syčáků. Po Cameronu v ní sice dál byli také ztroskotanci, pošetilí dobrodruzi a syčáci, ale když zazněl signál k útoku, už byli vojáky té nejodvážnější armády na světě. Všechny činy legionářů se od té doby s bitvou u Cameronem srovnávají. Víme, že v ní bojovali také dva Češi. Jmenovali se Horský a Kunášek a nic víc už o nich nevíme. Kniha o rozsahu 174 stran má formát A5, pevnou vazbu, je doplněna portréty popisovaných osobností, stojí 179 Kč a měla by být k dostání u každého dobrého knihkupce.

Napoleon's Elite Cavalry

Autor: Edward Ryan

Renomované britské nakladatelství Greenhill Books vydalo koncem roku 1999 pod názvem Napoleonovo elitní jezdectvo rozměrnou (26 x 36 cm) a nádherně vypravenou obrazovou publikaci, nad kterou se rozbuší srdce nejenom fandům napoleonských uniforem, ale jistě i všem ostatním zájemcům o vojenské náměty nejrůznějšího druhu.

Na 91 barevných tabulích známého francouzského kreslíře a badatele Luciena Rousselota, uveřejněných zde poprvé, jsou vyobrazeni příslušníci gardových jezdeckých pluků prvního císařství. Císařovo gardové jezdectvo tvořilo elitu elity a na Rousselotových obrazech jsou jeho příslušníci vyobrazeni ve vší nádheře, a? již při slavnostních příležitostech u dvora, v žáru bitvy či v poklidných chvílích ve vojenských leženích nebo na promenádách francouzských měst. Dosud nespatřené obrazy pocházejí z Vojenské sbírky Anne S. K. Brownové (Brown University, Providence, Rhode Island, USA). Soubor je uveden portrétem Napoleona v jeho oblíbené uniformě plukovníka gardových myslivců; 25 tabulí je věnováno dragounům, 27 jízdním myslivcům, 25 polským hulánům a 13 jízdním granátníkům. Loucien Rousselot (1900-1992) byl od 20. let dvacátého století vůdčí osobností francouzských badatelů a své obrazy vytvářel s minuciózní pečlivostí a důrazem na sebemenší podrobnost. Po léta vydával (od roku 1943) vlastním nákladem rozměrné barevné dvoulisty L'Armée Francaise, na nichž zobrazoval nejenom figury ve francouzských uniformách, ale do posledního detailu také každou součást výzbroje a výstroje. Toto jeho dílo je dnes vysoce ceněno jak odborníky, tak laickými sběrateli. Byl oficiálním malířem francouzské armády, přispíval do řady odborných časopisů a publikací a byl vyznamenán řadou cen. Autorem doprovodných textů, které popisují historii a výstroj gardových pluků, je Američan Eduard Ryan, sám pozoruhodná osobnost. Narodil se roku 1919 v Brooklynu v New Yorku, po studiích na Yalově univerzitě sloužil devět let jako důstojník válečného námořnictva a potom pracoval pro CIA. Jeho celoživotním koníčkem je sbírání vystřihovacích papírových vojáků. O tomto sběratelském odvětví napsal nádherně ilustrovanou knihu Paper Soldiers, která mapuje historii papírových vojáčků od 18. do 20. století (vydalo také Greenhill Books). S Rousselotem jej pojilo dlouholeté přátelství a on to také byl, kdo tuto dosud neznámou kolekci Rousselotových maleb objevil.

Korzárská válka

Autor: Jiří Kovařík

Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1.

Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1. Slova korzár a korzárská válka zůstávají synonymem pirátských dobrodružství. V mnoha knihách, včetně renomovaných encyklopedií, je korzár označen za jistý druh piráta, tedy námořního lupiče. I výraz "korzárská válka" označuje cosi nečestného a nezákonného. Jde však o omyl. Korzár nebyl pirát, ale námořník, který vedl záškodnickou válku se svolením svého vladaře či vlády. Korzárská válka měla přísná pravidla, zákony a specifika. Francouzští korzáři si dobyli v dějinách námořních válek výjimečné místo. Žádná jiná námořní velmoc nesvedla vést korzárskou válku s takovou intenzitou a v takové šíři. Francie to dokázala dokonce dvakrát. Poprvé ve válkami prosycené době vlády krále Slunce, Ludvíka XIV. Podruhé v dobách Francouzské revoluce a napoleonských válek. Kniha "Korzáři krále Slunce" je věnována bojům a plavbám jak proslulých velitelů Jeana Barta, Claude Forbina a René Duguay-Trouina, tak i mnoha zapomenutých. Jsou v ní vylíčeny i velké námořní bitvy, Texel, Bévéziers, Barfleur, La Hougue. Kniha však mluví také o podmínkách a zvyklostech korzárské války, způsobech, jimiž se vedla, životě na lodích za dlouhých plaveb i pravidlech boje. Byla napsána s použitím řady u nás neznámých dobových materiálů: vzpomínek slavných korzárů Forbina a Duguay-Trouina, statistik, nařízení, zpráv o plavbách, neumělou rukou psaných hlášení kapitánů z bojů. Kromě obrazové přílohy najdete v knize i mapky a plánky, které by měly do značné míry usnadnit orientaci v geografii, typologii plavidel a názvosloví oplachtění. Jak už naznačuje podtitul, bude následovat (dnes už odevzdaný) druhý svazek s názvem "Korzáři Francouzské revoluce", který by se měl objevit do konce tohoto roku. Níže uvedená ukázka je z páté části "Korzárů krále Slunce", která nese název "Duguay-Trouin, d´Artagnan moře". Lys versus Devonshire Rytíř de Forbin patřil v roce 1707 mezi živé korzárské legendy. Na počátku jara vplul, jak se na velitele eskadry slušelo, se vztyčenými vlajkami a vlajícími plamenci v čele svých lodí majestátně do největšího západoatlantského válečného přístavu. Vracel se z mimořádně obtížné plavby, ze zimy a mlh Baltu. Byl ověnčen novými vítězstvími, a když přebíral v Brestu rozkazy k dalšímu vyplutí, nepochybně si s vrozenou ješitností myslel své. Rozkazy to byly závažné a souvisely se situací na španělské frontě. Maršálu Berwickovi se podařilo u Almanzy na hlavu porazit Angličany a v důsledku tohoto vítězství ovládl Katalánsko, Aragonsko a Valencii. Do rukou mu padly obrovské zásoby a Angličané byli nuceni vypravit ke Španělsku konvoj osmdesáti lodí naložených municí, koňmi a oděvy pro armádu. Sotva se to ministr Pontchartain dozvěděl, napsal Duguay-Trouinovi a žádal, aby proti očekávanému konvoji zasáhl. Podobný rozkaz čekal v Brestu na Forbina. Rytíře nepochybně pohoršilo, že jemu, muži s hodností velitele eskadry, nebyl pouhý námořní kapitán Trouin podřízen. Rozkaz jasně říkal, že obě eskadry budou na splnění úkolu spolupracovat, že však jedna nepodléhá druhé a jednat mohou nezávisle. Ministr námořnictva znal povahy obou, věděl jak o jejich statečnosti, tak i ješitnosti a byl si jist, že oba jsou vyslovení individualisté a že by se jeden druhému nepodrobili. Forbin pyšně odmítl jakoukoliv vzájemnou poradu, čímž udělal radost Trouinovi, který se na všechny porady díval značně skepticky a pohrdavě. Rytíř pouze prohlásil, že pluje se svojí eskadrou do Dunquerque, aby tu lodě po dlouhé kampani vybavil a vystrojil. Pokud během plavby na ohlášený konvoj narazí, nu což, bude se bít. Taková maličkost, jako je anglická eskadra, jej příliš nezdrží. Duguay-Trouin vyplul z rejdy nedlouho před Forbinem. Pro něj to maličkost nebyla, úkol bral jako věc cti, která prospěje postavení Francie na moři. Rozvinul své koráby na oceánu do široké linie a začal pátrat. Uvážíme-li, že z koše mohla hlídka dohlédnout na vzdálenost patnácti mil, mohlo pět Trouinových lodí pozorováním obsáhnout za dobré viditelnosti prostor široký v závislosti na rozestupech kolem padesáti kilometrů a větší. Očekávaný konvoj nicméně spatřil jako první rytíř Forbin, který plul v linii, Trouina předehnal a hledáním si hlavu příliš nelámal. Obě eskadry byly na dohled a košová hlídka hlásila na můstek Trouinovy velitelské lodě Lys (Lilie), že Forbinova eskadra mění směr a na stožár že vyvěsila vlajkový signál, nařizující ostatním lodím stíhat nepřítele. Trouin pochopil, že Forbin něco objevil. Nařídil rozvinout maximum plachet, vyrazit vpřed a se zaujímáním sestavy v linii se obtěžovat, pokud na to bude čas. Psal se 21. říjen roku 1708. Se zkracující se vzdáleností se na horizontu vynořily plachty, pak detaily oplachtění a siluety trupů. Velitel tak zvolna dostával podrobnější obraz o protivníkovi. Hlídky napočítaly zhruba pětadvacet dopravních či obchodních lodí a pět lodí výrazně mohutnějších. To byl doprovod, později upřesněný na řadové lodi, trojpalubníky Cumberland (82 děl) a Devonshire (92 děl), dvojpalubník Royal Oak (76 děl) a dvě menší lodi, Ruby a Chester (každá 70 děl). Trouinovy paměti tyto dvě lodi charakterizovaly jako fregaty. Výzbrojí ovšem patřily mezi řadové lodi. Je možné, že dělítkem bylo pro korzárského kapitána uspořádání plachet na čelenu. Možná bral za řadové lodi ze zvyku jen ty, které měly čnělkový stožár s blindami (což u řadových lodí přetrvávalo neuvěřitelně dlouho, třebaže se s nimi mnohem hůře manévrovalo) a za fregaty ty, které už začínaly být po vzoru skutečných fregat opatřeny k práci s větrem mnohem příhodnějšími kosatkami na jednoduchém šikmém čelenu. Anglické válečné lodi pluly v linii a po větru od konvoje, na Cumberlandu v čele vlála vlajka velitele eskadry sira Richarda Edwardse. V dané situaci to bylo s ohledem na směr větru a polohu konvoje nevýhodné, Edwards však zpočátku považoval lodě v dálce za shluk pirátských či korzárských plavidel, které se vzhledem k palebné síle jeho "obchodníků s kulemi" zaútočit neodváží. Nejspíše jej zmátlo i to, co udivilo také Trouina. Forbinova eskadra náhle podkasávala spodní blindy i celkové oplachtění. Z počáteční rychlé plavby zvolnila na minimum. Trouin, který byl dosud pozadu, naopak nabíral co nejvíce větru a nechával rozvinovat perroquet sur perroquet, jednu brámovou plachtu za druhou, a zanedlouho Forbina o míli předstihl. Sir Edwards konečně pochopil, že jde o útok, a vyvěsil signál, aby se konvoj rozptýlil a dal na útěk. Sám se rozhodl, že bude útoku čelit a konvoj krýt tak, jak mu velela čest i povinnost. Bitevní linii už nebyl schopen zaujmout a tak signalizoval, a' se jeho válečné lodi rozptýlí. Obě divize proti sobě pluly tak, jako tomu bylo zvykem před stoletím, ve shluku rojové taktiky. Trouin zatím dal panu de Nesmond na Amazone povel, aby se s fregatou, která měla šestatřicet děl, postaral o konvoj. Nesmondovi však stála v cestě mohutná Cumberland. Nedbal palebné síly a bez jediné salvy přirazil tak, že zapletl svá ráhna do čelenu řadové lodi. Měl výhodu, mohl nyní použít část baterie na boku, přičemž Cumberland jej byl schopen postřelovat jen z děl na přídi. Nesmondovi vzápětí připlula na pomoc šestatřicetidělová Gloire kapitána La Jaille, která se zahákovala u zádě. "Nelze nevzpomenout akci jednoho z loďmistrových pomocníků, který přes rozbitý čelen skočil první na palubu Comberlandu (opět jedna z Trouinových specifických transkripcí, pozn. aut.) a pronikl až k vlajce, aby ji sňal. Právě byl zaměstnán přeřezáváním lana, když tu spatřil anglické vojáky, co se připlížili a nyní na něj vyrazili s napřaženými šavlemi. V tom nenadálém nebezpečí si zachoval dostatek duchapřítomnosti, hodil vlajku do vody a plaváním se dostal k šalupě, kterou za sebou Comberland vlekl. Pře'al od něj lano a připlul k nám s větrem v zádech s pomocí plachty, kterou uvnitř našel. Takto vystrojen se vyšplhal na palubu korábu Achille, který zůstal stát napříč. Vlajka, o níž tu mluvím, byla donesena do chrámu Notre-Dame v Paříži spolu se všemi ostatními, ukořistěnými na anglických korábech. Jeho Veličenstvo jej ráčilo odměnit zlatou medailí a povýšilo onoho chrabrého muže na loďmistra…," zaznamenal Trouin v memoárech. Stalo se neuvěřitelné. Dvě korzárské lodi, jejichž sečtená palebná síla nedosahovala síly dvaaosmdesátidělové Cumberland, velitelské lodi anglické doprovodné eskadry, byly úspěšné. Cumberland se ocitl v rukou Francouzů. Bitva se rozhořela na všech místech. Čtyřiapadesátidělový Jason pana Courseraca přemohl Chester. Achille kapitána de Beauharnais přirazil k Royal Oak. Na dělové palubě však propukl oheň, přeskočil na soudek s prachem a výsledkem byl výbuch, který si vyžádal na francouzské lodi osmdesát obětí. Royal Oak poškozená útokem i výbuchem, se snažila horečně vzdálit a přestala představovat vážného soupeře. Padesátidělová Maure kapitána La Moinerie-Miniaca měla větší štěstí. Zahákovala vyhlédnutého protivníka, Ruby, a donutila jej, aby se vzdal. V té chvíli dorazila na bojiště Forbinova eskadra, rytíř k Ruby přirazil rovněž a později se snažil přisvojit si zásluhy za její dobytí. Trouin na vlajkové dvaasedmdesátidělové Lys pozoroval vlekoucí se Royal Oak, která byla nyní snadnou kořistí. Současně však spatřil, že Forbinovi kapitáni, rytíř de Tourouvre a rytíř Cornil Bart (syn Jeana Barta), útočí na nejmohutnější Devonshire. Ta se snažila vzdálit z bojiště, činila tak ale rozvážně a s nesmírnou duchapřítomností. Neunikala po větru, natáčela boky a salvami zasypávala zejména Tourouvrovu Blackwall: "Pan de Tourouvre se, následován panem Bartem, blížil s nádhernou nezdolností, aby nepřítele hákoval. Dokonce jsem si povšiml, že už svůj čelen rozdrtil o záď oné mohutné řadové lodi, která jej s převahou střelby a dělostřelectva drtila na kousky. Ta příkladná odvaha mě dojala a já chvátal onomu chrabrému rytíři na pomoc. S rozhodnutím hákovat podélně, bokem k boku Devonshire, která dík přesile palby a děl ty dvě ubohé lodi rozsekávala, jsem dal popustit kasouny spodní blindy a už jsem se skoro dotýkal, když tu vyrazil z její zádi kouř tak hutný, až mě strach, že shořím s ní, přinutil bojovat s ní na dostřel pistole, dokud ten požár nezdolá. V tom očekávání jsem po tři čtvrtě hodiny zakoušel palbu z děl a mušket tak strašlivou, až z ní zůstalo na místě ležet mrtvo na tři stovky mužů. Zastrašen tím, jak jsem viděl všechny své lidi hynout jednoho po druhém, rozhodl jsem se k abordáži a v tomtéž okamžení jsem strhl kormidlo na stranu. Ráhna už se začínala křížit, když tu pan de Brugnon, jeden z mých poručíků, přiběhl a upozornil mě, že oheň, který se na zádi Devonshire vytvořil, se rozšířil do jejího lanoví a na plachty. Ihned jsem vyčlenil důstojníky námořní pěchoty, aby spěchali na konce ráhen přetít sekerami má lana, která se propletla s nepřátelskými. Otočil jsem kormidelní pákou a nechal vykasat, co mi z plachtoví zbývalo. Vzdálili jsme se jeden od druhého sotva na dostřel pistole, když se oheň přenesl ze zádě na příď korábu, v méně jak čtvrthodině jej celý strávil a celá posádka zhynula vprostřed plamenů. (…) Raději bych se byl nechal rozsekat na kusy než vidět v bolesti umírat tisíce neš'astníků tak strašlivým druhem smrti. Při vzpomínce na ono strašlivé představení se ještě dnes třesu hrůzou." Devonshire se potápěla v důsledku ohně i vody současně. Plameny ji stravovaly, loď se nakláněla a do otevřených střílen dolní baterie se hrnula voda. Praskot hořícího dřeva, výbuchy munice, samovolné výstřely rozpálených a nabitých děl, hučení plamenů, sloupy jisker, kotouče hustého mastného dýmu i sloupy syčící páry provázely hrůzné divadlo. Mezi děsivým křikem devíti stovek lidí na palubě prý bylo slyšet i zoufalý jekot žen, především manželek důstojníků, které vypluly se svými či za svými manžely… Bitva skončila, počítaly se zisky a ztráty. Francouzi ukořistili tři řadové lodi a patnáct lodí transportních, naložených především koňmi. Na palubách našli i množství důstojníků pozemního vojska s manželkami. Vítězné eskadry dopluly do Brestu a rytíř de Forbin okamžitě skočil do dostavníku, aby pospíchal do Versailles. Sotva dorazil ke dvoru, podal hlášení, v němž si přisvojil veškeré zásluhy za vítězství. Trouin vyrazil o něco později, s Forbinem se však setkal v kabinetu ministra de Pontchartain. Mezi oběma námořníky došlo k bouřlivé scéně. Forbin Trouina obvinil, že zbrklým útokem na eskadru předčasně upozornil, dík čemuž měl konvoj čas se rozptýlit. Na tom trval i ve svých pamětech, v nichž napsal: "Kdyby pan Du Guay jednal jen trochu obezřetně, byli bychom se nepochybně zmocnili celé flotily." Ministr, dvůr i král dali nicméně za pravdu Trouinovi, což je mínění, s nímž souhlasí i francouzští námořní historikové. Forbina, který požadoval po bitvě hodnost generálporučíka loďstva, Pontchartain odmítl. Duguay-Trouinovi král udělil důchod ve výši tisíc livrů. Odměnu dostal i pan de Tourouvre. Pokud šlo o výnos plavby a kořist, která z toho vyplynula pro posádku, připadlo na každého muže dva a půl livru… René Trouin získal mnoho slávy a pramálo peněz. Jeho renomé však stoupalo ke hvězdám a v následujícím roce 1708 velel nádherné eskadře deseti lodí. Štěstí se k němu navzdory síle otáčelo zády. Bratr Luc naléhal, že je nutno myslet i na finanční stránku věci, že rejdaři v Saint-Malo si sice váží statečnosti, nicméně už nemíní do Reného podniků vkládat prostředky. Situace rejdařské firmy Trouin začínala být povážlivá a Luc musel opakovaně na Pontchartainovi žádat odškodnění za prostředky, vložené do vystrojení královských korábů. René se rozhodl, že ekonomickou situaci změní útokem na konvoj z Brazílie. V Atlantiku však čekal marně, konvoj se mu onoho roku dík bouřím vyhnul a proplul, aniž korzár zahlédl jedinou loď. Zažil i nepříjemnost, kterou popsal následovně: "Křižoval jsem po tři měsíce, aniž jsem dobyl jakoukoliv kořist a pak jsem postoupil dosti rozčilující noční souboj s jednou švédskou válečnou lodí, která si mě spletla s Turkem, napadla mě prvá a paličatě bojovala až do rozbřesku, který ji teprve upozornil na omyl. K dovršení všeho zachvátila moji posádku žlutá horečka…" Eskadra se pokoušela odškodnit výsadky na pobřeží ostrova San George, kde se zmocnila města Las Vegas, to však byla jen slabá náplast. Luc Trouin si začínal zoufat a onoho roku 1708 jednomu příteli-rejdaři napsal: "Můj bratr Duguay přistál 30. října ve Vigu jen se dvěma ubohými kořistmi, na nichž bylo něco železa a mérinských ovcí, sečteno tedy nic. To vše je, drahý příteli, velmi skličující." A dodal, že jestli se situace roku 1709 nezlepší, pohltí náklady osobní majetek rodiny. © Militaria, Elka Press

TANKY PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ

Autor: -mbc-

FIREPOWER 2000 - High-tech Battlefield Palebná síla 2000 - Špičkové technologie na bojišti. Produkce: Mike Petro, Scénář: Steve Zaloga VHS video, 54 min, cena 330 Kč Na český trh dodává Filmexport http://www.filmexport.cz

První ze čtyřdílné série videokazet, mapující trendy v bojové technice na počátku jedenadvacátého století, se zaměřuje na pozemní vojska. Kromě moderních tanků, kterým je věnována největší pozornost, se dokument věnuje také samohybným dělům, bojovým vozidlům pěchoty a okrajově jsou zmíněny také nedocenitelní pomocníci v současném způsobu vedení pozemního boje - útočné vrtulníky. Vysokou odbornou kvalitu zaručuje již jméno scénáristy pořadu - Steve Zaloga je autorem mnoha knih a článků s tématikou bojové techniky, a také jedním z nejuznávanějších modelářů. Jeho články je na Internetu možné najít např. na serveru Missing Lynx (http://www.missing-lynx.com) či na webových stránkách magazínu Military Modelling (http://www.militarymodelling.com). Přestože vzhledem k rozsahu dokumentu - 54 minut - bylo nutné řadu témat pojednat ve zkratce, přináší tento snímek řadu zajímavostí, jako například stručné profily tanků M1A2 Abrams, T-80U, i slovenské verze T-72M2 Moderna. Bohužel chybí tanky izraelské konstrukce Merkava III či německý Leopard 2, který je ve verzi 2A5 všem představeným jistě důstojným konkurentem. Je zde podrobně vysvětlen princip moderních protitankových střel, jak průbojných střel 1. a 2. generace, tak řízených střel se zakřivenou dráhou letu, útočících na tanky shora (tedy na nejzranitelnější místo), a obrany proti nim - velká pozornost je věnována tzv. aktivnímu pancéřování. Druhá polovina dokumentu se věnuje bojovým vozidlům pěchoty - jak kolovým, tak pásovým - samohybným dělům, bojovým vozidlům protivzdušné obrany a také bojovým vrtulníkům, sloužícím jako podpora pozemních sil (např. americký vrtulník Apache či ruský Kamov). Další díly této série se věnují moderním leteckým silám, námořnictvu a řízeným střelám. Nezbývá než se těšit, že budou stejně kvalitní, jako díl první.

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru