RECENZE

Zajat ve Staligradu

Autor: Franz Sapp

Dramatický osud Rakušana v řadách německého Wehrmachtu

(Sapp, Franz: Zajat ve Stalingradu 1943?1946. Dramatický osud německého vojáka. Naše vojsko 2003, 282 s., obrazová příloha. Překlad z německého originálu ?Gefangen in Stalingrad?, Wilhelm Ennsthaler, Steyr 1992.) Šedesáté výročí bitvy u Stalingradu nabídlo před dvěma lety zájemcům množství literatury o tomto rozhodujícím sražení druhé světové války; tato knižní vlna poté ještě dlouho neopadla. V našich knihkupectvích se objevila převážně díla překladová, západní provenience, a to jak kvalitní historické práce, tak pokleslý škvár typu ?lancerských? brožur. Významnou část této produkce tvoří díla memoárová ? paměti a stalingradské deníky. Ač jde v tomto případě o pohledy subjektivní, mnohdy značně ideologicky zatížené a zkreslené, jsou vždy významným svědectvím o dramatických prožitcích lidí, ocitnuvších se v krutých podmínkách války na východní frontě. Příběh Franze Sappa, jehož povolali do hitlerovského wehrmachtu od mladé ženy a sotva narozeného synka, je v této řadě zajímavý především tím, že jde o Rakušana (z Urfahru, dnešního předměstí Lince), kterému se zkušenosti z války, stalingradské fronty a sovětského zajetí jevily zcela jinak, než tomu bylo u říšských Němců. Navíc si ve svém líčení zachovává věcný a podivuhodně střízlivý tón a některé jeho poznatky mohou znít až překvapivě. Frontová služba v nacistické armádě znamenala pro mladého Rakušana rozhodující životní zlom. Neskrývá, že před válkou patřil k té převážné většině rakouských obyvatel, kteří přivítali v roce 1938 Anschluss (připojení) k tzv. velkoněmecké říši. Jako i jiní v tom viděl východisko z marasmu rakouské ?stavovské? republiky, procházející po první světové válce permanentní politickou, ekonomickou a sociální krizí, provázenou vysokou nezaměstnaností. Příznaky očekávaného nacionálně socialistického rozkvětu se sice v ?Ostmarce? zprvu objevily, brzy však byly zastíněny celou známou zběsilostí nacistického vládnutí a zhoubnými důsledky Hitlerova válečného dobrodružství. Zatímco svůj nástup do wehrmachtu bral Sapp jako důsledek války, o jejíchž důvodech zpočátku příliš neuvažoval, teprve v ruském tažení a zvláště v katastrofě stalingradského kotle poznal a pochopil nelidskou podstatu nacistického režimu. Sapp líčí, jak poté, v sovětském zajetí, nastává názorová i faktická diferenciace mezi jeho spolubojovníky. On a jeho rakouští krajané teprve ?při těsném soužití s Němci si uvědomili, že k nim nepatří, že jsou jiný, samostatný národ? (s. 108) a že ?z příběhů kamarádů je vidět, jak rychle bralo opojení z hospodářského rozkvětu za Hitlera v Rakousku za své? (s. 120); přišlo vyléčení z velkoněmectví, ale také zklamání a strach. Tento inteligentní spojař zároveň cítí potřebu vysvětlit Rusům tuto svoji vlastní identitu, jejímž symbolem se poté staly červeno-bílo-červené stužky, které si muži z Rakous v zajetí připínali na stejnokroje. Sapp podtrhuje rostoucí rakouské sebevědomí, ale zároveň připouští, že bez trpkých zkušeností z války by k tomuto poznání málokdo tak rychle došel. Popisuje rovněž, jak na ně v zajetí zaútočila i jiná ideologie, kdy prochází se svými druhy sovětským propagandistickým táborem a ironicky poznamenává, že ?Stalin nás chce převychovat?. Mnozí jeho kamarádi zde koketovali s marxismem, on však spíše ocenil přístup do táborové knihovny, plné hodnotných německých literárních děl. Jinak vyznívá jeho pohled na ruské zajetí velmi smírně. Známé počáteční strádání zimou, nedostatkem stravy a nemocemi v zajateckých táborech kolem Volhy vidí jako krizi objektivních možností. Do zničené a vypálené oblasti se zoufalou situaci obyvatelstva náhle přibyly nekonečné desetitisíce zajatců rozbité Paulusovy armády a Sapp vidí, že Rusové jim dali co mohli, ačkoliv sami nic neměli ? ?kolikrát hladověli jako my? (s. 116). To se týkalo i rovnosti v lékařské péči a ošetření raněných. Nijak se rovněž nesnaží vykreslit příslušníky NKVD, kteří zajatce postupně a opakované vyslýchali a vedli jejich evidenci, v zlopověstné podobě, jak je tomu v mnoha jiných příbězích. Podle Sappa se někteří z nich sice chovali podezřívavě, ale korektně. Žádné násilí z jejich strany nezaznamenává, dokonce uvádí příklady, kdy zajatcům pomohli svými zákroky proti některým neurvalým strážným a při vyšetřování krádeží. Sappovo poněkud neurovnané líčení jeho zážitků, názorů i osudů jeho spolubojovníků je rozhodně neotřelým příběhem, který může, na válečném pozadí, přispět k hlubšímu poznání našich jižních sousedů a pochopení složitého vývoje rakouské společnosti za války i při budování poválečného státu. Českému vydání jeho knihy tak v tomto směru neprospělo přidání podtitulku ?Dramatický osud německého vojáka?, neboť v něm je celý tento dominantní rys Sappovy knihy zcela potlačen. Co však české verzi díla vyloženě ublížilo je překlad, místy málo srozumitelný až groteskní, především pro téměř absolutní neznalost vojenské terminologie, ale i vadnou interpretaci historických reálií. Přidá-li se k tomu ledabylá čeština a zkomolený místopis, má čtenář co činit, aby se příslušnou statí prokousal. Protože je to chronická bolest řady dalších překladových prací s vojenskou tématikou (někteří zhotovitelé těchto překladů si z neznámých důvodů myslí, že vojenství natolik rozumějí ? jak jednoduché!), není od věci zde uvést alespoň některé z mnoha defektů ze zmíněné knihy: ? překlad?nepřeklad: oficíři, mašírovat, fleky, deka, kompanie, artilerie, batalion, regiment, pancíř (= tank), infanterie, sajtna; ? špatný až nesmyslný překlad: pancíře lámající zbraň (s. 11), klíčový přístroj (= šifrovací, 15), tankoborníci (= zde pancéřoví granátníci, 18), kamera pro malé obrázky (= kinofilmová..., 18), Nový Testament (= ?zákon, 28), příchod (Anschluss Rakouska, 29), inženýrský důstojník (= ženijní..., 30), třípokojový bunkr (35), poštovní směrovací číslo (= ?polní pošty, 46), pancéřový granát (47), granát s přední rozbuškou (= ...nárazovým zapalovačem, 75), 384. infanterie vzdušné pěchoty (97), zatýkání (=zajetí, 100), tažení (= četa, 103), šumař s bubnem (= bubeník, tambor, 120), náhradní pozorovací útvar (122), poplašné dělostřelectvo (123), MG hlídky (= kulometné..., 128), tankový dělostřelecký pluk (131), hlídač (= strážný, 135), německy psaná táborová knihovna (163), vyšší poručík (= nad?, 167), rezistenční drát (214), lidový Němec (= Volksdeutsche, 250), atd.; ? věcné nesprávnosti: Resenberg (Rosenberg, nacistický ideolog, 29), Stalinovy varhany měly dosah (dostřel) 150 m (45), generálu Deboisovi udělil Hitler v první světové válce železný kříž (sic!, 97), Hitler byl zajatcem na tvrzi Landsberg (194), habsburská monarchie byla rozdělena roku 1864 (198), atd. ? ze zoufalého místopisu alespoň ukázku: Marmaros Szieg, Norinberg, Waldveirtl, Nausiedlerské jezero (v jehož okolí měly být chorvatské vesnice); běžné je použití pro naše čtenáře již neznámých německých názvů ? Lemberg, Gleiwitz, Siebenbürgen, Tschir, Hermannstadt, Jablonik (?), Kolomea, aj., dokonce Pitomink (Pitomnik, známé letiště Paulusovy 6. armády v kotli), Kotlubaň jako horský hřbet, atd. ? čeština: slepice kdákali a třepali se (130), děvčata jej začali obvazovat (135) několika národnostní stát (162), blízskost (23), Linecký dort (23), Nacisté, Sasský prapor, pohrávat si sní, vídeňák; vůbec se nerozlišuje odstín mezi Rakušanem a Rakušákem aj. Raději už dost, omlouvám se čtenáři za jeho trpělivost; avšak Sappova kniha stále, s poněkud vyšší pozorností, stále stojí za to číst. Zároveň si myslím, že pouze občas nastaveným zrcadlem lze napomoci ke zvýšení naší nechvalně známé části překladové literatury s vojenskou tématikou. Jinak se pro její početné zájemce stane duševní potravou, jež bývá často nedovařená či přesolená. To jistě může vést k zažívacím potížím.

Obě strany invaze

Autor: Blandford Edmund L.

V rozhlasovém projevu k francouzskému lidu ministerský předseda Winston Churchill 2. října 1940 slíbil, že Británie nikdy neochabne a zbaví Evropu zhoubného nacistického moru. Toto usilí si vyžádalo ještě další čtyři roky "krve, dřiny, slzí a potu", než se Británie a její spojenci mohli konečně vrátit na kontinent v den, který vešel do dějin jako Den D - 6. června 1944. Tato kniha přináší příběh Dne-D jak ho prožívali útočníci i obránci. Její originalita spočívá v tom, že obsahuje komentáře a vyprávění velkého počtu spojeneckých a německých vojáků, od generálů po vojáky v první linii. Líčí omyly, které se během kampaně přihodily, a popisuje hrůzy bojů očima jejich účastníků, vypráví o jejich strachu, vyčerpání a často i jejich zuřivosti.

V rozhlasovém projevu k francouzskému lidu ministerský předseda Winston Churchill 2. října 1940 slíbil, že Británie nikdy neochabne a zbaví Evropu zhoubného nacistického moru. Toto usilí si vyžádalo ještě další čtyři roky "krve, dřiny, slzí a potu", než se Británie a její spojenci mohli konečně vrátit na kontinent v den, který vešel do dějin jako Den D - 6. června 1944. Tato kniha přináší příběh Dne-D, jak ho prožívali útočníci i obránci. Obsahuje komentáře a vyprávění velkého počtu spojeneckých a německých vojáků, od generálů po vojáky v první linii. Líčí omyly, které se během kampaně přihodily, a popisuje hrůzy bojů očima jejich účastníků, vypráví o jejich strachu, vyčerpání a často i jejich zuřivosti.

Návrat z pekel

Autor: Murphy Audie

V roce 1949, když tato kniha vyšla poprvé, byla považována za naprosto nejlepší válečný román o poslední válce a stala se obrovským bestsellerem, často srovnávána s Remarqueovým Na západní frontě klid. Je to silný, krutý příběh servírovaný bez příkras, podle kterého byl později natočen film, v němž Audie Murphy hrál sám sebe. Tato vzpomínka na válku je i po více než padesáti letech stejně poutavá jako v době svého vzniku. Audie Murphy byl natolik ideálním válečným americkým hrdinou, až by se mohlo zdát, že si ho někdo vymyslel. Chudý texaský chlapec s andělskou tvářičkou a muškou ostrostřelce zosobňoval veškeré velké symboly své země: byl to pistolník z amerického Západu, který proti velké přesile bránil svobodu a spravedlnost. Navíc byl skromný, a pohledný jako filmová hvězda. Ačkoli ho kvůli malému vzrůstu odmítli přijmout k námořní pěchotě i parašutistům, Murphy si zoufale přál bojovat a sloužit své vlasti. Nakonec nastoupil k pěchotě, v níž našel svůj domov a s níž vybojoval tažení na Sicílii, v Itálii, Francii a v Německu. Příběh jeho bojových zkušeností ze druhé světové války jsou takové, že název knihy není jen hyperbolou; pravděpodobně ve zkušenosti žádného jiného vojáka není tolik bojů na krátkou vzdálenost nebo zblízka. Murphy byl vynikající a statečný bojovník s hlubokým smyslem pro kamarádství, bezpečnost svých spolubojovníků a pro splnění společného úkolu. Přestože mu v den vítězství stále ještě nebylo jednadvacet let, měl v té době na svém kontě 240 (potvrzených) zabitých, zajatých nebo zraněných nepřátel. Válku zakončil jako nejvíce vyznamenaný americký voják v historii; získal dvacet jedna medailí, včetně nejvyššího amerického vojenského vyznamenání, Kongresové medaile cti.

Když tato kniha vyšla poprvé (1949), byla považována za naprosto nejlepší válečný román a stala se obrovským bestsellerem, často srovnávána s Remarqueovým Na západní frontě klid. Je to silný, krutý příběh servírovaný bez příkras. Audie Murphy byl natolik ideálním americkým válečným hrdinou, jako by byl vymyšlen. Chudý texaský chlapec s andělskou tvářičkou a muškou ostrostřelce zosobňoval veškeré symboly své země: pistolník z amerického Západu, který proti velké přesile brání svobodu a spravedlnost. Příběh jeho bojových zkušeností z tažení na Sicílii, v Itálii, Francii a v Německu je takový, že název knihy není jen hyperbolou. Murphy válku zakončil jako nejvíce vyznamenaný americký voják v historii; získal 21 medailí, včetně nejvyšší, Kongresové medaile cti a měl na svém kontě 240 zabitých, zajatých či zraněných nepřátel.

Šest dní, kdy národ věděl

Autor: Bohumil Kobliha

Pražské povstání 1945

Osobnost dr. Bohumila Koblihy je dobře známá nejen doma, ale především v zahraničí. Erudovaný technik a expert v oblasti výstavby průmyslových závodů a managementu se podílel na řadě úspěšných projektů v Indii a v Saudské Arábii, přednášel na univerzitě v Lusace (Zambie), je autorem nepřeberného množství odborných statí, publikací, ale i aktuálních politických komentářů. Po invazi armád států Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel z vlasti do exilu, kde se v roce 1969 stal spoluzakladatelem celoexilového Naardenského hnutí a posléze jeho agilním generálním tajemníkem. Až do svého exilu v Londýně pocítil vliv StB a snahy zasáhnout každého, kdo nehověl jejím záměrům a plánům. Ubránil se a patří dodnes k těm nemnoha posrpnovým emigrantům, kteří si v zahraničí zachovali tvář, čest, dobrou pověst a čistý štít. Je osobností českých moderních dějin, která si svou odvahou, obětavou, vytrvalou a nekompromisní aktivitou ve prospěch staré vlasti zaslouží naší úctu, vděčnost a trvalou paměť. Předznamenaná kniha je spontánní výpovědí nejen pamětníka, ale především očitého svědka Květnového povstání v Praze roku 1945. Jeho autentická výpověď vychází jak z dětského ještě pozorování, tak především z pamětí, vzpomínek a archivních materiálů otce, člena odbojové organizace ÚVOD, kapitána československé armády Bohumila Koblihy seniora. Autor otcovy a své vzpomínky zasazuje do historické rámce dějů předcházejících osudovému válečnému konfliktu, ale postihuje též neméně fatální důsledky velmocenské hry Spojenců a jejich dopad na osudy naší země. V tomto směru je důsledně objektivní a není v žádném ohledu poplatný politické objednávce, podbízení se či pragmatické "profesionalitě" minulých i současných publicistů. Nic z toho mu při pevnosti jeho charakteru není třeba, v čemž je skutečnou výjimkou. S ohledem na tyto nesporné kvality mu čtenář rozhodně rád odpustí nepatrnou dávku nostalgie, jíž jsou jeho zejména rané vzpomínky poznamenány. Ke zpracování tématu využívá jednak svého chlapeckého deníku z té doby, ale především množství dosud nepublikovaných a závažných dokumentů z rodinného archivu, zvláště z otcovy písemné pozůstalosti. Publikací věnovaných Pražskému povstání je relativně mnoho. Začaly vycházet již v roce 1945 a přes svůj neskrývaný porevoluční patos měly zejména ty první v sešitovém či magazínovém provedení svůj půvab i historickou cenu v množství často technicky kvalitních fotografií, jejichž originály se časem nenávratně ztratily. Záhy začal být ale uplatňován selektivní přístup k autorům i k účastníkům Povstání. Ještě před rokem 1948 došlo k totální revizi historické interpretace událostí ve prospěch operací Rudé armády v Praze dne 9. května 1945 jako údajně hlavní aktérky osvobození. Tato interpretace byla jako jediná možná hájena až do nedávné doby. Vzpomínky dr. Koblihy jsou namnoze subjektivní. Jaké také jiné mohou v takovém případě být? Jsou však autentické a znovu prožívané v rozsahu, jaký je v této oblasti velmi vzácný. Projektují osudy rodiny Koblihových v souvislostech osudů celonárodních a vrcholí katarzí květnového povstání v mikrokosmu vršovických barikád. Jsou poznamenány vlastenectvím a oddaností národním ideálům v míře, která může být mnohým soudobým čtenářům již cizí, zvláště v mladé generaci. Právě v exilu si dr. Kobliha zřetelně uvědomuje, že bez těchto ideálů a jejich působení na aktuální dění nemá žádné národní společenství šanci na reálné přežití. Proto je jeho kniha, ač rozsahem subtilní, významově tak monumentální. Nejde totiž jen o rodinnou kroniku, jakkoliv se tak s prvním pohledem jeví, jde vedle faktografie především o esenci mimořádných životních zkušeností, jež jsou Koblihovým osobním odkazem nám všem. Mementem, které s ohledem právě na rozsah a hloubku autorem zažitého nelze v žádném případě ignorovat, a to s ohledem na aktuální stav Evropy i světa. Kniha je nesporným přínosem k historiografii válečného finále na našem území, významnou individuální sebereflexí, ale též pedagogickou pomůckou při výchově mladých generací cíleně manipulovaných či záměrně ponechaných sobě samým. "To, co Praha prožívala, byl urputný boj na život a na smrt. Zde nebylo nastavování druhé tváře. Ta byla národem nastavena více než sedmasedmdesátkrát . Teď bylo jen: buď a nebo! Nastupovala vůle národa vytrvat, nedat se a přežít!" (str. 82)

Zatím dobrý

Autor: Jan Novák

Mašínovi a největší příběh studené války

Když jsem si před lety přečetl knihu Jana Nováka Milionový džíp (68 Publishers, Toronto 1989), řekl jsem si, že ten člověk umí psát. Z jeho dalších románů jsem bohužel už nic dalšího nečetl, i když knihy tohoto posrpnového emigranta vycházejí v českých překladech po převratu i u nás (autor píše většinou anglicky). Až nyní jsem zvědavě sáhl po jeho nejnovějším díle, Zatím dobrý, s podtitulkem Mašínovi a největší příběh studené války. Byl jsem zvědavý, jak asi může dopadnout pokus zbeletrizovat skutečnou událost, která je v poslední době opět medializována (nejenom v souvislosti s návrhem Sněmovny skupinu bratří Mašínů vyznamenat za účast v 3. odboji) a tudíž ještě ?neuleželá?. Objemnou knihu o rozsahu 800 stran jsem bral do rukou s nedůvěrou. Jakmile jsem však přečetl první řádky, začetl jsem se do napínavého a skvěle napsaného příběhu tak, že jsem knihu přečetl na jeden zátah. Znovu jsem si ověřil, že Novák psát umí. Příběh Mašínů a jejich odbojové skupiny jistě není třeba připomínat. Hodnocení jejich činů a přístup k nim rozděluje naši společnost téměř černobíle. Žádná jiná událost našich dějin nevyvolává tak ostré spory. Přitom již vydané knihy osudech skupiny a rodiny Mašínů (Rambousek, Němeček, Mašínová?Martin) jednoznačně svědčí o tom, že se jednalo o legitimní protikomunistický odboj, nikoliv o nějaké teroristické činy. Novákova kniha teď podává celou historii skupiny jako heroickou ságu, kterou Josef Škvorecký prostě označil jako DÍLO. Jak uvedla porota literární soutěže Magnesia Litera, ?portréty členů rodiny jsou zakomponovány do fresky protitotalitárních aktivit a na pozadí reálného politického kontextu tak mistrně, že próza snese srovnání s velkými romány 20. století. ? Zatím dobrý má všechny atributy silné prózy: nosný příběh, výrazné postavy i suverénně zvládnuté vyprávění.? Viktor Šlajchrt k tomu dodává: ?Velký příběh se v tomto románu dočkal vpravdě důstojného zpracování a záleží na čtenáři, jak si jej mravně vyhodnotí. Čím větší legitimitu přizná komunistickému teroru, tím menší oprávněnost bude mít mašínovský odboj, což pochopitelně platí i naopak. Příběh je přitom vylíčen tak, aby si podržel nadčasovou platnost i po vyhasnutí aktuálních souvislostí. Možná se jednou připojí ke zlatému fondu českých legend, s jejichž sbíráním začal Kosmas už před tisíciletím.? Dílo se stalo po právu Knihou roku v rámci udílení výročních knižních cen Magnesia Litera (25. dubna 2005). Knihu vydalo v roce 2004 v překladu Petry Žalmanové brněnské nakladatelství Petrov (www.ipetrov.cz). Militaria doporučuje a zaručuje nevšední čtenářský zážitek. P. S. O tom, že téma je stále živé, svědčí i skutečnost, že obsáhlou knihu z pera Barbary Mašínové na stejné téma připravuje k vydání také nakladatelství Mladá Fronta (jako literaturu faktu).

Erotické historiky z autoškoly

Autor: Jiří Vincenc

No, moc militární to není...

Učitelé českých autoškol jsou jenom lidé jako my všichni, a tak se kromě bohulibé činnosti učit elévy řídit motorová vozidla v duchu pravidel silničního provozu občas neubránili pokušení zajít se svými žáky po vyúce na skleničku a při té příležitosti některé z půvabnějších adeptek umění řidičského nalákat k navázání důvěrných vztahů. V dobách, kterým říkáme ?totalita?, kdy se nedalo soukromě podnikat a každá mimopracovní činnost byla stranou a vládou bedlivě střežena, byla jednou z mála ?povolených? činností erotika. Tato kniha přináší v trochu pokřiveném zrcadle odraz těchto nevinných radovánek jak je zaznamenal jeden z oněch stovek pilných a zodpovědných pracovníků této úctyhodné instituce. Historky jsou to trochu peprné, místy snad i trochu pornografické, ale čtenář by si měl uvědomit, že byly napsány pro pobavení právě těch milovníků příběhů, kteří se neurazí při čtení erotických historek podbarvených humorem. Ostatní nech se četby raději vyvarují, aby nebyli pohoršeni, což rozhodně nebylo záměrem ani spisovatele, ani nakladatele. Autor není profesionální spisovatel, ale s pomocí poučenějších kolegů se mu podařilo anekdotické historky zarámovat jakýmsi ?dekameronovským? příběhem, dovedeným k překvapivému závěru. Nemalým kladem knihy jsou laskavě jizlivé ilustrace Jiřího Laštovky, předního českého výtvarníka. Brožovaná knížka formátu A5 vytištěná na kvalitním papíře má 144 stran, stojí 149 Kč a pokud ji nedostanete u svého knihkupce, lze ji objednat na e-mailové adrese nakladatele: elkapress@iol.cz

VÁLKA ZE DNE USMÍŘENÍ

Autor: Chaim Herzog

Popis války, která vypukla v den zahájení svátku Jom Kippur, v říjnu 1973. Moderní ozbrojené síly arabských zemí Izrael překvapily a ten byl opět nucen bojovat o svoji existenci proti drtivé převaze. Strhující vyprávění doplněné komentáři a vzpomínkami účastníků bojů je nabito napětím a příběhy hrdinství. Předmluvu napsal brigádní generál Michael Herzog, autorův syn, aktivní účastník bojů.

Dílo známého izraelského autora je především podrobným popisem boje izraelské armády v nelítostné válce, které vypukla v den zahájení svátku Jom Kippur, v říjnu 1973. Kniha odkrývá příčiny války uprostřed bouřlivého vývoje vztahů na Blízkém východě, na jehož pozadí se arabským zemím podařilo vybudovat moderní ozbrojené síly, jejichž nečekané nasazení Izrael téměř dokonale překvapilo. Velká pozornost je věnována i nejvyššímu izraelskému vedení v okamžiku, kdy si uvědomilo, že Izrael je již opět nucen bojovat o svoji holou existenci, a jako obvykle, s drtivou převahou nepřítele. Kniha však není jen suchým popisem, naopak, nabízí strhující vyprávění doplňované řadou komentářů a vzpomínek očitých svědků a účastníků bojů, je nabita napětím a příběhy inspirujícího hrdinství. Je doplněna o 18 ilustračních fotografií a 9 map. Její příběh je uzavřen popisem a rozborem politických dopadů právě skončeného válečného konfliktu. Mimořádnou událostí je i předmluva, kterou k tomuto vydání napsal brigádní generál Michael Herzog, syn Chaima Herzoga a aktivní účastník bojů, v níž zařazuje knihu svého otce do kontextu jeho ostatních prací a odhaluje čtenáři i zajímavý pohled do jeho nitra.

Západní fronta

Autor: Julian Thompson

Ode dne D až do zániku Třetí říše

Kniha Západní fronta vám dovolí i po 60 letech prožít rozhodující boje, které se odehrály na západě Evropy v posledním roce druhé světové války. Provede vás "příběhem" západní fronty, který začal v červnu 1944 a skončil bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa v květnu 1945. Postup spojeneckých vojsk s sebou přinesl řadu slavných bitev a událostí, včetně Dne D, bojů o Arnhem, bitvy o Ardeny, dobytí mostu u Remagenu, dobytí Hitlerova Orlího hnízda či šokujícího objevení koncentračních táborů. V knize Západní fronta najdete faksimile 30 mimořádně vzácných dobových dokumentů, a to v originálním jazyce i v českém překladu, které jsou přímo vsunuty do jejích stránek. Publikace vám tedy umožní vzít si do rukou mapy, deníky, dopisy, přísně tajné dokumenty, brožurky, propagandistické letáky a plakáty, které byly dosud skryty v archivech nebo vystaveny v britském Královském válečném muzeu či jiných sbírkách po celém světě. Mnohé z dokumentů byly teprve nedávno objeveny a dosud nebyly publikovány. V publikaci najdete více než 200 pečlivě vybíraných fotografií a 20 plnobarevných bitevních map. Důležité okamžiky historie se vám jejím prostřednictvím téměř odehrají před očima. Kniha vznikla ve spolupráci s britským Královským válečným muzeem. V tomto ojedinělém formátu vyšla v originálním nakladatelství Carlton také kniha D-Day Experience, jíž se v západní Evropě prodalo již přes 150 000 ks. Autor knihy, Julian Thompson, je předním vojenským historikem, hostujícím profesorem válečných věd na londýnském King´s College a slavným veteránem války o Falklandy. Napsal celou řadu úspěšných knih, například The Imperial War Museum Book of War in Burma 1942-1945, The Royal Marines nebo The Imperial War Museum Book of War behind Enemy Lines. Knihu vydalo nakladatelství CP Books, a. s. MOC je 990 Kč.

Možno zakoupit v internetovém obchodě na www.cpbooks.cz

Další informace na http://www.cpbooks.cz/Hobby/Book.asp?ID=154

Odplata

Autor: John Kerrigan

Další příběh z historie jednotek SAS se odehrává v Německu, v říjnu 1945. Válka skončila. SAS je rozpuštěna. Ale major Rory O?Sullivan stále hledá tajemného doktora Barsche, který ve Francii mučil a zabíjel zajaté muže z jeho jednotky. Proti jeho misi však stojí tajná organizace SS ?Pavouk?, která je odhodlána učinit vše, aby dr. Barsch i další váleční zločinci unikli spojeneckým soudům

Další příběh z historie speciálních jednotek SAS se odehrává v Německu, v říjnu 1945. Válka skončila. SAS je rozpuštěna. Ale major Rory O'Sullivan se nevzdává svého úmyslu najít tajemného doktora Barsche, který loni ve Francii mučil a zabíjel zajaté muže z jeho jednotky. Pod záštitou samotného Churchilla, nedávno zbaveného úřadu ministerského předsedy, vyrážejí dva džípy někdejší SAS pátrat po hledaném muži. Proti této misi však stojí silný protivník, tajná organizace SS "Pavouk", která je odhodlána učinit vše, aby dr. Barsch i další váleční zločinci unikli spojeneckým soudům. Při snaze o jejich ochranu nehledí na životy. Neonacisté nejsou jediní, kdo se snaží muže z SAS na cestě za kořistí zastavit. Generál Patton, guvernér americké okupační zóny, věří, že komunistickému převratu může čelit pouze obsazováním míst ve státní správě právě bývalými nacisty. Proto pověřuje proněmeckého plukovníka Helmuta Zillera, jenž nemá Brity v lásce, úkolem najít a zastavit tajně vyslané komando SAS. John Kerrigan je jedním z pseudonymů známého autora válečných románů Charlese Whitinga. Čtenářům knížek z nakladatelství Baronet je znám hlavně pod jménem Leo Kessler

Japonské letadlové lodě

Autor: Jan Pavlík

Zase jeden paskvil...

Jednu z mnoha mezer na českém trhu s námořní literaturou měla vyplnit knížka Jana Pavlíka Japonské letadlové lodě z období 2. světové války, která dosud tu a tam leží v prodejnách. Práce je sice jen kumulací faktů, nenáročně aplikovaných ze zahraničních pramenů, bez vlastního výrazného autorského přispění, např. odborným komentářem, ale o to přehledněji nabízí sled početných kapitol. Z nich jedna každá je věnována lodnímu typu, od japonské letadlové lodi HÓŠÓ po poslední z nich – KUMANÓ MARU aj.

Co také čtenář s povděkem přijme, je stručný výčet dat a schémata námořních letounů na japonských nosičích používaných, modeláři však asi příliš neuvítají technická rozkreslení některých menších palubních objektů – zbraní, světlometů, záchranných člunů, kotev…, neboť v knize chybí důkladnější polocelkové výkresy. Ale budiž. Rozsah práce by mohl být stonásobný, a stejně by tematicky vybranou látku nepojal, ale i tak, určitě by knížka mnohé potěšila… kdyby!! Kdyby nešlo o práci diletantsky selhávající takřka ve všech ohledech!!! Už po přeškobrtání prvních stránek musí čtenáře zarazit, jak nízká je faktografická i jazyková hodnota knihy. Přesněji – jen některé pasáže jsou vyhovující, zatímco většina ostatních se až nevídaně plete v údajích, navíc jsou pod úrovní znalostí češtiny žáka obecné školy. Pokud se znepokojivě hovoří o všeobecném úpadku kultury české řeči, tak zde se podařilo nakladatelství Svět křídel vypustit do světa frapantní důkaz důvodu tohoto znepokojení - hrubých gramatických, stylistických a logických prohřešků je v knize nespočet!! Nevyčítám je ale ani tak zjevně nezkušenému, „nevypsanému“, zřejmě mladičkému autorovi, jako redaktorům uvedeného nakladatelství.

Pavlík prokazatelně není spisovatel, natož rutinérský literát, Jan pouze prostoduše nabídl k vydání tematicky zajímavou a potřebnou knížku, aniž věděl - jak je špatná. Ale když už ji nakladatelství Svět křídel převzalo, bylo jeho povinností, aby buď se o rukopis co do faktografické výbavy a gramatické a stylistické úpravy do detailu postaralo, anebo aby jej autorovi vrátilo. Jenže – nestalo se ani jedno, ani druhé - a výsledek je příšerný! Pravda, nejméně náročným čtenářům je i takové zjištění lhostejné, protože i tak „budou mít doma pěknou knihu“, více náročnější čtenáři mluví o nepovedené, ale přijatelné práci, ty nejnáročnější popadá zuřivost. Nelze se divit. Tak například hned na první stránce, pod heslem HÓŠÓ, Pavlík píše: „16. prosince 1919 byl v Asanu položen kýl cisternové lodi Kokubokan, avšak počátkem r. 1920 císařské válečné námořnictvo rozhodlo o přestavbě na letadlovou loď, která obdržela jméno HÓŠÓ…“ Dva tři řádky, ale co lajdáctví a laickosti v nich je! HÓŠÓ („plachtící Fénix“) se původně nejmenovala KOKUBOKAN, jak uvádí Pavlík, to je obecné označení pro japonská depotní plavidla námořních letadel (!!!), správné označení zní kobubókan!!! (Jako by traktor měl název TRAKTOR). Byla to původně tanková loď, pro kterou bylo teprve vybráno jméno HIRIJÚ. Loď až posléze, 13. října 1921, byla pojmenována na HÓŠÓ (ne v r. 1920). Kýl lodi nebyl založen v Asanu (asi korejském, neboť japonský neexistuje!!!), ale v japonské loděnici společnosti Asano SB v Curumi… To jsou rozdíly!! A hned na první stránce!!

Po takovýchto zjištěních už začíná čtenář tušit, o jaké dílo jde, že koupil špatně, že asi nemá význam se prokousávat jejím řádky, byť na křídovém papíře… Ale když se přece jen překoná a bude číst dál, dočká se dalších překvapení. Všimněme si nejdříve toho nejhumornějšího: Jelikož se páni redaktoři Světa křídel neobtěžovali přemýšlet o Pavlíkem uváděných prapodivných jednotkách strojového výkonu (KM) a nechali je tam, tato jediná česká kniha v dějinách unikátně zcela vážně a zásadně uvádí převzaté polské „koně mechaniszne“ (52 000 KM apod.)!!! Tedy ani naše „k“, ani „kW“, případně dodnes přijatelné označení „HP“ (z angl. „horse power“), ale polské jednotky. Nevídané, neuvěřitelné!!! Dál: „Bosman“ místo “bocman“ je možné považovat za překlep. Za kritickou pozornost však stojí Pavlíkem neustále uváděná, v češtině neznámá, legrační hodnost „komandér“. Kde a jak ji Pavlík vzal? Jednoduše! Bez nejmenšího rozmyslu ji opět přebral z předlohové literatury a nezodpovědně ji do své knížky zařadil, ač v hodnostních žebřících český ekvivalent pro „commander“ jako „komandýr“ neexistuje a jde když tak o „komodora“(vyšší než námořní kapitán, ale nižší než kontraadmirál – velí velkým lodí, i malým skupinám lodí). Další blábol – a nyní už si je soudný čtenář jist, že koupil unikátní paskvil.

(Zde poznamenávám, že nemohu souhlasit s tvrzením p. Novotného, že byl námi „zčeštěn“ (!!!) anglický výraz „commodore“ na onoho smutného komandýra, neboť v běžných českých transponovaných hodnostních žebříčcích se běžně uvádí „komodor“. „Komandýr“ má asi tutéž sémantickou hodnotu jako „oficír“.)) Samozřejmě, že nelze na redaktorech Světa křídel chtít, aby se do detailu vyznali v tematice japonských letadlových lodích, tady je odpovědnost na autorovi, ale trestuhodné je, že v textu knihy redaktoři ponechali bez povšimnutí neskutečně mnoho hrubých gramatických chyb, které tam Pavlík nasekal. Čtenář zde chtě nechtě znovu zaujme podezření vůči legitimitě Světa křídel vydávat knihy – nepochybně žije z toho, že se jí nabízejí i dobří autoři, jejichž kvalitní texty redigovat ani netřeba, takže se by se babrali s Pavlíkem….

Ale k chybám: Například na str. 10 stojí „dobití letiště“, ač ze základní školy víme, že se vojensky (letiště) „dobývá“. Běžně se v knize píše „standartní“, ač má býti „standardní“, tu a tam je „stanoviště se necházely“ místo „nacháze-la“ (str. 49), někde chybí interpunkce (str. 16: „… dva trupy které byly“). Na zadních deskách najdeme, že se lze „těšit na Americké a Anglické letadlové lodě“, ač rovněž měšťanka učí, že se píše „americké a anglické“, neboť přídavná jména v tomto případě nelze považovat za názvy. Navíc tady nejde o lodě anglické, ale britské, jenže to by chtělo znát státoprávní uspořádání Spojeného království Velké Británie…Takovým „detailem“ se Pavlík ani Svět křídel však nehodlají zdržovat, neboť a priori považují čtenářskou množinu fandů za znalostně podprůměrné, přesněji - za ještě větší diletanty, než je juvenilista Pavlík. Tristní je také Pavlíkovo míšení anglických verzí názvů a termínů s jejich českými verzemi – měly být jednotně v českém přepisu. Jenže autor tyto varianty splácal dohromady, a redaktoři to nechali, a tak někde stojí správně „Šinano“ aj., ale jinde, bez rozmyslu, místo běžného „Micubiši“ stojí „Mitsubishi“, místo „kóšó“ je najednou „kosho“, najdeme „Tsurugizaki“, někde je „Yamato“, jinde „Jamato“ atd. atd.

Blázinec! A to se raději ani nehodlám příliš zdržovat zjištěním, že jednou jsou názvy v uvozovkách, jednou bez nich, jednou psané běžně, jinde kurzívou… Celkový otřesný zmatek pak umocňuje i provenienční nejednoznačnost termínů, např. na str. 18, v případě výrazu „aerofinishery“, mělo být buď „aerofinišery“, anebo, trochu nadsazeně, angl. „aerofinishers“, s explicitním vysvětlením obsahu pojmu, když už tedy autor hodlal tento termín takto použít. Příkladů bych uvedl skutečně mnoho, ale nestojí to za čas a recenze není až takovým školením nejtěžších amatérů. Jak to bývá, pokud takovéto práce píše člověk neznalý základů transkripce a transliterace z japonštiny, či je líný si je někde ověřit, nastanou nesrovnalosti i v diakritice, zde v psaní čárek nad protaženými samohláskami. Není totiž HOŠÓ, ale HÓŠÓ, ne ŠOKAKU, ale ŠÓKAKU, ne RJÚHO, ale RJÚHÓ, ne SORJÚ, ale SÓRJÚ… A jiný nedostatek: Jak ošemetné je - ostatně nesprávné - skloňování cizojazyčných názvů lodí, dokládá věru silný příklad ze str. 37: „…letouny z KAGI“, místo „z KAGY“.

Ale nemysleme, zdaleka nejde o jedinou hrubku v této pozoruhodně hrůzné knize! Větná stavba s jejími vnitřními významovými prvky jde úplně stranou – co si pomyslet třeba o větě (str. 33): „HANGÁRY: Oba hangáry byly prodlouženy k přídi, zvětšujíc jejich objem.“ Koho? Čeho? To si musí čtenář domyslet. Že hangárů? Pak by ale věta musela vypadat úplně jinak! A ten přechodník!! A opět: Nemysleme, že jde o výjimku, podobných „perel“ najdeme v knize mnoho. Pavlíkův na slovní zásobu chudičký text činí amatérsky neohrabaným také přemíra pasív! Nic proti trpnému rodu, ale je-li sloveso „bylo“ nejčastěji užívaným výrazem, ve smyslu „byly provedeny“, pak je třeba výhradu vyslovit – stereotyp je až odpuzující: „byly projektovány“. „byly zasaženy“, „byly namontovány“, “byly spatřeny“, „byly naloženy“, „bylo vyzbrojeno“, „byl přesunut“, “bylo dobudováno“, „byly testovány“, „byly rozbity“, „byly odloženy“… Cožpak autor a páni redaktoři neznají i jiné, příjemnější, opisné způsoby vyjadřování? Což takhle místo „stavba byla započata“ dát prostinké „stavba začala“? A nebylo lepší nahradit hrozné „prováděly útok“ jednoduchým „útočily“? A co místo zbytečně roztaženého „zůstalo ponecháno pouze šest děl“ uvést jen “zůstalo šest děl“? Vždyť „ponecháno“ je tzv. parazitní výraz - zbytečný pleonasmus!

Soudím, že autoři typu Pavlík brzy dospějí k obratům druhu např. (místo „podíval se“) „byl jím proveden pohled“ (a ještě za to dostanou od Světa křídel zaplaceno). Další problém: opakování stejných slov v jednom odstavci, v jednom souvětí, ba v jedné větě. Příklady hned z úvodní strany (5): „HÓŠÓ byla první japonskou lodí, na níž se školili první ja-ponští piloti…“. Tamtéž „Loděnice…, která se ujala dokončovacích prací, které byly dokončeny…“. Ani tady nejde o výjimky, ale o mihotání hovadin! A co dodržování souslednosti časů? Nejeden odstavec začíná větou v přítomném čase, další věta je v čase minulém, následná opět v přítomném průběhovém. Jeden z mnoha případů (str. 43): „Před vypuknutím války se RJÚDŽÓ nachází ve vodách Palauských ostrovů. 7. prosince palubní letouny napadly port Davao na Filipínách. 12. prosince podporuje japonský výsadek na Legaspi.“ (V této větě měl být zopakován podmět). A „port Davao“ je prostě jen (přístav) “Da-vao“, jakýpak „port“. V tiráži čteme, že jde o knihu „Japonské letadlové lodě“.

Budiž, neshodu názvů na deskách a tiráži pomiňme, ale pak ovšem - kde je zmínka o vůbec prvním japonském nosiči letadel, lodi WAKAMIJA? Nu a kniha postrádá jakýkoli úvod, jaký v dobrých knihách nechybí - vstup do tématu, propedeutiku, vylíčení vývoje japonského letadlového loďstva v historických podmínkách. Jenže na to Pavlík bohužel nemá, Pavlík jen trestuhodně ledabyle opisuje čísla od jiných autorů a propojuje je vlastním „literárním“ jazykem na úrovni slohové práce žáka sedmé třídy ZŠ. Ano, na Pavlíkovi je sympatické, že se snaží. A každý z nás nějak začínal. A nebylo by ani vhodné i z Pavlíkovy knihy vydloubávat chyby, pokud by byly ojedinělé. Chyby se prostě stanou - a udělá je i dobrý, pečlivý autor. A lze na ně taktně upozornit, lze je odpouštět, lze mít poro-zumění a pochopení. Jenže v této práci je chyb tolik, že se stala karnevalem trapností - hýří nesmysly, jaké v naší námořní literatuře jaktěživ nebyly. A s tím s ven musí, před takovým „dílem“ je třeba varovat. Proč nakladatelství Svět křídel takto nechalo Pavlíka ztrapnit, je mi záhadou.

Autorovi lze nyní proto doporučit, aby se na sepsání dalšího svého díla faktograficky i jazykově dokonale připravil (má-li o takové přípravě představu) a případně vyhledal odbornou pomoc. Až pak by možná mohl znovu začít – nejlépe pod jiným jménem. Ale bohužel!! Pavlík a Svět křídel už hrozí dalšími svými knihami s podobným náměty. Jenže tímto „nářezem“ mj. dále ohrožují důvěru v české autory obecně! Svět křídel si to může dovolit - odborná kritika námořní literatury u nás bohužel neexistuje. I proto se v českých literárních podmínkách může horentně kšeftovat i s knižní zrůdou. Ale kdyby Pavlík vydal své „Japonské letadlové lodě“ na Západě, jeho i nakladatelství by tam odborné časopisy setřely tak, že by Pavlík nevydal už ani návod na převaření vody a Svět křídel by přešel na horoskopy. V tomto českém případě se stalo jen jediné: i trochu náročnější čtenáři jsou obsahem této knihy podvedeni. A mnozí by takovouto knihu doma nechtěli možná ani zadarmo. Což bylo Pavlíkovi, ale spíše hlavně Světu křídel evidentně úplně jedno.

Jan Pavlík: Japonské letadlové lodě, vydal Svět křídel, Cheb, v listopadu 2004, jako svoji 99. publikaci, odpovědný redaktor Arnošt Moucha, uváděný náklad 999 výtisků.

PŘEVZATO z oldWARSHIPS (www.warships.nazory.cz) se svolením autora

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru