RECENZE

Nesmrtelný maojr Zeman

Největší hrdina moderní komunistické mythologie, major Jan Zeman, vystoupil v čecháčkovské dominii opět na scénu. Dle reportéra MF Dnes Petra Suchomela (21.2.08) jde o jakousi tahanici s prodejem tohoto, dle slov ředitele ČT Janečka ?našeho nejúspěšnějšího obchodního artiklu?, jinak to husákovského normalizačního TV seriálu, který i dnes zahřívá čecháčkům jejich prokomunistická, anti-západní srdíčka.

Největší hrdina moderní komunistické mythologie, major Jan Zeman, vystoupil v čecháčkovské dominii opět na scénu. Dle reportéra MF Dnes Petra Suchomela (21.2.08) jde o jakousi tahanici s prodejem tohoto, dle slov ředitele ČT Janečka „našeho nejúspěšnějšího obchodního artiklu“, jinak to husákovského normalizačního TV seriálu, který i dnes zahřívá čecháčkům jejich prokomunistická, anti-západní srdíčka.

S touto mythologickou postavou, jakéhosi Husákovic to Herkula, jsem se poprvé setkal někdy koncem let 90tých, kdy se jeden můj známý v dopise zmínil, že se „...snad i znovu setkáme s neohroženým Honzou Zemanem“. Krátce na to jsem pak v českém tisku četl hrdé sdělení jež oznamovalo nadšeným čecháčkům, že se na ČT „major Zeman se bude zase vysílat“. Tak jsem se začal blíže zajímat, kdo to ten slavný major Zeman je zač. A dostalo se mě vysvětlení – za hluboké Husákovic normalizace kdy se blížilo 30té výročí založení SNB přišli osvětáři na myšlenku pokusit se tak nějak zlidštit tvář komunistické bezpečnosti která moc valnou pověstí nikdy neslula. Tehdy se zrodila myšlenka na TV seriál který by divákům názorně předvedl zrůdnost diverzantů, teroristů, narušitelů hranic a jiné verbeže z řad zrádných emigrantů ničících úsilí budovatelů nové, spravedlivé společnosti, proti kterým stála neohrožená, lidskostí oplývající bezpečnost a v jejích službách pak postava sympaťáka a hrdiny, správného to komunisty. Vznik díla je ale tak nějak zahalen tajemstvím, dnes se k němu nikdo oficielně hlásit moc nechce. Dle sdělení jistého Libora Budínského, tehdy v LN, hlavními autory ideového námětu byli údajně dva plukovníci SNB, Jan Kovář a Miloslav Broumský z redakce bezpečnosti v tehdejší televizi. Tito dva odborníci na osvětu prý vytyčili základní parametry seriálu ve kterém by hlavní postavou byl neohrožený major SNB, literární postava vytvořená jistým Jiřím Procházkou a původně krypticky zvaná „major X“ a pak „major Hurych“. Toto se ale údajně nezamlouvalo komunistickým pohlavárům. Tak se sáhlo jednak do říše českých pohádek, k českému Honzovi, který vždy a všude na všechny lumpy po česku vyzrál a pak do historie, k jeho slavnému jmenovci „nejslavnějšímu zemanovi historie české, nikdy neporaženému Janu Žižkovi z Trocnova“. Takto vytvořený a pojmenovaný „major Jan Zeman“ pak v době moderní „...bojoval proti zlu, stál na straně chudých proti bohatým, na straně pracujícího lidu proti buržoasii a zpátečnické církvi, na straně Čechů proti Němcům. Miloval vlast a ctil její pokrokové tradice. Byl horlivým spolupracovníkem StB a našel v ní své nejlepší přátele. Byl prostě ryzí komunista...“ dostalo se mě tehdy oficielního vysvětlení.

Tento neohrožený bojovník za práva pracujícího lidu a ochránce vlasti pak v seriálu tomto suverénně odhaloval nepřátele nového, komunistického Československa. A nepřáteli těmito se luhy a háje české jen hemžily – byla doba po Únoru 1948 kdy se vlády v zemi zmocnil lid pod vedením Komunistické strany Československa a kdy poražení buržousti, emigranti a reakcionáři nelenili a ze všech sil se snažili budování krásné a spravedlivé společnosti komunistické zvrátit. Boj proti těmto zpátečníkům byl proto účelově líčen černobíle: „... Protikomunistický odboj je líčen jako banda vrahů a zločinců proti které stojí čistá a spravedlivá bezpečnost...“ okomentoval seriál tehdejší předseda KVP Stanislav Drobný. Seriál režírovaný nedávno zesnulým režizérem Sequencem jakožto „... dárek umělecké fronty k 30tému výročí SNB...“ se i přes nijak zakrývaný punc estébáctví, k radosti husákovské kliky, těšil v normalizačním režimu mimořádné divácké oblibě, kterak ostatně patrno z nadšení které koncem let 90tých údajně zavládlo po jeho znovuuvedení na obrazovky české televize a které ostatně vládne do současnosti.

Kterak jsem se již dříve dozvěděl, jedna episoda majora Zemana se měla týkat i „bratrů Mašínů“. Oba bratry osobně znám, s Radkem se stýkám zcela pravidelně, nikdy jsem se s ním ale o mjr. Zemanovi nebavil. Zvedl jsem tedy telefon a zavolal mu, abych ho touto fungl novou zprávou majora Zemana se týkajici tak nějak potěšil. Zároveň jsem se ho zeptal, jestli ví, jak ho major Zeman chytil. Odpověď mě doslova šokovala: „... já jsem ti tohle ještě neukázal? Tak si pro to přijeď...“ Nedbaje právě řádící zimní bouře s notným sněžením a z této sněhové záplavy pak plynoucích protestů a komentářů mé drahé polovice o idiotech kteří by rozum mohli mít, jsem vlezl do svého Bronca a vydal se k Radkovi. Předal mě kazetu s komentářem „...tak se pokochej, troubo...!“. Tak jsem se včera večer, trouba jeden, „kochal“.

Tento případ mjr. Zemana se jmenuje „Strach“. Nutno zde poznamenat, že je-li tento „Případ“ representantem všech ostatních Případů, mentální úroveň českého televizního diváctva jest daleko horší než jsem si kdy představoval. Ubohost a banalita na desátou, primitivům českým zřejmě primitivnost zcela vyhovuje. V krátkosti obsah tohoto zemanského výtvoru:

Hrdinný major Zeman doma, celý roztřesený, manželka má před porodem. Chudák zmateně pobíhá po bytě a komicky poráží nábytek, dávaje tak najevo nervositu nastávajícího otecka. Naštěstí je tam jeho maminka, která ho mateřsky uklidňuje: „Honzíku, podobáš se tátovi, ten taky bláznil když jsi se měl narodit. ... Jsem tak ráda, že tě mám...!“ (Slzím dojetím). Pak přijede sanitka a odváží manželku i s majorem do porodnice. Saniťáci kteří se o rodičku velice srdečně a vřele postarali jsou poté posláni k fingované nehodě. Tři teroristé (zde údajní Mašínové s komplicem) je přepadnou, jednoho z nich zabijí, druhého uváží v lese ke stromu, pak vtrhnou na policekní stanici kde ukradnou všechny zbraně a náboje, zabijí policajta a zmizí do neznáma. Nastupuje major Zeman, který pochopitelně vražedné teroristy během krátké doby odhalí. Není také divu. Teroristé jsou zde portrétovaní jako banda podělaných pomatenců vedená vyloženým psychopatem. Jen zahrozí prozrazení, jeden terorista se rozbrečí a chce se jít sám udat. Druhý nařkne vůdce ze zbabělosti, odpráskne ho a sám se vzdá Zemanovi. Konec protistátní tlupy, ubohost sama. Oproti těmto psychopatickým zbabělcům pak stojí hoši od bezpečnosti, vlídní, laskaví, rozumní, lidskost z nich jen čiší, samotná matka Tereza je proti nim úplný vyvrhel. Jak taky ne, žeano. Když kupř. mjr. Zeman obdržel zprávu o zabití esenbáka, dostal z toho úplný nervový šok, nemohl ze sebe ani slovo vyrazit a musel hlavu do škopku se studenou vodou strčit aby se vzpamatoval, tak byl chudák jeden zdrcen. Maminka, se sepjatýma rukama sama a zděšená neb neví co se děje, se starostlivě táže: „Co se stalo, Honzíku...?“ A když Honzík poví, maminka jen hlavu svěsí a vzdychne: „Takový zvířata...!“ A Honzík doplňuje: „Ani si je, mámo, nedovedu představit...“ Asi pak po minutě zdrceného ticha pronese Honzík velice zajímavou větu, která tak nějak naznačuje, že ono to s tou laskavostí a lidskou vlídností esenbáků přece jen nebylo tak horké jak se předvádělo: „Mámo, divná doba, zmatená – nám vyčítají každýho lumpa kterýho trochu zmáčkneme a sami vraždí...“

Zde tedy stojí za to onu „divnou a zmatenou dobu“ ve které se tento údajný příběh odehrává připomenout. Podzim 1951, doba kterou sami komunisté zvou dobou t.zv. deformací a porušování socialistické zákonnosti. Objektivnější historikové a pamětníci pak dobou vrcholícího komunistického teroru. Dobu, kdy ono Honzíkovo „mačkání“ a hlavně ono „vraždění“ prováděl ve velkém stát, režim který Honzík tak vehementně hájil. Stačí si zde připomenout několik skutečných čísel. Od února 1948 do konce roku 1951 bylo za politické t.zv. delikty vykonáno 136 rozsudků smrti, de-facto justičních vražd. Jen v tomto jmenovaném roce 1951 jich bylo padesát pět (55). Jedna justiční vražda týdně, plus pár navíc k dobru. Nejmladší tehdy oficielně zavražděný byl student Bohumil Sixta, 19 let, oběšený 5. února 1950. Nejstarší obětí z této doby byl rolník Vladimír Velecký, 61 let, oběšen 8. listopadu 1951. Jak zde nevzpomenout nářku zdrceného Honzíka který v údajném šoku nad smrtí esenbáka lape po vzduchu a lká: „Byl to asi taky táta, měl rodinu, děti, jak jen se oni asi jmenujou...“. Ve skutečnosti ale, podobné starosti si komunisté zásadně nikdy nepřipouštěli. Naopak, když už byli v tom věšení, brali to z jedné vody načisto. Nejstarší oběť komunistické šibenice byl 72letý důchodce Jan Dvořák starší, oběšen dne 6. května 1953 zároveň se svým synem Janem Dvořákem mladším, 32 let. Byl Honzík také tak šokován po zprávách o vraždách svých kolegů od SNB které likvidoval režim kterému on tolik sloužil? Příslušníci SNB Bohuslav Beneš 39 let, Miroslav Chmelař 23 let, Václav Frič 27 let, Samuel Bibze 39 let. Oběšeni v roce 1951 abych zde jmenoval některé oběti roku 1951. A čím se to provinil kněz Václav Drbola, 38 let, oběšen 3. srpna 1951. Jak pokrytecky působí nářek chudáka Honzíka: „...Vidíš mámo, my čekáme že se nám narodí kluk, novej, krásnej život a tady, kousek za Prahou, se stane taková hrozná věc...“  Honzík ani za Prahu chodit nemusel, stačilo nedaleko na Pankrác, chtěl-li vidět páchání „hrozných věcí“. A maminku mohl vzít sebou, mohla tak získat nové poznatky o nefalšovaných „zvířatech“ v lidské podobě, komunistických gaunerů kteří tam tehdy ve jménu lidu a republiky působili. Napadly někdy představiteli Honzíka Zemana, herce Vladimíra Brabce, podobné myšlenky? Zřejmě nikoliv, neb když byl před časem novináři tázán, jak se dívá na tuto jeho slavnou roli, tak jen alibisticky komentoval, že „...seriál byl poplatný době..“. A sami čecháčkové, s požitkem hltající stupidní legendy o hodných Honzících a zlých diversantech a zrádných emigrantech? Soudě dle vyjádření ředitele Janečka, ti dnes, slintajíce, opakování hrdinských činů majora Zemana se dočkat nemohou.

Stojí za to ještě podotknout, že název tohoto Případu, „Strach“, jest zcela výstižný. Motiv strachu prolíná celým tímto Případem. Strach mají všichni – Honzík o svou ženu, žena o něho, maminka o oba. Zemanův nadřízený z „lidí nahoře“, zpovídaní občané z Honzíka vyšetřujícího případ, teroristé pak mají strach ze všeho, nejvíce jeden z druhého. Věrná to podoba stavu společnosti jak roku 1951, tak let pozdějších, kdy strach z teroristického režimu byl konstantní a všudypřítomný a který povědomně v české společnosti tak nějak přetrvává dodnes, třeba z toho „co když se voni zase dostanou k moci...“. Když jeden pozoruje dění v republice České dojde k závěru, že „voni“ nikdy od moci neustoupili, nikdy se moci této nevzdali.

Patří vám to, čecháčkové čačtí.

Autor recenze: James V. Jakoubek

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru