Militaria - Tématický server v oboru vojenství

Tématický server
z oboru vojenství

RECENZE

Malíř František Kupka

Kupkova výstava v Hradci Králové

Malíř František Kupka(1871–1957) se usídlil Paříži natrvalo v roce 1896. Základním zdrojem příjmů mu v té době byly časopisecké ilustrace. Z počátku v periodikách věnujících se módě (pod vlivem své přítelkyně, dánské návrhářky Marie Bruhnové, kreslil i pro pařížské obchodní domy.

Později se Kupka „našel“ v žánru satiry. To souviselo s jeho příklonem k dobově módnímu anarchismu. (Může si anarchista poručit? Může, ale NESMÍ SE POSLECHNOUT!)

V roce 1901 začal Kupka pracovat pro týdeník L´ Assiette au Beurre, kam přispívali též Vojtěch Preissig, Václav Hradecký, Jan Dědina a další čeští výtvarníci. Kupka útočil svými kresbami na mezinárodní kapitál, finančníky, militarismus, katolický klerikalismus a fundamentalismus, na kolonialismus (nikdy ovšem v žádné kolonii nebyl). Vrcholů dosáhl v autorských číslech časopisu Peníze, Náboženství a Mír (1902 – 1904). Charakteristickou figurou cyklu Peníze je bankéř se semitskými rysy a velikým břichem plným lesklých mincí.

V časopise La Vie illustré komentoval Kupka některé významné politické události, např. korunovaci papeže Pia X. nebo návštěvu italského krále Viktora Emanuela v Paříži. Dále přispíval Kupka do anarchistického periodika Les Temps Nouveaux.

Po roce 1908 se Kupka soustředil na volnou tvorbu a knižní ilustraci. Po pařížském Podzimním salonu 1912, kde vystavil první moderní abstraktní obrazy v dějinách malířství – Amorfu – Dvoubarevnou fugu a Amorfu – Teplou chromatiku, se přestal ke své satirické tvorbě hlásit a její význam bagatelizoval. Navrátil se k ní až po vypuknutí První světové války, kdy ovšem dřívější anarchismus a pacifismus nahradil vlastenectvím.

Na začátku války vstoupil, stejně jako sochař Otto Gutfreund, do cizinecké legie (bylo mu již 43 let a nikdy neabsolvoval, ani v mládí, žádný vojenský výcvik). Bojoval v bitvě u Arrasu, byl zraněn a počátkem roku 1915 byl ze zdravotních důvodů demobilisován. Stal se předsedou české kolonie v Paříži, získal spojení na T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Podílel se na organizování čs. legií ve Francii.

Kupka v té době postupně nakreslil několik válečných „dokumentů“, například výjev z bitvy u Arrasu Smrt praporečníka Bezdíčka a předsedy krajanského spolku Josefa Šíbala. Vrátil se též k žánru karikatury a propagační kresby: Habsburkův manifest národům s karikovanou postavou císaře Františka Josefa I.; kresby propagující slovanskou vzájemnost – myšlenkově identické s pozdější Muchovou Slovanskou epopejí (s A. Muchou se znal a stýkal).

Ihned po válce a vzniku republiky se Fr. Kupka znovu přihlásil do armády, stal se poručíkem 21. střeleckého pluku čs. legií ve Francii. Jeho tvorba se rozeběhla dvěma směry. Znovu kreslil dokumentární skici – portréty svých kamarádů – ale začal tvořit i předlohy pro užité umění: návrhy uniforem, hodnostní označení, vyznamenání.

Amorfa - Dvoubarevná fuga – se stala letos (2012) podkladem k dekoru olympijských uniforem našeho družstva, ale už v roce 2008 zavedlo MO ČR vyznamenání Zlaté lípy jako nejvyšší rezortní vyznamenání podle nerealizovaného Kupkova návrhu.

V roce 1919 byl Kupka povýšen do hodnosti kapitána a dočasně se vrátil do ČSR. Byl jmenován do Poradního sboru pro postavení Pantheonu čs. legií, ve kterém byli např. i V. V. Štech, Josef Gočár, sochař O. Španiel. („Mladí revolucionáři – staří Hofráti?“) V květnu byl sbor proměněn v Památník odboje – umělecký sbor při MO ČSR. Kupka zde vytvořil návrhy státní vlajky a vojenských praporů.

Památník odboje se též rozhodl malířsky zdokumentovat významná místa bojů čs. legií. Fr. Kupka byl ustanoven jako referent pro Francii.

V té době se ale již Kupka ideologické kresby opouští a vrací se k abstraktní malbě. Získal svého nejvýznamnějšího mecenáše, česko-židovského podnikatele Jindřicha Waldese, což paradoxně uzavřelo jeho anarchistické a lehce antisemitské tvůrčí usilování z mládí.

Za svou politickou angažovanost ve prospěch nezávislé republiky za války byl jmenován profesorem AVU s tím, že může zůstat ve Francii a svou funkci vykonávat tam ve formě péče o čs. stipendisty, studenty výtvarného umění (chodil s nimi do galerií, pořádal pro ně přednášky doma, na předměstí Puteaux, atp.). Tuto práci vykonával až do roku 1939, kdy byl penzionován. Profesorský plat byl nezanedbatelnou složkou jeho příjmů, protože své obrazy prodával velice zřídka. Zájem o ně měli prakticky pouze J. Waldes a jeho přátelé v USA.

Druhou světovou válku strávil Fr. Kupka ukryt v rodině své manželky v Beaugency, gestapo po něm v Paříži pátralo. Zmocnilo se některých jeho kreseb z mládí a zneužilo je k propagandě nacismu, např. kresbu Kapitál rozmnožili pod názvem Židovský moloch.

Kupkův ideový vývoj je paradoxní ilustrací myšlenky pacifismu a třídního boje ve XX. století. Dokud šlo o pouze obecné proklamace kreslil Kupka obrázky typu Vy byste nám mohli… (z cyklu Mír, 1904), kde na kanonech sedí rozcapení generálové (zřejmě rakousko-uherský, japonský a německý), za nimiž „stínují“ obrovští vypasení finančníci). Jakmile ale došlo ke konkrétnímu ohrožení míru agresívními mocnostmi, stal se z odpůrce armády voják-dobrovolník a ohnivý propagátor zcela standardního vojenského úsilí. Tím nakonec svým angažmá na MO ČSR zůstal i po válce, která jej zřejmě z pacifismu trvale vyléčila.

V Galerii moderního umění v Hradci Králové probíhá již od listopadu 2012 výstava František Kupka a Otto Gutfreund (Umění ve službách národa).

Expozice je to malá, ale vzhledem k relativní neznámosti exponátů významná, z hlediska obecné historie i z hlediska dějin českého výtvarného umění. Hned zkraje zaujmou Kupkovy akvarely ve stylu jakéhosi „secesního realismu“: „momentky“ z bojů, dosti drastické, výjev z bitvy u Arrasu, z bodákového dobývání nepřátelských zákopů. Praporečník, stojící na obrubě zákopu, je německým vojákem bodnut zdola do břicha.
Velice vtipné jsou Kupkovy satirické karikatury, např. Habsburkův manifest „Mým národům“, na které je císař František Josef mezi lesem šibenic a na krku mu visí na tlustém řetězu Řád zlatého rouna tak, že spočívá právě na poklopci.

Patetické jsou naopak kresby, které vycházejí z národní mytologie a obohacují ji – několik aktualizujících variant na téma Blaničtí rytíři.

Zajímavý je i Kupkův návrh čs. státní vlajky – tři podélné pruhy, dva silnější, bílý a červený po stranách a tenčí modrý mezi nimi. Odlišnost od vítězného návrhu J. Kursy je skutečně minimální, jakkoli i já dnes výtvarně preferuji variantu s klínem, přinejmenším pro její originalitu (příčné či podélné pruhy má každý druhý).
V graficky sličném katalogu k výstavě není uvedeno jméno redaktora. Ředitel galerie T. Rybička zřejmě usoudil, že redaktora netřeba a netuší, jak velice se mýlil! Říká se tomu „šetření na nepravém místě“. (Kolik by asi práce takového externího redaktora stála? Tisíc korun?)

Katalog je obsahově nezvládnutý, plný snadno (eventuelním redaktorem) odstranitelných chyb a nedostatků. Začít lze již tím, že je zde redundantně, reprodukován Kupkův akvarel Tranchée de la Tenillére (výřez na obálce se od celku uvnitř liší jen málo, aby to takovéto zdvojení opodstatnilo).

Stránky nejsou očíslovány a reprodukce také ne!

Text na čtyřech dvousloupcových stránkách je rozsahem dostatečný, ovšem chybí některé zcela elementární údaje. Čtenář se např. dozvídá, kdy který z obou výtvarníků zemřel, jakkoli se uvádí, že Fr. Kupka zemřel před 65 lety (správně před 55 lety), ale z textů nelze vypátrat, kdy se kdo narodil.

U Fr. Kupky si dokonce autorka I. Krbcová na téže stránce odporuje: „Kupka se narodil v Dobrušce …. x …. Opočenský rodák František Kupka“ (tohle by ani neodborný redaktor nepřehlédl; správně je to druhé).
Nedozvíme se ani, v jakém věku se přihlásili do Cizinecké legie, což má veliký význam! Ten věk – zde blíže nekomentovaný – nebyl v případě Fr. Kupky standardní! To už není stáří pro mobilisaci!

Autorka přechází mlčením, že tenkrát lidé našeho civilizačního okruhu stárli podstatně rychleji, než dnes a dožívali se i podstatně nižšího věku (padesátníka J. Vrchlického, pravda, s mohutným plnovousem, oslovil na jakési slavnosti řečník „velebný kmete), a že oba umělci narukovali bez jakýchkoli zkušeností s životem v armádě! Nikde není uvedeno, zda absolvovali povinnou vojenskou službu, nejspíš asi ne.

Fr. Kupka nastoupil v pokročilém věku mezi nováčky ve věku svých eventuálních synů. Na pokraji války narukoval nikoli mezi své vrstevníky, ale mezi dobrovolníky (Cizinecká legie) většinou o generaci mladší. Snad pouze my, kteří jsme vykonávali ZVS – jakkoli jinde, jindy a v míru studené války – si alespoň trochu dovedeme představit některé – nebojové - konsekvence tak statečného rozhodnutí jít jako „bažant“ do velice nerovné, ne příliš ohleduplné society.

Fr. Kupka po pražské výstavě v roce 1946 prodal své nejlepší obrazy čs. státu. Proč zrovna tehdy, proč ne už dřív? Hypotéza: dříve F. K. tolik peníze nepotřeboval, chodily mu profesorský plat a renta odbojáře. Kupkovi ale žili celou válku u rodičů manželky – Eugenie Kupkové; žili u nich bez prostředků, Kupka neměl zákazníky. Po válce byl nejspíš Fr. Kupka zadlužen na koho se podíval, a proto potřeboval jednorázově vyšší částku!!

Výstava potrvá do konce roku 2012.

Autor recenze: Petr Pavlovský