logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

ZPRÁVA O TAŽENÍ ROKU 1815, ŘEČENÉHO TAŽENÍ K WATERLOO...

...a o úloze maršála Neye. Ukázka z nové knihy Od Slavkova k Waterloo.

 

ZPRÁVA O TAŽENÍ ROKU 1815, ŘEČENÉHO TAŽENÍ K WATERLOO,

a o úloze maršála Neye

od p. plukovníka Heymèse, jeho prvního pobočníka a očitého svědka

 

Jakýkoliv generál, který přebírá velení nějaké armádě v předvečer bitvy, je v ošidné pozici a vše hraje proti němu.

Autorem relace, kterou se chystáte číst, je bývalý voják, který odešel ze služby po bitvě u Waterloo a vůbec si nemyslel, že se někdy chopí pera, aby vylíčil poslední činy vojska, v němž sloužil, jenže mnozí spisovatelé popsali tažení roku 1815 podle špatných, neřku-li falešných zpráv. Více či méně napadali chování maršála Neye a jeden z nich dokonce vstoupil na kolbiště s oficiálním líčením, které všechny ovlivnilo; odtud pak vzešly omyly, do nichž upadli někteří z těch, co na toto téma psali. Kdyby hledali pravdu, bezpochyby by mluvili jinak. Jedni opisovali od druhých, až se lež zakořenila a jednoho z největších vojevůdců naší doby soudili i odsoudili, aniž ho vyslechli, a to vše na základě zpráv, které lze podezírat přinejmenším z nepřesnosti.

Tato relace vznikla, aby vynesla na světlo pravdu, a nebudete v ní číst jediné slovo, které by nebylo striktně exaktní. Autor doufá, že dospěje k cíli, který si předsevzal. Chce přesvědčit ty čestné lidi, kteří zůstali Francouzi navzdory všem zápasům stran a klikám, pro něž je každý postředek dobrý, aby se zviditelnili a prosadili.

            V červnu roku 1815 se všechno ve Francii chystalo na tažení. Vytvářely se armádní sbory a velení bylo přidělováno generálům, které císař vybral. Maršál Ney pobýval v Paříži a netrpělivě čekal, zda dostane velení; spolu s celou rozrušenou Francií by rád věděl, jak dopadne ten obrovský zápas, který měl co nevidět začít.

            Dne 11. června v jedenáct večer dostal maršál, který byl v paláci Elysée-Bourbon, kde se chystal císařův odjezd, rozkaz, aby se připojil k armádě; o půlnoci se vrátil k sobě a okamžitě se pustil do cestovních příprav.

            Dvanáctého v devět ráno nechal do války vypravit koně a povozy. Pak maršál nastoupil do vozu s plukovníkem Heymèsem, svým prvním pobočníkem; vyjeli poštovním dostavníkem. Pánové Dutono, sekretář, a Rayot, intendant jeho domu, následovali v kolesce. Maršál dorazil do Laonu v deset večer; císař už spal a on jej vůbec nespatřil.

            Třináctého nocoval maršál v Avesnes. Dorazil sem nad ránem, hned šel k císaři a obědval s ním.

            Čtrnáctého se všichni poštovní koně použili pro službu císaři a maršál nemohl žádného získat. Teprve v deset ráno našel koně u nějakého venkovana a mohl Avesnes opustit, avšak cesta byla tak špatná, tak přeplněná jednotkami a povoz natolik těžký, že jsme do Beaumontu dorazili až v deset večer. Císař už spal, vidět ho nebylo možné. Ubytování pro maršála nebylo připraveno. Pan Aure, první intendant armády, mu přenechal pokoj, v němž maršál strávil noc.

            Patnáctého se jednotky daly na pochod. Císař opustil Beaumont ve dvě ráno. Maršál jej nemohl následovat, neboť neměl ke své dispozici žádného koně. Kolem desáté ranní se maršál Ney dozvěděl, že maršál Mortier zůstal v onom městě [Beaumontu] nemocen. Vydal se ho navštívit a koupil od něj dva koně. Plukovník Heymès učinil totéž, takže se mohli dát na cestu. Následoval je jeden sluha, povozy zůstaly v Beaumontu. Jak maršál předjížděl kolony, zdravili ho staří vojáci těmi nejlichotivějšími slovy. Radovali se, že je mezi nimi Rougeot, co je tolikrát vedl k vítězství.

            V sedm večer dohnal maršál císaře v okolí Charleroi, na rozcestí silnice k Bruselu a Fleurusu.

            „Dobrý den, Neyi,“ řekl mu onen panovník, „jsem rád, že vás vidím. Převezmete si první a druhý pěší sbor; generál Reille pochoduje se třemi divizemi na Gosselies. Generál d’Erlon by měl dnes nocovat v Marchienne-au-Pont. Budete mít s sebou Pirého lehkou jezdeckou divizi. Dám vám i dva pluky myslivců a kopiníků z mé gardy, ty ale nenasazujte. Zítra se k vám připojí zálohy těžkého jezdectva pod velením generála Kellermanna. Jděte a tiskněte nepřítele.“

            Maršálovy tužby se naplnily, měl uskupení, avšak zapomněl, že nic není pro generála horší než přebrat velení armádě v předvečer bitvy. Odporoučel se císaři a za hodinu už byl v čele dvou sborů; postupovalo se, byli nasazeni tirailléři a my prošli skrze Gosselies.

            Zanedlouho jsme získali tři či čtyři stovky zajatců od jednoho batalionu nasavských jednotek, které tvořily spolu s Hesenci, Belgičany a dalšími krajní levé křídlo anglické armády.

            V deset večer maršál obsadil s Pirého lehkou jezdeckou divizí a divizí pěchoty pod Bacheluho velením ves Frasnes, ležící na bruselské silnici jednu francouzskou míli od Quatre Bras. Generál Reille se dvěma divizemi infanterie a jejich děly zůstal v Gosselies, kde přenocoval; tyto divize zajišťovaly spojení a čekaly na příchod I. sboru, který prý nocoval v Marchienne-au-Pont.

            Nastala noc, jednotky pochodovaly toho dne od druhé hodiny ranní a průzkum říkal, že Quatre Bras obsadilo deset batalionů s dělostřelectvem a že anglická armáda se přesunuje tak, aby se na tomto důležitém bodě soustředila.

            My zaujali postavení před Frasnes. Maršál vydal nejprve rozkazy a doporučil provedení co nejaktivnějšího průzkumu, načež se sám vrátil do Charleroi, kam dojel až o půlnoci.

            Císař se právě vrátil, Ney s ním povečeřel a oba se radili až do druhé hodiny ranní.

            Maršálovi se vyčítá, že se v průběhu patnáctého postavení u Quatre Bras nezmocnil. Onen den byl však hodně nabitý událostmi. Ve válce lze v nejhorším případě riskovat útok i tehdy, když máte šance na úspěch jedna ku deseti, jenže tady stálo vše proti. Jednotky byly vyčerpané dvacetihodinovým pochodem. Maršál neznal ani jména sobě podřízených generálů, natož pak plukovníků. Nebyla mu známa síla regimentů, natož aby tušil počty mužů, kteří za čely kolon při tak dlouhém pochodu zaostali. Bylo moudré pokoušet se o útok se čtyřmi či pěti tisíci muži pěchoty a tisícem až dvanácti sty jezdci do prostoru, který nikdo neznal a o němž se vědělo, že ho brání deset praporů s děly? Všichni dobří válečníci řeknou, že nikoliv. I císař tak soudil, neboť maršála přijal a zdržel ho při večeři na konci onoho dne, který je tak významný, že cítím povinnost shrnout události, jimiž byl vyplněn.

            Viděli jsme už, že 15. června v deset ráno zůstal maršál vzadu, neboť neměl dopravní prostředky a musel koupit dva koně. Stejně tak už bylo řečeno, že velení převzal až v sedm večer. V osm porazil nepřítele a pobral zajatce; do deseti večer urazil se svými jednotkami pět francouzských mil a zaujal pozici před Frasnes. O půlnoci podával v Charleroi hlášení o přijatých opatřeních. Císař jej zdržel na večeři, dal mu rozkazy a vůbec maršála přijal s přímostí, jak to má v poli být; seznámil ho se svými plány i nadějemi na den šestnáctého, který měl co nevidět začít. V noci z patnáctého na šestnáctého s ním jedl chléb přátelství. Všichni vysocí důstojníci císařského štábu to mohou dosvědčit…

Kde tedy jsou ony důkazy o nespokojenosti císaře za to, že maršál Quatre Bras neobsadil? Jeho úsudek byl kvůli tomu příliš dobrý, aby věděl, že to nešlo provést.

Šestnáctého ve dvě ráno se maršál vrátil do Gosselies, kde se chvíli zdržel kvůli rozhovoru s generálem Reillem; dal mu rozkaz, aby jakmile to půjde, vyrazil s jeho dvěma divizemi a dělostřelectvem a přesunul se k Frasnes, kam maršál hned nato vyjel. Znovu se postavil do čela jednotek a na dotek s nepřítelem. Vyhodnotil zprávy, které mu generálové a další důstojníci mohli sdělit. Během té doby projížděl plukovník Heymès liniemi a každý z regimentů navštívil. Zapsal si jména plukovníků a početní sílu každé jednotky. Hned nato se vrátil a předložil maršálovi situační zprávu.

Je zřejmé, že 16. června v osm ráno byly ve Frasnes teprve lehká jezdecká divize generála Pirého, pěší divize generála Bacheluho a v záloze za onou vsí dva pluky gardových jízdních myslivců a švališerů-kopiníků; generál Reille s dalšími dvěma divizemi pod velením Foye a Guilleminota byl na cestě, aby k onomu místu dorazil. Divizi generála Girarda nechal císař předisponovat k Ligny, kde pak byl šestnáctého tento generál zabit. Tato divize se nikdy k II. sboru nepřipojila, ačkoliv tvořila jeho součást.

Když se celý II. sbor seskupil, neměl k dispozici víc než čtyři regimenty lehké kavalerie, tři pěší divize a dělostřelectvo, celkem 17 000 až 18 000 mužů, nikoliv 40 000, jak se tolikrát tvrdilo. V tom počtu není zahrnuta lehká kavalerie gardy a já musím připomenout, že ji císař zakázal nasadit.

Nepřítel, který měl obsazeno Quatre Bras, ukazoval naproti nám sílu 25 000 mužů s četným delostřelectvem; jeho pravé křídlo kryl les Bossu, střed byl vysunut před Quatre Bras a levé křídlo nám mizelo ve směru na Namur. Namurskou silnici měl obsazenou a skrze ni se přibližoval směrem k našemu pravému křídlu.

Kvůli tomu, že maršálovi naprosto scházeli štábní důstojníci, byli důstojníci myslivců a kopiníků gardy posláni vstříc I. sboru ve směru na Marchienne-au-Pont; nesli rozkazy, aby sbor pochod na Frasnes uspíšil.

Ráno šestnáctého probíhalo ve znamení průzkumu nepřítele i terénu, na němž se mělo bojovat, a v čekání na I. sbor i záložní jezdectvo generála Kellermanna. K jedenácté hodině přivezl generál Flahaut rozkaz dobýt Quatre Bras a pochodovat na Brusel.

Maršál se na místě rozhodl a vydal rozkazy. Čas ubíhal, byla jedna hodina a I. sbor přesto nepřicházel, dokonce o něm nebylo ani zpráv, nemohl ale už být daleko. Maršál neváhal a zahájil akce, neboť pouhým okem viděl, že Angličané svoje pozice posilují, početní převaha mu ale vrásky nedělala. Myslel si, že hřmění děl I. sbor popožene, a vrhl se na nepřítele. Guilleminotova divize vyrazila k lesu Bossu, kde se setkala se silným odporem. Přesto ve tři hodiny les ovládla a ohrožovala týl Quatre Bras. Bacheluho divize narazila na nepřítele čelně přímo na silnici a Foyova divize útočila na krajní anglickou levici. Všude byl odpor silný, útoky se ale vedly prudce. Ačkoliv Pirého divizi chránila naše děla, nezaznamenal její útok sebemenší úspěch.

Krátce před třetí hodinou se k našemu dílu přidal generál Kellermannn se dvěma regimenty kyrysníků; neoddechl si, i když by koně potřebovali vychladnout, a hned pak vyrazil do brilantního útoku, který měl všechen kýžený úspěch. Na kusy rozsekal několik karé skotské pěchoty, další zahnal, zmocnil se jednoho praporu a přes prudký odpor pronikl do Quatre Bras. Kdyby v té chvíli přišel I. sbor alespoň s jednou jedinou divizí, byl by to pro naše zbraně jeden z nejslavnějších dní. Potřebovali jsme pěší jednotky, abychom mohli to, co naše kavalerie dobyla, udržet, a maršál už žádné neměl, neboť všechny tři divize II. sboru byly vážně zaměstnány.

Generál Kellermann už držel Quatre Bras půl hodiny, pak se ale anglická pěchota vzpamatovala z úděsu, vklouzla do domů, stodol a vesnických stájí, odkud zasypala jezdce deštěm kulí; vzápětí odmaskoval nepřítel baterie, které vnášely do řad našich statečných smrt. Ti nemohli takto podporovanému útoku dlouho odolávat a museli se vrátit. Generál přišel o koně, v jeho jakkoliv vítězných jednotkách zavládl zmatek. Maršál si stoupl napříč silnice a pokoušel se je zastavit, avšak marně. I generál Kellermann se vracel, leč oběma rukama byl zavěšen za udidla dvou cválajících kyrysnických koní.

Šlo o chvíle, kdy přijel z velkého císařského štábu vyslaný plukovník Laurent maršála informovat, že I. sbor byl z císařova rozkazu, doručeného hraběti d’Erlonovi, odkloněn z bruselské silnice, místo aby po ní pochodoval dál, a že směřuje na Saint-Amand. Generál d’Elcambre, náčelník štábu onoho sboru, dorazil krátce nato, aby hlásil provedení právě ohlášeného přesunu.

Nepřítel měl nyní u Quatre Bras 50 000 mužů a dobýval na nás terén, avšak maršál jako velký válečník už pochopil, že je úspěch nemožný. Shromáždil těžce bojující jednotky a vydal dobré dispozice k obraně pozic u Frasnes, aby tu vyčkal noci a přenocoval, v čemž mu nepřítel nedokázal navzdory trojnásobku sil zabránit.

Je zřejmé, že se 17 000 muži plus s Kellermannovou kyrysnickou brigádou by maršál bezpochyby dokázal strhnout vítězství na svou stranu. Posuďte sami, co by mohl udělat, kdyby I. sbor dorazil! Nový směr, určený tomuto uskupení, které se pak ničeho nezúčastnilo, vše změnil; maršál Ney ale měl ve svrchované míře ony dvě rozhodující vlastnosti válečníka, duchapřítomnost tváří v tvář nebezpečí i trpělivost v neštěstí a obě dokázal v té nesnadné situaci uplatnit. Ten den nás přišel na 3 000 mrtvých a raněných mužů, císař jich však podle prvních hlášení ztratil přes 9 000.

Maršál projevoval během onoho dne tolik odhodlání, že se Angličané neodvážili vyslat jediný odřad, aby sousedním Prusům pomohli, i když ti bitvu u Fleurusu přijali jen po ujištění, že dostanou podporu.

Císař narážel všude na velký odpor, proto k sobě povolal, jak jsme viděli, směrem na Saint-Amand I. sbor. Když se pak onen sbor ocitl na dohled od týlu Francouzů, bijících se u Ligny, vyvolalo to obavy, zda nejde o nepřítele. Omyl se sice brzy vysvětlil, i tak ale byl ztracen cenný čas a musely se odvolat jednotky, které se kvůli tomu proti nepříteli vysunuly.

            Nepřítel se bránil tvrdě; Ligny bylo několikrát dobyto a zas ztraceno. Přesto se vítězství u Fleurusu přiklonilo na císařovu stranu a Prusové na všech směrech slábli, jenže I. sbor byl odvolán zpět, aniž by byl na některé straně k užitku. Generál d’Erlon přijel osobně v devět večer, aby složil maršálovi účty a přijal rozkazy. Tento sbor se utábořil za Frasnes, musel však ještě kus noci pochodovat, aby se seskupil.

Nebylo tedy chybou hraběte d’Erlona, natož pak maršála Neye, že I. sbor císaři k ničemu neposloužil a že jeho nepřítomnost u Frasnes prohrála den, který mohl skončit velikým úspěchem.

Není třeba dalšími úvahami dokládat, že přesuny 1. sboru zleva napravo a zprava doleva, věc maršálovi tak často kladená za vinu, nezpůsobil on; tyto jednotky velice potřeboval a bez vyššího rozhodnutí by je nikdy nepřenechal. Změna směru tohoto sboru se uskutečnila na základě rozkazu vzešlého přímo od císaře. Co mohl maršál dělat? O tomto přesunu se dozvěděl, až když byl v běhu; kdyby o něm byl informován v předstihu, jistě by si netroufl stavět se proti rozkazu, jejž vydal císař.

Maršála dostihl na konci onoho dne pan Devaux, jeden z jeho pobočníků.

Sedmnáctého časně ráno se maršálovi podřízené jednotky chopily na jeho rozkaz zbraní a on sám vyjel za rozbřesku k předním hlídkám. Nepřítel svá včerejší postavení nevyklidil, dalo se ale soudit, že zahajuje ústup.

Teprve kolem deváté přijel průzkum, vysílaný už od rána. Hlásil, že císař kráčí se svojí armádou po namurské silnici ke Quatre Bras; panovník vskutku dorazil kolem desáté na maršálovu úroveň a dal mu rozkaz, aby podpořil jezdectvo předvoje po cestě směrem na Brusel. Jednotky I. sboru vytvořily čelní kolonu, která prošla skrze Quatre Bras a pronásledovala nepřítele.

Není pravda, že císař dal maršálu Neyovi najevo svou nespokojenost. Pravda není ani to, že by jeho jednotky byly ještě v ležení, když se císař objevil, neboť stály ve zbrani už od úsvitu. První sbor už prošel skrze Frasnes a rozvinul se k bitvě.

Ve vesničce Gennape zdrželo náš postup na chvíli pár šarvátek s jezdectvem.

V šest večer dorazil maršál do prostoru před vsí Planchenoit, načež sešikoval svoje jednotky k bitvě tak, jak měly vyrazit, neboť nepřítel zastavil na výšinách ležících před lesem Soignes, kde rozestavil svoje baterie, které nám pak způsobily citelné ztráty.

Krátce nato dorazil i císař a dal rozkaz k postupu vpřed, nic ale protivníky nezviklalo; bylo vidět, jak se nepřítel rozvinuje a že očekává bitvu. Vojáci stáli zády k lesu Soignes, pravé křídlo opírali o les a zámek Hougoumont, střed zabíral obkročmo hlavní silnici, kterou kryl i statek, obklopený živými ploty, v nichž byly vysekané střílny; levé křídlo se táhlo ke vsi Mont-Saint-Jean.

Císař nechal jednotky stáhnout a zaujmout postavení na přenocování. Hlavní císařský stan se usadil na statku Caillou a u osady Maison-le-Roi. Maršál byl v jednom domě nedaleko od císaře, s nímž večeřel a část večera se i radil.

Celou noc lilo jak z konve.

Osmnáctého k osmé hodině ranní byl vydán denní rozkaz, podepsaný vévodou Dalmatským, náčelníkem hlavního štábu, který stanovoval, co je třeba, abychom se připravili na nadcházející bitvu. Ten rozkaz nám ukládal postup vpřed na vytyčenou bitevní linii a svým způsobem nás připravoval na ten další.

Vyčasilo se a slunce začínalo zvolna vysoušet nočním deštěm splavenou zem.

K jedenácté hodině zaujal II. sbor výchozí postavení tak, že se pravou stranou jedné divize opíral o silnici na Brusel a divize druhá stanula opřená o les u zámku Hougoumont. Třetí divize byla vzadu jako záloha a rovněž ve dvou sledech. Divize lehkého jezdectva propátrávala prostor od našeho krajního levého křídla.

Postavení zaujal i I. sbor; jeho pravokřídelní divize stála proti levému křídlu Angličanů, opírajících se o ves Frischermont, pak následovala doleva druhá divize stejně jako třetí, opřená levým křídlem o bruselskou silnici. Čtvrtá divize byla vzadu jako záloha, lehké jezdectvo pod velením generála Jacquinota tvořilo krajní pravé křídlo sboru. Před každou z divizí stanulo dělostřelectvo.

Jedna baterie o 60 kusech děl, obsluhovaná dělostřelci gardy, zaujala pozici na dostřel od nepřítele s levou stranou opřenou o silnici.

            Šestý sbor pod velením hraběte de Lobau byl v záloze za II. sborem a pravou stranu opíral o silnici.

            Všechny zálohy jezdectva včetně pluků gardy byly natlačeny v mase před vsí Planchenoit s levým křídlem opřeným o silnici.

            Také infanterie gardy stála v záloze na úrovni záložního jezdectva a po obou stranách bruselské silnice. Císař se nalézal na vyvýšenině vlevo od silnice, odkud bylo možné vidět prostor, na němž se měl rozvinout boj o osud Francie. Vlevo od silnice se terén mírně svažoval až k úpatí postavení zaujatého nepřítelem. Napravo se naopak zvedal a tvořil cosi jako velkou pláň, která se lámala dolů až na dostřel anglických děl takovým způsobem, že před čelem I. sboru dělilo obě armády jen údolí bez jakýchkoliv překážek.

            Bylo velkým štěstím, že k polednímu dorazil třetí pobočník a s ním koně i válečné maršálovy povozy.

V jednu hodinu dala velká baterie gardy rozkaz k útoku; nedlouho poté se rozhořela všude bitva.

Generál d’Erlon vedl útok z krajního pravého křídla, maršál velel středu, přes nějž pálila velká baterie, generál Reille útočil na les a zámek Hougoumont.

Ke třetí hodině musel nepřítel přes veliký odpor před maršálovým náporem ustoupit a vyklidit pozice na středu, avšak ve stejné době, kdy opouštěl výšiny vlevo od hlavní silnice, podnikl na naše pravé křídlo jezdecký útok, který zasel na jednom místě I. sboru zmatek.

K podpoře onoho útoku nechal popojet baterii Congrève, jež po nás vyslala na tři stovky raket, které nás nejdřív udivily a pak pobavily, aniž napáchaly něco zlého.

Jinak to bylo se dvěma regimenty anglických dragounů, kteří vyrazili a vrhli se na jednu z divizí I. sboru. Ta se vyděsila, rozložila a hned nato se změnila v beztvarou masu, neschopnou vypálit byť jen jedinou ránu z pušky; všechno se navzájem pomíchalo, obnova bitevního pořádku ale netrvala dlouho.Jedna baterie záložních děl, která si myslela, že ji ona divize dostatečně chrání, se rozpadla natolik, že pak nebylo vidět jediného koně a jediného kanonýra, ony dva pluky, řádící jak hejno kobylek, ale nakonec narazily na zálohy našeho jezdectva. Vbrzku se scéna změnila; vítězové byli odraženi, rozbiti, rozsekáni či zajati; ani jeden z nich nemohl dojet k anglické armádě zpět.

            Krátce nato se ozvala od našeho pravého křídla zpoza vsi Planchenoit dělostřelba; císař se zanedlouho dozvěděl, že je to pruský sbor, který unikl pronásledování generálem Grouchym, tuhle nepříjemnou situaci ale utajil. Onen sbor navázal kontakt s levým křídlem Angličanů, vyrazil do útoku na naše krajní pravé křídlo a levým bokem se rozvinoval směrem na Charleroi.

            Bülow, který mu velel, postupoval, jeho děla už zametala silnici za vsí, kde se nacházel hlavní stan, a služební batalion se mu bránil, jak nejlépe svedl.

            Proti postupu Prusů, kteří manévrovali tak, že mohli přetnout naši komunikační linii, byl vyslán VI. sbor s několika pluky jezdectva.

            Od té chvíle začali nebojující spolu s četnými raněnými, kteří ustupovali, směřovat na Charleroi oklikou a stranou od hlavní silnice. Bojiště opouštěly i baterie, které měly jen běžnou zásobu munice. Tu vystřílely a nyní nabíraly stejný směr, což vyvořilo dlouhou kolonu nikoliv nepodobnou ústupovému pochodu.

            Právě tehdy maršál usoudil, že je třeba obsadit středové postavení, které nepřítel opouštěl, a vyžádal si brigádu jezdectva. Tato jednotka provedla jeho rozkaz klusem; není ale známo, kvůli jakému poblouznění byla následována celou zálohou včetně gardy, která, jak je známo, poslouchá jen vlastní důstojníky a podléhá výhradně rozkazům císaře, jenž s ní nakládá.

            Celá kavalerie v počtu 15 000 koní se rozjela bez rozkazu a nakupila se tak, že si navzájem překážela; první pluky útočily na hranu svahu nepřátelského postavení a jiné na svah návrší.

            Vedlo se několik dosti šťastných útoků, ti, co postoupili nejvíce vpřed, se ale zakrátko ocitli v přímé i boční palbě anglické pěchoty, která se stmelila naprosto disciplínovaně se zády opřenými o les Soignes, aby se tak chránila před smrtícími zásahy našeho dělostřelectva.

            Pak jsme se dozvěděli, že onen živelný útok vznikl proto, že zálohy, stojící půl francouzské míle od bojiště, nemohly dost dobře posoudit, co se děje, viděli však, jak nepřítel opouští pozice. Domnívaly se, že ustupuje, tahle zpráva se mezi nimi roznesla a postup maršálem vyžádané brigády jako by to dotvrdil. Před nimi ležely nebezpečí i sláva, kterou šlo dobýt, a všichni si ji chtěli získat. Kvůli tomu vznikl onen zbytečný postup a vinu za něj dávali maršálovi. Onen pohyb se ale odehrál před císařovýma očima, on by jej byl mohl zastavit a neudělal to.

            Nepřítel ovšem budil jen zdání ústupu a stáhl se, aby byl z dostřelu našich děl. Anglická infanterie se přitiskla k lesu Soignes a vy byste museli vyjet až úplně nahoru do prostoru, který nepřítel vyklidil, abyste spatřili a pochopili i posoudili, jak nesmírně spořádaně to učinila. Statek plný střílen, který kryl jeho střed, všemu našemu úsilí stále vzdoroval; přes dvě tisícovky našich tu bylo pobito, když se ho snažili zmocnit. Ani útok nalevo se nedokázal zmocnit zámku Hougoumont, který na sebe nakonec vázal celý II. sbor. Útok napravo nevedl k žádnému postupu a hrabě d’Erlon měl spoustu práce jak před jeho čelem, tak napravo, a to zejména od okamžiku, kdy dorazil Bülow, proto nemohl maršálovi poskytnout nové jednotky, nebo mu jít na pomoc.

            Pěší divize generála Durutteho od I. sboru jako takřka jediná podporovala svrchovaně důležitý útok a držela se s největší námahou i ve chvíli, kdy maršál žádal o jezdecké posily, aby vyplnil stále větší mezeru mezi I. a II. sborem.

            Pruská děla, která byla slyšet vzadu za námi, nás nepřestávala zneklidňovat. Pravda je, že císař chtěl ten špatný dojem smazat a poslal svoje pobočníky, aby po celé délce linie rozhlásili, že jde o Grouchyho.

            Bylo šest hodin, císař rozkázal obnovit útoky na středu, aby se ale rozběhly, musel by nasadit čerstvou pěchotu. Maršál už po ruce žádnou neměl. Polovina vojáků, se kterými bitvu začínal, byla mrtvá nebo raněná, druhá polovina vyčerpaná a chyběly jí náboje. Maršál o tom nechal skrze svého prvního pobočníka zpravit císaře a žádal po něm nové jednotky.

            Císař odpověděl:

            „Kde je mám asi vzít? To si je mám nadělat…?“

            Tuhle odpověď slyšeli princ Jérôme i generál Drouot; byla tlumočena beze změny jediného slova maršálovi, který v té chvíli pochopil, že bitva není zdaleka vyhraná.

            Přesto nás poslední nápor učinil pány onoho střílnami zježeného statku, který kryl nepřátelský střed; na to, jak jsme ho drželi krátce, nás ale přišel hodně draho.

            Mezi sedmou a osmou večerní se pravé pruské křídlo v součinnosti s anglickým levým pokusily o nápor proti naší krajní pravici a zatlačily ji na střed, čímž současně ohrozily týl VI. sboru.

            Tento smělý postup císaře donutil poslat maršálu Neyovi čtyři bataliony gardy, s nimiž on trochu oddálil nepřátelské vítězství. Tyto jednotky zaplatily svými životy smělý vzdor, který se dál stával nemožným. Další gardové jednotky vyrazily vzápětí, bylo však už pozdě a vše se změnilo v marnost. Nepřítel, který byl nyní šestkát silnější než my a povzbuzoval jej úspěch, vyrazil zanedlouho kupředu a nic mu nestálo v cestě. Den končil, v našich řadách začal zmatek a všechny naše oddíly přemoženě ustupovaly. Ani sama garda už nemohla vzdorovat, proud ji strhával a silnice byla plná uprchlíků.

            Nepřítel se zmocnil toho střílnami opatřeného statku, vysunul svoje baterie na planinu, již předtím vyklidil, a vypustil svoje jezdectvo, které naši pohromu završilo. Císaře strhl onen strašlivý zmatek, a my byli na hlavu poraženi. Maršál Ney, pod nímž onoho osudného dne zabili pět koní, stál opěšalý v čele zbytků čtyř batalionů gardy a opouštěl ono krví zbrocené pole jako poslední. Jeden důstojník gardových jízdních myslivců mu věnoval svého vlastního koně, s nímž mohl maršál dojet k silnici a dostat se do Marchiennes-au-Pont. Tam našel kočár a vrátil se do Paříže, kam dojel císař čtyřiadvacet hodin před ním.

            Toto je, co se maršála Neye týče, věrné vylíčení katastrofálního tažení k Waterloo: kéž by se mi podařilo vyvrátit falešná obvinění, která se šířila o jednom z nejchrabřejších válečníků našeho století, který u Waterloo (ať se o tom říká cokoliv) bojoval stejně jako kdykoliv předtím. Byl stejný jako u Hohenlinden, Elchingenu, Guttstadtu, Friedlandu, v Portugalsku i během památného tažení do Ruska, kde ukázal tolik energie a tak velké schopnosti. Stateční lidé, kteří přežili bídu i mráz té doby, mu vděčí za život a za štěstí, že znovu spatřili svou vlast! Kéž tento příběh, sepsaný po čtrnácti letech nestranným svědkem, dokáže těm, co ho budou dříve či později číst, pravdu a zjedná spravedlnost vůči obviněním, která šířila nevědomost nebo zlá vůle.

           

            V Paříži 20. července 1829

Plukovník HEYMÈS

 

Přeložil Jiří Kovařík, vydává nakladatelství Elka Pess

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Podzim 1941. 311. divize. Čištění děla. Foto D. Onochin. Z knihy N. N. Nikulina V první linii.

Podzim 1941. 311. divize. Čištění děla. Foto D. Onochin. Z knihy N. N. Nikulina V první linii.


Recenze týdne

Jiný TGM škrtá, co neplatí

Kosatík napsal Masarykův životopis pro 21. století