logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Od obrněných vozidel a bitevních letounů k „útočné pušce“

Nesnáze zbrojní výroby a armádní akvizice v ČR

Úvodem

O rozsáhlé zbrojní výrobě a vývozu zbraní předválečného Československa, pokračování této produkce v době nacistické okupace za druhé světové války i o spojeneckém bombardování těchto výrobních kapacit na jejím sklonku, bylo napsáno mnoho odborných i polemických prací. V následujících čtyřiceti letech existence železné opony a hrozby nové války v Evropě, dosáhla československá zbrojní konjunktura při vyzbrojování čs. armády a vojsk Varšavské smlouvy svého vrcholu.

Avšak po zániku sovětského bloku zaznamenala tato čs. průmyslová odnož prudký pád, z něhož se dosud jen stěží vzpamatovává. Nové bezpečnostní hrozby však vedou k tomu, že zbrojní výroba a obchod u nás opět platí za významné politikum, staly se objektem pozornosti veřejnosti i kritiky občanských iniciativ, a to zejména tehdy, jde-li o vývoz zbraní do rizikových oblastí, či o zbytečné, plýtvavé či stěží potřebné nákupy vojenského materiálu.

Tento článek chce alespoň ve stručném podání uvést již sice známé, avšak rychle zapomenuté či do pozadí zatlačené specifické skutečnosti tohoto vývoje v měnící se politice našeho státu, jeho průmyslu a armádních akvizicí ve prospěch obrany státu. Měl by přispět nejen k trpkým ponaučením z minulosti, ale být i výstrahou při překonávání současných problémů, jež značnou měrou ovlivňují bezpečnost a obranu České republiky.

Zároveň je nutno v tomto úvodu uvést ještě jedno vysvětlení, a to použití termínu sektor pro tuto část národního hospodářství. V letech centrálně řízené ekonomiky, kdy všechny subjekty zabývající se vojenským materiálem patřily státu, byla tato produkce označována speciální technikou a přecházela dodávkami přímo armádě či jediné (opět státní) obchodní organizaci pověřené k zahraničním transakcím s touto komoditou. Bylo tedy možné jednoduše tuto činnost označit (ač poněkud mlhavě) za výrobu a odbyt speciální techniky.

Označuje-li se dnes tato struktura v řadě publikací (nesprávně) za vojensko-průmyslový komplex, lze dodat, že přes jistou rigiditu měl tento systém řadu prvků průmyslové základny obrany (defense industrial base) tak jak je dnes zcela racionálně vytvořena v řadě vyspělých zemí se snahou integrace do formy společné průmyslové základny Evropské unie (EU).

Za zmíněné tehdejší koncentrace výroby ČSSR, dosažené v 70. a 80. letech minulého století bylo téměř 90 % čs. zbrojní produkce soustředěno ve čtyřech tzv. výrobních hospodářských jednotkách. Po pádu totalitního režimu, za krátkého života čs. federace (ČSFR), tento systém dožíval a průmyslový obor byl tvořen výrobci zbrojní techniky. Po vzniku ČR, za chaotické situace živelného skoku k tržnímu hospodářství, nebyla v českém pojetí výroba a obchod s vojenským materiálem považována za specifický a pro stát zvlášť důležitý obor, ale označena za podnikání jako každé jiné. Postupně přece vzniklo zájmové uskupení zbrojních subjektů, pro něž byl v české administrativě přijat pojem obranný průmysl (dnes rozšířen na obranný a bezpečnostní průmysl), kam patřil každý podnikatel, jenž prošel vcelku nenáročným sítem státní spolehlivosti.

Z privatizovaných velkých výrobců se stala tříšť podniků, s největším zájmem nejen o výrobu, ale o obchod a překupnictví se zbraněmi, v němž jejich majitelé (mnohdy zcela zcestně) viděli tučné výnosy. Tak např. v roce 2004 dosáhla v ČR tato branže celkem 129 legálních podniků, vlastnících „povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem“, což bylo pro tak malý stát něco nevídaného. Připojila se rovněž řada dalších subjektů s neprůmyslovými aktivitami, takže řadit všechny tyto entity do obranného průmyslu je přinejmenším nepřesné. Podle současného adresáře Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR se zabývá skutečnou průmyslovou výrobou asi třetina jejích členů. Rovněž nelze v podmínkách ČR manipulovat s existencí průmyslové základny obrany (viz dále), neboť ani státní orgány, ani tato průmyslová skupina to nepovažují (ani v rámci Evropské unie) za nezbytné.

Vznik, rozvoj a zánik československé zbrojní základny (1950–1990)

V prvních letech po ukončení 2. světové války se jak bombardováním zničená hlavní centra zbrojní výroby, tak výzbroj československé armády, tvořená trofejní technikou a různými zbraněmi čs. zahraničního vojska, nacházela v žalostném stavu. Navíc ani počty této výzbroje pro novou armádu (v roku 1950 asi 220 tisíc, 1952 270 a 1953 až 290 tisíc mužů) zdaleka nestačily. Bylo tedy vyzbrojení armády jedním z významných politicko-hospodářských úkolů, navíc po převzetí moci komunistickou stranou (1948) stále více požadovaný sovětským vedením. Po vzniku NATO (4. 4. 1949) a Varšavské smlouvy (14. 5.1955) přibyly jeho další impulsy k dobudování a modernizaci zbrojního průmyslu v ČSR a NDR jako zbrojnic sovětského bloku.

V Československu se tento náročný úkol během navzdory těžkému období první poloviny 50. let minulého století v podstatě zdařilo splnit, včetně přechodu na licenční výrobu sovětské vojenské techniky, především těžkých zbraní (tanků, obrněných transportérů a dělostřeleckých zbraní, přípravu výroby letounů, elektroniky, optiky, aj.). To vše za situace, v níž proběhl přesun značné části výrobních vojenských kapacit ze západu čs. republiky do středního Slovenska, což se stalo nejen ze strategických důvodů, ale též pod tlakem slovenských požadavků na rychlé zprůmyslnění země na bázi těžké zbrojní produkce.

Tak již v roce 1954 byla již obnovená čs. zbrojní základna schopna vyrobit a dodat (zaokrouhleno) 140 000 pěchotních a 1200 dělostřeleckých zbraní, 500 tanků, 650 cvičných letounů a 7900 automobilů a další vojenský materiál. V celé první polovině 50. let minulého století dosáhla čs. zbrojní produkce výši 20 % strojírenské výroby; v následujících dvaceti letech klesl tento podíl na 7,8–9,3 % a v letech 1989–1990 (na konci úkolů 8. pětiletky) dosahoval asi 14 %. Činil tedy průměrný podíl vojenské techniky na čs. strojírenské výrobě asi 12 %. Struktura zbrojní výroby, od počátku zaměřená na těžkou vojenskou techniku se ustálila až na konci 60. let. V letech 1973–1988 byl její rozhodující podíl soustředěn v těchto národních podnicích: 1. ZTS Martin (obrněná pásová vozidla a dělostřelecké zbraně – 47,2 %); 2. Aero Praha (především cvičné proudové letouny – 18 %); 3. ZVS Brno (pěchotní a velkorážová munice, letecké pumy a protitankové řízené střely – 12,1 %); 4. Tesla-IE Praha (radiolokátory, jiná radiotechnika a elektronika – 6,1 %).

Pro slovenské národní hospodářství se zbrojní výroba stala rozhodujícím tvůrcem národního důchodu (asi 40–50 %); objemově představovala tato výroba více než 70 % produkce celého slovenského strojírenství. V letech 1953–1990 dosáhla zdejší výroba tanků témě 20 tisíc kusů; v průměru tedy 550 za rok a v několika rocích se přiblížila až k tisíci tanků. V českých zemích zaujala rozhodující místo produkce asi 200 cvičných proudových letounů ročně. Těmito objemy zaujala čs. zbrojní výroba přední místo ve světě.

V odbytu přicházela z výroby pro čs. armádu asi jedna třetina, dvě třetiny pak šly na vývoz (zpočátku pro země Varšavské smlouvy 79 %; po jejich poklesu postupně nabýval odbyt do tzv. třetích zemí, a to až ke 30 %). Zvláště odbyt do takzvaných kapitalistických zemí se stal nepostradatelným zdrojem devis (konvertibilních měn), ale i cestou pro dovoz strojů, přístrojů a materiálů pro potřeby celého čs. hospodářství, embargovaných COCOM (Co-ordinating Committee for Multilateral Export Controls – úřad WEU).

Investice a technický rozvoj celé čs. zbrojní výroby přitom pocházely po celé období ze tří zdrojů: (dotací) státního rozpočtu a rozpočtu ministerstva národní obrany, státem garantovaných úvěrů Státní banky československé pro realizaci takzvaných úkolů státního plánu (nebyla to celá výroba, ale produkce zaměřená především na rozhodující výzbroj) a dále z prostředků vlastních fondů národních podniků, získaných ostatní výrobou. Veškeré problémy prvního desetiletí, především co do rozsáhlých investic, zavádění nových technologií, počátečních problémů s kvalitou, cenové licitace, atd., se zdařilo zvládnout beze ztrát.

Po tomto prvním období hledání a stabilizace zbrojního odvětví napomohlo konjunktuře zbrojní výroby a vývozu ve dvaceti letech (1960–1980) obecně vystupňované zbrojení obou protistojících vojenských bloků, což vedlo i k další modernizaci čs. armády (např. tanky T-55 a T-72, bojová vozidla pěchoty 1 a 2, atd.). Vzestup čs. zbrojní produkce byl dosažen ve druhé polovině 80. let minulého století, s vrcholem v roce 1987. Poté se začaly projevovat příznaky změn evropské vojenskopolitické situace, což se začalo promítat i do zbrojní výroby.

Byly to dojednané odzbrojovací iniciativy obou potenciálních nepřátel, ale napomohla i saturace vlastní armády (jen ta měla nyní ve výzbroji 5000 tanků) i odběratelských zemí Varšavské smlouvy. Přes sovětský politický nátlak a nabádání Hlavního velení se v zemích Varšavské smlouvy začalo prosazovat zmírnění zbrojení. K tomu se přidávaly i ekonomické problémy, což znamenalo snížení vojenských výdajů, což se samozřejmě odráženo i ve zbrojní akvizici.

Když poté Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1988–1989) přijala odzbrojovací návrhy a hledání mírových řešení převážilo v politice obou stran, dostal se „rozjetý“ čs. zbrojní arzenál do ohrožení. Dosavadní odběratelé, především partneři ve VS, začali bez ohledu na dlouhodobé mezivládní smlouvy rapidně snižovat či vůbec vypovídat své objednané dodávky. Nikdo nedbal na to, že z dosavadní čs. produkce směřovalo nyní do zemí sovětského bloku (včetně SSSR) až 80 % veškeré výroby. Zastavení či kritické snížení výroby by znamenalo otřes v celé průmyslové výrobě (zejména u subdodavatelů a celé řady podniků se dvojí výrobou). Byl proto zřízen tzv. vývozní fond speciální techniky, kdy neodebranou produkci odkoupil čs. stát a zaplatil ji z rezerv státního rozpočtu. Šlo zejména opět o tanky, jejichž montáž udržovali slovenští výrobci vědomě v plném tempu až do konce roku 1989.

V této tísni se již na jaře toho roku obrátili čs. političtí představitelé na sovětskou stranu s požadavkem, aby SSSR potvrdil odběr vojenské techniky podle platné dvouleté mezivládní dohody a v nadcházející pětiletce (1991–1995) nakoupil v Československu mimo jiné 1500 tanků, 5000 bojových vozidel pěchoty, 1250 letounů L-39 a L-410 a 30 souprav radiotechnického průzkumu Tamara. Toto svízelné jednání však definitivně přerušil na sklonku roku 1989 pád totalitního režimu, následovaný rychlým zánikem sovětského bloku a jeho zbrojního trhu.

Nelze však z toho jednoduše odvodit, že Československo a další země VS byly „uzbrojeny“; u těchto zemí stupeň vynaložení jejich společenských zdrojů nikdy nedosáhl takového rozsahu, jenž by vedl ke „zhroucení národního hospodářství“; o tom např. svědčí i podíl čs. výdajů na obranu na národním důchodu (čistý národní produkt v nákladech na výrobní činitele – je částí HDP). V řadě současných prací, pokoušejících se takto proniknout touto problematikou (např. Kaplan, K.: Kronika komunistického Československa, Alexej Čepička, Brno 2011) nacházíme tvrzení, že vysoké výdaje na čs. zbrojní výrobu a vyzbrojování armády ruinovalo státní rozpočet a přivedlo ekonomiku země téměř na mizinu. Toto účelové tvrzení obstojí snad jen v kronikách těchto autorů. Ve skutečnosti však znepokojená vládnoucí komunistická garnitura nikdy nedopustila, aby se v této situaci sáhlo na „výdobytky pracujících“, tedy zmrazení platů, důchodů, zvednutí cen či nedostatku životních potřeb, atd. Navíc autoři neberou v úvahu, že je nutno nezaměňovat vždy nadnesené požadavky ministerstva národní obrany při sestavování rozpočtových výdajů resortů se skutečnými objemy resortu, přijatými zákonem o státním rozpočtu.

K tomu nakonec jeden příklad – když na počátku 80. let minulého století požadovalo MNO, pod nátlakem Hlavního velení Varšavské smlouvy (tedy Sovětů), na přezbrojení čs. letectva a pozemního vojska zvýšení rozpočtu o 2,9 miliardy, zamítl tehdejší čs. předseda vlády L. Štrougal svým vlastním rozhodnutím nejen toto zvýšení, ale pro rok 1985 naopak uložil „zpomalení rozpočtové dynamiky (na obranu)“ dokonce pod 100 % minulého roku. Předsednictvu ÚV KSČ nezbylo, než Štrougalovy argumenty spolknout a tyto zásahy do rozpočtu přijmout. Takových zásahů k udržení rozvahy státních financí a běhu ekonomiky lze uvést více.

Co s čs. zbrojovkami; konverze či likvidace? (1990–1992)

S nečekaně rychlou politickou změnou se v Československu neméně rychle začaly měnit poměry v národním hospodářství. Zatímco v „civilních“ průmyslových odvětvích byla již připravena šablona jejich transformace pod heslem volného trhu, vyvstala před novou politickou garniturou nepříjemná otázka dalšího osudu celé řady zbrojních podniků a zbrojní výroby vůbec. Jen stěží bylo možno suplovat odbyt vytvářením zmíněného fondu vojenského materiálu, kdy dosavadní zahraniční zákazníci dále rušili či snižovali své původní objednávky a největší odběratel SSSR zmlkl úplně. Tím se další tlak na plnění jeho závazků stal bezpředmětným.

Tuto náhlou krizi vojenského průmyslového odvětví prohloubil, snad ve snaze rychle odhodit rezidua zaniklého režimu, nový prezident ČSSR (poté ČSFR a ČR) V. Havel, jenž několikrát prohlásil, že Československo zbrojní výrobu zastaví a zbraně přestane vyrábět. Když za tímto záměrem stál tehdy i ministr zahraničních věcí, znamenalo to, že okamžitě začali odpadat i odběratelé z tzv. třetích zemí, kteří dosud stále počítali se svými objednávkami. Vytvořila se tak prekérní situaci, neboť Čalfova vláda již rozhodla, že výroba podle plánu na rok 1990 schváleného zákonem zůstane pro tento rok v platnosti a zbrojní výrobci již pracovali na závazných úkolech státního plánu. Okamžité zastavení výroby by těžce poškodilo celou čs. ekonomiku a v příslušných regionech vyvolalo sociální napětí.

Toto krátkodobé řešení nemohlo samozřejmě oddálit hrozbu především pro Slovensko, kde byl prakticky ohrožen celý průmyslový sektor a v politickém zákulisí se rozpoutala urputná polemika jak dále. V ní na české straně, u ministrů neznalých skutečného stavu, myšlenka zániku zbrojní výroby neustávala („prodejme to za korunu“); oproti tomu stáli slovenští představitelé, podporovaní silnými a jednotnými odbory. O problému se rozvinula mnohá jednání doma i v zahraničí, během nichž se již začala rozpadat dosud společná čs. zbrojní základna a slovenská strana začala hledat možnost vlastního řešení.

Uveďme zde alespoň jednu takovou akci, jejíž skutečné pozadí nebylo dosud jednoznačně rozpoznáno, ač mělo zřejmý likvidační tón. Jde o pozvání vysoké delegace USA k jednání na Slovensku, a to předsedou vlády Slovenské republiky J. Čarnogurským. Jeho cíle definoval ministr hospodářství SR J. Belcák tak, že je zapotřebí „vytvoriť medzivládnu pracovnú skupinu pre konverziu, z agendy ktorej by mohl vzniknúť priestor pre poskytnutie US technickej pomoci alebo v budúcnosti podnikaťelský US Fond konverzie“. Navíc vznikl ve výzkumně vývojovém centru Konštrukty Trenčín ještě návrh sjednat s americkými představiteli stáž skupiny pracovníků této organizace ve výzkumných a vývojových střediscích v USA údajně s tím, aby se seznámili s jejich technologií, standardy, atd. Naštěstí se však podařilo tento naivní, tehdy z řady vcelku jasných důvodů nepřijatelný požadavek z programu uvedené návštěvy vyřadit.

Na tyto slovenské kroky reagoval prezident ČSFR ve spolupráci s čs. velvyslankyní v USA R. Klímovou s požadavkem, aby se těchto jednání zúčastnili i čs. představitelé určení federální vládou. Vznikly tak dvě rozdílné skupiny politiků ČSFR, které hodlaly získat od americké delegace utvrzení svých záměrů.

Šestadvacetičlenná delegace USA navštívila ČSFR ve dnech 16.–19. 7. 1991, v čele s náměstkem ministra obrany D. J. Atwoodem, jeho štábem, prezidenty a viceprezidenty průmyslových korporací (General Dynamics, General Motors, Sikorsky Aircraft, General Electric, Aircraft Engines, Avondale Industries aj.). Jejich zájmem rozhodně nebyla konverze čs. zbrojovek, technická pomoc či US podnikatelský fond. Po formálních setkáních s federálními a slovenskými politiky byl zájem hostí zaměřen na informace získané v hlavních čs. výrobních střediscích, tedy Aero Vodochody (letouny), ZTS Martin (tanky), ZTS Dubnica (obrněné transportéry) a ZVS Dubnica (munice). Tím jejich návštěva skončila, ač obdobný specifický zájem americké strany o další vývoj čs. zbrojní výroby se projevil ještě v roce 1992 (viz dále).

Již předtím však přijala čs. federální vláda narychlo sestavený program konverze průmyslových zbrojních kapacit, tedy jejich přeměnu na komerční („civilní“) výrobu. Jeho autoři, administrátoři federálních ministerstev spolu s údajnými odborníky z nově zřízených institucí, jí pojímali spíše jako likvidaci zbrojní produkce. To opět narazilo na zcela opačné záměry slovenské vlády, směřující k co možno nejširšímu uchování speciální výroby, a to s podporou federálního a slovenského státního rozpočtu. (Její chování lze chápat, když se například pro mohutné ZTS Martin zpracoval zcela pochybný návrh konverzního programu výroby motorů k zemědělským strojům, tedy komodity, kterou byl již evropský trh přesycen; atd.).

Za této situace musela federální vláda přistoupit na finanční podporu konverzních programů. K tomu schválila a garantovala celkový objem 2,762 mld. Kč (v tom 1,5 mld. z federálního rozpočtu, 580 mil. bankovní půjčky, 540 mil. ze zdrojů národních podniků a 142 mil. cizího kapitálu). Tyto finanční zdroje byly federální vládou určeny výhradně k investicím do konvertované (civilní) výroby. Byly však, v úsilí o oddálení agonie v bankrotujících podnicích, vynaloženy na vyplácení mezd, k úhradě provozních výdajů, dlužných plateb aj. Tato první předzvěst finančního krvácení státu (nazývaného později tunelováním) byla sice státní kontrolou odhalena a předložena vládě jako zneužití těchto prostředků, pozbyla však se zánikem ČSFR jakýkoliv význam.

Také další existence a konverze mohutného čs. zbrojního odvětví upoutala pozornost i v zahraničí, neboť pohotově řada zbrojařských korporací obsazovala takto opuštěná místa na trhu. Zcela pitoreskní se stal málo známý „zásah zvenčí“ též na mezinárodní konferenci Conversion – opportunities for development, pořádané pod záštitou OSN 24.–27. 2. 1992 v Dortmundu. Tohoto jednání se zúčastnila tříčlenná čs. skupina, kterou z rozhodnutí federálního ministra hospodářství vedl autor tohoto článku. Ministr rovněž schválil připravené vystoupení o čs. přístupu k východiskům pro ustálení situace v domácím průmyslu.

V Dortmundu však byl překvapivě s referátem o čs. konverzi „Defense Industry Conversion: The Case of the Czech and Slovak Federal Republic“ zapsán na programu jistý Milton Leitenberg z University of Maryland (USA). Ten s ním skutečně vystoupil (26. 2.) a odkazoval se mimo jiné na prezidenta Havla, „jenž je znepokojen (anxious) tímto stavem“ a žádá „rázně omezit (overwhelm) zbrojní výrobu“. Věcný obsah referátu byl natolik zmatečný, že v diskusi musel vedoucí čs. skupiny opravit alespoň řečníkovy největší nesprávnosti. Leitenberg se sice poté hájil tím, že svůj projev považuje za personal capacity a že o něj požádala čs. velvyslankyně v USA s odvoláním na přání čs. prezidenta.

Divoká privatizace, rozebrání kapacit a „podnikání jako každé jiné“ (1993 a dále)

Rozpadem ČSFR koncem roku 1992 skončilo nejen úsilí o konverzi dosavadních průmyslových podniků se zbrojní výrobou, ale rozplynuly se také tři miliardy z federálního rozpočtu. Definitivně tak zanikla i průmyslová základna, skládající se z vybraných průmyslových subjektů zabezpečujících klíčové potřeby pro obranu státu a úzce spolupracující se státními resorty. Česká republika poté jako nový stát, již od počátku v roce 1993, neuznala specifiku a svoji úlohu ve zbrojním sektoru. Vláda ČR dala v tomto směru na vědomí, že zbrojní výroba a obchod se zbraněmi je business jako každý jiný a že potřeby armády budou zajištěny nákupem v zahraničí. Tím zahájila proces, který dokončil rozpad celého oboru a vedl rovněž ke značným ztrátám ve státním rozpočtu.

Veškeré zbrojní kapacity a zdroje, včetně těch, které jsou ve všech vyspělých zemích považovány za významné ve státním zájmu a mají ve srovnání s podniky ostatních odvětví jisté další zvláštnosti, se ocitly v proudu chaotické privatizace, což vedlo k dalším ztrátám v neprospěch státu. Byla to nejen především představa gründerů o „zbrojařině“ jako o zlatém dole, končící bankroty, rozebráním nákladných průmyslových zařízení, uchvácením objektů, pozemků, technického zázemí aj. Kořistí zdarma se v řadě případů staly technické archivy a dokumentace, know how, atd.

Dosavadní velké výrobní podniky, schopné vytvářet tzv. critical mass byly tak vedeny k rozložení a zániku. Na jejich troskách pak vznikaly malé, finančně slabé průmyslové firmy s problematickou konkurenceschopností. Vedle nich narůstal zcela nepřiměřený počet prodejců a překupníků, včetně vzniku obskurních subjektů, pohybujících se v šedé zóně a korupčním prostředí. Tak již v prvním desetiletí ČR bylo vydáno asi 700 povolení pro podnikání s vojenským materiálem. Ještě v roce 2004 mělo v ČR 129 podnikatelů povolení vést s tímto materiálem zahraniční obchod; řada dalších tak činila nelegálně. V této souvislosti nutno připomenout, že dodnes nejsou (a stěží kdy budou) objasněny netransparentní výprodeje armádních zásob, takzvaná likvidace munice a různé další reexporty vojenského materiálu. I zde přišel státní rozpočet ČR o těžko odhadnutelné miliardy.

Situace ve zbrojním sektoru se pozvolna stabilizovala koncem 90. let a na počátku dalšího desetiletí, kdy se Česká republika v intervalu pěti let stala členem Severoatlantické aliance a Evropské unie. Pozitivně k tomu působily přijaté závazky jak MO, tak vládou a parlamentem, i když jejich plnění, zejména pokud jde o obnovení průmyslové základny obrany a regulérní armádní akvizice, zůstávaly (a v mnohém jsou dosud) formální a povrchní.

Tak se pod tlakem těchto závazků k otázce vztahu domácího zbrojního průmyslu a státu vyslovila vláda ČR v roce 2000, kdy schválila Principy spolupráce státu s obranným průmyslem v České republice (usnesení vlády ČR z 15. 3. 2000). Tento vládní dokument poprvé uznal „latentní krizi“ obranného průmyslu a potřebu sladit společné úsilí státu a zbrojního průmyslového sektoru. Za svého průmyslového partnera uznala vláda Asociaci obranného průmyslu (AOP), založenou v červnu 1997, kdy do ní vstoupilo prvních 53 společností. AOP (v současnosti AOBP – Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu) se ustavila jako zájmové sdružení právnických osob, zabývající se výzkumem, vývojem, výrobou a obchodem s vojenskou technikou a materiálem. Své aktivity zaměřila na „prosazování a hájení podnikatelských a obchodních zájmů svých členů v dialogu s parlamentem a vládou ČR, ministerstvy a ostatními orgány státní správy, politickými stranami a dalšími národními i mezinárodními institucemi“.

Tento pokus vlády o spolupráci a AOP o dialog byl jistě přínosný, zůstal však zřetelně na obecné a formální hladině, neboť ke vzniku racionální průmyslové základny obrany podle pojetí západních zemí nedošlo. Zájmy různých politických, finančních, podnikatelských, obchodních (mnohdy překupnických) a lobbistických skupin jsou v této aklamované spolupráci zcela odlišné. Subjekty zvané obranným (a bezpečnostním) průmyslem, se projevují jako neintegrovaná skupina samostatných výrobců, obchodníků a řady dalších různých podnikatelů, s utajovanou produkcí, obchodní činností a ekonomickými ukazateli.

Přitom vznikly paradoxy, v nichž například domácí zbrojní výrobci nejsou ve své struktuře schopni (komoditně) krýt většinu požadavků Armády České republiky (AČR). Ta pak hledá krytí svých potřeb nákladným dovozem ad hoc, do současnosti zprostředkovaným importéry s nepřiměřenými provizemi, a za neméně nákladné pomoci poradců všeho druhu. Stát tak není schopen získat řadu materiálu důležitého pro svou obranu v krizovém období z vlastní produkce, o což se snaží všechny vyspělé státy. Bezpečnostní strategie ČR skromně staví za kritického stavu na „účasti průmyslu na krytí potřeb ozbrojených sil“ (tedy nikoliv na plnohodnotné a pohotové dodávky).

Za této situace spoléhá domácí průmysl povětšině na nespolehlivé offsetové operace a kooperaci na zahraničních dodávkách pro AČR. Svou vlastní produkci pak usiluje uplatnit především mimo evropský zbrojní trh, a to v době, kdy se Evropská unie snaží urychlit integraci své zbrojní základny.

Orientační přehled o zbrojním sektoru v ČR

(údaje podle „Katalogu obranného průmyslu ČR, Praha 2005“ a adresáře „Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, Praha 2009“)

Podnikatelský typ                                   2005   2009

Akciová společnost                                   40       39

Společnost s ručením omezeným               63       50

Státní podniky, fyzické osoby, neudáno         8        5

Celkem                                                   111       94

Obory činnosti                              2005     2009**

Letecká technika a vybavení              12 

Systémy velení a řízení                     23 

Komunikační a navigační systémy     24 

Obrněná vozidla, dopravní prostředky 13 

Zbraně, munice a výbušniny              10 

Ženijní a chemické vybavení               36 

Výzkum, vývoj a výcvik                      26 

Ostatní                                             40 

Celkem                                           129* 

*Počet subjektů je vyšší, neboť některé firmy se hlásí do dvou či více oborů

** Toto členění již není zveřejněno; v adresáři AOBP nacházíme 36 výrobních subjektů; ostatní: obchodní, servisní, projektové, opravny, zkušebnictví, technické ústavy, stavební organizace, konzultace a poradenství, aj.

Průměrný podíl ročního obratu

na jednoho zaměstnance v mil. Kč            2005                   2009

     0–0,5                                                    2    Podklady nebyly zveřejněny

     0,5–1                                                  11 

     1–2                                                     17 

     2–3                                                       6 

     3–5                                                     12 

     5–10*                                                    9 

*Tuto skupinu tvořily převážně velké stavební a strojírenské podniky s převahou civilní výroby a firmy obchodující s vojenským materiálem.

Ačkoliv domácí zbrojní sektor nese název obranný a bezpečnostní průmysl, lze i ze skoupých ukazatelů, jež jediné jsou zveřejňovány AOBP, rozpoznat jeho rozdrobený obraz, v němž nejsilnější (asi dvoutřetinovou) většinu stále tvoří nevýrobní, především obchodní a zprostředkovatelské subjekty. Právě ty vytvářejí v tomto stísněném sektoru iracionální partikularizaci, a to v období integračních procesů a nezbytné koncentrace v rámci evropského obranného trhu. Je zřejmé, že subsistence roztříštěných výrobců, v níž obchodní záměry povětšině spočívají pouze v získání alespoň takových výnosů, jež jim postačí pro prostou reprodukci, nemohou k přínosu do evropské zbrojní integrace a posílení kapacit EU dostačovat.

Tápání armádní akvizice, nákupy ad hoc a vysychající „zdrojové rámce“

Po pádu totalitního režimu, v nových ekonomických podmínkách, bylo plánování a plán novými administrátory zatracen jako nástroj marxistické ekonomiky a zcela neústrojný institut. To se v plném rozsahu týkalo i české (zpočátku československé) vojenské akvizice, dříve nazývané výrobou a dodávkami. Armádní rozpočtové a materiální plánování bylo, přes varování ze zemí s tržní ekonomikou, v letech 1990–1992 prakticky zlikvidováno.

V českém Ministerstvu obrany (dále MO) nastalo vakuum, k jehož odstranění se zde střídala řada zahraničních i českých poradenských skupin a „expertů“, nabízejících v draze zaplacených prezentacích záplavu různých manažerských systémů, především derivátů tzv. PPPB*. Většinu jejich návrhů však nebylo možno ve specifické situaci přechodu celé ekonomiky k tržnímu hospodářství a za krize zbrojního hospodářství použít.

Jeden poznatek z tohoto hledání byl však přece jen užitečný, a to, že bez kvalitního plánování nelze dospět k racionálnímu, včasnému a finančně optimálnímu nákupu vojenského materiálu. Celý tento plánovací proces měl procházet třemi osvědčenými časovými horizonty: dlouhodobým, v němž průměrný vyzbrojovací (či přezbrojovací) cyklus vojsk trvá zpravidla 10–15 let a je k němu nutno zpracovat odhad HDP a procentuální podíl vojenských výdajů na jeho celkovém objemu; střednědobým, v němž průměrný vývojový cyklus zbraňového systému trvá zpravidla 4–5 let, a pro nějž je nutno mít finanční (rozpočtový) plán, již s odpovídajícím stupněm závaznosti; a krátkodobým, rovnajícím se období schváleného státního (a vojenského) rozpočtu (většinou kalendářnímu roku). Avšak to byl (a pravděpodobně stále je) v českém prostředí neuskutečnitelný požadavek, vzhledem k tvrdému odporu české vlády, jejíž představitelé mají za to, že zbrojní systémy lze objednávat a kupovat jako zboží off-the-shelf. Navíc se uplatnila i nová fiskální politika, za níž se kapitola MO ve státním rozpočtu stala tak či onak jistou rozpočtovou rezervou. Tak se MO dovídalo o svém skutečném resortním rozpočtu prakticky až na počátku příslušného roku a bylo štěstím, když se nahonem stačily připravit některé nákupy do jeho konce.

I tak věci vázly, neboť vazba mezi materiálními a finančními ukazateli byla v jakémkoliv projektu či programu roztržena, či špatně odhadnuta. Jediným důvěryhodnějším indikátorem se zde stal, zejména při přípravě ČR ke vstupu do NATO, stanovený podíl výdajů kapitoly MO na HDP. Avšak užití tohoto vztahu bylo vládou ČR zrušeno (usnesení vlády č. 1140/2002, odst. 2) a výdaje na obranu byly „nově stanoveny ve výši, která garantuje pokrytí nezbytně nutných výdajů“ MO. Co byly a co jsou tyto nezbytné výdaje se nakonec stejně dodnes rozhoduje na Ministerstvu financí, nikoliv v armádním aparátu.

Tak byly výdaje MO v období 1993–2003 schváleny s průměrným podílem na HDP 2,24 %, pro léta 2004–2006 „alokovány formou střednědobého výdajového rámce“ (sic) a poté na „minimální potřebu nezbytně nutných zdrojů“ MO v dalších letech. To, srozumitelně řečeno, znamenalo prudký pokles na průměr 1,5 % podílu na HDP, až s letošním pádem (2012) na 1,11 %. Očekávané „alokované“ a „minimální nezbytné zdroje“ pro rok 2010 byly v roce 2004 vypočteny na 70,3 mld. Kč (viz např. A-report 24/2003), zatímco poté skutečnost klesla na 47,7 mld. Kč (67,8 % očekávané sumy). Ačkoliv byl tento vývoj zahájený léty hojnosti, nastal ve dvou „alokovaných“ letech zlom, po němž sice nastalo krácení dosavadní bezhlavé akvizice, avšak plýtvání se tím nezastavilo a pochybné nákupy cestou zprostředkovatelských subjektů a jejich tučných provizí nadále pokračovaly.

Rozvinula se praxe, za níž se namísto koncepční politiky, stabilních plánů a kvalifikovaně stanovených potřeb resortu obchodovalo na základě osobních vztahů a klientelismu, prakticky určujících co, kdy, za kolik a od koho se bude nakupovat. Stejně tomu bylo s již zmíněným prodejem nepotřebného vojenského materiálu; především za tzv. likvidace nepotřebné munice, kdy se ta z velké části nezničena prodávala přes překupníky do zahraničí, čímž byla pro zainteresované zpeněžena dvakrát, a to na úkor AČR. Celý tento pokleslý akviziční systém resortu přežíval řadu let, ač byl široce komentován a kritizován ve sdělovacích prostředcích.

Navíc nebyly během těchto transakcí a tzv. programového financování brány v úvahu ani závazky, dobrovolně přijaté Českou republikou v říjnu 2005, a to vstupem do mezivládního režimu Evropského trhu s vojenským materiálem. To znamenalo i pro ČR vzdát se dále užívání článku 296 Smlouvy o Evropské unii, který dosud umožňoval členským zemím libovolný postup ve svém výběru dodavatelů vojenského materiálu. Podle přijatého kodexu (Voluntary Code of Conduct for Cross-Border Competition in Defense Equipment Market) se všechny takové zakázky staly předmětem přeshraniční veřejné soutěže, zveřejněné v tzv. elektronickém věstníku (Electronic Bulletin Board). Výjimku bylo možno povolit zcela výjimečně, a to za splnění podmínek tzv. Interpretative Communication (COM 2006–799 final).

Ač režim Evropského trhu s vojenským materiálem vstoupil pro všechny členy EU v platnost dnem 1. 7. 2006, v ČR se, zejména u velkých a nákladných nákupů, nadále zadávaly kontrakty oblíbeným dodavatelům (příklad viz dále). Armádní administrativa se pak odvolávala na § 18c zákona č. 137/2006 Sb.; nezbytnost přizpůsobení nové normě EU jeho tvůrci prostě nevzali na vědomí. Tento postup byl poté obhajován naléhavými strategickými potřebami nebo nejnižšími cenami dodávky, což bylo právě naopak, jak mnohokráte dokázaly dostupné prameny.

Přehled nejspornějších armádních akvizicí v letech 1992–2006

1992 – Lehký bitevní letoun L-159 Alca

Již po zkušenostech z první války v Perském zálivu bylo jasné, že použití lehkých bitevníků je již ve vyspělých armádách překonáno modernějšími zbraněmi.

Avšak ještě v roce 2000, kdy byly hotovy první letouny Alca, prohlásil tehdejší náčelník generálního štábu AČR, že „nový český bitevník bude nabídnut NATO pro akce v zahraničí“ a po předvedení prototypů je zcela vážně označil za „bitevníky pro 21. století“. 

Původní marketingová studie, zpracovaná ve spolupráci se zahraničním průmyslovým partnerem a po sjednání státních záruk tohoto programu, dospěla k závěru, že lze počítat s vývozními možnostmi až 1000 těchto letounů. Vládou garantovaný kontrakt na nákup 72 L-159 pro Vzdušné síly AČR představoval v původním objemu, podle cenové úrovně z roku 1997, hodnotu asi 1 mld. USD (tedy asi 40 mld. Kč). K tomu přibyly státní záruky ve výši 32,7 mld. Kč (tehdy asi 967 000 USD) k dalším finančním a rozpočtovým sanacím růstu cen, krytí směnného kursu Kč k americkému dolaru, DPH atd. Již v roce 2001 byl k tomu posílen rozpočet MO o dalších asi 1,3 mld. Kč. Přitom sestávala montáž letounu ve více než 80 % ze zahraničních subdodávek, aniž byla k tomuto nákupu sjednána offsetová kompenzace.

Tento program, jištěný několika vládními zárukami se stal pastí nejen pro státní rozpočet, domácí vojenskou akvizici, potlačující další nezbytné vojenské potřeby, ale i pro očekávaný prodej do zahraničí. Již první účast v mezinárodních výběrových řízeních (v Austrálii) nebyla úspěšná, což od té doby platí pro rostoucí řadu dalších zemí (Indie, Keňa, Slovensko, Řecko, Polsko, Izrael, Egypt, USA a v současné době Irák).

Z celkové výroby 72 letounů tak po nákupu pro české letectvo za více než 50 mld. Kč zůstává dosud 36 neprodejných, jejichž pouhá konzervace zatěžuje státní rozpočet více a více o miliony korun. Celková suma za realizaci a transakce celého tohoto programu vydaná dosud ze státního rozpočtu je jistě ohromující a proto není dosažitelná.

1994 – Smrticí padáky

Jde o nezodpovědnou objednávka 2310 vadných padáků od předem určeného domácího výrobce, jenž nejen neměl s tak složitou a mimořádně náročnou komoditou žádnou zkušenost, ale v době uzavření smlouvy s MO nebyl ani zapsán v obchodním rejstříku. Armáda tak obdržela brak za dodnes nedostupnou (stamilionovou) cenu a co více – výsledkem této akvizice byla smrt armádního výsadkáře.

1995 – Modernizace tanku T-72

V chaotickém období reformy AČR se daly stěží určit skutečné potřeby druhů a počtů nové výzbroje, především co do tanků a jejich nákladné modernizace. Navíc i proto, že ve světě bylo již na trhu osm modernizací tanku T-72 (viz např. Eurosatory 2004 aj.). Jak se ukázalo, šlo spíše o tlak obchodníků, zavalujících MO argumenty o vysokém vývozním potenciálu právě této české, údajně „nejlepší světové modernizace tohoto typu tanku“ (viz např. Armádní technický magazín č. 11/2002, IDET News, č.2/1997). Pro AČR byla v roce 1995 požadována modernizace 353 kusů, avšak tato euforie začala poté značně ochabovat (1997 – 200, 2001 – 60 a 2003 – 40 a ihned poté pouhých 30 modernizovaných tanků). Pro armádu se tak z původně kalkulovaných 35 mil. Kč za modernizovaný kus zvýšila cena na 170 mil. Kč/kus a tak pouhý nákup 30 tanků T-72 CZ pro naše „tankové vojsko“, tedy jediný tankový prapor, přišel na 5,2 mld. Kč. Podle kvalifikovaných odhadů pohltil celý tento program 19 mld. Kč. Slibovaný „světový“ vývoz a očekávané zpětné reinvestice se nedostavily. Byl to u nás jeden případ horentní ceny za zboží, označené v USA jako gold plated – tedy pozlacené.

1997 – Štábní informační systém

Podle nedementované zprávy odborného tisku byl tento program zahájen zmanipulovaným domácím výběrovým řízení a dalších pochybných transakcí. Dodávka systému přesáhla cenu miliardy korun, a ač byla ukončena v roce 2002, potýká se dosud se svou požadovanou funkčností. Bližší informace chybí.

2004 – Kolové obrněné transportéry

Okolnosti nákupu těchto vozidel pro AČR se sice stále připomínají, avšak podivné doprovodné transakce nejsou dosud objasněny a dořešeny. Přitom již v roce 1998 doporučoval Vojenský technický ústav pozemního vojska využití vlastních výrobních kapacit, k čemu již rovněž byly ověřeny reálné možnosti, a to za vynaložení podstatně nižších výrobních nákladů a celkové ceny takové dodávky. K tomu byly předloženy technické, technologické, ekonomické i taktické parametry příslušného programu od dvou českých strojírenských společností.

Tato možnost byla však z míst na MO i jejich oblíbených obchodních organizací účelově odkládána a potlačena, až nezbyl než „nákup kompletních objektů ze zahraničí“. Celkově vynaložené náklady jsou podle smluvních vztahů k tomuto programu s určeným zahraničním dodavatelem, odhadovány pro dobu životnosti vozidel na 50 mld. Kč. Kromě stále existujících pochybností o vhodnosti a výkonu již dodávaných vozidel chybí stále objasnění několika dalších skutečností.

Tak například není objasněna úloha poradenské firmy Price Waterhouse Coopers (PWC) v této dodávce vojenského materiálu a obsah její smlouvy s MO ČR. Nacházíme zde především nesoulad se zákony ČR, neboť tato společnost neměla v té době nezbytnou licenci k obchodu (podle zákona tedy i ke službám) s vojenským materiálem. Není rovněž známo, zda již bylo této společnosti vyplaceno za její poradenství 70 mil. Kč z rozpočtu MO, a zda dosud platí čl. 4 uvedené smlouvy, podle níž bude PWC sjednávat „smluvní podmínky na celou dobu životního cyklu (vozidel)“, což by pro MO mohlo během dvaceti let další náklady kolem 50 mld. Kč. Hrozivý se může pro MO stát rovněž čl. 6 smlouvy, v níž si „poskytovatel“ ponechává dominantní a nezastupitelné postavení v celém programu.

1996 – letecký kanon Plamen a munice 20 mm x 102

Rovněž tento program, údajně zahájený především k vyzbrojení letounu L-152, byl od počátku problematický. Ač byl kanon rovněž označen za vynikající vývozní artikl jako výzbroj „řady zahraničních letounů, vrtulníků, pozemních obrněných vozidel i lodí“, staly se tyto předpoklady pouhou chimérou. Samotná zbraň, ve skutečnosti otisk staršího zahraničního kanonu, se ukázala jako poruchová a nespolehlivá. Stejně tak vývoj náboje 20 mm x 102 se ukázal jako plýtvání finančními prostředky. Toto střelivo mohlo snad mít pro armádu jistou cenu v období, kdy bylo na seznamu výrobků embargovaných západoevropskou agenturou COCOM pro země Varšavské smlouvy. Avšak v roce 1996, kdy již měla AČR otevřený přístup k modernímu a bezpečnějšímu leteckému střelivu této ráže, ztratil vývoj tohoto náboje smysl. Přesto však tento vývoj probíhal dále, bez ohledu na nesmyslně vynakládané státní rozpočtové prostředky. Celková suma, vydaná na tento program jistě dosáhla miliardového prahu; není tedy divu, že její skutečná částka není k dispozici.

2006 – Střední terénní automobil

Ač již v té době platil i pro ČR již zmíněný, dobrovolně přijatý režim Evropského trhu s vojenským materiálem, byla tato zakázka (původně 552 + 4 těchto vozidel za /zaokrouhlených/ 2,7 mld. Kč) zadána bez výběrového řízení již předurčené domácí společnosti. Tzv. nezávislý právní rozbor pro MO potvrdil „podmínky přímého zadání národnímu výrobci“, bez ohledu na to, že ČR již v roce 2005 deklarovala dodržování (již zmíněného) kodexu chování na trhu s vojenským materiálem (dokument EU 13177/04 Poslanecké sněmovny ČR; dopis Evropské komisi z 31. 1. 2005, zápis sekce vyzbrojování MO z 1. 9. 2005 aj.). Vznikla poté k tomu výměna názorů mezi EU a představitelem ČR, což rozhodně nepřidalo české znalosti a spolehlivosti při dodržování dobrovolně přijatých závazků.

2007 – Obrněná vozidla Iveco

Při nákupu těchto vozidel byl rovněž použit stejný, zcela přezíravý postup „přímého zadání“ výrobce, „zajišťovaný“ třemi českými obchodními firmami (sic), z nichž jedna dosud neměla z takových transakcí žádné zkušenosti, ač poté obdržela od MO 8–10 % z ceny kontraktu. V průběhu dodávky objednaných 112 vozidel vyšlo najevo, že jich armáda ve skutečnosti požadovala pouze 19 a poté dala do použití 31 kusů. Cena jednoho vozidla byla údajně 40 mil. Kč (tedy dvojnásobek ceny než například u dodávky pro Rakousko); celkový objem zakázky dosáhl tedy asi 4,5 mld. Kč a „přehmat“ počtu vozidel zůstal bez odezvy.

Tento přehled neuvádí dosud živé, dnes stále ještě zkoumané či nezveřejněné akviziční případy (např. dořešení nákupu letounů Grippen, atd.?). Nečekaně se otevřel rovněž případ selhávající útočných pušek CZ 805 Bren, jichž AČR nakoupila osm tisíc, za což zaplatila domácímu výrobci 1,5 mld. Kč. Neuvěřitelné opět je, že tyto nové zbraně, jimiž jsou vyzbrojeni čeští vojáci v Afghánistánu, vykazují v boji vážné selhání – zaseknutí náboje v hlavni. A již opět se ozývají chlácholivé, věc zastírající hlasy. Tak dodavatel této zbraně si žádné chyby není vědom; roztomilá je i mluvčí generálního štábu AČR, když k tomu sděluje: „Nemám informace o tom, že by vlivem selhání útočné pušky došlo k ohrožení vojáků. V každém případě každý voják disponuje krátkou zbraní, kterou může použít.“ Je to buďto naprostá neznalost nebo cynismus (střelec s pistolkou proti samopalu či kulometu nepřítele).

(Jen na okraj v názvu – od samopalu k útočné pušce /assault rifle; Sturmgewehr/: prezident T. G. Masaryk uložil ve 20. letech minulého století nakoupit pro čs. armádu obranné pušky; jaký je rozdíl v jejich použití?) Přitom všem je poněkud tristní, že představa o celé další armádní akviziční politice, tak jak je uvedena v „Bílé knize o obraně“ (schválené vládou ČR 18. 5. 2011), je opět pouze obecným souborem odhodlání, jaké jsme již mohli číst v řadě minulých obdobných dokumentů MO.

Rok Výdaje MO (mld.) % podíl na HDP 

1993         23,7                      2,6 

1994         27,0                      2,6 

1995         28,3                      2,3 

1996         30,5                      2,2 

1997         31,3                      1,9 

1998         37,6                      2,1 

1999         41,7                      2,2 

2000         44,7                      2,3 

2001         45,0                      2,1 

2002         49,0                      2,2 

2003         53,1                      2,2 

2004         52,4                      1,9 

2005         58,4                      2,9 

2006         55,3                      1,7 

2007         55,0                      1,6 

2008         50,0                      1,3 

2009         51,9                      1,4 

2010         47,7                      1,3 

2011         43,8                      1,2 

2012         43,5                      1,1 

V těchto všech naznačených skutečnostech je zapotřebí rovněž vzpomenout houpačku vojenských výdajů ve státním rozpočtu v kapitole MO. 

V knize The Economic of Defence (Sandler, T. – Hartley, K.) uvádějí její autoři poznatek, že vojenský rozpočet lze považovat buď za společností uznanou nezbytnost pro obranu, nebo za výsledek procesu politického kupčení různých zájmových skupin vojensko-průmyslového komplexu. 

K těmto poznatkům lze u zmíněné situace v ČR dodat, že rozkolísanost vojenských výdajů (viz kapitoly MO státního rozpočtu) svědčí o tom, že tyto roční objemy byly stanoveny bez ohledu na prokazatelné potřeby armády, a to fiskální administrativou a rozpočet MO se ve skutečnosti stal zbytkovou rezervou státních financí. Vytvářelo se tak jedinečné prostředí pro nekalé transakce. 

Za období prvních 12 let ČR (1993–2005) se tento stav jevil pro MO přijatelný, ale latentně vedl ke krizi. Tempo růstu výdajů MO za toto období nabylo o 246,4 %, což se ukazuje jako neslýchané a stěží by se hledal obdobný případ ve vojenských výdajích srovnatelných evropských zemí – a to navíc v době míru, za vysokého stupně bezpečnosti státu a při rasantním snižování počtu osob i výzbroje, jakož i dalších redukcí v AČR. Výdajové objemy tak nebylo možno za nákup reálných potřeb, zodpovědného nakládání se státními finančními prostředky a za limitovaných dodavatelských lhůt uplatnit. Nevyčerpané prostředky rozpočtů MO byly údajně „převáděny do rezervního fondu“; mnoho nasvědčuje tomu, že byly upotřebeny ad hoc, jen proto, aby se vydaly. Za takových kritických okolností nebyly horentní monopolní ceny a další zbytečné platby různým zainteresovaným subjektům rozhodujícím kritériem.

V letech 2006–2012 (bez ohledu na růst HDP) zaznamenalo tempo výdajů rozpočtu MO stejnou cestou administrativního „alokováním“ a několikerým „přepracováním (armádní reformy) na změněný zdrojový rámec“ pád o 127,1 %. Důsledkem této správy finančních prostředků byla bezúčelná nevratná ztráta asi 100 mld. Kč (zhruba ekvivalent dvou průměrných ročních vojenských výdajů tohoto období), což se dnes odráží v omezených možnostech obrany ČR.

Ve zmíněné „Bílé knize“, části „Akvizice a hospodaření s majetkem“ (s. 124 a dále) se zcela školometsky ukládají postupy, které jsou v řádném hospodaření zcela samozřejmé (např. „odpovědnost manažerů za zadané úkoly, ale i možnost a pravomoc vyžadovat potřebné zdroje“ aj.). Po mnoha letech pokusů o zavádění všemožných nefunkčních systémů se zde (bohudík) opět nachází po léta předtím odvržená nezbytnost – „propojit plánování věcné a finanční“. K tomu je však nezbytná stabilita obou ukazatelů, zásadní představa jejich vývoje v nadcházejících několika rocích a zacházet s reálným rozpočtem na obranu za jeden z předních rozhodnutí státu. Avšak za současné situace bezhlavých škrtů je nutno i nadále počítat s tím, že již tak okleštěný rozpočet MO bude i nadále tvořit jistou vládní rezervu se všemi nedomyšlenými důsledky.

Dvě poznámky závěrem

Český zbrojní průmysl: Při omezených možnostech prodeje své produkce AČR a pro udržení životně důležité critical mass hledá stále nová odbytiště, dnes intenzivně na asijském kontinentu (např. v Indii). Je zřejmé, že české očekávání úzké spolupráce na zbrojním trhu EU, účasti na budování evropské průmyslové základny obrany a podíl na evropských programech opadlo, neboť tyto aktivity si drží pevně v rukou nadnárodní průmyslové a finanční korporace. Lze proto zaznamenat obrat k možnostem subdodavatelské spolupráce v USA, například nabídkou pro americké obranné informační systémy aj.

V tomto oboru jistě dosáhly některé české firmy vysoké schopnosti, je však nutno vzít v úvahu velmi specifické podmínky takové spolupráce, na nichž již ztroskotala řada evropských výrobců. Prorazit složitou legislativní stránkou (např. National Disclosure Policy), zákony dosud chránícími vlastní výrobu a obchod, řadou zvyklostí, norem a postupů složité administrativy, tlakem domácích regionálních politiků a průmyslových korporací je svízelný proces. Navíc i finanční aspekty v něm vyřazují mnohé, byť schopné evropské společnosti.

Armáda ČR: Podle současného hospodářského vývoje a vládní fiskální politiky nelze očekávat, že státní rozpočet bude schopen vzít na vědomí alespoň ty nezbytné potřeby, udržující smysl existence AČR a její schopnosti plnit alespoň její základní úkoly po dobu, než přijde, jak na to spoléhají bezpečnostní a vojenská strategie, na pomoc zásah NATO (jestli vůbec). Dnešní útěcha, že náš malý kontingent v Afghánistánu brání republiku tam, kde údajně vznikají základní prvky našeho ohrožení, a že tato obrana republiky zdáli znamená též vynaložení menších finančních objemů, patří do kategorie strategických bajek. Dny odchodu odtud se blíží a je otázkou, kam opět poputuje český voják 21. století.

Musí-li dnes, za této situace ministr obrany oznámit, že ČR si nemůže dovolit vševojskovou armádu, a současné polní vojsko není tedy schopné bránit republiku, je to situace velmi vážná. Postavit a vycvičit plnohodnotnou (byť i malou) armádu trvá obvykle až 15–20 let. Vše nasvědčuje tomu, že je to právě tak doba, za níž se bezpečnost Evropy, a tedy i ČR, podstatně změní. Rozhodně však ne k lepšímu.

(Psáno v květnu 2012)

 ILUSTRACE

Odběratelé čs. zbrojní výroby v letech 1987–1991 (zpracováno pro jednání v ekonomickém direktorátu NATO)

Dosud nevídaný počet 129 českých podniků s povolením k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem z roku 2004 (kolik dalších tak činilo nezákonně?)

 

 
Datum: 22. 07. 2012 13:55:46 Autor: QF17
Předmět: Skvělý článek, ale po přečtení
musí býti všem smutno nad stavem AČR. Ano, nad naší armádou a organizací zvoní umíráček. Je opravdu "hezké" míti několik stovek vojáků v cizině i když nevím jaký mají přínos. Několik důstojníků se sice naučí velet, ale stovky vojáků po vrácení z mise odchází do civilu, protože si vydělat peníze na koupi bytu či auta. Tento týden se v tisku objevila zpráva o prodeji nemodernizovaných tanků T-72 cca 134 ks. Naší armádě zůstane "modernizovaných" 30 ks T-72M, což je jeden nekompletní tankový prapor. Nebylo by lepší prodat i je (T-72M) a koupit daleko lepší tanky v počtu 100 až 120 ks? Například Francouzský AMX Leclerc či Německý Leopard 2A. Oba tanky patří mezi 6 nejlepších (M1A2 Abrams, Challenger 2, T-80 a Merkava mk IV). Jenže žijeme ve státě, který si neváží svých hrdinů a občanů. Jinak si neumím vysvětlit co se zde u obranných složek děje. A úvaha na konec, kolik bývalých STBáků i komunistů ovládá prodeje a nákupy zbraní??
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Redakce Militaria přeje všem svým čtenářům požehnané Velikonoce!

Redakce Militaria přeje všem svým čtenářům požehnané Velikonoce!


Recenze týdne

Za císaře pána

Výstava rakousko-uherských řádů a vyznamenání.