Nejvýznamnější ztráty britského Královského námořnictva

v letech 1793–1815

V nedávné minulosti se mi podařilo zkompletovat celé šestisvazkové dílo Williama M. Jamese nazvané The Naval History of Great Britain: During the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Jak název napovídá, pojednává monumentální práce o historii britského námořnictva od zapojení ostrovní říše do konfliktu vzešlého z Velké francouzské revoluce do konce napoleonských válek. Skutečnost je poněkud jiná, jde toliko o reprint a když James své dílo ve třicátých letech 19. století publikoval, zněl podtitulek jinak: „od vyhlášení války Francií roku 1793 po nastolení krále Jiřího IV.“ Stručný úvod práce se pak vrací až k nástupu Tudorovců, a zahrnuta je zde ještě i bitva u Navarina, přičemž ovšem léta 1793–1815 jednoznačně dominují. Vedle cca 2 000 stránek běžného textu jsou zde stovky stránek statistik, tabulek a nejrozmanitějších výčtů, na jejichž podkladě jsem se odvážil sestavit následující příspěvek.

Jakkoli v kontextu bezpočtu „modernějších prací“ Jamesovo dílo v dílčích detailech nevychází bez poskvrnky (občas si odporuje i sobě samo), jako celek je patrně nepřekonatelné a přimělo mě k mnoha korekcím v mých úsudcích. A co hůř, objevil jsem četné nedostatky v příspěvcích které jsem sám publikoval, Bulletin ČSNS a sborník Bitva u Slavkova a válka roku 1805 nevyjímaje. Na místo nepopulárních Errat jsem primárně na základě Jamesových tabulek vypracoval vlastní statistiku, kde zahrnuji všechny v letech 1793–1815 «ZTRACENÁ» válečná plavidla Královského námořnictva (Royal Navy) až po tzv. 5. a 6. třídu řadových lodí (Ship-of-the-Line – Fifth & Sixth Rate), pro něž se v daném období i na Britských ostrovech již dávno zažil prostý termín fregaty (ačkoli James, zvláště v tabulkách, používá poněkud archaický termín Gun-Frigates, snad kdysi určený k odlišení bojových od obchodních).

Válečné fregaty obvykle počtem palubních děl překračovaly třicítku (maximem pro dané období pak bylo 44, ale zde s jedinou výjimkou šlo o lodi kořistní), ale nejlehčí z Royal Navy užívaných typů (v jistém smyslu už dosluhující) nesl toliko 28 děl. Přestože se po mořích plavily i fregaty o 24 dělech, potřeboval jsem nějaký strop a tento se u Královského námořnictva jeví optimálním. Že počet 28 dělových střílen (rozděleno do obou boků!) ještě automaticky neznamená fregatu, je vidno např. u lodi Carnation, jež 3. října 1808 poněkud překvapivě podlehla u Martinique francouzské brize Palinure (16 děl). Carnation je však označována jako gun-brig-sloop, z čehož jednoznačně vyplývá, že šlo o tzv. dvoustěžňovou (brigovou) šalupu, zatímco fregaty té doby byly výlučně trojstěžníky a proto v připojeném statistickém výčtu figurovat nemůže!

Dvacet osm hlavní měla na palubě i Gun-ship-sloop, tj. trojstěžňová šalupa, Arrow („0“ děl), zajatá 4. února 1805 ve Středomoří dvojicí francouzských fregat (Hortense a Hermione) ve Středomoří. Ona „nula“ u počtu děl však odpovídá momentální skutečnosti (nikoli stavební konstrukci lodi, jež byla 22), jakkoli to mimovolně vyvolává pocit bezbrannosti u plavidla, jež v reálu disponovalo dvaatřicetileberními karonádami, což zvláště v boji zblízka byla vskutku úctyhodná palebná síla. Je přirozeně škoda, že jsem si musel stanovit nějakou hranici (avšak již 40 řadových lodí a 85 fregat je pro statistickou přílohu až až), vždyť příkladně jiná dvoustěžňová šalupa Speedy (14 děl) byla zajata hned 2× a její osudy jsou natolik zajímavé, že jí nejspíše někdy věnuji samostatný příspěvek...

Nejtěžší jednorázovou újmu jíž Královské námořnictvo utrpělo v boji byla jednoznačně porážka v bitvě u přístavu Grand Port na Île de France (dnes Mauritius) v srpnu 1810, kde Britové v konečném důsledku ztratili všechny čtyři zúčastněné fregaty. Nejtěžší rána dopadla na Royal Navy ze strany živlů, byla prudká zimní bouře, která osudného prosince roku 1811 zničila od Severního moře po Balt vedle bezpočtu dalších plavidel i tři britské řadové lodi. Z připojeného výčtu je zřejmé, že ztráty způsobené živly a nešťastnými náhodami jednoznačně dominují nad bojovými. V originále jednoznačně dominuje slovo Wrecked, což lze přeložit jako ztroskotání, ovšem na rozdíl od potopení lodi na širém moři (Foundered), je zde jako příčina zkázy lodi chápán kontakt s pevnou zemí (najetí na pobřeží, útesy, podmořská skaliska, mělčiny, atp.).

Některé lodi zmizely prakticky beze stop, přičemž největší z nich byla sedmdesátičtyřdělová řadová loď Blenheim, spolu s níž ztratilo Královské námořnictvo roku 1807 i doprovodnou fregatu Java a mezi více než tisícovkou námořníků a vojáků i Nelsonova přítele a čerstvě povýšeného kontradmirála Sira Thomase Troubridgea. (Týž muž musel roku 1794 musel svěsit vlajku s fregatou Castor a podobnou bilanci v podobě smrti v bouři, poté co okusil francouzské zajetí, má i další admirál Robert Carthew Reynolds.) U trojstěžňové šalupy Swift (18 děl) udává James, že se potopila roku 1797 v Čínském moři i s celou posádkou. Nelze to vyloučit, ale odvážnější hypotézy praví, že mohlo jít o největší „kořist“ tehdy neblaze proslulých čínských pirátů, event. námořních lupičů malajských či indonéských, ale ti by si na rozdíl od Číňanů operujících v celých eskadrách na takto velikou loď nejspíše netroufli.

Mnohé lodi byly ztraceny z příčin velice banálních, mnohdy však i velice kuriosních. Prosperine (28 děl), jedna z dosluhujících britských fregat této kategorie, kupříkladu uvízla v sevření ledového krunýře plníc misi v hlubokém vnitrozemí, pronikajíc daleko proti proudu Labe. Trojstěžňová šalupa Dauntless (18 děl) nalezla na sklonku roku 1806 útočiště na Visle v Gdaňsku, i ji zde zdržely ledy a byla tak posléze Francouzi s celým městem obležena. 26. května 1807 pak byla zahrnuta do Kalkreuthovy kapitulace posádky tehdy pruského Danzigu. Na Baltu byla na sklonku března 1801 zajata i největší švédská kořist, brigová šalupa Blazer (12 děl), jež musela svěsit vlajku před pevnostními děly „hradu“ Varberg. Stalo se tak poté co se zdejší guvernér dozvěděl o chystané britské intervenci proti Lize ozbrojené neutrality a latentní hrozbu do zdejšího přístavu přibyvšího britského dvojstěžníku se rozhodl preventivně eliminovat.

Pro příznivce královské Armady je to smutné, ale v připojeném výčtu nefiguruje jediná loď o velikosti alespoň fregaty, jež by podlehla Španělům. Při troše nadsázky by tam figurovat mohla, ale vítězství nad fregatou Sabine (40 děl) mělo hořkosladkou příchuť. Tato loď totiž nesla britský Union Jack pouhopouhý jediný den. Původně španělská loď podlehla 20. prosince 1796 před Cartagenou fregatě Minerve (38 děl), byla osazena skupinou britských námořníků jež s kořistním plavidlem zamířila do Gibraltaru. Přeplavba se nepodařila, Sabine byla již následujícího dne napadena řadou španělských dělových člunů a britská vlajka musela opět dolů. Toto však nelze považovat za „regulerní“ vítězství, jednak pro skladbu posádky přemožené lodi, ale především, Sabine nestihla být oficiálně zařazena do stavů Royal Navy a tak nemohla být ani ztracena.

Snad si nebudu protiřečit, když nyní uvedu, že jedna britská loď, jež padla do rukou Španělům v seznamu přece jen figuruje. Svrchu jsem ovšem hovořil o lodích podlehnuvších v boji, a fregata Hermione (32 děl), jež byla v září 1797 do španělského (resp. veneuzelského) přístavu La Guaira (před Caracasem) zavlečena vlastní vzbouřenou posádkou, mezi takové rozhodně nepatří. Největší Španěly v regulérním boji přemoženou lodí (při participaci čtyř hispánských fregat nelze hovořit o boji férovém) tak poněkud nedůstojně zůstává toliko šestnáctidělová šalupa Peterel, zajatá 14. prosince 1798 u Malorky (ovšem již následujícího dne byla britskou eskadrou „osvobozena“). A výčet Španěly přemožených lodí Royal Navy nejspíše bude úplný, připojím-li zajetí šestidělového škuneru Mosquito u kubánského pobřeží roku 1799. Nebyly to samozřejmě jediné ukořistěné britské lodi, jenže ty ostatní (s výjimkou Albanaise – viz dále) již nebyly H.M.S., a nebo, jako v případě vítězství z ledna 1798 nad šalupou George, byli vítězi španělští korzáři, ne královští námořníci Jeho Nejkatoličtějšího Veličenstva Karla IV.!

Výše vzpomenutá ztráta lodi v důsledku vzpoury rozhodně nebyl ojedinělý úkaz, ale Hermione (ve španělské službě Santa Cecilia) byla největší loď a jediný podobný případ, jež figuruje v připojené statistice. Zde však mohu rozvést, že obdobný osud stihl mimo jiné trojstěžňovou šalupu Danaé (20 děl), jíž vzbouření britští námořníci, v naději, že uniknou trestu, v březnu 1800 zavedli do Brestu. Shodou okolností, v listopadu téhož roku jiná vzbouřená posádka zakotvila s brigovou šalupou Albanaise (14 děl, uváděna též jako bomb-vessel, tj.dělový člun vyzbrojený i moždíři) ve španělské Malaze. Posádka jež 27. února 1801 zavedla další čtrnáctidělovou šalupu Bull-dog do zajetí v italské Anconě se pravděpodobně důstojníkům nevzepřela. Vše naznačuje, že kapitán toliko nebyl zavčas informován, že tento přístav padl do francouzských rukou, v nichž se záhy ocitl i on se svou lodí a posádkou…

Jako exemplární případ omylu lze jmenovat osud trojstěžňové šalupy Moselle (24 děl), jenž 7. ledna 1794 vplula do toulonské rejdy, netušíc, že tento přístav již neovládají koaliční síly – i zde byl výsledek nasnadě, francouzské zajetí… Na nedostatečnou informovanost doplatila i posádka třístěžňové šalupy Surinam (18 děl), jež roku 1803, netušíc, že v daleké Evropě vypukla válka, pokojně kotvila u karibského ostrova Curaçao. Ač je to takřka neuvěřitelné, guvernér Nizozemských Antil se o započetí nepřátelství dozvěděl dříve než Britové a loď byla úřady promptně zkonfiskována. Paradoxně je to největší kořist Dutchů v celém konfliktu, holandské lodi v regulérním boji dokázaly pokořit nanejvýše protivníka dvanáctidělového (v lednu 1806 Manley a v březnu 1807 Ferreter).

Celkový výčet ztrát Royal Navy v letech revolučních a napoleonských válek by mohl být výrazně vyšší. Do řádu desítek by jistě vyšplhal seznam plavidel, jež tu ani neztroskotala a ani nebyla zajata a přeci v důsledku nasazení byla shledána již neschopnými další služby. Dělo se tak opět častěji v důsledku náročných podmínek dlouhodobého pohybu na volném moři, nežli na následky přestálého boje, ale byly i takové případy. Na stránkách Bulletinu ČSNS (č 27, str.76–7), jsem zmínil osud fregaty Melpomene (36 děl), poničené v létě 1809 dánskými dělovými čluny. Jakkoli byla následně ve Sherness shledána nezpůsobilou další služby, vzhledem k tomu, že přes těžká poškození zvládla uniknout od Nyborgu do švédské Karlskrony, a po provizorní opravě přeplout i do Anglie, musela být stále plně plavbyschopná! Jako jiný příklad mohu opět vzpomenout fregatu Hermione, jíž se sice Britům podařilo dobýt nazpět, ale ani dvojí přejmenování nepomohlo smýt z její paluby „pohanu“ vydání nepříteli bez boje…

Z mnou připojené statistiky se zdá, že jednoznačně „nejkrizovějším“ byl rok 1796, kdy Royal Navy přišla o 5 řadových lodí (absolutní roční maximum) a 6 fregat (co do počtu odepsaných fregat je rekordním rok 1798 s 9). Pakliže však tyto vyhledáte, pak lze konstatovat, že muselo jít prostě o shodu nešťastných náhod, neboť ani jediná z těchto 11 lodí nebyla ztracena v důsledku bojového střetu s protivníkem a nelze říci, že by Admiralita v tomto roce byla nucena udržovat na moři výrazně více lodí než v letech ostatních. Ostatně v absolutních číslech odepsalo Královské námořnictvo onoho roku 1796 „jen“ 23 plavidel, tedy přesně stejný počet jako roku 1814, kdy co do velkých bojových korábů zůstala Royal Navy beze ztrát (největší vyřazenou lodí byla dvacetidělová Hermes, zničená během útoku na americké Mobile).

Započteme-li všechny válečné lodi Královského námořnictva (včetně neozbrojených školních), pak nejzkázonosnějším byl rok 1807, kdy byla Admiralita nucena ze stavu vyškrtnout 39 plavidel, v roce následujícím pak 34 a roku 1809 32 – naopak nejméně plavidel (4) bylo odepsáno v mírovém roce 1802 a v okrajových válečných letech 1793 a 1815 pak „jen“ 10 a 12 roku 1795. Průměr se pohyboval kolem 20, přičemž kromě vypočtených „extrémů“ se pohybovaly roční ztráty mezi 14 až 26 loděmi. Lze říci, že průměr z revolučního období (18 lodí) se za císařství zvedl (24 lodí), ačkoli ztrát velkých bitevních plavidel spíše ubylo a co do počtu ukořistěných lodí zaznamenalo francouzské námořnictvo jednoznačný propad (5 : 1 u řadových).

Příčinu je možno spatřovat v pozměněné podobě námořní války, kdy operace eskader bitevních korábů vystřídaly po Trafalgaru „drobné kampaně“ jednotlivých plavidel či malých divizí, event. „vlčích smeček“ drobných dělových člunů. Tímto způsobem boje a jeho vysokou efektivitou vynikli zejména Dánové, ale své dvě výše uvedené kořisti tímto stylem uštvali i Holanďané jejichž řadové lodi zůstaly na kotvách a na moři operovali především drobnými plavidly vyrážejícími na komerční lov z ústí řeky Ems. Dánové si sice (na rozdíl od oslavovaných Američanů) troufli i na řadové lodi, ale největší kořistí, již dokázali uštvat v té podobě, že napadené plavidlo ukořistili a byli schopni odvléci do svého přístavu byly šestnáctidělové dělové brigy Seagull (zajata 19. VI. 1808 u norského Naze) a Alaart (10. VIII. 1809 u Fredericksvaernu). Přesto se tito Skandinávci řadí co do počtu úspěchů v boji hned na druhé místo za Francouze, ačkoli většinu svého „konvenčního“ loďstva ztratili na kotvách v Kodani.

Na třetím místě, ačkoli se s Brity bili jen necelé tři roky, figurují Američané, třebaže i oni počtem válečných plavidel k dispozici za Španěly a Holanďany (Batavci) daleko zaostávali. Nikoli však kvalitou, zvláště u šestice elitních plavidel, co ale především, šokovali protivníky mohutností na svých lodích nainstalované výzbroje. Několik ostudných porážek (oslnivých vítězství U.S. Navy) zaskočilo Admiralitu, ale bylo jich opravdu jen pár a v seznamu naleznete toliko tři britské fregaty přemožené Američany. Více jich vskutku nebylo a odvážil-li se někdo zpochybňovat převahu britských námořníků, pak poučeni z chyb, naučili se tito porážet i yankeejské „superfregaty“. Nebylo náhodou, že po třech senzačních vítězstvích roku 1812 se žádné další nekonalo, nebo přesněji, poražená plavidla byla vždy evidentně slabší. Ostatně střetnutím „rovného s rovným“ se Američané úzkostlivě vyhýbali a ony tři (ne)slavné porážky si britští kapitáni vysloveně vynutili, když podcenili palebnou převahu nepřítele a v přílišné pýše vyhledávali boj i za okolností pro ně nevýhodných.

Jistě je diskutabilní, zda lze Spojené státy považovat za Napoleonova spojence, ale jakkoli neexistovala úzká diplomatická provázanost a „koaliční smlouva“, nepřítel v podobě Velké Británie byl společný a francouzské lodi využívaly amerických přístavů a naopak. Ani londýnská Admiralita se nikterak nesnažila extrahovat lodi ztracené v důsledku operací evropské války od plavidel nasazených proti USA (zahrnuty samozřejmě nejsou lodi plavící se na amerických vnitrozemských jezerech u nichž je příslušnost k Royal Navy minimálně sporná). Nepokoušejme se o to tedy ani my, jakkoli je zřejmé, že zejména k roku 1814 byli evropští protivníci již víceméně eliminováni a přeci k dramatickému poklesu ztrátovosti u Královského námořnictva nedošlo (oproti roku 1813 dokonce mírně narostla).

V exaktních číslech měla Royal Navy od května 1803 do července 1815 ztratit plných 317 plavidel: ovšem jen 83 jich bylo zajato a 7 dalších zničeno v boji; u 169 je uvedeno, že ztroskotaly (ve smyslu, že osudovým byl „kontakt se zemí“), 53 se jich potopilo na širém moři a 5 shořelo v důsledku mimořádných událostí v důsledku služební rutiny. Z těchto 317 plavidel mělo být toliko 13 lodí řadových, ve stejném období pak Britští protivníci (Francouzi, Španělé, Holanďané, Dánové, Rusové a Turci) měli ztratit 71 řadových lodí. Úmyslně píši „měli“, neb William M. James s jehož „statistikami“ zde primárně pracuji tento výčet dále rozvádí, z čehož mohu odvodit, že při uvedení jediné ruské lodi minimálně opomenul internaci Seňavinovy eskadry v Lisabonu (po Tylži), jež se záhy poté co válka zachvátila i Pyrenejský poloostrov změnila v regulérní britské zajetí (z 8 řadových lodí se pod vlajkou se svatoondřejským křížem do ruských přístavů po roce 1812 vrátily jen dvě). Pozapomněl také na Allemandovo zajetí Calcutty, když u Royal Navy ponechává kolonku u ukořistěných vlastních řadových lodí prázdnou a těchto ztrát bylo dle mého součtu jeho vlastních „ročních výkazů“ i tak více než udaných 13…

Přesto po Jamesovi znovu sáhnu, když pro zajímavost přetlumočím i jím udávanou bilanci pro „republikánské“ období od února 1793 do října 1801. V této časové výseči mělo Královské námořnictvo ztratit 165 válečných plavidel. 42 z nich mělo být zajato a 9 zničeno v boji, 82 ztroskotat, 22 potopit a 10 shořet. Přestože jsou tedy ztráty evidentně menší než v císařském období, mohli se Francouzi v této periodě pyšnit mj. 5 zajatými řadovými loděmi. Ve stejné době jich ovšem ztratili 11× tolik a započteme-li lodi španělské, nizozemské a dánské, pak se Royal Navy měla zmocnit 74 protivníkových řadových lodí a dalších 10 jich ztroskotalo či bylo ztraceno jinak. Jakkoli se na této bilanci podílí obsazení Toulonu, útok na Kodaň a dvojí invaze Britů do Nizozemí, ve stejném období měla Admiralita odepsat toliko 20 bitevních korábů (nepochybně jich bylo výrazně více, byť třeba i jen pro stáří a opotřebovanost). Tyto ztráty pak více než eliminovalo nasazení 50 kořistních řadových lodí a užito pod britským Union Jackem mělo být i 144 kořistních fregat. Sečteno a podtrženo – více lodí, než bylo Royal Navy ztraceno, včetně školních plavidel.

V seznamu však nepochybně chybí i řada známých lodi, jež byly celkem jednoznačně a bez pochybností „ztraceny v akci“! Ti nejpozornější si brzy povšimli a ve výčtu počali postrádat kupříkladu fregatu Kent (byť o nominální síle 26 děl), asi nejslavnější kořist korzára Roberta Surcoufa. A není zdaleka sama, není zde ani řadová loď 4. třídy Lord Nelson (50 děl), jež 14. srpna 1803 podlehla abordáži posádky francouzské fregaty Bellone (36 děl) a nenajdete zde ani Triton, další velkou Surcoufova kořist. Důvod je vcelku prostý, nešlo o válečné koráby Královského námořnictva (Royal Navy), respektive lodi Jeho Veličenstva (H.M.S. – His Majesty Ship), ale „privátní“, byť výzbrojí s válečnými loděmi srovnatelné, plavidla tzv. Ctihodné Východoindické společnosti (H.E.I.C.S. – Honourable East India Company Ship).

Východoindická společnost byla největší, ale nikoli jedinou britskou „nevládní organizací“, jež si mohla (v době kdy i v mírových časech bylo alespoň nějaké to dělo takřka povinnou součástí výbavy velké obchodní lodi) dovolit provozovat válečná plavidla. Zatímco mohutná výzbroj na lodích bohaté E.I.C. byla primárně defenzivní, i docela malí podnikatelé si mohli dovolit vypravit tzv. kaperské lodi. Korzárská válka je spojována především s Francouzi, nesmírné množství „kaperských listů“ však vydala i britská koruna. Ačkoli do širšího povědomí nepronikl žádný z britských korzárských kapitánů, především zásluhou těchto „privátních válečníků“ (obdobná vládní pověření pro „lov a léčku po pirátsku“ vydávali i ostatní státy) se plná šíře námořní války z let 1793–1815 stává fakticky nezmapovatelnou a statisticky nevyčíslitelnou.

Na závěr snad jen podotknu, že u některých lodí (mimo jiné 2 fregat) James uvádí jiný letopočet, než pod kterým jej mezi ztráty sám řadí. Jelikož to sám nijak nekomentuje, dle všeho soudím, že si prameny odporují a on tímto toliko upozorňuje na rozpor. Ne vše co James udává je zcela jednoznačné a příkladně u fregaty Laurel ztroskotavší v lednu 1812 píše, že 96 členů posádky upadlo do zajetí, ale nikde nevysvětluje proč, když osudné skalisko u Teignmouth jsem lokalizoval na anglickém pobřeží. Vydedukovat, že např. Jedda je jeden z anglických ekvivalentů pro saudskou Džiddu jsem ještě dokázal, ale na karibské ostrovy Heneäga a Anagada (jeden a tentýž?), či četné další Jamesovy „zeměpisné hádanky“, ani při veškerých mapách co mám k dispozici bohužel nestačím…

1793 – 1 řadová loď a 1 fregata

1794 – 3 řadové lodi a 3 fregaty

1795 – 4 řadové lodi a 3 fregaty

1796 – 5 řadových lodí a 6 fregat

1797 – 0 řadových lodí, 5 fregat

1798 – 2 řadové lodi a 9 fregat

1799 – 2 řadová lodi a 4 fregaty

1800 – 3 řadové lodi a 1 fregata

1801 – 3 řadové lodi a 6 fregat

1802 – 1 řadová loď, žádná fregata

1803 – 0 řadových lodí, 5 fregat

1804 – 4 řadové lodi a 3 fregaty

1805 – 1 řadová loď a 4 fregaty

1806 – 2 řadové lodi, žádná fregata

1807 – 2 řadové lodi a 4 fregaty

1808 – 1 řadová loď a 5 (6) fregat

1809 – 1 řadová loď a 5 (4) fregat(y)

1810 – 1 řadová loď a 7 fregat

1811 – 3 řadové lodi a 5 fregat

1812 – 0 řadových lodí, 6 (7) fregat

1813 – 1 řadová loď a 2 (1) fregaty(a)

1814 – řadové lodi i fregatybeze ztrát

1815 – 0 řadových lodí, 1 fregata

Celkem – 40 řadových lodí a 85 fregat

AGAMEMNON, 64 děl – kapitán Jonas Rose. Ztroskotala 20. června 1809 na mělčině v ústí Río de la Plata: posádka zachráněna.

AJAX, 74 děl – kapitán Henry Blackwood. Shořela 14. února 1807 (po nehodě?) v Egejském moři. Turci (a zdaleka nejen oni) zkázu této lodi přisuzují palbě jejich pobřežních baterií v oblasti Dardanel: cca. 250 mrtvých.

ALEXANDER, 74 děl – kapitán Richard Rodney Blight. Zajata 6. listopadu 1794 (podle části pramenů u Sicílie, podle jiných před Lisabonem, což se mi jeví jako mnohem pravděpodobnější) po lítém boji v němž dvě britské lodi čelily 9 francouzským, včetně 5 řadových (admirál Nielly). [Do roka v bitvě u ostrova St.-Groix před Lorientem dobyta nazpět…]

ARDENT, 64 děl – kapitán Robert Manners Sutton. Zničena v dubnu 1794 při blokádní službě před korsickým přístavem Villa-Franca. Zkázu lodi nikdo nepřežil a tak ji není možno ani datovat. Admiralita dle nalezených trosek stanovila jako příčinu tragedie požár s následným výbuchem prachárny.

ASSISTANCE, 50 děl – kapitán Richard Lee. Ztroskotala 29. března 1802 mezi Dunkerque a Gravelines: posádka zachráněna.

ATHÉNIEN, 64 děl – kapitán Robert Raynsford. Ztroskotala 27. října 1806 na útesech Esquergues nedaleko Tunisu: kapitán a 396 (4/5) členů posádky lodi zahynulo. [ex-maltézská San Giovanni]

BERWICK, 74 děl – kapitán Littlejohn. Zajata 7. března 1795 při přeplavbě z Korsiky do Livorna při střetu s eskadrou admirála Martina o 15 řadových lodích. [Dobyt nazpět u Trafalgaru.]

BLENHAIM, 74 děl – admirál Sir Thomas Troubridge a kapitán Austin Bissel. Zmizela v létě roku 1807, nejspíše se potopil v tropické bouři poblíže ostrova Rodrigue, v Indickém oceánu: nikdo nepřežil aby podal svědectví, čímž tragický osud lodi není možno přesněji datovat.

BOMBAY-CASTLE, 74 děl – kapitán Thomas Sotheby. Ztroskotala 21. prosince 1796 na řece Tajo (angl. Tagus, šp. Tejo): posádka zachráněna.

BOYNE, 98 děl – kapitán George Grey. V důsledku nehody shořela 1. května 1795 na kotvách ve Spitheadu: posádka zachráněna.

BRAVE, 74 děl – kapitán Edmond Boger. Potopila se 12. dubna 1806 nedaleko Jamaiky: posádka, s výjimkou 3 nešťastníků, zachráněna.

CA-IRA, 80 děl – kapitán Chasuble D. Pater. Zničena nahodilým požárem s následným výbuchem prachárny 11. dubna 1796 v zátoce korsického přístavu St. Florent (angl. San Fiorenzo): posádka s vyjímkou 4 mužů zachráněna. [Kořistní loď zajatá předchozího roku po bitvě u mysu Noli poblíže Janova – ve franc. službách Ça-Ira]

CALCUTTA, 54 děl – kapitán Daniel Woodriff. Zajata 26. září 1805 nedaleko anglického souostroví Scilly Islands Allemandovou „Neviditelnou eskadrou“. [Zničena roku 1809 při Cochranově útoku na kotviště franc. lodí před Rochefortem.]

CAPTAIN, 74 děl – toho času bez kapitána. Shořela 22. března 1813 stojíc „v záloze“ (in ordinary) v Hamoaze, na kotvišti z aktivní služby stažených lodí v plymouthské zátoce: posádka zachráněna.

CENSEUR, 74 děl – kapitán John Gore. Zajata 7. října 1795 v souboji s Richeryho eskadrou u portugalského mysu São Vincente. [Kořistní loď zajatá nedlouho předtím po bitvě u mysu Noli poblíže Janova.]

COLOSSUS, 74 děl – kapitán George Murray. Ztroskotala 10. prosince 1798 u pobřeží Sicílie: posádka zachráněna.

COURAGEUX, 74 děl – kapitán Benjamin Hallowell. Ztroskotala 18. prosince 1796 poblíž úpatí Ape‘s Hill (?) v Gibraltarské úžině: většina posádky, s výjimkou 124 mužů (1/5), zahynula. [Francouzská kořistní z Americké války]

DEFENCE, 74 děl – kapitán David Atkins. Ztroskotala 24. prosince 1811 v bouři u pobřeží Jutska. Z posádky asi 600 mužů přežilo 12.

HANNIBAL, 74 děl – kapitán Solomon Ferris. Zajata 5. července 1801, Linoisovou francouzskou eskadrou v boji před kotvištěm u Algeciras v Gibraltarské zátoce. [Jako jediná se zajatých setrvala pod francouzskou vlajkou až do konce napoleonských válek.]

HERO, 74 děl – kapitán James N. Newman. Ztroskotala 24. prosince 1811 na mělčině Haak poblíž Texelu, přesto nikdo z členů posádky prudkou zimní bouři nepřežil.

ILLUSTRIOUS, 74 děl – kapitán T. L. Frederick. Pro rozsáhlá poškození v bouři 14. března 1795, ztroskotala o tři dny později na skaliscích u Avenga (?!?): posádka zachráněna.

IMPÉTUEUX, 74 děl – toho času bez kapitána. 24. srna 1794 v důsledku nehody při reaktivizaci lodi v Portsmouthu vypukl požár, jenž se vymkl z kontroly a vedl k výbuchu prachárny: posádka i dělníci zavčasu zachráněni.

IMPREGNABLE, 98 děl – kapitán Jonathan Faulknor. Ztroskotala 19. října 1799 mezi Langstone a Chichestrem: Posádka zachráněna.

INVINCIBLE, 74 děl – kontradmirál Thomas Totty a kapitán John Rennie. Ztroskotala 16. března 1801 na Hasborough Sand nedaleko Yarmouthu: 126 mužů se zachránilo, zbytek posádky (cca 3/4), včetně admirála, zahynul.

JUPITER, 50 děl – kapitán E. R. Baker. Ztroskotala 10. prosince 1808 na útesech u španělského Viga: posádka zachráněna.

LEANDER, 50 děl – kapitán Thomas Boulden Thompson. Zajata 18. srpna 1798 poblíž Kandie (krétský Iraklion) v souboji s francouzskou řad. lodí Généreux. [„Osvobozena“ Rusy při pádu Korfu.]

MAGNIFICENT, 74 děl – kapitán William Henry Jervis. Ztroskotala 25. března 1804 o Pierres Noires před Brestem: bez ztrát na životech, leč 86 mužů skončilo v zajetí.

MALABAR, 54 děl – kapitán Thomas Parr. Potopila se 10. října 1796 během plavby z Jamaiky do vlasti: posádku se podařilo zachránit.

MARLBOROUGH, 74 děl – kapitán Thomas Shotheby. Ztroskotala 4. listopadu 1800 na podmořském skalisku poblíž ostrova Belleisle (před Quiberonem): posádka zachráněna.

MINOTAUR, 74 děl – kapitán John Barrett. Ztroskotala v bouři 22. prosince 1810 na Haakských písčinách ve vstupu do Texelského zálivu: 360 (cca 1/2) členů posádky zahynulo, zbytek zajat.

QUEEN CHARLOTTE, 100 děl – viceadmirál Lord Keith a kapitán Andrew Todd. Při nehodě vzplála a následně vylétla do povětří 17. března 1800 před Livornem: vyvázlo 167 mužů (včetně admirála), zbytek (cca 3/4) posádky zahynul(y).

REPULSE, 64 děl – kapitán James Alms. Ztroskotala na podmořském útesu 25 mil jihovýchodně od Ushantu (fr. Île d‘Ouessant): 10 mužů zahynulo, zbytek posádky nalezl záchranu na Glenanských ostrovech, kde byl zajat.

ROMNEY, 50 děl – kapitán John Colville. Ztroskotala 19. listopadu 1804 („on the“ Haaks) poblíž Texelu: posádka zachráněna.

SALISBURY, 50 děl – kapitán William Mitchell. Ztroskotala 13. května 1796 na Île-à-Vache (angl. Isle of Avache) před haitským přístavem Les Cayes: posádka zachráněna.

SCEPTRE, 64 děl – kapitán Valentine Edwards. Ztroskotala 5. prosince 1799 v zátoce Table, nedaleko Mysu Dobré naděje: o život přišlo 291 (cca 1/2) členů posádky.

SCIPION, 74 děl – kapitán Degoy. Zničena nahodilým požárem 20. listopadu 1793 před Livornem: posádka zachráněna. [Původně francouzská loď odvlečená z Toulonu.]

ST.-GEORGE, 98 děl – kontradmirál Robert Carthew Reynolds a kapitán Daniel O. Guion. Ztroskotala 24. prosince 1811 v bouři u pobřeží Jutska. Z posádky cca. 850 mužů přežilo 6.

SWIFTSURE, 74 děl – kapitán Benjamin Hallowell. Zajata 24. června 1801 u severoafrické Derny francouzskou eskadrou kontradmirála Ganteauma. [Dobyta nazpět u Trafalgaru.]

VENERABLE, 74 děl – kapitán John Hunter. Ztroskotala 24. listopadu 1804 na podmořském skalisku poblíž Torbay: posádka zachráněna.

YORK, 64 děl – kapitán Henry Mitford. Předpokládá se, že se potopila v lednu 1804 kdesi v Severním moři: nikdo nepřežil, aby podal svědectví o zkáze lodi.

ACTIVE, 32 děl – kapitán Edward Lewis Gower. Ztroskotala v červenci na kanadské řece sv. Vavřince (St.Lawrence River): posádka zachráněna.

AIGLE, 38 děl – kapitán Charles Tyler. Ztroskotala 18. července 1798 u mysu Farina (?!?) na španělském pobřeží: posádka zachráněna.

ALCMÈNE, 32 děl – kapitán William Henry Brown Tremlett. Ztroskotala 29. dubna 1809 na skalisku před Nantes: posádka zachráněna.

AMAZON, 36 děl – kapitán Robert Carthew Reynolds. Ztroskota 14. ledna 1797 na francouzském pobřeží poblíže Isle Bas (bretaňský Îlé de Batz?): posádka zachráněna, ale zajata.

AMBUSCADE, 32 děl – kapitán Henry Jenkins. Zajata 14. prosince 1798 francouzskou korvetou Bayonnaise (James, jako ostatní Britové, pro „zmírnění“ porážky uvádí fregatu).

AMETHYST, 38 děl – kapitán Thomas Affleck. Donucena svěsit vlajku 29. prosince 1795 poblíž Alderney (Ile d‘Aurigny). Posádka však navedla loď na pobřeží, čímž 3 francouzské fregaty přišly o cennou kořist, byť Britové neunikli zajetí.

AMETHYST, 36 děl – kapitán Jacob Walton. Ztroskotala 16. února 1811 v Plymouth Sound: zahynulo asi 30 členů posádky.

AMPHION, 32 děl – kapitán Israel Pellew. Neštastnou náhodou vzplála a posléze vyletěla do povětří 22. září 1796 v Hamoaze, v Plymouthské zátoce: většina posádky zahynula, ale jak je vidno z jeho účasti v bitvě u Trafalgaru, kapitán lodi oproti zvyklostem byl mezi těmi nemnoha přeživšími.

ANSON, 44 děl – kapitán Charles Lydiard. Ztroskotala 29. prosince 1807 v bouři na tzv. helstonských písčitých lavicích v Mount´s Bay: 60 mužů (1/5) posádky nepřežilo.

APOLLO, 38 děl – kapitán Peter Halkett. Ztroskotalo 7. ledna 1799 na holandském pobřeží: posádka zachráněna.

APOLLO, 36 děl – kapitán J. W. Taylor Dixon. Ztroskotalo 1. dubna 1804 u portugalského pobřeží: většina posádky, včetně kapitána, zahynula.

ARTOIS, 28 děl – kapitán Sir Edmund Nagle. Ztroskotala 31. července 1797 na blíže nespecifikovaném pobřeží Francie: posádka zachráněna.

ASTRAEA, 32 děl – kapitán Edmond Heywood. Ztroskotala 24. května 1808 na skaliscích karibského ostrova Anagada: posádka s výjimkou 4 mužů zachráněna.

BARBADOES, 28 děl – kapitán Thomas Huskisson. Ztroskotala 28. září 1812 o severozápadní výběžek kanadského ostrova Sable Island (Nové Skotsko): Posádka s výjimkou jediného muže zachráněna.

BLANCHE, 36 děl – kapitán Zachary Mudge. Zajata 19. července 1805 v Karibiku francouzskou fregatou Topaze a 3 menšími doprovodnými plavidly.

BLANCHE, 38 děl – kapitán Sir Thomas Lavie. Ztroskotala 4. března 1807 na pobřeží Ushantu (fr. Îlé d‘Ouessant): 45 mrtvých, zbytek posádky zajat.

CASTOR, 32 děl – kapitán Thomas Troubridge. Zajata 9. května 1794 eskadrou admirála Niellyho u mysu Cape Clear (severoamerického?!?).

CIRCE, 28 děl – kapitán Charles Fielding. Ztroskotala 16. listopadu 1803 v Severním moři („on the“ Lemon and Ower?), při pronásledování protivníka: posádka zachráněna.

CLEOPATRA, 32 děl – kapitán Sir R. Laurie, Bart. Zajata 17. února 1805 francouzskou fregatou Ville-de-Milan. [Do týdne dobyta nazpět, viz. Bulletin 24, str. 122–5]

CONVERT, 32 děl – kapitán John Lawford. Ztroskotala 8. března 1794 u Kajmanských ostovů (Záp. Indie): posádka zachráněna.

CRÉOLE, 38 děl – kapitán Austen Bissell. Potopila se 2. ledna 1804 poblíž Jamaiky: posádka zachráněna. [Francouzská kořistní loď.]

CRESCENT, 36 děl – kapitán John Temple. Ztroskotala 6. prosince 1808 v bouři na pobřeží Jutska: přežily toliko dvě desítky mužů posádky, leč i tito šťastlivci upadli do dánského zajetí.

DOEDALUS, 38 děl – kapitán Murray Maxwell. Ztroskotala 2. července 1813 na ceylonském pobřeží (Srí Lanka): posádka zachráněna.

DIOMEDE, 44 děl – kapitán Matthew Smith. Ztroskotala 2. srpna 1795 na podmořském útesu nedaleko ceylonského Trincomalé: posádka zachráněna.

DORIS, 36 děl – kapitán Patrick Campbell. Ztroskotala 21. ledna 1805 na podmořském skalisku v Quiberonské zátoce: posádka zachráněna.

DOVER, 38 děl – kapitán Edward Tucker. Ztroskotala 2. května 1811 poblíže Madrásu: posádka s výjimkou dvou mužů zachráněna.

ETHALION, 38 děl – kapitán John Clarke Searle. Ztroskotala 25. prosince 1799 („on“ Penmarcks?): posádka zachráněna.

FLORA, 36 děl – kapitán L. Otway Bland. Ztroskotala 19. ledna 1808 na holandském pobřeží: posádka zajata vyjma 9 mužů, kteří zahynuli.

FORTE, 44 děl – kapitán Lucius Hardyman. Ztroskotala při jakési nehodě v přístavu Džidda (Jedda) v Rudém moři v červnu 1801: posádka zachráněna.

GARLAND, 28 děl – kapitán James Athol Wood. Ztroskotala 26. července 1798 na madagaskarském pobřeží: posádka zachráněna.

GREYHOUND, 32 děl – kapitán William Packenham. Ztroskotala 4. října 1809 (v závorce uvedeno 1808) „on the Coast of Luconia“ (u pobřeží italské Lukky?!?): posádka s výjimkou jednoho muže zachráněna.

GUERRIÈRE, 38 děl – kapitán Jasper Richard Dacres. Zajata 19. srpna 1812 v Karibiku americkou „superfregatou“ Constitution.

HAMADRYAD, 36 děl – kapitán Thomas Elphinstone. Ztroskotala roku 1798 na portugalském pobřeží, protože nikdo nepřežil nelze datovat.

HERMIONE, 32 děl – kapitán Hugh Pigot. Zajata 22. září 1797 u Portorika vlastní vzbouřenou posádkou a za příslib beztrestnosti následně vydána španělským koloniálním úřadům ve veneuzelském přístavu LaGuaira (James udává Guira, jiné prameny Guayra).

HUSSAR, 28 děl – kapitán James Colnett. Ztroskotala 27. prosince 1796 na blíže nespecifikovaném pobřeží Francie: posádka zachráněna.

HUSSAR, 38 děl – kapitán Philip Wilkinson. Ztroskotala v únoru 1804 („on the Saintes“) v Biskajském zálivu: posádka zachráněna.

IPHIGENIA, 36 děl – kapitán Henry Lambert. Zajata 28. srpna 1810 u Île de la Passe v důsledku porážky britské eskadry v bitvě o Grand-Port na Île de France.

JASON, 38 děl – kapitán Charles Stirling. troskotala 13. října 1798 poblíž Brestu: posádka zachráněna, ale zajata.

JASON, 36 děl – kapitán James Murray. Ztroskotala 21. července 1801 o podmořské skalisko v zátoce přístavu Saint Malo: posádka beze ztrát, leč všichni muži upadli do zajetí.

JAVA, 32 děl – kapitán George Pigot. Zmizela v Indickém oceánu roku 1807 při doprovodné plavbě s řadovou lodí Blenheim, jejíž neblahý osud pravděpodobně sdílela.

JAVA, 38 děl – kapitán Henry Lambert. Zajata 29. prosince 1812 americkou „superfregatou“ Constitution poblíže San Salvadoru.

JUNON, 38 děl – kapitán John Shortland. Zajata 13. prosince 1809 v Karibiku francouzskými fregatami Renommée a Clorinde.

LAUREL, 38 děl – kapitán S. Campbell Rowley. Ztroskotala 31. ledna 1812 na útesu Govivas Rock poblíž Teignmouthu: Posádka zachráněna, avšak 96 mužů upadlo do zajetí.

LEDA, 36 děl – kapitán John Woodley. Potopila se 11. ledna 1796 po té co se převrhla v náhlém větrném poryvu západně od Kapverdských ostrovů: přežilo pouhých 7 členů posádky.

LEDA, 38 děl – kapitán Robert Honyman. Ztroskotala 31. ledna 1808 při kolizi ve vstupu do velšského přístavu Milford Haven: posádka zachráněna.

LIVELY, 32 děl – kapitán James Nic. Morris. Ztroskotala 12. dubna 1798 na útesech Rota před španělským Cádizem: posádka zachráněna.

LIVELY, 38 děl – kapitán George McKinley. Ztroskotala 26. srpna 1810 na podvodním skalisku ve vodách Malty: posádka zachráněna.

LOWESTOFFE, 32 děl – kapitán Robert Plampin. Ztroskotal 11. srpna 1801 o karibský ostrov Heneäga (?!?): posádka zachráněna.

LUTINE, 36 děl – kapitán Lancelot Skynner. Ztroskotala 9. října 1799 u ostrova Vlie na holandském pobřeží: posádka s výjimkou dvou mužů zahynula.

MACEDONIAN, 38 děl – kapitán John Surman Cardan. Zajata 28. října 1812 americkou „surerfregatou“ United States, poblíže Kanárských ostrovů.

MAGICIENNE, 36 děl – kapitán Lucius Curtis. Ztroskotala 23. srpna 1810 u Île de France v rámci porážky britské eskadry v bitvě o Grand-Port: posádka zajata.

MANILLA, 36 děl – kapitán John Joyce. Ztroskotala 28. ledna 1812 na Haakských písčinách před Texelem: 12 mužů zahynulo, zbytek zajat.

MELEAGER, 32 děl – kapitán Thomas Bladen Capel. Ztroskotal 9. června 1801 „on the“ Triangles v Mexickém zálivu: posádka zachráněna.

MELEAGER, 36 děl – kapitán Frederick Warren. Ztroskotal 30. července 1808 u Barebushkey na Jamaice: posádka s výjimkou 4 mužů zachráněna.

MINERVE, 38 děl – kapitán Jahleel Brenton. Zajata 2. července 1803, když před Cherbourgem najela na mělčinu: posádka beze ztrát na životech, ale se ztrátou svobody.

NEMESIS, 28 děl – kapitán Samuel H. Linzee. Zajata 9. prosince 1795 francouzskými loděmi Sensibile (fregata) a Sardine (korveta) před Smyrnou.

NÉRÉIDE, 36 děl – kapitán N. J. Willoughby. Zajata 23. srpna 1810 v důsledku porážky britské eskadry v bitvě o Grand-Port na Île de France.

NYMPHE, 36 děl – kapitán Edward Sneyd Clay. Ztroskotala 18. prosince 1810 ve vstupu do Firth of Forth při kolizi s fregatou Pallas: jeden či dva mrtví, ale není upřesněno na jaké palubě.

ORPHEUS, 32 děl – kapitán Thomas Briggs. Ztroskotala 23. ledna 1807 na korálovém útesu poblíž Jamajky: posádka zachráněna.

PALLAS, 32 děl – kapitán Hon. Henry Curzon. Ztroskotala 4. dubna 1798 na Mount-Batten Point v Plymouthské zátoce: posádka zachráněna.

PALLAS, 32 děl – kapitán George Paris Monke. Ztroskotala 18. prosince 1810 ve vstupu do Firth of Forth při kolizi s fregatou Nymphe: jeden či dva mrtví, ale není upřesněno na jaké palubě.

PIQUE, 36 děl – kapitán David Milne. Ztroskotala 29. června 1798 na blíže nespecifikovaném pobřeží Francie: posádka zachráněna.

POMONE, 38 děl – kapitán Robert Barrie. Ztroskotala 14. října 1811 na útesech Needle Rocks (?!?): posádka zachráněna.

PROSÉLYTE, 32 děl – kapitán George Fowke. Ztroskotala 4. září 1801 na podmořském skalisku u ostrova Saint Martin (St.Maarten) v západoindických (Nizozemských) Antilách: posádka zachráněna.

PROSERPINE, 28 děl – kapitán James Wallis. 1. února 1799 nevydržela sevření ledového krunýře na Labi, pochod po zamrzlé hladině k moři nepřežilo 15 členů posádky.

PROSERPINE, 32 děl – kapitán Charles Otter. Zajata 28. února 1809 před Toulonem francouzskými fregatami Pénélope a Pauline.

RESISTANCE, 44 děl – kapitán Edward Pakenham. Nahodile vzplála a následně vybuchla 24. července 1798 „in the Straits of Banca“: posádka s výjimkou 5 šťastlivců zahynula. [James ji řadí mezi Gun-ship, tedy řadové lodi, ale jakkoli ji mohla druhdy být (pravděpodobně šlo o „razee“, tj. loď s jednou dodatečně odňatou palubou, či, což je méně pravděpodobné, vskutku archaický typ), roku 1798 by Resistance tak či tak již požadavky na 4. třídu rozhodně nesplňovala a proto ji úmyslně přeřazuji mezi fregaty…]

RESISTANCE, 36 děl – kapitán P. Wodehouse. Ztroskotala 31. května 1803 u portugalského mysu São Vincente: posádka zachráněna.

RÉUNION, 36 děl – kapitán H. W. Bayntun. Ztroskotala 7. prosince 1796 „in the Swin“ (?!?): posádka zachráněna. [francouzská kořistní]

ROSE, 28 děl – kapitán Matthew Henry Scott. Ztroskotala 28. června 1794 na útesech Rocky Point na Jamaice: posádka zachráněna.

SALDANHA, 36 děl – kapitán William Pakenham. Ztroskotala 4. prosince 1811 na pobřeží Irska nedaleko Loughswilly: většina posádky zahynula.

SATIRA, 38 děl – kapitán Speelman Swaine. Ztroskotala 26. února 1815 na podmořském útesu poblíž kubánského pobřeží: posádka zachráněna.

SEINE, 38 děl – kapitán David Milne. Ztroskotala v noci na 5. června 1803 na písečné lavici zálivu Texel: posádka zachráněna.

SHANNON, 36 děl – kapitán Edward Leveson Gower. Ztroskotala v bouři 10. prosince 1803 poblíž mysu Hogue (La Hague): posádka zachráněna, avšak zajata.

SHEERNESS, 44 děl – kapitán Lord George Stuart. Ztroskotala (?!?) roku 1805 v Trincomalée Bay na Ceylonu (dnes Srí Lanka): posádka zachráněna.

SIRIUS, 36 děl – kapitán Samuel Pym. Ztroskotala 23. srpna 1810 u Île de France v rámci porážky britské eskadry v bitvě o Grand-Port: posádka zajata.

SOLEBAY, 32 děl – kapitán Edward H. Columbine. Ztroskotala 11. července 1809 na pobřeží Afriky: posádka zachráněna.

SOUTHAMPTON, 32 děl – kapitán Sir Jasper Lucas Yeo. Ztroskotala 27. listopadu 1813 (1812) na útesu u ostrova Conception Island: posádka zachráněna.

STAG, 32 děl – kapitán Robert Winthorp. Ztroskotala 6. září 1800 v zátoce přístavu Vigo: posádka zachráněna.

SUCCESS, 32 děl – kapitán Shuldham Peard. Zajata 13. února 1801 ve Středomoří francouzskou eskadrou admirála Ganteauma.

TARTAR, 28 děl – kapitán Hon. Charles Elphinstone. Ztroskotala v dubnu 1797 na nespecifikovaném místě haitského pobřeží (St.-Domingo): posádka zachráněna.

TARTAR, 32 děl – kapitán Joseph Baker. Ztroskotala 18. srpna 1811 na jedné z baltských mělčin: posádka zachráněna.

THAMES, 32 děl – kapitán Jasper Cotes. Zajata 4. října 1793 před Brestem formací 3 francouzských fregat a jedné korvety pod velením budoucího admirála Allemanda.

TRIBUNE, 36 děl – kapitán Scory Barker. Ztroskotala 16. listopadu 1797 poblíže Halifaxu (Nové Skotsko): posádka s výjimkou 7 šťastlivců zahynula.

UNDAUNTED, 38 děl – kapitán R. Winthorp. Ztroskotala 27. srpna 1796 na podmořských útesech Morant Keys (event. Cays) jihovýchodně od Jamaiky: posádka zachráněna. [ex-francouzská Aréthuse]