Japonský meč

Úvodní slovo ke stejnojmenné výstavě, s nadčasovou platností

Dne 6. září 2005 byla v Muzeu policie ČR v Praze slavnostně otevřena výstava s názvem Japonský meč - pozvánku uveřejňujeme v rubrice Recenze zde: http://www.militaria.cz/index.php?ac=recenze&idr=135&sba=detail&pozice=0 Pořadatelem výstavy je Česko-japonská společnost. Během slavnostního otevření promluvila ředitelka Muzea Policie ČR, zástupce japonského velvyslanectví v Praze, předseda sekce Společnost pro studium japonského meče Ing. Bohumil Planka a PhDr. Josef Dolejší. Ukázku iaido (umění tasení japonského meče) potom předvedl pan Vladimír Hotovec a zlatým hřebem úvodního ceremoniálu byla ukázka šermu naginatou, kterou se svou japonskou učitelkou předvedla slečna Jana Soukupová, mistrině světa v boji naginatou ze San José, Kalifornie roku 2003. Úvaha dr. Dolejšího na téma Japonský meč je natolik nadčasová, že jsem se ji rozhodl uveřejnit jako samostatný článek, mimo vlastní informaci o výstavě.

-lk-

Milé dámy, vážení pánové, ctění hosté!

Je pro mne vskutku velkou ctí, radostí a potěšením promluvit při této významné příležitosti.

Dovolte mi, abych svůj skromný příspěvek nezahájil obvyklými historickými reminiscencemi z japonských dějin a citáty z proslulých klasiků, ale zmínil se o několika faktech domácích.

Nedávno byla péčí Vojenského historického ústavu otevřena na Hradčanech ve věži Mihulka pozoruhodná výstava s jednoznačným názvem MEČ. Jde ze strany pořadatelů nepochybně o záslužný čin, neboť mnohé z exponátů jsme měli možnost naposledy spatřit tuším před deseti lety.

V jedné z vitrín je umístěna textová zmínka o tom, že v devadesátých letech byl na Generálním štábu naší armády a na Ministerstvu obrany projednáván návrh opatřit velení vyšších vojenských jednotek symbolickým mečem, který by byl užíván při slavnostních ceremoniích a rituálech. Návrh byl jednoznačně zamítnut a zůstavší prototyp meče byl předán Univerzitě obrany a posléze s jistými rozpaky muzeu. Proč se tak stalo?

Důvodů by se jistě našlo několik. Zásadním se ale jeví vztahová stránka mentální. MEČ už totiž nikomu z ozbrojených složek NIC NEŘÍKÁ. Tradice meče byla u nás zrušena a vyčpěla již před několika staletími - dnes po ní neexistuje ani stopa, pomineme-li skupiny historického šermu a osoby postižené rytířským romantismem, který je obecně pokládán za extravaganci, ne-li přímo za psychopatologický jev. MEČ jako mnohoznačný symbol přestal být uznáván, chápán a ctěn! Muži u nás berou meč do rukou s rozpaky a pramalou úctou.

Pozoruhodným jevem na zmíněné hradčanské výstavě je rovněž to, že největšímu zájmu z překrásných zbraní (mimo jiné solidního šinguntó), se zde těší meče exekuční čili popravní.

Položte do rukou donskému kozákovi šašku, Polákovi báthoryovku, Skotovi claymore, Tuaregovi telek, Sikhovi talwar, Gurkhovi dlouhé kukri, japonskému muži katanu. Rozhodně se nesetkáte s nezájmem, odmítnutím či s neuctivým gestem. Sám jsem si něco z toho vyzkoušel.

Proč se tak děje? Je to proto, že v každém z těchto mužů spočívá byť jen malé zrnko ŽIVÉ TRADICE. Tradice, která spočívá v samé podstatě odvěkého mužského života, žitého celá staletí či tisíciletí. Je to právě to, co beze zbytku vystihl profesor Inazo Nitobé slovy: "Meč nebyl nikdy nošen nadarmo. Co nosí válečník za pasem je symbol toho, co sídlí v jeho srdci - VĚRNOST A ČEST".

Pomineme-li pro někoho třeba málo stravitelné zásady etické, pak tu zbývá ještě ohled zásadní: potřeba meče k přežití v dobách a situacích nadmíru složitých, včetně oněch psychických. S respektováním zásady, že největšího vítězství je dosahováno tehdy, není-li čepel meče nikdy obnažena. A ještě - nemohu si odpustit citovat Mistra Mijamoto Musašiho: "Celá společnost i jedinci jsou uspořádáni mocí dlouhého meče, a tudíž dlouhý meč je základem bojových umění, ale i praktické politiky". Co je tím míněno? Je to opravdovost a VÁŽNOST. Pro civilizaci založené na kultu Mickey Mouse je to ovšem nepochopitelné.

Když mladý námořní poručík Ervín hrabě Dubský z Třebomyslic zakoupil v říjnu roku 1874 v Nagasaki pro svou sbírku první soupravu "daišó", necítil jistě k oběma mečům obdiv jen jako ke zbraním, ale obdivoval též jejich umělecké provedení a kvality. Jeho vysoce rozvinutý umělecký cit mu to dovoloval. Kupoval pak další meče a součásti samurajské výzbroje a výstroje, které jako jeden z prvních sběratelů přivezl k nám do Čech respektive na Moravu.

Jím počínaje obdivujeme v japonském meči nejen mimořádně skvělou chladnou zbraň - snad opravdu nejlepší na světě - ale též umělecký předmět, jak ve svých přednáškách a publikacích zdůrazňuje náš ctihodný předseda Nihontó pan inženýr Bohumil Planka.

Císař Go-Toba, který v klasickém období Nara v první polovině 12.století sám koval skvělé čepele mečů, jistě netušil, že o totéž se budou za tisíc let pokoušet nadšení kováři v malé zemi uprostřed Evropy. Přiznám se, že nás nic podobného nenapadlo ještě ani v 60. letech minulého století, kdy jsme do svých sbírek zbraní s jistými rozpaky zařazovali též katany, wakizaši a čepele dřevcových zbraní. První pokusný výkovek čepele katany jsem měl poprvé v ruce v kovárně SOU POLDI Kladno v roce 1972.

Skutečnost, že se i u nás najdou řemeslně zdatní jedinci, kteří jsou schopni vykovat, zakalit a povrchově upravit čepele japonských mečů, přiblížit se výrazové a duchovní dokonalosti tradičních výrobců cub a mečových garnitur či doplňků, ale i zbrojí, svědčí o tom, že jsme schopni pochopit mnohé z japonské duše, tradice a dovednosti, o čemž se donedávna pochybovalo. Bylo by nevděčné nevzpomenout při té příležitosti zásluh řady našich japonských přátel, kteří nám při tom nezastupitelným způsobem obětavě pomáhali a z nichž někteří kovají čepele mečů či s nimi cvičí již kdesi na Věčnosti.

Dnešní výstavu, kterou právě otevíráme, chápu jako výraz více jak staletého úsilí zasvěcených jedinců z Čech a Moravy pochopit nejen válečnickou, uměleckou a řemeslnickou tradici vzdálené země kdesi na Dálném východě. ale také, a to především, pochopit JAPONSKO SAMOTNÉ! Navzdory všem pacifistickým animozitám jsem pevně přesvědčen o tom, že bez pochopení "DUŠE MEČE" Japonsko v přebohatém a dramatickém toku jeho dějin pochopit NELZE!

Závěrem bych rád citoval svou zvěčnělou učitelku a milou přítelkyni paní dr.Libuši Boháčkovou, která vše podstatné vyjádřila ve dvou prostých větách: "Japonský meč je mezi zbraněmi světa jedinečný nejen svou ostrostí, ale i svou krásou a symbolickým významem. Speciální technické postupy tradičního mečířství, vypracované do vrcholné dokonalosti, spolu s vrozeným sklonem japonského člověka dát co nejkrásnější tvar i věci služebné, vytvořily první dvě kvality, zatímco zařazení meče mezi tři císařské insignie založilo posvátnou úctu, která mu byla po staletí vzdávána".

Nechť nás všechny vespolek ochraňuje a posiluje zářící bohyně Slunce AMATERASU - Ó - MIKAMI, která své zemi i nám dala každý jednotlivý meč k uctivému opatrování !!!

Ilustrační foto z výstavy -lk-