logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Život a smrt generála Valhuberta # 1/2

Věnováno památce nedávno zesnulého PhDr. Vladimíra Ustohala.

Tento text je revidovanou verzí studie publikované v reprezentační tiskovině Československé Napoleonské společnosti (Bulletin ČSNS č. 32), vydané u příležitosti 200 let bitvy u Slavkova]

 

„V bitvě byl sražen i s koněm přímým zásahem explodujícího ruského granátu, který ho těžce zranil na levé kyčli. Valhubert byl převezen do Brna, kde byl uložen v domě číslo 6 v ulici Rudolfské, dnešní České, který patřil rytíři Chlumeckému. Po několika dnech utrpení tu generál Valhubert na následky zranění zemřel. Přesné datum jeho smrti není známo, bylo to někdy mezi 5. a 8. prosincem. Byl pohřben za hradbami města na hřbitově, který byl po letech, v roce 1883, zrušen. Pravděpodobné místo generálova hrobu, dnes v Tyršově sadu mezi ulicemi Kounicovou a Botanickou, označuje tvarově prostý pomník s nápisem.“ (Vladimír Ustohal: Santon; In: Napoleonská návrší, str. 33).

Je tomu již hodně dávno co byl v úplně prvním Bulletinu ČSNS obsáhleji vzpomenut jediný francouzský generál, jenž zaplatil Napoleonovo vítězství v slavkovské bitvě tím nejcennějším – vlastním životem. Jelikož členská základna v uplynulých osmi letech doznala značné obměny a troufám si říci, že většina z nich tento již v pravdě „historický“ tisk nevlastní, pakliže jej vůbec kdy dostala do ruky, nebude tedy na škodu připomenout si jeho základní teze. Jakkoli tento příspěvek vznikl z jiných pohnutek, mnohdy nezbývá než původní text parafrázovat, rozbít některá zažitá klišé a doplnit tradované o nová fakta. Ostatně kulaté 200. výročí se netýká jen odlesku jasu Slavkovského slunce, ale i obětí Bitvy tří císařů, kde historie mezi masami bezejmenných (jakkoli Bernard a Danielle Quintin-ovi se nedávno pokusili sestavit seznam všech Francouzů kteří u Slavkova zahynuli) tradičně zachová především neblahé osudy nejvyšších šarží.

200. výročí skonu tak „oslaví“ i Roger–Valhubert (nikoli však jako jediný u Slavkova zahynuvší muž s generálskými distinkcemi vůbec, na spojenecké straně byli smrtelně raněni František Jirčík a Alexandr A. Essen-2), jakkoli již stanovit přesné datum jeho úmrtí je zde minimálně diskutabilní. V příspěvku „Dům v němž skonal generál“, redakčně poskládaném ze střípků tehdy dostupných informací (str. 4–5) se píše, že je uváděno datum 6. prosince, ale i noc ze 7. na 8. téhož měsíce. Můj příspěvek se primárně opírá (abych jen nedubloval vzpomenuté a Valhubertův medailónek, publikovaný tamtéž Václavem Pyllmajerem – str. 5–6) o monumentální práci Dictionnaire biographique des généraux & amiraux français de la Révolution et de l‘Empire (1792–1814), jenž zde udává (sv. II, str. 524) že generál zemřel již 3. prosince 1805. Vskutku objemná a vyčerpávající práce je výborným vodítkem k dalšímu bádání, jakkoli i k ní nejspíše musíme přistupovat rezervovaně, můžeme vyslovit četné výhrady a u konkrétního data smrti asi i pojmout dosti oprávněné pochybnosti.

Její francouzský autor, profesor historie na Lycée Condorcet Georges Six, jistě nebyl neomylný a tisk ani tehdy nebyl prost šotků, ale jakkoliv svá tvrzení publikoval již před 70 lety (Paříž 1934), revizi tohoto data nepřinesly ani erraty připojené k nedávnému reprintu jeho díla. A jelikož ctihodný Georges Six je obecně považován za velmi seriózního a akurátního (což mohu potvrdit), nelze se divit, jestliže se tedy zmíněný 3. prosinec objeví i u dalších autorů. Užit byl např. Tony Broughtonem z F.I.N.S. u jeho plukovních historií (http://www.napoleon-series.org/military/c_organization.html) a kloní se k němu i Bernard a Danielle Quintinovi (Austerlitz 2 décembre 1805, Dictionnaire biographique des officiers, sous-officiers et soldats tués ou motellement blessés a Austerlitz, Editions Archives et Culture, Paříž 2004), které při šíři jejich záběru stěží můžeme obvinit, že by jen opisovali Sixe. Naopak i svými Dictionnaire des Colonels de Napoléon (vydalo S.P.M. Paříž, 1996) dokazují, že musejí být ve vojenských archivech jako doma.

Ostatně tím pochybnosti nekončí, Robert Ouvrard, autor asi nejpodrobnější dostupné monografie (http://www.histoire-empire.org/persos/valhubert/valhubert.htm) uvádí, že generál vydechl naposled 3 dny po bitvě, což by bylo již 5. prosince, Dušan Uhlíř ve svém Slunci nad Slavkovem (str. 380 – tedy dle prvého vydání) i v knize Bitva tří císařů (str. 103) hovoří o 4 dnech a k 6. prosinci se kloní i Richard Blatný v Napoleonské encyklopedii (str. 217 a 295), Václav Pyllmajer (In: 700 let Tvarožné, str. 162) i František Kopecký (Bitva u Slavkova a Morava..., str. 48), byť ve sborníku Třetí Koaliční válka 1805 (str. 96) týž autor publikoval datum 8. prosince. Mezi 6. a 8. dnem tohoto měsíce pak klade Valhubertovu smrt i Aristide Martien (Tableaux par Corps et par Batailles des Officiers Tués et Blessés pendant les Guerres de l'Empire 1805-1815. Paris, Henri Charles-Lavauzelle, 1899, 823 s.), a já bych si dovolil přiklánět se k tuzemské většině, byť jen jako jakýsi kompromis mezi všemi tvrzeními a dle logiky věci, k níž se ještě vrátím, tipovat noc „na“, nebo „z“ 6. XII. 1805.

Alespoň že v něčem se prameny shodnou – pozdější generál Roger Valhubert měl prvně spatřit světlo světa 22. října 1764 v Avranches na jihozápadě Normandie. To průměrnému Čechovi lokalizuje zmíněné město, kde v jinošském věku navštěvoval i zdejší Collége d‘Avranches (dle všeho byl žákem velmi zvídavým a studoval velice úspěšně), asi výrazně lépe, nežli uvést jeho příslušnost k (severofrancouzskému) departmentu Manche. Navíc lze ještě udat, že Avranches je dominující přístav zátoky nazvané po světoznámém ostrovním klášteře Baie du Mont-Saint-Michel (východně od proslulého Saint-Malo), čili kraj bezmála pohádkový, leč „rodící“ spíše rybáře a korzáry, nežli vojevůdce. Výjimky prý potvrzují pravidlo (jakkoli již vzpomenutý Six ve své syntéze Les généraux de la Révolution et de l‘Empire řadí department Manche v pomyslném žebříčku co do počtu generálů–rodáků s 25 muži na 26–27. místo, reprezentující solidní nadprůměr) a Roger Valhubert byl minimálně skvělým vojákem, a kdyby nepřišla smrt...

Po otci Jeanu-Françoisovi se vlastně jmenoval Roger příjmením, přičemž křestními jmény byla toliko trojice Jean-Marie-Mellon, jenže matka (Catherine-Jeanne de Clinchamp de Précey) byla aristokratického původu a jako taková dbala na predikáty. Jelikož její syn byl sto prokázat jistý stupeň spřízněnosti s vikomty d‘Avranches, potřeboval dle jejího soudu i on nějaký ten přídomek. Ten byl nakonec nalezen v podobě de Valhubert, což bylo odvozeno z názvu prostého venkovského zámečku, či spíše honosnější rodinné usedlosti (event. Val-Hubert, snad dle Údolí sv. Huberta), kde malý Jean trávil šťastné a bezstarostné dny mládí. I později se sem rád vracel, to už v dobách, kdy se již mladý muž nepostrádající relativně velice solidní finanční zajištění začal plně integrovat do společnosti v departmentu. Teoreticky nadcházel čas vyhledat si životní partnerku a zajistit rodině existenci, ale u Rogera de Valhubert se již dávno před pádem Bastily projevily jiné sklony – zatoužil po vůni střelného prachu, či minimálně jej uchvátilo kouzlo uniforem...

Ostatně byl synem vojáka a důstojníka, jakkoli jen miliční pobřežní stráže (Milice Garde-Côtes). Již v mládí usiloval o získání důstojnického patentu a utrpěl značný šok, když byly jeho ambice u dělostřelectva odmítnuty z důvodů, jež budou ještě vzpomenuty. Nezatrpkl, a přes lákavější vize se přihlásil k vojančení v pluku de Soubise. Tak to alespoň uvádí Dictionnaire des Braves de Napoléon (sous la direction du M. Molières et N. Griffon de Pleineville. Le livre chez vous, Paris 2004) a Ouvrard to koriguje a udává, že ve 20 se stal vojákem pluku de Rohan Soubise.Tím se z v osmdesátých letech již neexistující jezdecké jednotky stává pozdější Régiment de Rohan (od r. 1787 již bez přízviska Soubise), respektive 84. (královský) pěší pluk. Tedy toto označení by odpovídalo až období 1791–1793, tedy době, kdy Roger tento regiment nejspíše již dávno opustil (podle Quintinových sloužil v erárním suknu jen necelé dva roky, konkrétně od 29. IX. 1783 do 19. VII. 1785). Pravděpodobně jen tak je možno nalézti jej již v srpnu 1789 v rámci miličních Chasseurs volontaires z jeho rodného města Avranches.

Six z důvodů vcelku logických ignoruje Valhubertovo „předválečné mládí“ a tak zde jen rekapituluji co druhdy epicky, ale dle mého soudu až přehnaně „revolučně“ rozvedl Václav Pyllmajer („Přicházely revoluční dny! Tříbily se charaktery, doba žádala činy. Revoluční Francie byla napadena uvnitř i zvenku. Také mladý Valhubert, rozhodný, upřímný, čestný a nadšený, vstoupil do občanské milice a byl jedním z prvních dobrovolníků…“). Jak je tedy patrné, revolučnímu hnutí se jej bytostně dotklo a všestranně tíhl k uniformě, ale narychlo zformovaní Dobrovolní myslivci měli zcela jiné poslání, než svrhnout „staré pořádky“! Právě naopak, jejich úkolem bylo zajistit aby město nezachvátila anarchie a třeba se zbraní v ruce zabránit řádění lůzy! Jakkoli nejsem s to specifikovat jaké pozice (hodnosti) si Roger v rámci své regulérní vojenské služby či následně u dobrovolnických myslivců vysloužil, do války však již rozhodně neodchází jako jeden z mnoha.

Na první výzvu k obraně Francie a jejích svobod (nepochybně revolucí vydobytých výsad, ale i zákonnosti, a tedy i panovníka) se už v půli roku 1791 v departmentu (de la) Manche přihlásilo 7792 dobrovolníků, z nichž byly postaveny dva pěší prapory a jedna jezdecká (myslivecká) eskadrona. Úctyhodná síla a ještě pozoruhodnější je, že využívajíce svého vzdělání, vojenských zkušeností a nepochybně i dalších vlivů, se Roger de Valhubert dokázal vyšplhat na samou špici tohoto vojenského tělesa. Asi jen shodou okolností je ke svým narozeninám (22. října 1791) oficiálně jmenován velitelem (Lieutenant-colonel en premier) tohoto dobrovolnického kontingentu. Ten se již zanedlouho vskutku vydává do pole k obraně revoluce, leč děje se tak „z králova rozkazu“ a proti vnějšímu nepříteli. V rámci inkorporace do armády je však tento celek rozbit a Roger se stává pouze velícím důstojníkem 1. praporu. Ten ostatně vybudoval z nejlepších dobrovolců a vycvičil jako „elitní“, byť je od tohoto okamžiku veden toliko jako „prostý“ dobrovolnický podplukovník. V lednu 1793, po změně terminologie, se pak z Valhuberta stává tuctový velitel praporu v hodnosti chef de bataillon…

V době kdy sedmadvacetiletý Jean odcházel z rodného departmentu, aby bránil svou vlast, mohl stále být docela hrdý na svůj (ač hierarchicky nepříliš významný) aristokratický původ a zůstávat plně loajální králi Ludvíku XVI., ač toto přirozeně nemuselo bránit ani vlastenectví, ani tomu, aby se jeho politické smýšlení mohlo formovat jako liberální. Jakkoli by množství jeho modré krve za vlády Teroru spolehlivě postačovalo na gilotinu, zažil za mlada značný šok: „Ve věku osmnácti let, když nabyl znalosti potřebné pro dělostřeleckého důstojníka, byl v předvečer zkoušek vyloučen v důsledku královského ediktu, který vyhlašoval, že je nepřípustné, aby u této zbraně sloužil jakýkoliv Francouz, který není šlechticem.“ Citace pochází z Dictionnaire des Braves (sv. 2., str. 967) a zřetelně dokládá, že k vikomtství a příslušnosti mezi skutečnou aristokratickou elitu měl (de) Valhubert velice daleko.

Nicméně události po dobytí Tuilerií, zejména pak v čase kdy byl král zbaven i posledního zdání moci a začalo otevřené pronásledování aristokratů jako minimálně potencionálních „nepřátel vlasti“, nesporně vedly k tomu, že otcovo příjmení Roger bylo v jeho služebních záznamech prostým spojovníkem začleněno jako čtvrté křestní (takovou podobu užili mimoděk i D. Uhlíř v Bitvě tří císařů, J. Samek ve svých ordre de bataille,G. Six a koneckonců i v encyklopedické Larousse) a aristokratický přídomek Valhubert začal být užíván jako jméno ryze občanské. Stalo se tak i u mnoha jiných i bez, v původním medailónku epicky deklarované, lásky k místům šťastného dětství, jakkoli je to dojemný výklad a může zde platit, že na každém šprochu lze nalézti pravdy trochu. Jak však na tento akt reagovali otec a matka je značně nejisté, ač je zřejmé, že se tímto Roger vyhnul perzekuci a osudu mnoha těch, kteří byli lynčováni často bez ohledu na jejich upřímnost a politické smýšlení.

Fakt, že se tak stalo, však v žádném případě nedokládá trvající vřelost Jeanova nadšení z politického vývoje, jakkoli s revolučními ideály zpočátku dozajista upřímně sympatizoval, nebo alespoň jako většina Francouzů pociťoval nutnost „změny“ a viděl ve zbourání stavovských rozdílů cestu k vzestupu schopných, tedy i svému. Vše svědčí spíše o Rogerově zdravé racionalitě, jakkoli motivace jeho kroků mohla mít mnoho aspektů, nepochybně včetně upřímného a nezištného vlastenectví, ať již v Paříži vládl kdokoli. Netroufal bych si spekulovat, jak Valhubert vnímal události v hlavním městě a co kupříkladu pociťoval, když se dozvěděl o gilotinování „občana Ludvíka Kapeta“ či revoluční kvas doprovázejících hektakombách po celé zemi, ale jeho jednání by snad šlo pochopit i kdybychom připustili, že se zde jednalo o jistý druh oportunizmu.

K Valhubertově vojenské cti lze uvést, že nikde nefiguruje zmínka, že by se jedenkráte pokusil o dezerci a emigraci, třebaže by se i toto dalo lidsky omluvit. Prostý pud sebezáchovy bývá zpravidla tím nejsilnějším a v tomto ohledu měl Roger štěstí, že nejkritičtější období vlády Teroru strávil v „bezpečí“ rakouského zápolí, nejprve jako obléhaný a posléze zajatec. Tato kombinace se dá označit za „štěstí v neštěstí“, přesto však není třeba pochybovat o Jeanově vlastenectví, když se do dění ve Francii pokusil vměšovat vnější nepřítel. O jeho pohnutkách si Roger nejspíše nedělal iluze, reagoval vždy nekompromisně a plně loajálně ke své domovině i v době, kdy nebyla napadena. Toto může doložit další citace pocházející z Dictionnaire des Braves (sv. 2., str. 967): „Vzápětí mu v cizině nabídli, co mu doma upírali, on ale odmítl výhody, které pro něj neměly smysl, neboť jeho touhou bylo být prospěšný vlasti“, neboť se tato pasáž vztahuje k období, kdy jeho původ byl shledán příliš nízký pro důstojnickou kariéru v regulérní královské armádě.

Vraťme se však do válečného víru ve Valhubertových stopách, které se zprvu hledají jen obtížně. Pyllmajerovo tvrzení (jakkoli shodné s Ouvrardem), že byl Rogerův prapor zařazen do divize generála La Bourdonnaie (Six udává Bourdonnaye) v republikánské armádě generála Custina je dosti zmatečné, ba až vysloveně nemožné. Jmenovaný divizionář sloužil mj. pod Dumouriezem, jeden čas sám převzal vrchní velení, ale v době, kdy tísněnou L‘Armée du Nord obdržel dosud převážně u Rýna působící Custine de Sarreck, byl již dávno v určité nemilosti přeložen do jižní Francie. Chceme-li pro tuto chvíli vše zjednodušit pak můžeme toliko konstatovat, že Rogerův 1er Bataillon de volontaires de la Manche byl v letech 1792–1793 trvale začleněn do Severní armády a jako takový operoval na flanderském válčišti, či chcete-li v Belgii nebo Rakouskému Nizozemí, ale NIKDY, což úmyslně zdůrazňuji, nebyl nasazen na Rýně!

L‘Armée du Nord v revolučním kvasu prodělala tolik reorganizací (v krátkém období existovaly paralelně i dvě rozlišené pořadovými čísly!) a vystřídala tolik velitelů, že hovořit o nějakém stabilnějším zařazení jakékoli jednotky je zhola nemožné, a je často vůbec s podivem, že při takovém chaosu dokázali Francouzi organizovaně vzdorovat. Stručně rekapitulujme jen že z vrchních velitelů tohoto armádního uskupení v daném časovém úseku Lafayette a Dumouriez chtě nechtě dezertovali, Luckner, Custine a Houchard skončili pod gilotinou, ve vězení skončil i Lamarche, ale naštěstí pro něj nikoli na popravišti. Rochambeau žijící toliko v domácí internaci a Bourdonnaye v nemilosti (nepokořil Antverpy) přeložený do Pyrenejí (jakkoli se mu staly osudné), tak mohli ještě hovořit o přízni štěstěny. (Custinův předchůdce Dampierre zemřel na bojové zranění z bitvy u Condé v květnu 1793)

Předchozí výčet možná bytostně nepatří do generálovy biografie, ale naznačený kvas se rozhodně Rogerova života při jeho příměsi modré krve bezprostředně dotýkal a mnohé z nastíněné změny provinčního šlechtice de Valhuberta v občana Valhuberta vysvětluje i jinak, nežli čistotou jeho ideálů a revolučním zápalem. Proto s velikou rezervovaností přijímám další pasáže původního medailónku hovořící o Valhubertově proslulosti a o tom kolikrát byl manchský chef de bataillon se svými muži výslovně chválen v rozkazech. Pravda, i Ouvrard cituje jakousi Bourdonnaieovu pochvalu, ale potíž je už v tom, že ji vztahuje k 22. březnu 1793 a k bitvě u Pellenbergu, tedy k době, kdy „citovaný“ generál působil již stovky kilometrů daleko a na Loaiře soustřeďoval jednotky určené k boji se Španěly…

Důvody k pochybnostem nad tvrzeními o Valhubertově proslulosti jako schopného a neohroženého velitele (což neznamená, že jím nebyl!) již za prvé koaliční války mám zhruba tři: prapor jednak operoval v „okrajové“ oblasti Flander a na Rýně či v Německu (jak uvádí V. Pyllmajer) vůbec nebyl nasazen. Ad dvě; tehdy v armádě i ke skoku k hodnostem nejvyšším postačovala často jediná vskutku zdařilá akce (spíše tehdy než v časech císařství se zrodilo okřídlené úsloví, že každý francouzský voják nosí v tornistře maršálskou hůl), ovšem Valhubert se prvního povýšení dočká až roku 1797. Konečně; Roger, muž jinak dozajista velice statečný a věřme i bezúhonný, by se jistě v existenčně krajně nejistém roce 1793 snažil dík svému kontroverznímu původu ve vlastní zájmu držet poněkud stranou „veřejného zájmu“.

Pokusme se tedy alespoň rámcově zmapovat bojové nasazení 1er bataillon de volontaires de la Manche a s ním i jeho velitele v období 1792–1793. Počátky jsou mlhavé, je možno pouze předpokládat že operoval v bezprostředním okolí severofrancouzského města Lille. Bylo by však nepodloženým tvrzením, uvést, že bezprostředně podléhali veliteli místní posádky, generálu Théobaldu de Dillon, jehož život 29. dubna 1792 ukončili vlastní vzbouření vojáci, natož spekulovat zda mezi rebely nebyl i někdo z manchských. Spolehlivě lze doložit až moment, kdy se prapor účastnil úporné a v konečném důsledku i úspěšné obrany severní Francie opírající se právě o toto město–pevnost (bezprostředně obleženo bylo Lille od 9. září do 8. října 1792).

V této době se manchští dobrovolníci vskutku mohli vyznamenat a vysloužit si pochvalu od hraběte de La Bourdonnaye, svého bezprostředního nadřízeného i (v té době) vrchního velitele na tomto úseku fronty. A podle Ouvrarda (který sem ovšem nesmyslně deleguje Custina) se i vyznamenali: „Při obléhání Lille jsou před městem tábořící Francouzi zahnáni zpět. Během onoho ústupu čelí Valhubert a jeho batalion nepříteli, vede na něj palbu tak přesnou, že jej zastaví, a vrátí se do ležení poté, co zajistí ústup celé armády.“ Snad právě k těmto okamžikům se dají vztáhnout Bourdonnayova slova blahopřání: „Zachránil jste část armády odvahou i udivujícím postřehem; dnes se vlast stala vaším velkým dlužníkem“, přestože Ouvrard je přiřazuje až k události následující, jíž však nesmyslně označuje za bitvu u Pellenbergu.

Respektive o střet u Pellenbergu by snad i jíti mohlo, ale pak by předchozí citace nemohla pocházet z Bouredonnayových úst a vše by bylo Ouvrardem zasazeno do kontextu zcela zmatečně. Pravda bude nejspíše taková, že dík Dumouriezově podzimní protiofenzívě: „Rakušané nakonec obléhání zruší. Valhubert se účastní jejich pronásledování, zmocní se vícera děl, četného materiálu i zajatců. Poté, co obdrží rozkaz dobýt pahorek, na němž se nepřítel opírá (1500 uherských granátníků, 4 děla), Valhubert své muže povzbudí, nechá je vyrazit a stoupat vzhůru do útoku se zbraněmi v rukou [což značí asi bez střelby, pozn. aut.]. Na 30 kroků od nepřítele velí pal, zkříží s protivníkem bajonety a vede batalion útočným krokem…“ Neodvažuji si říci o které z řady střetnutí mohlo jít, mohu jen vyloučit, že by šlo o bitvu u Jemappes a konstatovat, že Rogerův manchský prapor figuroval mezi jednotkami, jež v rámci úspěšně probíhající kampaně došly až k Šeldě a zastavily je až mocně opevněné Antverpy.

První vskutku velikou bitvou, jíž se Valhubert a jeho muži nepochybně zúčastnili, je 18. března 1793 známý, leč francouzským zbraním nepříznivý střet u Neerwinden. V něm 1. prapor manchských dobrovolníků figuruje v Champmorinově odřadu v rámci Mirandovy kolony (obecně zažité vojenské termíny jako brigády a divize asi nejsou pro toto období optimálními ekvivalenty). Abych dokreslil, co jsem již několikráte předeslal, již v zápětí po prohrané bitvě byl mezi jinými zatčen i generál Francisco de Miranda, a jedním z bodů obžaloby byla vedle selhání jím vedeného útoku i jeho hispánsko-aristokratická krev a jihoamerické rodiště, což v okamžiku vypuknutí války se Španělskem k obvinění a dlouhodobému žalářování (hrdelní verdikt v jeho případě vysloven nebyl) bohatě postačovalo...

To maréchal de camp, dle staré královské titulatury, Felix-M-P Chesnon de Champmorin, ač rovněž rodem aristokrat, měl větší štěstí. Postoupil na Mirandovo místo a velel tak Valhubertovu manchskému 1. praporu nejen v již vzpomínaném boji 22. března u Pellenbergu, ale až do chvíle, kdy byla v květnu k jeho veliké úlevě kladně vyřízena jeho vlastní resignace, po níž se hleděl raději uklidit. Otázku další Valhubertovy subordinace se mi žel vyřešit nepodařilo, zřejmé je pouze, že po té, co princ Koburgský dobyl 29. července 1793 Valenciennes a nový velitel Severní armády Jean-Nicolas Houchard ustoupil k Arrasu, zůstal manchský 1. prapor beznadějně odříznut v pevnosti Quesnoy 10 km jihovýchodně od obsazeného města (je možné, že zdejší garnizóna byla isolována již od května, kdy byl gen. Custine osudově odražen, při pokusu Valenciennes vyprostit). Teror nepomáhal zvrátit situaci na bojišti a 13. září 1793 došlo k nevyhnutelnému – posádka Le Quesnoy po marném vzdoru kapitulovala. Rogera a jeho muže čekaly více než dva roky v zajetí, neb byli propuštěni na až na základě výměny zajatců z listopadu 1795.

Na návrat do vlasti se však mohli těšit už bez obav, revoluční teror byl již věcí minulosti. Modrá krev v jakémkoli množství sice již nic nevážila, ale také neznamenala žádné fatální ohrožení, jakkoli právě Valhubert s velikou pravděpodobností nebyl velícím důstojníkem zodpovědným za osud na podzim roku 1793 vzdavší se quesnoyské posádky. Bohužel nebylo nikde přesněji specifikováno, jakou cestou putoval prapor manchských dobrovolníků přes Německo až do Uher a nazpět (Ouvrard zmiňuje Pešť a plavbu po Dunaji), ale jisté je, že jeho velitel buďto před svým zajetím nebyl tak výraznou osobností, anebo si udělal někde výrazný škraloup (byť většina jeho bezprostředních nadřízených již nežila). Ani po návratu do vlasti totiž nečekala na Valhuberta (Roger zůstalo vnímáno jako zažité „křestní“ jméno) žádná obzvláště strmá kariéra.

Počátkem roku 1796 byl zařazen v původní hodnosti chef de bataillon toliko na post velitele 3. praporu 28. půl-brigády řadové pěchoty (28e demi-brigade d'infanterie de ligne) v rámci francouzské Vnitřní armády (L‘Armée de l‘Intérieur). Tento 3. prapor ovšem již rozhodně nebyl přímým pokračovatelem manchských dobrovolníků, jak bylo uvedeno v původní monografii, třebaže i jeho pohrobci figurovali v seznamu 2 pravidelných a 7 dobrovolnických batalionů (dále, vedle tří praporů zanikající 183. bitevní půl-brigády, 1. praporu 6. pluku, 4. Meuse, 4. Lot-et-Garonne, 6. Soissons a 9. Volontaires de la Reserve ), na jejichž základě tato jednotka počátkem roku 1796 vznikala (v rámci rozsáhlé reorganizace armády tak v žádném ohledu nešlo o pokračovatelku 28. půl-brigády pěchoty bitevní!). Od 22. září 1796 pak byla nově zrozená 28. půl-brigáda začleněna do pařížské garnisony, kde setrvávala až do 19. dubna 1799.

To by vylučovalo Rogerovu účast na bitvách u Castiglione, Arcole a Rivoli, jak uvádí Pravda o smrti generála Valhuberta (In.: J. Kux a M. Raška: Historky kolem slavkovského bojiště, str. 136) – respektive nenalezl jsem nic co by svědčilo o jeho „zapůjčení“ na italské bojiště. Za dva roky posádkové služby změnila Rogerova „mateřská“ půl-brigáda 3× velitele, nežli se Valhubert 12. září 1797 (dle všeho tedy za poklidné vojančiny v metropoli) konečně dočkal povýšení do hodnosti chef de brigade, jež byla tehdejším ekvivalentem plukovníka. Toto jej zároveň konečně katapultovalo do čela jednotky v jejímž čele setrval následujících 6 let, po kterých své muže opustil až s generálskými distinkcemi. To vzhledem k faktu, že žádný z jeho 3 předchůdců (Bergeron, Desaulnois a Ribeyre) nepovýšil ani nezemřel, může signalizovat že teprve po opakovaných selháních (což znovu ovšem nesvědčí i o nějaké Rogerově proslulosti a „doporučeních“ nadřízených z předchozích polních aktivit), byl konečně nalezen 28. půl-brigádě řadové pěchoty kompetentní a schopný velitel.

Jakkoli tedy Valhubert povýšil nikoli na bojišti, ale za rutinní garnizónní služby, nepochybně se tu ukázal jako dovedný organizátor a silná osobnost. To, že vedle muže schopného zvládnut taje logistiky i s potřebnou autoritou k utužení disciplíny, získala jednotka i odvážného a charismatického vůdce v poli však dokázal Valhubert jasně již za nejbližšího tažení, které lze označit za švýcarské jen s jistou nadsázkou. Na jaře 1799 byla 28. půl-brigáda přeložena a zařazena do Turreauovy (Louis-Marie Turreau de Garambouville) Division du Valais operující v údolí horního toku Rhôny (dnes samostatný kanton Wallis, byl tehdy periferií dominujícího švýcarského kantonu bernského), jež byla v srpnu transformována v 1. divizi Massénovy L‘Armée d‘Helvétie, to však již bez Valhuberta a jeho půlbrigády, jež zůstala nejen stranou největších bojů, ale i tohoto armádního uskupení.

V rámci operací pod Turreauovým velením, vesměs drobných a vcelku bezvýznamných potyček na jihu „sesterské“ Helvétské republiky, na nichž 28. půl-brigáda nejspíše participovala, je možno jmenovat boj ve Vallée de la Vispa (Visp) 11. července 1799 a krátce po té u Bedretta, kde se účast Rogerových mužů mění ze snad v jistotu. Dalším důležitým Valhubertovým zápisem do historie je 14.–15. srpen 1799, kdy se 28. půl-brigáda výraznou měrou zasloužila o ovládnutí významného Simplonského průsmyku. K tomuto okamžiku se podařilo nalézt citaci, u níž poznámka pod čarou praví že je převzata přímo z Histoire du 28. régiment d´infanterie, tj. jakési plukovní kroniky:

„Během téhož tažení 1799 byla 28. půl-brigáda, pověřená ovládnutím Simplonu a pod velením Valhuberta [...] dobýt okopy hájené rakouskými jednotkami knížete de Rohan. Tato opevnění, solidně zbudovaná, byla chráněna i hlubokou bystřinou se sráznými břehy, přes níž byly mosty zničeny. Po mnoha hledáních se nalezl skácený velký strom stopu v průměru, avšak dosti dlouhý. Vojáci 28. se od rozbřesku snažili strom porazit přes řeku. Nepřítel nechal k říčce sestoupit jednotky, které zahájily prudkou palbu z pušek, zatímco jeho děla zasypávala střelami natěsnané kolony na břehu bystřiny. První voják, jenž s pokusil přejít, byl zabit, několik dalších bylo zabito rovněž a padlo do vody. Pár se jich dostalo na druhý břeh; pak přešel chef de brigade, postavil se skupině do čela a dobyl první redutu, přičemž se v ní zmocnil děl. Rakušané se soustředili na vrcholku; Valhubert zformoval půl-brigádu do útočných kolon: mužů se zmocnil zápal, jemuž nešlo vzdorovat a zachytávali se výčnělků skal. Na bodák napadený nepřátel složil zbraně, 28. půl-brigádou bylo zajato 1200 mužů se všemi děly a prapory.“ (In: Général Thoumas: Le Livre du Soldat. Vertus guerrieres. Berger-Levraur et Cie, Paris 1891, str. 72 - 74. )

Mám všechny důvody domnívat se, že v tomto prostoru chef de brigade se svojí detašovanou jednotkou setrval (neb mj. připomínám, že se tehdy jeho cesty s Turreauovou divizí rozchází) až do jara následujícího roku, aby získanou strategicky důležitou pozici zabezpečil. Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že se Valhubertova půl-brigáda od 18. března 1800 ocitla zařazena v brigádě Josepha-Antoina Manioniho, což nebylo nic jiného než detašovaný odřad a nejzazší tykadlo Lannesova předvoje Bonapartovy Dijonské, přesněji však Záložní armády (l‘Armée de réserve) s níž se první konzul rozhodl obejít silné rakouské pozice v Piemontu a vpadnout do Itálie právě alpskými průsmyky. Dodejme ještě, že vedle Rogerovy 28. půl-brigády vytvořily Manioniho brigádu ještě dva prapory zverbované ze švýcarských a italských horalů, kteří se zde v Alpských roklinách a stržích vskutku cítili jako doma.

Netroufám si však určit, kterým průsmykem Valhubert posléze Alpy překročil, byť se Simplon, jak zde bylo minule uvedeno, přímo bytostně nabízí, jakkoli hlavní síly (včetně Watrinovy divize) nakonec užily Velkého průsmyku svatobernardského. Co mohu doložit je květnové zařazení Monioniho brigády (jako třetí vedle Malherovy a Gencyovy) do Watrinovy divize, což se ovšem nejspíše stalo až za Alpským masivem na prahu Lombardské nížiny. Six ani další mé prameny ovšem neudávají nic o druhdy uvedené Valhubertově účasti na týdenním obléhání pevnosti Bard (it. Bardo), ale Watrinova divize sehrála klíčovou úlohu v bitvě u Ivrei (fr. Ivrée, it. Ivréa), vybojované 22. května 1800 s Haddickovými Rakušany a té se již 28. půl-brigáda prokazatelně zúčastnila.

6. června pak Valhubert v rámci naznačené sestavy překročil Pád (Po) a 8. téhož měsíce se bije u Stradella (20 km západně od Piacenzy) se zadním vojem O‘Reillyho Rakušanů. 28. půl-brigáda pronásleduje nepřítele až k Broni a získává v této operaci na 200 zajatců. Pravděpodobně však šlo jen o odřad, nejspíše 1 batalion, neboť se již následujícího dne se Rogerova půl-brigáda stíhá podílet na Lannesově vítězství nad Ottovými Rakušany u Montebella. Chef de brigade by jako jezdec mohl stihnout směle oboje, ale pro prosté pěšáky by participace na obojím byla nejspíše za hranicí možností.

Až dosud provázelo Valhuberta štěstí, alespoň v tom smyslu, že se mu vyhýbala zranění – nebo snad ne? Otazník se vznáší právě nad bitvou u Montebella. Archaický pramen, který byl vzdálen jen dvě desítky let od události (Victoires, conquêtes, désastres, revers et guerres des Français de 1792 à 1815. C. L. F. Panckoucke Éditeur, Paris 1817–1820, svazek XIII., str. 52–53.) uvádí k této bitvě mj. toto: „Generál Watrin měl rozkaz zahájit boj jen se svojí divizí. [...], obchvátil nepřátelské dělostřelectvo, [...] načež postupoval útočným krokem aby donutil Rakušany vyklidit výšiny, o něž se opíralo jejich pravé křídlo. Francouzi opanovali tyto výšiny po houževnatém boji, [...] když tu zjistili, že oni sami jsou obchvacováni silnou nepřátelskou kolonou. [...] Nuže tehdy nechal generál Watrin postoupit osmadvacátou půl-brigádu, jíž velel statečný Valhubert, čímž chtěl bojující jednotky posílit. [...] Chef de brigade Valhubert, chefs de bataillon [...], kapitáni [...] a poručíci [...] se při této příležitosti obzvláště vyznamenali a byli raněni.“ Lze toto pochopit jinak, než, že zde Valhubert figuroval mezi zraněnými?

Většina ostatních pramenů však soudí, že Rogera štěstěna opustila až v klíčové bitvě s Melasem, ale nějaký ten šrám mohl utržit již o 5 dnů dříve. Ouvrard k tomu uvádí: „14. června 1800 dochází k bitvě u Marenga. Valhubert se třemi prapory tvoří nejzazší pravé křídlo armády. Je napaden nepřátelským jezdectvem, zformuje svůj pluk do karé a vydrží po sedm hodin, až do konečného vítězství, všechny útoky. Na počátku akcí je v osm ráno raněn, odmítne ale pomoc chirurgů a obvázat se nechá až o půlnoci, když už je vítězství jisté.“ Snad tomu tak nějak i bylo, to že Ouvrard zaměňuje půl-brigádu za pluk a Záložní armádu za Italskou (nemluvě o tom, že u Montebella nasadil Švýcarskou), z něj však znovu příliš seriozní pramen nedělá. Střelné poranění ovšem nebylo vážné (na rozdíl od zabitého Desaixe, či z boje vyřazeného brigadýra Manioniho) a velitel 28. půl-brigády mohl pokračovat v kampani, nyní již jako faktický velitel celé brigády.

Po Melasově kapitulaci a dojednanému klidu zbraní následujícího dne v Alessandrijské pevnosti k žádným velkým bojům však už dojít nemělo. Generál Brune, jenž následně převzal vrchní velení, se měl fakticky omezit na blokování mantovské posádky a ztichlá frontová linie se ustálila na řece Mincio. V druhé polovině roku tak 28. půl-brigáda prý participuje toliko na jakési potyčce u Gotta (it. Gotto), jíž se mi žel nepodařilo datovat a vzhledem k faktu, že s Rakušany panovalo příměří, mohlo jít o šarvátku s nějakou guerillou. Teprve na sklonku listopadu byl klid zbraní vypovězen a až v jindy pokojném čase vánočním se v okolí Mantovy rozhořely intenzivnější boje, po té co Francouzi linii Mincia překročili. K asi největšímu střetu došlo 25. prosince u Pozzola mezi rakouskými jednotkami podmaršálka Bellegarda a o obchvat mocné pevnosti se pokoušejícím odřadem Dupontovým. Při obraně městečka Pozzolo, situovaného cca 15 km severně od Mantovy sehrála klíčovou úlohu právě divize Watrinova, jež čelila primárně rakouské divizi Kaimově. Přes značnou přesilu Rakušanů byli útočníci za značných ztrát odraženi, ale i vítězní Francouzi se neobešli bez četných obětí.

Mezi těmi, kdo v tomto boji prolili svou krev, byl poznovu i chef de brigade Valhubert, zraněný tentokrát dle všeho již mnohem vážněji. Čím a jak jsem se nikde nedozvěděl (exploze granátu?), leč Ouvrard situaci popisuje zhruba následovně“ „u Pozzola ještě jednou nepřítele odrazil. Byl v boji sražen z koně, jeho muži mysleli, že je zabit. Když přišel k sobě, skočil na koně a znovu vedl pluk, tentokrát již nikoliv hlasem (neb zůstal několik měsíců němý) ale toliko máváním šavle.“ Nebudu spekulovat nad diagnózou a uvedu jen to, že Roger tentokrát již musel svůj 28. půl-batalion i frontovou oblast opustit. Dříve než se tak stane, alespoň podle Ouvrarda, „nechá svým mužům rozdělit 150 000 franků ve zlatě, které dokázal shromáždit do tajných fondů svého pluku“.

Po Moreauově vítězství u Hohenlinden již byl mír beztoho na spadnutí a vedle Vídně se k němu posléze připojil i Londýn. Francie triumfovala, z generála Bonaparta se záhy měl stát císař Napoleon, na některé generály čekaly maršálské hole, na další vyznamenavší se vojáky pak jiné odměny, byť ne úplně na všechny. Zatímco Moreau a jiní jemu podobní doplatili na svůj rigidní republikanismus (či osobní averze?), Roger, trávící dobu rekonvalescence převážně v Paříži, s konzulovým zřetelným kurzem k obnově monarchie evidentně problém neměl. Přesto jako by se na něj zapomnělo, k čemuž Ouvrard poznamenává: „První konzul mu nařídil, aby mu sepsal seznam těch, kteří jsou hodni odměny či povýšení. Opomene jen sebe sama.“ Pomineme-li, že by bylo minimálně krajně neobvyklé navrhovat sám sebe, někdy v této době sepisuje Louis Friant, Valhubertův bezprostřední nadřízený, svůj posudek na Jeana. Zní: „Vynikající důstojník, který se mnohokrát vyznamenal a dosáhl nebývalých zásluh, ovládající všechny znalosti potřebné k vykonávané funkci“ (D. Uhlíř, Bitva tří císařů, citaci „k roku X“ potvrzuje i Six), což je jistě výborné vysvědčení jakkoli jmenovaný generál Rogerovi v poli nikdy nevelel.

Zda se byrokratické soukolí vskutku kdesi zadrhlo, ocenění by se dočkal tak jako tak, anebo se vše změnilo až na žádost nespokojených důstojníků 28. půl-brigády, kteří dle Ouvrarda sepsali protestní petici přímo Bonapartovi, je další otazník. Ať už je pravda jakákoli, jako vládě plně loajální důstojník se Roger měl již záhy dočkat zasloužených poct. První z nich bylo 24. ledna 1803 udělení tzv. Čestné šavle (Sabre d'honneur), jež doprovázel následující konzulův přípis: „Občane Valhuberte, šéfe brigády 28. řadového, tímto vám zasílám Osvědčení cti (Brevet d‘Honneur), aby nikdy nebylo zapomenuto vašich služeb se skvělým a statečným 28. při obraně vlasti.“ Dále následovaly fráze o konzulově vědomí Rogerových kvalit, jež přímo před Bonapartovýma očima potvrdil za obtížných okolností za nichž vedl svou jednotku u Marenga, kde ač sám zraněný, zvítězil nad smrtí i nepřítelem…

Když 14. prosince 1804 Valhubert navrch obdržel i titul komandéra nově zavedené Čestné legie (Commandeur de la Légion d´Honneur), nejspíše netušil, že se na výsluní císařovy přízně bude hřát jen necelý rok. Co však bylo důležitější, v mezidobí, 29. srpna 1803 (11 fructidor an XI), následoval patent dokládající Rogeru Valhubertovi udělení hodnosti brigádního generála (General de brigade). Spolu s tímto povýšením však bylo zřejmé, že nadešel čas rozloučit se s bojovými druhy z 28. půl-brigády. Ta byla v mírovém intermezzu garnizónována v Poitiers a již záhy se z ní měl stát v rámci armádní „normalizace“ (nejen pojmové) 28e regiment d'infanterie de ligne. Jakkoli jeho vojáky do slavkovské bitvy povede již nový colonel Jean-George Edighoffen (v rámci Vandammovy divize), prvním „tradičním“ plukovníkem této jednotky se stal Valhubertův zástupce a přítel Jean-François Clerc, jenž velel 28. půl-brigádě i v čase Rogerovy nepřítomnosti.

Byl to týž Clerc, kdo po obnovení války s Velkou Británií přived Rogerovy muže do Paříže a následně odvedl do Calais na pobřeží Lamanšskému průlivu a teprve zde jej zdravotní problémy přimějí 28. pluk opustit. Valhubertovy osudy se však s touto jednotkou definitivně rozcházejí již v létě 1803. 30. srpna, tedy už následující den po povýšení, je čerstvý brigadýr převelen a jmenován jedním z velitelů v ležení u Saint-Omer, jednoho z největších v rámci množiny sběrných (nechci li napsat koncentračních) táborů invazní armády (Armée de Côte de l‘Oceán). Valhubert v tomto „vnitrozemském“ městečku departmentu Pas-de-Calais stráví takřka dva roky během nichž vykrystalizuje složení jeho brigády (64. a 88. řadový pluk) i její zařazení do Suchetovy divize. Očíslování i začlenění této formace do vyššího armádního útvaru se však několikrát měnilo a k poslednímu transferu došlo ještě v průběhu tažení roku 1805.

Před překročením Rýna figurovala Suchetova divize jako 4. ve IV. sboru Soultově, 10. října však byla z tohoto svazku vyňata a zařazena jako 2. do V. sboru Lannesova v tělese jež nově dostalo označení Grande Armée d‘Allemagne. Valhubertova brigáda zde v Německu v rámci armádního sboru maršála Lannese operovala proti Ulmu, kde měla Suchetova divize za cíl zmocnit se výšiny Frauenberg, což se jí také zdařilo. (Snad proto poněkud překvapí, že 64. regiment Rogerovy brigády zde má v Broughtonově výčtu Honneurs d‘Bataille uveden Michelsberg, jenž nebyl v jejím sektoru.) Další pochod V. sboru na Vídeň se pak děl bez zaznamenáníhodného odporu a je-li v tomto bodu možno věřit Ouvrardovi, tak právě zde v obsazeném habsburském sídelním městě čekal Valhuberta velice čestný úkol. Se svou brigádou dostal za úkol střežit lstí a příznivou shodou okolností zachovaný strategicky důležitý most přes Dunaj (jakož i 2000 zajatců nádavkem)!

Po té, co jádro Grande Armée překročilo široké koryto řeky, počala tzv. moravská fáze tažení jakkoli se nepřítel postavil dalšímu francouzskému postupu ještě v Dolních Rakousích. Střety u Hollabrunnu a Schöngrabernu (16. XI.) byly typickými boji na zdrženou a krev v nich tekla proudem. Těchto bojů se opět zúčastnila i Suchetova divize, a velmi pravděpodobně i Valhuberova brigáda, což šlo doložit mj. tím, že v nich měl 64. regiment ztratit svého plukovníka. Colonel Claude Nerin měl být postřelen již 14. listopadu v jedné z tzv. „bezejmených“ šarvátek a jakkoli zranění nebylo smrtelné, bylo natolik vážné, že se do čela své jednotky již nevrátil a vyřadilo ho nejen z další kampaně, ale z aktivní služby v Grande Armée vůbec.

Tak to alespoň lze vydedukovat na základě materiálů shromážděných Tony Broughtonem a i další práce potvrzují účast Suchetovy divize minimálně na hlavní bitvě s Bagrationovým zadním vojem. Jenže Dictionnaire des Colonels u Claude Nerina (uvedeno i Jakubem Samkem ve sborníku Třetí koaliční válka, str. 202) udává, že tento byl sice raněn, ale také že byl 23. října 1805 jmenován velitelem francouzské ulmské posádky. To by jeho poranění posunovalo až k úvodním bojům dunajské kampaně (pomineme-li fantaskní možnost, že datum zranění odpovídá a vzešlo z nějakého nahodilého výstřelu, po té co Napoleon ponechal v Ulmu zdravého plukovníka frontové jednotky) a přítomnost Nerina u Hollabrunnu reálně znemožňovalo. Nu, připustíme-li i správnost těchto informací, pak to naštěstí ještě nevylučuje účast zbytku pluku v bojích u Schöngrabernu…

Poté již probíhal postup na Brno a dále na Vyškov za ustupujícím Kutuzovem relativně bez nesnází, pak se však francouzská armáda stáhla na Napoleonem předem vytipované bojiště a císař se snažil přimět protivníka k protiútoku. Většina francouzských jednotek se ještě i v předvečer bitvy přeskupovala, ale Suchetova divize a potažmo celý V. sbor měl poměrně stabilní dislokaci na olomoucké silnici, kde se nacházel relativně pevný opěrný bod, jenž představoval vrch Padělek. Po bitvě vstoupí do celosvětového povědomí pod označením Santon. Tady se zakopali vojáci 17. lehkého pluku (1./3. brigády Suchetovy divize, byť zajímavé je, že např. Ian Castle v „kampaňovém“ Ospreyi Austerlizt 1805 sem deleguje Castexův 13. lehký) a výhodné palposty zde zaujala francouzská artilerie (i zde se počet hlavní pramen od pramene liší), jež mohly kontrolovat okolí. Bylo to spíše preventivní opatření, Lannesův sbor měl ofenzivní instrukce (měl obchvátit nepřátelský bok), ale 2. prosince 1805 bylo všechno jinak a dle všeho Valhubert utrpěl své osudové zranění v defenzivním boji.

V publikaci J. Kuxe a M. Rašky Historky kolem slavkovského bojiště je samostatná kapitola nazvaná Pravda o smrti generála Valhuberta (str. 136–7), jež nebýt jednoho vysloveně „tragického“ odstavce („strmá“ kariéra, chybné pluky, nesmyslné bitvy a nakonec perlička – Ulm u Vídně...), je vcelku velice podnětná a obsahuje zdravé jádro. Praví se v ní: „Napoleon pověřil Valhuberta obranou tehdejší říšské silnice blízko Santonu u Tvarožné. Tam jej dostihla dělostřelecká koule, která mu ustřelila nohu. Podle vojenského zvyku si Valhubert na pahýl nasypal střelný prach z jezdecké pistole [logičtější by bylo toliko z prachovnice – pozn. aut.] a sám jej i zapálil. Tak se měla rána desinfikovat proti sněti…“ K tomu se ještě vrátíme, ale císař stěží něčím pověřil přímo Valhuberta, přesnější by bylo uvést, že obranu svěřil Lannesovi, ten potažmo pověřil konkrétním úkolem Sucheta, atd., jen tak by bylo vojenské hierarchii učiněno za dost.

Než se dostanu k samotnému boji, tak vzpomenu rozpor zda Valhubert velel 2. či 3. brigádě Suchetovy 2. (či 3.) divize, jakkoli toto očíslování není podstatné (horší je zapomenout označit sbor). Osobně se v souladu s většinou pramenů (včetně Sixe, který píše nejprve o 2., od 10. října pak 3.) kloním k 3. brigádě a vše záleží na tom, jaké pořadové číslo (1. či 3.) přisoudíme Claparèdově „lehké“ (toliko 17e légère). Mnohými je tato pro svou jedinou „mysliveckou“ jednotku řazena až jako třetí, byť v rámci rozvinutí celé divize a potažmo i sboru má svou logiku i její označení jako první. Vyšší pořadové číslo (jakkoli se v praxi užívalo výjimečně) v rámci „řadových“, pak značí, že se v boji Valhubertova brigáda (dle Ouvrarda 1016 mužů 64. pluku majora Chauvela a 1602 vojáků 88. regimentu plukovníka Curiala – Samkovy počty a ztráty viz. Sborník str. 197) řadila buď za, anebo po levici, číselně nižší brigády Bekerovy. „Lehká“ brigáda by pak měla být teoreticky rozvinuta před touto „bitevní formací“, event. při sborové sestavě o dvou divizích (tj. bez Oudinotových granátníků) na levém křídle, ale sama slavkovská bitva dokládá jak hodně se faktické rozvinutí lišilo od taktických příruček.

„Pětatřicetiletému diviznímu generálu Louisi-Gabrielovi Suchetovi hrozilo, že mu kozáci s husary vpadnou do boku. [...] Přesila byla příliš veliká, proto raději posílil obranu přisunutím Valhubertovy brigády. Oba její pluky, 64. a 88. řadový, se okamžitě zapojily do boje a zanedlouho se ocitly v pekle. Nájezdy Bagrationova jezdectva se střídaly s obratně vedenou křížovou dělostřeleckou palbou. Francouzská obrana se hroutila. Jednačtyřicetiletý generál Jean-Marie Mellon Roger Valhubert klesl s nohou rozdrcenou kulí, odmítl ale ošetření a dokud neomdlel, povzbuzoval všemožně své vojáky a zapřísahal je, aby vytrvali. Ostřílení francouzští veteráni opravdu zůstali stát, hlavně dík soustředěné palbě sedmnácti děl ze Santonu, které zvolna umlčovaly baterie ruské. Bagrationovým kozákům a 5. mysliveckému pluku se přesto podařilo Tvarožnou zčásti obejít. Když to spatřil generál Claparède, velící postavení na Santonu, zastavil palbu a vedl svěřený 17. lehký pluk z kopce do útoku na bodák. Rázný a překvapivý nápor donutil Rusy Tvarožnou vyklidit...“, tak popisuje dramatické chvíle osudného boje Jiří Kovařík v prvním svazku svých Napoleonských tažení (str. 169).

Lokalizace místa je velice vágní a chybí i přesný časový údaj, kdy k osudovému zranění došlo. Není to náhoda, údaj o čase, kdy se tak stalo, chybí snad všude, a nechceme-li planě spekulovat dojdeme toliko ke konstatování, že nejspíše mezi desátou a jedenáctou hodinou, a takřka jistě před polednem, byť i zde hlodá červíček pochyby a některá hlášení naznačují, že chronologie událostí na severním křídle byla možná poněkud jiná, než je obecně tradováno. Ovšem podle někdejší ředitelky Historického muzea ve Slavkově Dagmar Šaurové bývalo běžně tradováno, že byl Valhubert zasažen u Prace, což můžeme dnes již bezpečně vyloučit. Tobiáš Bednář ve Sborníku Rodné zemi (str. 406) prý uvádí kótu 281.4 jižně od olomoucké silnice, poblíž Blažovic a tehdejší obce Kruhu, která později splynula s Holubicemi… Tato teze byla zveřejněna i v prvém Bulletinu, ovšem pak by Valhubert nezbytně musel opustit svou jednotku a musel by být raněn až někdy odpoledne!?

Obě lokality jsou navrch od sebe dost vzdáleny (teorie relativity) a hlavně prostor jižně od olomoucké silnice jednoznačně patří do sektoru Caffarelliho 1. divize, zatímco 2. divize Suchetova operovala severně od této komunikace. Kdy a kde tedy Roger vskutku klesl osudově poraněn zůstane nejasné, byť obecně kde se tak stalo jasně říká například obraz J.-F.-P. Peyrona pojmenovaný Zranění generála Valhuberta pod Santonem. Ouvrard dodává: „…na polní cestě, jež stoupá k vrcholku, vyznačuje ex-voto předpokládané místo, v němž byl gen. Valhubert smrtelně raněn kulí, která mu roztříštila bok“. Dle naprosté většiny podání se tak stalo vskutku pod Santonem v bojích kolem Tvarožné (snad právě na poli užívanému k reenactmentu), ale ono předpokládané místo na cestě z jmenované vsi ke kapli Panny Marie je opravdu spíše symbolické a Ouvrard celkem výstižně dodává, že nejlepším a jasně viditelným památníkem na Rogera Valhuberta a heroický boj svedený mezi Lannesem a Bagrationem je zde Santon (Padělek) sám.

Konec 1. části

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).


Recenze týdne

Nebe nad Jemenem

V jihozápadní Asii s Lékaři bez hranic.