Vzpomínky na prusko-rakouskou válku

Válečné vzpomínky pana Jana Vandasa st. z Litomyšle, který bojoval v roce 1866 proti Prusku u 14. praporu myslivců. Vybral Lubomír Uhlíř.

V roku 1866, kdy Prusko vypovědělo Rakousku válku, byl jsem poddůstojníkem u čtrnáctého praporu myslivců. Prapor tento přidělen byl 6. armádnímu sboru, jenž byl soustředěn po dědinách kolem Olomouce. Náš prapor byl v jedné dědině u Sv. Kopečku.

Než odebrali jsme se na bojiště, byl 6. armádní sbor, jemuž velel proslavený podmaršálek baron Raming, podroben prohlídce. Obsahoval 27 000 mužů, 580 koní a 72. děl. Skládal se ze 4 brigád. První velel brigádník obrst z Jonaků, druhé generál major z Rosenzveků a čtvrté plukovník z Waldstetu.

Na velikém vojenském cvičišti u Olomouce v dlouhých řadách proti sobě na vzdálenost asi 60 kroků po 2 brigádách v přísné řadě, tak jako když šňůrou mrskne, proti pražícímu slunci stáli jsme očekávajíce vrchního velitele. Leskly se zbraně vojáků a orli na jejich čákách. Na kabátech výložky červené, zelené, modré i jiné, kabáty pěchoty bílé jako padlý sníh. Krvavé náprsenky Clam-Galasových hulánů a kyrysníků s okovanými prsy nápadně lišily se od barev ostatního vojska. Hnědě oblečené dělostřelectvo tiše prodlévalo u svých kusů. Hartmanova a Vazova pěchota ještě s některými bojovníky v Itálii z roku 1859 stála vedle 14. praporu myslivců.

Sluneční žár působil parno, jež těžce doléhalo na ty davy lidu. Baron Raming s řády na kabátě jen zběžně na ohnivém koni prohlédl svůj armádní sbor. Po jeho boku byl štábní náčelník plukovník Fröhlich a generál Kochmeister, válečnými řády hojně vyznamenaný. Za nimi pobočníci a ordonanční důstojníci z přítomných pluků tvořili průvod.

Po prohlídce zaujal baron Raming se svou družinou místo uprostřed armády a pátravě pohlížel na křídlo šiku, kde se měl objeviti zbrojmistr Benedek. Vojsko bylo již netrpělivo. Stálo v šiku v úpalu slunečním od 8 hodin. Praporečníci obrovské postavy pevně drží své prapory. Zvědavě očekávají vojevůdce a myslí na to, že brzy kolem hedvábné látky jejich praporů lítati bude smrtonosné olovo.

Konečně před desátou hodinou v dáli na silnici od Olomouce viděti jest třpytící se skupinu v lesku. Obklopen skvělým štábem přijíždí zbrojmistr Benedek. Sotva se Benedek přiblížil, vyjel mu podmaršál baron Raming cvalem vstříc. Štábním trubačem dal troubiti ?pozor!?. V tom veškeré kapely, jichž bylo třináct, zahrály: ?Zachovej nám, Hospodine!? Do zvuků velebného chorálu mísilo se víření bubnů a troubení polnic. Prapor po praporu velebně skláněl se k zemi tak, že špice a lem líbaly zemi. Bleskem ve slunečním svitu sklání se šavle podmaršálka Raminga, jenž hlásí sílu a postavení sboru.

Milostivě děkuje Benedek svému druhu. Je dekorován řádem Marie Terezie. Spokojenost zračí se v jeho tváři i v pohledu na krásná vojska. Kapely dostaly pokyn ustati v hudbě a nastala prohlídka sboru. Benedek s mohutnou svou družinou lehkým klusem blíží se ku pravému křídlu. Sedí na nádherném hnědouši.

Radostný růměnec barví opálené tváře mužstva. Benedekův ostrý pohled měkne. Vznešená jeho družina všude zastavuje s ním. Zbrojmistr jen tak letmo neprohlíží šiky. Přímé pokárání střídá s upřímnou pochvalou, hrubost následuje srdečnost.

Blíží se ku řadě 14. praporu myslivců z brigády Jonákovy. Žádný z udatných těch hochů netuší, co je čeká u Náchoda, Skalice a Chlumu. Asi na 50 kroků je náš major Jezovič. Velí vpravo hledět a učinil obvyklé oznámení jako velitel 14. praporu myslivců. Benedek přejel svým bystrým zrakem prapor a zahlédl několik vyznamenaných. Zvolal: ?To jsou ti chlapíci od Magenty a Solferina!? Při prohlídce s každým vyznamenaným několik slov promluvil.

Přijel k praporečnímu trubači, starému Novákovi, který byl vyznamenán mnohými medaliemi a tázal se: ?Jak jste starý, trubači?? ? ?Již 60 let, Exellence,? odpověděl Novák. ?Jak dlouho sloužíte?? ? ?Čtyřicet let.? ? ?Skoro tak dlouho, jako já,? praví vojevůdce a s úsměvem obrátil se ku své družině. Pokračuje pak ve svém vyptávání: ?Jste ženat?? ? ?Ano, Exellenci.? ? ?Máte děti?? ? ?Ano, třináct živých.? ? ?Aj, aj! Dostáváte příspěvek na rodinu?? ? ?Ano, Exellenci.? ? ?Dejte tomu trubačovi 10 zl. na víno,? poručil mladému pobočníku, kterému svěřil své peníze, a utkvěl zrakem na malém myslivci Svobodovi u naší setniny, jemuž na kabátě se leskla stříbrná medalie. ?Odkud pochází tato medalie?? ? ?Od Solferina.? ? ?Proč nemáš u medalie čistou stužku?? ? ?Poslušně prosím, Exellenci, za 6 kr. platu nedá se toho mnoho pořídit, když musím platit za prádlo, tabák a ráno k suchému chlebu 2 kr. za kapku,? zněla nebojácná odpověď Svobodova. ? ?To máš pravdu,? pronesl zbrojmistr ku všeobecnému ustrnutí a obrátil se k hejtmanovi: ?Pane hejtmane, jest ozdobou míti v řadě vyznamenaného vojáka. Dbejte, aby tento dostal z paušálu novou stužku.? Tiše pokynul pobočníkovi a ten vtiskl š?astnému Svobodovi 3 zl.

Náš nadporučík Glenz byl Čech, jenž byl vyznamenán za udatnost u Magenty řádem železné koruny. I s ním několik slov Benedek promluvil. Tím prohlídka 14. praporu myslivců skončila.

Tak jako u nás, prohlíženo i dále. Konečně povolal zbrojmistr Benedek k sobě od celého sboru štábní důstojníky a setníky, kteří kol něho tvořili velice četnou skupinu. Domnívám se asi správně, že jim Benedek vysvětloval a nařizoval, jak se mají zachovat v nastávajícím boji. Mezi tím ordonanční důstojníci připravili prostor pro defilování. Dvě vojenské kapely zaujaly postavení proti zbrojmistru Benedekovi a jeho družině. Hudební kapely rozjásaly se veselými zvuky pochodu Radeckého. Defilírka začíná. Přesně odlamuje se v setninách šik za šikem od mohutné armády. Krokem jistým, bezvadným kráčejí pěší pluky, až se zem zachvívá. Mezi nimi jsou jaří myslivci z praporu 6., 14., 17. a 25., samí Češi a Moravané. Za nimi jedou škadrony hulánů, kyrysníků a řadu uzavírá dělostřelba. Skvělá paráda. Jako pohádkový přelud jde vstříc hrozným dnům šestého armádního sboru u Václavic, Skalice a Chlumu, odkudž dle tajného plánu tato armáda prchala.

Tuším, že 20. června přišel rozkaz, abychom šli pochodem ku Josefovu. Obmezím se popsati jen pochod brigády Jonákovy a hlavně vylíčiti činnost 14. praporu myslivců.

Pochody naše byly dlouhé a cílem jich byly pruské hranice. První nocleh náš dne 22. byl u Litovle v poli, druhý 23. v Mor. Třebové, třetí 24. v Kyšperku, kdež jsme následujícího dne odpočívali. Téhož dne v Kyšperku při rozkaze nám bylo sděleno, že v Itálii naši vyhráli, Italové na vodě i na suchu úplně poraženi, což nás k boji s Prušáky roznítilo, ...? těšili jsme se na návštěvu Berlína. Z Kyšperka jsme šli na Nový Hrádek u Nového Města, kdež jsme za večerního šera na hranicích pruských poprvé dobře viděli nepřítele přecházet ve skupinách, neb táhnouti k náchodské Brance.

Jonákova brigáda tvořila předvoj vpravo. Náš 14. prapor byl v předu. O nějaké srážce s nepřítelem nebylo ani řeči. Klidně dle Benedekova rozkazu táhli jsme ke Skalici. Od Nového města táhly 3 naše brigády různými cestami vlevo směrem ke Skalici. Naše brigáda táhla vpravo pod vrchem Václavickým, jako by tam nebylo ani jediného Prušáka. Kdyby nás nebyl u Senovského dvora přivítal dělovou střelbou, byli bychom klidně šli dál ke Skalici.

Když 14. prapor náš dorazil ke dvoru, začal nepřítel od Václavic z děl do nás pálit. Jonák dal brigádu zastavit a rozkázal náš prapor myslivců do bitevního šiku postavit a proti Václavicům táhnout. Druhé dva pluky pěchoty čís. 20. a 60. nechal u dvora Senova v úkrytu. Když jsme postupovali v obilí po dlouhém vrchu, přiletěl pruský granát, jenž nad námi se roztrhl a několik myslivců zabil a poranil.

Při dalším postupu nás nepřítel nerušil, až když jsme se oddělili mezi Václavicemi a Brankou, viděli jsme nepřítele, jehož pěchota na nás začala se všech stran z úkrytu pálit. Naše střelba proti pruské byla slabá, mnoho našich padlo. Mezi raněnými byl náš starý trubač Novák. Byl rychle v nosítkách odnesen do senovského dvoru a odtud na staré kárce, kterou táhli myslivci, odvezen do Josefova.

Brigádník Jonák zpozoroval od Senova dle pruské palby, v jaké situaci a nebezpečí jsme byli. Poslal ordonančního důstojníka s rozkazem, aby se rychle prapor vrátil a jedna setnina aby obsadila níže dva úzké lesíky, táhnoucí se po svahu. Půl setniny obsadilo evangelický kostel. Polovina setniny byla nad myslivnou, u níž jsem byl, a jíž velel nadporučík Glenz. ? Asi půl hodiny byli Prusové klidní a my jsme si hověli pod stromy u paseky, jež byla asi 200 kroků dlouhá a 50 kroků široká. Paseka obehnána byla hustým a silným stromovím. Náhle zahlédl nadporučík Glenz vlevo v lese objevovati se Prušáky a zvolal: ?Hoši, pozor! Kryjte se za stromy a dobře měřte!? Vlevo byl les obzvláš? hustý a tam se většina našich uchýlila. Já skočil před paseku, kde byl silný strom a před ním táhla se do vrchu prohloubená poněkud cesta. Moje stanoviště bylo pro mne poněkud kritické. Snad každodenně na ně vzpomínám. Za mocným kmenem dobře ukryt vyhlížím, kdy se objeví některý Prušák. V tom proti sobě na konci paseky za hustým podrostem zahlédnu jezdce. Vezmu ho na mušku a vypálím. Kůň se vzepjal a za podrostem se točil.

Domníval jsem se, že byl kůň trefen. Rychle jsem nabil. Kůň z podrostu vyskočil a v tom naň vystřelím. Kůň s jezdcem se svalil. Vzpružilo však mne to. Dle všeho byl to štábní důstojník, nebo? setníci tenkráte koně neměli. Po pádu jezdce za nedlouho vyrazila četa pruská na paseku a postupovala ve čtyřech řadách směrem proti mně. Vypálím opět. Zdálo se mi, že některý klesl. Opět nabiju. Četa pruská nestřílela, jen postupovala proti nám. Ještě vystřelím a v tom nadporučík Glenz volal: ?Myslivci, rychle zpět!? Z levé strany v lese se objevila síla Prusů. Já však za silným kmenem jsem se zapomněl. Viděl jsem jen pruskou četu proti a nabíjím, že do nich ještě střelím. Jak se však blížili, opustila mne odvaha i nabíjení se mně před jejich obličeji mátlo. Přišli proti mně na cestu, ani ne 10 kroků ode mne, čtyři řady. První a druhá řada klekla, třetí a čtvrtá stála. V tuto chvíli jsem měl přec nabito. Četa se připravila, a já proti nim vystřelím bez míření, protože byli tak blízko. Střela se zaryla před jejich nohy. Viděl jsem, jak se zaprášilo. Ukryl jsem se těsněji za strom a v tom do něho střely lupaly. Jedna zasáhla moji pažbu. Bez uvažování opustil jsem náhle strom a prudce kvapil jsem z lesa. Co se za mnou dělo, nevím, neohlédl jsem se. Je mi také záhadou, proč pruská četa, čítající asi 40 mužů, zaujala proti mně toto postavení. Domnívám se, že očekávali, že tu na ně vystoupí silný náš oddíl.

Vyběhl jsem z lesíku a setkal se s naším majorem, který jel po svahu vedle lesíka od Václavic. Rychle jsem mu sdělil, že je v lese síla Prusů. Major jel sám, bez pobočníka a štábního trubače Nováka. Ti padli již dříve. Netrvalo ani minutu a majorův bělouš mne dohonil bez pána, jenž byl těsně za mnou smrtící střelou trefen. Bělouš klusal několik kroků vedle mne. Poněvadž pruské střely hustě fičely, uhnul jsem se do kraje lesa mezi stromy, kde jsem byl poněkud ukryt. Bělouš zabočil do pole, kde se také položil.

V lesíku bylo několik lehce raněných myslivců, kteří dále jíti nemohli. Pomoci jim nebylo možno. Pod myslivnou z lesíka přišel jsem ven na vozovou cestu, poněkud prohloubenou, po straně stromy vysázenou a ta směřovala ke dvoru Senovu. V úvoze dohonil jsem několik myslivců. Za jedním nováčkem přesně v patách běžím. Před mýma očima lupla střela do jeho hlavy. Slyšel jsem, jak to cvaklo. Zůstal na místě.

Konečně doběhl jsem ku Senovu, a tam opět řadil se 14. prapor myslivců a přidělen byl opět ku dvěma plukům, které byly připraveny ku postupu k Václavicům.

V tu dobu bylo viděti druhé tři brigády různými cestami do bitvy se ubírati ku Brance a Vysokovu. Bylo před 11. hodinou. Brigáda Hertvekova dorazila ke vsi Provodovu, kde se později sešla s brigádou Jonákovou, vytlačenou Prusy z Václavic. Brigáda 3. a 4. táhla též do kopce vlevo do Vysokova. Při postupu celé této armády měl Prušák od Václavic a Vysokova výtečný přehled. Mohl viděti každého vojáka, jak postupuje a mohl se dle toho zařídit. Naše děla pod vrchem nemohla dobře mířit, nebo? pruské vojsko se drželo na rovině dubenické.

Došlo k tuhému boji. Brigáda Jonákova postupovala k Václavicům, Prusy obsazeným. Ve vsi byl ostrý boj mezi staveními. Na návrších roztroušeně řádila s obou stran strašná střelba. Naše pluky prince Vasy a Preise držely se statečně. Prusové donuceni opustili ves.

Na to naše brigáda se uchýlila vpravo k lesíku, ze kterého na nás Prusové pálili. Však pěchota z druhé brigády Hertvekovy z levé strany přichvátala ke kostelíku václavickému a sesílila nás. Byly to pluky 41. a 56., bukovinský a polský, a 25. prapor myslivců, skládající se z Moravanů. Ve velmi prudké bitce utrpěla brigáda Jonákova velké ztráty, a přec spojenými silami se podařilo nepřítele odraziti a obsaditi hranice lesa Branky. Plukovník hrabě Winfen jel v lesní seči napřed a volal: ?Držte se, vojáci, musíme v před!? Také mnoho Prusů tu padlo střelami i s bajonety, a kdyby naše dělostřelectvo mělo výhodnější postavení, byli by Prusové zcela vytlačeni a průsmyk náchodský uzavřen. Pruská děla zmlkla. Byla to pro Prušáky kritická chvíle.

Zatím co nastal boj jezdectva u Vysokova, vyhrnuli se opět sesílení Prusové na vytlačená místa. Po krátkém zotavení udeřily opět naše tři brigády na nepřítele a útokem vnikly bodákem až do pruských řad. V tomto boji padli plukovník hrabě Winfen, podplukovník z Tryzů, skoro polovice důstojníků a ostatních mužů pobito a raněno přes tisíc.

Bez velitele s hroznými ztrátami museli ustoupiti s naším praporem a následovati dříve již ustupující prořídlý pluk Vazův z brigády Jonákovy. Prusové nás nepronásledovali a my opět se dostali ke dvoru Senovu. Po bitvě jsme se doslechli, že v tomto boji bylo Rakušanů zabitých a raněných 235 důstojníků a přes 5500 mužů.

U Senova byli lékaři velice zaměstnáni obvazováním raněných. Také náš starý raněný trubač byl obvázán a myslivci odvezli ho na malé kárce do Josefova.

Ustupujíce dostali jsme se až ku Josefovu. Tam čekal nás rozkaz, abychom se odebrali ke Skalici. Bylo 10 hodin. Od čtyř hodin z rána jsme byli na nohou při hladu a žízni. Žízeň nás tolik mučila, že jsme u Josefova, nedbajíce přísného rozkazu ani my, ani důstojníci, pili hltavě z proudu řeky Metuje. V 11 hodin jsme teprve jedli.

Ráno u Skalice obdržel prořídlý Ramingův 6. armádní sbor rozkaz, připraviti se k bitvě. Postavení naše zdálo se býti výhodné. Dobře kryti viděli jsme nepřítele váhavě od náchodské ?Branky? se blížit. Byli jsme netrpělivi, nebo? chtěli jsme oplatiti Prusům porážku u Václavic. Konečně před polednem nastala s obou stran dělostřelba. Náš prapor byl u nádraží kryt železničním náspem. Když se Prusové přiblížili na dostřel, pálili jsme do nich se všech stran. Také pruské střely hustě sršely, ale neuškodily nám. Tak zápolili jsme asi hodinu, když náhle k našemu údivu vystřídá nás z rozkazu Benedekova osmý armádní sbor arciknížete Leopolda a my museli odtáhnout k Josefovu. To se arci Prusům líbilo, když nás viděli při vystřídání se hemžiti. Však byla prý to největší chyba Benedekova, nebo?, dle doslechu, bylo u Skalice 10 rakouských brigád proti pěti brigádám pruským. Vojsko rakouské bojechtivostí jen hořelo a očekávalo, že dá mu Benedek rozkaz, aby nepřítele přesilou svou umačkalo. K tomu však nedošlo. Benedek odejel do Josefova, odkudž ordonancemi rozeslal štábním důstojníkům pozvání ku skvělému obědu, jenž byl o 6. hod. večer při Benedekově výtečné náladě. Bylo to v době, kdy poslední, od 8. sboru ustupující brigáda byla Prusy rozstřílena a zajata.

Druhého července jsme Chlumem táhli ku Hradci. Rozložili jsme se u Rozběřic. Tam se již pro nás vařilo. Fasovali jsme dvojitou porci vína, a tak jsme byli velmi dobré nálady. Mnozí zpívali, někteří provozovali různé kratochvíle a Deutschmeistři hráli veselé divadlo. Tak jsme se bavili před osudnou bitvou u Chlumu a Rozběřic. Po této živé zábavě zabaleni pláštěm ulehli jsme do trávy a dobře chrupali. K ránu nás probouzel drobný deštíček. Záhy jsme vstávali. Každý obdržel zvýšenou porci vína a koňaku.

O osmé hodině začala houkat střelba u Sadové, kde byla soustředěna většina naší armády. Za chvíli řádila strašně, dlouho a stále v jednom místě. Náš 6. a 8. armádní sbor, u Náchoda a Skalice již seřídlý, tvořil u Rozběřic pod Chlumem zálohu. Čítala asi 40 000 mužů. Byla připravena v čas potřeby ku pochodu na bojiště za Lipou k Sadové. Celá záloha postavena byla čelem k Lípě, vpravo od nás zdvihal se Chlum. Dvakráte mezi nás přijel Benedek a my mu dělali ovace. Náhle na levém boku chlumeckého vrchu objevilo se pruské vojsko. Rychle rozestavilo děla a pálilo do pravého našeho křídla. Nastala panika. Generálové a štábní důstojníci tryskem jezdili a stavěli šiky proti Chlumu. Nejdříve útočili kyrysníci na pruská děla, leč hluboká cesta, jež se táhla od Rozběřic do Chlumu, zabránila jejich výpadu. Dělové střely pruské lítaly na všechny strany. Postoupili jsme na konec Rozběřic, rychle se rozestavili v prohloubaném úvoze, odkudž jsme stříleli na pruskou pěchotu. Jednou jsme ji odrazili. Po tom nás vystřídala 3. brigáda, a naše brigáda postavena vlevo dole u Rozběřic proti pravému křídlu směrem k Lípě.

Prusů na Chlumu na všech stranách přibývalo. V Rozběřicích několik statků hořelo. Naše brigáda Jonákova postupovala proti nepřátelskému pravému křídlu. V tom před námi v největším chvatu přicválala od Lípy naše baterie dělostřelectva a rozestavila svá děla do posic proti nepříteli. Sotva byla její děla připravena ku střelbě, pruská pěchota, dobře ukrytá v obilí, náhle vyrazila a dosti z blízka postřílela téměř všechno mužstvo u baterie, aniž by toto mohlo vůbec vystřeliti. Byl to hrozný obraz. Splašené koně po zabitých pobíhali, jiní postrojem spojeni se váleli, ranění vojáci naříkali.

Za Rozběřicemi počaly jednotlivé naše oddíly ustupovat. Náš prapor se uchýlil do zahrad, odkudž jsme na hrnoucí se nepřátelské vojsko stříleli. Dlouho však naše střelba netrvala, nebo? pruská pěchota i kavalerie celou silou od Chlumu proti našim se vyhrnula a my museli zahrady opustit a s ostatními v nepořádku prchat.

Tak skončila děsná naše porážka mezi Chlumem a Rozběřicemi, po níž nastal hrozný náš útěk ku Hradci Králové. Musel jsem rychle utíkat, proto jsem tlumok odhodil. Ani četa nebyla pohromadě. Pěchota promísena dělostřelci a mezi všemi hemžila se kavalerie. Později vjeli mezi ně na velkých koních Sasové, do nichž někteří naši vojáci střelili, majíce je za Prušáky. Pole byla hustě poseta tornistrami a jinými předměty. Místy na tornistrách seděli vojáci raněni nebo tak umdlení, že dále jíti nemohli. Pruské dělostřelectvo s levé strany nás předjíždělo a odtud, jakož i zezadu do nás střílelo. Dělové střely jen sršely do utíkajících.

Byl jsem již vysílen a jako schvácen. S velkou námahou jsem běžel. Během uhřát a zpocen rozepjal jsem kabát. Pocítil jsem malou úlevu. V běhu jsem vázl, nebo? jsem klusal již přes hodinu. S napětím všech sil kvapil jsem dál ku Hradci. Čím k němu byli jsme blíže, tím volněji bylo. Nebyli jsme pronásledováni.

Hradec byl uzavřen, proto obrátili jsme se k Pardubicům. Pod Hradcem na silnici na vypřažených vozech byly velké sudy vína, u nichž zátky byly vyraženy a víno vytékalo i do příkopů. Kdo mohl, nachytal si vína ze sudu do šálku, do klobouku nebo čáky a zahnal tak palčivou žízeň. Doběhl jsem na koleje železniční, po nichž jsem s mnohými ubíral se k Pardubicům. Na této cestě setkal jsem se s nadporučíkem Glenzem, jenž byl výsledkem bitvy velmi rozezlen. Řekl mi, že my dva tvoříme asi celý 14. prapor, ostatní jsou bezpochyby zajati.

Pardubice byly vojskem přeplněny. K jídlu nebylo možno nic dostati.

Ráno čtvrtého července naše vojsko, jež se do Pardubic uteklo, bylo sceleno, srovnáno a muselo odejíti z Pardubic, než tam vtrhl Prus. Komandantem našeho praporu, který v tuto dobu čítal přes 20 myslivců, byl nadporučík Glenz. Táhli jsme ku Chrudimi, na Hrochův Týnec, pak k Vys. Mýtu. Tam očekávaly nás ordonance, které soustřeďovaly hloučky rozprchlých vojáků k jejich plukům.

Naše oddělení šlo od Mýta k Litomyšli a tábořilo pak k Cerekvici. Žádal jsem nadporučíka o dovolení, abych směl jíti domů do Litomyšle, což on ochotně dovolil. Doma jsem způsobil veliké překvapení svým objevením se. Matka a sestry byly uslzeny, nebo? otec přinesl zprávu, že se poptával a jistý myslivec ho ubezpečoval, že mám uraženou ruku. Doma jsem si odpočinul. Litomyšl byla nabita vojskem a v okolí na polích také tábořilo mnoho vojska. Vykonal jsem několik krátkých návštěv u svých přátel a známých.

Ráno nastalo doma opět loučení. Po tom ubíral jsem se ke Štrajtovu křížku, kde se náš prapor shromažďoval. Bylo nás přes sto. Přišel také náš setník. Tam mne ještě navštívili moji kamarádi, z nichž někteří dosud žijí, a sestra Ap., která mi přinesla upečenou kachnu. Se svým nadporučíkem jsem se o kachnu rozdělil.

Z Litomyšle jsme táhli na Moravskou Třebovou, Olomouc, odtud za Karpaty k Trenčínu, Prešpurku, přes Dunaj do Bruku n. L. V tu dobu uzavřen byl v Mikulovicích mír.

Ilustrace K. M. Tomana převzaty z právě vydané publikace Pod císařským praporem.