logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

První lord Admirality sir Dudley Pound

Osud konvoje PQ 17

Počátek června 1942 započal pro Německo slibně, 21. června generál Rommel v Africe dobyl Tobruk. Hitlerovi po bitvě u Moskvy otrnulo a rozhodnul se, že předvede světu a svým lidem v Třetí říši, jaký je geniální vojevůdce (on totiž ten lotr polní maršál von Manstein se o něm zmínil „pane bože to je ale idiot“). Proto se na ruských pláních rozehrává další ofenziva – operace Blau za účelem zničení vojsk na jižním křídle a zejména dobití kavkazských ropných polí. Za takových okolností Rudá armáda zoufale potřebovala materiálovou a technickou pomoc, prezident Roosevelt věděl, že Sověti tahají kaštany z ohně a umírají za Ameriku, dělal tedy vše, aby je podržel dodávkami materiálu nezbytného pro vedení války. Dodávky materiálu a zbraní do Ruska šly třemi trasami, přes Vladivostok, okolo Afriky, dále přes Persii (Íran) – touto trasou by zásobován zejména Jižní front, třetí trasa, nejkratší ale nejohroženější vedla do Murmanska- Archangelsku. Tato trasa se stala pověstnou potopením 22 lodí konvoje PQ17, což by nebylo tak dramatické číslo. Do konce června 1942 se podařilo naložit na konvoj 300 letadel, 600 tanků, více než 4 000 nákladních vozů a návěsů a kusových zásilek o váze více než 150 000 tun. Následující konvoj PQ18 vypravený 02. 08. 1942 měl 40 plavidel, doprovod 50 válečných plavidel; konvoj sice nebyl rozpuštěn, ale přesto měl ztrátu 13 nákladních lodí. V červnu toho roku německé ponorky potopily spojencům 130 lodí.

Je pozoruhodné, že v odborné literatuře je konvoj PQ 17 pouze sporadicky zmiňován. Tragédie PQ-17 prý ohromila širokou veřejnost, široká veřejnost na ohromení čeká, neohromilo ji potopení 231 obchodních plavidel a dvou křižníků v průběhu měsíců června a července 1942, ale 21 plavidel plavících se do Sovětského svazu ano, obdobně u nás byla široká veřejnost ohromena osminásobnou vraždou v Uherském Brodě, ale 180 vražd v průběhu stejného roku považuje za samozřejmost.

Eskortní a obchodní plavidle v Hvalfjordu před vyplutím konvoje PQ17. Zdroj: Wikipedia

O popularitu PQ 17 se postarala filmová propaganda a braková literatura typu „Nebe plné křížků“, tedy kausa PQ17 přerůstá do kategorie skandálů/afér. Hlavní kritika fiaska PQ 17 se totiž traduje z dob minulého režimu. Tehdy bylo žádoucí poukazovat na úspěchy sovětské armády a zamlčovat její neúspěchy; aby úspěchy Rudé armády byly zvýrazněny, musel se halasně propagovat každý neúspěch Spojenců, (je komické, že největšího ocenění Rudé armády se dostalo od zabijáka Wafen SS Standartenführera Otto Szkorzeniho; tento protřelý válečník věnoval své memoáry „sovětským pěšákům, skutečným hrdinům války“). Aby zničení konvoje mělo patřičný politický podtext tak po válce se rozhlásilo, že imperialisté použili trik amerických gangsterů a z konvoje PQ17 udělali návnadu[1], aby se vylákal schlachtschiff Tirpitz do útoku na konvoj.

Tu „návnadu“ bych do koše tak jednoduše neházel. Je podstatné, kdo konvoj za návnadu považoval, zda Královské námořnictvo, nebo Kriegsmarine. Royal Navy dopravilo v letech 1941 až 1942 do Sovětského svazu 24 400 motorových vozidel, 3 376 tanků, 2 665 letadel, 614 664 tun munice a zásob, 69 483 tun nafty[3]. Mimo to muselo Royal Navy zajišťovat konvoje na životně důležité trase severoamerický kontinent – Spojené království, boj o Středomoří, trasu kolem Afriky, Indický oceán. Můžeme tedy konstatovat, že Royal Navy byla na pokraji svých možností. Spojenci měli mimořádný zájem na porážce nacistů a vítězství Rudé armády, byl to jediný možný způsob jak vyhrát válku, fiktivní nápad obětovat mohutný konvoj mohl vzniknout v hlavách politruků. V hlavě britského admirála by nanejvýš mohl vzniknout nápad poslat do Barentsova moře třicet lodí s pískem a vyzkoušet zda grossadmiral Reader skočí na špek.

Britský admirál věděl, že tamější vody jsou plné ponorek, nebe ovládá luftwaffe, oblast je mimo akční rádius spojeneckého letectva, věděl, že podpora čtyř doprovodných křižníků by byla vítanou kořisti pro Tirpizte, Hippera, Scheera, Lützova. Nemohl by vyloučit, že tato eskadra mohla být doplněna o Scharnhorsta, eventuálně těžkým křižníkem Prinz Eugen, který byl nablízku. Tehdejší poznatky ze Středozemního moře, Pearl Harboru, potopení HMS PRINCE OF WALES, HMS REPULSE, dávají představu o účincích letectva na bitevní lodě, a co by se mohlo přihodit i dvěma bitevním lodím a letadlové lodi vzdálené podpory.

Úspěšnostléček – návnad je podmíněna úrovni zpravodajské činnosti. Řídicí technologie v námořním boji byla a je elektronika. Pro spojence bylo významné, že se jim podařilo prolomit šifrovací kódy kriegsmarine Enigma. Dešifrované zprávy dávaly dostatečné informace o poznatcích kriegsmarine o konvojích, jejích poloze, kurzu a poloze samotných ponorek včetně jejich momentálního technického stavu. Kriegsmarine na základě důkladné statistické analýzy pojala podezření na proniknutí do šifrovacího systému Enigma a proto počátkem roku 1942 provedlo technickou úpravu Enigmy a zavedlo novou šifru „Triton“. Britští kryptoanalytici prolomili tato opatření až koncem roku 1942, tedy v námi sledovaném období trpěla britská admiralita nedostatkem přesných informací [3]. Méně je známo, že nejenom Enigma, prospěla spojencům, ale i kriegsmarine prostřednictvím své beobachtungsdienst prolomila již před válkou britské námořní kódy a byla schopna v této době dešifrovat většinu radiové korespondence Royal navy.

V dubnu německé torpédoborce potopily torpédy lehký křižník HMS Edinburgh, který byl spolu s HMS BELFAST, nemodernější a největší britský lehký křižník, Britové je výkonově přirovnávali k německým kapesním bitevním lodím třídy LÜTZOW; v květnu německá letadla poblíž Medvědího ostrova potopila jiný lehký křižník HMS Trinidad. V červnu 1942, německé ponorky potopily136 spojeneckých lodí, což obnášelo 636 000 BRT lodního prostoru. Toto množství nebylo do konce války překonáno. Tato mimořádně úspěšná aktivita německých ponorek je na druhé straně vyčerpala a musely se postupně navracet na své základny, proto bylo v červenci potopeno ponorkami 96 lodí (467 000 T), což je výrazně méně než v předchozím měsíci.

Německé velení poznalo, že porazit Sovětský svaz nebude taková legrace, jako rozdrcení tak zvaných západních demokracií a trvalo na blokádě konvojů do Sovětského svazu. Na mapách se v Německu započal rýsovat plán operace Rösselsprung, která měla přerušit dodávky do Sovětského svazu. Snahou velkoadmirála Readera bylo využití hladinového loďstva proti konvojům. Reader měl obavy, že při nečinnosti hladinových lodí by došlo k převelení námořníků k pozemním silám, k tomu také o dva roky později masově docházelo.

Předmětem útoku byl konvoj s krycím znakem PQ17, 36 lodí sestavený na Islandu plující do Archangelska. 27. 6. 1942 v 16.00 lodě tohoto konvoje začaly opouštět Islandský Hvalfjord, 30. 6. 1942 se ke konvoji připojuje eskorta sestavená se šesti torpédoborců, jedenácti korvet (pokud se za korvety povařují admiralitní trawely, bylo to vyhovující, minolovky a ozbrojené remorkéry valnou bojovou hodnotu neměly), někde zmiňované ponorky asi součásti přímé eskorty nebyly. 1. 7. 1942 ve 2.00 vyplouvá za PQ-17 křižníková eskadra – křižníky HMS LONDON, HMS NORFOLK, USS WICHITA, USS TUSCALOOSA a 3 torpédoborce; v jakém odstupu se tato křižníková eskadra držela za konvojem se mi nepodařilo zjistit. Vzdálené krytí tvořil HMS King George V, USS Washington, letadlová loď HMS Victorious, skupina 4 těžkých křižníků a skupina deseti toprédoborců. Koncem měsíce došlo ke kolizi HMS King George a po těžkém poškození byla nahrazena dvojčetem HMS Duke of York. Této flotile velel velitel metropolitního loďstva admirál John Tovey.

Kriegsmarine proti tomuto konvoji naplánovalo již zmiňovanou operaci Rösselsprung (Tah koněm). Síly vyčleněné pro tuto operaci byly: pátá letecká armáda – 264 až 300 torpédonosných, bombardovacích a průzkumných letadel; skupina původně osmi ponorek byla dodatečně posílena čtyřmi ponorkami, které byly odveleny od sledování vracejícího se konvoje QP13. Tato eskadra byla údajně řízená admirálem Hubertem Schmundtem – toto nějak nezapadá do organizačních schémat kriegsmarine, admiral Schmudt byl v této době velitelem prostoru Severního moře, měl zkušenosti s velení křižníků, ale nebyl ponorkář, tedy neměl kvalifikaci na velení vlčí smečce, vlčí smečce velel zpravidla nejzkušenější velitel ponorky. Dále to byla bitevní eskadra (bitevní loď TIRPITZ, těžký křižník HIPPER + 4 torpédoborce z trondheimské skupiny kapesní bitevní loď LÜTZOW a kapesní bitevní loď ADMIRAL SCHEER včetně šesti torpédoborců z narvické skupiny). Této eskadře velel admirál Otto Schmewind, ten byl tehdy velitel loďstva – flottenchef. Oboustranné personální obsazení velitelských postů dává představu o důležitosti operace. Příprava operace Rösselsprung zřejmě probíhala s předstihem, když průzkum zjistil, že v přístavech Islandu se koncentruje loďstvo.

Rovněž Royal Navy plánovalo, jak konvoj optimálně dostat do Archangelska s co nejmenšími ztrátami. Již Napoleon si povšimnul, že bitvy nejsou ekvivalentem šachu, jak se domníval středověk, ale karetních her whist (bridž). Bitvy, včetně námořních, nejsou tedy záležitosti neúprosné logiky, ta musí být korigována osobní znalosti protivníka, jeho způsobů myšlení, reakcí, velký význam má v bitvách intuice, instinkt. Zde si dovoluji připomenout kapitána Hornblowera z románů S. C Forestera, který byl nejenom vynikajícím námořníkem, ale i karbaníkem.

Když štáby plánují nějakou operaci, tak se na stůl hází všechna možná rizika[2], jejích reálnost a pravděpodobnost se postupně vyhodnocuje. Kriegsmarine při plánování operace Rösselsprung vzala s vysokou pravděpodobnosti v potaz riziko, že PQ17 je návnada. Pravděpodobnost této varianty ovlivňovala sice silná protiponorková eskorta, ale neschopna klást odpor křižníkům přesto, že konvoj se musel přiblížit na kritickou vzdálenost norskému pobřeží v Barentsovém moři, v úseku daném Severním mysem a Špicberky – Svalbard. Míru pravděpodobnosti zvýšil útok pozorovacího letounu Curtiss SOC Seagull na ponorku U-457; tento letoun musel startovat z křižníku, nebo bitevní lodě a taková plavidla neoperují sólo, tedy v operačním dosahu muselo být uskupení těžkého loďstva jako vzdálené krytí konvoje. Konvoj byl ideálním cílem pro eskadru Tirpitze, Hippera, Scheera, Lützowa a provázejících torpédoborců, bylo jej možné totálně zničit v řádu desítek minut. Konvoj byla rovněž schopna samostatně zničit skupina dvanácti ponorek v sestavě vlčí smečky. Samostatného zničení konvoje byly schopny i síly luftwaffe vyčleněné pro tuto akci. Samozřejmě se předpokládala týmová spolupráce těchto tří složek. Lze tedy konstatovat, že operace Rösselsprung měla velké rezervy. Naproti tomu šéf Royal Navy sir Dudley Pound nemohl vyloučit při bojovém kontaktu ztrátu dvou i třech těžkých křižníků blízké podpory, což by bylo spolu s nedávnou ztrátou křižníků HMS BELFAST a HMS TRINIDAD drtivé snížení akceschopnosti Royal Navy; musel připustit riziko objevení se na scéně bitevního křižníku Schanhorst a těžkého křižníku Prinz Eugen, nemohl rovněž vyloučit, že německá eskadra nastaví kurz západ a nevyrazí na Atlantik. Zejména byl postaven před neřešitelný úkol, co s konvojem PQ17. První úsek trasy, Island – 20 poledník východní délky probíhal bezkonfliktně, ponorky konvoj sledovaly, na útoky to nebyl vhodný úsek – konvoj byl kryt spojeneckým letectvem a zvlněné čáry periskopů umožňovaly přesnou lokalizaci, radarů ASV pro zaměřování plavidel na hladině nebylo nutné pro polární den s trvalým slunečním zářením využívat, z toho důvodu byly rovněž noční útoky ponorek vyloučeny. Po dosažení oblasti dvacátého poledníku se situace rapidně zhoršila, byla to oblast mimo akční rádius spojeneckého letectva a v dosahu luftwaffe. Již druhého července provedlo sedm He-115 torpédový útok (ztráta dvou strojů, žádný zásah).

Výše uvedená rizika dávají na srozuměnou, že konvoj do místa určení nedorazí. Admirálové všech flot vědí, jak skončil admirál Byng (1704–1757), proto první námořní lord musel uvažovat jinak, než pouze akceptovat dětinskou víru prezidenta Spojených států v nezlomnou vůli, kterou často prezentoval [4]. Sir Dudley Pound musel respektovat informace, že na konvoj míří Tirpitz v čele tří těžkých křižníků a deseti torpédoborců.

V literatuře jsou různé údaje o okamžiku zahájení operace a je velmi obtížné hodnotit, které informace jsou regulérní od průzkumu a které jsou dílo lidových vyprávěčů – zde se mohlo jednat o přesuny a soustředění. Zpráva, která přinutila prvního námořního lorda k vydání rozkazu, že eskadra v čele s Tirpitzem opustila Trondheim je datovaná čtvrtým červencem. Je možné, že zpravodajci okamžitě reagovali na der signal Flagge, blaue Peter, která signalizovala „všichni na palubu, loď vyplouvá“. Interval mezi tímto signálem a zvednutím kotvy ale bývá i desítky hodin. Zpravodajci mohli taktéž reagovat na zvednutí kotev a tažení lodí remorkéry z rejdy. Německá eskadra po doplněná paliva vyplula z Altenfiordu 5. črvence v 11.00–11.30 a vzápětí byla zpozorována sovětskou ponorkou k-21, která hlásila její přesnou polohu v otevřeném jazyce; následně se pokusila torpédovat Tirpitze čtyřmi torpédy, posádka ponorky slyšela zřetelně dva výbuchy, torpéda zřejmě explodovala předčasně (Tirpitz nezaznamenal zásah). Nespolehlivost zapalovačů byla běžná[5], u německých zbraní dosahovala z počátků války katastrofálních rozměrů, obdobná situace byla u Američanů (u Sovětů dosahovala citlivost zapalovačů, roznětek značného rozsahu obecně, u nás je známa skutečnost exploze pistolového náboje, uloženého v původním balení při pádu ze stolu). K explozím docházelo v důsledku palby dělostřelectva, nebo snad i v důsledku vržení hlubinných min (toto však není případ K-21). Případně to byl důsledek turbulencí vody, pohybu vodních mas nebo jiných nevysvětlitelných příčin. Následně hlásila pohyb Titpitze v kurzu SV britská ponorka. Dále nebylo možné riskovat napadení konvoje zdrcující převahou. Křižníky blízké podpory, kterým velel admirál Hamilton, nemohly odporovat německé eskadře. V těchto krizových okamžicích byla jediná naděje zachránit alespoň část konvoje, jeho rozptýlením dřív, než nepřítel dorazí. Mělo-li být rozptýlení účinné, nebylo možné ztrácet čas. Proto 4. 6. v 21.36 byl dán rozkaz konvoj rozptýlit. Lidoví vyprávěči a novináři obviňuji prvního lorda admirality ze zbrklosti, afektu, někteří dokonce ze zločinu.

Rozpuštění konvoje bylo připraveno a specifikováno dlouho před tím, tak jako existují Bojové řády pozemních sil, tak existují adekvátní předpisy pro námořnictvo. Podrobné instrukce v signální knize popisovaly přesně, jakou akci má po obdržení tohoto rozkazu provést každá loď konvoje. Loď plující v konvoji měla velmi omezenou možnost manévrování[7], musela dodržovat kurz, rychlost a své místo v koloně, byla proto ideálním terčem pro bombardéry. Ponorka, pokud útočila na konvoj z jiného úhlu, než kosmého, prakticky nemohla minout. Pro představu – vlčí smečka v počtu 8 měla salvu z předních torpédometů 32 torpéd, tedy teoreticky 32 zásahů, byla zde ovšem ochrana konvoje, admiralitní trawely, korvety a torpédoborce. Tento způsob ataky má tu nevýhodu, že jsou zasažena nejčastěji plavidla na okraji konvoje s méně hodnotným nákladem a zásahy nejsou přesné. Proto se kapitáni vlčích smeček rozdělovali, část blokovala ochranu konvoje (v případě PQ17 by tuto činnost mohly vykonávat německé torpédoborce, ponorky by se mohly plně věnovat konvoji) a část se snažila dostat do středu konvoje, kde býval nejcennější náklad, podplouváním plavidel se ztěžovalo stíhání, rovněž použití hlubinných min vně konvoje bylo ztíženo. Efektivnost vlčích smeček lze demonstrovat útokem vlčí smečky pod velením Joachima SchepkeaGünthera Kretschmera již v říjnu 1940 kdy šest ponorek vlčí smečky potopilo dvacet plavidel, v průběhu několika hodin.

Po rozpadu konvoje byla plavidla zbavena ochrany, ale mohla manévrovat – kormidlo plně na pravo – kormidlo plně na levo, tyto manévry byly účinnou ochranou před leteckým bombardováním [6] a snižovaly šance zásahu torpédy; ponorky z tohoto důvodu zůstávaly na hladině a používaly palubních kanonů, kde byla přesnost zásahů vyšší, avšak na potopení nákladního plavidla byla spotřeba granátů v desítkách kusů (kanonů se používalo převážně k doražení již zasaženého plavidla). Jeden lidový bard tuto taktiku vysvětluje tak, že se ponorky neobtěžovaly potápět – nikoliv, byla to taktika. Rozpadem konvoje ztratila smysl jakákoli bojová sestava vlčí smečky i hladinových plavidel. Taktikou zde byl volný lov, který byl pro německou eskadru pod vedením Tirpitze nevhodný, zde je nutné brát na vědomí, že bitevník Tirpitz spotřeboval za 90 minut bojové plavby při svém 105 MV motorickém výkonu možná více paliva než celá vlčí smečka za dobu svého nasazení. Kriegsmarine přizpůsobovala své akce podle vyvíjející se situace, ale navíc byla naopak konsternována Hitlerovými protichůdnými příkazy: 1. Útočit a způsobit nepříteli co největší ztráty. 2. Jakékoli ztráty a poškození vlastních plavidel byly podle rozkazu Hitlera nepřípustné.

Trasa konvoje PQ 17 s přibližnou lokalizací jeho ztrát. Zdroj: Wikipedia

Akce prováděné německými silami 3. 7. 1942 byly něco jako průzkum bojem, při kterém luftwaffe přišla o dva stroje. Útok na konvoj započal prakticky 4. 7. 1942, kdy byly potopeny tři nákladní lodě. Konvoj byl z výše uvedených důvodů rozpuštěn ve večerních hodinách a pokračování bitvy mělo dále charakter volného lovu, kterého se účastnilo letectvo a ponorky, nasazení eskadry hladinových lodí bylo v tomto způsobu boje neefektivní. Při této honičce bylo 5. 7. 1942 potopeno12 plavidel, z toho 10 nákladních; 6. 7. 1942 byly potopeny 2 nákladní lodě; 7. 7. 1942 byly potopeny 3 nákladní lodě; 8. 7. 1942 byla potopena jedna nákladní loď; 9. 7 nebyla potopena žádná nákladní loď; 10. 7. 1942 byla potopena jedna nákladní loď; 11. a 12. 7. 1942 nebyla potopena žádná nákladní loď, nulové výsledky v těchto dnech nenaznačují, že by Němci drželi šábes, ale byly následkem již velkého rozptýlení plavidel a s tím spojeného jejich obtížného vyhledávání; pro luftwaffe se cíle vzdalovaly, ponorkám ubývala torpéda; 13. 7. 1942 byla potopena jedna nákladní loď, byla to nákladní loď Paulus Potter, zasažena leteckou pumou asi 5. 7. 1942, která se po zaplavení strojovny stala nepohyblivou; byla po neúspěšných pokusech o potopení vlastní posádkou opuštěna, hnána mořskými proudy a větrem, až byla několik desítek SM od Murmansku doražena ponorkou U-255. O racionalitě rozkazu k rozptýlení konvoje svědčí skutečnost, že na jeden den plavby v konvoji připadají tři potopené lodě a na jeden den samostatné plavby, dvě lodě.

Závěrem lze konstatovat, že první lord admirality Sir Dudley Pound jednal jako starý mořský vlk rozvážně, odpovědně a zachránil 11 lodí s nákladem, toto ocenil i Winston Churchill. Čest jeho památce.

 [1] Takovéto triky nepoužívají pouze američtí gangsteři, Mc. Namara nebyl gangster, vypouštění bojových plynů, když protivník úspěšně útočí, ve fotbale se tomu říká faul, nebo sestřel civilního letadla, za účelem obvinění nepřítele, toto nejsou práce profesionálních gangsterů ale…!

[2] Příklad: Plk. Nedvěd, legionář od Zborova nám vyprávěl, jak se rozvinula na VA diskuse o Válce s mloky Karla Čapka; po rušné diskusi přednášející dal pokyn: vytáhnout papír a téma bude „Válka s mloky, varianta – obrana“.

[3] Winston Churchill Druhá světová válka IV.

[4] Druhým kašpárkem na tomto jevišti, který vyznával ideologii nezlomné vůle, byl Adolf Hitler, který byl přesvědčen, že kdyby měl každý takovou vůli, jako má on sám, tak by Německo ovládlo svět. Uncle Joe, vulgo Stalin byl proti těmto dvěma mužem praxe, své bohaté zkušenosti získal již jako horský lupič, věděl, že vůle, sama o sobě je nic neznamenající fenomén, nahrazuje ji diktátem opírajícím se o NKVD. Současní političtí kašpaři nahrazují tyto dva atributy odhodláním a semknutím, které demonstruji za pozornosti kamer na dobře chráněných prostorách pevným tiskem rukou, parodujíc tím demonstrační pochod lidových mas, Merkelová odhodlání navíc doplňuje soucitem.

[5] Nejspolehlivější zapalovač k torpédu vyrobil v románu C. S. Forestera Africká královna pan Allnutt.

[6] Naši českoslovenští piloti se plavili na lodi, která byla letecky napadena. Při útoku stali na můstku a kormidelníkovi jako piloti dávali kvalifikované instrukce, loď takto útok přežila.

[7] Vzdálenost plavidel v koloně byla 3Kb a mezi kolonami5Kb. Kb = 0,1 námořní míle.

Literatura: Výstřižky z archivu autora; D. Porter, NĚMECKÉ VÁLEČNÉ NÍMOŘNICTVO 1935–1945; Paul Herbert Freyer, SMRT NA VŠECH MOŘÍCH; Edmunt Kosiar NÁMORNÉ BITKY; Schiffler, Dohmen, Friedrich, TORPEDOBEWAFFUNG; H. Neukirchen, KRIEG ZUR SEE; Winston Churchill, DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA; G. Krause, U-BOT UND U-JAGD.

 
Datum: 01. 06. 2017 23:16:27 Autor: QF17
Předmět: Dobrá práce, ale
První loď byla potopená 4.7. a poslední 13.7.42, což muselo být pro zbytek konvoje opravdu deprimující. V plné "nahotě" se ukázal přístup a nepřipravenost RaF a Royal Navy. Celková cena potopeného zboží byla kolem 700 mil dolarů. Vůbec se nedivím, že Sovětský svaz byl velice rozezlen diletantstvím Anglie - vládkyně moří, ale v dobách pirátů z Karibiku. Podobně diletantsky si vedla Anglie v bojích na území severní Afriky. Ovšem piloti Luftwaffe slavili několik dní, jen jejich 8 letadel bylo zničeno a 1 poškozeno. Takový byl účet admirality Royal Navy.
Datum: 02. 06. 2017 13:53:03 Autor: Misustov
Předmět: diskuse
Tedy RAF v PQ17- operace Rösselsprung nejede, ta zajišťovala ochranu konvoje v Severním moři a konvoj neměl ztráty. Prostory východně od dvacátého poledníku (Barentsovo moře) byly mimo akční rádius Spitfirů, čtyřmotorový bombardér sice na takovou vzdálenost doletí, provede nálet, eventuálně jej opakuje, svrhne pumy a vrací se, ale na vyhledávání ponorek a ochranu konvoje je nutné, aby bombardér v operačním prostoru křižoval a takovou letovou vytrvalost neměl tehdy žádný ze spojeneckých strojů. QF17 se nediví rozezlenému Sovětskému svazu, osobně nevím, byl jsem malé dítě, ale v květnu 1945 se vojáci Druhého ukrajinského frontu pochvalně vyjadřovali o množství a dodávkách angloamerické techniky, bez které by válku nevyhráli. Britové v období 1941 až 1942 dopravu a dodání 24400 motorových vozidel, mimo tyto bylo při operaci Rösselsprung potopeno asi 2700 nákladních vozů a návěsů; bylo dopraveno 2665 letadel, při operaci Rösselsprung bylo potopeno asi 200 letadel; bylo dopraveno 3376 tanků, při operaci Rösselsprung bylo potopeno 400 tanků; bylo dopraveno 614 664 tun munice a zásob; při operaci Rösselsprung bylo potopeno 100 000 tun munice a zásob. Tedy suma sumarum, ty ztráty zase tak katastrofální nebyly, ve válkách se ničí, potápí a zabijí. Nepřipravenost Anglie napadnul ve svém pověstném projevu v říjnu 1938 W. Churchill, ale jeho kritika směřovala převážně ke stavu bitevních lodí a křižníků, protiponorkový boj se tehdy považoval za vyřešený. Bylo by pěkné, kdyby se někdo vyjádřil, co tedy měl první lord admirality sir Dudley Pound dělat (citace z dvousvazkoví knihy Černá kniha komunismu jsou zde kontraproduktivní). Následující konvoj PQ18 o čtyřicet transportních lodích a eskortě padesáti válečných lodí měl ztrátu 13 lodí, tedy více než polovinu PQ17 navzdory ochraně padesáti torpédoborci.
Datum: 07. 06. 2017 22:09:41 Autor: Karel B.
Předmět: Dobrá práce, ale
QF17,nám se to dnes lehce říká a kritizuje šéfa Royal Navy sira Dudley Pounda.My dnes v době,kdy uběhlo 8.desetiletí od výjezdu konvoje PQ 17 máme veškeré poznatky,které v dané době neměl první lord admirality Sir Dudley Pound .Mohl pouze vycházet s toho,co mu předložil jeho štáb.On se prostě musel zachovat a rozhodovat jako správný velitel nebo manažer.Tudíž se musel rozhodnout a to dobře nebo špatně,prostě jinou možnost neměl.On v té době též nevěděl a nemohl ani tušit,že tuto oblast měli němci velmi dobře zmapovanou a to na základě tajné smlouvy o námořní spolupráci mezi SSSR a Německem,která byla pečlivě skryta před očima veřejnosti. Ribbentrop při setkání s J.V.Stalinem v roce 1939 jej požádal,zda by sověti mohli námořní základnu v Murmansku poskytnout na opravy německých ponorek.Z důvodu,že sovětští představitelé se obávali,že by Velká Británie,nebo někdo jiný mohl zjistit,že nacistickému námořnictvu poskytují pomoc,tak jim raději nabídli zátoku Zapadnaja Lira na severu poloostrova Kola. Sovětský lidový komisař námořnictva,potom němcům potvrdil,že mohou zátoku využívat jako základnu pro opravy a zásobování ponorek,popřípadě dalších válečných lodí.Z důvodu utajení byla tato základna známa jen jako:"Basis Nord"(Základna sever).1.12.1939,tam připlula německá zásobovací loď Sachsenwald.Za pomoc,kterou Německé Kriegsmarine poskytli Sověti dne 10.9.1940 poděkoval velkoadmirál Raeder děkovným dopisem komisaři pro námořní záležitosti,admirálu Kuzněcovi.V dopise velkoadmirál píše,že v důsledku úspěšného německého obsazení Norska není nadále nutné Základnu sever udržovat.Zmiňuje se též,že základna měla pro německou námořní válku velký význam.Dopis admirálu Kuzněcovi osobně předal vojenský atašé v Moskvě Baumbach.Též poděkoval sovětskému námořnictvu za pomoc sovětského námořnictva při proplutí německé lodě Severovýchodní pasáží.Proto není divu,že ještě v dnešní době je tato pomoc citlivou a nepohodlnou současti ruských válečných dějin. Viz kniha:Laurence Rees:"Za zavřenými dveřmi"Kde jsou i autentické vzpomínky účastníku citovaného setkání a pomoci
Datum: 08. 06. 2017 14:08:57 Autor: Misustov
Předmět: ale, ale
Bylo by vhodné požádat pana redaktora aby " Dobrá práce, ale" zařadil jako samostatný článek, je to diskuse schopný materiál, ale nemá s PQ17 nic společného, spíše to vypadá na pomoc finančníků nacistickému Německu.
Datum: 10. 06. 2017 10:31:27 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Diskusní příspěvek Karla B.
rozšířený na samostatný článek bych rozhodně uvítal.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Kafkova socha Jana Žižky je fotogenická ze všech stran (socha vlevo). Foto -lk-

Kafkova socha Jana Žižky je fotogenická ze všech stran (socha vlevo). Foto -lk-


Recenze týdne

Jak zabít civilizaci

Děsivá vize islamizace Západu.