logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Přestřelka v Uckru

Úryvek z knihy ODKAZ Barbary Masin. Čtvrté doplněné a opravené vydání uvedla do výhradní distribuce firma KOSMAS dne 21. 10. 2020.

Anotaci knihy viz ZDE.

Hlídku měl Zbyněk. Pár minut před druhou prošel seník a každého štulcem probudil. Bylo už slyšet upění parní lokomotivy. Vlak zrovna vjížděl do stanice, když pět přátel ospale sešplhalo po žebříku pospíchalo přes ulici, rozděleni na obvyklé dvě skupiny. Uvnitř nádraží stál osamělý příslušník Volkspolizei. Prošli kolem něj s nepříjemným pocitem u žaludku.

Jděte pomalu.

Chovejte se normálně.

Ale nezdálo se, že by jim věnoval nějakou zvláštní pozornost.

Vlak už stál ve stanici, byla to roztodivná sbírka otlučených osobních vozů. Některé byly obstarožní, se stupátkem podél celého vagónu, a každé kupé mělo vlastní dveře. Jiné vagóny byly novějšího typu, bez stupátek. Parní lokomotiva vyfukovala hustá oblaka páry, která se valila v oblacích po nástupišti. Přátelé si vybrali osvětlený vagón novějšího typu a nahrnuli se dovnitř. Byla tu otevřená sedadla, žádná kupé, takže y bylo snadnější zpozorovat přicházejícího policistu. Byly tu jen dvoje dveře, jedny na každém konci vagónu. Unaveně se usadili a čekali. Vteřiny se vlekly. Na nástupišti se ozývaly kroky, zatímco oni seděli rozděleni do svých dvou skupin a v duchu si opakovali standardní postup. Náhle se ozval hvizd píšťalky. Bouchly dveře. A konečně sebou vlak škubl a dal se do pohybu. Když sledovali nádražní budovu, jak zvolna mizí ve tmě, minuli osamělou postavu stojící na nádraží a pozorující vlak. Byl to příslušník Vopo.

Přátelé si dopřáli malou chvíli oddechu. Ale i tak byli ostražití, stále ve střehu. Snažili e co nejpohodlněji uvelebit na dřevěných lavicích s vysokými opěradly a předstírali spánek. Ačkoliv byli jedinými cestujícími ve vagóně, bylo lepší neriskovat. Tentokrát byli rozhodnuti neopakovat hybu ze své minulé cesty vlakem. Náhle se dveře na konci vagónu rozlétly. Všechny to vyburcovalo, ale zjevivší se postava měla na sobě uniformu průvodčího. Muž procházel uličkou a přidržoval se opěradel, neboť vlak sebou házel a kodrcal. "Fahrkarten, bitte," zabručel. Dvě hodiny ráno byla příliš jasná doba na nějaké zdvořilosti. Chlapci mu jeden po druhém mlčky podali své jízdenky. Čím méně oho řeknou s tím svým těžkým přízvukem, tím lépe. Průvodčí si posvítil na jízdenky, procvakl je a vrátil. Pět druhů mu po řadě kývlo a okamžitě se odvrátili ? unavení cestovatelé, toužící urvat trochu spánku.

Ve tmě za okny se míhaly matné černé obrysy stavení a stromů. Jedna zastávka. Potom vlak novu zvolnil. Mihla se jim před očima dvoupodlažní cihlová budova. Vývěsní štít na nádražní stěně hlásal: Uckro. Byl tu pár nástupišť, to, které přiléhalo k nádraží, mělo plechovou střechu. ?Jsme tady!? oznámil Vašek, když brzdy zaskřípaly a vlak se zastavil. Ostatní už byli na nohou a přesunovali se k východu. Dveře se rozlétly. Lidé začali proudit k budově nádraží. Pět přátel vystoupilo a snažilo e zamíchat mezi zhruba dva tucty pasažérů, kteří tu vystoupili. Venku byla pořád tma a nástupiště bylo jenom slabě osvětleno lucernami. Měli v plánu zůstat na dohled a sejít se společně na silnici před nádražní budovou.

Během krátké chůze po nástupišti si Radek všiml v davu jednoho Vopo, ale nevěnoval tomu pozornost. Konec konců, celá země byla prošpikována policií. Podal jízdenku zřízenci, který seděl v malé dřevěné budce vpravo od dveří, levou rukou. Pravou svíral v kapse pistoli.

Pepa vystoupil s Vaškem. Potom je pospíchající cestující rozdělili a on pokračoval v chůzi sám. Na nástupišti uviděl pět Vopo, rozestoupených podél celé délky vlaku. Zostra se nadechl, napřímil se a rozhlížel se po přátelích. V davu před sebou viděl jenom Vaška. S obavami se znovu točil po policistech. Byli ozbrojení a zdálo se, že na něco čekají. Podal svou jízdenku kontrolorovi jako všichni ostatní a pospíchal, teď už znovu s Vaškem po boku, k hlavnímu východu z nádražní budovy.?" Na nástupišti bylo pět ozbrojených Vopo," procedil směrem k Vaškovi mezi zuby. Na okamžik se jejich pohledy střetly. Problém.

Možná tu čekali na ně. výplněmi. Tenhle styl byl moderní a přelomu 19. a 20. století. Několik lidí už jimi zmizelo ve tmě. Pět kroků. Dva kroky ke dveřím. Dveře se s bouchnutím zavřely. Ještě jeden krok. Vašek se natáhl, aby je otevřel. V tu chvíli před ním vyskočil mladý policista.

"Personalausweis, bitte!" (Průkaz, prosím!) požádal Vopo, s rukou na opasku. Dřevěné dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely. Vašek sjel pohledem dolů a uviděl, že Vopo má v černém pouzdru 9mm automatickou pistoli P38.

Vašek se usmál. "Ich bin Grieche," začal omluvně, volněným tónem. "Jsem řecký dělník, pracuju v cihelně v Drážďanech a průkaz jsem si zapomněl." Pepa proklouzl za Vaškem ke dveřím, ale Vopo napřáhl ruku a zprudka ho zastavil. "Und Sie sind auch Grieche?" (A vy jste taky Řek?). Pepa postřehl v jeho hlase sarkastický tón. Nic neřekl a Vopo se zasmál vlastnímu žertu. Teď už se za Pepou a Vaškem nahrnula skupina cestujících včetně Radka, Milana a Zbyňka.

Po Pepově boku se vynořil Radek. "Was ist denn los?" (Copak se děje?) chtěl vědět.

Vopo se podíval na Radka. "Und Sie auch?" (A vy taky?)

Rychle z davu vylovil Milana a Zbyňu. "Sie und Sie, beis eite treten, Hier rein," (Vy a vy, ustupte. Tady dovnitř.) Postrkoval pětici do chodby po své pravici. Nemělo cenu se zpěčovat. Okolo bylo moc lidí. Poslušně zašli do chodby. Byl tu pár dveří a dvě zamřížovaná okna a pod každým oknem lavice u stěny. Byla to slepá ulička.

Vopo nařídil: "Warten sie!" (Čekejte!) a vydal se k někomu za rohem, v hlavní hale. Pepa rychle zkontroloval dveře. Byly zamčené. Radek sledoval Pepu, jak prohledává uzavřený prostor. Odsud není úniku. Ale žádný si nedělal velké starosti. Oba si v duchu probírali nouzový plán skupiny a připravovali se na to, co je čeká. Tohle byla situace, kterou mnohokrát nacvičovali, takže reagovali naprosto automaticky a nemuseli o své činnosti nijak složitě přemýšlet. Půjdou za policisty do jejich služebny či kamkoliv mimo zraky veřejnosti, přemohou je a potom uspí chloroformem.

Policista se vrátil k pětici přátel. Prohlížel si je pronikavýma očima a na tváři se mu nepohnul ani sval. Několik cestujících zmizelo na ulici, ale shromáždil se tu chumel čumilů, kteří na ně civěli. Většinou to byli civilisté, mezi nimi jeden uniformovaný voják v kožených botách a s kufříkem. Náhle přátelé uslyšeli dupot mnoha okovaných bot.

Skupina osmi či deseti policistů s pistolemi a samopaly StG 44 oběhla roh a chodbu zcela zablokovala ? policajtů bylo daleko víc, než s kolika počítal jejich nouzový plán. Teď byl plán k ničemu. Policisté odjišťovali zbraně, ozvalo se rachocení závěrů. Vyšší důstojník Vopo, starší chlap s vrásčitým obličejem v černých důstojnických holínkách a rajtkách stál poněkud vepředu před ostatními policisty v černých uniformách. S nabitou pistolí v ruce zařval: "Hände hoch!" Zvolna se k nim blížila celá falanga, s namířenými zbraněmi.

Milan vytáhl neochotně ruce z kapes. Pomalu je sunul nahoru. Nenápadně pokukoval po ostatních, co budou dělat. Zdálo se, že všichni ostatní mají ruce také nad hlavami. Komisař podruhé zařval "Hände Hoch!" a vrhl se na Radka, který měl ruce pořád ještě v kapsách, srazil ho na lavici a potom na podlahu. O chvíli později uslyšel Milan ohlušující explozi, po které následovalo staccato výstřelů. Masa policistů rychle ustupovala. Milan se podíval dolů a uviděl na podlaze muže ležícího tváří k zemi, s otevřenou rudou ránou v týlu lebky. Milan vyrazil jako šipka v patách jednoho z kamarádů. Vrazil do chumlu cestujících a policistů, tlačících a odstrkujících se u východu. Všichni se najednou snažili dostat ze dveří. Když vybíhal ven, duněla za ním další střelba. Z davu, zápasícího o přístup ke dveřím, se ozývalo ječení a výkřiky.

Před budovou tálo celtou pokryté policejní nákladní auto. Kolem něj pobíhalo zmateně několik policistů. Milan běžel ze schodů, ale osoba před ním měla pořád náskok, prchala jako o život.

"Kdo je to?" zařval Milan.

"Milane?"

Byl to Vašek.

"Jo!"

Oba nepřestávali utíkat. Na jedné straně ulice dvě nebo tři pouliční lampy osvětlovaly celý prostor slabým, nažloutlým světlem, ale o něco dál po silnici se rozvírala náruč spásné temnoty. Oba se hnali po silnici tím směrem. Z domu na pravé straně vyšel nějaký muž a křičel na ně: ?Was ist los?? (Co se děje?) Ignorovali ho a prchali dál.

 

Jako ve zpomaleném filmu Pepa ledoval policistu, jak se k němu otáčí zády a kývá na své soudruhy. "To je ono!" pomyslel si Pepa. Náhle uvažoval chladnokrevně, smysly neobyčejně ostře vnímaly okolí. Věděl, že se může na Radka a na své kamarády spolehnout. Každý z nich věděl, co dělat. Radek měl pravou ruku pořád ještě v kapse. Pepa obezřetně sáhl do náprsní kapsy a odjistil pistoli.

Masa policistů v černých uniformách se přihnala kolem rohu a odjišťovala a nabíjela přitom zbraně. Policisté měli ve tvářích sebevědomé výrazy, vědomi si své převahy. Ten malý, očividně velitel celé akce, zařval: "Hände hoch!". Když nikdo nereagoval, namířil svou pistoli P 38 přímo na Radka. "Hände hoch!" Pepa zvolna zdvihl ruce k hrudi. koutkem oka viděl, jak se sporý, rozlícený oficír vrhá na Radka. Radek si s tím chlapem bude muset poradit. Přímo před Pepou stál další policista, mířící napřaženým samopalem StG 44, schopným vypálit v jedné salvě dvacet projektilů, přímo na Pepu. Pepa bleskově vytrhl z náprsní kapsy pistoli, zamířil na policistu a jednou vypálil. Potom ještě jednou. Výstřely zanikly v explozi palby, která v malém, uzavřeném prostoru zněla jako hromobití. Pepa viděl malé obláčky sádrového prachu odlétat z míst, kde projektily zasáhly zeď. Muž se samopalem se složil na zem. Na tvářích policistů se objevil výraz překvapení a strachu. V nepořádku ustupovali. Pepa rychle znovu zamířil a vypálil jednu ránu a důstojníka zápolícího s Radkem, potom přeskočil tři těla, ležící na podlaze v tratolišti krve, a hnal e hlavní nádražní halou.

Všude bylo cítit štiplavý zápach korditu. Hala byla prázdná, až na panikařený dav tlačící se na vzdálenějším konci u dveří na perón, kde se tlupa policistů a civilistů nažila prodrat úzkou škvírou ven ? všichni najednou. Kontrolor jízdenek svou kukaň už opustil. Pepa zamířil pistolí na prchající dav a znovu vypálil jednu ránu. Nikdy neviděl tolik lidí prodrat se tak malými dveřmi v tak krátkém čase. Otočil se a uviděl Radka, jak stojí sám na vzdáleném konci slepé chodby. Hluk střelby v úzkém prostoru byl naprosto ohlušující. Teď, když utichl, bylo ticho absolutní. Vzduch byl plný hustého kouře.

Pepa vyrazil ze dveří. U náklaďáku, který stál naproti východu, nikdo nebyl. Bylo tu dvouramenné schodiště - jedno vedlo doleva, druhé doprava. Skočil na levé a do křoví blízkosti náklaďáku vystřelil ještě jednu ránu, aby udržel policisty na zemi. Někdo na autě zakřičel, "Was ist denn los?!" Jedinou známkou života byly dvě postavy vzdalující se poklusem vlevo po ulici. Pepa se po svém posledním výstřelu otočil a rozběhl se za nimi. Rychle snižoval jejich náskok.

 

Když zazněl druhý rozkaz, Radek měl ruce pořád ještě vražené hluboko do kapes. Pravou rukou pevně sevřel pažbu své P 38. Komisař se bez varování vrhl kupředu a praštil ho do prsou. Rána vyrazila Radkovi dech a srazila jej na lavici. V tu chvíli si všiml dalšího Vopo, přímo za komisařem, jak na něj míří pistolí P 38. Radek vyskočil, vytáhl z kapsy pistoli, namířil ji na policistu a stiskl spoušť. Ozvalo se jenom hlasité cvaknutí. Selhal náboj! Munice byla stará, z války, a nábojnice byly levné, vyrobené z oceli místo z mosazi. Radek natáhl závěr a dostal do komory další náboj. Znovu na policistu namířil a vystřelil podruhé. V tu chvíli komisař Radka znovu praštil. Tvrdě. Radek se složil a komisař se na něj vrhl celou vahou těla, přičemž chytil jeho pravou ruku do pevného sevření. Dostal jsem toho chlapa? lesklo Radkovi hlavou. V tom momentě se komisaři podařilo posadit se Radkovi na hruď a přitisknout mu roztažené paže k podlaze. Radek se zuřivě zmítal a snažil se vyprostit z komisařova železného sevření a dostat z prsou tu příšernou váhu.

Nad nimi hřměla střelba, zvuk jednotlivých výstřelů se sléval s jejich ozvěnou do jednoho obrovského, uši drásajícího rámusu. Radek a komisař byli zaměstnáni jeden druhým. Radek přerývaně dýchal. Komisař pustil Radkovu levou ruku a chytil o za hrdlo. Radek se vší silou převrátil a podařilo se mu dostat nad soupeře. Komisař pustil druhou Radkovu paži a začal ho škrtit oběma rukama. To byla velká chyba. Radek vrazil ústí pistole do levé strany prsou svého protivníka a stiskl spoušť. Ucítil, jak sebou komisařovo tělo škublo a potom chablo. Když Radek vyskočil, viděl, že mezi ním a východem leží další dvě těla a kolem nich se po chodbě rozlévá široká kaluž krve. Vzduch byl plný dýmu ze střelného prachu. Stál tu sám na konci lepé chodby. Přeskočil nehybná těla a s pistolí v ruce se rozběhl k východu.

V nádražní hale už nikdo nebyl. Naprosté ticho rušily jenom údery Radkových bot, jak vybíhal ze dveří. Nákladní vůz s celtovou plachtou stojící naproti východu byl prázdný. Vlevo zahlédl své kamarády, jak utíkají pod kaštany chabě osvětlenou ulicí. Rozběhl se za nimi. Pepa, který byl kus před ním, se otočil a zavolal ?Pospěš si!? Zcela zbytečně, pomyslel si Radek. Doběhl přátele o chvilku později.

Mládenci trochu zpomalili a začali zjišťovat ztráty. Byli jen čtyři: Zbyněk chyběl! "Zbyňo! Zbyňo!" volali v běhu. Ale nikdo neodpovídal. "Zbyňo! Zbyňo!" znovu křičeli. Ticho. Teď už byli ve tmě, mimo mdlý svit pouličních luceren. Vysoké kaštany po obou stranách ulice vrhaly hluboký stín na dlážděnou silnici a čtyři Češi e tmě klopýtali přes hrubé kamenné dláždění silnice. Ohlíželi se, ale před nádražím nikoho neviděli. Stálo tam jen opuštěné policejní auto s rudě žhnoucími zadními světly.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

19. listopadu se slaví Mezinárodní den mužů (zasláno).

19. listopadu se slaví Mezinárodní den mužů (zasláno).


Recenze týdne

Dějiny první světové války

Nové vydání jedinečné a vyčerpávající publikace o historii první světové války od nejvlivnějšího britského armádního spisovatele.