logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Poslední kozácká cesta

Zásmuky-Buda: 1923–2012

„Ach, Don, Kubáň – Tmutarakaň!

A já zde v sněhu umírám!“

Nikolaj Turevěrov, donský kozák-emigrant

Již na prvním zasedání meziministerské komise Ruské pomocné akce dne 29. 7. 1921 byly stanoveny konkrétní úkoly jednotlivým rezortům – především ministerstvu zdravotnictví a Čs. Červenému kříži. Příchod několika tisíc ruských emigrantů byl spojen s nemalými problémy a potížemi.

Obrovské strádání velkého množství lidí někdejšího Ruského impéria během světové války, revoluce a občanské války vedlo k hladomorům a k lavinovitému šíření nejrůznějších nemocí a epidemií. Postiženy byly všechny vrstvy obyvatelstva, převahou však, jak bývá pravidlem, chudí lidé, vojáci, mládež a senioři. Do ČSR přišli s několika vlnami emigrace i kozáci postižení jednou z nejobávanějších nemocí válečných let: tuberkulózou, v té době vlastně neléčitelnou. Mezi nemocnými kozáky byl značný podíl mladých mužů ve věku 18 až 25 let.

S obdivem je nutné konstatovat, že československé zdravotnické orgány a Červený kříž ve spolupráci se Spolkem ruských emigrantů (běženců) zvládaly tehdy situaci téměř perfektně. Nemocní, diagnostikovaní na TBC, byli okamžitě rozděleni do příslušných zdravotnických ústavů. Nás zajímá především jeden z nich: V roce 1923 zakoupil výše jmenovaný ruský emigrantský spolek vilu „Viktorii“ umístěnou v nádherném lesním prostředí na místě někdejší středověké osady Buda, asi 8 km od Zásmuk. Vilu postavil na počátku 20.století architekt František Kašpar jako zamýšlený letní byt pro městskou honoraci. Objekt byl zapojen do projektu boje proti TBC, který v rámci Ruské pomocné akce podporoval prezident TGM a prostřednictvím ČČK též jeho dcera Alice Masaryková.

Již v roce 1923 byli do vily „Viktorie“ umístěni první ruští pacienti, převahou mladí kozáci. Umírali zde pak v letech 1925 až 1940. Při příchodu do těchto půvabných míst jistě věděli, že sem přišli zemřít. Eufemismus, že to bylo krásné místo k umírání, není asi na místě. Nikomu se neumírá lehce v sebekrásnějším prostředí, zvláště prožil-li na světě teprve 25 či 28 let. Těžko říci, zda jim údolím bystře tekoucí Budský potok v něčem alespoň trochu připomínal jejich rodný Tichý Don, Kubáň či Těrek a skály nad údolím předhůří Kavkazu. Udržování sanatoria byl pro ruský spolek zřejmě úkol nad jeho síly a finanční možnosti a proto vilu „Viktorii“ roku 1930 prodal Československému červenému kříži, který zde vytvořil statutární „Sanatorium pro plicní choroby“. Ruští pacienti v něm nadále zůstávali až do své smrti. Ti, co zde zemřeli, jsou pochováni na hřbitově v Zásmukách. Jejich hroby, kdysi důstojně monumentální, jsou dnes zdevastované a zubožené. Při pohledu na ně se naskýtá jasné připomenutí toho, jaké obrovské dílo čeká na právě po sedmdesáti letech obnovený Všekozácký svaz zemí Čech, Moravy a Slovenska. Takových kozáckých památek na rozhraní existence a zániku je u nás mnoho, a nejde jenom o hroby.

Věčným spánkem v Zásmukách, daleko od domova, spí svůj věčný sen mladí kozáci:

Ivan Lamgaradovský, 25 let

Pavel Filipovič, 25 let

Ivan Buzmov, 25 let

Vasil Petrov, 25 let

Anton Vinnik, 25 let

Sergej Ljapin, 27 let

Ivan Čebalov, 32 let

Anatolij Ivanov, 35 let

Alexander Galický, 37 let

Filip Krymský, 40 let

Břetislav Vagenknecht, 40 let

Michal Grigorjev, 42 let

Pavel Makarenko, 58 let

Ivan Mardofkin, 58 let.

Pouze poslední z nich, Ivan Trifonovič Mardovkin, donský kozák ze stanice Petrisbjanskaja v Donské oblasti, narozený roku 1874 měl vystavený řádně evidovaný pas.

V letech 1963–1965 byl objekt „Viktorie“ přeměněn na Domov důchodců a v roce 1965 se stal Ústavem sociální péče. V roce 1992 byla vila restituována ČČK, a ten ji roku 1997 prodal státu, takže nadále slouží jako Ústav sociální péče. V roce 2000 byla provedena šetrná rekonstrukce objektu, která, díky Bohu, na jeho původní stavební dispozici mnoho nezměnila.

Návštěva těchto míst, zvláště v tichém zimním období, kdy ještě neožívá chatová zástavba podél potoka, působí velmi silným dojmem, nutícím k hlubšímu zamyšlení. Les je v tomto čase   provoněný vlhkostí tlejícího listí a jehličin, parfémován smolou vytěžených kmenů stromů a poznamenán bílým TICHEM, jako nejvyšší kvalitou. Konstelace rekonstruovaného objektu ústavu s rozpadající se a vyrabovanou kaplí v těsném sousedství vyvolává pocit určité marnosti a ztráty smyslu mnohého lidského konání.

Zásmuky

Prameny:

Národní archiv Praha: Ministerstvo vnitra ČSR, index ruského pasového oddělení

Hoznauerová, L.: Historie Zásmuk, Město Zásmuky 2009

 

Poděkování: Za cenné informace jsem vděčný:

paní Libuši Hoznauerové

paní Jiřině Husové, sekretářce MěÚ Zásmuky

paní Bc. Olze Kalouskové, ředitelce Domova Buda

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Redakce Militaria přeje všem svým čtenářům požehnané Velikonoce!

Redakce Militaria přeje všem svým čtenářům požehnané Velikonoce!


Recenze týdne

Za císaře pána

Výstava rakousko-uherských řádů a vyznamenání.