Napoleonova tažení IV: Pád orla

Ukázka z chystané knihy Jiřího Kovaříka

Dovoluji si čtenáře touto cestou upozornit, že v průběhu října by se měl na knihkupeckých pultech začít objevovat pod titulem ?Pád orla? čtvrtý díl mých ?Napoleonových tažení?. Bude zahrnovat události od podzimu 1813 až do léta 1815, tj. celou bitvu u Lipska, ústup ze Saska k Rýnu včetně bitvy u Hanau, tzv. francouzské tažení roku 1814 až po abdikaci císaře Napoleona a belgické tažení roku 1815, jež skončilo bitvou u Waterloo. Prostřednictvím Militarie současně čtenářům nabízím ukázku, jednu z prvních kapitol 1. části, v tomto případě jezdeckou bitvu u Liebertwolkwitz, která předcházela vlastní Bitvě národů. Dosti podrobné mapy k ní najde čtenář v knize, která bude, podobně jako předchozí svazky, doplněna a překlady dobových relací, zejména Napoleonových bulletinů, a o pasáže k taktice i organizaci armád napoleonských válek (v tomto svazku se jedná o britskou, belgickou a nizozemskou armádu jakož i o francouzskou císařskou gardu).

Váš J. Kovařík

P. S.: Současně podotýkám, že tento svazek nebude posledním! V těchto týdnech dokončuji rukopis V. dílu s názvem ?Ať žije císař!? Původně jsem jej neplánoval, svedlo mě však bohatství, obsažené v dobových pamětech, které po sobě zanechali prostí vojáci i velitelé. Jsou plné osobních prožitků, dramatických událostí, velkých bitev i drobných šarvátek, příběhů a historek. Chtěl bych v komentovaném výboru českému čtenáři předložit to nejzajímavější a spolu s dávno mrtvými pamětníky znovu prožít tažení císaře Napoleona. Od slavkovské bitvy, jak ji viděli granátník Coignet, císařův trubač Krettly, generálové Rapp, Thiébault, Savary či maršál Davout až po katastrofu u Waterloo, popsanou maršály Grouchym i Neyem, generály Foyem a Bertrandem, prostým pruským poručíkem Löwem či anglickým kapitánem Kincaidem. O životě v armádě, zvycích, pochodech, bojích, útrapách, radostech, láskách, slávě i smrti budou vyprávět ti, jejichž jména čtenáři předchozích dílů už zčásti znají: maršálové Marmont a Macdonald, jezdečtí velitelé Marbot, Parquin, Brack, Gonneville, Grueber, Davydov, Meerheim či Peter, malíř Adam, příslušníci gardy Bourgogne i Coignet, pěšáci Blaze, Barr?s, Erckmannův a Chatrianův conscrit Joseph Bertha, ženista Paulin, císařův vrchní štolba Caulaincourt a mnozí další? Ukázku opět najdete časem na těchto stránkách.

Stát, králi, stát!

Pozice, na níž Murat ve středu 13. října ustoupil, byla pro obranu téměř ideální. Nalézala se v osm kilometrů od jižních zdí Lipska, v mírně zvlněné pláni při pravém břehu řeky Pleissa.

Hlavní obrannou linii neapolského krále vytyčovaly lokality Markkleeberg (ležící na pravém břehu Pleissy), Wachau a Liebertwolkwitz. Nevysoké terénní vlny a roviny, charakterizující celou jižní lipskou polosféru, se tu vzdouvaly poněkud více, přičemž mezi západnější vsí Wachau a východnějším městysem Liebertwolkwitz vytvářely homoli Galgenbergu, Šibeničního vrchu. Východně od Liebertwolkwitz pak ležel další kopec, Kolmberg.

?Osamělý pahorek, přejmenovaný na švédskou redutu, neboť za třicetileté války tu Gustav Adolf vybudoval pár opevnění, které zdaleka převyšují celé okolí,?

Pozici si Murat vybral do jisté míry z nutnosti, neboť onu středu k němu dorazil baron Gourgaud s rozkazem, že prostor jižně před Lipskem je třeba udržet za každou cenu. Maršál, který čáru Wachau ? Liebertwolkwitz už vyklidil, nařídil větší části sil provést obrat čelem vzad a vrátit se zpět.

Na pravém křídle, tj. na pravém břehu Pleissy, od vsi Markkleeberg dozadu k vesnici Dölitz, stanul VIII. (polský) sbor knížete Poniatowského, přesněji řečeno jeho jedna divize pod velením generála Ludwika Kamienieckého (druhá divize generála Dšbrowského byla tou dobou u Wittenbergu) s třiceti děly. Pěchotu měl chránit 4. jezdecký sbor, jemuž místo nemocného Kellermanna mladšího velel třiapadesátiletý polský generál Michał Sokolnicki.

Prostor mezi Markkleebergem a Wachau zaujal II. sbor maršála Victora s osmatřiceti děly (Petre uvádí o dvacet víc), zbývající úsek od Wachau po Liebertwolkwitz měl hájit V. sbor generála Lauristona s třiapadesáti děly. Většina z nich stála v baterii na kopci Galgenberg, odkud se daly postřelovat všechny směry, z nichž mohl nepřítel nastupovat do útoku.

Za Galgenbergem soustředil Murat síly 5. jezdeckého sboru, nyní pod velením jednačtyřicetiletého divizního generála Claude-Pierre Pajola. V prvním sledu stanula 6. těžká (dragounská) divize sedmačtyřicetiletého Édouarda Jean-Baptista Milhauda, za ní byla 5. těžká (dragounská) divize jednačtyřicetiletého Samuela Françoise L´Héritiera. Za dragouny, v obou případech veterány ze Španělska, se rozmístily 1. lehká jezdecká divize jednačtyřicetiletého Sigismonda Fréderica Berckheima a 9. lehká jezdecká divize sedmatřicetiletého Jacquesa Germaina Subervieho.

V prvním sledu tak stanulo na 32 400 pěšáků, 7100 jezdců a 121 děl (podle Petreho 156 děl, avšak včetně záloh). Zálohy měly v případě potřeby tvořit Augereauův IX. sbor a divize mladé gardy, jíž sem poslal ve středu Napoleon.

Síly, které se k Muratově pozici blížily, byly zpočátku podstatně slabší, tvořilo je 20 000 pěšáků Eugena Württemberského, 6000 jezdců hraběte Pahlena ? 3 a 48 děl. Jako první se na scéně objevily průzkumné jednotky, kozáci generála Ilovajského, kteří projeli údolní cestou od jihu skrze ves Störmthal a pokračovali před devátou ranní dál přímo na Liebertwolkwitz, odkud se na ně vyřítili L´Héritierovi dragouni a Subervieho lehcí jezdci. Kozáci obrátili koně a Francouzi se vrátili nazpět, za linii tiraillérů, kteří rozvinuli řetěz mezi Liebertwolkwitz a Wachau.

?Ráno 14. října bylo chladné a mlhavé, na poledne ale slunce prorazilo a oteplilo se,?

Mezi devátou a desátou hodinou vyslal Pahlen Ilovajského kozáky znovu kupředu, aby prozkoumali prostor mezi vesnicemi Markkleeberg a Wachau. Těsně za nimi poslal dva husarské pluky, Izjumský a Grodněnský. Sám postupoval se zbývající částí jezdectva za nimi mezi dvěma rameny Pleissy, přičemž pravé přešel u vsi Cröbern. Zjevně se chtěl vyhnout útoku na silně obsazený Galgenberg a doufal, že pravé francouzské křídlo bude slabší. Husaři však neopatrně postoupili na dostřel takřka všech francouzských děl včetně baterie na Galgenbergu, a když se proti nim vyřítila navíc L´Héritierova 5. dragounská brigáda, dali se na útěk ke svým.

Jádro Pahlenova jezdeckého sboru tou dobou stihlo projít skrze Cröbern a vyjet vzhůru na navrší před vsí Güldengossa. Ta se nalézala proti Wachau a prostoru, jímž ruští kozáci i husaři unikali před dragouny. Ruská jízdní baterie tu spěšně zaujala postavení a zahájila na dragouny palbu. Dva z pěti francouzských pluků obrátily koně a vrhly se proti dělům, která (jak bylo od Borodina ruským zvykem) připřáhla a ujela až na poslední chvíli. Proti dragounům v hnědých fracích, neboť tato barva se nosila ve Španělsku místo zelených, vyrazil Sumský husarský pluk, před přesilou zkušené kavalerie se ale musel dát na útěk k východu, mezi chalupy vsi Güldengossa. Našel zde záštitu nejen v ohradách a zdech, ale i u pěchoty sboru prince Eugena Württemberského, jež už stihla ves obsadit.

Generálporučík hrabě Petr Petrovič Pahlen-3 už na počátku srážky poslal kurýra ke generálu Kleistovi s naléhavou žádostí o přisunutí jezdectva pruského a teď netrpělivě čekal, kdy dorazí. Objevilo se zanedlouho, nejprve pluk Neumärkische Dragoner,jejichž velitele přivítal ruský generál zvoláním:

?Rychle na ně, společně je rozdrtíme!?

?Nikdo z nás se jich nelekne!?

Dělali účet bez hostinského, v prudkém střetu sice donutili Francouze obrátit koně, pak se ale proti nim rozjela z prostoru mezi Wachau a Galgenbergem Milhaudova dragounská divize. V té chvíli se u Güldengossy objevili pruští kyrysníci, jejichž přesun a příchod na bojiště vylíčil epicky von Graffon:

?Mohlo být mezi desátou a jedenáctou, když se přihnal nějaký pobočník a vzápětí zazněl rozkaz: ,Ke koním a do sedel!´ Sotva jsme se do nich vyhoupli, už přišel povel: ,Klus!´Klusali jsme asi hodinu, zprvu v koloně, pak po četách, (...) posléze rozvinuti do šíře pluku. (...) Proti nám stála temná masa, vpravo do nás svítila bílá věž Liebertwolkwitz. Mé krátkozraké oči nerozeznaly podrobnosti té tmavé masy, avšak vzápětí jsem zahlédl blýskání na přilbicích a palaších (...). Zazněl signál ,Cval!´ a já mohl vidět nepřátelské eskadrony jasněji. Sotva se pluk hnul, zazněl povel ,Marsch, marsch!´ a nad našimi řadami se vznesl hromový pokřik. (...) Francouzští dragouni, jejichž kníraté tváře jsem už jasně rozeznával, zastavili, náhle obrátili a spořádaně se stáhli.?

Francouzi však ustoupili jen proto, aby získali prostor k rozjezdu. Pak vyrazili, v čele vedle sebe 22. a 25. dragounský pluk rozvinuté v šíři pluku, po nich 20., 19. a 18. dragounský pluk v koloně za sebou. Generálmajor von Röder, velitel záložního jezdectva Kleistova sboru, proti nim vyslal vše, co mohl. Pluky Schlesische Kürassiere, Westpreussische Kürassiere a Brandenburgische Kürassiere se rozjely klusem, z nějž rychle přešly do cvalu a posléze do trysku. Nyní se ukázala převaha taktické pružnosti a vycvičenosti pruských jezdců. Zatímco Slezští a Západopruští kyrysníci vedli protiútok na dva pluky v čele Milhaudovy divize, Braniborští kyrysníci se doslova prosmýkli za nimi a napadli 22. dragounský i pluky za ním z levého boku.

Francouze, kteří útočili sevřeně ?koleno na koleno?, nápor ze dvou směrů zaskočil. Zejména útok z boku byl nečekaný a nebezpečný; málo dragounů mohlo v takové formaci použít zbraň a čelit mu. Otočit eskadrony či její části čelem pak představovalo složitý manévr, na nějž nezbýval prostor. Jezdecký boj se za těchto okolností změnil v chaos promíchaných mužů a koní, v němž se těžko rozeznával přítel od nepřítele. Srážka navíc nabývala na intenzitě, neboť kolem masy kyrysníků a dragounů, zaklesnutých do sebe, projížděli ruští husaři, na něž se vrhali Subervieho lehcí jezdci. Chvíli se zdálo, že se tato masa zvolna přelévá nazpět k Wachau, pak vše vypadalo, že Francouzi tlačí své protivníky k výšinám vedle Güldengossy, nakonec však pruský nápor nabyl vrchu a Francouzi se hnali pryč, nazpět pod ochranu pěchoty a baterie na Galgenbergu.

Joachim Murat nemohl v oné strážce chybět a nedal se přehlédnout. Vypadal podobně, jako se pár týdnů předtím jevil Napoleonovu komorníku Constantovi:

?Byl od přírody takřka gigantické postavy, která by sama stačila, aby byl nápadný, snažil se však k sobě všemožně přilákat pohledy (?). Nejprve překvapila jeho pravidelná a ostře řezaná tvář, krásné modré oči těkající pod víčky, obrovské licousy, černé vlasy spadající v dlouhých kučerách na kolet kurtky s úzkými rukávy. K tomu si přimyslete ten nejbohatší a nejelegantnější kostým, jaký se kdy objevil na divadle: polský kabát vyšívaný nejnákladnějším způsobem a přepásaný zlaceným opaskem, na němž visela v pochvě lehká šavle s přímou čepelí, zašpičatělá, bez ostří k seku a bez záštity. Široké amarantové kalhoty, vyšívané na švech zlatem, nankinové boty, velký zlatem vyšívaný klobouk s třásněmi z bílého peří, nad nímž čněla čtyři velká pštrosí pera a mezi nimi nádherné volavčí pero.?

Příliš nápadný maršál na příslovečnou statečnost a marnivost málem doplatil. Několik pruských důstojníků se probojovalo až k němu a pokusilo se jej zajmout.

?Není jisté, zda to byl

Ono pověstné ?Halt, König, halt!? však podle jiných nezvolal ani Guido von der Lippe, ani von Bredow, ale major von Waldow, nebo Rittmeister von Waldow, či Leutnant Richthofen, všichni od 1. pluku Neumärkische Dragoner. Nikdo z oné pětice však boj nepřežil, aby mohl vydat svědectví.

?Francouzští dragouni se před námi stahovali klusem, pak přešli do cvalu, stále však v dobré formaci. Co chvíli jsme slyšeli, jak důstojníci křičí: ,Sevřete řady´, přičemž jeli vskutku tak navzájem sevřeni, že jsme je zpočátku nemohli rozrazit...,?

Bojiště mezi Wachau a Güldendossou se po poledni vylidnilo, spojenci však neustoupili a nevyklidili pozice. Jejich síly rostly, od jihu se přes vsi Rödgen a Störmthal blížil do prostoru východně od Güldengossy 1. ruský pěší sbor generálporučíka Gorčakova-2 a zhruba v půl dvanácté postoupil na dosah bitevní pláně 4. rakouský sbor podmaršálka Johanna von Klenau. Přišel od jihovýchodu, přes vesnici Grosspösna, přičemž pluk Infanterie Regiment Nr. 3 (Erzherzog Karl) z Meyerovy divize zaútočil z chodu na ves Liebertwolkwitz, obsazenou pěchotou Lauristonova sboru. Zhruba o hodinu později, v půl jedné, dojelo vpravo od Pahlenových pozic u Güldengossy rakouské sborové jezdectvo, tvořené Desfoursovou brigádou.

Tou dobou už začal maršál Murat šikovat francouzské jezdectvo do nového útoku. Ve čtvrt na tři zazněly trubkami přenášené povely a mohutná masa vyrazila. Sestava vytvářela takřka jednolitou kolonu čtyř divizí, jako kdyby chtěl neapolský král zopakovat legendární útok jezdectva z bitvy u Pruského Jílového. Vpředu, přímo na jih a na nepřátelské jezdce, se hnala na šíři pluku celá Milhaudova dragounská divize, za ní v tomtéž tvaru L´Héritierovi dragouni, následovali Subervieho lehcí jezdci ve dvou kolonách vedle sebe a za nimi lehké jezdectvo Berckheimovo.

?Masa jezdců, od jejichž zbraní a přileb se odráželo slunce, vytvořila obrovskou a nekonečnou kolonu, která drtila vše před sebou a obzvláště Prusy tvrdě zasáhla,?

A von Graffon jasně slyšel, jak se dragouni navzájem povzbuzují řevem:

En avant, dragons, ? bas ces foutus Prussiens! Kupředu, dragouni, sražte ty zatracené Prušáky!?

Milhaudův útok dopadl především na Braniborské kyrysníky a Slezské hulány v prvním sledu, jejichž formace rozrazil a pomíchal, avšak francouzský útok ztratil razanci ještě dřív, než mohl úder dopadnout. Z vyvýšeniny západně od Güldengossy jej totiž zasáhla děla čtyř pruských jízdních baterií a jedné baterijní roty ruské. Všechny hlavně se zaměřily na čelo dragounů a do jejich pravého boku, přičemž dělostřelci mířili dobře. Přední řady Milhaudovy kolony zbrzdily, zadní nestačily reagovat, vznikla tlačenice a zmatek, což umožnilo Braniborským kyrysníkům, na něž první úder mířil, obstát. Děla sice umlkla, jakmile se do sebe protivníci zaklesli, to už ale chvátali prvnímu sledu na pomoc Východopruští kyrysníci, Olviopolští a Lubenští husaři i Čugujevský hulánský pluk.

?Francouzi se rozvinuli padesát kroků od nás a zaútočili. Kopí, šavle a palaše narážely jedny na druhé; mnozí byli v prvním střetu sraženi ze sedel a klesli pod dupající kopyta. V téže chvíli jsme zaútočili s velkým hurá i my, ti druzí se museli bít o život a jejich hurá se změnilo ve výkřiky strachu. Sráželi jsme je a oni sráželi nás. Vlevo i vpravo, vpředu a vzadu, všude bylo vidět vlastní muže i nepřítele, jak sekají a bodají jeden do druhého, aniž měla jedna stranu vrch. Prusové si připomínali, že je výročí Jeny, a bili se jak lvi, aby smyli ponížení,?

Braniborští kyrysníci čelili Milhaudovým dragounům skvěle a jejich velitelé dokazovali, že jsou takticky na výši. Dvě eskadrony kladly odpor čelně ve stupňovitém uspořádání, čímž si ponechávaly prostor k manévru, dvě další se dokázaly vymanit a zaútočit šikmo na pravý roh čela dragounské kolony.

?Obě strany zápasily velice zarputile. Pruští kyrysníci se právě zmocnili francouzské baterie a připravovali se, že děla odvezou, když jim v tom čerstvé jednotky zabránily. Francouzský důstojník (...) dojel s šavlí k hraběti

Zle se však vedlo i Prusům; Portepee-Fähnrich, důstojnický čekatel von Graffon, byl v hrstce kyrysníků, kterým se málem podařilo ukořistit francouzskou baterii. Teď pobízel koně do trysku, aby se zachránil.

?Nějací kyrysníci byli za mnou; já zaslechl jen výkřik ,Jesus Maria!´ a jeden z nich se skácel k zemi. V patách jsem měl pět či šest dragounů. (?) K mé hrůze začal můj ryzák ztrácet rychlost buď únavou, nebo z jiného důvodu a já jej poháněl ostruhami i palašem. (...) Půda, po níž jsme pádili, byla nezoraná, velmi vlhká a pro koně velice nebezpečná. Náhle jsem spatřil úzký pevný pruh, široký tak pro jednoho koně. Pobídl jsem tam zvíře a tudy unikal dragounům, kteří se pomalu vlekli mokřinou po straně. Přede mnou se ale objevili dva dragouni, kteří přišli o koně. Nezbylo mi než se na ně vrhnout! Jednoho jsem porazil a projel jsem...,?

Zdálo se, že Rusové a Prusové přesile Muratova útoku neodolají, v té chvíli ale zasáhl rakouský podmaršálek Johann von Klenau. Podobně jako Murat, von Röder i Pahlen vedl i on toho dne své jezdce osobně. Na čele dvou eskadron husarů pluku Nr. 3 Erzherzog Ferdinand Carl d´Este, se šesti četami švališerského pluku Hohenzollern a následován kyrysnickým plukem Nr. 1 Kaiser Franz vpadl Milhaudově koloně do pravého boku. Vpravo od něj napadli švališeři pluku Nr. 3 Graf O´Reilly pravý bok L´Héritierovy kolony. Ne nadarmo tehdy platilo rakouské jezdectvo spolu se saským za nejlepší na světě. Čerství a udržovaní koně, skvěle vycvičení jezdci, z nichž mnozí pamatovali tažení roku 1809, zkušení velitelé, to vše slavilo úspěch. Francouzští dragouni ze Španělska vzdorovali statečně, jejich koně, byť šlo o skvělá zvířata z Andaluzie, však už byli vyčerpáni a taktika sevřené kolony veteránům neumožňovala, aby v plné šíři ukázali, čeho jsou schopni.

Za těchto okolností Milhaudova kolona pukla, dragounské pluky se daly na útěk, čímž rozložily a rozrazily L´Héritierovu kolonu a zanedlouho se onen mohutný útočný had změnil v neuspořádaný houf, pádící zpět tam, odkud vyjel. Někteří se ale nezastavili a cválali dál na sever, směrem k Probstheidě, na půl cesty k Lipsku! Rakouští jezdci Francouze chvíli pronásledovali, jakmile ale zahřměla děla od Galgenbergu, obrátili raději koně a vrátili se do výchozího postavení.

?Ten neobyčejný zápas trval tak dlouho hlavně dík Muratově nerozvážné bojovnosti. Nutno zde poznamenat, že pověst tohoto teatrálního monarchy jako skvělého jezdeckého velitele, Seydlitze Napoleonovy armády, byla nezasloužená a přežívala jen dík tomu, že nikdo nechtěl o Napoleonovu švagrovi říci pravdu. Murat byl k vedení velkých jezdeckých formací naprosto nezpůsobilý. (...) Pokud velel velké mase kavalerie, velmi snadno nad ní ztrácel kontrolu a byl schopen řídit toliko to, co bylo v jeho bezprostředním okolí. Muži jako Latour-Maubourg, Nansouty a zejména vskutku schopný Montbrun dokázali, pokud je někdo neomezoval, obsáhnout vše kolem.?

Tato tvrdá, avšak oprávněná slova napsal Karl von Toll, tehdy už generál a jeden z hlavních mužů v ruském štábu. Murat vskutku u Liebertwolkwitz zůstal takticky daleko za svými protivníky, Pahlenem, von Röderem i Klenauem. Sevřenými kolonami chtěl prorazit skrze protivníka jako beranidlo, Pruské Jílové se však v tomto ohledu neopakovalo. Francouzi měli nejen sílu mastodonta, ale i jeho pohyblivost, a s přehledem manévrující protivník je nakonec udolal.

Rakouská pěchota se zatím bila s Lauristonovými pěšáky z Maisonovy divize dům od domu o Liebertwolkwitz. Probojovávala se ke středu městyse a kolem druhé odpolední se dostala v krvavém boji přes kamennou hřbitovní zeď k místnímu kostelu, plnému vyděšených místních obyvatel, kteří doufali, že jim stánek Boží poskytne bezpečné útočiště.

Rakušané nedrželi hřbitov dlouho, protiútok 153. řadového vrhl pěšáky v bílém nazpět. Soustředěný protiútok Splényiho brigády (pluky IR 40 Ferdinand von Württemberg a IR 29 Lindenau), podporovaný praporem hraničářů z GR 13 Wallachisch-Illyrisches, vyhnal nedlouho poté Francouze, dva další pluky (152. a 154. řadový) však dobyly hřbitov nazpět.

?Bylo kolem čtvrté, když Francouzi vyhnali spojence ze vsi potřetí, a jeden francouzský důstojník vešel do kostela a německy se podivil nad tím, že jsme se rozhodli hledat útočiště ve stavení uprostřed bojiště. (...) Když jsme kostel opustili, ocitli jsme se tváří v tvář hrůzné scéně. Všude kolem leželi mrtví a umírající; vně hřbitova a na rynku stále ještě zuřil krutý boj muže proti muži,?

Poslední francouzský útok byl nesmírně vzteklý a přitiskl mnohé rakouské vojáky doslova zády ke kamenné hřbitovní zdi i ke hřbitovní bráně. Milost se nedávala a mrtví v bílých pěchotních i hnědých hraničářských kabátcích leželi u zdi jeden na druhém tak, jak klesli doslova přibiti francouzskými bodáky. Nebe, z nějž se spustil v podvečer déšť, jako kdyby pokrývalo chladná těla slzami...

Přestože boj zuřil hlavně v trojúhelníku Liebertwolkwitz ? Wachau ? Güldengossa, bojovalo se i u Markkleebergu, byť nedlouho. Poté, co Poláci snadno odrazili útok (což byl spíše pokus o průnik a průzkum bojem) Ilovajského kozáků a Grodněnských husarů, zaútočila na Kamienieckého a Sokolnického jezdce jezdecká brigáda generála von Mutiuse. Polští jezdci nemuseli příliš zasahovat, útok stačila zastavit děla.

Jaké byla bilance boje o Liebertwolkwitz? Celá linie Markkleeberg ? Wachau ? Liebertwolkwitz zůstala v Muratových rukách. Spojence stály střety 1500 mrtvých i raněných mužů, přibližně 1000 zajatých vojáků a 600 ? 650 zabitých koní. Nejvíce z tohoto počtu utrpěla rakouská pěchota (874 mrtvých a raněných, 134 zajatých). Francouzské ztráty nebyly nikdy přesněji vyčísleny; Napoleonovo tvrzení, že Murat přišel o 400?500 mužů, zní příliš propagandisticky zkresleně.

zapsal do kroniky jeden z obyvatelů Liebertwolkwitz.líčil své osobní drama von Graffon, jenž šťastně dojel ke svým.(Pahlenovi, pozn. překl.) a zvolal: ,Chlape, vzdejte se!´ Jeden z husarského Sumského pluku se na něj vrhl s pílou; Francouz obrátil koně a pokusil se uniknout, byl však sražen, než se dostal ke svým,? pokračoval v líčení boje Löwenstern. líčil boj Edouard von Löwenstern (pro Rusy Karel Fedorovič Levenštern), Pahlenův pobočník.vzpomínal Pahlenův pobočník Molostvov.konstatoval von Graffon.Leutnant von Lippe od Neumarktských dragounů, nebo major von Bredow od Braniborských kyrysníků, kdo Murata vyzval, aby se vzdal. Mnozí říkají, že ten muž měl přilbu, v tom případě by to byl Bredow, jiní trvají na Leutnantu von Lippem od dragounů. Ten v honbě za prchajícím nepřítelem dojel k levému boku neapolského krále a zvolal na něj: ,Stát, králi!´ V té chvíli králův podkoní, který vše pak vyprávěl, bodl statečného důstojníka do boku kordem a zabil jej,? vyprávěl hrabě von Graffon.

, odpovídali mu pruští jezdci sborem a okamžitě vyrazili do útoku. pamatoval si pruský důstojnický čekatel Ernst Maxmilian Hermann von Graffon.tak charakterizoval Kolmberg baron Marbot.