Mnichovská dohoda – čí to byla prohra?

Z obsáhlejšího cyklu, psaného pro deník Neviditelný pes

Situace byla v roce 1938 pro Československo prakticky beznadějná. Na části jeho území si činilo nárok několik států: Německo, Rakousko, Polsko. Po "anschlussu" Rakouska vyhlásil Hitler otevřeně nároky na tzv. Sudety.

Německo si však činilo nároky nejen na Sudety, jak se mylně říká, ale na všechny oblasti osídlené Němci, které se pokusily odtrhnout od ČSR již v roce 1918.

Čeští a moravští Němci – tedy 3,5 milionu obyvatel – stáli z cca 90% za Henleinem a Hitlerem.

Již od roku 1938 bylo o této události vykládáno tolik lží – hlavně nacisty a komunisty, ale i Francouzi, Angličany, Maďary a všemi jejich českými "hlásnými troubami" (např. tvrzení, že protože jsme se nebránili – jsme zbabělci – Sovětský svaz nás mohl zachránit – Beneš byl zbabělec a selhal – kdybychom byli vstřícní k Hitlerovi, nic by se nám nestalo atd.), považuji za vhodné uvést alespoň některá fakta.

Do 10. října 1938 bylo z rozhodnutí "významných demokratických států, smluvně vázaných spojenců ČSR", to je Francie a Velké Británie, na základě tzv. Mnichovské dohody uzavřené s nacistickým Německem povinno Československo postoupit pohraniční území obývané Němci "německé Říši". Pokud tak neučiní, je Německo oprávněno tak učinit násilím. Toto stanovisko bylo sděleno zástupci Francie a Anglie čs. vládě. Dnes se zdůrazňuje hlavně morální nechutnost odpisu "Mnichovské smlouvy", tedy , jednání našich "velkých demokratických spojenců" vůči východní Evropě, hlavně ČSR, ale i Rumunsku a Jugoslávii. S nimi totiž byla měla Francie uzavřeny smlouvy zvané "Malá dohoda" o vzájemné pomoci koordinaci při napadení a povinnost přijít si vzájemně na pomoc.

Odhlédneme-li od "morálky", porušily velké demokratické státy Evropy prakticky všechny dohody, které se státy střední a východní Evropy po I. světové válce uzavřely. Šlo hlavně o ty nejvýznačnější závěry Pařížské mírové konference (1919–1920), která měla zabránit obnově Rakouska-Uherska, německému anšlusu Rakouska a čelit maďarským snahám o revizi Trianonské smlouvy (1920), která měla zabránit maďarskému nacionalismu ohrožovat okolní státy (signatáři: Spojené státy americké, Spojené království, Francie a Itálie, Rumunsko, pozdější Jugoslávie a Československo). Tím dnem byly roztrhány jako cáry papíru všechny doposud platné mezinárodní smlouvy platící v tomto prostoru.

Zajímavé informace podává kniha, kterou napsal a v Německu vydal v emigraci český historik Bořivoj Čelovský: "Das Münchener Abkommen 1938", vyd. Stuttgart 1958.

Autor se dotýká zásadní otázky, a to stanoviska USA k nacismu a Třetí říši v době Mnichova a před ním. Domnívá se, že v této situaci USA zásadně – kvůli krizi a vlastním problémům – zklamaly. Považuje za špatné a velmi lituje toho, že se USA brzo po I. svět. válce z Evropy stáhly. (Z toho se pak USA po II. světové válce poučily, všimněme si však Obamovy počáteční snahy z Evropy vycouvat.) Prezident Roosevelt se sice koncem roku 1937 snažil o vytvoření jednotné fronty západních demokracií proti fašismu (nacismu), ale byl Brity (!) odmítnut. Během roku 1938 se nakonec přiklonil k britské politice a mnichovskou dohodu nakonec pokládal za záchranu míru. Dokonce došlo i k menším tragikomickým sporům mezi Brity a Američany o to, kdo má na Mnichovu větší "zásluhu". Později ale Roosevelt jako jeden z prvních státníků prohlédl svůj omyl. Neúčast USA v evropské politice v letech 1933 až 1938 pokládá autor za jednu z hlavních příčin vzniku 2. světové války. Toto bychom měli mít i dnes na paměti a nepřeceňovat žádné "smlouvy na věčné časy" a "nerozborná přátelství". Měli bychom si pamatovat proslulý výrok lorda Palmerstona: "Státy nemají přátele, jenom společné zájmy." Českými intelektuály stále omílaná mantra, že máme "své tradiční a velké přátele" (jednou Francouze, potom Němce, jindy Rusy, teď zas Američany), je naprosto chybná. A palčivá je dnes jako včera. Poučme se ze včerejška.

Roky 1937– 1938

Vojenská situace byla ze strategického hlediska katastrofální. Draze budované pevnostní opevnění bylo prakticky k ničemu. Ve směru k Rakousku nebylo hájitelné. I kdyby se čs. armáda soustředila na tento úsek, Slováci, pod těžkým nátlakem Hitlera a Maďarů a pod vlastním vzrůstajícím nacionalismem, by prostě nechali projít Wehrmacht kolem, a to i přes již vybudované slovenské opevnění vůči Maďarsku a přes moravsko-slovenskou hranici. Československá armáda byla pro nacionální rozepře tak oslabená, že byla prakticky nebojeschopná. Přestože relativně velká část, odhadem 200 000, Němců byla protinacistická, nebylo možno v praxi složit jednotky z Němců a Čechů a použít je vojensky proti Říši. Ani mnozí slovenští vojáci neskýtali žádnou záruku. Slováci, které navíc štvaly proti Čechům nejen nacionální vášně, ale i maďarští a rakousko-němečtí agenti, byli pro ČSR ztraceni. Pokud by zůstali slovenští politici na straně Čechů, souhlasil by Hitler s tím, aby celé Slovensko obsadili Maďaři. Hrůzy a zvěrstva, které se děly za "Maďarské republiky rad", ale i po obsazení Košic maďarskou "Rudou armádou" (1919), a hlavně veřejně vyhlašované maďarské protislovenské nacionalistické represe nedávaly Slovákům na výběr. Vnitřní situace ČSR byla špatná přes odhodlání většiny Čechů a části Slováků k boji. Sudetští Němci a Hitler slavili politický a ideologický úspěch: "... Během několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně otřást vnitřní stabilitou České republiky a její vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, že se stala zralou pro likvidaci..... To vše se mohlo uskutečnit jen proto, že celé sudetské Německo se stalo nacionálně socialistickým.... Nechť dějiny jednou vynesou rozsudek: sudetští Němci vykonali věcně a pohotově svoji povinnost..... " K. Henlein: Das Kleine Volksblat "Sudetští Němci splnili svou povinnost" (5. 3. 1941).

Západní spojenci neměli ani sílu, ani morálku. Sami sebe odzbrojili a měli pocit, že po "Pyrrhovu vítězství" v první světové válce by druhou prohráli. Což se málem stalo. Ve skutečnosti zůstali ČSR věrni jen Rumuni a Jugoslávci. Na což se zapomíná, zvláště dnešní politická garnitura.

Hitlerova nenávist k demokratickému politikovi Benešovi byla tak silná, že ještě dodnes probleskuje nejen v německém, ale od určitých osob i českém tisku. Protože přání je otcem myšlenky, západní tisk, vyděšený Hitlerem, vykresloval v té době ČSR jako východní diktaturu utlačující mírumilovné Němce. Takže by zničení ČSR přivítal jako " potrestání nacionalistického agresora". Ostatně Hitler odůvodňoval přepadení Francie v roce 1940 tím, že ta mu "vyhlásila válku", když přepadl Polsko. A celý svět předstíral, že mu to věří. Vítězství Německa se zdálo být na dosah a idea "germánské (árijské) rasy nadlidí" vládnoucí pod vlajkou Velkoněmecké říše také.

Benešův plán byl naopak realistický. A k nevíře všech byl nakonec uskutečněn. Zabránit válce se již nemohlo podařit, bylo tedy nutno pokusit se zachránit národ. A stát. Zdánlivě ztracený úkol. Němci se netajili tím, že osud Čechů bude přičleněním k Říši zpečetěn. Základy tohoto "řešení" byly vytvářeny dlouhou dobu. Friedrich Ratzel v 1897 vytvořil pojem "Lebensraum". Friedrich von Bernhardi v r. 1912 poprvé výslovně určil Východní Evropu jako "zdroj" nového německého prostoru. Podle něj je válka proti Slovanům "biologická nutnost". Již v létě roku 1932 vyjádřil Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto: "Vytvoříme blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území!... … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa (pozn.: míněno Polsko) osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace…"

Není však pravdou, že by nebyli mezi Němci lidé, kteří by neviděli situaci reálně. V září 1938 vyšel ve švýcarském časopise Entscheidung článek Friedricha Wilhelma Foerstera "Zur gegen wärtigen Weltlage". Je také znám jako dopis Henleinovi pod názvem "Osudová hodina sudetských Němců".

Autor napsal vůdci sudetských Němců tato prorocká slova: "Stojíte před rozhodnutím světodějného dosahu. Dnes jde o to zachránit Německo (…) Vy víte, že by vás to všechny mohlo stát život a uvrhnout německou věc do prokletí a zničení, zvolíte-li teď nesprávnou cestu. (…) Hitler není vůdce, ale svůdce všech Němců.... Chci dát v úvahu totéž, co jsem řekl dvěma vašim poslancům, v listopadu 1918 v Bernu. (...) Obrátili se na mě s prosbou, abych se v Paříži přimluvil za začlenění vaší země do německé říše. Řekl jsem následující: "Vždyť jste více než 800 let žili v úzkém společenství se slovanským světem, dávali jste mu neustále německou krev a do svých žil jste přijímali krev slovanskou. Celé vaše dějiny jsou dějinami německo-slovanskými, všechny své talenty jste rozvinuli ve styku se světem východním. (….) Proč chcete utonout v germánském moři? (...) Setkáte se s překážkami desetkrát většími, (....) nebudete ničím jiným než bezmocnou kolonií německého velkoprovozu... " (…) Dnes (pozn.: v roce 1938) však jde o něco ještě mnohem většího(...) Jestliže odmítnete to, co vám může český stát přiznat tváří v tvář německým hrozbám(...) a necháte-li se zneužít pro bezbřehou světovou politiku pangermanismu, pak se vaše země nestane ničím než bojištěm nové světové války – to je smrtelně jisté. (...) a oběť, kterou tím vaše země (Sudety) přinese expanzi třetí říše, nebude ku prospěchu ani sudetským Němcům, ani celému německému národu, naopak – třetí říše bude poražena a rozbita a vaše vlastní země, pokud se spojí s poblouzněním třetí říše, bude také zapletena do celého jejího prokletí a bude vtažena do veškerého jejího vyvržení a zpustošení, (…) I Hitler to tuší (…) ztratil však dávno vládu nad silami, které rozpoutal; Vy jediný to můžete učinit, jestliže mu v poslední chvíli odepřete poslušnost a přijmete návrhy Čechů. Nemusíte se obávat Hitlerovy pomsty – ví, že násilný akt z jeho strany. by přivedl na stranu česko-slovensko-sudetoněmeckého státu i Německu nejpřátelštěji nakloněné Angličany. Půjdete-li dnes(…) k ministerskému předsedovi Hodžovi s otázkou: "Jaké ústupky jste nám ochoten ještě učinit, jestliže veřejně prohlásíme, že jsme se nyní rozhodli i proti vůli Berlína stát se v rámci učiněných ústupků loajálními občany tohoto státu a spojit se pevně s jeho osudem místo s osudem třetí říše" – pak jistě dospějete k nějaké dohodě(…), Takové rozhodnutí, (…) by uchránilo vaši zemi před totálním zpustošením a německý národ sám před smrtelným střetem s ostatním světem... Čeští a moravští Němci vsadili vše na kartu "pangermanismu" pod vlajkou nacismu. "Mnichovská dohoda", ten symbol zrady a zbabělosti Západu, byla podepsána. Válku už nešlo zastavit. Hitlerem nenáviděné Československo přestalo existovat. Jásající davy sudetských Němců vítaly Hitlera, v zákulisí to však vypadalo jinak. Henlein byl vlastně zbaven faktické moci, místní sudetoněmecké organizace podřízeny Říši, místo nadšení však brzo zavládly rozpaky a pak totalitní hrůza. Henleinův Freikorps, který organizoval "osvobození" – tedy provokace, demonstrace, ale i vraždy čs. úředníků –, měl 17. září 1938 40 884 1938 40 884 členů. Funkce a zaměření SFK vyplývá z rozkazu velení Freikorpsu po odtržení Sudet ze dne 1. října 1938: "Rudé a Čechy, kteří budou dopadeni na útěku, je třeba zlikvidovat. Pokud budou dopadeni, budou předání velení, které rozkaz provede! (Volker Zimmmermann: Sudetští Němci v nacistickém státě, český překlad Prostor Praha 2001).

Přes tyto radikální postoje nenašli sudetoněmečtí nacisté žádné pochopení u vedení Říše. Sudetský Freikorps byl 9. října 1938 rozpuštěn. Na český a židovský majetek se sudetští Němci většinou těšili marně. Vše zabrala Říše a říšští Němci. Od počátku také docházelo k rozporům mezi vedením sudetských Němců a vedením dosazeným Berlínem. Berlín měl vždy v rozhodování přednost.

I přes Henleinovu snahu udržet si politický vliv vydal Hitler 11. října rozkaz, že nadřízeným ve věcech politických v Sudetech je zmocněnec NSDAP Albert Hofmann. Sudetoněmečtí muži museli nastoupit do Wehrmachtu a výsledkem bylo na konci války 250 000 mrtvých sudetských Němců. Rychle klesala životní úroveň, a to dokonce pod životní úroveň v Protektorátě. Hitler potřeboval české dělníky pracující pro válečný průmysl (v pohraničí byl většinou jen lehký průmysl), a tak dostal K. H. Frank příkaz používat v Protektorátě metodu "cukru a biče". Čeští a moravští Němci už žádný "cukr" nepotřebovali. Jako národnostní skupina byli rozděleni do několika "žup" a přestali hrát v politice Říše vážnou roli. To ovšem vybuzovalo mnohde ještě více protičeské nálady. Zvláště když válka "požírala" čím dál tím více místních Němců. Na jejich místa přicházeli zajatci – mezi nimi mnoho Francouzů a ruští zajatci, ale pak si říše prosadila, aby byli v průmyslu v Sudetech stále více zaměstnáváni i Češi z Protektorátu. Henlein proto v Jablonci v srpnu 1943 vykřikoval, že Vůdce mu slíbil, že po válce župu od Čechů naprosto vyčistí. Neboť prý "na drzý český čumák patří tvrdá německá pěst!" Zaplavení Sudet na konci války německými uprchlíky z východního Pruska, Ukrajiny, Pobaltí i Polska vedlo k naprostému zhroucení organizace žup. Vládní sudetoněmecký kraj Opavu nakonec nechal Hitler násilně Wehrmachtem a SS před příchodem sovětské a čs. armády vyklidit od sudetských Němců a ti další pak už jen prchali anebo čekali, co s nimi bude.

Stalo se to, co Henleinovi předpověděl v roce 1938 F. W. Foerster.:

Československá otázka není z tohoto hlediska jen nějakým libovolným evropským konfliktem, (…) v ní se svými posledními a nejstrašnějšími důsledky vyjevuje více jak tisíc let světových dějin a evropský chaos několika staletí.

Pokus o "zničení Slovanů" dopadl jinak. Německo přežilo, ale sudetští Němci, stejně jako Východní Prusové, přišli o to, co považovali za svoji vlast. Jsou jen "čtvrtým bavorským kmenem", který byl využit pangermanismy a pak odhozen. A dnes občas, když se to hodí, je používán jako "mouřenín". Beneš nakonec tu ztracenou bitvu o zachování národa a státu vyhrál. To mnohé kolem nás dodnes mrzí.