logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kubánští kozáci u nás

Pokračování kozáckého cyklu

Ты, Кубань, ты наша Родина!     Kubáni! Ty jsi náš domov!

Из далеких стран полуденных,   Z dalekých zemí poledních,

Из заморской стороны                z dalekého zámoří

Бьём челом тебе, родимая,        klaní se Tobě, naše rodná,

Твои верные сыны.                     Tvoji věrní synové.

Z hymny kubáňských kozáků

Kubáň patří k nejkrásnějším, nejbohatším a nejzajímavějším oblastem Ruské federace. Je to ukrajinsko-ruský historický region na jihu Ruska, rozkládající se v prostoru mezi Azovským a Černým mořem. Zahrnuje převážně rovinaté stepi s řekou Kubání uprostřed, přímořské oblasti a předhůří Kavkazu. Větší část této krajiny tvořilo dříve Čerkesko a menší část patřila ke Krymskému chanátu.

Záporožští kozáci

V dobách vleklých a krvavých rusko-kavkazských válek v letech 1763–1864 byli z této oblasti z větší části vyhnáni nebo v bojích pobiti původní Adygejové a Čerkesové. Po zničení Záporožské síče roku 1775 se část tamních kozáků (asi 500) uchýlila k ústí Dunaje a založila zde Zadunajskou síč pod protektorátem tureckého sultána. Větší část Záporožců se stáhla k řece Kubáni. Z nich roku 1787 kníže Grigorij Potěmkin zformoval „Vojsko věrných Záporožců“. Tito kozáci se pak v rusko-tureckých válkách v letech 1787–1792 aktivně podíleli na vítězství ruských zbraní a v jejich průběhu vytvořili nové „Černomořské kozácké vojsko“. Za zásluhy na rozšíření a uhájení jižních hranic Ruska byla po jednáních atamana Antona Golovatého v Petrohradu s carevnou Kateřinou II. Velikou roku 1792 věnována Kubáň kozákům „do věčného a dědičného vlastnictví“. Jejich povinností pak bylo bránit neklidnou jižní hranici Impéria. Na počest carevny Kateřiny bylo hlavní město Kubáně nazváno Jekatěrinodarem. Svatá Kateřina je dodnes uctívána jako patronka kraje a kozáků. Po revoluci byl Jekatěrinodar přejmenován na Krasnodar. Od roku 1991 kozáci usilují o návrat původního názvu jejich metropole.

Záporožští kozáci v boji

Etnograficky byla oblast Kubáně charakteristická značným podílem ukrajinského obyvatelstva a stále vzrůstajícím přílivem ruského živlu. Po revoluci roku 1917 Kubáň odhodlaně bojovala za svou svobodu a nezávislost jak proti bolševikům, tak i proti bělogvardějským vojskům generálů Děnikina a Wrangela, deklarujícím obnovu původní ruské říše. Jako výraz své touhy po samostatnosti a národní nezávislosti vytvořili Kubáňci v letech 1918–1920 kozáckou Kubáňskou národní republiku se sídlem vlády v Jekatěrinodaru (Krasnodaru). Po její likvidaci bylo celé území Kubáně přičleněno v RSFSR. Poté také výrazně vzrostl podíl ruského obyvatelstva a poklesl počet Ukrajinců, kterých zde původně žilo asi 8 milionů.

Kubánští kozáci se v mnohém lišili od ostatních kozáků. Vlivem záporožské tradice, kterou převzali a vstřebali, užívali svérázné úpravy vlasů, tzv. chochol, čubu či sleď. Původní turecký vliv v oblékání se na sklonku 18. století změnil v „čerkeskou módu“. Šarovary a tureckou kazajku vystřídala charakteristická čerkeska s nábojovými pouzdry na hrudi. Ve výzbroji se ustálil typický kynžal a kavkazská šaška. Kubáňci vynikali hrdostí, svobodomyslností a nezávislostí. Dlouho jim byli mentálně bližší kavkazští horalé, než-li ruští přistěhovalci. Také mezi sebe velice neradi přijímali kohokoliv, dokonce ani jiné kozáky. V porevolučním období byli značně zdecimováni systematickou genocidou – rozkulačením. Po obsazení Kubáně německými vojsky za 2. světové války přešla část kozáků na stranu Třetí říše. Současně byl v průběhu války zformován kubáňský kozácký sbor Rudé armády v síle 20 000 šavlí.

Na základě zákona Ruské federace z 26. 4. 1991 č. 1107-I „O rehabilitaci utlačovaných národů“ a zákonů následujících bylo znovuzřízeno Kubáňské kozácké vojsko, jehož součástí je i stávající Kozácká stanice sv. Trojice v Praze. Ta uspořádala v Praze ve dnech 23. až 28. 11. 2011 Mezinárodní konferenci na téma „Kozáci-emigranti v ČSR: problémy adaptace a kulturní vzájemnosti“. Konference se účastnila delegace Kubáňského kozáckého vojska na čele s jeho bývalým atamanem V. Gromovem, docentem starších ruských dějin na univerzitě v Jekatěrinodaru (Krasnodaru). Pražskou stanici zastupovali její čelní představitelé: zástupce atamana JUDr. M. Dzyuba a správce uspenského chrámu na Olšanech Otec Sergij Ivanikov. Tyto základní informace jsou potřebné pro lepší pochopení situace a života kubáňských kozáků u nás v letech 1921–1939.

Mapa oblasti Záporoží s kozáckou síčí

S kubáňskými kozáky jsme se u nás nesetkali podle jména v letech 1798–1800 či 1805 a 1813, kdy na našem území operovala spojenecká ruská vojska protinapoleonské koalice. Největší pozornost na sebe v té době u nás soustřeďovali především kozáci Vševelikého vojska donského. Bylo to z toho prostého důvodu, že regulérní Kubáňské kozácké vojsko bylo zřízeno až roku 1860. Kubáňští kozáci se ale evropských tažení účastnili jednotlivými setninami a v sestavě carské gardy.

Zřetelně se kubáňští kozáci na našem území profilovali od roku 1921 jako součást porevoluční emigrace a posléze v březnu až květnu 1945, kdy se v sestavě 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny 2. ukrajinského frontu pod velením generálporučíka I. A. Plijeva účastnili osvobození Československa a posléze i čištění území Čech od zbytků oddílů Wehrmachtu a skupin SS ustupujících na Západ. Znovu jsme se s nimi setkali, byť nepřímo, roku 1949 ve filmové hudební komedii N. Togodlina a I. Pyrjeva „Kubáňští kozáci“. Neuvěřitelně optimistický děj byl doprovázen překrásnými melodiemi I. Dunajevského. Film obsahoval i něco málo z kozáckých tradic (oděvy, tance, písně). Snímek měl u nás v padesátých letech značný úspěch. Jednotliví členové někdejší Kubáňské národní rady se v ČSR začali objevovat záhy po likvidaci jejich národní republiky v polovině roku 1921. Nejvýznamnějším z nich byli profesor F. A. Ščerbina, o němž již bylo pojednáno separátně a profesor L. L. Byč, o němž se zmíníme dále.

Kubáňští kozáci na přelomu 19. a 20. století

Ekonomická situace v Československu nebyla na počátku dvacátých let nikterak růžová. Poválečná hospodářská konjunktura, která dosáhla svého vrcholu v první polovině roku 1921, byla vystřídána roku 1922 prudkým poklesem cen zemědělských výrobků a s ním spojenou první poválečnou hospodářskou krizí. Ve stejné situaci se ocitla i československá průmyslová výroba. Po překonání deprese z roku 1923 nastává oživení výroby, ale až v průběhu roku 1924. Daleko horší byla situace na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Příchod ruské emigrace spadá do období překonání sociálních nepokojů v souvislosti s prosincovou generální stávkou roku 1920 a zintenzivněním stávkového hnutí dělnictva v letech 1921 až 1923. Počet stávek za rok se v té pohyboval od 600 do 225 a v roce 1922 stávkovalo téměř půl milionu dělníků. Také nezaměstnanost v tomto období značně kolísala. Nejvyšší byla v lednu 1924 – lidí bez práce bylo 175 000. Nejnižší v říjnu 1928, kdy činila 29 000 nezaměstnaných. S tím souviselo také vystěhovalectví. Nejmohutnější proud vystěhovalců od nás odcházel před I. světovou válkou, ročně 50 až 60 000 lidí, a to nejenom do USA, Kanady, Argentiny a Austrálie, ale i do Ruska – též na Kubáň. Ve dvacátých letech se počet Čechů a Slováků usazených trvale v zahraničí odhadoval na více než 2,1 milionu. V letech 1920–1929 bylo vydáno 321 000 vystěhovaleckých pasů. Ročně opouštělo svůj domov 32 000 lidí. Do této situace vstoupila roku 1921 ruská emigrace. S ruskými emigranty-kozáky počítaly některé vládní instituce jako s možnou náhradou za stávkující zemědělské dělníky, ale tento projekt se nerealizoval.

Kubansti kozaci

 

Československé úřady, zejména MZV – Ruská pomocná akce, Zemědělské jednota, dále Zemgor a Všekozácký zemědělský svaz si byly velmi dobře vědomi toho, že ruští kozáci-zemědělci se následkem válek a abnormálních životních podmínek, v nichž se ocitli po emigraci, odvykli již z velké části hospodářským pracem. Všem bylo jasné, že v tomto směru bude třeba velké trpělivosti a taktu, vždyť mnozí z nich se nacházeli v neustálých bojích od roku 1914 až do roku 1921. Ne ve všech případech se s deklarovanou trpělivostí a taktem s kozáky zacházelo.

Titulní strana Informacje

Jedině Všekozácký komitét měl právo provádět změny v rozmístění kozáků na území Čech, Moravy a Slovenska. Bylo nutné zabránit tomu, aby kozáci svévolně opouštěli přikázaná místa a dojížděli do Prahy, kde se u Zemgoru či Všekokozáckého komitétu dožadovali přemístění, což se později vzhledem k místním neutěšeným podmínkám skutečně stávalo (viz níže). Mimo zdravotní péči pro přestárlé, nemocné a invalidy, bylo nutné zajistit též ubytovny, vývařovny a jídelny, zejména ve velkých městech, kdy by se mohli nasytit potřební. Nejznámější kozácká ubytovna byla v Praze-Bubenči „Na Brusce“ a vývařovna ve Vladislavově ulici. Dne 22. 6. 1921 se plnomocný zástupce Kubáňské národní vlády Ivasjuk obrátil na vládu RČS s žádostí, aby na své území přijala větší počet kubáňských kozáků, kteří byli evakuováni z Krymu a Kavkazu po bojích s bolševiky. Ve své citované žádosti navrhuje, aby z kozáků byly na území republiky vytvořeny kolonie rolníků, jelikož tito lidé jsou převahou zemědělci. Zajímavou okolností je „důraz, jaký pan Ivasjuk klade na to, aby Kubáňci tvořili kompaktní kolonie s absolutním vyloučením cizího elementu“. Pro tyto kolonisty žádá právo organizace různých hospodářských družstev, finanční podporu vlády ČSR, právo zřizovat vlastní školy a právo návštěvy všech škol v republice. Vláda ČSR většině těchto požadavků vyhověla, s výjimkou separace. Autor žádosti poukazoval na protibolševické smýšlení Kubáňců a jejich „výborné vojenské kvality, a soudí, že by ČSR mohla nových kolonistů využít jako spolehlivých vojáků pro případ obrany země proti cizím i domácím nepřátelům“.

V měsících červnu až srpnu roku 1921 začali Kubáňci do republiky skutečně přijíždět. Kolik jich v první fázi bylo, není přesně jasné. Podle zprávy Sjednoceného kozáckého komitétu v ČSR z 30. 4. 1923 přijelo celkem asi 350 donských kozáků, 150 kubáňských a 80 těreckých. Celkem asi 580 osob. Šlo ale zřejmě jen o kozáky organizované v Komitétu. Podle sdělení Svazu Kubáňců v ČSR ze dne 14. 8. 1928, žilo v té době v ČSR více než 700 kubáňských kozáků a 500 z nich bylo v ČSR umožněno dosáhnout středoškolského i vysokoškolského vzdělání.

O tom, že pro mnohé kozáky nešlo po příjezdu do ČSR o splnění nadějného snu, kdy jim bylo slibováno všelicos, ale nakonec splněno jen velmi málo, svědčí případ kozáků odeslaných na Slovensko. Šlo o 50 kozáků, kteří 8. prosince 1921 dorazili na železniční stanici poblíž Trebišova v Zemplinské župě, aby zde pracovali v místním cukrovaru. Jejich postavení líčí kozácký staršina Severjan Konstantinovič Bajgušev dne 14. 12. 1921 v dopise adresovaném Všekozáckému zemědělskému svazu, který byl v kopii zaslán i MZV: „Ze stanice jsme šli 7 až 8 kilometrů pěšky se všemi zavazadly. Po příchodu na místo jsme byli dva dni o hladu, každý den pouze jeden vařený brambor. Nocovali jsme v koňské maštali bez oken a bez dveří. Spali jsme na zemi na prknech. Nedali nám dříví, abychom si zhotovili alespoň palandy. Plat nám byl vyměřen 100 až 150K podle výkonu. Místní dělníci dostávali za podstatně lehčí práci 300 až 350 K. Jsou to převahou dezertéři z Polska, lidé bez pasů a všelijaká pakáž. Po našem příchodu byli přeřazeni na lehčí práci a nám byla přidělena ta nejtěžší. Vsáváme v 6 hodin, pracujeme do 12, k obědu jsou každý den pouze vařené brambory, žádný chleba. Po obědě práce až do večera, do úplné tmy. Vykládáme z vagonů hlínu, kterou na velkých vozech rozvážíme po poli. Denně 13–15 vozů. Půda je zmrzlá, musíme ji kopat krumpáči. Za takovou práci dostáváme 3–4 koruny. Předcházející dělníci dostávali 50 K. Nikdo nedbá našich stížností. Řeči o humanitě, které jsme slyšeli při příjezdu, jsou podvod. Z volných kozáků-zemědělců jsme se stali otroky statkářů-poměščiků, kteří nás nelidsky vykořisťují. Hůř už být nemůže. Ještě jednou prosíme, ulevte naší situaci, to není život, ale mučení!“

Je nutné přiznat, že tento případ nebyl ojedinělý a mnozí statkáři a zaměstnavatelé zneužívali nevýhodného postavení kozáků k tomu, aby je bezmezně odírali. Někteří to snášeli trpělivě, se zaťatými zuby, jiní se všemožně snažili své postavení změnit, zvláště únikem do větších měst, zejména do Prahy a jejího bezprostředního okolí.

Dne 16. 8. 1921 byl Ministerstvem vnitra ČSR oficiálně potvrzen vznik SDRUŽENÍ KUBÁŇCŮ V ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE. Ukrajinsky Hromada Kubanci v Čechoslovačcyni. Rusky Obščestvo Kubancov v Čechoslovakiji. Jako sídlo Sdružení byla uvedena adresa Praha II, Pštrossova 6. Působnost Sdružení zahrnovala celé území ČSR. Jeho cílem byla organizace svépomoci v oblasti sociální, pracovního zařazení, pomoci při studiu a vzdělávání kozácké mládeže, udržování tradic, kulturní vyžití a spolupráce s příslušnými československými institucemi, především s MZV a MZ.

Pštrossova 6 – Sdružení Kubáňců v ČSR

 

Nelze skrývat, že kubáňští kozáci či jejich značná část v duchu již zmíněných tradic, vystupovala v ČSR poměrně separatisticky. Bylo to dáno tím, že jejich vedoucí představitelé byli svým předchozím životem a funkcemi těsně spojeni s Kubáňskou národní republikou, usilující houževnatě o nezávislost na Rusku. V té době se většina Kubáňců pokládala za Ukrajince a preferovala spíše spolupráci s Ukrajinou, Gruzií a s kavkazskými národy. Značně k tomu přispěly i zkušenosti mnohých z nich v boji jak proti bolševikům, tak i proti bělogvardějským armádám. Této situaci také odpovídalo jak národnostní složení členstva, zejména pak výboru, tak i ideová náplň akcí a přednášek Sdružením pravidelně konaných.

Až do roku 1926 byl předsedou Sdružení profesor F. A. Ščerbina, od roku 1926 se jím stává L. L. Byč, profesor ekonomie na Ukrajinské technicko-hospodářské univerzitě v Poděbradech. Aktivním místopředsedou a bojovným řečníkem na schůzích byl Pjotr Makarenko, který se v roce 1929 stal předsedou Sdružení. Na místopředsednickém postu ho vystřídal Murat Chatgogu, dřívější předseda Svazu kavkazských horců (horalů). Oba vedle silně nacionálně cítícího Ukrajince Kondrata Plochyho udávali tón všem aktivitám Sdružení. Generace vysokých představitelů někdejší Kubáňské národní republiky orientovala aktivity Sdružení proukrajinsky a protirusky. Jak jsme již zmínili, vedle prof. F. A, Ščerbiny to byl i prof. L. L. Byč. Luka Lavrentějevič Byč se narodil 18. 10. 1870 na Kubáni ve stanici Davlovskaja v rodině kozáka, byl tedy rodovým kozákem. V roce 1890 dokončil gymnázium v Jekatěrinodaru a v roce 1894 absolvoval s červeným diplomem právnickou fakultu Moskevské univerzity. 

Major kubáňských kozáků ve službách wehrmachtu

 

 V letech 1894–95 sloužil v Kubáňské oblastní správě v oddělení Černomořské oblasti, kde měl na starosti administrativu měst Novorossijska, Tuapse a Soči, od roku 1897 patřících do nově ustavené Černomořské gubernie. Roku 1896 byl zvolen členem novorossijské městské dumy, v níž pracoval celé čtyři roky. Zvolen byl také předsedou městské rady, ale z politických důvodů nebyl v této funkci úředně potvrzen. Proto také roku 1900 odešel ze služby a přijal místo v železniční dopravní společnosti, v níž setrval až do roku 1913. Ve stejné době byl činný politicky jako mluvčí Petrovské městské dumy (1902–1903) a člen hnutí „Volná Ukrajina“.

Roku 1913 se stal předsedou městské dumy v Baku a předsedou komise pro řízení obchodně průmyslové dopravy. Činnost této komise byla ukončena roku 1917. V té době byl v Baku předsedou výboru „Svazu měst“ a předsedou vojensko-průmyslového výboru. Zabýval se řízením průmyslové výroby v Baku i v celém přilehlém regionu.

Na počátku revoluce byl zvolen předsedou Oblastního sovětu pro Baku a celou gubernii. V březnu 1917 byl tehdejší vládou jmenován pověřencem pro zásobování kavkazské armády potravinami. Podléhala mu v té době celá oblast Kavkazska i Zakavkazska. Ve funkci setrval až do bolševické revoluce. V listopadu 1917 byl Kubáňskou zákonodárnou radou zvolen předsedou kubáňské národní vlády a v této funkci setrval až do prosince 1918, kdy byl zvolen předsedou Kubáňské zákonodárné rady a vedoucím delegace Kubáňské krajové rady na mírové konferenci v Paříži. Z Francie se již nevrátil a roku 1921 odešel do emigrace v ČSR, kde se stejně jako prof. Sčerbina stal profesorem na Ukrajinské univerzitě v Poděbradech. Bydlel zde v Nádražní ulici čp. 24, později přesídlil do Prahy Vršovic, Vinohradská třída čp. 1. Je autorem množství odborných statí a tří obsáhlých publikací z oboru práva.

Politická orientace a národní cítění představitelů sdružení i většiny jeho významnějších členů bylo několikráte zřetelně deklarováno na veřejných schůzích, valných hromadách a ve veřejných přednáškách. Až do roku 1935 proti těmto aktivitám Sdružení československé úřady nikterak nezasahovaly. Teprve po uzavření československo-sovětské smlouvy se ji pokoušely tlumit.

Již 15. 6. 1925 na přednášce, pořádané Sdružením ve velkém sále Národního domu v Praze na Smíchově, zdůraznil přednášející prof. Bidnov v tématu „Zánik Záporožské síče roku 1776 a její státní význam“ nepřátelství Kubáňců vůči ruské říši. V důsledku tohoto nepřátelství volili podle něho mnozí kozáci raději emigraci, než-li život pod ruským jhem. Právě Záporožská síč vyjadřovala po staletí touhu širokých kozáckých vrstev, neboť byla vlastně suverénním státem, výrazem státní myšlenky, s volenou vládou, která uzavírala mezinárodní smlouvy s okolními státy, vypovídala války a uzavírala mír. Ve své podstatě představovala odmítnutí vazalství vůči Polsku a Rusku. Proto se kubáňští kozáci pokládali za přímé dědice Záporožců a odváželi sebou do emigrace i záporožské insignie.

Z rozkazu atamana Kubáňského kozáckého vojska, dříve Záporožců, byly roku 1921 dopraveny do zahraničí klenoty a religie zmíněného vojska, to jest carské majestáty, prapory, atamanská žezla, bulavy, bubny, trubky, zbraně, standarty, korouhve, ikony a církevní náčiní. Pětičlenná delegace pod velením generálporučíka generálního štábu Petra Kokuňka dopravila tyto klenoty za hranice a uložila je v chrámu v Zemuni v Jugoslávii. Generál Kokuňko byl ustanoven ochráncem pokladu, ale v Jugoslávii se ocitl ve svých 78 letech spolu s nemocnou manželkou zcela bez prostředků. Jugoslávská vláda mu odmítla jakoukoliv finanční podporu. Z toho důvodu žádalo Sdružení Kubáňců v ČSR několikráte v letech 1924 a 1925 naši vládu o povolení převozu kozáckých klenotů do Prahy. Vláda žádost zamítla. MZV však vyplácelo generálu Kokuňkovi až do jeho smrti podporu ve výši 1000 Kč měsíčně. Po generálově smrti byly kozácké klenoty převezeny do USA. Odtud se v říjnu roku 2011 spolu s několika stovkami dalších vzácných předmětů z kozáckých pozůstalostí vrátily z New Yorku do Jekatěrinodaru (Krasnodaru), kde byly pietně uloženy v tamním kozáckém muzeu. Kozácký důstojník, který v New Yorku předměty opatroval, doprovázel ve svých 85 letech poklad na Kubáň a cestou zpět se zastavil též v Praze.

Ještě daleko zřetelněji, než-li ve zmíněné Bidnovově přednášce, byl postoj Kubáňců vyjádřen na veřejné schůzi Sdružení 21. 11. 1925 v hotelu Beránek v Praze na Vinohradech. Schůzi předsedal prof. Ščerbina. V jejím úvodu věnoval vzpomínku členovi Kubáňské národní rady A. I. Kulabuchovi. Když byla počátkem roku 1919 Kubáň obsazena vojsky generálů Děnikina a Poskrovského, byla Národní rada rozpuštěna a její členové uvězněni. Bělogvardějský generál Filipov, který zastával nekompromisní stanovisko „nedělitelnosti Velkého Ruska“, vlákal Kulabucha do svého bytu, kde byl zatčen a 19. 11. 1919 na přímý rozkaz generála Děnikina oběšen s cedulí na hrudi a nápisem „Potrestán za zradu spáchanou na národu Velkého Ruska!“ Kulabuchova poprava znamenala tragický konec osvobozeneckého hnutí Kubáně. On sám byl prohlášen národním hrdinou a jako takový Kubáňci v emigraci dlouhá léta uctíván.

Na schůzi Sdružení Kubáňců dne 16. 5. 1928 ve Studentském domově v Praze Na Albertově za přítomnosti 105 osob (Sdružení mělo tehdy 116 členů) připomněl místopředseda Pjotr Makarenko výročí utvoření kubáňské vlády, ale také zradu generála Naumenka, organizátora kubáňské armády, který se spojil s generálem Wrangelem a vyvolal tak vojenský i politický rozklad národního hnutí. Naumenko posléze spolu s Ivanicem defraudoval finance národní vlády. Makarenko vyhlásil, že Kubáňci jsou Ukrajinci a ukrajinská emigrace že je nacionální, kdežto ruská je buržoazní. Dle něho je nutné čelit ze všech sil ruskému nátlaku. Své názory P. Makarenko (bytem Praha-Horní Krč, Zborovská čp, 3) rozvinul 2. 7. 1928 na schůzi konané rovněž Na Albertově. Přednášku nazval „Kozácká otázka a osvobození ujařmených národů východní Evropy“. Podrobně analyzoval dějiny území mezi Černým a Kaspickým mořem, mezi Kavkazem a Uralem. Označil jej za oblast osídlenou Ukrajinci, kavkazskými národy a kozáky. Všechna zde žijící etnika údajně spojuje společný odpor proti moskevským okupantům. Ruský vliv zavinil katastrofu let 1917–1922, kdy došlo k potlačení veškerých snah o samostatnost právě zásluhou těchto moskevských okupantů.

Makarenkovy vyhraněné názory podporoval ukrajinský nacionalista Kondrat Plochý, člen výboru Sdružení, který stavěl na naději v šíření nacionálního hnutí na Kubáni, zaměřeného proti bolševicko-ruskému teroru. Oba připomínali diplomatické styky kubáňské národní vlády s vládami Gruzie, Ukrajiny a se zástupci kavkazských kmenů, což ochotně potvrzoval Murat Chatgogu, předseda Svazu kavkazských gorců a člen výboru Sdružení. Oběti Kubáňců z bojů proti vojskům generálů Děnikina a Wrangela i proti bolševikům se pravidelně vzpomínaly na schůzích Sdružení až do poloviny třicátých let.

Sdružení vydávalo v ruštině obsáhlý litografovaný časopis „Informace“ v nákladu 300 výtisků. Obsahoval články o životě emigrace v ČSR, ale i v jiných státech, statě ke kozácké otázce, obrazy z dějin a života na Kubáni, ekonomické aktuality a jiné zajímavosti. V roce 1927 vydalo Sdružení knihu „Kubáň“ nákladem 1200 výtisků. Vedení Sdružení se pokoušelo o navázání kontaktu s Kubáňci na Kubáni, ale též s jejich organizacemi ve Francii, v USA, Kanadě a v Argentině za účelem výměny informací a zkušeností při získávání pracovních příležitostí pro své členy. Při každé vhodné příležitosti, jako byl například státní svátek 28. října, připomínali představitelé Sdružení vděčnost čsl. státu, prezidentovi T. G. M. a zplnomocněnému ministrovi dr. Girsovi (garantovi Ruské pomocné akce) za pomoc, které se od nich dostalo ukrajinské a ruské emigraci.

Kozáci byli ovšem rozptýleni po celé republice, i když jejich největší množství bylo soustředěno v Čechách. Je jasné, že mnozí z nich se jen těžko dostávali do Prahy, aby se zde podíleli na kozáckém společenském a kulturním životě. Svědčí o tom dopis přípravného výboru Svazu kozáků v městě Brně, podepsaný předsedou D. Děmuškinem a tajemníkem A. Věreščanem. Jde o žádost o úřední povolení činnosti tohoto Svazu. Žádost byla podstoupena příslušnému MZV, které Zemské správě politické na Moravě dne 15. 12. 1924 zaslalo své zamítavé stanovisko tohoto, v té době nezvyklého znění: „Z důvodů mezinárodně politických MZV s utvořením spolku nesouhlasí. K hájení kulturních a materiálních zájmů kozáků v ČSR postačuje Všekozácký zemědělský svaz. Založení spolku proto shledáváme bezpředmětným.“ Podle úředních poznámek na dokumentu se zdá, že brněnští kozáci nezvolili při formulování svých cílů zrovna tu nejobezřetnější taktiku a příliš akcentovali své záměry politické ve vztahu k sovětskému Rusku. V Brně žilo více než padesát kozáků, v jeho okolí nejméně jednou tolik. Působila zde sice pobočka Všekozáckého svazu, ale místním kozákům zřejmě nevyhovovalo její příliš všeobecné zaměření bez jim blízkých ideových orientací.

Ve druhé polovině dvacátých let se situace na samotné Kubáni výrazně změnila. Demograficky došlo k ústupu ukrajinského obyvatelstva a k přílivu ruského živlu. Kubáň byla rusifikována. Část ruského obyvatelstva se smísila se starými kozáckými rodinami, část kozáků, která nebyla likvidována bolševickými represáliemi a emigrací, přetrvávala v izolaci. Také v ČSR nastupuje nová generace kubáňské emigrace, z níž mnozí již získali vzdělání na našich školách a nejsou tak těsně spojeni s nacionalistickou tradicí Kubáňské národní republiky. Nepřestávají však býti hrdí na to, že jsou kozáky. Jejich orientace je většinou racionální a pragmatická, se zaměřením na ekonomické zájmy a s přesvědčením, že Kubáň čeká v budoucnu utěšený růst a rozvoj. V tomto duchu se také chtějí angažovat.

Dne 30. 7. 1927 vydávají zakladatelé SVAZU KUBÁŇCŮ V ČSR ustavující Protokol. Zakladatelský výbor tvoří: M. Bašmak, V. Doněckij, A. Kurinnyj, M. Nesterenko, V. Omelčenko a P. Ševčenko. V Protokolu poukazují jmenovaní na dosavadní nedostatek sjednocujících snah a na výrazný antagonismus mezi základními směry kubáňské myšlenky: ruské, ukrajinské a samostatné (kozácké). Svaz je založen v ČSR za účelem sjednocení všech Kubáňců na základě aktivit sociálních, kulturně vzdělávacích a pracovních. K odstranění antagonismů má vést složení výboru ze stejného počtu členů národnosti ruské, ukrajinské a kozáků. Oficiální název Svaz Kubáňců v ČSR – L´Union des Cosaques du Kubane, se sídlem Praha 2 Na Zbořenci 8, ve funkcionalistické budově, několik stovek metrů od sídla Sdružení Kubáňců v Pštrosově ulici. Ministerstvo zahraničních věcí ČSR vyslovilo s ustavením Svazu Kubáňců souhlas dne 24. 8. 1927.

Na Zbořenci 8, Praha (sídlo Svazu kubáňských kozáků)

Představitelé Svazu vypracovali dne 14. 11. 1927 pro ministerstvo zahraničí Memorandum, v němž zdůvodňují, proč se rozhodli o založení nové organizace. Uváděli v něm, že Děnikinova bělogvardějská armáda se skládala ze čtyř pětin z kubáňských kozáků čili, že ne všichni Kubáňci byli na straně Kubáňské národní rady. Chlebem z Kubáně se živily miliony obyvatel Ruska. Na Kubáni žije a pracuje údajně i česká minorita (10 000 osob?!), která může být nadějným základem vzájemné spolupráce, v níž Kubáňci v ČSR spatřují do budoucnosti netušené možnosti. Předseda Svazu Nesterenko, spolu s J. L. Makarenkem zdůrazňovali, že v popředí zájmu Kubáňců musí být především mezinárodní organizace obchodu a transfer zboží. ČSR bylo podle nich avantgardou ve sbližování průmyslu a zemědělství, kulturním majákem pro východní zaostalé Slovanstvo. Očekávaný rychlý rozvoj Kubáně skýtá podle nich nemalé možnosti právě pro ČSR v oblasti hospodářské spolupráce a uplatnění čsl. kvalifikovaných kádrů.

Podle údajů Svazu žilo v ČSR více než 700 Kubáňců, dvě třetiny z nich, především mladých, zde získalo odborné, střední i vysokoškolské vzdělání. Svaz měl při svém založení 63 řádných členů, z nichž bylo 40 Rusů a 23 Ukrajinců, všichni původem kozáci. Výbor Svazu poukazoval na skutečnost, že současně sice existují dvě organizace Kubáňců, jejichž podpora stála ČSR miliony korun, ale Sdružení Kubáňců ztrácelo v té době své členy. Jejich původní počet byl 300, z nichž bylo 200 Rusů a více jak 90 Ukrajinců. Ve vedení však převažovali Ukrajinci. V roce 1927 mělo Sdružení již jen 60–70 členů. V důsledku nespokojenosti s vedením vystoupilo ze Sdružení i 20 členů bývalé Kubáňské národní rady, žijících v ČSR. Svaz usiloval oproti staršímu Sdružení o sjednocení všech Kubáňců bez ohledu na národnost.

Kubánští kozáci na přehlídce vítězství roku 1945

Pro úplnost je nutné připomenout, že od 3. 5. 1923 u nás existoval ještě „Sjednocený kozácký komitét v ČSR, Sdružení Donu, Kubáně a Těreku“. Ten zahrnoval Donský spolek s 350 členy, Kubáňský se 150 a Těrecký s 80 členy. Celkem sdružoval asi 550 kozáků, ale mnozí z nich byli členy i jiných organizací a spolků současně. Sjednocený kozácký komitét byl rozpuštěn v roce 1927.

Sdružení Kubáňců v ČSR se postupně omezovalo jen na činnost historicko-dokumentační. Jeho první předseda prof. F. A. Ščerbina se věnoval především jím založené Společnosti pro studium kozáků, kterou řídil až do své smrti v roce 1937. Sdružení již od roku 1921 shromažďovalo historické dokumenty a materiály o Kubáni, o Velké Ukrajině a zemích Kavkazu. V roce 1925 byl založen Kubáňský historický archiv, který roku 1929 převzalo ministerstvo zahraničí pod svůj protektorát.

Svaz Kubáňcův ČSR se rovněž věnoval propagační a vzdělávací činnosti nejen v odborně zaměřených přednáškách, ale také v tiskovinách. Jeho nejúspěšnějším edičním počinem bylo vydání knihy M. V. Omelčenkové „Kubáň – moje otčina“, obsahující 100 stran a 20 ilustrací grafika dr. Jaroslava Werstadta. Kubáňská kozácká emigrace v ČSR žila navzdory všem problémům, antagonismům, střetům a názorovým rozdílům neobyčejně bohatým životem. Ten se odrážel jak v životech jednotlivců, tak byl realizován v desítkách různých spolků pěveckých, divadelních a sportovních. Jmenujme alespoň Svaz kubáňských spisovatelů a žurnalistů (1929), Spolek kozáků absolventů vysokých škol (1926), Ruskou a Ukrajinskou obec sokolskou (1921), Ruskou matici sokolskou, Ruského orla a řadu dalších, jimž budou věnovány následující studie. Duchovní potřeby uspokojovali pravoslavní kozáci v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí, který jim byl k tomu účelu vyhrazen. Při studiu archivních materiálů s překvapením zjišťujeme, jak se kozáci navzdory své nelehké sociální situaci dokázali výtečně bavit. Pořádali koncerty, divadelní představení, besídky pro děti, pěvecká matiné, plesy, sportovní soutěže a exhibice. Mimo to dokázali také hrát hazardní hry a bohatýrsky popíjet alkohol. Při všech slavnostních příležitostech oblékali někteří své tradiční oblečení – čerkesky spolu s kynžaly.

S činností Svazu Kubáňců se naposledy setkáváme roku 1939, kdy je policejním prezidiem prověřována politická činnost některých jeho členů. Další vývoj a osudy kubáňských kozáků u nás už patří do jiné dějinné kapitoly.

Aktuálně: Stále respektovaný německý stratég generál Karl von Clausewitz (1780–1831) napsal, že Rusko nelze porazit vojenskými prostředky. Toto konstatování opakovalo několik prozíravějších prezidentů USA, a proto akceptovalo strategii domina podle Zbigniewa Brzezinského či Harvardský projekt, podle něhož je možné Rusko rozložit jedině zevnitř. Prostředky pro to jsou velmi různorodé a můžeme je aktuálně sledovat. Nás však zajímá jeden jejich výsek, související perspektivně s naším tématem:

Evropský parlament zorganizoval dne 7. 11. 2011 dle instrukcí z USA tzv. „Den Čerkeska“. Čerkesové je společný název rozsáhlé skupiny severokavkazských národů, usídlených dříve z velké části na území Kubáně. Po skončení kavkazských válek v 19. století jich značná část emigrovala nejprve do Turecka, odtud do Evropy a USA. Převahou jsou to muslimové. Čerkeské emigrantské organizace jsou v současnosti silně podporovány Jamestownským fondem (Brzezinsky, Woolsey – bývalý šéf CIA), aby svými požadavky vytvářely tlak na Moskvu. Jedná se o pokus vytlačit Rusy a kozáky ze severního Kavkazu a vytvořit tzv. „Velké Čerkesko“. Znamenalo by to rozvrácení tradiční kozácké oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem, odříznutí Ruska od Rostova na Donu a Volgogradu. Jde o tradiční prostor Kubáňského kozáckého vojska, Vševelikého vojska donského a těreckých kozáků. Věřím a doufám, že kozáci své tradiční území uhájí proti jakékoliv agresi a že i stateční Čerkesové včas rozpoznají, že jsou v tomto projektu pouze „spotřebním materiálem“ ve velké hře proti Rusku. 

Delegace kubáňských kozáků na mezinárodní konferenci „Kozáci-emigranti v ČSR“ v Praze 27. 11. 2011. Delegaci vedl doc. V. Gromov (uprostřed)

PRAMENY:

Národní archiv Praha

Sdružení Kubáňců v ČSR, MZV-RPA, Spolky cizí v ČSR 1922–1939,

 Spolek kubáňských kozáků, fond Policejního ředitelství Praha, Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR.

Fond MZV – RPA

Presidium MV Svaz Kubáňců v ČSR, Spolky a organizace

Policejní ředitelství Praha – osobní evidence

Kolektiv VŠE Praha: Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918–1945, Praha 1963

Vacek, J., Babka, L.: Hlasy vyhnaných. Periodický tisk emigrace ze sovětského Ruska (1918–1945), NK Praha 2009

Ruský zahraniční historický archiv v Praze, NK Praha 2011

Statistická příručka Republiky československé, sv. I.–II.

Fond Stratěgičeskoj Kultury www. Fondsk. ru

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Severokorejská armáda se připravuje na jadernou válku.

Severokorejská armáda se připravuje na jadernou válku.


Recenze týdne

Skrytý život Fidela Castra

Osobní zpověď osobního strážce. 17 let po boku kubánského vůdce.