logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Holobrádci

(Vybráno a přeloženo z „Die Geschite des Dragoner REGIMENT Nr. 14 – Windisch-Graetz“)

L. P. 1725 – zrození pluku

Dne 6. března 1714 uzavřel Evžen Savojský mírovou smlouvu s francouzským maršálem Villarsem, kterou Rakouské císařství získalo Španělské Nizozemí (dnešní Belgie a Lucembursko a část Holandska) a na základě této mírové smlouvy byla uzavřena generální dohoda mezi Francií a Rakouskem o stanovení hranic. Získané území dostalo název Rakouské Nizozemí. Také na základě této generální dohody získalo Rakouské císařství výsadní práva v pevnostech Furnes, Fort Knocke, Ypern, Menin, Tournay, Namur a Varentonu a všeobecná práva ve Dendermonde a v Ruremonde obsadit je svými posádkami.

Dne 24. března 1716 polní maršál hrabě Königsegg poslal hlášení císaři Karlu VI. o vojenském stavu nově získaného území a na jeho základě obdržel počátkem roku 1725 F.-M.-L. hrabě Daun rozkaz vystrojit 5 pěších a 3 jezdecké národní pluky.

Na základě rozkazu ze 4. dubna 1725 se usadil u Charleroi dragounský regiment Holstein–Nordburg, který byl sestaven z regimentů Oudivny a Paleoti po zabrání Rakouského Nizozemí a v té době jeho štáb tvořili: 1 major, 1 kaplan, 1 regimentový ubytovatel, 1 felčar, 1 adjutant, 7 kapitánů, 7 poručíků, 8 kornetů, 12 setníků, 6 plukovních písařů, 6 tamborů, 18 desátníků, 78 dragounů na koních, 171 dragounů pěších a 6 kadetů.

U Monsu byl umístěn pluk de Ligne, sestávající se z: 1 majora, 1 plukovního ubytovatele, 1 adjutanta, 1 felčara, 7 kapitánů, 9 poručíků, 8 kornetů, 12 setníků, 6 písařů, 7 koželuhů-sedlářů, 12 tamborů, 18 desátníků, 83 dragounů na koních, 185 dragounů pěších, a 2 kadetů.

Kyrysnický regiment Westerloo byl soustředěn též u Monsu a sestával se z 1 majora, 1 kaplana, 1 felčara, 1 adjunta, 1 bubeníka, 1 profousa, 12 kapitánů, 10 poručíků, 10 kornetů, 6 setníků, 9 furýrů, 9 trubačů, 27 desátníků, 167 jezdců na koních, 274 pěších a 5 kadetů.

Tyto regimenty byly císařským reskriptem a rozhodnutím dvorské válečné rady z 1. května 1725 začleněny do císařské armády a počátkem června 1725 byly soustředěny v Monsu, Charleroi a v Oudenarde a z nich byl tedy zformován i dragounský pluk. Ten následně obdržel Artikule od dvorské válečné rady a dne 1. září 1725 s nimi byl seznámen. Současně obdržel regiment text přísahy, kterou složil ve stejný den a která zněla:

„My, důstojníci a vojáci, přísaháme při Bohu všemohoucím a jeho všech svatých, že tak dlouho, jak dlouho nás Bůh při životě zachovati ráčí, budeme v našem slavném regimentu i při jeho praporci sloužiti, při našich představených, vyšších a nižších důstojnících, především však při Jeho římském císařském Veličenstvu státi; co bude třeba a bude nám uloženo konati budeme, ve všem chceme věrně, upřímně a neprodleně, bez jakýchkoliv protivenství uposlechnouti a vyhověti; nikdy od našeho regimentu a od našeho praporce, ať při taženích, v bitvách, ve ztečích, při obléhání, stejně jako při všem, co jen nastati může, ujeti, či zběhnouti; vzdáliti se ani poděkovati se nehodláme, nýbrž vždy náš praporec, stejně jako poctivé jméno a pověst našeho slavného regimentu – podle naší přísahy a povinnosti a jak se sluší a patří na čestné vojáky – ve všech případnostech hájiti, chrániti a zaštítiti chceme; nikdy ani myšlenkou připadnouti na to, jak je opustiti, od nich se vzdáliti, tím méně pak zběhnouti nechceme; a proto se zdviženými prsty, přede všemi zde pod širým nebem shromážděnými a přítomnými, slibujeme při Bohu věrně se zachovati, k čemuž nám jediný Bůh a jeho svaté evangelium pro spásu naší věčné duše dopomáhej. Amen!“

Dragouni Westerloo1725--1732

Dragounský pluk de Ligne, 1732--1758

Do hodnosti Obrist – Inhaber (plukovník-majitel pluku) byl jmenován polní maršál Jean Philipp Eugen hrabě de Merode, markýz de Westerloo, španělský Grand, Rytíř španělského Řádu zlatého rouna.

Současně obdržel velící generál F.-M.-L. hrabě Daun dekret, který mu ukládal představit pluku jeho majitele. Do hodnosti Obrista a velitele pluku byl jmenován Obrist Carl zemský hrabě Daun und Kieburg, rýnský hrabě Stein, hrabě zu Salmb. Regimentu byl představen prostřednictvím velícího generála hraběte Dauna.

Obristové, kteří byli k pluku jmenováni přímo J. V., byli představeni pluku prostřednictvím vysokého válečného komisaře. Za toto představení pluku musel Obrist – velitel pluku zaplatil generálovi-vysokému válečnému komisaři 100 zvlášť k tomu ražených dukátů. Další představování bylo provedeno prostřednictvím přítomných generálů. Poplatky byly pevně stanoveny: 100 zvlášť k tomu ražených dukátů za císařský patent vydaný dvorskou válečnou radou a 450 florentů na kancelářské výlohy.

Obrist-Wachtmeister, který prováděl akt představování důstojníků v hodnosti kapitána a nižších, obdržel od avancujících a představovaných důstojníků jeden pár jezdeckých kvalitních důstojnických pistolí.

Důstojníkovi, který v daný čas avansoval nebo byl jmenován, podal zprávu adjutant nejpozději do večera téhož dne, kdy pluk obdržel zprávu o postupu/povýšení a za to obdržel jeden dukát. Také ráno před kvartýrem avancujících, nebo jmenovaných důstojníků tamboři tuto zprávu vybubnovali a obdrželi za to příslušnou odměnu. Stejně tak náležela odměna auditorovi a plukovnímu sekretáři za provedení zápisu do plukovní kmenové knihy, např. od kapitána obdržel každý z nich jeden dukát, od poručíka nebo korneta jeden říšský tolar.

Kromě štábu měl pluk 12 rot, z nichž každá se sestávala ze 6 eskadron, a jednu granátnickou kompanii. To vše s aktivním stavem 957 mužů, 755 koní nepočítaje v to štáb. Jednotlivé kompanie nesly jméno svých velitelů a štábní kompanii, sestávající se z Obrist-, Obrist-Lieutenant-, Obrist-Wachtmeister- kompanií velel Capitän-Lieutenant.

Uniforma pluku se sestávala z červeného kabátce (Waffenrocku) který nesl černé vyložení na klopách (revérách) a na manžetách rukávů, černě byly podšity i šosy, z černé vesty, bílých úzkých nohavic, vysokých jezdeckých bot s ocelovými ostruhami, třírohého černého klobouku, nošeného jedním rohem dopředu, červeného nebo černého nákrčníku a bílých kožených rukavic s vysokými manžetami.

Vlasy byly hladce sčesány dozadu a spleteny do copu ovázaného černou stužkou. Na spáncích byly vlasy stočené do ruličky a účes byl celý bíle přepudrován.

Výzbroj obnášela jezdecký palaš, černou koženou patrontašku, dvě jezdecké pistole a karabinu, granátníci měli navíc kabelu na granáty a v té době představovali elitu pluku. Na čtyři muže připadala jedna stanová plachta a jeden kotlík na vaření (Kochmaschine). Navíc měl regiment 2 polní tříliberní děla. Německé sedlo bylo z bukového dřeva, precizně potažené kůží, s přední a zadní rozsochou okovanou mosazným plechem a potažené březovou kůrou, posedlí bylo z telecí kůže polstrované a prošívané, se silnými mosaznými přezkami a ocelovými třmeny.Uzdečka byla kožená, vybavená pákovým udidlem, uzda byla dlouhá, též kožená a dělená.

Uniforma důstojníků byla zdobena zlatými dracounovými portami a obdobně byly stejnými portami olemovány klobouky. Počet port na červených koňských čabrakách, označených vyšitými iniciálami majitele pluku (později, za sedmileté války iniciálami MTF), označovaly hodnost jezdce.Ta byla poznat i podle tzv. špacírštoku (vycházkové hole). Poddůstojnící nosili hole z lískového hlazeného dřeva, kornet nosil řemen od standarty (bandalír) a reprezentativní jezdecký bičík, poručík měl lakovanou hůl bez dalšího označení, Obrist-Wachtmeister měl tzv. španělku zakončenou u rukojeti stříbrným knoflíkem, kapitán měl stejnou hůl ukončenou kostěným knoflíkem, Obrist-Lieutenant měl hůlku zdobenou zlatým řetízkem a konečně Obrist-Commandeur měl španělku lakovanou a s rukojetí zakončenou zlatým knoflíkem.

Povyšování se dělo podle tehdejšího předpisu, tzn., že důstojníci kompanií byli povyšováni z rozhod-nutí velitele pluku a potvrzováni velícím generálem, důstojníci štábu byli povyšováni na návrh velitele pluku a velícího generála přímo císařem.

Dragoun obdržel měsíční žold 4 německé zlaté, později to bylo 5 guldenů a 12 brabantských soldů. Granátníci měli 4½ něm. guldenů. Tato suma měla své pojmenování: jedna porce. Štábní ostraha a Regimentstambor měli měsíčně 1½ porce, furýr dostával 2, Wachtmeister 3, kornet 4, poručík 5, Capitan-Lieutenant 8, kapitán 12, kaplan a Wachtmeister-Lieutenant (adjutant) 2½, chirurg 3, profous, ubytovatel a plukovní chirurg měli 4, Auditor-sekretář 5½, majitel a štábní důstojníci měli stejně jako kapitán 15 porcí a nad to ještě majitel měl dalších 50, Obrist-Commandeur 15, Obrist-Lieutenant 5 porcí.

Na krmení pro koně byla stanovena měsíční částka ve výši 1 porce, tj. 2 něm. guldeny; pro majitele to bylo 12 porcí, Obrist dostával 8, Obrist-Lieutenant 6, kapitáni 3, poručíci a korneti 2 a furýr měl právo na 1 porci. Strava byla na měsíc ve stejné výši 2 něm. guldenů: každému muži do hodnosti Wachtmeistera v hodnosti 1 porce, kornet 2, poručík 3, kapitán 4, Obrist-Lieutenant 8, Obrist 10 a Obrist- Inhaber 20 porcí. Z těchto peněz bylo hrazeno ubytování, strava a péče o koně (štolba).

Sestavu pluku určoval předpis z r. 1701, ke kterému v r. 1716 přibyla norma stanovující rozšíření pluku o granátnickou kompanii.Commandant velel eskadroně, ve které jednotlivé kompanie neměly přesné bojové vymezení.

Velitelé kompanií stáli 5 kroků před středem eskadrony do které byly jejich kompanie začleněny, vždy dva vedle sebe. Obrist stál před středem eskadron tvořících pravé křídlo a Obrist-Lieutenant stál před středem eskadron tvořících levé křídlo.Obrist-Wachtmeister stál před středem regimentu deset kroků před středem nastoupené jednotky.Ve vzdálenosti pěti kroků od Obrista stál Wachtmeister-Adjutant.

Plukovní bubeník se nacházel pod tzv. bubenickou stráží, která se sestávala z jednoho desátníka a dvanácti mužů před štábní a první eskadronou, standarttregři jednotlivých kompanií stáli každý 5 kroků před svojí kompanií.

Eskadrona byla rozdělena do dvou pelotonů (divisionů) a každý peoloton do dalších tří družstev (3 Zuge). Před dvěma pelotony stáli poručíci a korneti jako velitelé, poddůstojníci stáli na křídlech pelotonů před čelem nastoupených jednotek. Celý regiment byl nastoupen ve dvou řadách, přičemž mezi oběma řadami jezdců byl dodržován takový rozestup, aby byl umožněn volný pohyb koní, pěší byli nastoupeni obdobným způsobem.

Remonty pro dragouny nesměly být mladší 4 let a starší 7 let.Výška v kohoutku musela být minimálně 15 pěstí.Nákup koní, výstroje a výzbroje si důstojníci zajišťovali z vlastních prostředků. Pro rekruty bylo stanoveno verbovné 20 florintů na osobu a koně rekrutům nakupoval regiment.

Důstojnický sbor nově ustaveného dragounského pluku Westerloo měl v září 1725 toto složení:

Obrist – Inhaber:

Obrist – Commandant:

Obrist-Lieutenants

Obrist-Wachtmeister

Quartiermeister:

Hauptleute:

Agregierte:

Capitan-Lieutenant:

Lieutenants:

Fähnriche:

Z kyrysnických regimentů Portugal a Vehlen, nacházejících se v té době ještě v Nizozemí, a z dalších sedmi pěších pluků byly vytvořeny tři regimenty – Los Rios, Gurinetti a de Ligne, jeden dělostřelecký pluk a jedna ženijní brigáda. Tyto, stejně jako dragounský pluk Westerloo, obdrželi svoje vlastní privilegia, byla určena služební řeč a systém velení. Jako služební řeč byla stanovena francouzština.

Dosud velící generál hrabě Daun odešel počátkem prosince na nové místo v Mailandu a velení převzal F.-M.-L. Vehlen. Arcivévodkyně Maria Elisabeth, manželka guvernéra Rakouského Nizozemí, převzala nad jmenovanými pluky patronát.

1726–1732

V červenci 1726 objednal Obrist 450 karabin v Lutychu, v prosinci obdržel regiment rozkaz doplnit stav koní a z dvorní válečné rady obdržel 40 guldenů na rekruta na nákup zbraní a protože nákup koní se nemusel setkat s očekávaným úspěchem, bylo regimentu posláno z Uherska 450 koní.

Verbováním byl doplněn početní stav regimentu k čemuž regiment obdržel více verbovacích míst. Každému verbovacímu důstojníkovi (verbířovi) přináležel 1 furýr, 1 felčar, 1 tambor, 1 sedlář, 1 kovář a z každé kompanie tři nebo čtyři muži na ochranu.

Na verbovacím a shromažďovacím místě musela být udržována pevná kázeň a čistá výstroj, žádné výstřelky nebyly tolerovány. Byl vyžadován velký pořádek, za což byl verbovací důstojník osobně odpovědný a bylo to i jmenovitě uvedeno ve verbovacím patentu od dvorské válečné rady a guvernéra Nizozemí.

Rekruti nesměli být nemotorní, hloupí a upovídaní, měli mít mužný vzhled, dobrý vzrůst a požadovanou fyzickou kondici. Předpis nedovoloval najímat zloděje, dezertéry, pohodné (rasy), nebo podobná individua, rekruti nesměli mít tělesnou vadu. Základem výběru bylo přísloví: „Šelma zůstane šelmou po celý život“.

Kováři, řezníci, formani, zedníci byli verbováni s velkou oblibou, protože se vědělo, že regiment potřebuje mnoho řemesel, jako např. sedláře, koželuhy, ševce krejčí, pekaře, provazníky. Vítáni byli též mladíci z dobrých řemeslnických a měšťanských rodin, děti ze šlechtických rodů a studenti, ze kterých se rekrutovali dobří furýři pro jejich znalosti cizích řečí. Velice přísně bylo zakázáno verbování nových rekrutů za pomoci alkoholu.

Každý verbující důstojník obdržel vlastní verbovací patent, kterým se prokazoval a tam, kde bylo verbováno, se za doprovodu bubnů veřejně předčítal. Jezdecké regimenty nemohly ve městech verbovat tak otevřeně jako regimenty infanterie, protože mezi mládeží byla služba u jezdeckého pluku velice považována a žádána a tak by volný nábor mohl vést k zániku některých řemesel, či obchodu v daném místě.

Každý naverbovaný rekrut ihned obdržel stejnokroj, palaš a patrontašku a samozřejmě i příslušný verbovací žold. Když rekruti dorazili k regimentu, nejdříve si nováčky z jejich řad vybrala k doplnění stavu Lieb-Compagnie, pak následovaly ostatní – každý rekrut napsal na lístek své jméno a kompanie si vylosovaly potřebný počet lidí na doplnění stavu. Nato byli rekruti zapsáni do seznamů jednotlivých kompanií a do plukovní knihy.

Do granátnické kompanie byly vybíráni rekruti vysokého a mohutného vzrůstu a u kompanie museli sloužit celých šest let. V reglementu bylo přímo uvedeno: Granátník nesmí vypadat zženštile, bázlivě, nesmí být snědého vzhledu a smíšek.

Když zemřel Obristlieutenant, Obristwachtmeister, nebo jiný příslušník štábu ab intestato bez dědiců, nebo jiných pokrevních příbuzných, pak Obrist pronesl nad hrobem řeč a určil jako dědice regiment. U jiných důstojníků a ostatních vojáků v takovém případě řeč nad rakví pronesl Rittmeister. Majetek zemřelého Obrista v takovém případě převzal generál, pod jehož velením se pluk nacházel.

Další dědění majetku probíhalo následovně: Obrist zdědil po zemřelém Obrist-Lieutenantovi, Obrist-Wachtmeisterovi a Rittmeisterovi jeho nejlepšího jezdeckého koně s čabrakou, sedlem a uzděním a párem jezdeckých pistolí. Obdobně Rittmeister obdržel věci po zemřelém Lieutenantovi nebo kornetovi.

Tambor obdržel jako poplatek za slavnostní bubnování pár jezdeckých bot od Rittmeistera, Lieutenanta a korneta, od poddůstojníků pak špacírštok. Wachtmeister-Lieutenant obdržel po zemřelých štábních a ostatních důstojnících klobouk.

Začátkem roku 1727 v Rakouském Nizozemí převzal vrchní velení F.-M.-L. Zumjugen a v květnu odvelel z Oudenarde 100 dragounů do Courterai.

V roce 1728 vydal F.-M.-L. hrabě Regal Služební a Cvičební Řád (Dienst- und Execier-Reglement), který byl jednodušší a méně obsažný, než do té doby pro císařskou armádu platný předpis z r. 1699. Následně po tomto Patentu ze 3. ledna 1728 byl představen Obrist-Lieutenant baron Kesseln jako Titular-Obrister (čestný velitel) a dne 9. března byl jmenován do hodnosti Obrista Carl hrabě zu Daun und Kieburg, říšský hrabě Stein, a hrabě zu Salmb za své zásluhy a za postavení regimentu Westerloo/de Ligne včetně zhodnocení jeho statečnosti při polním tažení, především za statečnost v bitvě u Hochstadtu, za kterou byl povýšen do hodnosti General Feld-Wachtmeister. Patentem ze dne 13. prosince 1728 byl povýšen do hodnosti Obrista velícím generálem F.-M. baronem Zumjungenem. Jako velitel regimentu byl regimentu představen Obrist-Lieutenant Louis Theodor Dongia baron de Couriérres et d‘ Ourges.

V říjnu 1729 dostal regiment 200 koní zakoupených v Hannoveru a rozkazem velícího generála z října 1730 bylo nařízeno, že … „důstojníci mají věnovat takovou péči své uniformě, jakou věnují menáži a nenosit je s frajerstvím a lehkomyslností.“

Titulární Obrist-Wachtmeister Pastvin byl zařazen do stavu regimentu, titulární Obrist baron Kesseln se stal velitelem v Necherlen, a na přímluvu arcivévodkyně Marie Elizabeth byli v prosinci 1730 povýšeni a pluku představeni: Obrist-Wachtmeister Louis hrabě de Brveque do hodnosti Obrist-Lieutenant a kapitán rytíř Vandamm do hodnosti Obristwachmeister.

Kapitán hrabě de Clerfayt byl 1. března 1731 ustanoven velitele v Binch a u své kompanie byl, na návrh její císařské výsosti arcivévodkyně Marie Elistabeth, do hodnosti kapitána povýšen volontér hrabě de Thiennes, rytíř de Rumbcke.

V červnu 1731 dostal regiment 130 remont a pak od dragounských regimentů de Savoy, Wadderborn a Philippi muže k doplnění stavu poddůstojníků a i koně a od verbovacího kapitána Rattig z pluku Philippi více rekrutů k doplnění řadového mužstva.

V listopadu 1731 byl Lieutenant Kraula jmenován dvorním adjutantem a nato v prosinci byly odeslány 2 eskadrony pod velením Obrist-Wachtmeistera rytíře Vandamme do Lucemburku. Současně ostatní oddíly se přemístily od Ath a Oudenarde zpět do Nechrlen kvůli velkému zdražení krmení pro koně.

V březnu 1732 získal regiment od dragounského regimentu du Fort jednoho kapitána, 1 Lieutenanta, 1 Wachtmeistera, 2 desátníky a 100 mužů a tak regiment dosáhl svůj základní početní stav 957 mužů a 957 koní.

Nařízením dvorské válečné rady z 18. dubna 1732 byl souhrnně pro vojsko vydán Patent J.V. císaře Karla VI., který ab intestato platil od 5. května 1720 a obsahoval 101 paragrafů, se kterými byli seznámeni všichni dotčení a to především Obristové – majitelé a Obristové – velitelé pluků.

Dne 12. září 1732 zemřel Obrist-Inhaber regimentu polní maršál Jean Philippe Eugéne hrabě de Merode a du Saint Empire, markýz de Westerloo, španělský Grand, rytíř Řádu zlatého rouna, baron de Petersheim, Obrist pluku Vallonů a guvernér Namuru. J. V. císař Karel VI. Patentem ze dne 26. září 1732 jmenoval do hodnosti Obrist-Inhaber F.-M.-L. Ferdinanda prince de Ligne, markýze de Rubai.

Protože každý majitel pluku měl právo určit, jaké barvy bude mít uniforma jeho regimentu, nový majitel rozhodl, že dragounský pluk de Ligne bude mít kabátce mechově zelené barvy s cihlově červeným vyložením na revérách a na manžetách a se stejnou barvou podšitými šosy. Jezdecké kalhoty byly z jelenice. Do té doby používaly regimenty kabátce buď v barvě bílé, nebo modré.

L.P. 1756–1763 – Holobráci vstupují na válečnou scénu

Dne 20. března 1756 oznámil guvernér dvorské válečné radě, že nákupčí koní Schwepper dodal regimentu velmi dobré koně a že verbování kapitána Calgary v Churkolnu, Julkách-Bergu a Neuwiedu mělo takový úspěch, že všechny nizozemské pluky dosáhly plných stavů mužstva i koní.

15. června téhož roku zakoupil Hauptmann Doplet hodnost Fähnricha pro hraběte de Trazegnies za 1000 brabantských guldenů. Současně regiment oznámil dvorské válečné radě, že nepotřebuje žádné absolventy Akademie, protože volontéři baron de Gyei, hrabě de Curroi, Van der Breuq a rytíř d‘ Ornon u pluku slouží dostatečně dlouho a mohou být povýšeni do důstojnických hodností.

Dne 26. září 1756 obdržel regiment rozkaz, aby byl připraven na první vyzvání pochodovat, ihned po návratu nemocných, spolu s kyrysnickým regimentem Anhalt-Zerbst a pěšími regimenty Jung- Colloredo, Platz a Wied do říše a tam se připojit k císařské armádě.

Mírem, uzavřeným v Cáchách, ztratilo J. V. císařovna Maria Theresia jednu z ekonomicky silných částí říše a to horní Slezsko, kterého se musela vzdát ve prospěch Pruska stejně tak, jako Kladského hrabství. Této ztráty nikdy nepřestala litovat. Její státní kancléř hrabě Kaunitz se snažil počátkem r. 1756 dostat Prusko do izolace, což neuniklo pozornosti pruského krále Fridricha II.

Ten, na základě aktivit rakouského kancléře, pruský král zmobilizoval armádu a v srpnu 1756 pronikl do Saského kurfiřtství a Sasko obsadil. Okupaci se podařilo uniknout regimentu švališérů, který v té době byl na pochodu do Čech k posílení armády maršála Browne a který byl později začleněn do uskupení F.-M. hraběte Dauna.

Začátkem září přešel Fridrich II. se svojí armádou severní hranice Čech u Ústí n. Labem. Proti němu byla vyslána armáda pod velením maršála Browne, která se s pruskou armádou střetla 1. října 1756 u Lovosic. Maršál Browne proti pruské přesile předvedl své vojenské umění a aby unikl drtivé porážce, úspěšným taktickým manévrováním armádu vyvedl z bitvy a ustoupil směrem do Středních Čech. Pruský král nevyužil této výhody, ustupující císařskou armádu nepronásledoval a koncem měsíce, vědom si blížící se zimy včetně možných problémů s ubytováním a zásobováním armády na cizím území, se s armádou stáhl zpět do Slezska a Saska.

Nizozemské pluky obdržely již v září rozkaz, aby byly připraveny k pochodu, ale teprve počátkem listopadu 1756 zahájily pochod po vytčené trase. Regiment de Ligne nejprve táhl na Lucemburk, kde se k němu připojily tam převelené 2 eskadrony a pod velením G.-M. prince Stollberga se dal regiment na pochod do říše do podunajské kotliny spolu s regimenty infanterie Los Rios a Arenberg směrem k Rýnu, který překročily 15. prosince u Oppenheimu. Během tohoto pochodu přišel rozkaz změnit směr a namísto do podunajské kotliny dostaly pluky rozkaz pochodovat přes Norimberk a Horní Falc do Čech. Současně byl vydán rozkaz, aby se jeden důstojník urychleně odebral do Prahy a převzal tam spížní vozy a železné kříže, které se drátem připevnily do klobouků, a které měly ochránit hlavy vojáků před sečnými ranami. V té době Obrist a důstojníci štábu a vyšší důstojníci měli nárok každý na jeden nákladní vůz, nižší důstojníci, šikovatelé a felčaři se museli spokojit s jedním nákladním koněm. Pro každou čtveřici vyšších důstojníků štábních i řadových se počítalo navíc s jedním vozem cestovním.

Před koncem ledna 1757 dorazil regiment de Ligne do Čech a štáb se třemi kompaniemi se ubytovaly v Sušici, 2 kompanie v Kašperských Horách, 3 kompanie v Horažďovicích, 1 kompanie v Rabí, 2 kompanie ve Volyni, 1 kompanie v Hradešicích a 1 kompanie v Boleticích.

Později dostal regiment rozkaz přemístit se k jezdeckému uskupení G.d.C. Serbelloni, které drželo pozice u Hradce Králové na ochranu severní hranice říše. Během pochodu do východních Čech obdržel regiment Reskript, kterým byl Obrist le Febueé převelen 17. ledna 1757 v hodnosti General-Feld-wachtmeister k vrchnímu velení armády v Čechách a na jeho místo byl jmenován Obrist-Lieutenant de Thiennes s povýšením do hodnosti Obrist-Commandant. Generál le Febueé dovedl regiment až do tábora u Hradce Králové, kde v rámci přehlídky byl regiment seznámen s provedenými změnami. Kompanie se na pár dní ubytovaly v Jedlové, Poříčí, Trutnově a Warnsdorfu odkud vyjížděly na patroly k ochraně hranic. 12. ledna 1757 byl pluku přečten Reskript ve kterém se pravilo: …“Jeho císařský královský Majestát chová přání a příslušnou náklonnost co nejmilostivěji vyzdvihnouti vojenské zásluhy a proto rozhodl, že každý důstojník, který sloužil 30 let a od svých představených příslušná dobrozdání obdržel, budiž povýšen do rytířského stavu aniž by jakýchkoliv poplatků platit musel.

Dne 16. dubna 1757 však byl vydán nový Reskript, kterým byl původní (shora zmíněný) upraven tak, že důstojník za svoji službu nebude povýšen do rytířského stavu, ale jen do šlechtického stavu (Edler) a že Diplom o povýšení obdrží po zaplacení 94 zlatých a 16 krejcarů, které připadnou na vyhotovení erbu a diplomu.

Kovové kříže, nafasované 6. ledna 1757 v Praze byly upevněny do klobouků, uzdy byly proti sečným ranám omotány drátem a bylo nařízeno cvičení, aby pluk byl bojeschopný. To proto, že v té době pluk převážně tvořili nezkušení nováčci, kteří proto byli všeobecně nazýváni holobrádci (to z toho důvodu, že knír byl tehdy v armádě povinný a nosit jej mohl každý voják na znamení, že prošel bojem).

Dne 13. března byli povýšeni: Obrist-Wachtmeister Eugen rytíř Thoricourt do hodnosti Obrist-Lieutenant, Grenadiere-Hauptmann Robert de Nouvelle do hodnosti Obrist-Wachtmeister.

2. dubna dostal regiment k možnému doplnění 70 koní a 9. dubna se konal ceremoniál, při kterém byl do hodnosti Hauptmann povýšen Lieutenant Henri du Pont, Cornet-Fähnrich Antoin de Peremanns byl povýšen do hodnosti Lieutenant a Wachtmeister Louis Simon do hodnosti Cornet.

V té době císařskou brannou moc představovalo 100 batalionů, 111 granátnických kompanií a 198 eskadron.

Princ Carl von Lothringen, guvernér Rakouského Nizozemí, který se zasloužil o ustavení regimentu de Ligne, byl jmenován vrchním velitelem císařské branné moci v Čechách a na nejvyšší rozkaz rozdělil císařskou brannou moc na čtyři armády:

1. armáda pod velením F.-M.-L. hraběte Arenberga se sídlem v horním Chebsku,

2. armáda pod velením F.-M. hraběte Browne se sídlem v dolním Chebsku,

3. armáda pod velením F.-Z.-M. hraběte Königsegg se sídlem v Dolním Slezsku (Bunzlau),

4. armáda pod velením G.d.C. hraběte Serbelloni se sídlem v Hradci Králové.

Ve 4. armádě působil i regiment de Ligne spolu s kyrysnickým regimentem Anhalt-Zerbst a oba byly zařazeny do brigády, které velel G.-W.-M. hrabě Argentau. Regiment v té době měl 12 dragounských kompanií a 1 granátnickou kompanii se stavem 796 mužů a stejným počtem koní.

Pruský král Fridrich II. měl v té době též 4 armády, které koncem dubna znovu překročily severozápadní a severní hranice a vstoupily na území Čech. Bez většího odporu se dostaly až ku Praze, kde po jednodenní bitvě 6. května porazily císařskou armádu a Prahu obklíčily. Poražená armáda spolu s vrchním velitelem princem Carl von Lothringen a těžce zraněným F.-M. Browne ustoupila za hradby pražské pevnosti a s podporou občanů odolávala útokům pruské armády.

Dne 5.května 1757 převzal velení nad 4. armádou „Serbelloni“ F.-M. hrabě Daun. Ta se po zprávě o ataku pruského uskupení generála Schwerina na Prahu soustředila kolem Hradce Králové a dostala rozkaz dvorské válečné rady k přesunu na Prahu s cílem odrazit pruskou armádu.

Dne 6. května během pochodu na Poděbrady obdržela 4. armáda zprávu o pro císařskou armádu nešťastném výsledku bitvy u Prahy. Dne 7. května táhl regiment de Ligne v předvoji 4. armády směrem na Český Brod a teprve během tohoto pochodu se dozvěděl o výsledku bitvy u Prahy a proto jako předvoj pochodující armády byli vysláni husaři z regimentu Nadásdy ve směru na Prahu k rekognoskaci terénu. 9. května k Českému Brodu ustoupil granátnický regiment Puebla, protože obdržel zprávu o tom, že pruský král vyslal od obklíčené Prahy 48 eskadron pod velením generála Ziethena k rekognoskaci terénu ve směru na Český Brod a 4. armáda se u Českého Brodu utábořila.

Pruské hlídky před Českým Brodem narazily na předsunuté Nadásdyho husary, kteří okamžitě spustili poplach a 4. armáda byla v jednom okamžiku připravena k boji. Jakmile to zjistil gen. Ziethen, odtáhl zpět ku Praze, kde o pohybu 4. císařské armády informoval pruského krále.

Polní maršál hrabě Daun po této rekognoskaci nejdříve přeskupil armádu v očekávání střetu a protože k němu nedošlo, v noci z 9. na 10. května přesunul armádu směrem na Plaňany a 11. května zastavil u Kolína. To vzbudilo naděje pruského krále, který nařídil princi Tevern, aby se svým uskupení vytáhl proti Českému Brodu. Maršál Daun však nečekal, ustoupil s armádou na linii Starý Kolín – Kutná Hora a utábořil se u Čáslavi, kde se spojil s uskupením G.d.C. Serbelloni, čítajícím 16.000 mužů. Regiment de Ligne se v rámci tohoto přesunu utábořil ne levém křídle uskupení 4. armády pod velením G.-W.-M. hraběte Starhmberga a F.-M.-L. hraběte Kolowrata. V tomto ležení dostal regiment smutnou zprávu, že během nocování v Bruselu v ranních hodinách dne 9. května zemřel Obrist-Inhaber F.-M. Ferdinand princ de Ligne, markýz de Rubais.

Na základě zpráv o obléhání Prahy bylo všem ve Vídni jasně zřejmé, že armáda maršála hraběte Dauna se stala poslední naděje monarchie a proto všichni vyvíjeli nemalé úsilí směřované k posílení uskupení u Čáslavi. Denně do tábora 4. armády přicházely čerstvé posily, takže v krátké době armáda měla 53 000 mužů ve zbrani.

Zatím, co 4. císařská armáda setrvávala v klidu a posilovala své stavy, pruský princ Bevern obdržel posily od Prahy a 5. května zahájil přesun směrem na Kutnou Horu odkud se levé křídlo Daunova uskupení stáhlo zpět k Německému (Havlíčkovu) Brodu a zaujalo postavení u Golčova Jeníkova.

Situace v obležené Praze se stávala stále kritičtější a vrchní velitel princ Carl von Lothringen hlásil do Vídně, že jestliže nebude obklíčení zlikvidováno do 20. května, bude nucen s ohledem na tenčící se zásoby jídla a střeliva vydat Prahu pruskému králi.

Na základě toho obdržel F.-M. hrabě Daun dvě depeše, kterými mu osobně J. V. císařovna Maria Theresia uložila vytáhnout se 4. armádou na pomoc Praze.

12. května zahájil F.-M. hrabě Daun pochod od Golčova Jeníkova směrem na Červené Janovice, kam armáda dorazila následující den a 14. května došla do Malešova. Tam se regiment de Ligne spojil se svojí granátnickou kompanií, která zde tábořila a sledovala pohyb předsunutých hlídek prince Bevern, které se pohybovaly v prostoru Malešov, Suchdol a Zásmuky. Odpoledne 16. května císařská armáda dorazila ke Krychnovu, kde se regiment de Ligne utábořil na dvou místech na pravém křídle zaujaté linie spolu s kyrysnickým plukem Portugal (pozdější dragounský pluk č. 9) v jezdeckém uskupení, jehož velitelé byli G.-W.-M. kníže Lobkowitz, F.-M.-L. hrabě O’Donell a G.d.C. hrabě Serbelloni.

K jezdeckému uskupení generála Nadásdyho byl přiřazen regiment saských švališérů v počtu 1700 mužů, kterým se podařilo uniknout ze Saska před jeho okupací Prusy.

U Krychnova zůstala armáda do 17. května. V tento den se od Prahy vydal na pochod samotný pruský král Fridrich II. v čele 12 000 vojáků, u Kouřimi se spojil s uskupením prince Bevern a zahájil pochod proti císařské armádě směrem na Plaňany. Tento pochod přinutil F.-M. hraběte Dauna změnit postavení armády a tak v noci ze 17. na 18. května pravé křídlo zaujalo postavení na Křečhořském návrší a levé křídlo stanulo na úbočí vrchu Kamýk u Bošic.

Regiment de Ligne ve spojení se třemi kyrysnickými a třemi dalšími dragounskými pluky, které spolu tvořili jezdecké uskupení Serbelloni na pravém křídle, strávili noc na Křečhořském návrší jižně od Chocenic v úvoze cesty vedoucí směrem na Břežany.

První paprsky slunce 18. května 1757 osvítily předvoj císařské armády u Plaňan a zastihly vojáky regimentu de Ligne již nastoupené, se smeknutými klobouky, v jedné řadě se svými koňmi a polní páter Gotfried Fouquet jim v souladu s předpisy udílel svaté požehnání.

Bitvu 18. června 1757 očekával regiment s velitelským sborem ve složení:

Obrist-Commandant

Obrist-Lieutenant

Major:

Feldpater:

Quartiermeister:

Auditor u. Sekretär

Adjutant:

Fourier-Commandeur

Train-Commandeur

Chirurg-Major:

Capitän:

Lieutenants:

Enseignes:

Wachtmeister:

Fouriers:

Feldscheers:

Corporale:

V 6 hodin ráno se na císařské cestě ukázalo čelo kolony pruského vojska pochodujícího směrem od Plaňan na Kolín. V 8 hodin dorazilo čelo kolony ke statku Zlaté slunce (dnešní motorest). V těchto místech nechal pruský král pochodující kolonu zastavit, roztažené útvary sevřít, potom vojáci se vojáci otočili vpravo v bok a na rozkaz krále postoupili o 300 kroků. F.-M- hrabě Daun, který stál na vrchu Kamýk, pár kroků před řadami regimentů, pozoroval pruský manévr.

Prusové zůstali stát poklidně a souběžně proti nim též císařští. Obrist hrabě de Thiennes se nacházel spolu s dalšími důstojníky štábu v Daunově blízkosti. Nikdo z nich si nedovedl vysvětlit klid Prusů.

Konečně pruský král nechal své vojáky ustoupit z původního postavení, rozhodl se obejít pravé křídlo císařských a ve zkosené linii na pravé křídlo zaútočit.

V půl jedné se směrem od Kolína dal do pohybu předvoj seskupený z 1 dragounského regimentu a sedmi batalionů jako jedna velká masa jezdectva a v okamžiku následovala celá pruská armáda.

Pruský manévr nenechal nikoho na pochybách kam směřuje útok a proto F.-M- Daun vydal rozkaz divizi Wied, aby se ze zálohy rychlým pochodem přesunula na pravé křídlo, které se opíralo o dubový hájek u Křečhoře. Jezdecké uskupení Nadásdy se u Radovesnice za zmiňovanou dubinou postavilo do výchozího postavení, kde se nacházel i regiment de Ligne hned vedle saských švališérů.

Asi v půl druhé se pruský předvoj zformoval do útočné linie na Křečhoř, kam se valilo pruské jezdectvo podél Kutlířů. Protože Křečhoř byla Prusy obsazena, donutilo pruské jezdectvo, pokračující v útoku, jezdecké uskupení Nadásdy k ústupu úvozem u Radovesnice.

Vtom musela pruská jízda útok zastavit, protože byla kosena nemilosrdnou palbou pěchoty skryté v dubovém hájku, která ji donutila ustoupit ke Kutlířům.

V té době současně se zbytek útočící pruské armády stočil a ponechávaje Chocenic po své pravé straně, zaútočil na Křečhořský vrch. Protože útok vypadal slibně, zaútočili Prusové v síle jednoho batalionu na dubový hájek, který se jim nepodařilo dobýt a který se jim později stal osudným. Stejně tak pruská infanterie zaútočila od Chocenic a v následujících hodinách podnikla bezúspěšně pět útoků na císařskou pěchotu. Teprve po sedmém útoku donutila divizi Wied k ústupu.

Maršál Daun, vida, že hlavní útok směřuje na pravé křídlo, přemístil se se štábem na Křečhořský vrch. Nadásdyho jízda v té chvíli zaútočila na pruskou jízdu, byla však přesilou odražena a v útoku nepokračovala. Hustá palba střelců a pěchoty skrytých v dubině donutil Prusy opět k ústupu zpět na Kutlíře. V té době se situace pro císařské stávala neudržitelnou, protože dragounský pluk Stechow s výhledem na vítězství zaútočil na ustupující bataliony divize Wied a protože pruská infanterie postupovala na výšiny vedle dubového hájku.

V této pro císařskou armádu kritické chvíli se pohnuli sasští švališéři na pomoc divizi Wied, zaútočili s vynikající bravurou na nepřátelskou pěchotu a donutili ji k ústupu. Hned nato se opět nepřátelská pěchota rychle seskupila do houfu a protože se v blízkosti nacházely i jejich rezervy, obklíčili hrdinné saské švališéry a těžce je ostřelovali. Švališéři se pod touto smrtonosnou palbou stáhli zpět k jezdeckému uskupení Serbelloni.

Obrist hrabě de Thiennes postřehl tento nebezpečný moment, rychle předstoupil před v blízkosti stojícího F.-M. hraběte Dauna a s obnaženým palašem v ruce požádal o dovolení zaútočit se svým regimentem. Velký počet mladých „holobrádků“, ze kterých se regiment sestával, nedával důstojníkům štábu mnoho naděje, přesto polní maršál řekl: … „Nemáte ale mnoho šancí se svými holobrádky.“

„Přesvědčte se“..., odpověděl hrabě de Thiennes, předjel před regiment a zvolal: „Holobrádci, ukažte těm s vousy, že sice nemáte vousy, ale máte zuby, kterými dovedete řádně pokousat a že ne vousy, ale činy dělají z mužů hrdiny!“

Tato slova měla zapalující účinek. Regiment se pohnul kupředu, zazněl signál k útoku a regiment se pomalým klusem spolu se saskými švališéry hnul k útoku. Koně posléze přešli do cvalu a regiment se vrhl na tři nepřátelské pluky, které vzápětí smetl z bojiště. Po tomto úspěchu se valonští dragouni znovu semkli se saskými švališary a společně zaútočili na pěchotu pruského generála Hülsena, která útočila na výšinu západně od dubového hájku.

Nepřátelská jízda se rychle vzpamatovala a ze tří stran zaútočila na Sasy a Valony. Ti se sevřeli v jedno velké quarré a střílejíce na všechny strany odolávali útokům. Přes smrtonosnou palbu nepřítele vyrazili Sasové a Valoni znovu do útoku a podařilo se jim dobýt zpět výšinu u dubiny, kde okamžitě zaujala opět své pozice do té doby ustupující divize Wied. Regiment de Ligne pokračoval v neutuchajícím střetu s nepřáteli a v hustém dýmu po střelném prachu neměl možnost pomýšlet na sešikování. A tak v eskadronách, nebo seskupen v jednotlivých oddílech podstupovali hrdinní Valoni útok za útokem, které vedl svým zářným příkladem Obrist-Lieutenant rytíř Thoricourt. Jakmile kolem sebe shromáždil oddíl jezdců, ihned se vrhal do dalšího střetu. V tomto neutuchajícím boji zazářilo mnoho do té doby nevídaných statečných činů, které určily budoucnost regimentu. Např. Volontér Corporale Ludwig von Pfortzheim, pozdější Obrist regimentu, se zapsal do čestných stránek regimentu svým hrdinstvím na tomto i na pozdějších bojištích a zůstal tak věren cti regimentu. Stejně jako ostatní důstojníci, i on pronásledoval zbytky nepřítele s takovou vynikající bravurou pod nepřátelskou palbou, že se dvěma oddíly jezdectva smetl nepřítele a ukořistil dvě polní děla.

Jeho statečnost ocenil i Lieutenant Le Febueé, který, umíraje na bojišti v tratolišti vlastní krve a obklopen svými vojáky, ochraňujícími jej před nepřítelem, věnoval rytíři von Pfortzheimovi své zlaté kapesní hodinky jako ocenění chrabrosti.

Po dlouhém boji a potom, co nepřátelská pěchota byla totálně útokem zčásti pobita a zčásti donucena k ústupu, seskupil se regiment opět u dubového hájku, který, jako svědek statečných činů, již dnes bohužel více neexistuje.

V průběhu ústupu nepřítele měla divize Wied čas seskupit se a zaujmout nové postavení, ale i Prusové se bili s velikou statečností, ale přesto, vyčerpaní dlouhým bojem jezdectva obou stran, končili ústupem. Bylo asi půl páté, když byla pruská pěchota opuštěna svojí jízdou. Císařská jízda vystihla tento rozhodující moment a v jednom okamžiku se vrhla na houfy pěchoty prince Morize a generála Hülsena, které nevydržely nápor valonských dragounů a saských švališérů a daly se na překotný ústup prostorem mezi Chocenicemi a Bříství směrem k císařské silnici. Během tohoto útoku regiment de Ligne zajal jednu dělostřeleckou baterii.

S nástupem noci slavila císařská armáda díky velikému úsilí svých důstojníků a vojínů nejen veliké vítězství nad Prusy, ale i záchranu armády v obklíčené Praze, ba záchranu celé monarchie.

Tou dobou Prusové houfně ustupovali směrem na Nymburk a císařští zůstali na bojišti se všemi padlými a raněnými. Dosažené vítězství uvedlo všechny do velké euforie. V nastalém nadšení, bez rozkazu, započala u jednoho batalionu na pravém křídle oslavná střelba, která se postupně přenášela po celé linii císařské armády. Při ní byli někteří důstojníci z doprovodu F.-M. hraběte Dauna postřeleni. Nejenom vítězní vojáci oslavovali. S nimi slavily jejich vítězství národy celé monarchie. J. V. císařovna napsala F.-M. Daunovi osobní děkovný dopis.

Toho dne Regiment de Ligne svou statečností napsal jeden krásný list do své kroniky. Obrist Potscherwitz 26. června hlásil J. V. císařovně Marii Theresii, že Obrist-Lieutenant rytíř de Thoricourt si v boji vedl tak, že ostatní jeho statečnost a zmužilost označili za zcela výjimečnou.

Ztráty regimentu se sestávaly z: mrtvých 28 mužů v hodnosti od prostého vojína po Wachtmeistera, Hauptmann Charles rytíř de Jerningham, Lieutenants Pierre van Bemmel, Pierre de Servais, Pierre de Fontenelles, Philipp de Fiennes, Cornet Pierre Soiron, Louis Simon a Francois de la Voestine včetně dalších 110 mužů a 108 koní byli raněni, z toho Lieutenant Brigade-Adjutant Alexandre de Febueé tak těžce, že ještě na bitevním poli zemřel, 9 mužů a 24 koní bylo pohřešováno.Obristovi hraběti de Thiennes, Obrist-Lieutenantovi rytíři de Thoricourt, Hauptmanům – rytíři de Jerningham, de Lambertie, dˇHoverlant, Le Clercq, Lieutenantovi de Vernicourt, La Catoire, de Peremanns, Cornetům de Proost, de Curroi, Soiron, Simon, de la Voestine a Adjutantovi Tricot byli zastřeleni koně, z toho dvěma posledně jmenovaným přímo pod nimi. Z důstojníků a řadových vojínů bylo kromě shora jmenovaných mnoho lehce raněno, ti však bojující řady neopustili a proto nejsou ani uvedeni na oficielním soupisu.

Dva dny po bitvě vyhotovil Obrist hrabě de Thiennes seznam ztraceného materiálu, který se dodnes dochoval ve vojenském archivu ve Vídni. V bitvě bylo ztraceno:

Pušek 119, pistolových pouzder 122, palašů 65, kokard 15, granátnických čepic 12, kartuší 31, bandalírů 60, 51 párů bot, 74 plášťů, důstojnických klobouků 40, řadových klobouků 33, jezdeckých kalhot 94, důstojnických a poddůstojnických port 94, Besares 97, Chemises 237, polních lahví 102, Soutiers Pais 87, Gillet de Basin 85, párů punčoch 127, Bonnets de Quartier 98, kabátců atd.

Na počest vítězství u Kolína byl založeno vojenské vyznamenání Válečný kříž Marie Theresie; základy k němu byly položeny již dříve, ale jako datum jeho založení byl stanoven den 18. června 1757. Jako první obdržel tento řád F.-M. hrabě Daun a to ve formě velkokříže, tj. stříbrný velkokříž zdobený brilianty a rubíny, nošený na hrudi, červeno-bílo-červenou šerpou spojenou mašlí zdobenou malým křížem a nošenou přes pravé rameno k levému boku.

J.V. císařovna Maria Theresia vyjádřila regimentu svůj dík v penězích (císařskou gratifikaci) – regiment obdržel odměnu ve výši 2.364 zlatých a 30 krejcarů, což při původním stavu 520 jezdců činilo zhruba 4½ zlatníku pro každého muže. S ohledem na padlé to však bylo o něco více. Současně pak rozhodla, že příslušníci tohoto regimentu nadále nesmí nosit vousy na památku toho, že bitvu pomohli rozhodnout mladičtí holobrádci. Svojí vlastní nejjasnější rukou vyhotovila čtyři stuhy, které byly předány regimentu, každý příslušník Lieb-Eskadrony obdržel růžovou stužku s tímto nápisem: Qui s’y frotte, s’y pique (Kdo se otře, ten se popíchá), každý z Obrist –Eskadrony, která útočila na pruské quarré, s nápisem Plus ils coutent, plus ils sont precieux, pro každého z Obrist-Lieutenant Eskadrony, která zajala baterii u Nového Dvora u Kolína, s nápisem C’est en vain qu‘ ils la protégent, pro Major-Eskadronu, která atakovala přímo osobní gardu pruského krále, s nápisem Ah! que n’en a-t-il d‘ avantage.

Den po bitvě se regiment s celou armádou odebral do tábora u Svojšic a Krychnova, kde měl regiment kvůli útrapám a značným ztrátám ne víc než 1 granátnickou kompanii a 4 eskadrony se stavem 20 důstojníků a 282 vojínů;4 důstojníci a 94 vojínů bylo mezi nemocnými pro utrpěná zranění, ti však přesto neopustili regiment.

20. června F.-M. hrabě Daun s celou generalitou vyslechli v kostele ve Svojšicích slavnostní mši a Te Deum.

Dalších významných hrdinských činů dosáhle regiment de Ligne na dalších bojištím sedmileté války. Úspěšně zasahoval do bojů v bitvách u Domašova, Hochkirchu, Freiburgu a u Torgau. Právě u Torgau to snad byl nejstatečnější čin. Tehdy regiment shodou okolností neobdržel rozkaz k ústupu a setrval v boji. V důsledku mnohačetné přesily Prusů vzniklé ústupem zbytku armády byl regiment zčásti pobit a zčásti zajat. Prusové však jásali předčasně nad likvidací regimentu obávaných zelených dragounů. Většina zajatců, věrna své přísaze, při první příležitosti uprchla a při nejbližší příležitosti se Prusové mohli znovu přesvědčit o tom, že zelenokabátníci si své renomé plně zasloužili.

Další veliké ocenění pluk získal od J. V. císaře Leopolda II. kdy za zásluhy při potlačení protihabsburské rebelii v Rakouském Nizozemí (1787) dostal stříbrnou medaili (vážila jako 200 tehdejších tolarů) s reliefem J.V. a nápisem Á la fidelité et Baleár signalée du Regiment de Latour reconnue par l‘ Empereur at Roy (Od císaře a krále pluku Latourových dragounů v uznání za znamenitou věrnost a chrabrost).

Švališerský pluk Saint-Ignon, 1760--1765

Dragounský pluk d'Arberg, 1779--1789

Švališerský pluk de Latour, 1802--1806

Dragounský pluk Windisch-Graetz, 1851--1866

Barva uniformy pluku Holobrádků (Valonských dragounů) a odkud byli noví vojáci verbováni

Od svého vzniku v r. 1725 bylo jako hlavní území pro verbování nových vojáků stanoveno jako hlavní zdroj území bývalého Rakouského Nizozemí (Belgie) až do r. 1794. Od r. 1801 Dolní Rakousy, od r. 1817 Čechy. Od r. 1806 byli rekruti verbováni ze zemí tzv. Německé říše (původně Svaté říše Římské národa německého), tedy i z Čech a Moravy. Doplnění pluku z České země bylo provedeno zejména v r. 1757 poté, kdy pluk byl povolán z Rakouského Nizozemí do Čech, aby zde v armádě polního maršála hraběte Dauna čelil pruské armádě v sedmileté válce (1757 – 1763).

Původní barva uniformy

Od r. 1732 měl pluk kabátce v barvě tmavě zelené s červeně vyloženými klopami (revérami) a manžetami rukávů a stejnou barvou podšitými šosy, s červenou vestou, úzké jezdecké kalhoty byly z jelenice, ostatní součásti zůstaly nezměněny. V roce 1757 probíhala reforma, kdy všechny dragounské pluky měly mít kabátce v modré barvě, ale s ohledem na probíhající události nebyla reforma uniforem provedena v plném rozsahu a modrými kabátci byli vybaveni pouze nováčci na které se nedostaly kabátce v původní zelené barvě.

Zelenou barvu uniformy si pluk podržel od r. 1732 do reformy uniforem v r. 1863. Výjimkou byla léta 1802 – 1806, kdy byly Waffenrocky v barvě bílé. Po napoleonských válkách byla změněna barva jezdeckých kalhot z bílých na barvu stejnou jako měl Waffenrock. Definitivně byla zelená barva zrušena reformou, provedenou J. V. císařem Františkem Josefem I. v r. 1863, kdy u všech dragounských a hulánských pluků byla uniforma sjednocena a plukům byly určeny Waffenrocky v barvě blankytné modři a cihlově červené jezdecké kalhoty. Přesto ještě v prusko-rakouské válce v r. 1866 pluk nosil Waffenrocky v zelené barvě a stejnou barvu měly i jezdecké kalhoty.

byla: červený Waffenrock (kabátec) s černě vyloženými revérami a manžetami rukávů, stejnou barvou podšitými šosy a s knoflíky ze žlutého kovu, černá vesta se stejnými knoflíky, bílé přiléhavé jezdecké kalhoty, vysoké jezdecké boty s masivními ocelovými ostruhami, třírohý černý klobouk. Robert Steiner, Ferdinand de Kerkove, Jean Josef de Piette, Francois Nisel, Adrienne Jeaneaux, Charles de Pfortzheim, Guilleaume Vendenbrand, Paul Egentiere Pinter Querts, Francois Demaves, Jean Baptist Pitz, Albert le Cocq, Niclas Morville, Charles Andé, Pierre Richard, Pierre DupontJosef Coupag, Charles Simon, Jean Dupont, Benois de Beck, Emanuel Lavort, Jean Baptist Hulson, Goullieaume Riedl, Jean Baptist Vendenbianden, Jean Baptist Delsar, Jean Jacques Laloux, Mathieu Henz, Josef Morage, Jean Gilson, Jeand Baland, Jean Nove, Jacques Delgeff, Simon Mabingrieux, Jean Baptist Comtesse, Christian Houblon, Paul Leminiaux, Andres Bourdon. Antoine Thiebaut, Jean Baptist Martroye, Lambert Plenereau, Antoine Christe, Chrol Spanecke, Pierre Mayskondt, Bernard Majora, Zacharias Bomler, Franz Corda, Antoine Gerard, Claus Lotia, Josef Bouvigne, Josef Patoa, Mathieu Thomas, Adrien Le Vasseur, Jacques van Lovek, Josef Tricot, Josef Dublet, Josef Dublet, Hubert Lambiliotte, Louis Delmotte, Jacques Sargert, Pierre Horrent, Antoin de Marbaix, Albert Simon, Philipp Schrader, Usenee Simon, Gillet Staveaux, Pierre le Clercq, Albert Duvivier, Jean Beller, Francois Pernot, Pierre Servais, Etinne Beck, Jean Baptist Firme, Pierre Josef Soiron, Charles Victor Gilliard, Jean Baptist de Proost, Ferdinand Du Rieux, Maxmilián hrabě de Lalaing, Josef baron de Faille, Francois Josef Pierre baron de Gyei, Louis Simon, Charles hrabě de Curroi, Alexander Ferdinand de Le Febueé, Charles Heren, Francois de Chappuis, Casimir Josef Bernard de Trouvain, Pierre de Fontenelles, Eugen Francois Josef de Fontain-de Conbire, Francois Dominique rytíř de la Voestine, Laureát de Lossy, Henri de Vernicourt, Pierre Josef van Bemmel, Jean Baptist Le Clercq, Antoin de Peremanns, Pierre de Servais, Philipp de Fiennes, La Catoire, Francois rytíř de Schonamille (Grenadiere), Martin de Bouchant, Ghilain Francois Hrabanné de Przerubenitz, Philipp Francois d‘ Hoverlant du Guientem, Charles rytíř de Jerningham, Piere Hyacinte Daneels Leopold le Clercq, Josef de Lambertie, Maxmilián hrabě de Trazegnies, Henri du Pont Hendrik Kurtz, Prevot Michels Wittemann: Dongia Krelle: André Benezat de Minilorgeon Eustach Louis Tricot: Quirin Piret de Bihain Jean Georg Schonbrunn Gotfried Bouquet Robert de Nouvelle: Eugene rytíř de Thoricourt: Jacques Francois Florent hrabě de Thiennes

rýnský hrabě von Salmb, Gamau, baron Hondenbrok, Daniels, Damagolla de Orade, Giuseppe Chabert-Casrely, Heren, Lambertie, Carlier, Le Clercq, Francois baron Vallin, Dupont, Kraula, Carl Bavay, Platt, Tevern, Soldy, Donbier, baron Kesseln, Du Rieux, baron de Kumpsdorf, van der Vachen, de Bourtenbourg, du Pont, de Cancoury, de Camusel, rytíř Vandamme, Le Ocúne, baron de Gisselle, Randau, hrabě de Clerfait, baron Perrin, De Vaux, markýz de Grave, Caudrelier Margstaller: baron Wrangel, Louis hrabě de Breveque.: Baron Kesseln, Louis Theodor Dongia (Donguyes), baron de Couriérres et d’Ourges,Carl hrabě zu Daun und Kieburg, říšský hrabě zu Sein, a hrabě zu Salmb F.-M. Jean Philips Eugen hrabě de Merode markýz de Westerloo

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).


Recenze týdne

Nebe nad Jemenem

V jihozápadní Asii s Lékaři bez hranic.