logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Francouzi, Bavoři a Sasové v Čechách 1741-1743

Obležení Prahy

„Přátelé,“ pronesl Chevert ke shromážděným seržantům, „vy všichni jste stateční. Dnes ale potřebuji hrdinu na slovo vzatého. A tady je,“ dodal, míře prstem na Pascala. „Vystup první, příteli, půjdu za tebou!“ – „Ano, můj plukovníku.“ – „Až budeš na zdi, hlídka zakřičí: Wer da? ale ty neodpovíš.“ – „Ano, můj plukovníku.“ – Vystřelí a mine tě. Pak vystřelíš ty a zabiješ ji. – „Ano, můj plukovníku.“ – Tak se stalo, a Praha byla dobyta.

Těmito slovy je v Historii francouzské armády[1] vylíčena epizoda z dobývání Prahy spojeneckým francouzským, bavorským a saským vojskem 26. listopadu 1741. Co bylo příčinou tohoto válečného podniku? Stručně řečeno, snaha evropských panovníků vzepřít se důsledkům Pragmatické sankce.

Tak zvanou Pragmatickou sankci vydal císař Karel VI. roku 1713. Neměl mužské potomky a proto ustanovil, že za prvé země habsburského rakouského císařství jsou nedělitelné; za druhé, zemře-li bez mužského dědice, přechází nástupnictví na jeho nejstarší dceru (kterou byla Marie Terezie); za třetí, jestliže i tato linie vymře, přechází nástupnictví na dcery Josefa I. (jeho zemřelého bratra) a jejich dědice.

Většina evropských panovníků Pragmatickou sankci přijala, ale když Karel VI. roku 1740 zemřel, nároky jeho dcery na habsburský trůn nebyly uznány. Propukla tzv. Válka o dědictví rakouské (1740–1748), ve které se protivníci mladičké královny snažili urvat z její říše jednu zemi po druhé. Pruský král Friedrich II. si nárokoval Slezsko, Kladsko a část severovýchodních Čech, Sasové požadovali nejprve Slezsko, později Moravu, Francouzi se rozhodli podporovat nároky bavorského panovníka na celé Čechy, Horní Rakousy a Tyrolsko. Úvodní fází válečného konfliktu se stala válka o země Koruny české, která vyvrcholila právě dobytím hlavního města Českého království, Prahy.

Obležení Prahy roku 1741 na dobové rytině

 

BAVOŘI A SPOL. V ČECHÁCH

Bavorský panovník Karel Albrecht zakládal své nároky na skutečnosti, že byl manželem druhé dcery Josefa I., Marie Amálie a přímým potomkem dcery Ferdinanda I. Anny. Bavorsko také Pragmatickou sankci nikdy neuznalo. Francie, která v postoji ke konfliktu nebyla zcela jednotná, se snažila zachovat zdání legitimity bavorského požadavku a svou pomoc zdůvodňovala poukazem na starší smlouvy. Podpořila Bavorsko pouze „dobrovolnickým a pomocným kontingentem“, většina jejích

Bavorský panovník Karel Albrecht

 důstojníků nadto nosila bavorské označení.[2] Faktickým velitelem bavorsko-francouzského vojska však nakonec byl nejohnivější zastánce myšlenky tažení proti Rakousku, francouzský maršálek, Louis Charles Auguste Fouquet, vévoda Belle-Isle. Anglie a Holandsko vyhlásily své spojenectví s Rakouskem.

Válka začala úspěšným vpádem Friedricha II. do Slezska. Zároveň vytáhla bavorská armáda na Vídeň, v souladu s představami Friedrichovými. Karel Albrecht překročil rakouské hranice a v Linci přijal hold hornorakouských stavů. Marie Terezie vyvinula tváří v tvář nebezpečí nečekanou energii a obratnost. Zabezpečila si podporu Uher, které výjimečně nevyužily rakouských nesnází k povstání, a vyslaly na pomoc šlechtickou insurekci (tato pomoc uherských stavů ovšem zdaleka nedosáhla slibovaného množství, a také bojové kvality vojska nebyly díky nekázni a dezercím valné).

Francouzský maršálek, Louis Charles Auguste Fouquet, vévoda Belle-Isle

Panovnice přistoupila dále v tajné dohodě s Friedrichem II. na požadavek odstoupení části Slezska. Domnívala se, že tak snad přiměje Friedricha k vojenskému vystoupení po svém boku. Nakonec se musela spokojit pouze s jeho neutralitou, ale i tak si do určité míry uvolnila ruce pro válku s Bavory a jejich spojenci.

Bavorský kurfiřt byl ochladnutím pruského válečného nadšení poněkud zaskočen, a tak se přiklonil k původnímu francouzskému plánu tažení do Čech. Překročil Dunaj a postupoval ku Praze. Další bavorské sbory posílené Francouzi táhly od západu přes Plzeň. Spojenecký kontingent doplňovali Sasové, kteří postupovali od severu přes Litoměřice.

 

PÁD PRAHY

První francouzští kavaleristé se objevili na bělohorské pláni (západně od Prahy) 14. listopadu 1741. Praze byla celkem třikrát nabídnuta možnost kapitulace, ale vždy bezvýsledně. Pražská posádka byla ovšem nedostatečná, navíc šest dní před útokem oslabena v důsledku odeslání 4000 mužů jako posily hlavní armádě. Velitel polní zbrojmistr hrabě Karel Heřman Ogilvi měl k dispozici jen 3000 mužů vojska, 1200 příslušníků městských sborů a studentský batalión v síle asi 600 osob. Spolu s invalidy bylo tedy k obraně Prahy připraveno jen asi 5000 mužů. Městské brány, až na tři, byly zazděny.[3]

Jeden z autorů tvrdí, že jistý francouzský důstojník, nějaký hrabě Gouru, dokonce pronikl v převleku za českou markytánku s nabídkou zeleniny do Prahy, aniž by vzbudil podezření![4]

Útok na Prahu začal 26. listopadu v noci, předstíraným výpadem (za dělostřelecké podpory) ze západu, proti Strahovské bráně. Podle kronikáře při útoku „byla noc jasná a bez mraků a nad městem svítil pokojně měsíc“.[5] Současně se zastíracím manévrem zaútočili Sasové ze severu proti Bruské (Karlově) bráně. Podařilo se jim ztéci hradby a otevřít brány. Saské vojsko začalo obsazovat Malou Stranu. Zároveň vnikl od východu do města Novou branou v čele svého jezdectva Mořic Saský. Sasům se kromě toho podařilo bez boje proniknout ze severu z osady Pobaba přes Bubny po pontonovém mostě na vltavský ostrov Velké Benátky, odkud se dostali k Novoměstským mlýnům. K ránu byla Praha obsazena. Její velitel hrabě Ogilvi se na Malé Straně vzdal hraběti Saskému. Teprve na Ogilviho rozkaz kapitulovala vyšehradská citadela, chránící město z jihu (odtud postupovalo bavorské vojsko).

 

NEKORUNOVANÝ KRÁL

Dobytá Praha musela složit výpalné za to, že byla ušetřena plenění. Bavorský král a říšský kurfiřt Karel Albrecht byl 7. prosince 1741 provolán českým králem. Při této příležitosti přijal hold 400 českých stavů. Ten ovšem pramálo přispěl k lesku celé události, neboť šlechta byla spíše než náklonností k novému vladaři motivována obavami o své statky, ležící na území obsazeném nepřítelem, a také ovšem dlouholetou nespokojeností českého panstva s tím, jak Habsburkové dosud s Čechy nakládali. Navíc málokdo důvěřoval v nadějné vyhlídky mladé královny v probíhajícím konfliktu.

Ačkoliv mezi rekvizitami nechyběl při slavnostním obřadu ve Svatovítské katedrále meč svatého Václava, Karel Albrecht nemohl být korunován, protože české korunovační klenoty se nacházely ve Vídni. Byly tam převezeny po vítězství císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře roku 1620, na počátku třicetileté války. Událost provázelo i několik neblahých znamení – tak například během slavnostního průvodu spadla heroldovi z žezla soška českého lva, páže předávající Karlu Albrechtovi v chrámu voskovici, upadl a svíce se rozbila a do třetice, pistole, která měla dát signál ke slavnostní palbě, selhala.

Karel Albrecht údajně zdědil po otci 30 milionů dluhů. Peníze, které dostal od Francouzů na vystrojení vojska, používal na nákup kočárů, zrcadel, francouzských vín a vůbec na reprezentaci. Též Francouzi byli nesmírně marnotratní, čímž jednak chtěli reprezentovat Francii, za druhé imponovat české šlechtě.

 

PEVNOST PRAHA

Hlavou okupačních sil v Praze byl bratr nově zvoleného krále, vévoda bavorský. Jeho velení však bylo jen formální, de facto byli vojenskými pány Francouzi, navzdory bavorským protestům. Skutečným velitelem města byl pobočník bavorského vévody, francouzský generál Francois de Chevert. Saským oddílům velel generál F. A. hrabě Rutovský. Sasové obsadili Hrad a Malou Stranu, zatímco Vyšehrad dostal francouzskou posádku. Koncem listopadu dorazil do Prahy i maršálek Belle-Isle a 1. prosince ujal vrchního velení.

Francouzi začali ihned vylepšovat opevnění, zpevňovali bastiony, dokončili systém kasemat a dokonce uvažovali o zaplavení novoměstského příkopu vodou. Praha se počala zvolna měnit v pevnost. Shromažďovaly se zásoby zbraní, střeliva, potravin, budovala se nová stanoviště pro děla, bylo zpevňováno opevnění, stavěny palisády a opravovány příkopy. Francouzi také zlepšovali opevnění vyšehradské citadely; dokončili systém kasemat, vylepšili bastiony a připravovali zaplavení novoměstského příkopu vodou z Botiče. To vše, spolu s vydržováním vojska, si vyžadovalo vysoké náklady, ale české stavy nedokázaly francouzské požadavky uspokojit. Žádosti a lhůty ke splátkám se střídaly s hrozbami a příkazy až do konce obležení. Tíži nákladů mělo nést i duchovenstvo a pražská židovská obec. Češi občas něco zaplatili a odvedli, ale zdaleka nesplňovali nároky okupantů. Maršál Belle-Isle například píše 8. února 1742 de Sechellovi: „Všichni tito lidé jsou šibalové, kteří se nám vysmívají.“[6]

 

FRANCOUZ V LEDNICI A KRVELAČNÝ DUCH

Jinak ovšem byly vztahy obyvatelstva k Francouzům vcelku dobré, jednak pro korektní jednání ze strany vojska, za druhé proto, že pražské obyvatelstvo bylo zklamáno lhostejností vídeňského dvora ke svému osudu. Však také při závěrečném odchodu Francouzů do Chebu se s nimi někteří, především ženy, těžce loučily. Některé Pražanky se však galantnosti Francouzů dokázaly postavit na odpor. Tak například jeden důstojník vnikl oknem k jakési dívce – ta zdánlivě povolila jeho naléhání, mluvila o penězích a vedla jej do sklepa, kde voják spadl do lednice. V tu chvíli děvče jakoby omylem zhaslo a říkalo, že musí jít pro světlo. Teprve po několika hodinách vysvobodili nápadníka francouzští vojáci, upozornění dopisem, které děvče poslalo francouzskému veliteli.

K různým pověstem, vážícím se k francouzské okupaci, patří historka o krvelačném strašidlu. Dodnes se prý procházívá po vyšehradských hradbách duch francouzského majora. Major byl zabit v bitvě. Jeho duch začal však na Vyšehradě příšerně řádit. Přepadal stráže, několik vojáků uškrtil a spoustu dalších vyděsil tak, že několik dní nebyli mocni slova. Stráže byly proti němu bezmocné, neboť kulky z pušek jím proletěly, aniž mu sebeméně ublížily. Teprve koncem 19. století se major uklidnil.

Jakýsi nadporučík, který ho rozběsněného potkal na hradbách, mu vzdal čest, jak se mezi vojáky sluší. Major se usmál, poklepal nadporučíkovi na rameno a rozplynul se. Od té doby, kdykoliv se na Vyšehradě znovu objeví, má vždycky dobrou náladu. Kolemjdoucím kyne na pozdrav a nikdy se už nestalo, že by někoho napadl. Přesto však radíme vojákům, aby v případě, že ho potkají, zasalutovali jako zmíněný nadporučík. Udělají tomuto sympatickému strašidlu nesmírnou radost.  

Ale vraťme se k obležení. Koncem roku Friedrich II. porušil tajnou dohodu s Marií Terezií a znovu vtrhl do Čech. Dobyl Olomouc a postoupil směrem k Třebíči (kde se spojil s vojsky saského kurfiřta). Rakousko mobilizovalo a armáda pod velením Karla Lotrinského vtáhla do Čech. Koncem roku 1741 postoupil generál Ludwig Andrea, hrabě Khevenhüller do Bavorska. Počátkem následujícího roku dobyl Mnichov, téměř na den ve stejnou dobu, kdy byl Karel Albrecht korunován ve Frankfurtu na císaře. Situace nepostrádala ironii.

Rakouský generál Ludwig Andrea, hrabě Khevenhüller

V první polovině roku 1742 probíhaly vojenské operace v Čechách. Rakouská armáda byla 17. května poražena u Chotusic, ale Friedrich se po tomto nepřesvědčivém vítězství navrátil do Pruska a svolil k míru (jeho vítězství často připomínala ono příslovečné Pyrrhovo). Marie Terezie se zřekla většiny Slezska a Kladska, Prusko naproti tomu uznalo Pragmatickou sankci a vzdalo se dalších územních nároků. Armáda Karla Lotrinského mohla konečně oblehnout Prahu.

 

KRUŠNÉ OBLEŽENÍ

24. června 1742 se na Bílé hoře objevili první rakouští husaři. V Praze byla vzhledem k celkově zhoršené situaci zpřísněna opatření (rostla nedůvěra k obyvatelstvu), nakonec byly rozpuštěny i civilní úřady. Francouzská posádka v Praze v té době čítala (po doplnění sbory z jižních Čech) asi 30 000 osob. Oblehatelů bylo zhruba 80 000. Vévoda bavorský a maršál Belle-Isle se 2. července 1742 pokusil s hrabětem Königseggem a knížetem Esterházym sjednat podmínky pro vydání města. Belle-Isle žádal volný odchod posádky, naproti tomu Rakušané trvali na jejím zajetí, a tak k dohodě nedošlo. V Praze v té době se již citelně projevoval nedostatek zásob, vzhledem ke konfiskacím, tuhé zimě minulého roku, probíhajícímu obležení a neustálému vymáhání peněz a stříbra. Každý měšťan musel denně dodat 1 muže na práci na šancích. Každý domácí musel předat klíče vojákovi, které měl na bytě. Olovo a cín se musely odevzdat do zbrojnic. Pokud by kov nebyl odevzdán do určité hodiny, měl být vymáhán exekučně a viník měl být pověšen. Pod hrozbou trestu smrti bylo také nařízeno odevzdat veškeré zásoby střelného prachu.

20. července došlo k novému jednání, při kterém Francouzi nabízeli opuštění Prahy, Chebu a Hluboké, pokud rakouská vojska odejdou z Bavorska. Přestože jak Karel Lotrinský, tak František Lotrinský s návrhem souhlasili, Marie Terezie jej zamítla.

 

KONĚ ZA VEJCE

Počátkem září se mezi obleženou posádkou rozšířila zpráva, že Francouzům táhne na pomoc maršálek J.-B. F. D., markýz Maillebois. Jeho vojsko vypudilo Khevenhüllera z Bavorska a snažilo se pomoci krajanům obleženým v Praze. Rakouské sbory vytlačené z Bavor ovšem posílily vojsko v Čechách, navíc řady vetřelců opustilo Sasko (kterému po odstoupení Pruska nekynula naděje na územní zisky) a tak francouzská pomoc nesplnila očekávání obležených.

Většina Rakušanů vytáhla proti Mailleboisovi k Plzni, před Prahou byl ponechán velmi silný sbor generála Festeticz – 9000 mužů – husaři, Chorváti, panduři. Praze se na chvíli ulevilo, život se nakrátko vrátil, v mezích možností, do normálních kolejí. Přes obnovenou možnost zásobení z venkova byl nedostatek potravin stále citelnější. Francouzští husaři prý dávali na Novém Městě tři koně za jedno slepičí vejce a dvanáct koní prodávali za 10 krejcarů. Libra koňského masa stála prý tehdy 15 krejcarů.[7] Místo „království za koně“ se říkalo „koně za vejce“! Z té doby také pochází vtip, že rakouští kavaleristé mají koně pod sebou, ale francouzští v sobě...[8]

 

BROGLIEŮV VÝPAD

Maršál Victor Francois-Marie, vévoda de Broglie, učinil výpad z Prahy do Litoměřic, ve snaze pomoci Mailleboisovi, avšak jeho úsilí bylo již marné. Maillebois, který nestál o to, aby byl obklíčen v Čechách, ustoupil k Dunaji a dále do Bavor. Část rakouské armády sledovala jeho postup a tak další obležení Prahy, které začalo 2. listopadu 1742, bylo vlastně pouhou blokádou města. Broglie dostal rozkaz zanechat vojsko pod velením maršála Bell-Isla a připojit se k Mailleboisově armádě. Ustoupil přes Drážďany do Bavor, zatímco část Francouzů zanechal v Litoměřicích. Asi polovina se jich vrátila do Prahy. Karel Lotrinský a generál Khevenhüller postoupili na linii mezi Lincem a Pasovem, aby kryli přístup k Vídni. U Prahy zůstal kníže Lobkovic s 20 000 vojáky. Francouzi v Litoměřicích se vzdali Rakušanům po šesti dnech obléhání rakouským vojskem.

Maršál Victor Francois-Marie, vévoda de Broglie

 

ÚSTUP

Kritickou situaci obležených v Praze ještě zhoršovalo množství nemocných a raněných. Vyskytovaly se případy skvrnitého tyfu a úplavice – dysenterie. Denně umíralo 40–60 mužů.[9]

25. listopadu 1742 přišel konečně z Paříže tajný rozkaz zachránit posádku ústupem do Chebu. Belle-Isle nakoupil 700 koní z původních 49 prořídlých batalionů sestavil 24 nových o 600–700 mužích a v tajnosti připravoval ústup. Aby zmátl obléhatele, začal předstírat, že chce ve městě přezimovat. Situaci ulehčila okolnost, že oblehatelé se vzhledem ke kruté zimě stáhli do míst, kde mohli lépe přezimovat a zásobit se. Belle-Isle vyhlásil, že se chce zmocnit rakouských zásob na Zbraslavi; soustředil vojsko u Bruské a Strahovké brány a nechal provést klamné pohyby na jiných místech. Odchod z města byl zahájen v 18 hodin 16. prosince 1742 a probíhal do 6 hodin ráno následujícího dne. První odešlo dělostřelectvo, potom pěchota, nakonec velitelé s maršálem Belle-Isle – celkem 11 000 pěších a 3000 jízdních vojáků s 30 děly a třemi stovkami vozů. V Praze zůstalo v nemocnicích 2876 raněných a nemocných Francouzů. Vojsko s sebou vzalo 40 předních měšťanů jako rukojmí (podle kapitulačních podmínek však bylo jako rukojmí jen 16 osob). Brány byly v následujících dnech zazděny. K ochraně nemocných a raněných byl v Praze ponechán sbor 2000 vojáků pod velením generála de Cheverta.

Francouzský generál FRancois de Chevert

Není bez zajímavosti, že někdy v té době, v prosinci 1742 byla v Praze na popud francouzských důstojníků–zednářů založena nejstarší zednářská lóže v českých zemích. Zpočátku zahájila svou činnost bez zvláštního označení, později dostala jméno U tří korun a za další čas U tří hvězd (od roku 1763 přijala oficiální název U tří korunovaných hvězd).

 

VELKOMYSLNÁ KAPITULACE

De Chevert dovršil úspěšný odchod z města neméně úspěšným jednáním o kapitulaci. O vzdání na milost a nemilost nechtěl nic slyšet – prohlašoval, že nebude-li mu umožněn volný odchod, zničí Pražský hrad a město zapálí. Kníže Lobkovic přistoupil proti vůli Marie Terezie na jeho podmínky a 25. prosince byla uzavřena velkomyslná kapitulace o čtrnácti bodech.

Mimo jiné stanovily: Beztrestnost pro přívržence Karla Albrechta; volný odchod pro pražskou posádku i ostatní vojáky francouzské (Lobkovic povolil jen to prvé); povolení odvézt všechny zbraně německého císaře a francouzského krále (Lobkovic nedovolil.); odvoz všech zásob (bylo povoleno jen v množství, postačujícím na cestu do Chebu); odvoz důstojnických vozů s nábytkem a jiným majetkem; povolení odvézt všechny spisy vzniklé při úřadech za jejich obsazení Prahy (povoleno po předchozí prohlídce); transport vojenských zařízení a střeliva (s výjimkou saské výzbroje, která propadla); odchod všech dosud zajatých důstojníků císařských nebo francouzských s pražskou posádkou; zaopatření nemocných vojáků; povolení odchodu až 15. ledna (Lobkovic stanovil 2. ledna, kdežto vyšehradskou pevnost museli Francouzi vydat již 28. prosince); obsazení Prahy až šest hodin po odchodu pražské posádky (Lobkovic namítl, že na tom již nezáleží, kdy se tak stane).

 

Lepší podmínky si nemohl de Chevert přát. Jako dar poslal Lobkovicovi na Zbraslav třicet lahví vína a dostal na oplátku darem tureckého koně s výstrojí. Do 2. ledna balili Francouzi svá zavazadla a vzali s sebou vše, co mohli, prý i šibenici, jež stála na Koňském trhu a na níž skončil život nejednoho francouzského a bavorského vojáka.[10]

 

TĚŽKÉ ZTRÁTY

Během okupace Prahy dosáhl počet Francouzů ve městě asi 30 000. V průběhu obléhání byly podniknuty tří výpady, při nichž padlo nebo bylo raněno 1000 mužů. Když Belle-Isle odtáhl do Chebu, měl s sebou 14 000 mužů, v Praze zůstalo 2876 mužů v nemocnicích a 2000 vojáků k jejich ochraně. Po odečtení mužů, kteří zůstali v Litoměřicích, byly tedy celkové ztráty asi 10 000 mužů. Jednou z příčin úmrtí byla prý i nezměrná nedostatečnost francouzských lékařů. Ztráty na ústupu k Chebu byly tak veliké, že maršál Belle-Isle se ani neodvážil podat o nich pravdivé hlášení. Píše totiž z Chebu: „Ačkoliv nedošlo k napadení nepřítelem, nesmírné útrapy a neuvěřitelně chladné počasí způsobily ztráty 300–400 mužů.“[11]

Obyvatelstvo Čech se Francouzům krutě mstilo a cestou je pobíjelo. Své vykonal i nebývalý mráz. C. a k. válečný archiv udávám, že ztráty při ústupu k Chebu dosáhly asi výše 1500 mužů, a že v Chebu bylo 800 uloženo v nemocnicích. Na cestě zůstalo dalších 700–800 mužů. Maršal Belle-Isle dorazil do Chebu v týž den, kdy se vzdala pražská posádka.[12]

 

DOZVUKY

Marie Terezie neuznala první bod dohody mezi Lobkovicem a de Chevertem, který stanovil beztrestnost pro přívržence Karla Albrechta. Nevěrníci byli vzati do vyšetřovací vazby, vypovězení na své statky a trestáni. Nejhorlivější přisluhovače Karla Albrechta z řad panstva byli dokonce odsouzeni ke ztrátě cti, hrdla a statků, ale mladá panovnice nakonec hrdelní tresty zmírnila, nechtěla, aby na počátku její vlády stála smrt.

Někteří věrní však byli od panovnice vyznamenáni, například tři obyvatelé Vyšehradu, kteří v kasematech nalezli a zneškodnili hořící doutnáky ke 133 soudkům prachu, které měly Vyšehrad vyhodit do vzduchu. Nicméně Marie Terezie Čechům jejich „revoluci“ nikdy neodpustila, přestože při své korunovaci 12. května 1743 na českou královnu ji stavové, kteří půldruhého roku před tím přijali za českého krále Karla Albrechta, odpřísáhli v Praze věrnost.

Pražanům ovšem vystavil vizitku sám maršál Belle-Isle; řekl Seckendorfovi, že v každém obyvateli města musel vidět nepřítele.

Francouzská posádka v Chebu se vzdala rakouským vojákům teprve 9. září 1743. České země (s výjimkou ztraceného Slezska) tak byly definitivně zachovány Marii Terezii a bavorsko-francouzská okupace Čech skončila.

 

 

[1] «Mes amis, dit Chevert a ses sergents réunis, vous etes tous des braves; mais il me faut ajourd’hui un brave a trois poils. Le voilá, ajoute-t-il en désignant Pascal. Monte le premier, camarade, je te vuivrai. – Qui, mon colonel. – Quand tu seras sur le mur, la sentinelle criera : Varda ! tu ne répondras pas. – Qui, mon colonel. – Elle tirera et te manquera ; a ton tour, tu tireras et tu la tueras. – Qui, mon colonel. » Ainsi Fait, Prague se trouva prise.

Historie de L’Armée Francoise, J. Revol, Paris 1929

[2] Dupuy and Dupuy: The Encyclopedia of Military History, Macdonald and Lane’s, London 1970

[3] Janáček: Dějiny Prahy, 1964

[4] Klutschak, Franz: Die Kriegsjahre Prags ..., Prag 1866

[5] Janáček: Dějiny Prahy, 1964

[6] Lišková, Marie: Praha za války o země Koruny české, in: ?

[7] Teige, Josef: Paměti pražské z let 1732–1743. Věstník král. české společnosti nauk 1904, str. 22.

[8] Tichý, F.: Ku pobytu francouzského a bavorského vojska r. 1741 v Praze. ČSPSČ XVI (1908).

[9] Tichý, F.: Ku pobytu francouzského a bavorského vojska r. 1741 v Praze. ČSPSČ XVI (1908).

[10] Lišková, M.: Praha za války...

[11] „Sans avoir été entamé par les ennemis, mais apres avoir essuié des fatigues incroiables et souffert des froids inoui qu’enfin la perte de ceux, dui sont morts de froid en chemin faisant pouvoit aller a 300–400 hommes.“

[12] Tichý, F.: Ku pobytu francouzského a bavorského vojska r. 1741 v Praze. ČSPSČ XVI (1908).

 

 
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Zasláno.

Zasláno.


Recenze týdne

Velel jsem černochům

Vyprávění štábního kapitána Oty Šachra.