Dobrovolci (# 3 / 5)

Českoslovenští legionáři za první světové války (3. část z 5)

Vyslouží si označení avantgardy Legie, vyznamenání jim dokonce posílá i ruský car, ale Compagnie Nazdar přestává po Bitvě u Arrasu existovat. Má přes 40 padlých, všecky důstojníky a většinu poddůstojníků. Většina zbytku je zraněná. V boji dokonce padne i praporečník Bezdíček a navždy je ztracen onen prapor vyšitý dámami v Bayonne. Svá zranění zde přežije i pozdější generál Alois Eliáš, teprve roku 1941 ho dá odstřelit Reinhard Heydrich.

V Bitvě u Arrasu, která samozřejmě nerozhodla válku, ale to lze říci i o většině ostatních bitev oné války, včetně Verdunu, postupovali naši vojáci podle očitých svědectví, ve svých barevných uniformách, jimiž se Legie tehdy pyšnila, proti německým kulometům srdnatě a pohrdající smrtí. Rota tedy přestává existovat. Ve výcvikových táborech jsou ovšem další dobrovolníci, další už zcela bez výjimek Čechoslováci. Přijíždí z Anglie, Itálie, USA (2300 osob) i tak vzdálených končin jako Tahiti a Nová Kaledonie. Přesun 400 mužů z Rumunska po pádu tamní i ruské fronty roku 1917, organizuje osobně Štefánik

Další naše ryze národní jednotka pak ve Francii nevznikne až do roku 1917, kdy francouzský president dne 19. prosince podepisuje dekret o zřízení samostatné Čs. brigády. Což ovšem ani v nejmenším neznamenalo, že jsme až do té doby nebojovali. Ačkoli Britové většinou československé dobrovolníky posílají sloužit do Francie, krajané sesbíraní po britských državách mají svou jednotku o 42 mužích na Suezu a účastní se odražení tureckého pokusu zmocnit se průplavu roku 1915.

Fotografie důstojnického sboru 21. čs. pluku ve Francii (velitelem byl z francouzské armády přešlý Šnejdárek) z 12. ledna roku 1918 (tedy po zřízení samostatné čs. brigády) dokumentuje stejnokroje nejen francouzské, ale i ruské, italské a Kabardinské brigády sloužící Britům na Kavkaze. Až do prosince 1917 Cizinecká legie zařazuje po Arrasu dobrovolníky už dle své vlastní potřeby. Ve Francii, ale i v bojích o Gallipoli je roztroušeno 136 Čechoslováků (3. prapor), nalézáme je na Soluňské frontě a dokonce až v africkém Dakaru.

To je ta v textu zmíněná fotografie z 12. ledna 1918. V poslední řadě pozorujete (druhý a šestý) uniformy srbské a jednu ruskou (čtvrtý). Ve druhé stojící řadě čtyři ruské a zcela vpravo dvě italské. V první řadě (třetí, čtvrtý a osmý) jsou v ruských uniformách, šestý a devátý britské Kabardinské brigády, Šnejdárek a neznámý důstojník mají uniformy francouzských jednotek Afrických střelců.

Před zřízením čs. vojska v Itálii přijíždí dobrovolníci i odtamtud. Později italská vláda, právě proto, aby mohla vybudovat své vlastní čs. jednotky, transporty zastavila. Posléze budou početnější než naše vojsko ve Francii, kde z plánovaných deseti pluků jsou do konce války zformovány jen tři. (21., 22. a 23.). Po katastrofě v Srbsku přejde do Francie (jak už vzpomenuto) část těch přeživších a zachráněných. Postupně se rozbíhá i nábor v USA a Kanadě. Nutno se zmínit, že souhlas americké vlády se službou našich krajanů v USA vyjednal v Americe opět neúnavný M. R. Štefánik, do formace prvního čs. pluku ve Francii dojede z USA 2300 dobrovolníků. Posléze je sem přes Archangelsk přesunuta, až do konfliktu s bolševiky, kteří transporty přeruší, i část naší armády z Ruska. Dva transporty o 1180 mužích.

Ve Francii rovněž vzniká, už 8. září 1915 z iniciativy poručíka M. R. Štefánika (tomuto muži věnujeme zvláštní kapitolu) šestičlenná letecká skupina, z níž se má podle jeho záměru postupně stát celá československá eskadrila. Jenže mezitím se zhroutí srbská fronta a Štefánikův odchod do Srbska už projekt neukončí. Naši letci zůstávají v řadách francouzského letectva, ale nikoli jako samostatná jednotka. Nalézáme zde jména, jež se později zaskví v meziválečném období mezinárodně: Charvát, Pilát, Štork, Stanovský, Kahovec, Starý, Šebesta, Hoffmann. Charvátovi se dokonce 19. IX. 1917 podaří sestřel německé vzducholodi. Hoffmann 18. III. 1917 padne ve vzdušném souboji, když taranem zaútočí na nepřátelský stroj. Během bitvy na Sommě je sestřelen a zahyne pilot bombardéru Jelínek.

Francouzská legie je na frontě prakticky až do uzavření příměří (11. listopadu 1918), tedy v době kdy už existuje Československo. Nejtěžší boje podstoupí 30. října u Terronu. 23. listopadu je propuštěna ze svazku francouzské armády, 19. prosince nastupují její prvé části cestu domů přes Itálii a do Prahy dorazí 5. ledna 1919, aby už 20. ledna nastoupila znovu na frontu, tentokrát v našich tehdejších bojích o Těšínsko.

 Na skok ještě ve Francii a zpět do Ruska

Ten skok bude sice kratičký, ale pro naši existenci nad jiné významný. Padlo tu pár slov o Štefánikovi. Připomeňme, že podobně jako o TGM i o MRŠ, máme zákon pravící, že dotyčný zasloužil se o stát. Já bych dokonce řekl, že Štefánikova zásluha je o značný díl primárnější než Masarykova. Masaryk byl v exilu, či tedy cizině, od prosince 1914, Beneš od 1. IX. 1915 (u Chebu býval památník na místě kde překročil hranici na cestě do Švýcar, ale komunisté ho zbořili, ačkoli Henleinovce tam přečkal). Při vší úctě ke ?starému pánovi? a jeho nepopiratelnému formátu a vůbec všemu co činil, nebýt Štefánika byli bychom dost možná dopadli jako Haličská republika, či spojenecké válečné sliby Kurdům. Kolem Dohodových štábů, stejně jako kolem štábů jejich protivníků, vyskytovalo se povícero věrozvěstů. Lenina dopravil do Ruska německý generální štáb na radu jistého Parvuse (převzaté jméno). Přes všecky zásluhy Ernesta Denise, odrazovým můstek Masarykovi a Benešovi a naší Národní radě dal u spojenců Štefánik.

Milan Rastislav Štefánik žil ve Francii od roku 1904 a získal si tam ve vědeckém světě a ve společnosti vůbec, neobyčejné postavení. Byl nadán charismatem, říkal o něm i Masaryk. Kromě toho byl doktorem věd přírodních, význačný a vyznamenaný astronom. Rovněž byl francouzským státním příslušníkem. Hlásil se do armády hned v roce 1914 a pro špatný zdravotní stav nebyl přijat (krátce před tím prodělal operaci žaludku). 28. ledna 1915 nastupuje do pilotní školy v Chartres. Už 11. dubna je ?vyškolen? a povýšen na desátníka. Od 11. dubna také nasazen na frontě. Dne 3. května povýšen na podporučíka a titre temporaire (dočasná hodnost, zpravidla na dobu války). 28. května navrhne na letecký kulomet optický zaměřovač (je hvězdářem) a hned jeden úspěšně experimentálně vyzkouší. Do 19. srpna má za sebou 23 bojových letů O málo později, je, opět jen a titre temporaire, povýšen na poručíka a vyznamenán.

V září 1915 se dozvídá o existenci Čechoslováků (sám se za něho považoval, během života a studií v Praze byl členem Československé jednoty) v armádě a jede je navštívit. V prosinci se poprvé setkává s Masarykem a Benešem a je to on, kdo jim už na leden 1916 sjednává schůzku s francouzským předsedou vlády Briandem a díky jemu jsou od této chvíle bráni vážně a jedná se s nimi jako s partnery. V životě už to tak chodí (do jisté míry naštěstí nikoli v USA) že ani tak nezáleží na tom KDO jste, ani CO umíte, ale KOHO znáte. Štefánik dokázal ve Francii být NĚKDO, a to takové, že i francouzskému ministerskému předsedovi stálo za to všimnout si jeho přímluvy ? za ty dvě osoby odnikud. Štefánik mohl se zajisté přitom opřít o výkon naší brannosti, roty Nazdar a jejích padlých. Neb to byl muž vědoucí, že svoboda je statek, za který se vždy platí, a to krví. Nelze se k němu prokecat. Cena svobody neřeší se v sekretariátech politických stran a u kavárenských stolů. Jenže to už se dostáváme na jiná pole, než pole válečná.

Při likvidaci pozůstalosti zrušeného Husova sboru v New Yorku nalezl autor, díky zprostředkování pana Franka Švehly, 181 snímků jež z Ruska do N. Y. kdysi dovezl reverend Písek. Ten následující má být od Zborova.

Opět v Rusku

Po nesporných úspěších České družiny, povoluje roku 1915 Hlavní štáb (Stavka) ruské armády její rozšíření na pluk. (Samovolně k němu nepovoleným náborem zajatců přímo na frontě už stejně došlo) a hned na počátku roku 1916 povoluje i vytvoření druhého pluku. Ačkoli počet Čechoslováků v ruské armádě už tehdy dosahuje čísla 21 000, tj. čtyř brigád. Náš člověk si prostě v obecném marasmu ruské byrokracie věděl rady. Nemalou částí povolnosti Stavky zajisté bylo také to, že ?ruský parní válec? si na frontě nevedl zvláště dobře. S výjimkou Brusilovovy ofensivy 1916, spíše zvláště špatně.

S Masarykem a Benešem v Paříži mělo toto hnutí a jeho organizace v Rusku sice společný cíl, ale jinak společného nemnoho. Ještě v prosinci 1916, tedy ani ne dva měsíce před únorovou revolucí jež cara svrhla, píše legionář Jaroslav Hašek (tehdy abstinent) v kyjevském Čechoslovanu: Proto jsme zdvihli revoluci, abychom na český trůn dosadili příslušníka velkého rodu Romanovců. Únorová revoluce 1917 situaci změnila také v tom, že Prozatímní vláda, zle tísněná rozpadem armády a ruskou neschopností organizace, dává povolení k tvoření dalších československých jednotek. Úředně už i podle jména. Zejména po události jež do naší historie vstoupila pod jménem Bitva u Zborova. Duch armády už je ovšem daleko od myšlenek pozdějšího komisaře Rudé armády vyloučeného z Legie pro opilství. Většinu vojska nyní už tvoří zajatci a zběhové z Rakouska a myšlenka na Romanovce na Hradčanech rozhodně není jejich vůdčí. Poprvé také přijíždí do Ruska Masaryk. Za cara tam jako autor své knihy Rusko a Evropa nesměl. Ani ten o monarchii rozhodně nepřemýšlí.

Dne 2. července 1917 se, poprvé od roku 1620, opětně vynořuje naše samostatné vojsko jako celek. Tohoto dne 5608 československých dobrovolníků jediným rozmachem dobývá tři zákopovém linie německo-rakouských vojsk. Zajímá 62 důstojníků, 4200 vojáků, ukořistí 15 děl a 80 kulometů. V bitvě padne 200 Čechoslováků a 700 jich je raněných. Zde přijde (večer před bitvou) o oko pozdější generál Syrový (20 let vězení po roce 1945), zde padne bratr pozdějšího velitele Pražského povstání Kuttelwaschera (po roce 1948 12 let vězení).

Zopakujme zde, že ruská armáda byla v době kdy po ní naši vojáci přebírali posice u Zborova natolik demoralisovaná, že nedostatečně vyzbrojení Čechoslováci museli zbraně i střelivo vykopávat ze země ? kam je ruští vojáci ukryli, aby dokázali, že nemají čím bojovat. (Tato praxe se ostatně zachovala ještě v době autorovy služby u čs. 22. výsadkové brigády 1956?1958, kdy obsluhy těžších zbraní, zejména minometů, úmyslně špatně balily padáky kontejnerů na tyto zbraně ? aby se s nimi nemusili po seskoku tahat).

Německý Generální štáb už tehdy dopravil do Ruska Lenina a z USA tam ještě před vstupem USA do války stihl odplout Trocký. Oba byli vybaveni finančně,Trocký s tím měl (7 milionů dolarů ve zlatě) při zastávce v Kanadě dokonce potíže, ale carský režim byl obecně pokládán za přežilý a panovaly naděje, že demokratické Rusko, zbavené monarchie bude rájem na zemi.

Masaryk v Rusku, důstojník vedle něj je velice čs. jednotek plk. Šokorov, vlevo šéf Odbočky čs. národní rady v Moskvě, Girsa.

Cíl německé benevolence vůči Leninovi byl jasný. Ani Německu totiž válka nešla podle jeho představ a východní fronta, při vší nemohoucnosti Ruska, stále ještě vázala značné síly jež by mohly rozhodnout situaci na západní frontě a tím i válku. Kromě toho měly Centrální mocnosti v Rusku už skoro dva miliony zajatců. Vyřadit Rusko z války znamenalo získat tuto živou sílu zpět a mít možnost ji použít. Válka na západě už tehdy byla válkou na vyčerpání. Kdyby všichni padlí u Verdunu mohli povstat ze svých hrobů, na území kde padli by se nevešli.

Lenin se osvědčil. Ruští vojáci prchali z fronty, aby nezmeškali doma slibovaný příděl půdy. Sliboval Lenin a slibovala, ve snaze čelit mu, i jakž-takž fungující Prozatímní vláda.

Kerenského ofensiva, kterou čs. vojáci u Zborova zahájili, se ovšem záhy zhroutila a nastane zmatek v němž jsou naši vojáci posléze odkázáni sami na sebe. Svádí těžké ústupové boje. V nichž se zejména proslaví Radola Gajda, který se z obklíčení o Volosůvky, když vojákům dojde střelivo, probije v čele své jednotky bodákovým útokem. Ranění likvidují sami sebe granátem pod břicho, aby nepadli do zajetí živí. (Osmnáct, kteří do takového zajetí padnou je, nikoli u Volosůvky, neprodleně oběšeno).

Ve stále více rozkládajícím se Rusku si musí naše jednotky samy opatřovat stravu, výstroj, výzbroj i dopravu. A v té době už je to celý armádní sbor.

Opuštěni všemi bili se čs. vojáci před Tarnopolem tak, že by svět opřed nimi měl padnout na kolena (generál Brusilov, vrchní velitel ruské armády).

Tehdejší situace utvořila se tak, že se nejednalo již o to, aby Prozatímní vláda prokázala nějaké služby Čechoslovákům, ale naopak, sama cítila potřebu jejich spolupráce. Zborov, Tarnopol, Kaluš ukázaly jasně význam a sílu čs. vojska a nemohoucnost ruské armády (generál Chodorovič).

Dne 7. listopadu dojde k bolševickému převratu. Čechoslováci nemají zato, že by se měli nějaké revoluce účastnit, jsou zde přece proto, aby pomohli porážce Rakousko-Uherska a vybojovali tak své zemi samostatnost. Vyhlašují neutralitu. (Neutralitu ostatně vyhlašují hned v průběhu bolševického převratu i v samotném Petrohradě také nejrůznější ruské jednotky ? spor Kerenského a Lenina, domnívají se, se jich přece netýká.) V obecném zmatku ?prohánějících se stád?, jak si to tehdy zapsal autorův otec, jsou ovšem Čechoslováci náhle jediná disciplinovaná ozbrojená formace na území říše. Tato revoluce se jich opravdu netýká, na žádný příděl půdy nečekají.

Dne 3. února 1918 uzavírají navíc bolševici s centrálními mocnostmi příměří a dne 3. března mír. Východní fronta zmizela. Cesta pro německé a rakousko-uherské válečné zajatce na západní frontu je otevřena. Však je na čase. Do války se hrozí zamíchat na straně spojenců USA (v dubnu 1917 tak učinily).

Naše jednotky, považované od února za součást francouzské armády, mají být přepraveny do Francie a ruské jednotky ve Francii zas nazpět domů. Tu přepravu a uznání stihne ještě vyjednat Masaryk. Jedná se o ní ostatně už od června 1917. Dva transporty, celkem cosi přes 2000 mužů, vskutku stihnou ještě přes Archangelsk odplout.

Potom se věci zauzlují. Ukrajina vyhlašuje samostatnost a urychleně jí obsazují Němci. Takže ve dnech 7.?13. března s nimi svedou Čechoslováci svou poslední bitvu o železniční uzel Bachmač, jedinou cestu z pasti, jíž se pro ně Ukrajina náhle stala. Vlaky s čs. dobrovolci ?z rakouského hlediska vlastizrádci ? musí Bachmačem projet na východ dříve než ho stihnou Němci obsadit. Cesta do Francie vede totiž kolem světa. Přes Sibiř a Vladivostok. Krátce před tím musí ještě naši svést ústupový boj přes Dněpr.

Náhle však má odjezd více překážek než jen ruskou neorganisovanost.

Masaryk i vedení Legií věří, že bolševici jednají pod tlakem okolností, a že se dohodu uzavřenou 15. III. budou snažit dodržet. Jenže její podmínky bolševici mění hned 26. března. Zřejmě v závislosti na aktivitách velvyslanectví Centrálních mocností, zejména německého, v Moskvě. Původně dohodnutá ozbrojená neutralita jednotek, náhle se status našeho vojska mění na skupinu svobodných občanů. Nutno odevzdat zbraně. Odevzdává se před přejezdem Volhy. Prakticky na každé stanici si ale klade místní rudý velitel nové podmínky a vyžaduje vydání i těch zbraní, jež jednotlivým ešalonům zůstaly. Zároveň ze Sibiře kolem našich zadržovaných transportů projíždí vlaky s německými a rakouskými zajatci na západ. Dojedou čeští komunističtí agitátoři, v Moskvě už mají svůj úřad, a snaží se legionáře přesvědčovat ke vstupu do Rudé armády (tehdy Rudých gard).

Jenže v naší armádě, tak jako v ruské, existují už od únorové revoluce kromě velitelů i zástupci vojáků. Vojenské rady (sověty). Na květen tudíž svolán do Čeljabinsku jejich sjezd, který to má vyřešit.

Pak se to stane. Dne 14. května 1918 je jeden z našich transportů zadržován v Čeljabinsku, kde právě sjezd zasedá, a kolem projíždí transport maďarských zajatců. Jeden z nich vyhodí na strážného u našeho transportu kolejnicovou svorku a těžce ho zraní. Legionáři vlak doženou, zastaví, vynutí si viníka a na místě ho ztrestají.

(Pokračuje 4. částí)