logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

BITVA U SCHÖNBERGU V ROCE 1504

O tom, kdy se rozhořelo husitské revoluční hnutí, ví každé dítě. Většina lidí vyjmenuje i nejdůležitější bitvy, které toto období přineslo. Každý zná i tu poslední, která dala smrtelnou ránu všem zaslepeným radikálům, a odehrála se 1434 u vesničky Lipany. Ale skutečně poslední boj v duchu husitského válečnictví byl sveden u městečka Schönberg. A to se psal rok 1504, tak dlouho vytrvalo husitské válečnictví v chodu, tak dlouho dokázalo nahánět strach celé Evropě. Samozřejmě se již nejednalo o muže, kteří po boku Jana Žižky z Trocnova přiváděli křížové výpravy ke krachu. Byly to jejich potomci, kteří však z řemesla válečnického ničeho nezapomněli a byli svým dědům vyrovnanými soupeři.

Roku 1503 vymřeli Wittelsbachové landshutští, což je smutné, leč i to se v dějinách hojně stává. Horší bylo, že zájemců, kteří si dělali choutky na toto dědictví, bylo více. Roku 1504 se tedy rozhořela Bavorská válka o landshutské dědictví, tedy hlavně o město Landshut. Na jedné straně stál falckrabě rýnský Ruprecht a jeho sok byl bavorský vévoda Albrecht, jehož notně podporoval římský král Maxmilián.

Ruprecht proto najal velké množství českých žoldnéřů a zahájil tažení. 13. srpna však Ruprecht ve věku 24 let náhle umírá. Jeho manželka se snaží jeho smrt zatajit a pokračovat v boji. Dobře ví, co by tato zlá zpráva se stavem vojska učinila. Leč nakonec se přeci jenom tato zpráva dostává k mužům. Ve chvíli, kdy se vojáci dozvídají tuto zvěst, nastává prakticky rozklad vojska. Také české voje se rozhodly, že nemá cenu pokračovat v dalším boji a vydaly se ihned k českým hranicím. Jezdectvo překročilo hraniční hvozdy včas a v pořádku. Pěchota s vozy však nemohla vyvinout takovou rychlost, což jak se později ukázalo bylo pro vojsko nešťastné. Sbor 3 tisíc pěších pod vedením Matyáše Libáka z Radovesic tedy nedosáhl českého území včas. U městečka Schönberg byli zaskočeni římským králem Maxmiliánem, jehož stav čítal kolem 4 tisíc pěších, které ještě podporovalo 1200 jezdců.

Během pochodu bylo vojsko zaskočeno nepřítelem. Každý přesun armády byl pro taktiku vozové hradby zrádný. Tento způsob boje byl založen na obranné fázi ve vozech a opuštění těchto opevnění pouze ve chvílích pronásledování zdrceného nepřítele. Jakákoliv změna v tomto systému pak měla smrtelný následek. Proto za válčení husitů byly rozesílány jezdecké skupiny do kraje, aby v případě nebezpečí stačili hlavní část vojska varovat, a to pak mělo dostatečný čas na přípravu vozové taktiky. Tentokrát to však nebyl klasický postup vojska, dle všech husitských postupů. Byl to ústup ze země, kde vojsku hořela půda pod nohama, do bezpečnějších končin českých. A právě nyní zde chyběla ona podpora jezdectva, která by případný výskyt nepřítele nahlásila.

Maxmilián vyslal napřed jezdectvo vedené Kazimírem Braniborským, ten tedy se svými 400 jezdci vpadl na dějiště příští bitvy jako první. Pochodová formace byla zaskočena dusotem koní. Na útěk však v tuto chvíli již nebyl čas, rozptýlené jednotky, nebo dokonce pouhý pěšák, neměl šanci před rytířem v sedle. To bylo celému vojsku, podhejtmanům, hejtmanům, i samotnému Matyáši Libákovi z Radovesic jasné. Ve zmatku, který nastal při zvuku přibližujících se jezdců však zvítězila disciplína a vojenský dril. Pavézníci se seskupili do čtvercové formace, kopí napřažená před sebou, jako ostny obřího ježka. Svými těly a štíty zastoupili cestu přibližujícímu se jezdectvu. S odhodláním padnout, ale necouvnout. Za jejich zády se zatím vozatajové snažili krotit poděšené koně a narychlo sestavit vozovou hradbu. Na mírném návrší najížděl vůz k vozu, vše probíhalo v co největší rychlosti. Všichni doufali, že se pěchota po odražení jezdectva stáhne do vozové formace a obsadí svá místa na vozech.

Zatímco vjížděly první vozy k sobě a pomalu stavěly vozovou hráz, nedaleko od nich se již bojovalo. Kazimírovi jezdci zaútočili na připravené pavézníky. Tvrdý nápor jeho jezdectva však ztroskotal na naježených kopích české pěchoty. Jezdectvo se pokoušelo prorazit formaci, leč marně. Tím však nastala patová situace. Kazimír nemohl se současným počtem mužů rozrazit české postavení a následně rozhodnout boj ve své vítězství. Naopak české jednotky se nemohly hnout, a to i v případě, kdyby vozovou hradbu stihli sestavit. Jejich následný ústup do ochrany vozů by byl pak snadno následován jezdectvem a i tato situace by vedla k prolomení hradby a rozdělení českého vojska do samostatných skupin.

Ale vozy ještě zdaleka nebyly na svých místech. Bylo potřeba seskupit i vozy, které jely na konci kolony. Pochodový proud v jedné řadě za sebou se při 100 vozech roztáhl minimálně na 2 km. A při zastavení pochodu, pak bylo potřeba, aby dorazila i nejzadnější část voje. Při počtu 180 vozů, které měli Libákovi muži, by sestavení vozové hradby zabralo nejméně 40--50 minut. Tolik času však obránci neměli. Na scéně se již objevuje samotný Maxmilián s hlavním vojskem. Projevuje se jeho dobrodružná povaha a ihned se vrhá proti seskupeným Čechům. Libákovi muži se seskupují těsněji a připravují se na další nápor. Jezdectvo musí být překvapeno. Pěchota odolává i tomuto tlaku. Čeští žoldáci neustupují, neutíkají. Přijímají rány, ale sami je dokáží notně rozdat. Umírají, ale bojují se vztyčenou hlavou. A občas i dokáží tvrdě udeřit. Sám Maxmilián by mohl vyprávět. Ve chvíli, kdy se dostává do první linie, je sražen z koně a jen zázrakem v této bitvě nepřijde o život. Stáhne se z nejprudší řeže a sleduje průběh bitvy. Jezdectvo dotírá na pěchotu, která ztrácí muže, ale stále drží vytyčenou formaci.

Je mu jasné, že touto taktikou české muže neudolá. Proto nasazuje svojí pěchotu, kterou podporuje jezdectvo. Tentokrát se štěstí obrací k odvaze českých mužů zády. Již jen početní převaha musí toto střetnutí rozhodnout. Mezery v řadách pavézníků se rozšiřuji. Statečná obrana je zlomena, do prázdných míst již není koho nasadit. Zálohy nejsou a všichni zdraví muži jsou zapojeni v tvrdé řeži. Všichni bojují o holý život. A teprve nyní dosahuje jezdectvo převahy. Rozráží formaci do mnoha roztříštěných skupin. Ale i tehdy se obránci zoufale brání. Hloučky se snaží probojovat z dosahu jezdectva. Je těžké opustit v této fázi bojiště. Matyáši Libáku z Radovesic se to však podaří a s ním se dostává z bitvy i dalších sedm set mužů. Ostatní se bili až do konce, a ač podlehli, neprohráli. To ocenil i sám král Maxmilián. Byla to doba, kdy se hrdinství a udatenství cenilo. 1600 mužů nalezlo na bojišti smrt a 700 mužů bylo zajato. Maxmilián uznal statečnost poražených a nechal je propustit, aniž po nich žádal výkupné.

Tak tedy skončila poslední bitva vedená ve stylu husitského válečnictví. Ukázalo se, že vozová hradba je časově náročná na dobu postavení formace. Dalším nedostatkem této taktiky byly výdaje na placení vozatajů, vozů a koňů. Ale v tomto střetnutí se znovu potvrdilo i něco dalšího, a to, že i pěchota dokáže odolávat náporu jezdectva. Tato bitva ukázala, jakým směrem se bude ubírat nastupující válečnictví. Tedy to, že jezdectvo je dobré, ale má již nejlepší časy za sebou. Že vozová hradba je z vojenského hlediska skvělá, nicméně slepá ulička. Naopak pěchota dokázala, že je silou s kterou se musí do budoucna počítat. A že se zanedlouho stane silou, která bude rozhodovat válečná střetnutí.

Použitá literatura:

BĚLINA, Pavel - ČORNEJ, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha, Marsyas 1993. KLUČINA, Petr: Jak válčili husité. Praha, Naše vojsko 1982. KOSINA, Jaroslav: Ilustrované dějiny světové. Novověk I. Praha, J.R. Vilímek 1926. Vojenské dějiny Československa. Díl I. ( do roku 1526 ). Praha, Naše vojsko 1985.

 
Datum: 02. 11. 2006 22:09:28 Autor: Martin Picek
Předmět: Václav Vlček z Čenova by se divil
Uvedený popis bitvy u Schoenbergu (též nazývána u Regensburgu či Wenzenbachu)neodpovídá skutečnosti ani náhodou. Kdo si něco přečetl o taktice používané po hus. válkách nejen zemskou hotovostí, ale i českými žoldnéři, ten ví, že se zde ve II. pol. 15. stol. rozvíjí také boj ve švýcarském stylu. Tzn. kromě boje na vozové hradbě (která coby základní taktický prvek zazpívala svou labutí píseň ve válkách s Matyášem Korvínem) ovládá pěchota i boj v sevřených šicích švýcarského typu. Ty jsou ale, na rozdíl od západoevropských, chráněny na čele i bocích pavézníky. Tito pavézníci byli primárně určeni k ochraně spřežení vozů za přesunu (po r. 1470 to byli 4 pavézníci na 18 mužů), byli však využíváni i pro ochranu čela pěší formace i jejích boků, a to hlavně před palbou z kuší a ručnic. Hlavní ochranu pěchoty tvořili ovšem kopiníci vyzbrojení přes 4m dlouhými kopími (\"dříví praporečné\"), neboť samotné pavézníky by těžká jízda zadupala bez problémů do země. Kdo si myslí, že u Schoenbergu se vytvořila jakási provizorní formace (a jen tak se někde vzala spousta dlouhých kopí), tak ten toho o pozdně středověkém válečnictví opravdu moc neví. Doporučuji přečíst \"Naučení Václava Vlčka z Čenova o šikování jízdných, pěších i vozů\" a k Schoenbergu konkrétně knihu Uwe Tresp: Soeldner aus Boehmen. Schoenberg nebyla bitva v \"duchu husitského válečnictví\", to je blbost. Válečné vozy v té době sloužily zcela běžně k ohražení voj. tábora a to včetně výzbroje dělostřelectvem. Viz něm. voj. řády Albrechta Achilla a třeba taky ilustrace z \"Mittelalterliches Hausbuch\". Nejednalo se tedy o žádný \"Žižkův odkaz\", jak se někdy v rámci glorifikace husitského válečnictví uvádí, neboť koncem 15. stol. již nebyla vozová hradba základním taktickým prvkem středoevropských armád.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

19. listopadu se slaví Mezinárodní den mužů (zasláno).

19. listopadu se slaví Mezinárodní den mužů (zasláno).


Recenze týdne

Dějiny první světové války

Nové vydání jedinečné a vyčerpávající publikace o historii první světové války od nejvlivnějšího britského armádního spisovatele.