Historie a současnost špandavské citadely

Špandava získala městská práva již roku 1232 a rozsáhlé opevňovací práce započaly již l. p. 1319

Když jsem se před lety mnoha spřízněných Berlíňanů ptal na Špandavskou pevnost, připadal jsem si, jako kdybych se Pařížanů ptal na Bastilu - tj. jako kdybych si přál spatřit něco, co již dlouhá léta neexistuje. Pravda pocházeli většinou z "východu", ale Špandava (Spandau) jako pevnost vskutku přestala existovat počátkem 20. století a zachována zůstala v podstatě toliko vlastní citadela, jež byla do roku 1992 uzavřena i pro "západní" veřejnost, a zcela zpřístupněna nebyla dodnes, byť doby kdy střežila "státní zájmy" již dávno pominuly a důvody jsou dnes spíše rekonstrukční...

Z historického pevnostního města dnes opravdu mnoho nezbylo, ale i zachované centrum starého města s tzv. "starým" kostelem Sv. Marie jistě stojí za shlédnutí a s trochou fantasie nepochybně je i pamětníkem časů Napoleonových. Ovšem chcete-li prioritně navštívit špandavskou citadelu, pak ignorujte všechny zastávky MHD obsahující název Spandau a na trase podzemky U7 nepřehlédněte zastávku Zitadelle, neb blíže ke vstupu do vlastní fortifikace vás zaveze již toliko autobusová linka 133 (Zitadellenbrücke), ale využít tento spoj už by byla takřka odkudkoli jen zbytečná ztráta času.

Historie strategického významu této lokality v soutoku Sprévy s Havolou (Spree & Havel) v oblasti střední marky braniborské sahá až hluboko do středověku. Špandava získala městská práva již roku 1232 a rozsáhlé opevňovací práce kolem rozrůstající se zástavby započaly již l. p. 1319, ovšem nejprve hradiště a později hrad zde doložitelně stály již v 11. století. Špandava byla residencí prvých Hohenzollernských kurfiřtů, a slavný Joachim II. Braniborský se právě ve zdejším kostele Sv. Mikuláše l. p. 1539 přihlásil k reformaci (tuto významnou událost zde na Reformationsplatz připomíná mj. jeho socha), byť otec, zapřísáhlý katolík Joachim I. Nestor, se musel obrátit v hrobě.

Joachim II. Hektor rozhodl i o výstavbě zdejší renesanční bastionové pevnosti, jež započala roku 1560, ale teprve o 18 let později vtiskl ženijním pracím pevný řád a takřka definitivní podobu Rochu Guerrini Graf zu Lynar. Tento toskánský rodák je duchovním otcem dochované citadely, kterou se rozhodl postavit na místě chátrajícího středověkého hradu, jenž tehdy navíc shodou okolností vyhořel. Již o dva roky později byly hotovy základní koncepční rysy a jádro opevnění vyrůstalo kolem zbytků někdejší dominanty, věže špandavského hradu (Juliusturm), jež měla být zachována (nejen symbolicky, ale i jako nezbytná pozorovatelna). Tato záhy po rekonstrukci pojala první posádku - tehdy tři roty landsknechtů, tj. 24 mužů.

Bastionová pevnost, či přesněji alespoň vlastní citadela (vnější městská opevnění byla v průběhu staletí co do své tvárnosti i rozsahu velmi variabilní), byla v podstatě dokončena roku 1594. Přesto roku 1631 i toto nejnedobytnější místo Špandavy padlo do rukou Švédů, ovšem jak a proč? Neb nemýlím-li se, řadilo se tehdy Braniborsko ke spojencům "Lva severu" (že by paralela se sklonkem roku 1812, kdy do té doby pruskou posádku dal Napoleon "pro větší jistotu" vystřídat Francouzi?). Švédové pak tuto fortifikaci drželi téměř 4 roky, než ji v důsledku změny politické situace sami vyklidili a ke skutečnému boji o pevnost za Třicetileté války nikdy nedošlo.

Rok 1691 je zapsán v historii citadely obzvláště černým písmem, tentokrát kvůli výbuchu prachárny. Podstatná část pevnosti musela projít rozsáhlou rekonstrukcí, ale ta proběhla rychle a zdárně. Za Sedmileté války strategický i politický význam špandavské pevnosti patrně vygradoval. Roku 1757 citadela poskytla asyl Fridrichovu dvoru, když rakouské jednotky ohrozily Berlín a roku 1760 se situace opakovala, když pruskou metropoli obsadili Rusové. V okolí města se v obou případech intenzivně střílelo, ale ani v jednom případě nepřítel na vlastní špandavská opevnění nezaútočil.

To již existoval i ravelin Schweinekopf, jenžse dochoval, situován ve vodním příkopu (Zitadellengraben), na západní straně citadely. Přibyl již roku 1704 v rámci rekonstrukce, ovšem všechny ostatní předsunuté fortifikační prvky za vodním příkopem, jakož i v okolí starého města odnesl čas. Výjimku představuje Fort Hahneberg, na jediné dominantní "výšině" v dohledu (v řádu metrů, dnes dík zástavbě není patrná ani z věže), ale ta v současné podobě války prvního císařství nepamatuje, neb stávající opevnění pochází z přelomu 60. a 70. let 19. století.

Na upomínku Napoleonských válek však narazíte ihned u vstupu do citadely, kde vás vpravo, těsně vedle řetězu padacího mostu, uvítá černá tabulka se zlatým nápisem připomínajícím "osvobození" pevnosti: General Aug. von Thümen befreite Spandau 27. 4. 1813. Žel je to zde takřka jediné co tu období 1792-1815 připomíná. Nebo vlastně ano, v budově zbrojnice (Zeughaus) se můžeme dočíst, že musela být od základu rekonstruována, po té co ji 18. dubna 1813 poničil výbuch hlavního pevnostního muničního skladiště, jež v původní podobě obnoveno již nebylo.

Tato exploze byla asi důležitým faktorem, který spolurozhodl, že generál Jean-Baptiste Bruny disponující 3000 mužů vydal špandavskou pevnost pruskému generálu Augustu von Thümenovi, již po 42 dnech obležení (zahájeno 13. března 1813, některé prameny sice udávají 3., ovšem velmi pochybuji, že by se tak stalo 8 dnů před vstupem Rusů do Berlína!?). Podle nápisu na vstupu do pevnosti by to bylo dnů 45, ovšem francouzské prameny hovoří o kapitulaci pevnosti k 24. dubnu. Tento rozpor si vysvětluji tak, že Němci zde preferují termín faktického předání citadely, zatímco Francouzi zde, ke své "újmě", respektují datum podpisu dohody o zastavení palby.

Tak či tak ovšem pevnost vzdorovala nesrovnatelně déle než roku 1806. Tehdy se, patrně pod dojmem všeobecné vlny poraženectví, velitel devítisetčlenné posádky špandavské citadely, major Gerhard von Benneckendorff, vzdal maršálu Jeanu Lannesovi hned na první výzvu. Stalo se tak ani ne 24 hodin po přiblížení prvních Francouzů, a fakticky ještě dříve, než nějaké obležení vůbec mohlo začít. Znovu je zde podobný rozpor v datech jako u roku 1813, ale soudím, že 25. říjen 1806 mohu mít za podpis konvence a 27. za den faktického předání pevnosti, kterou nedlouho po té poctil návštěvou i sám Napoleon.

Major von Benneckendorff za svůj ukvapený čin neunikl spravedlnosti, ale lze říci, že se spíše stal obětním beránkem bezmocného králova hněvu. Tak či tak se roku 1809, po svém neuváženém návratu do Berlína, do špandavské pevnosti kvapem vrátil, tentokrát ovšem nikoli jako velitel, ale jako vězeň! Mezi "nedobrovolnými obyvateli" pevnosti figuruje od roku 1811 i Turnvater Friedrich Ludwig Jahn a generál Friedrich August von der Marwitz - jako důvod uvěznění je udávána kolaborace s Francouzi!?! Že by Fridrich III. Vilém, přeci jen nebyl takovou loutkou, anebo zde šlo jen o jakousi politickou frašku.?!?

Špandavská citadela bylo totiž i věznicí, ovšem ne ledajakou, ale spíše ve smyslu "internačního místa" pro osoby vysoce postavené či veřejně známé, leč politicky nepohodlné. První vězenkyní se stala již roku 1571 Anna Dietrich, rozená von Sydow, jež byla milenkou Joachima II., krátce poté, co zjistila, že na jeho syna její vnady již neplatily. Do roku 1876, kdy Špandava tuto funkci ztratila (Rudolf Hess a další nacističtí pohlaváři nebyli umístěni v citadele, ale v dnes již neexistující věznici na Wilhelmstrasse), zde byla žalářována řada ministrů a státních radů, kteří, ať již právem či neprávem, upadli do nemilosti.

Největší přiliv vězňů je datován k politickému monstr-procesu z roku 1780 (jenž vyvrcholil o dva roky později doživotním žalářem pro StaatsministeraFriedricha von Görne za "tunelování" státních financí), revolučnímu roku 1848 a byla zde umístěna i francouzská generalita pozajímaná ve válce 1870/71. Krátce poté (1874) začala pevnost střežit na místo vězňů říšský válečný poklad (Reichskriegsschatz - byl uložen ve věži), což citadela činila až do zhroucení císařství, ač město samo pevnostní status ztratilo již roku 1903. Za Výmarské republiky byl pevnosti svěřen státní archiv.

Za Třetí říše zde byly roku 1935 umístěny chemické laboratoře zabývající se plynovými zbraňovými systémy (Heeresgasschutzlaboratorien), jež zde zůstaly do roku 1944. V dubnových dnech 1945 již tvořily posádku pevnosti primárně jednotky Volksturmu, které ovšem svěřenou citadelu Sovětům zatvrzele odmítaly vydat, byť k opravdovému boji nedošlo. Symbolický epilog k bitvě o německé hlavní město se nekonal ani posléze, neboť dvěma ruským vyjednávačům se po dramatické akci podařilo vniknout do pevnosti a přesvědčit obránce, aby zanechali marného vzdoru. Stalo se 2. května 1945 a obránci Špandavy tak zanechali odporu souběžně se zbytkem berlínské posádky.

Po skončení 2. světové války začala pevnost pustnout, neb byla využívána především jako skladiště všeho možného. Roku 1962 začaly první konzervační práce, ale teprve o 16 let později se projekt na záchranu historicky významného objektu s podporou města i státu rozběhl naplno. Od roku 1992 je citadela zpřístupněna veřejnosti, jako muzejní objekt, kde je několik stálých expozic (Heimatmuseum, Stadtgeschichtliges Museum, aj.), zatímco jiné prostory slouží pro přechodné výstavy či koncerty. Ovšem, jak se na pevnost sluší, je nejrozsáhlejší a nejvýznamnější expozice umístěna ve zbrojnici.

Návštěvník Zeughausu (byť nějaké exponáty jsou umístěny i ve vnějších prostorech) má možnost shlédnout především mnoho desítek "kusů" z arzenálu dělostřelecké výzbroje. Fanoušci Napoleonské epochy však asi zapláčí, neb všechna vystavená děla (jakož i kolesny, munice, atp.) jsou buď příliš "mladá", anebo naopak "stará". Existuje zde jediná výjimka, vlastně dvě, ale ty v době mé návštěvy v srpnu 2003 byly situovány venku. Jde o dvojici moždířů na nichž je francouzsky uvedeno, že byly odlity roku 1810 v Lutychu (Li?ge). Při troše představivosti tak můžeme doufat, že o tři roky později zde mohly být užity jak obránci tak obléhateli.

Otvírací doba úterý-pátek 9-17 hodin, sobota, neděle a svátky 10-17 hodin, vstupné 5 euro.

Ilustrace z archivu autora