Oslavy konce války po česku jsou prohra

9. 5. prijedou svetoví státníci do Moskvy, aby si pripomneli konec druhé svetové války v Evrope. Druhá svetová válka vsak neskoncila v Moskve, ale v Praze.

Zdroj: Foto archiv LN PRAHA 14. brezna 2005 | 07:33 Devátého kvetna prijedou svetoví státníci do Moskvy, aby si pripomneli jeden z nejvýznamnejsích okamziku dejin. Konec druhé svetové války v Evrope, války s nacismem. Druhá svetová válka vsak neskoncila v Moskve, ale den predtím v Praze. Hostitelem nejmocnejsích muzu sveta nemel být Vladimir Putin, ale Václav Klaus, který - kdyz si pred pár dny domlouval dalsí schuzku s americkým prezidentem Georgem W. Bushem - mu mohl ríci: "Tesím se na nase prístí setkání, v Praze." Jenze zádný Bush, ale ani Putin, ani nikdo, kdo ve svete neco znamená, se do Ceska osmého kvetna nechystá. Nikoho totiz nezveme. A to proto, ze republika výrocí konce války zcela prohospodarila. Teprve ve stredu, tedy dva mesíce predtím, nez se mají oslavy konat, se tímto tématem konecne zabývala Grossova vláda. I kdyz i slovo "zabývala" je snad az prílis nadnesené na ministerské odsouhlasení seznamu akcí. Oslavy dostala na starosti armáda, asi proto, ze nekdo to na starost dostat musel. Dopadlo to podle toho. Vojenstí organizátori jeste v techto dnech ani nevedí, co bude hlavní akcí oslav, jestli prehlídka na prazské letenské pláni, oslavy osvobození Plzne nebo ponekud absurdní dny armády v Brne. Situaci zachranuje filmový rezisér, producent a nadsenec vojenské historie Václav Marhoul, který se rozhodl udelat na Letné vojenskou prehlídku. Jiste se na ni prijde podívat dost lidí, neco takového ostatne od roku 1985 zádný Cech nevidel. Snad prijde prezident Václav Klaus, ale to bude pri vsí úcte k prezidentovi i Václavu Marhoulovi trochu málo. I kdyby to dopadlo sebelépe, bude to totiz jen provincní akce trochu recesistického charakteru, o níz mozná pár cizích novináru napíse více ci méne posmesné reportáze. A neopomenou dodat, jak si Cesi za války uzívali klidu protektorátu. Nebudou mít tak úplne pravdu, ale do atmosféry, kterou "oslavy" vytvorí, to zapadne. Ostatne tyto zprávy se do novin a televizí dostanou jen s problémy, protoze vsude se bude psát a mluvit o Moskve. Tak jako se v minulých mesících mluvilo o Normandii, Parízi, Osvetimi. I kdyby to dopadlo sebelépe, bude to totiz jen provincní akce trochu recesistického charakteru, o níz mozná pár cizích novináru napíse více ci méne posmesné reportáze . Jiste, s Moskvou a Ruskem se Praha a Ceská republika nemuze srovnávat. Ale s respektem k dejinám je treba dodat, ze Ceská republika byla první nacisty skutecne okupovanou zemí a také poslední, která byla zpod tyranie tretí ríse osvobozena. Cena, kterou za to svými zivoty Cesi v odboji proti nacistum zaplatili, je srovnatelná s obetmi mnoha jiných evropských národu. Únor 1948 a po nem následujících ctyricet let komunistické diktatury nejsou navíc, na rozdíl od pobaltských zemí, Polska nebo Ukrajiny, duvodem k zpochybnení významu osmého kvetna. Ten den bylo skutecne tehdejsí Ceskoslovensko osvobozeno. Sovetstí vojáci stejne jako americtí na rozdíl do ostatních státu po nedlouhé dobe odesli a obnovený stát si mohl sám rozhodnout, co s nabytou svobodou. Nerozhodl se správne a dalsí vývoj umoznil v roce 1948 komunistický puc symbolicky dokoncený v srpnu 1968 skutecnou sovetskou okupací. Jako Nemci Osmý kveten roku 1945 ale zustal az do listopadu 1989 posledním vítezstvím generace, která potom musela vetsinu zivota prozít v komunismu. Byl dnem, kdy byla dokoncena záchrana pred reálne hrozící fyzickou likvidací národa. Likvidací, která by prisla stejne neodvratne, jako se nacistum podarilo v plynových komorách Osvetimi témer dokoncit "konecnou likvidaci zidovské otázky". Kdyby nebylo osmého kvetna 1945, zádní Cesi by nebyli, a kdyz by byli, tak na Madagaskaru. Vsechny obeti komunismu prominou, ale to, co se stalo po roce 1948, nebylo jeste nic proti tomu, co by se stalo, kdyby nacisté ve válce zvítezili. Osmý kveten je proto velkým dnem, dnem národní záchrany, dnem vítezství nad nejvetsím prízrakem dejin. V Praze byl vítezný konec. Pro Cechy, ale i pro celou Evropu. To, ze si to nedokázeme spolu s ostatními evropskými národy osmého kvetna pripomenout a musíme kvuli tomu devátého jezdit az do Moskvy, je nasí prohrou. Prazské oslavy mohly být velkým svátkem, oslavou nové Evropy, která dokázala po patnácti dlouhých letech prekonat i to spatné, co prinesl fakt, ze nacisty porazili práve sovetstí stalinisté. Praha se mohla stát svobodným územím, kde si mohl své ríci Putin, pobaltstí prezidenti nebo nemecký kanclér. Praha mohla být srdcem Evropy, o nemz ráda ríká, ze jím je. Místo toho budou na Letné pochodovat veteráni. Zaplat pánbuh aspon za ne. Nebýt jich, asi by Cesi jen kladli vence. Tak jako Nemci.