logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Militární střípky z Dálného východu...

...se zvláštním přihlédnutím ke stavu čs. vojenského hřbitova ve Vladivostoku

V srpnu 2010 jsem navštívil s cestovní kanceláří KIWI několik lokalit v Rusku a v Mongolsku. Ačkoliv poznávací zájezd neměl nic společného s vojenskou historii, řadu památek vojenského charakteru jsme samozřejmě viděli. Už samotný fakt, že města jako Petropavlosk Kamčatskij či Vladivostok byla ještě před pár lety uzavřena i pro ruské civilní obyvatele, neboť to byly přísně střežené vojenské základny, vzbuzoval zvědavost. Snad hrstka následujících fotografií přiblíží něco z atmosféry míst donedávna obestřených tajemnem.

Ve všech navštívených lokalitách (s výjimkou Mongolska) jsme narazili na nadživotní sochu Lenina (tato je z Irkutsku) a na mnoha místech na symboly sovětské říše, o připomínkách vítězství ve Velké vlastenecké válce nemluvě. Naproti tomu jsme viděli i řadu obnovených či nově vybudovaných památníků ruské carské monarchie. Tyto protiklady působí na evropského návštěvníka značně bizarním dojmem.

Památník obětem krymské války

Památník obětem 2. světové války

Petropavlosk Kamčatskij (založen 1741) je hlavní město Kamčatského kraje, od 1. 1. 2007 hlavní město Kamčatské oblasti a největší město stejnojmenného poloostrova na ruském Dálném východě. Má 200 000 obyvatel. Navzdory vojenské minulosti tu mnoho památek není, ale najdou se. Je tu několik připomínek Krymské války i památník obětem Velké vlastenecké, včetně nezbytného tanku, vystaveného na vysokém podstavci v centru města.

V domě bývalého gubernátora, přeměněného na muzeum, je potom vcelku přehledně dokumentována historie objevování poloostrova, Beringovy úžiny, prodeje Aljašky etc. etc., o přírodních a etnografických exponátech nemluvě. Fotografování v muzeu bohužel zakázáno.

Město je pojmenováno po dvou lodích Sv. Petr a Sv. Pavel, které byly součástí druhé expedice Vituse Bering, jenž město založil.

Památník na tuto událost, dva vysoké sloupy s plastikami lodí, je oblíbeným dostaveníčkem svatebčanů, kteří se zde tradičně fotografují. Podobná místa, oblíbená svatebčany, jsou samozřejmě i v jiných ruských městech.

Velké očekávání vzbuzoval přístav Vladivostok, místo spojené s historií československých legií, jejichž poslední jednotky odtud odpluly do Evropy v roce 1920. Vladivostok byl založen roku 1860 jako vojenská námořní základna na pobřeží Tichého oceánu, městem je od roku 1880. Na hlavní město Přímořského kraje byl povýšen v roce 1888. V letech 1918–22 byl obsazen vedle Čechoslováků i vojsky dalších „interventů“, tj. Dohody a Japonců. Roku 1922 jej dobyla Rudá armáda a nastolila zde sovětskou moc. Název je složen ze slovesné části vladi- (od vlásti, vládnout) a jmenné části vostok (východ), tedy město „ovládající Východ“. Vladivostok byl až do roku 1992 uzavřen cizincům z důvodu vojenského utajení. V okolí stojí ještě 16 pevností. Ve městě je velké, výstavné nádraží, které je posledním milníkem Transsibiřské magistrály (dokončena roku 1891, délka z Moskvy 9288 km), jak připomíná obelisk s carským orlem.

Na nádraží stojí lokomotiva, vyrobená v USA. Před ní je pamětní deska na oslavu vojenských činů železničářů Přímořského kraje v době Velké vlastenecké války 1941–1945.

Další pamětní deska hlásá, že „tuto parní lokomotivu postavila American Locomotive Company podle ruských standardů a konstrukce. Do Sovětského svazu byla dovezena z USA na základě smlouvy o půjčce a pronájmu, uzavřené vládami SSSR a USA 11. června 1942 jako pomoc Spojencům v době 2. světové války. Dálněvýchodní železnice převezla v rámci této smlouvy 8 milionů tun nákladu (letouny, tanky, děla, potraviny, uniformy atd.). Tato lokomotiva reprezentuje intenzivní spolupráci mezi USA a SSSR během války.“

Středem města je náměstí „Hrdinů revoluce“ s administrativními budovami a památníkem bojovníků za sovětskou vládu na Dálném Východě. Dominantní figura pomníku má být údajně sám Stalin.

Válečné lodě ve vladivostockém přístavu

Na nábřežní stojí monumentální památník obětem Velké vlastenecké války (s obnoveným pravoslavným kostelem). Kolem schodiště jsou pylony s letopočty začátku a ukončení války, na nich stojí tankové věže. Na promenádě jsou reliéfy zobrazující vojáky a námořníky a množství plaket upomíná na jejich hrdinství. Je zde také plaketa sdělující, že presidium nejvyššího sovětu udělilo tichooceánskému loďstvu Řád rudého praporu, a jiná, hlásající jmenovitě věčnou paměť námořníkům zahynuvším na ponorkách. Ještě jiná plaketa oznamuje, že „sovětští váleční námořníci hrdinsky bojovali s fašismem za věc komunistické strany a národa; 2766 nepřátelských lodí a transportů našlo svůj neslavný konec na mořském dně.“

Na nábřeží stojí také sovětská ponorka S-56. O tomto typu se lze na internetu dočíst, že vznikl ve spolupráci s Německem na začátku 30. let. Vzorem byl prototyp ponorky E-1 vytvořený pro Španělsko. Španělsko ale objednávku později zrušilo a tak byl roku 1932 prototyp prodán SSSR a podle něj byla později vyprojektována ponorka S (střední, neoficiálně Stalinec).

Prototyp E-2 byl hotov na konci roku 1933. Měl větší výtlak, dosah a měl 100mm kanon. Třída S patřila mezi nejpokročilejší a nejúspěšnější v sovětském loďstvu. V letech 1936–1941 byly vyráběny v loděnicích po celém SSSR ponorky série IX-bis, kterých bylo úplně dokončeno 46 kusů. Po válce bylo postaveno ještě šest kusů modernizované verze XVI. Ponorky typu "S" potopily 52 transportních lodí o celkovém výtlaku 168 095 BRT, 14 vojenských lodí a další nepřátelské lodě poškodily. Vlastní ztráty činily 18 ponorek. Poslední kusy této třídy byly vyřazovány v 60. letech. Ponorka S-56 byla zachována jako památník. (Tyto informace jsou částečně převzaty z české Wikipedie.)

Z nábřeží je vidět do kasáren současné tichooceánské floty, kde jsme sledovali pořadový výcvik nováčků.

Vrcholným bodem vladivostockého programu byla návštěva Mořského hřbitova s náhrobky československých legionářů, kteří v letech 1918 až 1920 bojovali na Dálném východě. Je jich zde pohřbeno 196, někteří z nich padli v boji, jiní zemřeli ve vladivostocké nemocnici.

Pohřebnímu místu vévodí šestiboký jehlan, na jehož vrcholku sedí sokol s rozepjatými křídli. O římsu jehlanu je opřena mužská postava se skloněným mečem.

Jak se lze dočíst na webové stránce Ministerstva obrany, československé oddělení zdejšího hřbitova bylo v roce 2006 opraveno za finanční účasti České republiky. V květnu 2006 bylo znovu slavnostně otevřeno za účasti české delegace vedené tehdejší náměstkyní ministra obrany Jaroslavou Přibylovou.

O finančních nákladech výletu početné delegace po celé trase transsibiřské magistrály není na stránce ani slovo. Na snímcích dokumentujících událost jsou vidět vzorně upravené hroby. Jak vypadají dnes (srpen 2010) se lze přesvědčit z přiložených fotografií.

Česká výprava pokládá květiny

Česká důchodkyně pleje hřbitov

Věnec Československé obce legionářské

Květiny CK KIWI

Deska MO hrdě hlásající obnovu hřbitova

Celý hřbitov je zarostlý plevelem, omšelé náhrobky se pod ním ztrácejí. Návštěvníka maně napadá, zdali by Českou republiku nezruinovalo najmutí nějakého místního důchodce, který by se o hroby staral. Hřbitov československých legionářů ve Vladivostoku je dnes opět ostudou jak ministerstva obrany, tak celého českého státu…

Dalším městem na programu byl Irkutsk.

Busta generál-poručíka Beloborodova, 2násobného hrdiny Sovětského svazu

Tato metropole východní Sibiře byla založena roku 1651 a má dnes cca 600 000 obyvatel. Také toto město na transsibiřské magistrále bylo svědkem anabáze československých legionářů. Na tuto historii upomíná nově postavený pomník popraveného admirála Kolčaka (1874–1920), jehož postavení podle průvodkyně vzbudilo ve městě kontroverzní reakce. Kolčak stál v posledních dvou letech svého života v čele prozatímní vlády a jmenoval se „vládcem celého Ruska“. Jeho diktátorské manýry od něj postupně odvedly řadu spojenců a legie jej nakonec vydaly vládě esersko-menševického tzv. Politického ústředí, která v Irkutsku uskutečnila úspěšný puč. Po převzetí vlády bolševiky soud a „politická komise“ Kolčaka odsoudily k smrti. Zastřelen byl 7. února 1920.

Půvabná průvodkyně Elena nás u pomníku „obvinila“, že Čechoslováci odvezli ruský zlatý podklad. Historie pokladu je pořád opředena tajemstvím, přes snahu mnoha historiků. Ještě poměrně nedávno se objevila zpráva, že některé vagony s pokladem se našly na dně Bajkalského jezera a Sovětský svaz i Rusko periodicky obviňovaly a obviňují nejrůznější státy (včetně ČR), že jejich měny jsou kryty ruským zlatem. Podle historika Zdeňka Sládka „žádná z velkých položek sibiřských drahých kovů do Československa nepřišla, to však neznamená, že podnikaví představitelé čs. legií vyšli naprázdno“. Desítky vagonů s ruskými státními zásobami zlata a všech ostatních cenností se dostaly v létě 1918 do rukou československým legiím, které je po mnoha peripetiích vydaly těsně před svým odchodem z Ruska (1920) sovětské vládě. Za řadu měsíců se ovšem poklad v důsledku nejrůznějších krádeží a účelového využívání značně ztenčil. Sibiřské kovy ovšem v jistém množství přece jen dostaly do trezorů pražských bank. Jak opět konstatuje Zd. Sládek, „Soudě podle dokumentů dosahovala jejich cena několika desítek milionů korun. Ve srovnání s hodnotami [nezvěstné části] ruského zlatého pokladu šlo o paběrky.“

Pomník admirála Kolčaka (V. M. Klykov, 2004), postavený „občany Ruska“.

Po prohlídce města Irkutsk následovala příští den prohlídka skanzenu v Talcy, nedaleko jezera Bajkal. Tradiční dřevěná architektura zahrnuje i ohrazenou vojenskou stanici, kde jsou v expozici k vidění některé dosti primitivní zbraně (viz ilustrace). Je zde také venkovský dům kozáckého atamana, přenesený sem z vesnice Antonovka. Sibiřští kozáci měli značná privilegia, včetně přídělu půdy, a za to byli státu povinni 15letou službou v poli a 7 let ve vnitrozemí.

Další zastávkou byl dvoudenní pobyt na jezeře Bajkal. Je to nejhlubší jezero na zemi (1680 m), obsahující jednu pětinu sladké vody na planetě. Také sem se dostali českoslovenští legionáři. Málokdo ví, že první čs. námořní oddíl byl zformován v květnu 1918 ve Vladivostoku. Parníky Smělčak a Neděžnyj byly používány především pro dopravní účely. Později byl námořní park rozšířen o dopravní loď Dobrovolec a ledoborec Streljok, který sloužil jako minolovka. V létě roku 1918 obsadili legionáři přístavy na Bajkale a získali zde parníky Sibirjak a Fedosia. Vyzbrojili je houfnicemi ráže 12 cm a použili při výsadku, který se měl dostat do týlu nepřátelských jednotek. Během operace došlo dokonce k boji na vodě.

Vysloužilé sovětské tanky odvážené z Mongolska

Poslední „štací“ zájezdu KIWI bylo Mongolsko. V Národním historickém muzeu v hlavním městě Ulánbátaru je řada památek, které napomohou k lepšímu pochopení historie Mongolska. O nich už jenom telegraficky, v popiscích k připojeným ilustracím:

 

Bronzová přilba, cca 1100–700 př. Kr.

Mongolské zbraně (13.–14. stol.). Mongolové měli širokou škálu zbraní. Hlavní zbraní byl luk a šípy a každý muž používal nejrůznější formy luků a šípů, meče, kopí, sekery, praky, lasa i palice.

Mongolští muži nosili soupravu nože u pravého boku. Soupravy byly vyráběny ze dřeva, kostí, kůže, odlitého bronzu a stříbra a byly ceněným majetkem.

Když se z chlapce stal muž, rodiče mu dali váček na troud (nosil se na levé straně), ornamentální opasek a soupravu nože. Nůž, pochva i příslušenství byly bohatě zdobeny.

Toulec z březové kůry.

Kroužková zbroj mongolského vojáka, 14.–15. století.

 

Železné třmeny, 13. století.

Jezdeské sedlo

Fragment prošívanice

Bronzová zástava, 18.–19. století.

Mongolské císařství, 13.–14. století. Většinou bývalo děleno do pěti hlavních částí, většinou na základě územního rozdělení: Mongolsko, stát Juan v Číně, Il-Cháns v Persii, Zlatou hordu v Rusku a chanát Čagadai v centrální Asii. V polovině 13. století se Mongolové dostali až na Moravu.

Puška Berdan ze začátku 20. století z výzbroje mongolské armády.

Kulomet Maxim, dar ruského cara mongolské armádě, 1914.

Slavnostní uniforma a šavle Ch. Čojbalsana, mongolského ministerského předsedy v letech 1936–1950.

Detail šavle

Socha Süchbátara na hlavním náměstí (zavražděn 1923).

Jeden z bronzových jezdců, střežících vládní palác.

Text a foto: Leonid Křížek

 

 
Datum: 21. 09. 2010 20:27:01 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Hroby čs. legionářů
Co na to Ministerstvo obrany?
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.