logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Vilém Goppold - zapomenutý šermíř

Jediný český olympijský finalista v šermu.

 Vilém Goppold z Lobsdorfu

 (* 25. 5. 1869, + 15. 6. 1943 v Praze)

Při pořádání archivu Českého šermířského klubu Riegel narazil náš archivář p. Josef Šolc na několik dokumentů, vztahujících se k osobě jediného českého šermířského olympijského medailisty, Viléma Goppolda z Lobsdorfu.

Krátce před Goppoldovým úmrtím, v dubnu 1943, připomněla Národní politika první kroky tohoto zřejmě nejúspěšnějšího českého šermíře: „Bylo tomu právě v minulých dnech padesát let, kdy v šermírně nadporučíka Riegla nastupoval ke »škole« mladý, neobyčejně vysoký a útlý muž. Jeho láska k šermu, spojená s houževnatou vůlí, překonávala všechny počáteční obtíže. A tak již roku 1895 účastnil se Vilém Goppold z Lobsdorfu velikého mezinárodního turnaje V Praze, jehož se zúčastnilo na třicet italských borců. Za své výkony získal mladý šermíř dvě stříbrné medaile za fleret a šavli.“

Patrně z tohoto pramene čerpali informace také František Kolář s kolektivem pro Goppoldovo heslo v knize Naši olympionici. Píší: „Uspět proti Italům bylo v té době cosi nevídaného, protože italská šermířská škola, plná živosti a jemných nuancí, v té době vítězně táhla Evropou. Goppold byl sice jejím velkým obdivovatelem a vyznavačem, přesto jeho druhá místa překvapila. Stejně jako následující rok jeho vítězství na mezinárodních turnajích v Budapešti, Berlíně a Vídni.“

Goppold byl členem Šermířského klubu Riegel (založen při škole npor. Riegla roku 1890). Když roku 1902 odchází npor. Riegel na odpočinek a šermířský klub přerušuje svoji působnost, zakládají jeho čeští členové Český šermířský klub, jemuž z piety ku starému a zasloužilému učiteli ponechávají jméno Riegel (němečtí členové zakládají Herrenfechtklub).

První dokument, vztahující se k našemu šermíři, je právě list, kterým 28. srpna oznamuje výstup z klubu. Poněkud matoucí je, že oznámení je adresováno „Slovutnému českému šermířskému klubu Riegel v Praze“. Goppold píše „Tímto dovoluji si své vystoupení ze sl. klubu Vašeho zdvořile oznámiti. V úctě dokonalé…“. Kolář konstatuje v citované knize, že se Goppold stal „duší /klubu/, šermířskou hvězdou, trenérem i hlavním organizátorem a zůstal mu věrný i po skončení své závodnické kariéry. Až do 1. světové války kraloval Goppold českému šermu, vynikal zejména v šermu šavlí; v této disciplině také dosáhl svých největších sportovních úspěchů. Své suverénní postavení potvrdil v kvalifikaci na IV. olympijské hry 1908 v Londýně, v níž čtrnáctkrát zvítězil a neutrpěl ani jedinou porážku. Na olympiádě v Londýně startoval ve čtyřech disciplinách: v kordu jednotlivců a v kordu družstev byl vyřazen ve čtvrtfinále, zato v šavli družstev jako kapitán přivedl své spolubojovníky O. a V. Landovi, B. Schejbala, J. Tučka a V. Tvrského k bronzové medaili za družstvy Maďarska a Itálie. Heroickým byl jeho souboj s převahou maďarských šermířů v šestičlenném finále v šermu šavlí jednotlivců. Jako jediný dovedl prorazit jejich hegemonii a vybojoval bronzovou medaili za Maďary Jenö Fuchsem a Bélou Zulawským.“

Byla to zároveň i první olympijská medaile pro českého sportovce vůbec. Goppold ji získal ve svých devětatřiceti letech! Měla by být uložena v Muzeu tělesné výchovy.

Z olympijského roku se v archivu Rieglu dochovala vizitka, na níž je ručně napsaná Goppoldova londýnská adresa: 59 Catheart Road, Redcliffe Gardens, St. Kensington, London SW a připsáno Prague (Bohemia). Dalším dokumentem je oznámení Olympijskému výboru ze 4. dubna 1908 o nominaci ve fleretu a šavli na OH 1908 (J. Parůžek, V. Parůžek, Fr. Kříž). Goppold tu kupodivu není, to by znamenalo, že vystoupil skutečně z českého Rieglu a byl patrně členem jiného klubu?

Další dokument je z prosince 1908. Goppold děkuje klubu za kondolenci: Za vřelé projevy soustrasti u příležitosti úmrtí nezapomenutelné mé matky vzdávám jménem svým a celého příbuzenstva nejsrdečnější díky. Vilém Goppold z Lobsdorfu. V Praze, prosinec 1908.

Kolář uvádí mezi Goppoldovými úspěchy první místo v soutěži šavlistů v belgickém Ostende v červenci 1911. V archivu Rieglu se nachází stvrzenka „na K 150, které jsem v hotovosti obdržel na cestu do Ostende“, je ovšem datovaná 22. července 1909. Zdali se mýlí Kolář, či „riegliánský“ archivář, anebo se Goppold účastnil v Ostende i v roce 1909, to zatím není jasné.

Před první světovou válkou Goppold bodoval i na ceněném Mistrovství království českého. V letech 1909, 1910 a 1913 zvítězil v šavli, v roce 1911 byl v šavli druhý. Zároveň skončil v letech 1911 a 1912 jako druhý ve fleretu.

Program a propozice Mistrovství z roku 1912 se v archivu zachovaly. Goppold je zde uveden jako předseda organizačního výboru Mezinárodních zápasů v šermu o „Mistrovství Království českého“ (pro amatéry) v šermu šavlí, fleretem a kordem. Mistrovství se konalo ve dnech 24.–26. března 1912, pořadatelem byl český šermířský klub Riegel v Praze „za protektorátu slav. městské rady král. hlav. města Prahy“. V čestném předsednictvu čteme jména jako Šebestián, vévoda z Ascoli, kníže Colloredo-Mansfeld, kníže Thurn-Taxix a kníže Otto z Windischgrätzu.

Goppold skončil toho roku v šavli na 3. místě.

Ve dnech 6.–18. července 1912 se Goppold zúčastnil V. letních olympijských her ve Stockholmu (jako nejstarší ze 13 českých účastníků; bylo mu 43 let). Na hry se suverénně kvalifikoval s 16 vítězstvími a bez porážky, píše Kolář. Během her, kterých se účastnili i jeho dva synové, také výborní šermíři Karel a Vilém, však už na medailové příčky nedosáhl. V šavli jednotlivců neprošel kvalifikací, družstvo kordistů však přivedl do semifinále a družstvu šavlistů výrazně pomohl ke čtvrtému místu. V archivu Rieglu se dochovala obsáhlá Goppoldova zpráva ze stockholmské olympiády, kterou uveřejníme v nejbližší době.

Dne 17. září 1912 je datováno další Goppoldovo oznámení o vystoupení z klubu. Je psáno na rubu vizitky a zni: Velectění pánové! V důsledku mých soukromých záležitostí vzdávám se své činnosti ve ct. klubu Vašem, což račte laskavě na vědomost vzíti. Za prokazovanou mně přízeň vzdávám vám i sl. Klubu své nejuctivější díky a trvám v nejhlubší úctě, Váš oddaný… Račtež též laskavě odhlášení mých synů na vědomost vzíti.

Další (v pořadí již třetí vystoupení uchované v archivu) je ze 13. října 1913. Goppold dopisem sděluje: Velectění pánové! Račtež vzíti laskavě na vědomí, že já jakož i moji synové Vilém a Karel z P. T. klubu Vašeho vystupujeme. Příležitostně prosím o laskavé vrácení londýnského diplomu, jehož majetnictví jsem si svého času vyhradil. S veškerou úctou V. G. z L. V Praze dne 13. října 1913. Na dopise je připsána poznámka Vyřízeno 27./10. 13 (podpis nečitelný). Množství výstupů z klubu je matoucí, není jasné, zdali Goppold nebyl střídavě členem jiných klubů. Eventuální přihlášky za člena se nedochovaly, takže nelze tuto záhadu zatím rozluštit.

Dne 10. dubna 1927 se konala slavnostní schůze Rieglu k 25. výročí založení. V zápisu je uvedeno: Během valné hromady dostavil se pan V. Goppold sen., kterého předseda Gruss obzvlášť srdečně přivítal, poukazuje na to, že pan Goppold slaví spolu s klubem jubileum, ovšem nikoliv pouze 25-leté, neboť předseda sám přihlížel v letech studentských jeho skvělým výkonům v šermířské škole nadporučíka Riegela. Pan Goppold poděkoval pohnut tisknutím ruky. (V té době mu bylo 58 let.)

Dalšími dokumenty v archivu jsou přání k Vánocům a novému roku, jež Goppold adresuje klubu Riegel 7. prosince 1940, 8. prosince 1941 a 6. prosince 1942. V prosinci 1940 zasílá Riegel Goppoldovi poděkování za předchozí přání k Vánocům a novému roku, s přáním „vídat jej dlouho a často ve svém středu“.

Dne 15. června 1943 Vilém Goppold z Lobsdorfu umírá. Dva dny nato tlumočí předseda a jednatel Rieglu JUDr. Vilému Goppoldovi mladšímu „upřímnou soustrast nad úmrtím Vašeho pana otce, našeho dlouholetého člena, vynikajícího šermíře, jehož památka pro náš šerm a klub zůstane nehynoucí.“ Téhož měsíce dochází do Rieglu Poděkování obou bratrů Wilhelma a Karla (s manželkami) za projev účasti datované v Praze. Jak je vidno podle německé formy Vilémova jména, přihlásil se za války k Němcům.

Další informace o Goppoldovi st. zaznamenal ve své knize Sport v království českém Václav Pacina. Pramenem mu byly rozhovory s Josefem „báčim“ Jungmannem, dalším legendárním členem ČŠK Riegel (1888–1982), a profesorem Josefem Grussem. Na otázku, zdali Goppold byl šlechtic, jak by naznačovalo přízvisko „z Lobsdorfu“, Gruss odpověděl: „Ne, on šlechtic nikdy nebyl. To vás plete to jeho vznešené a dlouhé jméno. Víte, tenkrát byly v módě úřednické a vojenské predikáty »von«, ale modrou krev on neměl. Vzal si nějakou paní Strohschneiderovou, ona měla obchod s galanterií, takový menší krámek v Rytířské ulici. A to možná nevíte, byla příbuzná s běžcem stejného jména, běhával za Spartu půl anglické míle, později byl plukovníkem u hulánů a pak dělal handicapéra v Chuchli.

On byl Goppold náš nejlepší šavlista, co jsme kdy měli. Znal jsem ho už od roku 1901, kdy vstoupil do Rieglu, byl to tehdá proslulý šermířský klub. Goppold uměl dokonale německy, francouzsky, italsky. Tenkrát totiž našimi učiteli šermu byli Italové a Goppold byl i žákem Orazia Santelliho, který měl v Praze v Mikulandské ulici svou vlastní školu. Navštěvoval jak český Riegel, tak německý Herrenfechtklub a bral také hodiny u majora Dvořáka, vojenského fechtmistra.“ (Tato poznámka by částečně vysvětlovala ony časté výstupy.)

O synovi Vilémovi sdělil prof. Gruss Pacinovi toto: „…bydlel v Krakovské ulici, byl advokátem, německým advokátem, on si vzal Němku, ale pomáhal českým lidem, dost zatlačil, což mohu osobně potvrdit.“ „Báči“ Jungmann dodal další podrobnosti o synech: „Karel skončil sebevraždou, a Vilém, který se dal za protektorátu k Němcům, byl po válce odsunut a už také dávno nežije.“ „Starého pána to asi mrzelo…“ „A jak! On se vždycky vydával jen a jen za Čecha, i když hovořil perfektně v několika řečech jako svou mateřštinou. Na stará kolena žil se ženou v Masarykových domovech v Krči. Občas jsem tam za ním chodíval, někdy jsem přinesl lahvičku slivovice a vzpomínali jsme spolu. Jednou se mi svěřil, že vyhodil syna. Nesnesl, že se přihlásil protektorátním úřadům jako Němec a tak mu řekl: »Co se opovažuješ ke mně lézt?« To mu nikdy nemohl odpustit.“

Pacina uzavírá: „Vilém Goppold z Lobsdorfu umírá jako 74letý, zchudlý a zapomenutý muž, uprostřed jemu podobných, v domovech pro lidi bez domova. Jeho šavle, lesklá, hbitá zbraň, získala pro Čechy vůbec první olympijskou bronzovou medaili…“

To je pár střípků ze života jediného českého šermířského medailisty. Archiv Rieglu je na informace o něm skoupý a „Báči“ zemřel před čtvrtstoletím, takže jeho už se také nezeptám. Ale i tak je toho dost, abychom ke svému nedostižnému předchůdci cítili úctu.

Pramen:

Archiv Českého šermířského klubu Riegel

Literatura:

PACINA, Václav. Sport v království českém. Nakladatelství Mladá fronta, Praha 1986. Kapitola Po zavátých stopách prvních medailí, s. 217 až 220.

KOLÁŘ, František; a kolektiv. Kdo byl kdo – naši olympionici. Nakladatelství Libri, Praha 1999. Str. 109.

 

 

 
Datum: 23. 01. 2021 06:51:38 Autor: Jan Mrzílek
Předmět: Článek Leonida Křížka o Vilémovi Goppoldovi z 19.11. 2008
Goppoldové z Lobsdorfu - Starý český šlechtický rod pocházející ze vsi Lobzy v Plzeňském kraji. Majestátem císaře a českého krále Ferdinanda II., ze dne 22. 7. 1623 byl do panského stavu povýšen Matyáš Goppold se šlechtickým predikátem "z Lobsdorfu". Znak: Štít dělený, horní polekosmo děleno červeně a zlatě, dolní šikmo děleno modře a stříbrně. I další příšlušníci rodu žili a působili v Plzeňské kraji a na Rokycansku. Jméno Vilém bylo v rodu oblíbené a vyskytovalo se opakovaně.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.