Poznámky k italské škole šermu

Úvahy absolventa šermířské školy na základě přednášek, které na škole vyslechl.

Ve dnech 16.-21. listopadu 1997 jsem se zúčastnil italské školy šermu pro pokročilé, pořádané školou evropských bojových umění Magisterium v Táboře. Na tomto kursu jsem dosáhl kvalifikace šermíře 3.stupně. Následující řádky jsou shrnutím poznámek, které jsem si vedl na hodinách teoretické výuky vedených mistr Peter Koza. Peter Koza přislíbil napsat doplňující a rozšiřující připomínky.

1. Vývoj italské školy

Italskou školu šermu lze rozdělit do čtyřech vývojových období:

a) zachycení a zpracování empirických poznatků

b) technické zvládnutí šermu

c) uplatnění taktiky v šermu

d) úpadek, ústup do pozadí

a) zachycení a zpracování empirických poznatků

První krok v zachycení a zpracování empirických (tedy zkušenostmi získaných) poznatků učinil Achilles Marozzo ve svém díle "Opera nova" z roku 1536. Marozzo se v něm jako v první ucelené knize o šermu nesnažil vytvářet nějaké nové poznatky, pouze shrnul, sjednotil a popsal stávající stav. Stejně tak i Giacomo di Grassi. Šerm v jejich podání nemá ještě tak vyhraněně italský charakter, jak jej známe dnes. Je z nich znát dosud velký vliv španělského šermu a v něm obsažené geometrie a matematiky. První fázi můžeme tedy charakterizovat tím, že nejprve vznikly praktické postupy, které byly následovně knižně podchyceny a kodifikovány.

b) technické zvládnutí šermu

Zatímco u první fáze předcházela praxe teorii, druhá fáze vývoje šermu je charakteristická tím, že nejprve vznikly teoretické závěry, které byly poté ověřovány praxí.

Tuto zásadní změnu odstartoval mistr Camillo Agrippa ve svém díle "Trattato di scientia d´ arme" zroku 1553. Agrippa byl matematik a geometr - proto uvažoval o lidském těle z hlediska těchto věd, na jejich základě vyvodil závěry, které přenášel do praxe. Poprvé zde tedy teorie předchází praxi. Prvním z jeho významných přínosů bylo zavedení numerického číslování jednotlivých poloh držení zbraně. Do té doby měly polohy velmi malebné názvy, které však byly velmi nepraktické, na každý útok odpovídala obrana s úplně odlišným názvem. Agrippovo numerické číslování, kde každé číslo znamenalo současně útok i obranu. Tento princip přetrval s drobnými změnami až dodnes. Za výchozí polohu považoval Agrippa polohu ihned po tasení, proto je jeho prima shodná s naší současnou vysokou secondou.

Agrippa také rozdělil zásahovou plochu soupeřova těla. Do té doby totiž neexistovala diferenciace bodů a seků podle stran. Agrippa rozdělil soupeřovo tělo na stranu diritto a riverso, tak jak to známe dodnes. Při výkladu uváděl mistr Koza polohy squalembrato a tondo. Jako montante označil to, co známe jako dnešní falso riverso (italsky monte znamená hora, montante je tedy pohyb, který jde zdola nahoru, do kopce). Buď jde o chybu ve výkladu, nebo se od Agrippových dob tato terminologie změnila. Nevím také, zda byl tento pojem přiřazen pouze k této poloze nebo všeobecně všem sekům směřujícím zdola nahoru.

Agrippa se dále zabýval postavením přední nohy ve výpadu. V této otázce prosazoval polohu holeně kolmo k zemi, tedy tak, jak to známe dnes. Tato poloha skýtá rovnocenné možnosti pro útok i pro obranu. Oproti tomu mistr Capo Ferro prosazoval takzvaný přetlačený výpad, kdy je koleno přetlačeno z neutrální polohy směrem k soupeři. Tato poloha je sice vhodná pro útok, ne už však pro následnou obranu.

Na základě matematických poznatků Agrippa dále definoval délkovou ztrátu dosahu. Porovnával dosah dosah ruky se zbraní napnuté v jedné přímce k soupeři a ruky vychýlené do strany. Z hlediska útoku je samozřejmě výhodnější útok ve přímce. Vzhledem k nutnosti odstranit soupeřovu čepel z vbodnice jsme nuceni použít útok se stranovým vychýlením čepele. Pak je nutné se zamyslet, jaké vychýlení je pro nás výhodné. Agrippa zjistil, že při vychýlení do 15° (x) nedochází téměř k žádné ztrátě, do úhlu 30° (y) je úbytek ještě snesitelný. Nad 30° (z) již ztráta dosahu rapidně narůstá. Svými teoretickými závěry Agrippa výrazně urychlil vývoj italské školy šermu a vytvořil tím prostor pro její expanzi, nárůst poptávky po ní.  

c) uplatnění taktiky v šermu

V tomto období dosáhla italská škola svého zenitu. Vrcholem uplatnění taktiky v šermu italské školy jsou poznatky mistra Salvatora Fabrise. Až do jeho doby byl hlavním rysem školy princip stesso tempa, který v zásadě znamená, že soupeřův útok zneškodníme (opozicí, úhybem atd.) a současně se zneškodněním útoku s jeho posledním taktem soupeře zasahujeme svým protiútokem. Fabris však definoval a uvedl do života princip kontrotempa. Rozdíl tkví v tom, že soupeřův útok likvidujeme již v jeho zárodku, do prvního taktu útoku. Jde o velmi riskantní technicky provedený útok. Proto jej v praxi z důvodu bezpečnosti raději neinscenujeme. Jednou ze základních forem uplatnění kontrotempa je záraz - colpo de resso, další pak passata di sotto mano.

d) úpadek italské školy

Úpadek italské školy souvisí především s vývojem zbraní, se kterým se nedokázala vyrovnat. Oproti tomu škola francouzská již při svém vzniku viděla nedostatky školy italské a dokázala se jimi poučit.

Italská škola vznikla v souvislosti s vznikem meče typu espada ropera, který můžeme vidět u Agrippy i Marozza. Postupem času se hlavní zbraní italské školy stal rapír se svou dlouhou čepelí. S tím, jak vývoj zbraní směřoval ke dlouhým lehkým zbraním, stávaly se úniky obtížnějšími, tělo začalo zaostávat v rychlosti pohybu za rukou. Stesso tempo i kontrotempo jsou svou podstatou velmi vázané na pohyb těla a tak to, co je základem italské školy přestává být účinným. Snaha vyřešit tento problém vylepšením výkonu byla úspěšná pouze dočasně.

S tím, jak francouzští mistři vidí nedostatky italské školy, již v prvních traktátech francouzské školy se začínají výrazně odchylovat od jejího standardu a počátkem 17. století začínají otevřeně popírat některá dogmata italské školy. Francouzská škola se opět vrátila k zásadě nejprve kryt a teprve poté protiútok. Rozdíl v použití tohoto principu italskou a francouzskou školou tkví v tempování protiakce. Zatímco italská škola chápala tento princip takto: 1. tempo - soupeřův útok, 2. tempo - vlastní obrana, 3. tempo - protiútok, francouzská škola vytvořila princip riposty - tempovaného protiútoku. Do 1. tempa spojila soupeřův útok i vlastní obranu a do 2. tempa pak vlastní protiútok. Tím získala vůči italské škole výhodu jednoho tempa.

Dále však pokračovaly snahy nalézt jiné řešení o uplatnění italské školy v nových podmínkách. Jedním z mnoha neúspěšných pokusů byla snaha o redukci pohybu těla - maximum bojových situacích se pokoušeli řešit náklony trupu a jen v nejnutnějších případech připouštěli nějaký pohyb nohou.

K definitivní renesanci italské školy došlo až ve druhé polovině 19. století. Největší podíl na tom měl šermířský mistr Radaelli. Teprve on si uvědomil, že pokud má italská škola přežít, musí zavrhnout vše nepraktické a převzít to nejlepší od školy francouzské. Jeho škola je tak kompromisem mezi oběma školami, ze kterých si zachovala to lepší. Přestože byla jeho škola odmítnuta vládou sjednoceného italského státu, v jeho žácích se dokázala znovu navrátit do šermířských sálů. V českých zemích pak Radaelliho myšlenky na konci minulého století šířil jeho žák Luigi Barbasetti.

2. Strategie, taktika a psychologie stavby souboje

a) Obecné zásady, krajové zvláštnosti - Itálie, německé země

b) Průběh reálného boje

c) fáze inscenace hry

a) Obecné zásady, krajové zvláštnosti - Itálie, německé země

Při stavbě každého souboje nebo bojové scény je nezbytně nutné tuto akci přizpůsobit konkrétní výchozí situaci. Lidské vlastnosti nejsou stabilní, chování každého člověka závisí na okolnostech, momentálním psychickém stavu. I dobře připravený bojovník může být zaskočen nepředvídanou soupeřovou reakcí. Chceme-li tedy být v předem nacvičené akci (kterou v naprosté většině případů souboje šermířských skupin jsou) co nejblíže realitě, musíme už při jejich tvorbě tyto skutečnosti zohlednit.

Jedním z důležitých faktorů je ochota soupeřů pustit se do boje. Ta je samozřejmě podmíněna individuálními vlastnostmi jedince, ale ve značné míře i společensko-právními okolnostmi situace. Na veřejném místě před svědky nelze tasit (tím spíše pokud je vyhlášen zákaz soubojů) proti soupeři, i když by to člověk nejraději udělal. Pokud tak přesto učiním, musím počítat se společensko-právními důsledky. V této souvislosti jsou zajímavé i rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Téměř po celé Evropě byly vyhlašovány a neustále opakovány zákazy soubojů. Jejich dodržování a především důslednost při uplatňování postihů, které slibovaly, se však velmi lišila. Jako příklad můžeme porovnat německé země, ke kterým máme společensky velmi blízko, a italské státy, jakožto místo zrodu italské školy. Franz Morrison uvádí, že v německých zemích byly právní systém velmi přísný a jeho dodržování bylo důsledně sledováno. Právní normy tak měly u místního obyvatelstva velký respekt, každý měl strach z přísně uplatňovaných trestů. Došlo-li již k souboji, byl boj po rychlém počátečním vzplanutí brzy ukončen smírem z obavy z přísného trestu. Odtud snad pramení známé buršácké souboje z minulého století, kdy se po uštědření šrámu na soupeřově tváři odešli oba soupeři svorně opít.

V italských končinách byla situace takřka obrácená. Zákony nebyly příliš přísné nebo nebyla možnost uplatnit přísné sankce. To mělo velkou souvislost i s rozdrobeností Apeninského poloostrova. Italské městské státy byly rozlohou velmi malé. S trochou nadsázky by se dalo říci, že stačí vyjet z městských bran a už je člověk mimo území státu. Navíc v té době nebylo mezi státy obvyklé navzájem si vyměňovat své provinilce. Jedinou výjimkou byla Benátská republika, která své provinilce stíhala kamkoliv až do jejich dostižení. Větším nebezpečím než trestní postih byla spíše msta pozůstalých. V situaci, která předcházela souboji, bývalo proneseno mnoho zdvořilostních frází, k boji tak snadno nedocházelo tím spíše, pokud byla příčina malicherná. Pokud se však situace vyhrotila natolik, že došlo až na zbraně, byl boj doveden až do úplného konce. Na přílišnou bezstarostnost doplatil i slavný alchymista magister Kelly. Poté co v souboji zabil císařského úředníka Jiřího Hunklera, uprchnul z Prahy v naději, že získá útočiště u mocných Rožmberků. Nedaleko za hranicemi města se zastavil v krčmě, kde ho dostihli jeho pronásledovatelé.

Při stavbě souboje musíme dále dbát na typ protivníka z hlediska vedení boje. Můžeme se setkat s levákem, soupeřem vysokým nebo nízkým, rychlým nebo pomalým, s tvrdou rukou, chladnokrevným nebo zbrklým. Přístupem k těmto typům protivníka se zde nebudeme zabývat, podrobně je to rozvedeno ve stati "Strategie a taktika v šermu a při inscenování šermu" od mistra Kozy.

b) Průběh reálného boje

Průběh reálného boje má své nezaměnitelné fáze:

hra čepelí

průzkum bojem

vlastní útok

Hra čepelí jsou pouhé dotyky (poklep, tlak .), které mají za úkol zjistit jeho vlastnosti a reakce na základní podněty. Jestliže je například po zatlačení na čepel soupeřovou reakcí kavacione, svědčí to o tom, že soupeř je náchylný ustupovat, podřídit se soupeřově vůli. Je-li soupeřova reakce tvrdá svědčí to o jeho agresivním vedení boje. Nereaguje-li soupeř vůbec, jde buď o blba, nebo o velmi chladnokrevného soupeře, který dokáže své reakce v této fázi boje potlačit. Zkušený šermíř dokáže při hře čepelí své obvyklé reakce potlačit a reaguje záměrně jinak než je jeho zvykem.

Poté, co jsme hrou čepelí odhadli soupeřovy základní reakce, přecházíme k průzkumu bojem. Začneme vést boj, ovšem ne s plným nasazením. Po technicko-taktické přípravě útoku se stáhneme ještě dříve, než soupeř stihne zareagovat protiútokem. V tu chvíli však už je nucen přinejmenším zneškodnit náš útok, popřípadě přejít do vlastního protiútoku. Z tohoto se dají poznat soupeřovy reakce na konkrétní formy útoku. Ve svých útocích vždy zkoušíme více variant, ke kterým se poté opět vracíme, abychom zjistili, zda reaguje na určitý podnět stereotypně, nebo různě.

Teprve po těchto přípravných fázích následuje útok s plným nasazením, ale s dostatečnou mírou opatrnosti. Opět je třeba vyzkoušet několik různých variant útoku a poté se vrátit k již jednou nasazené možnosti. Nepodaří-li se žádný z našich útoků, je třeba zvolit taktiku vyrušování, při které falešnými útoky a akcemi rušíme plynulý chod soupeřových myšlenek a akcí. Snažíme se tak soupeře dekoncentrovat dokud se u něj nezačne projevovat únava, nebo se nezačne dopouštět chyb. Tuto taktiku samozřejmě můžeme použít jen tehdy, můžeme-li si takový nepřetržitý sled akcí dovolit z hlediska své technické a fyzické připravenosti.

Vzhledem k délce inscenovaných soubojů, které skupiny zařazují do svých programů nelze vykreslit tyto fáze boje v plném rozsahu. Přesto je alespoň v náznaku zařadíme tak, aby se tento souboj co nejvíce přiblížil dobové realitě.

Jako další a zdaleka ne poslední aspekt, na který se při tvorbě bojových scén často zapomíná je zachování jednoty místa, času a vybavení. Vždy se musíme snažit, aby skutečnosti odpovídalo místo, zbraně, kostýmy a ostatní rekvizity, se kterými boj inscenujeme. Nelze-li použít odpovídající vzhled, snažíme se, abychom dosáhli alespoň optické podobnosti. Vždy je možné použít rekvizity poněkud starší, než je doba, ve které se děj odehrává, nikdy však novější. Hrdina může pocházet z nižších vrstev a používat zbraně po předcích a kostýmy vyšlé z módy, nikdy však zbraně a kostýmy budoucnosti.

c) Fáze inscenace hry

Při inscenaci hry je třeba vytvořit si časovou osu jednotlivých fází její přípravy od začátku i od konce. Především je již v prvním stádiu příprav nutné stanovit termín premiéry nebo cílový datum dokončení. Budeme-li postupovat od začátku, stádia jsou následující:

3. Etika v šermu z pohledu historie a současnosti

Na etiku můžeme z hlediska historického šermu pohlížet ve čtyřech rovinách:

a) etika dobového rytíře a bojovníka

b) etika historického šermíře v současnosti

c) etika herectví

e) etika absolventa šermířské školy

a) etika dobového rytíře a bojovníka

Středověký rytíř byl ve své době modelem etického chování, určitým měřítkem hodnot. I později význam pojmu "rytířské chování" setrval a to i v zemích, kde ve středověku rytířský stav neznali, jako například v Rusku. Mravnost v chování lze přenést i do společenského života. Základní etické principy vycházely ze zásad křesťanské morálky (nebojovat v nečestném sporu, jen ve spravedlivém atd.). Za správné a mravné bylo pokládáno to, co požadoval majoritní pán, i když je to v rozporu se současným pojetím. V této souvislosti se naskýtá otázka, do jaké míry měl poddaný poslechnout svého lenního pána. Většinou byla řešena každým jedincem intuitivně v závislosti na individuální míře mravního cítění. Pokud se toto individuální cítění u poddaného výrazněji odlišovalo od cítění jeho pána, bylo to pro poddaného obvykle zdrojem velkých problémů. V období renesance se začal měšťanský stav prosazovat do šermu stejně jako to činil i v jiných oblastech života. Velkou souvislost to mělo i s postupným přenosem šermu do civilní sféry. V Itálii i v jiných zemích Evropy se šermíři začali sdružovat do volných klubů, spolků (u nás Fedrfechtýři, neboli "šermíři od píra", v Německu Bratrstvo svatého Marka).

V Itálii zejména byly rozdíly mezi šlechtou a měšťany velmi malé. Souviselo to také s tím, že mnoho šlechtických rodů (a to i těch nejvyšších jako Mediciové, kteří se ve svých dcerách dostali mezi korunované hlavy a ve svých synech dokonce mezi papeže) pocházelo z měšťanského prostředí.

Obdobně liberálně se přistupovalo i k nemanželským potomkům. Ze společenského hlediska se na legitimitu původu již nebral takový zřetel. Význam měla pouze v majetkových záležitostech, nelegitimní potomci neměli podle tehdejšího práva nárok na dědický podíl na rodinném majetku. To se jim jejich rodiče snažili vynahradit alespoň kvalitním vzděláním podle zásady "když ti nemohu dát peníze, dám ti alespoň vzdělání, díky kterému si je snadno vyděláš." Neodmyslitelnou součástí takovéto výchovy bylo samozřejmě i šermířské vzdělání.

Šermířské poznatky byly získávány soukromou nebo polosoukromou cestou od šermířských mistrů. Ti byli z titulu svého postavení následovníků středověkých rytířů samozřejmými nositeli a tím i učiteli etiky. Často proto bývali přizýváni jako rozhodčí v čestných sporech a jejich rozhodnutí byla všeobecně respektována. Sami také často nabádají své žáky, aby svého umění užívali uvážlivě a, pokud je to jen trochu možné, aby se vyhýbali soubojům.

Dobový šermíř byl na rozdíl od nás zvyklejší na smrt. Běžně jí vídal bezprostředně kolem sebe a tak jí chápal jako součást života. Zatímco my jsme přece jenom zvyklí, že po zásahu a smrti na jevišti se zvedneme a provázeni potleskem obecenstva odejdeme do zákulisí, dobový šermíř si dobře uvědomoval, že smrt je nevyhnutelným koncem lidského bytí. Odtud také pochází pořekadlo, jehož původ můžeme hledat ve Španělsku "netasíš mne bez příčiny, neskryješ mne beze cti". Tedy: do boje se pouštěj jen v nevyhnutelném případě, ale pokud již k němu dojde, bojuj s plným nasazením, abys jej dovedl do vítězného konce.

Stejně jako na smrt byli lidé v dřívějších dobách více připraveni na strádání, fyzickou bolest a zranění. Z historie jsou známy mnohé příklady, kdy dokázali vojáci po velmi vyčerpávajících pochodech, často hladoví, zranění na těle (a to i tak, že by si dnes takové zranění vyžádalo dlouhodobou léčbu) pokračovat v boji. Také měli podstatně blíže k veřejnému projevování citů a to i těch nejniternějších. To se změnilo až když se v evropské společnosti začaly projevovat vlivy indiánských a východoasijských, zejména japonských kultur. Ty totiž považovaly takovéto citové projevy za známku slabosti, zženštilosti. S postupem času tyto projevy v naší společnosti nabyly vrchu a dnes nám neskrývané city našich předků připadají nepřirozené.

Lidé byli v té době rozděleni na mnoho více či méně uzavřených komunit. Ty sice nebyly až tolik uzavřené, jako třeba indické kasty, přesto však mezi nimi často docházelo ke vzájemným svárům. Příslušníci těchto komunit museli dobře zvážit, zda je v jejich postavení společensky únosné tasit zbraň proti sobě nedůstojnému protivníkovi, ať už kvůli morálním zásadám, nebo aby si ve své komunitě společensky nezadali.

b) etika historického šermíře v současnosti

Historický šerm má jednu velkou slabinu - často jej provozují lidé, kteří jsou toho nehodní, nedělají mu na veřejnosti čest. Mezi šermíři navzájem se velmi často projevuje nekulturní vystupování, jejich vzájemné výhrady se ventilují pomocí pomluv často nejhrubšího ražení. Velmi často je také pomlouvána věc bez vlastního poznání, která je známa pouze z doslechu. Konkurenčnímu boji se samozřejmě vyhnout nelze, měl by však být veden čestnými prostředky. Součástí etiky by měla být i snaha předkládat veřejnosti kvalitní programy, které nebudou kazit pověst šermířského stavu. I při zajišťování vystoupení je třeba s pořadateli jednat korektně.

Bohužel to, co velmi postrádáme, je něco jako šermířská komora, která by tyto záležitosti korigovala.

c) hygiena představení

Představení je rituál s přesně stanoveným začátkem průběhem a koncem. Stabilita výkonu je základním znakem profesionality. Závisí na přípravě představení - rozdýchání, uvolnění, rozcvičení, hlasové zkoušce (rozhýbání jazyka), přípravě rekvizit. Není nutné snažit se podávat maximální výkon. Lepší je fungovat vždy na stabilní úrovni 80 % než mít ve své výkonnosti výkyvy (jednou 100 %, jednou 60 %).

Vystoupení nekončí závěrečnou scénou. Je třeba po něm uklidit rekvizity, ošetřit zbraně. Dokud neodejdou diváci, je třeba se před nimi pohybovat plně vystrojeni, tak jako by vystoupení dosud běželo. Došlo-li v průběhu vystoupení k nějakým nepřesnostem, kiksům, neřešíme je ihned (a už vůbec ne ještě v zákulisí v průběhu vystoupení) ale až s dostatečným časovým odstupem. Důležitá je i fyzická hygiena v prapůvodním smyslu slova. Na diváka nebude jistě působit nejlépe, když před sebou na jevišti uvidí neupraveného šermíře ve špinavém kostýmu. Ještě hůř na diváka působí, jestliže účinkujícího nejen vidí, ale i cítí. Vystupujeme-li v jednom dni vícekrát, je dobré mít některé exponované části kostýmu (košile, kabátec.) vícekrát. Je to sice finančně náročnější, ale vyplatí se to.

d) etika absolventa šermířské školy

Etika absolventa šermířské školy by se dala shrnout do několika základních "přikázání":

"Nezdvihneš ruku na mistra svého".

"Nepoškodíš dobré jméno i hmotný zisk této školy"

Pokud nejsi oprávněn, nevyučuj šerm, nehaň jméno školy na veřejnosti.

Výukový systém školy je trojstupňový:

interní v rámci skupiny

na vyžádání jinou skupinou

veřejná - vyhlášená veřejně mezi šermíře