KRÁTKÁ HISTORIE ŠERMU V ANGLII

Nejlépe vystopujeme historii šermu tak, že začneme v období šestnáctého století.....

Nejlépe vystopujeme historii šermu tak, že začneme v období šestnáctého století, ve zlatém věku používání chladné zbraně k osobním soubojům. Jakmile se přestala nosit zbroj a dny dvouručních mečů byly sečteny, šerm kordem s pomocí malých pěstních štítků se stal národní zábavou. Jeho předními učiteli byli Angličané, jak lze soudit podle jmen objevujících se na seznamu privilegia uděleného Jindřichem VIII. (velikým milovníkem šermu) z roku 1540. Organizace se udržela až do vlády královny Alžběty a organizovala zkoušky "školitelů".

Jistý Sloane nám v živoucích detailech popisuje utkání s dlouhými kordy, meči a štítky a s holemi. Šerm kordem a štítkem, jak možno soudit na základě moderních experimentů s replikami starých zbraní, musel být poněkud neobratný. Zavedení dlouhého rapíru a doprovodné dýky (zvané levoruční) a rozmanité možnosti obou zbraní musely statečnému šermíři připadat jako značná úleva a pokrok ve srovnání se starším mečem a štítkem.

Camden tvrdí, že rapír byl v Anglii zaveden v roce 1587, avšak již o čtyřicet let dříve byly na kontinentě vydávány traktáty, pojednávající o použití této zbraně. První tištěnou knihou o šermu v angličtině byl překlad díla Di Grassiho: True Arte od Defence, jež vyšel v roce 1594. Po tomto díle rychle následovala Savioliho kniha His Practise - v roce 1595. Rapír sloužil především jako bodná zbraň, snad s výjimkou dolů vedeného seku na hlavu, zatímco dýka se používala pro parírování. Součástí umění šermu byly úhyby nohou, přednožování zadní nohy před přední a úklony těla.

Staří mistři šermu mečem a štítkem, kteří viděli své žáky valit se do škol zahraničních vykladačů nových metod šermu, měli k tématu samozřejmě také co říci, jak dokazuje první traktát napsaný Angličanem, očividně nějakým amatérem, který sám sebe nazval "George Silver, gentleman". Titul jeho knihy z roku 1599 byl Paradoxes of Defence. Tento zastánce anglického způsobu šermu mečem nemilosrdně rozdrtil učení italské školy a naříkal, že "nyní, v těchto dnech, již šermířské školy nepoužívají žádné pořádné úchopy, zápasení, údery jílcem, dýkou či buklířem a meče v těchto školách jsou tak dlouhé, že je nelze zkřížit, aniž by člověk nemusel ukročit zpět?"

Na konci své knihy líčí s náramným gustem, jak osobně porazil v souboji jednoho italského mistra, jeho bratra a další. Avšak způsob šermování se změnil, rapír s dýkou si uhájily své postavení a mnoho nádherných příkladů zbrojířského umění v našich muzeích dokazuje, k jaké dokonalosti tyto zbraně dospěly. Pokročíme-li do sedmnáctého století, zjistíme, že dýka zmizela, její místo zaujala kroužková rukavice či klobouk a rapír změnil vzhled. Slavný edikt Jakuba I., vydaný v roce 1613, musel představovat vážnou ránu duelantům té doby, a je zábavné zjištění, že mezi jinými vhodnými místy jsou zde jako prostranství, na něž se lze uchýlit, jmenovány i "tenisové kurty".

Opět musíme želez nedostatku tištěných slov v angličtině o umění šermu ve srovnání s množstvím krásně ilustrovaných děl, jež se objevila na kontinentě. S výjimkou tří traktátů (jež jsou dnes všechny extrémně vzácné - jsou to Swetnam, 1617, Hale: The Private School of Defence, 1614 a Pallas Armata, 1639 sepsaná jistým G. A. [jenž byl stejně jako Silver patrně amatér]) - nemáme z onoho století o šermu nic jiného, až teprve slavnou sérii sira Williama Hope of Balcomie, znamenitého to Skota. Šermířské umění té doby, jak zjiš?ujeme, prošlo velkými změnami. Začal se používat výpad a častější je také otočka o sto osmdesát stupňů a použití levé ruky k parírování nebo odzbrojení soupeře.

Hopeova kniha Scots Fencing Master se objevila v roce 1687 doplněná dvanácti ohromnými tabulemi. Formou knihy je rozhovor mezi učitelem a žákem, plný opatrných narážek na "umělce" a "nevědomce". V letech 1687 až 1727 bylo vydáno ne méně než čtrnáct variant tohoto díla a tyto edice musely mít na šermířské umění své doby velký vliv. Nyní se dostáváme k období zápolení na jevišti, neboli k zápasům o ceny (nesměšovat, prosím, s boxerskými zápasy pozdějšího období). Je to doba od restaurace až hluboko do osmnáctého století. Použité zbraně byly palaše s košovými jílci anebo tesáky s poněkud otupeným ostřím.

Anglické knihy jsou již početnější - traktát kapitána Millera (1738) s krásnými ilustracemi Scotina, a kniha dalšího autora, kapitána Johna Godfreye z roku 1747 se odvolávají na slavný Atlas of the Sword. Šlo o lidový šerm, soubojovými zbraněmi této doby byl kordík - další přeměna změněného rapíru minulého století - jenž měl jednoduchý jílec a čepel trojhranného průřezu. Henry Blackwell ve své knize English Fencing Master (1702) radí svému žáku, že "čepel dlouhá 92 cm k šermu plně postačí" a dále jej nabádá, "vyber si německou čepel, protože ty jsou jak dobré, tak lehké". Šerm kordíkem byl bodného charakteru, levá ruka se stále používala k odzbrojení, ale šermíři nyní stáli přímo proti sobě, místo aby se pohybovali křižmo.

Vynikající šermířští mistři toho období, kteří svým vlivem zasáhli až do století devatenáctého, byli příslušníci slavné rodiny Angelů. Dominico, zakladatel první ze čtyř generací, se usídlil v Londýně a za své povolání si zvolil provozování jezdecké školy. Později k němu přidal výuku šermířského umění. Dovednost a profesionalita jej brzy proslavily a jeho magnum opus, L'Ecole des Armes, se čtyřiceti sedmi nádhernými ilustracemi, vydané v roce 1763, je jedním z nejúplějších děl o šermu. Až do osmnáctého století se při šermířských utkáních nenosila žádná ochrana obličeje. Zbraně měly na hrotu čepičku a při šermu kordíkem bylo zvykem, že soupeř, jenž odrazil útok, počkal se svou ripostou až se útočník vrátí z výpadu, aby se zabránilo zranění. Šermířská maska (francouzský vynález) přišla do módy kolem roku 1780. Jakmile přestal být kordík součástí kostýmu a k soubojům se začaly používat pistole, zdá se, že šermířské umění ztratilo na své oblibě a po mnoho let se neobjevovaly jiné než vojenské příručky.

Nicméně tento sport se měl dočkat svého oživení založením Londýnského šermířské klubu v roce 1848. V té době také vznikla šermírna Salle d'Armes Bertrand, kde dnes udržuje starou tradici syn zemřelého mistra Felixe, již třetí v pořadí. Zájemců o šerm v Anglii v posledních třiceti letech hodně přibylo a mezi mladými šermíři je patrně nejpopulárnější zbraní kord, stejně jako na kontinentě, zatímco lehčí šavle (tak dovedně vyučovaná zemřelým profesorem Magrinim, v jehož tradici pokračuje Šavlový klub) pravděpodobně bude soupeřit o popularitu s kordem. Fleret má také mnoho oddaných přívrženců a v Londýně jakož i na venkově přibývá fleretových klubů - například v Birminghamu, Leedsu, Liverpoolu, Manchesteru, Bathu atd. Slavná Salle v Edinburghu se prosadila před Maitre Crosnier, zatímco samozřejmě letecké síly, válečné námořnictvo, pozemní vojsko, univerzity a nesmím zapomenout na civilní obranu, jež oživují památku takových šermířů, jakými byli pánové W. W. Marsh a T. P. Hobbins, mají ve svých řadách také mnoho nadšených šermířů.

Nesmíme ovšem zapomenout ani na něžnější pohlaví, jehož oddanost fleretu se vyrovná zálibě, jíž se těší ostatní zbraně, a jež, jak ukázal poslední turnaj o Huttonův pohár, dokáže porazit i své nejlepší kontinentální soupeřky. Mám za to, že dnes je v Asociaci amatérského šermu sdruženo více než šedesát klubů. Její energický předseda učinil mnoho pro oživení tohoto sportu. Tento článek se poprvé objevil v časopise English Life někdy v roce 1927. Autor dal svolení k jeho otištění v prosincovém čísle časopisu Civil Service Sports Journal v roce 1931. Sám byl amatérským šermířem a mistrem v šermu šavlí v letech 1922 a 1927, jakož i vůdčím znalcem historie šermu v Británii. Mně kopii článku zapůjčil dr. Janda, velký sběratel šermířské literatury a sám mistr šermu. Při překládání jsem se snažil zachovat dnes již archaický jazyk originálu. Překlad je doprovozen čtyřmi původními černobílými ilustracemi. -lk- ? Militaria, Elka Press