logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Zatracená Amerika

Úvaha, v níž zjistíte, jak spolu souvisí babička, Irák a Bělenko.

Moje matka byla babičkou našich (a jiných) dětí a tak se pro ni ujal titul Naše Babička. Dostat Babičku i jen na návštěvu do USA byl problém, ale pak jsme ho s radou Josefa Frolíka vyřešili, ačkoli jsme měli docela úřední dopis československé správy pasů a vis MV, že mojí matce nebudou návštěvy povolovány, Úřad však je ochoten povolit jí vystěhování. To by se totiž bývalo hodilo, ad vocem ukradení družstevního bytu, vzdání se důchodu a podobně.

Babičku bychom bývali pochopitelně rádi pod svou střechou měli, teprve v pětasedmdesátce odešla do důchodu a k atributům socialismu patřilo i to, že ji zaměstnavatel, pražská Bílá Labu?, při té příležitosti navrhla ke studiu na Vysoké škole ekonomické, by po absolutoriu ještě lépe a radostněji mohla odborně rozvíjet, co ji tam o socialistickém obchodování naučí… Naše Babička nekapírovala, soudila, že ji jedno takové absolutorium už v roce 1929 docela postačuje. Stejně tak nevěděla, co by s češtinou, francouzštinou a němčinou, ale nižádnou angličtinou, ve svém věku konala kdesi u Pacifiku.

Nicméně posléze, jak už uvedeno s pomocí drobného úskoku, rozdílu v evropském a americkém zaznamenávání data narození vyjela a v San Franciscu jsme si ji na letišti vyzvedli. Takže jsme se po čtrnácti létech zase mohli obejmout a mít radost.

Naše Babička rozhodně nebyla ani komunistka, ani stoupenec tak zvaně vědeckého řízení společnosti, ale žila v tom systému a jeho propagandy už tak dlouho, že to na ni nutně zanechalo stopy. Takže když jsme ji další den vezli po vyhlídkové cestě kolem Pacifiku v místě zvaném Pebble Brach (a dále na Big Sur, ten chtěla vidět i jako čtenářka) náhle pravila:

„Ale já bych chtěla vidět, jak bydlí černoši!“

Osud si v té chvíli zahrál svou hru, protože právě v tom okamžiku se na jedné z těch přeúzkých ulic Pebble Brach rozsvítilo světlo, varující, že kdosi vyjíždí z do živého plotu vestavěné garáže a vyjel otevřený super přepychový Rolls Royce s mužem černé pleti za volantem. Ten pak na vrata za sebou klikl dálkovým ovladačem a zmizel směrem ke Carmelu.

Naše Babička pak pravila, že takhle ale určitě nebydlí v USA všichni černoši.

Zajisté, ale ani všichni běloši.

Jindy jsme s ní vyjeli nakupovat a já se před Naší Babičkou vytahoval. U sedmimetrového pultu s možným výběrem všeho možného masa, jsem si navíc zazvonil na obsluhu a nechal si připravit ještě cosi extra. Pak mávl rukou nad těmi sedmi metry masa a zeptal se:

„Tak, co tomu říkáš. Babi?“

„Pcha,“ pravila Naše Babička, „to je toho, to u nás bylo za Masaryka taky.“

Naše Babička si prostě nehodlala před Amerikou zadat.

* * *

Podivuhodně to ladí i se zkušeností učiněnou s Viktorem Ivanovičem Bělenkem, který soudruhům ulétnul s tehdy supertajným MIGem 25. Vůbec první starostí na území USA bylo opatřit mu civilní oblečení. Takže hned to prvé dopoledne na americké půdě směřovaly kroky teamu, jež se o něho staral, do obchodního domu Marshall Field & Co. Viktor přelétl ty řady obleků čekajících na zákazníky pohledem a pravil:

„Ale já bych rád viděl i jinou než vládní prodejnu!“

Odveden tudíž k Searsovi a následně k Macy´s hned vedle, ale nijak ho to nepřesvědčilo. „Jste bohatší země a tak máte víc vládních prodejen.“

Bylo marné přesvědčovat ho, že v USA žádné vládní prodejny neexistují. Jeho sovětská zkušenost to nepřipouštěla.

„Podívejte se, je jedenáct dopoledne, je tady plné patro zboží a devět zákazníků. Nedělejte ze mne hlupáka, že tohle není vládní prodejna.“

Protože u Viktora záleželo na tom, aby věděl, že se s ním nehraje nečistě, nakonec se řešení našlo. Jako pilot si téhož odpoledne sám pilotoval najatý stroj (tlumočník zajiš?oval jeho letové plány domluvou s pozemní kontrolou) dle vlastní úvahy přistál na samé hranici doletu v Boisy – Idaho, kde si pak také nakoupil pár oblečení i bot a v neexistenci vládních prodejen uvěřil. Výběr tam byl shodný jako v Marylandu.

Sovětské zkušenosti v něm ovšem občas pracovaly i později. Při návštěvě mateřské letadlové lodi na otevřeném moři a dost daleko od USA. Ze všeho nejdříve si přál vidět na ní vězeňské cely. Byly prázdné. Loď má posádku k pěti tisícům osob.

„To je malé město, a nikdo tu není zavřený?“

Na límci lodního kaplana si povšiml kříže a tak se otázal, zda se posádka musí povinně účastnit bohoslužeb.

Kapitán mu vysvětlil, že katolické, protestantské i židovské bohoslužby se sice na palubě konají, ale je soukromou věcí každého, zda se jich chce, či nechce účastnit.

Viktor rovněž chtěl vědět, zda je na plavidle nějaký politický důstojník, a zda tedy jako političtí důstojnici jsou zde kaplani. Čemuž pro změnu zase z gruntu nerozuměl kapitán ani ostatní důstojníci.

„A kdo tedy řekne vašim mužům jak mají volit?“ doplnil to Viktor.

Bouřlivý smích po překladu Viktora konečně přesvědčil, že v USA se pokyny k volbách nerozdílí mocí úřední.

Nejroztomilejší příhoda jež ho tu potkala je však mnohem prosaičtější. Ta loď byla lodí admirálskou a od přítomného admirála dostal Viktor darem beránkem vyloženou koženou pilotní bundu i se znaky US Navy. Jako výraz soudružství (doslova) amerických námořních letců. Měl na ni i svoji jmenovku. Během celého následujícího dne ji Viktor všude nosil sebou.

Konečně před odchodem do promítačky na film, ho tlumočník donutil, aby ji nechal v kabině.

„Někdo mi ji tu ukradne!“

„Ale neukradne.“

Viktor se nakonec dal přesvědčit a nechal bundu na lůžku. Při odchodu tlumočník bundu pověsil na ramínko do skříně.

Ale během promítání Viktor několikrát projevil snahu vrátit se pro ni.

Po návratu do kabiny, když bunda neležela na lůžku propukl v nářek:

„Vidíš, já jsem ti to říkal. Ukradli ji.“

Bunda samozřejmě byla ve skříni, ale Viktor ji ani pak už nikdy nikam neodložil a neodloučil se od ní. Jeho sovětská zkušenost mu to prostě nedovolovala.

* * *

K čemu tato epika?

Naše Babička uvěřila, že obydlí v němž přebýváme (a který jsem postavil vlastníma rukama) není barák zapůjčený CIA za účelem propagandy amerického způsobu života a jejího obecného oblouzení, až když jsem jí předložil všecky účty a hypotéky od roku 1974.

Ne tak ovšem naši žurnalisté, jakož i politici, jejichž mentalita se pohybuje dosud v mantinelech komunistické propagandy. Nehodlají si před Amerikou zadat, a nech? se tam děje cokoli, a nech? ta země učiní cokoli, nutno to chápat jako zkázu naší pokojnosti a dobrých mravů. Ačkoli rabování velikánské a měsíce trvající, nás navštívilo po konci války roku 1945, jsou Američané vinní, že Iráčané v Iráku rabovali. Po válce se hojně loupilo i všude v Evropě. Poválečné transporty UNRRA z Antverp to Československa se prováděly v ozbrojenou mocí střežených konvojích. Kam se poděla tahle pamě??

Tentokrát rabovali Iráčané. Automobil s naloženými amforami s jakéhosi Saddámova paláce mi prošel na obrazovce už nejméně stokrát. Ano. Spojenci to tolerovali, neb kdyby rabování násilně zabránili, a jinak než násilím by to nešlo, byli by vinni střelbou do pokojných civilistů.

Šest příslušníků spojeneckých sil bylo zadrženo proto, že si ponechalo cosi ze Saddámem Iráku ukradených dollarů, ale všichni Američané kradou (zatím co náš pan Srba si šetří v igelitkách a paní Langošová přenáší párek milionů v kabelce).

Nejcennější archeologické exponáty z Mesopotámie jsou sice dávno po museích v Evropě a to cenné to tam zůstalo zase ještě před příchodem války bylo uloženo na místa bezpečnější a kdosi musel nutně odevzdat rabující luze klíče od tresorů, ale nenahraditelné ztráty „naší civilisace“ mají na svědomí opět Američané. (Já ostatně soudím, že ani „přilbice Sv. Václava“ by nestála za život jediného spojeneckého vojáka).

Zajisté, nutno si kompensovat frustrace nad všemi těmi přečetnými předpověďmi „Stalingradu“ a „Vietnamu“ jež měly spojence v Iráku potkat. Zaplakat nad „netolerancí“ těch zatracených Američanů, kteří přestali kupovat CD jakési skupiny, jež se styděla za to, že je z Texasu. Cožpak se náš pan Mlynář nestydí za to, že je bílý a nevadí mu to? Cožpak Kája Gott měl někdy nějaké potíže skrze své služby režimu nelegálnímu a zavržení hodnému? Nepřivinul ho snad k sobě náš Nejvyšší Charismatik stejně ochotně jako rozumný Gustáv?

Iráčané protestují proti Američanům, zdá se být úplným šlágrem – zajisté, proti Saddámovi neprotestovali, byli by jim za to vyřízli jazyk. Němci snad spojence roku 1945 vítali?

Jenže to vše, pokud jde o Američany, možno shrnout do pojmu morálky, cti a poctivosti, jakou si pisatelé těch pamfletů vzhledem k dubiositě vlastní mysli prostě nepřipouští. Tak jako Viktor Ivanovič Bělenko, než se s Amerikou sžil a stihl ji pochopit, a tak jako Naše Babička. Není ve vašem rozumu, co dosud nepoznaly smysly. Béřte si příklad ze skuhrání presidenta všech Francouzů a kancléře všech Němců, k jak nedůstojným koncům tato podrazácká zlá mysl vede.

Touto válkou, tak jako už mnohokrát dříve, Spojené státy naplnily společenskou potřebu světa. Tak jako ji naplňuje Macdonald i „Kentucký přítel kuřat“. (Ten překlad, záměnou slova fried–smažený za friend–přítel, jsem už slyšel). Naše publicistika i ledakterý politik pak právě chová se jen jako osoba neschopná v soutěži se společenskou potřebou Mac Donald obstát a jde tam tudíž vymlátit okna. Či si na ně alespoň plivnout. Mohu však dosvědčit, že po americku čisté záchody, se za posledních třicet let navzdory tomu, začaly prosazovat a prosadily i ve Francii.

 
Datum: 09. 05. 2004 11:11:48 Autor: Pavel
Předmět: S obsahem článku se naprosto ztotožňuji.
S obsahem článku se naprosto ztotožňuji. Bohužel vystihuje současnou českou mentalitu.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 7. 2. 1311 byl Jan Lucemburský korunován českým králem, Eliška Přemyslovna českou královnou.

Výročí: 7. 2. 1311 byl Jan Lucemburský korunován českým králem, Eliška Přemyslovna českou královnou.


Recenze týdne

Za svobodnou Paříž

Obsazení, odboj, osvobození 1940-1944