KDYŽ POVSTALI ?BOXEŘI?

Rozsáhlá úvaha o paralelách mezi naším světem terorismu, McDonaldem a bo-xerským povstáním v Číně roku 1900, jakož i o globalizaci tehdy a nyní, dopl-něná mnoha myšlenkovými odbočkami, jak je to autorovým zvykem.

Události ze dne 11. září 2001, jak mnohokrát opakováno, pozměnily svět. Také vedly k spojenectví, až do těch dob bezpříkladnému. Záhy však obzíráme, jak se jejich důsledky chápou rozdílně a jak rozdílně se přistupuje k jejich řešení. A kolik spojenecké kritiky se nám to snáší na hlavu Ameriky za to, co dělá, i jak to dělá. Docela nedávná lekce z Balkánu, kde si to Evropa uplichtila po svém a podle tohoto také dopadalo, zdá se být zapomenuta. Ačkoli to byl opět jen a jen Strýček Sam, kdo tento malér nakonec musil nějak a za své vyřešit. Avšak nálada Blame America First, zavedená levicovou inteligencí, zdá se nabývat na síle o to víc, čím vším je zbytek světa Americe cosi dlužen.

Svět o němž se zde bude mluvit, byl na přelomu XIX. a XX. století také ten náš, od toho našeho při vstupu do XXI. století, se i svým vnějším nátěrem, arci? poněkud lišil. Nebo nelišil? Jsou staré pravdy špatné jenom proto, že jsou staré?

Také tenkrát, přesně v létě 1900, došlo k události jež naprosto rozdílné části naší vlastní civilisace (míněno onen životní styl v jakém umíme existovat a v rámci jakého se nám existovat líbí) až nebývale příkladně a přinejmenším a na čas krátký, spojila. Netrvalo však příliš dlouho a tehdejší spojenci z nezbytí se pustili do sebe navzájem.

Amerika byla za onoho času ještě příliš vzdálená na to, aby tomu dokázala zabránit. A od samých svých počátků bílého muže tamtéž, budována lidmi, kterým šlo hlavně o to, aby se vyvarovali permanentních malérů jež je, či jejich předky, provázely na starém kontinentě. Musily přijít dvě světové války, než se Spojené státy daly, nepříliš rády, přinutit k tomu, aby začaly vstupovat do dějin. Na to, aby evropské maléry, před nimiž a jinou všelijakou slotou do Ameriky prcháno, nemohly zasáhnout až k nim, si hned v roce 1824 schválili Monroeovu doktrínu. Teddy Roosevelt ji na úsvitu XX. věku úspěšně adaptoval. Ostatně, námořní pirátství ve Středomoří, což rozhodně nebyl americký rybník, vzalo svůj konec až po výletu americké námořní pěchoty do Tripoli, přibližně o sto let dříve. Však se také o Tripoli zpívá v hymně Americké námořní pěchoty, v té písni známé u nás, co Americký námořník, ačkoli hymnou U. S. Navy je píseň zpopularisovaná česky jako A? žije kapitán a jeho loď! Jsou ještě pamětníci toho, že náš bolševik, nemoha popularitu té písně zmoci, nahrazoval v jejím refrénu slova ? americký námořník ? slovy slavný rudý námořník?

Evropský despekt k americkému způsobu života a americkému pragmatismu nám zůstává dodnes. Věnoval se mu už Dickens, E. E. Kish, pěkná řádka autorů rozhodně horších a méně významných, pilně vždy TASS a příbuzné agentury a je stále v módě. Chaoti nám nekráčí přesvědčit zákazníky McDonalda aby se šli stravovat jinam, ale jdou restauraci vymlátit.

Nepříliš dávno mi jedna dávná kamarádka dala vědět jak moc ji vadí, jak prý ?amerikanisace? zabíjí naši ?kulturu?. Což dokumentovala tím, že za bolševika stály každý čtvrtek u knihkupectví fronty a dnes už nestojí. Možná, že je Amerika vskutku nekulturní, dokonce tam na rozdíl od nás nemají na kulturu ani ministerstvo a zástupy jeho úředníků, pro kulturu jistě přímo žijících a s myšlenkou na ni vstávajících a lehajících. Ale z osobní zkušenosti vím, že například v okrese Monterey existuje 42 amatérských divadel. Dokonce i opera a balet, provozované místními Tháliemi. Cosi, co u nás už dávno a jen a jen naším přístupem ke kultuře v prach a popel obráceno.

Podobně, by? ne ve sféře kulturní, argumentoval druhdy politický důstojník čs. 22. výsadkové brigády Adámek fakty o II. světové válce. ?Amerika válčila s Japonskem čtyři roky a nedokázala je porazit,? školil nás. ?A když vstoupil do války SSSR, bylo za čtrnáct dnů po ní... ? Není snad tohle argument jako hrom?

Rovněž asi není náhodou, že pilně proti ?Reaganovým raketám? protestující (americké pershingy teprve měly přijít, ty sovětské, které už v Evropě byly jim nevadily) Jožka Fischer i náš Kavan (a další) to dotáhli na ministry. Divné náhody, co říkáte?

Argumentace se od těch časů změnila, ale její mentálno nám zůstalo. Jejím podhoubím je evropský strach ze svobody a odpovědnosti z ní plynoucí. V podstatě cosi, co už musil řešit Mojžíš, když vyvedl lid svůj z Egypta, ale lid si stýskal po jistotách své nesvobody. Také je tu strach z americké výkonnosti. Ale vra?me se teď do roku 1900 a jeho starostem.

Ten svět tehdy

Roku 1900 byla Evropa stále ještě zemí autokratů. Nikoli arci? anglický král, ale car v Petěrburgu či císařové ve Vídni i Berlíně, nemluvě o sultánu tureckém, mohli jmenovat členy své vlády stejně svévolně, jako to činila císařovna v Číně. Nejinak se dálo v Bulharsku, Rumunsku i Řecku. Španělsko si zkusilo republiku a vrátilo se k monarchii. Královské bylo i Portugalsko. Pokud jde o republiky, byla tu k disposici právě jen Francie a San Marino. Náš slovník moderních světových dějin sic prohlašuje za republiku i Andorru, ale není to pravda. Roku 1929 se tam, pravda, usídlil jakýsi Boris a prohlásil se místním carem, ale i když byl rozehnán francouzskými četníky, Andorra je stále knížectví.

Navzdory tomu byl Evropou režim v Číně už tehdy, díky exekutivní vůli dvora, pokládán za autokratický a přežilý. Samozřejmě, evropské dvory, přinejmenším oficiálně, například neznaly postavení dvorních konkunbín a eunuchů. Kleštěncům v italské opeře, či arabských zemích také nebyl, na rozdíl od těch čínských, odstraňován penis, takže mohli zadržovat moč a nevyznačovali se specifickým zápachem. Ti čínští si navíc své odřezané části nosili při sobě ve zvláštní nádobě; jaksi co viditelný průkaz svého stavu při vstupu do těch částí paláce, kam byl celým mužům vstup zakázán. (Maně mne napadá, že rituálně stanovenou nádobku si přece bylo možno od eunuchů vypůjčit a zažít tam mezi císařskými konkubínami nebývalá dobrodružství). Nejvýznamnější postavou tehdejšího čínského dvora s největším vlivem na čínské věci veřejné však prý byl eunuch zvaný Li.

Čínská civilisace se arci? od té naší, západní, lišila i jinak. Jednak byla tou nejstarší trvající. Barbarita, jí tolik vyčítaná se nám, by? v jiné formě, nijak nevyhýbala. Roku 1900 byl z vyhnanství (velmi pohodlného) uvolněn bratr pověšeného neúspěšného atentátníka na Alexandra III. Vladimír Iljič Uljanov. Odjíždí do Švýcar. (Teprve tam a od té doby se uvádí pod jménem Lenin). Události v Číně komentoval prohlášením, že zotročené lidství v Číně se zbavuje svých okovů. Snílek věřící ve své poslání? Vcelku dost populární věc, tehdy. Jeden z těch, kteří prohlašovali, že stát a jeho represivní funkce spolu s represivními aparáty, musí zmizet, stejně jako lidské chování založené na zisku. Že až zmizí například mezičlánky mezi výrobcem a spotřebitelem, tedy obchod, obnoví se ty nejideálnější lidské vlastnosti a teprve pak nastane lidstvu jeho zlatý věk. Už víme jak to dopadlo. Hlasatelů jiných zlatých věků lidstva, však máme stále dost.

Obsah a forma

V Číně (a Turecku i jinde a vlastně všude) se nepohodlných politických odpůrců zbavovali vraždou. To je náš evropský pohled. Jenže? Francouzský president Carnot zemřel při atentátu roku 1894, bulharský premier Stambulov roku 1895, španělský ministerský předseda Cánovas roku 1897, rakouská císařovna Alžběta byla zavražděna 1898, italský král Umberto právě v období bojů v Pekingu v létě 1900.

Jak ony události chápali Číňané? Pohled Říše středu? (Míněno zeměkoule). Jistá Diana Preston zaznamenává o těchto událostech ve čtyřicátých létech minulého století, kdesi ve Shantungu, tento rozhovor velšského misionáře v Číně, Timothy Richardse, s místním předákem:

?Vy jste z Anglie?, odpověděl mi. ?To je ta země, která proti nám povstala.?

?Anglie nikdy nemohla povstat proti Číně,? odpověděl jsem mu. ?Nikdy Číně nepatřila.?

?Ne,? odporoval mi, ?povstala. Vždycky před tím byla jednou z těch zemí, jež Číně byly poplatné. Když povstala, byla to ta největší rebelie od počátku světa.?

Vstali noví bojovníci

V jistě nikoli nepříjemném exilu na Hawaii založil roku 1894 jistý Sunjatsen Společnost za obrození Číny. K jeho odkazu se, mimochodem, hlásí nejen Kuomitang, ale i čínští komunisté. Však také Mao i Čankajšek podělili se o jeho dcery, byli jeho zeti a vzájemně švagři. (Mao svou ženu později vyměnil).

Čankajškovu mausoleu v Taipei vévodí obří plátno (za jaké by se nemusel stydět ani Čumpelík, Schoř či Čermáková)* znázorňující, jak návštěvník poučen, setkání gigantů. Čankajška a Sunjatsena. (Někdy roku 1904 a na jakémsi nádraží). To mausoleum, mimochodem, jak by si z oka vypadlo nejen tomu Stalinovu v Soči, ale i Lincolnovu v Kentucky. (Maovo jsem neviděl). To Lincolnovo bylo ovšem první. Stylem, ale nikoli mohutností, odlišuje se od nich jen generalissimus Franco. Ten měl ostatně dost vkusu na to, že si ho nechal postavit jen jako součást válečného pohřebiště.

Sunjatsen (1866--1925) po neúspěchu povstání a císařském zmasakrování jiných snílků tak zvané Nebeské říše rovnosti přestal věřit na možnost obrody Číny cestou vládních reforem a zahájil tak kroky ku svržení dynastie založením oné Společnosti pro obrodu Číny. Máme ho považovat za andílka? Či v čínských poměrech ano? V našich už jsme si s pojmy jeho tří zásad: Nacionalismus, demokracie a lidové blaho, učinili jisté praktické zkušenosti. Ty čínské, soudím, nejsou ostatně jiné. Být snílkem a věřit, že věci nejisté se obrací k věcem jistě lepším, je naše vlastnost. Nepanovalo v dubnu 1969 u nás skoro obecné přesvědčení, že to bude Husák, kdo nás, na rozdíl od uplakaného Saši, vyvede z poddanství okupace?

Peripetie

Evropské mocnosti (a Japonsko) své zájmy v Číně svěřovaly dynastii. Na rozdíl od Sunjatsena byla držitelkou moci. Ne zvláště dobře, ale také ji vykonávala. Byly zde ovšem potíže souměřitelné s těmi jež mají zahraniční investoři dneška v České republice. Vyústily v řadu válek, jež Čína prohrála. Zejména proti rychle se modernisujícímu Japonsku (tam zavedení povinné vojenské služby po evropském vzoru roku 1872). Čína ztratí svůj ?odvěký? vliv v Barmě ve prospěch Britů, v Indočíně, Kvantungu (Tonkinu) a Junanu ve prospěch Francouzů, vymaňuje se jí a zcela bez cizího přičinění také Tibet. Značnou část Mongolska a Mandžurie ovládají prakticky Rusové, tlačící se sem už z ovládnuté Sibiře, Formosu (Taiwan) hutný díl Koreje a přístav Amov Japonci; v Nigpo mají svou koncesi Italové, Nanking, Shanghai, Hongkong a Kanton si pronajali Britové. Tsingtao Němci. Macao drží už 200 let Portugalci. Přímou anexí bylo však jen připojení východoasijského pobřeží a založení Vladivostoku (1871) Ruskem. Všecky ostatní části (včetně teď Mandžurie Rusku) Čína pronajala a byl jí placen nájem. K tomuto pronájmu byla arci? přinucena ozbrojenou mocí. Hnusný kolonialismus? Jistě, dnes to tak chápeme, ale kam tedy zařadíme všecky ty joint venture, tento způsob vývozu kapitálu a jeho použití nahrazující kolonialismus dnes?

Pokud jde o ruskou anexi, je tady ale snad nějaký zvláštní a pozoruhodný rozdíl, mezi připojením Alsaska a Lotrinska k Německu (1870)? Či anexí dánského Schleswiku Německem (1864)? Ví ještě někdo o tom, že české bývalo Kladsko? Všecky tyto akce Evropanů (částečně vyjma Rusů) v Číně, opakujme, jsou zajištěny smlouvami, poplatky, tu s Brity o Hongkongu, uznává nakonec až do jejího vypršení roku 1997 i ČLR.

V dějinách Mexika sehrál svou roli pokus o tamní císařství s naším Habsburkem v čele a účastí českých ?dobrovolníků? tamtéž. Jen někde na okraji zůstalo vědomí, že to byl (marný) pokus Francie dostat z Mexika své investice. Vaz mu ostatně zlomila právě Monroeova doktrina. Od té doby se své investice, také s nevalným úspěchem, pokoušejí dostat z Mexika nazpět Američané. Mexiku zůstalo po nás pivo, dechovka (brass music) a drš?ková polévka. Zvaná místně (foneticky, nevím jak se to správně píše) mehudas.

Kolonialismus jako špinavý pojem?

Hnusná koloniální politika? Jeden výklad. Leč poněkud scestný, podobně jako ta vina Ameriky na tom, že Češi se už nestaví ve čtvrtek ráno u knihkupectví. Nebo? stejně bychom zajisté mohli dnes hodnotit dejme tomu správu Volkswagenu nad naší Škodovkou, případně různá ta bezcelní území. Zájem na tom, aby věci fungovaly a neschopnost země, mnohdy tradiční, vlastními silami takovou funkci zajistit. Samozřejmě, i zde jsme opravdu plnohodnotní Evropané v tom, že Ameriku sic rádi použijeme a jsme společně v NATO, ale objednáme si pro svou ?rovnocennost? tamo gripeny, nýbrž bez nich, jak nám praví huba politikova, suverenita naše ohrožena jest... Samozřejmě, že nám nějaký ten Američan může zaplatit TV Nova, leč, kde jsme, když má dojít k návratu vloženého peníze a kdepak je Amíkův spoleh na jakousi smlouvu? Oho, vysoko se holoubek podíval. Nebudeme přece strkat peníze Američanům, zdůvodňoval veřejně svůj úhybný manévr náčelník Železný. Myslím, že dost pro zásah nějaké ozbrojené moci. Už se to bohužel nedělá.

Byl kolonialismus tak zásadně špatný? Přinesl věci zásadně špatné? Neřekl bych. Zkušenosti ukazují, že v koloniálním útlaku se obyvatelé, dnes prakticky všech postkoloniálních států, přinejmenším najedli. Jinak při svém příchodu přinášel sice tak zvanou porobu, ale s ní i jisté právní jistoty. Například nebýt sežrán. Podobně jako u Aztéků, příjezd Kolumba zajisté způsobil nebývalý ?zásah do svrchovanosti? a nebývalé ?násilí? na domorodé kultuře, když Evropané zatrhli lidské oběti a jejich pobožné sežrání.

Pokrok, aneb Žluté nebezpečí

Zatím co v Evropě tehdy dochází pod vlivem technického pokroku i postupnými změnami daňovými k jisté realisaci rovnosti občanů, či odstraňování těch nejkřiklavějších sociálních rozdílů mezi ?chudými a bohatými?, Čína sice buduje (za anglické peníze a pod vedením Britů) svou prvou železnici mezi Pekingem a přístavem Tiensin na řece Peihu a dále na pobřeží do Taku (1882). Ta později (Ruskem, ale americkou železniční společností) napojena na Port Arthur a tehdy ještě dosud nedobudovanou Sibiřskou magistrálu.

Jenže fiskální politika Číny se době jaksi nepřizpůsobuje. Investuje však, po zkušenostech z oněch zmíněných válek, zejména do výzbroje. Však také když Kruppovy kanony v průběhu Boxerského povstání poškodí německý dělový člun, komentuje to císař Vilém stížností Fritzi Kruppovi, že by snad neměl vydělávat na tom, aby jeho děla zabíjela císařovy vojáky, vyslané do boje proti žlutým bestiím. Císařovu vokabuláři se nedivme. Připadá nám urážlivý dnes, když už je možné urazit se čímkoli. Rómům se nesmí říkat cikáni, ale nám se smí říkat bez nebezpečí gádžové. I ti dobrosrdeční Američané si zakázali používat slovo negr pro černochy, ale nevadí jim honky pro bělochy.

Theorie o žlutém nebezpečí se ostatně právě tehdy vynořila a pokud jde o Viléma II. , ten dokonce věnoval ruskému caru alegorický obraz, znázorňující Německo v čele boje proti tomuto nebezpečí. Přes babičku Viktorii byli ostatně příbuzní. Ve skutečnosti obchod má svá pravidla a až do našich časů máme příkladů toho, že zbraně jsou použity proti občanům zemí jež je vyrobily, pohříchu habaděj. Svou bleskovou válku proti Francii mohl Guderian provést i díky československým tankům. A k těm se dostal jen proto, že o dvě léta dříve v Praze respektována vůle Francie a nebránili jsme se. Nevůlí bránit se pozbylo Československo práva na existenci, by? událostmi válečnými a mrazem studené války ten zánik posléze odložen až do odmrazení roku 1992.

Ostatně na důkaz, že žádné poučky nejsou neměnné, připomeňme si, že ačkoli bylo postavení žen v tehdejší Číně vskutku ponižující a dívkám z lepších kruhů se tam dosud lámala po narození chodidla, vše podle pravidel stanovených před mnoha stoletími Konfuciem, zemi vládne, by? jako regentka, císařovna Cchi?-si. (Česká transkripce, anglickém Tzu Hsi, jinak též Dogwater). Vládnutí vyznačující se mnohým, co si ještě můžeme pokud jde o Čínu pamatovat také my. Mao přec kdysi vyhlásil svůj velký skok, zmíněná císařovna zas tenkrát, jednou ve čtvrtek a neméně slavnostně, 100 dnů reforem. Ani jedno ani druhé se neukázalo funkční. Asi jako když se ÚV KSSS usnesl, že na Sibiři se bude pěstovat kukuřice. S průzračností, pilnému čtenáři možná známou z Haška.** Na druhé straně je tu ovšem nesporný fakt, že například ta zmíněná železnice do Pekingu po uvedení do provozu naráz zbavila tradiční obživy veškerou dosavadní lodní dopravu po řece Peiku i všechny ty čínské formany, kteří ji obstarávali mimo řeku. A roku 1899 rovněž přišla, nikoli neobvyklá, neúroda a následný hlad. Ale nevyřadila transkontinentální linka Western Union (okolnosti známé čtenářům Zane Greye) z provozu slavný Pony Express?

Novinky

Technický pokrok, železnice a lodní doprava zároveň v Evropě a pozvolna ve světě zahajují dobu dnes zvanou globalisace. Umožňují stále masivnější pohyb osob i zboží. Funguje telegraf a objevuje se telefon. Roentgen. Pokrok činí i technika vojenská. Prvý kulomet použijí Britové ve válce proti Zulům roku 1879. Sensací Světové výstavy v Paříži (1900) je Elektrický palác osvětlovaný 5700 žárovkami.

Zájmy Číny, v duchu své protikoloniální tradice tehdy a až do druhé války de facto hájí jen USA. Ačkoli Monroeova doktrina se týká jen amerického kontinentu, Američané totiž ze své historické empirie žádné kolonie neradi. (Naposledy to dají nesmlouvavě vědět svým vlastním spojencům, Anglii i Francii roku 1956, u příležitosti Suezské krise, ale byly to japonské výboje v Číně, které přiměly USA vstoupit do sporu s Japonskem a vedly ke druhé světové v Pacifiku). USA zásadně nesouhlasí s jakoukoli územní anexí. (budeme bránit Izrael, ale nebudeme podporovat jeho výboje). Staví se i proti tak zvaným oblastem zájmů v Číně. Protože zájmy evropských mocností v Číně jsou opravdu obchodní. O nějaké anexe vskutku nejde, oponuje ale USA úspěšně jediné Rusko. To ukrajuje v soutěži s Japonskem, z Číny jedno území za druhým a v době povstání Boxerů už má (naštěstí pro obležené) v držení Port Arthur (na území najatém) a Vladivostok (na území anektovaném) a své vojenské jednotky tedy relativně blízko. Ani Thaiwanci, ani Korejci (e tutti quanti v Barmě i Vietnamu a jinde) nejsou Číňané a hovořit o oprávněnosti čínského vládnutí tamtéž je přinejmenším dubiosní. V Koreji to prakticky vypadá tak, že se tam vládnoucí dynastie (když země otevřena světu) uchyluje střídavě pod ochranu japonského, či ruského velvyslanectví. Jižní část země je už pár let stejně pod japonskou správou. Technický detail, není však anektována. (Ale to nebyla až do roku 1908 ani Bosna a Hercegovina, byla od roku 1872 jen -- ve správě Rakousko-Uherska).

Ještě před obchodníky ovšem na Dálný východ pronikali křes?anští misionáři. Už v XVI. století byli až v Tibetu. Hojně se jim dostává mučednické smrti. Postupně se zde křes?anství dostává nálepky nepřátelské ideologie. Snad proto, že misionáři (snad všech denominací, i judaističtí) jsou ovšem v zásadě úspěšní. Mezi ?ústupky? jež po třech opiových válkách musí Peking přiznat, je i tolerance k těmto misiím. (Leč, zelený je strom života a šedivá všecka theorie, opět známe i z České republiky, chránící zahraniční investice). Konvertité jsou označeni povstalci povstávajícími ve jménu potlačené humanity (podle Uljanova), za nepřítele. Za Rýžové Číňany. Misie a? už jakékoli denominace se totiž vyznačují také tím, že se o své souvěrce starají a dávají jim najíst. (Což zdá se pochopil nejlépe Lenin, když budování své ideální budoucnosti světa zahájil už roku 1918 heslem, platným pak až do konce Říše zla. Nedáme najíst.)

Nějaký rozdíl?

Jenže modernisace dopravy i výroby v Číně, vede k narušení tradičního způsobu života. A tak jako se v Evropě nevůle k takové změně odrazila o pár desítek let dříve v sociálních nepokojích a rozbíjení strojů, odrazila se v Číně nevůlí k viditelným nositelům těchto globálních novot. Navíc by si tehdejší Boxeři (nikdy ovšem netušili, že se jim tohoto pojmenování dostane, ve skutečnosti prováděli cosi jako ?čínská prostná?, duši osvětlující prostocviky a pěstovali to, čemu dnes říkáme bojová umění) náramně rozuměli s našimi soudobými zelenými. Neb cizinci obviňováni ze znásilňování Matky Země a prvé výzvy k povstání zároveň vyzývaly (a kde možno, tam prováděno) k vytrhávání kolejnic, ničení telegrafů a zasypávání šachet, jež ničí Ducha země. Z telegrafních drátů občas kapající rez považována za krev Matky Země. Podobně jako za našich časů v Somálsku, Afganistanu i Iránu a Iráku, nechybí ani tvrzení, že vetřelci chtějí obyvatele násilím pokřtít, a podobně jako v případě tvrzení, že AIDS vyvinula CIA, zde existuje boxerská propaganda, doprovázená pro negramotné obyvatelstvo i obrazovými letáky, že misionáři a jejich lékaři, vytrhávají za rituálním účelem plody z těl těhotných žen... a z Číny prý vyvážejí ke svým nečistým rituálním rejdům lodní náklady Číňanům odřezaných lidských údů. (Divíme se, neměli jsme zrovna zhruba tehdy u nás Hilsnera?) Misionáři taktéž obviňováni z pití menstruační krve, používání dětských očí pro fotografické aparáty a podobně. Křes?anství je v boxerské propagandě nazýváno prasečí vírou a v xenofobní propagandě používány i symboly ukřižovaného prasete. Nechybí mravní opovržení budící tvrzení, že misionáři provádějí své obřady nazí, taktéž pak buď sami, anebo za pomoci čínských konvertitů otravují studně. Důkazy se nacházely (za stávajícího stavu hygieny) v řádících epidemiích. Nákazy mezi dobytkem pak přičteny právě té menstruační krvi, kterou podlí misionáři natřeli prahy stájí.

Misie byly napadány, vypalovány a misionáři, stejně jako konvertité zabíjeni. Případně jim dopřáno smrti pomalejší. Příliš se však nedivme. Je to tak dávno kdy se u nás tvrdilo, že do macesů Židé přidávají krev nevinných panen? Kdyby vládní moc v Polné byla tak slabá jako tehdy ta v Číně, ani Hilsner by třeba neušel veřejnému uvaření v oleji, či natáčení vnitřností na rumpál a stahování z kůže zaživa. (Začínalo se -- po sešití víček -- obličejem).

Nicméně kromě ?čínských muk? jako třeba klec s hladovou krysou kam zasunuto nebožákovo moudí, či přivázanou na břicho, dochází do Evropy i neuvěřitelné zvěsti o slastech jež dokáže muži poskytnout právě jen Číňanka, či orientální žena vůbec. Právě na tom bude za pár let založena sláva i smůla dámy zvané Mata Hari. Dodnes také předmět businessu mnoha společností na Filipínách, dodávajících nevěsty připomínající panenky na hraní do celého světa, ale nejraději do USA. (Katalog zdarma.)

Jeviště 1900

Čína už je ?otevřena světu?. V létě 1900 mají svá zastoupení v Pekingu Anglie, Francie, USA, Německo, Španělsko, Itálie, Rakousko-Uhersko, Japonsko, Belgie, Itálie a Holandsko. Diplomatická čtvr? (nedaleko stranou se usídlili jen Rakušané) prakticky sousedí s Císařským městem (v jehož středu je Zakázané město) v části nazvané Tatarská. Prakticky na dvě části je dělí stoka vzletně nazvaná Nefritový kanál. Vnější hranici tvoří hradba, cosi jako naše Hladová zeď, val zvaný Tatarský. Jsme v čase kdy nám ?globalisace? dosud nezavedla elektřinu a pro Evropana není život v Pekingu žádná slast. I v diplomatické čtvrti se voda čerpá ze studní, svítí se v nejlepším případě petrolejem. Hygienické podmínky jsou adekvátní tomuto stavu, třebaže nesrovnatelně lepší než ve městě kolem(vyjma císařského paláce). I klima je vražedné. Onoho léta navíc umocněno větry z pouště Gobi, jež přináší všudypřítomný prach.

Agresivita bělochů?

Prostoupeni dialektickým materialismem a dávno po jeho rozpoznané obludnosti občas ještě rádi hodnotíme i tehdejší střetnutí jako koloniální válku bílého muže. Marxisty prostě fakta nikdy nepomýlí. Prvou obětí povstání Boxerů mezi diplomaty však byl Japonec. Kancléř japonského velvyslanectví v Pekingu pan Sugiyama, cestou na nádraží, dne 11. června 1900. Byl zavražděn nikoli Boxery, ale příslušníky císařských muslimských jednotek Kansu; vytažen z drožky, rozpárán, za živa vyvržen, rozsekán na kousky a jeho srdce oddané jednotky donesly darem svému velícímu generálu Tungovi. Inu, jak nás poučil Malaparte, šéfovi válečného Chorvatska zase věrní Ustaši nosili koše srbských očí.

Čína tehdy měla 300 milionů populace a pokud jde o cizince, tak jich tehdejší (evropské) ročenky uvádí v Číně celkem 10 855. Jmenovitě to značí 4362 Britů, 1439 Američanů, 933 Francouzů, 870 Němců, 852 Japonců. Součet těch vyjmenovaných činí zhruba jen sedm a půl tisíce, ale chybí zde Rusové a další. Rusové jako jediní měli tehdy v Pekingu už skoro padesát let svou vlastní banku. Jak se i v dobách SSSR zachovalo všude po světě, také nejpočetnější personál vyslanectví.

Jak spojit příjemné s užitečným

Čínský císařský dvůr sice dostal darem současně s železnicí také luxusní soupravu pullmanů, ale na důkaz svého vztahu ke všem těm novotám ji nikdy nepoužil (hned na počátku otevřeného povstání ji pak Boxeři spálili). Sociální podhoubí boxerské revolty samo sebou také směřovalo proti dynastii, kterou obviňovali, že cizince do země přivedla a trpí je v ní. Dynastie dělí se pak v přístupu k cizincům dále rovněž (v dnešním slova smyslu) na jestřáby a holubice. V zájmu svého zachování si tudíž přála boxerského hnutí využít ve svůj prospěch a zbavit Čínu cizinců. V nich shledával dvůr, více méně jednotně příčinu všeho, co ohrožovalo staré dobré pořádky. Vydávány tudíž edikty proti Boxerům (mnohdy dubiosní) a když nebylo zbytí, dva dokonce veřejně popraveni. Prostě, byla tu dvojí tvář. (Asi jako když naši občané zákonodárci hovoří o své imunitě a platech, anebo o nich hlasují). Jak chtěl dvůr existovat bez cizinců, arci? zůstává otázkou. Mezi ?ústupky? Číny patřilo například také to, že cizincům byla svěřena i značná část výběru daní. Zásah do suverenity? Neš?, hlavně však snaha, aby věci fungovaly. Dokud si to dělali Číňané sami, vedlo to totiž k nesplácení půjček a bylo obecně nepřehledné. I dvůr strádal nedostatkem financí.

Také to známe -- když jsme si zavedli dálniční poplatky, nebyl výnos ponechán na správu dálnic, ale použit na dotace zemědělcům. Cizácká správa zavedla v Číně jakýsi přehled a výnos i pro vládu. Jak chtěl dvůr přežít bez cizinců, zůstává tedy otázkou. Však také o pár let později a po smrti císařovny, už nepřežil.

Když povstání nabylo rozměrů zdánlivě nezvládnutelných, dynastie se ho už otevřeně pokusila využít. Na rozdíl od Boxerů samých, po vcelku pečlivé přípravě. Mezi Boxerská tvrzení patřilo také to, že pomocí svých ?prostných? nabývají nezranitelnosti proti kulkám.*** Dvůr o cosi pragmatičtěji však do oblasti předpokládaných budoucích bojů stáhl své elitní jednotky, zejména muslimské kansu, vyzbrojené dovezenými manlicherovkami**** a děly od Kruppa. Posíleny a nově vyzbrojeny jsou i posádky tří čínských pevností v Taku, vstupního přístavu k Pekingu na řece Peiku.

Naštěstí je to armáda špatně vycvičená a nedobře vedená, velitelská místa jsou (tradičně a tradice ctíme) obsazována protekčně. Značná výzbroj je pro strýčka příhodu soustředěna v arsenále Hsiku, přibližně na polovině cesty mezi Pekingem a pobřežím, který pak intervenční síly ku svému štěstí dokáží dobýt a zničit.*****

Od dohod uzavřených po poslední opiové válce (1860), či dle marxistů jejím výsledkem vynucených, jsou v Pekingu ta vzpomenutá diplomatická zastoupení.****** Soustředěna v jediné čtvrti (takový pekingský Bubeneč) podobně sídlí v oddělených čtvrtích evropští a japonští obchodníci a bankéři v Tiensinu i jinde. Rusové mají v Pekingu zastoupení a oddíl osmi(!) kozáků k jeho ochraně, už od roku 1689. Tato diplomatická výlučnost je zde arci? a více než kde jinde dána nutností udržet se naživu. Například nutností jistých hygienických pravidel, bez nichž už nepřežijeme. I dnešní Peking není mimo cizinecké hotely zvláště příjemné místo. Konec konců, nežije čínský dvůr náhodu v Zakázaném městě? Uvědomme si znovu, že dosud neexistuje elektřina, tudíž ani klimatizace ani elektrické ledničky a léta v Pekingu jsou vražedná. Největší metlou je však hmyz, zejména blechy. DDT dosud nebylo vynalezeno. Nastávající léto 1900 je navíc neobvykle časné, suché a horké. Už teploty v dubnu dosahují přes 30 stupňů Celsia a o měsíc později vystoupí nad čtyřicítku.

Ouvertura roku 1900

Zprávy o Boxerech, přicházející ze severních a severozápadních provincií, o prvých vraždách misionářů a vyvražďování misií, došly už v roce 1898. Zhoustly v roce 1899. Znepokojivé bylo i pozvolné utrácení obětí mučením, způsob v Evropě už zavržený a zrušený. (U nás za Marie Teresie). Poplašné zprávy o aktivitách Boxerů veřejně hlásajících záhubu všech cizinců, přicházejí ze všech misií po Číně rozptýlených.

V listopadu a prosinci 1899 jsou tyto zprávy stále konkrétnější a ze samého okolí Pekingu. V Pekingu se také objeví boxerské plakáty a letáky varující Číňany sloužící cizincům, že budou zavražděni. Dne 30. prosince 1899 unesou bandité reverenda Brooka (byl na cestě ke své sestře pracující v misijní nemocnici). Nejprve přijímají nabízené výkupné, ale když se reverend pokusí uprchnout, dostihnou ho, zabijí a jeho hlavu pohodí v Pekingu do stoky. Diplomaté protestují a žádají vládu (dvůr) o zásah, záruky bezpečnosti jichž se protihodnotou dostává diplomatům čínským a Číňanům v jejich zemích.

Brookova vražda je sice prokazatelná, ale vyslanectví ji raději pokládají za isolovaný incident. Pokud jde o další zprávy tohoto druhu -- a přichází odevšad -- odpovídají na ně slovutní diplomaté žádostí o fakta, nikoli šeptandu. Když americká misionářka Luella Miller dorazí po útěku z provincie do Pekingu a líčí britskému velvyslanci své zážitky, ten jí uprostřed vyprávění přeruší otázkou:

?Vraždí, řekla jste vraždí? My potřebujeme fakta, nikoli pověsti.?

11. leden 1900

Toho dne císařovna vydává edikt o tajných společnostech, jimž přiznává tradiční místo v čínském způsobu života. Zastupitelské úřady právem poněkud vyděsí, ale nezdá se, že příliš. Dokonce ani varování biskupa anglikánské církve Severní Číny Charlese Scotta (30. I. 1900) a dokumentovatelná poškození telegrafu a železnice (či jejich staveb) je příliš nevyvádí z míry. Teprve článek v New York Christian Advocate, podnícený dopisem misionáře Browna, působícího v okolí Tiensinu, a nátlak pekingského apoštolského vikáře Faviera, militantního katolíka, je přiměje ke společné poradě velvyslanců na ruském vyslanectví. Rusové mají nejpočetnější vojenskou jednotku ve městě. Uvažuje se o jeho opuštění. Favier, správce místní katedrály Peitang, je rozhodně proti. Sám dlouholetý resident, vidí nadcházející nebezpečí a varuje, že se všichni ocitají v atmosféře jež předcházela masakru jeptišek v Tiensinu v roce 1870. Kromě katedrály jsou ve městě i katolický sirotčinec a další kostel. Nejpevnější je právě Peitang a apoštolský vikář se rozhodne soustředit své věřící tam. Podobné přípravy činí i misionáři jiných denominací. Číňané z lepších kruhů s přáteli mezi cizinci varují před nadcházejícím nebezpečím rovněž. Články v tomto duchu přináší i místní China Heralda China Daily News.

To už ovšem jsou v okolí Pekingu i ve městě samém soustředěny davy Boxerů, snadno rozpoznatelných podle rudých stužek na nadloktí, rudě ovázané hlavě a rudě šněrovaných opáncích. Morrison, korespondent London Times zaznamená, že cena nožů a sekáčků na trhu se zdvojnásobila. Boxeři jsou prostě všude, píše. Ale vyjadřuje přesvědčení, že zase zmizí až začne pršet a vlastností Číňanů ostatně jest, že se nedokáží organisovat, protože v nich prostě není ani za mák patriotismu. Nějaké vážnější nebezpečí prý tudíž nehrozí.

29. duben 1900

Všude po městě se objevily tisíce plakátů vyzývajících k potření cizinců. V nejlepší čínské tradici jsou náležitě květnaté.

Mořští dlouhonosí ďáblové k nám přinesli nepokoj všude kam vstoupili. Všude zakládají misie, vztyčují telegrafy a budují železnice. Neuznávají posvátné principy a hovoří špatně o bozích. Jejich hříchů je tolik jako vlasů na hlavě. Je přáním věčné blaženosti, aby telegrafní dráty byly uřezány, železnice vytrhány ze země a cizí ďáblové s?ati. Chvíle jejich konce nadchází.

Dne 1. května měla do terénu vyrazit americká geologická expedice Herberta Hoovera (pozdější US president) prozkoumat dosud největší objevené naleziště černého uhlí na světě. Zapíše si do deníku, že je frustrující, vzdát se prozkoumání těch ložisek, ale že za momentální situace je přednější zůstat v Tiensinu, aby mohl ochránit své čínské zaměstnance. Jemu i manželce Lou je sice po propuknutí bojů nabídnuta možnost zemi bezpečně opustit, ale s odvoláním na povinnost vůči zaměstnancům oba odmítnou.

Svědectví sira Roberta Harta

Robert Hart byl Irčan (tedy tehdy britský ?podrobenec?) a roku 1859 se ve věku 24 let stal šéfem Čínské námořní celní správy (třetina státního rozpočtu odváděného čínské vládě). Odpovídal za tuto službu a jen on sám najímal, odměňoval a případně propouštěl její zaměstnance. Typický příklad použití know how. Císařovna ho titulovala Můj Harte a z britské strany byl kritisován pro své prý až příliš pročínské postoje. Samozřejmě, mnohým Číňanům byl zase trnem v oku. Proč má takový úřad zastávat cizinec? (Jenže, kde zůstávaly peníze, dokud tam seděl Číňan?)

Hart přijal ?čínský způsob života?, naučil se čínsky, jistě o to snáze, že si opatřil konkunbinu Ayou. Porodila mu tři děti. Po její smrti roku 1866 se oženil se svojí švagrovou a roku 1876 se spolu s dětmi vrátil do Anglie. Zůstal však expertem na Čínu a ve svých pamětech napsal, že pokud jde o Boxery, nelze říci, že jsme nebyli varováni. Nutno dodat, že dotázán v době krise sice varoval, že císařský dvůr považuje boxerské nesmysly o nadpřirozenosti za reálné, ale počátek povstání předpověděl až na září.

Počátkem května se však v Pekingu změnilo počasí. Ostrý vítr z pouště Gobi město naplnil dusivým drobným prachem a ten rok nečekaně brzy také nastala vedra. Zároveň Boxeři rozšířili zprávu, že z nebes sestupuje za účelem vyhlazení cizinců osm milionů bojovníků. (Dnes zase slyšíme o sedmdesáti pannách, očekávajících sebevražedné atentátníky).

19. květen 1900

20. květen 1900

23. květen 1900

Britské zastoupení má plno práce s přípravou jedenaosmdesátých narozenin královny Viktorie, nicméně se v záznamu s tímto datem kromě starostí o pozvánky, talíře, příbory, květiny a rozsazení hostů, ocitne také zápis, že Boxeři se viditelně těší podpoře císařského dvora, protože se v celých skupinách pohybují i v prostoru kasáren paláce a císařských princů.Francouzský velvyslanec svolává poradu všech zastupitelství v Pekingu. Dohodnou se, že biskup je panikář a také na tom, že místo aby požádali o vojenskou asistenci, bude lépe, obrátí-li se o ochranu opět na císařský dvůr, spolu s demarší, aby Boxery potlačil. A pohrozit, že teprve pokud k tomu nedojde, povolají do Pekingu vlastní jednotky.Biskup Favier doručil francouzskému vyslanci Pichonovi urgentní žádost, aby do Pekingu povolal vojenské jednotky. Mimo jiné tam píše: Náboženství jako původ sporu je jen záminka k likvidaci všech cizinců. Datum útoku na katedrálu, jak jsem dobře informován, už bylo stanoveno. Potom přijde útok na diplomatická zastoupení. Boxeři a jejich pomocníci v Pekingu už jenom čekají na signál.

Květen 1900

Diplomatická zastoupení opouští většina čínských zaměstnanců. Pro Číňany, a lhostejno zda pokřtěné či ne, začalo být nebezpečné pracovatpro cizince. Souběžně se proudí do katedrály ukrýt zástupy těch pokřtěných, mnozí zranění a se stopami mučení. Na britskou ambasádu dorazí vyčerpaný uprchlík ze stavby železnice, jež má spojit Peking s Hankow. Přinese zprávu, že koleje byly vytrhány, telegrafní sloupy pokáceny a nádraží ve Fensai, kde se tra? připojuje na dráhu z Pekingu do Tiensinu, vypáleno, Belgičané, kteří stavbu vedli a jejich rodiny, jsou obklíčeni ve svém táboře asi 25 km od Pekingu.

Francouzi rychle organisují záchranou výpravu. Pět Francouzů a jeden Australan, až po zuby vyzbrojení, jim vyrazí na pomoc. Vezou munici, jídlo a vedou si sebou i reservní zvířata. Nenarazí na odpor a tak se do Pekingu vrátí spolu se sedmi dětmi, devíti ženami a dvanácti otřesenými Belgičany. Při odjezdu ještě stačí z povzdálí zaznamenat, že jejich opuštěná obydlí už hoří a císařští vojáci se účastní rabování. Nikdo z nich ovšem neví, že Boxeři už zavraždili jejich velitele a dvůr prostě s Boxery už nic dělat nemůže, ani kdyby chtěl. Nemá běh událostí v rukou. Jenže, vlastně zase tak moc ani nechce.

Zároveň dojde zpráva o masakru křes?anů na předměstí Čonkau. Pohlednější křes?anky prý byly odprodány do bordelů. Dopisovatel London Times a další reportéři se tam vypraví, ale nedojdou. Jen zpovzdálí pozorují k nebi stoupající kouř.

Guvernantka německého velvyslance Klára informuje své zaměstnavatele, že podle jejích čínských pomocníků (měla jich 40) je město plné Boxerů čekajících jen na signál k povstání. Ten má být dán heslem Smrt a zničení cizincům!

Téhož dne Boxeři strhnou cizinci postavený železný most přes Peiku, spálí císařskou železniční soupravu a zničí lokomotivy v císařském depu.

27. květen

Diplomaté se znovu (po několika útocích) dožadují u dvora ochrany.

28. květen

Dva britští pastoři předmětem útoku. Vyslanci se usnáší povolat vlastní jednotky.

31. květen

Do Pekingu dorazí na ochranu diplomatické čtvrti prvé spojenecké jednotky, jejich příchod je přerušen 4. června, když Boxeři zničí železniční tra? k pobřeží. Dosud však funguje telegraf do Tiensinu a přístavu Taku. Britský velvyslanec žádá o vyslání pomocné výpravy. V Taku kotví 39 evropských lodí.

9. červen

Boxeři na lidové slavnosti zničí v Pekingu dostihovou dráhu (ekvivalent našich útoků na McDonaldy, co symbol hnusného západu).

10. červen

Je přerušeno telegrafické spojení. Z Tiensinu vyráží britský admirál Seymour v čele narychlo uplácané pomocné výpravy v počtu 2072 mužů. Sestává z námořníků ruských, anglických, amerických, italských, francouzských, japonských a rakousko-uherských lodí. Mají sedm polních děl a deset kulometů a vypraví se na cestu celkem v pěti vlakových soupravách. Použití vlaku (jednokolejná železniční tra?) jim připadá nejvhodnější a nejrychlejší. Předpokládají, že kdesi před Pekingem přerušenou železniční tra? prostě opraví.

Seymour se proslavil poprvé v Krymské válce (1857) teď je nejvyšším důstojníkem v Tiensinu. Je ovšem námořní důstojník a jeho zkušenosti z pozemního válčení jsou nulové. Leč reglamá je reglamá, je nejvyšším důstojníkem v oblasti. Podobně je v Pekingu, jako služebně nejstaršímu, svěřena obrana rakousko-uherskému námořnímu kapitánu Thortonovi (což je ten, který kázal při obraně své ambasády pálit do vzduchu).

11. červen

Už vzpomenutá vražda japonského diplomata příslušníky pravidelných čínských muslimských císařských jednotek Kansu. Seymourova výprava je zastavena 45 kilometrů od Tiensinu, Boxeři přeruší i tra? za ní (spálí most přes Peiku) a tak je výprava obklíčena ve svých vlacích přibližně třicetitisícovou armádou Boxerů a císařských jednotek.

15. červen

Seymourovy jednotky se dávají na ústup, respektive začínají se probíjet nazpět k pobřeží. Tra? teď nemohou použít, most přes už překročenou řeku Peiku za nimi byl spálen. (Část jednotek zůstane na druhém břehu.) Výpravě tedy nezbývá než se probíjet pěšky a jinou trasou. Za zády ovšem mají už mezitím Boxery ovládnutý Tiensin (s obleženou místní mezinárodní cizineckou čtvrtí) a císařskou pevnost Hsiku. Admirálovi se však podaří vyslat posly do přístavu Taku (projdou). Ale ani tam není situace příliš dobrá. Přístav ovládají dvě čínské pevnosti, docela nedávno vyzbrojené od Kruppa. Admirál spoléhá však na to, že válečná plavidla mu připlují po řece na pomoc.

16. červen

Jenže Číňané přístup do řeky Peiku zaminovali a v přístavu Taku obsadí nádraží i železnici. Česky to lze vyjádřit slovy: Spadla klec. Vjezd do řeky navíc ovládají dvě s pomocí Evropanů nedávno přebudované a vyzbrojené pevnosti.

17. červen

Takže je to na velitelích těch lodí a jejich posádkách. Spojenecké lodě ostřelují a pak jejich posádky dobudou obě čínské pevnosti v přístavu Taku. Čínské pravidelné jednotky mezitím útočí na cizineckou čtvr? v Tiensinu.

19. červen

Princ Tsung-Li doručuje do diplomatické čtvrti v Pekingu císařské ultimatum požadující okamžitý odchod všech cizinců z Pekingu. Tam se o tom vážně uvažuje, jenže vydat se z obležené čtvrti poskytující sic pofidérní, ale přece jen možnost určité ochrany, opustit zabarikádované ulice a ochranné zdi svých vyslanectví, znamená sebevraždu. Princovo ultimatum neobsahuje žádné záruky a navíc je tu otázka, nakolik by byly platné i kdyby byly vysloveny. Protože vysypávat z pytlů rýži a plnit je pískem je příliš zdlouhavé, usneseno použít na opevnění rovnou pytle s rýží. (Osvědčilo se.)

20. červen

Příslušníci pravidelných čínských jednotek zavraždili německého velvyslanec v Pekingu, barona von Kettelera a diplomatická čtvr? je pod jejich dělostřeleckou palbou. Vražda německého velvyslance pak způsobí, že velení odvetné akce je svěřeno Německu, nebo? nejvyšší zavražděný diplomat byl Němec.

21. červen

Toho dne Čína úředně vyhlašuje válku Anglii, Francii, Německu, Rusku, Italii, Rakousko-Uhersku, Belgii a Holandsku.

22. června

Zhruba tisícovce mužů obklíčené Seymourovy výpravy, odříznuté od čel zničeným mostem přes Peiku, se podaří probít se zpět do obklíčeného Tiensinu. Cestou urputným bojem dobudou a zničí čínský centrální armádní arsenál ve Hsiku. Pro další vývoj to bude mít základní význam. Číňané zde měli uskladněnu převážnou většinou zbrojních dodávek zbraní a munice z Evropy.

Pozastavení

Jaké mají šance obležení a jaké vůbec šance mají cizinci v tomto konfliktu?

V Pekingu diplomatickou čtvr? brání 53 amerických námořních pěšáků a 3 jejich důstojníci, 30 rakouských námořníků a 5 důstojníků, 79 britských námořních pěšáků a 3 důstojníci, 45 francouzských námořníků a 2 důstojníci, 51 německý námořní pěšák a 1 důstojník, 28 italských námořníků a 1 důstojník, 24 japonských námořníků a 2 důstojníci, 72 ruských námořníků, 7 kozáků a 2 důstojníci. Kromě toho se sejde 125 dobrovolníků různých národností, které události v Pekingu prostě zastihly. (Patří mezi ně i ten v prvých dnech bojů velící rakouský námořní kapitán Thorton).

V Pekingu je ovšem obležena i katedrála Peitang. (Svého konce se tato katedrála dočká roku 1969 za Maovy kulturní revoluce, kdy jsou v Číně zbořeny všechny katolické chrámy.) V událostech roku 1900 se tam velení ujímá naprostý vojenský neprofesionál, biskup Favier. Má k disposici 30 francouzských a 11 italských námořníků a po jednom francouzském a italském důstojníku s nimi.

Dnes bude asi působit protichůdně, zjistíme-li, že obránci při evidenci svých možností na prvém místě uvádí, že díky Bohu mají dostatečnou zásobu tabáku a zejména cigaret. Jinak na tom ovšem byli dost mizerně. K disposici měli jedno italské dělo se 120 kusy munice, americký kulomet Colt s 25 000 náboji, rakouský kulomet Schwarzlose, britský pětihlavňový (rotační a už tehdy zastaralý) kulomet Nordenfelt. V průběhu obléhání ještě ve sklepě italského velvyslanectví objevena dělová hlaveň, kterou američtí námořní pěšáci (maríni) upevní na dvoukolou osu a upraví k palbě. Bez mířidel. Dostalo to název Mezinárodní dělo a naštěstí kalibrem skoro ladilo s 602 kusy dělostřelecké munice objevené zas ve skladu ruského velvyslanectví (původně jakási zabordelená dodávka pro čínskou armádu). Pokud jde o potraviny, byla tu rýže. Pokud jde o maso, tažná zvířata a jezdečtí koně. Problémem byl nedostatek pitné vody, prach a hmyz, zejména blechy. Řádí úplavice i jiné choroby. Podobně jako u Seymoura, jsou zde při té mezinárodní směsi problémy komunikační. Obležení se skládají celkem z 16 národností. Také místa na spaní není dost, spí se na směny a to kdekoli, v místech dost pevných na to, aby odolala dělostřelecké palbě.

Co má k disposici Čína?

Tady už jsme spíš závislí na zpravodajství jejich oponentů, než na pramenech čínských. Jednotky jsou to četné, včetně tibetských a mongolských a najmě poetických jmen jako Zarputilí, Zelení, Rozhodnutí, Tygři. Například jednotky Kansu jsou ještě vybaveny přívlastkem Odvážní. Kromě od roku 1894 německými důstojníky cvičené a Německem vyzbrojené Zaryté divise (18 000 mužů) jsou mezi těmito jednotkami ovšem také dosud lučištníci a kopiníci. Mongolská kavalerie je vyzbrojena většinou jen šavlemi. Na rozdíl od zbytku čínské armády, používající například šestnácti různých druhů pušek (podle toho, kolik který generál dostal úplatku od dodavatele a není výjimkou, že v téže jednotce jsou zbraně různé) je Zarytá divise vyzbrojena jednotně. Mauserovkami, kulomety Maxim a děly od Kruppa. V čínské výzbroji ostatně nechybí ani děla naší firmy Škoda.

Početně představuje tato čínská armáda více než milion mužů. A pak jsou tu ovšem přepočetní Boxeři. Zarytá divise naštěstí, po odchodu německých instruktorů (1898) sklouzla v odporu ke všemu cizímu k obecným nepořádkům a v kritické bitvě o přístup do Pekingu nepamatuje na zásoby své munice.

Zatím, v nastávající druhé půli června 1900, to vypadá pro obléhané dost bledě. Protože telegrafní spojení je přerušeno, situaci v Pekingu nikdo opravdu nezná a různé evropské listy už přinášejí zprávy o tom, že celá cizinecká kolonie v Pekingu byla vyvražděna.

Spojenecká flotila v Taku.

Prozíravě zde byla, zhruba do polovice června, shromážděna z různých oblastí Pacifiku a Dálného východu. Britové tu mají devět lodí, Francouzi čtyři, Rusové pět (velitelem flotily je admirál Hildebrandt), Američané dvě (jejich velitel se jmenuje Kempff) a křižník Newark dorazí později. Německé císařství tu operuje sedmi loděmi, Japonci třemi a Italové a Rakousko po jedné. Skutečnou palebnou sílu však představuje jen americký nepancéřovaný, ale 150 mm děly vybavený kolový parník Monocasy, britské torpédoborce Fame a Whiting a korveta Algerine. Jinak se většinou jedná jen o dělové čluny, anebo torpedovky. Ruská bitevní loď Rossia a lodi s větším ponorem vůbec se nemohou pro miny kolem odvážit opustit svá kotviště.

Z posádek těch lodí shromáždil svou výpravu admirál Seymour. Nicméně, po otevřeném propuknutí bojů dokáže jejich zbytek už 23. června uvolnit ze sevření obležené v Tiensinu (při jehož obraně se proslaví budoucí americký president Hoover a zejména jeho žena, která rovněž neváhá chopit se zbraně).

26. červen

27. červen

Obležení v Pekingu mezitím doslova bojují o život. Americká námořní pěchota dokáže zaútočit na nejbližší posice čínských dělostřelců a zneškodnit jejich děla. Pak se musí stáhnout, ale zničující přímé dělostřelecké ostřelování ustane. Číňané zapálí čtvrti sousedící s obleženými a snaží se o přenesení požáru do diplomatické čtvrti. Obležení tedy musí ještě hasit. Pod neustálou dělostřeleckou palbou, jak později zjištěno z šedesáti děl, je i Tiensin.

V Evropě se mocnosti dohadují na formě pomoci, Britové spěšně do Taku dopravují své Gurky a Bengálské střelce. Přijíždí Rusové i Japonci. V Německu je formována zvláštní Východoasijská brigáda. Britové k obecnému překvapení nasazují do bojů i svoje čínské jednotky, zformované právě před čtyřmi měsíci v Honkkongu. A ti vojáci se osvědčují. (Kipling se o tom později vyjádří jako o důkazu, že Británie dělá z bláta muže.) Itálie vypraví jedenáct rot svých bersaglierů. Rakousko-Uhersko křižník Zenta a 400 mužů.

Polní maršál hrabě von Waldersee je sice dosud v Německu, ale kumulace bojové síly dovoluje už vyjít z obrany. Nejistota osudu těch obklíčených v Pekingu k tomu pak přímo nutí. Velení se zatím ujímá z Indie dorazivší britský brigádní generál sir Alfred Gaselee.

3. července

Toho dne se Američanům a Francouzům podaří dobýt a udržet čínské posice na městských hradbách, odkud byli obležení ostřelování i z ručních zbraní. Zároveň dojde zpráva o masakru misionářů, jeptišek a čínských konvertitů v klášteře Paoting Fu.

9. července

Je znovu dobyt a tentokrát pro jistotu vyhozen do povětří arsenál v Hsiku.

14. července

Dobyt zbytek města Tiensinu, tehdy také napočítáno těch 60 děl, ostřelujících cizineckou čtvr?.

Obležení v Pekingu mezitím vyjednávají dvakrát příměří. Vydrží mezi 17. a 25. červencem a mezi 27. červencem a 4. srpnem.

4. srpna

Z Tiensinu vyráží k Pekingu výprava generála Gaselee. Nesleduje tentokrát železniční tra?, ale postupuje, respektive probojovává se, podle toku řeky Peiku. Výprava se skládá z 2900 příslušníků různých britských jednotek, 2200 Američanů se šesti děly, 9000 Japonců s 24 děly, 2900 Rusů s osmi děly a oddílem kavalerie (dragouni, nikoli kozáci), 1200 Francouzů s 12 děly a skupiny italských a rakousko-uherských námořníků. Mezi těmito přibližně 17 000 muži a Pekingem je ovšem osmdesátitisícová čínská pravidelná armáda a také stále poněkud záhadní Boxeři, jejichž počty postupujícím těžko odhadovat prostě už jen proto, že to nejsou regulerní jednotky. Peking je od Tiensinu (podél řeky Peiku) vzdálen 150 km. 5. , 6. a 12. srpna jsou svedeny bitvy o města Peisang, Jang Tsun a Tungchow. O den později výprava oblehne Peking, v němž je obležena cizinecká čtvr?. Mezi výpravou a obleženými není žádná komunikace. Peking chrání až dvanáct metrů vysoké a čtrnáct metrů silné hradby.

14. srpna

proniká do města jako prvá britská indická jednotka Bengálců, skoro současně jinou městskou bránu rozstřílí kanony Rusové a obklíčení končí. O den později prchá z města císařovna a její dvůr a 16. srpna se probijí vojáci k obležené pekingské katedrále.

28. srpna

* * *

Čímž by ta historie mohla končit. Leč nezapomínejme, že je vyhlášena válka a ta válka pokračuje, ačkoli obleženým prokletým cizincům už nejde o život. Tu válku vyhlásila Čína, by? vražda velvyslance a útok na zastupitelství samo o sobě představuje válečný akt. (Pořád ještě trvá ten údiv, že si dodnes totéž myslí Američané o osudu svého velvyslanectví v Teheránu?)

Teprve 21. září 1900 dorazí do Taku velící německý maršál a síly mocností, teď už v počtu 68 000 mužů, tedy válčí. Je to trestající válka. Císařovna, Císařovna, symbol země, prchá dál a ještě dál a nakonec 22. prosince 1900 přijímá spojenecké podmínky míru. Dvůr vydává i vrahy barona Kettlera, princ Tsung Li je zapuzen a poslední den roku 1900 jsou v Pekingu vrahové veřejně popraveni. Popravy za vraždy jeptišek a misionářů se konají i jinde, většinou jen s fasádou justice, protože soudci jsou závislí na tlumočnících. V Paoting Fu, ?hlavním městě? Boxerů, které se odmítne vzdát, je po jeho dobytí popraveno 150 osob. Maršál Waldersee nechává rozsudky před vykonáním telegraficky schvalovat císařem v Berlíně a císař je potvrzuje.

Mezi vlastními i spojeneckými jednotkami není maršál sám příliš populární, opatřil si totiž čínskou milenku. Mimochodem Číňanku dovezenou spolu s ním z Berlína.

Teprve 7. září 1901 je podepsána mírová smlouva. Poměrně nejdéle Číňanům trvá, než v jejích podmínkách souhlasí s omluvou Německu a Japonsku (za vraždy diplomatů). Mezi podmínkami je i rozpuštění Boxerské společnosti.

Až 7. ledna 1902 se císařovna vrací do Pekingu.

Mezitím ovšem už dochází k vážným třenicím mezi spojenci. Už 12. března 1901 se Rusové a Britové dostanou do sporu a málem i do bojů o železniční stanici v Tiensinu. Dochází ke kolisím mezi Němci a Francouzi a Britové jsou obecně obviňováni z měkkosti vůči Číňanům.

Čína souhlasí s výplatou náhrady ve výši (tehdejších) 333 000 000 $ (dnes asi tak 50krát tolik). Nikdy ovšem splaceny nejsou. Spojené státy se reparací už roku 1908 vzdávají, náhradou za čínskou vládní úhradu studia Číňanů na amerických universitách. (Důležitější než dát žíznivému napít je naučit ho kopat studnu). Do roku 1949 ji dodržuje Čankajšek. Americká pomoc Čankajškovi ve válce proti Japonsku (od roku 1930) a pak proti komunistům tyto náklady samozřejmě mnohokrát převyšuje.

Boxerské povstání byl zoufalý pokud zachránit v Číně feudalismus. (Kulturní revoluce roku 1969 má zase zachránit Maoův komunismus). Povstání, než dvorem přesměrováno, směřovalo i proti dynastii Mandžu, považované také za cizí.

Základní spor mezi nedávnými spojenci z roku 1900 se už roku 1901 vede o čínský trh. Spojené státy a Britanie zastávají politiku otevřených dveří, tj. rovné šance, Rusko i Japonsko si žádají zavedení nedotknutelných sfér vlivu. Kvůli nim se nakonec roku 1904 tyto země dostanou do války. Rusy v Port Arturu a Mandžurii, od té doby Mandžuska, nahradí Japonci. Tango Na vršcích Mandžurie se ale hraje v Rusku dodnes. Také píseň o křižníku Varjag neupadla v zapomenutí.

O deset let později už válčí někdejší spojenci proti sobě na celém světě. Japonci hbitě obsazují někdejší německé nájmy v Číně a nakonec se kvůli svým expansím v Číně dostávají o další dvě desítky let později do války proti USA, po boku Německa.

Nedostatek lidských zdrojů pak vede evropské mocnosti už během první světové k jejich doplňování z kolonií. Čímž se tito lidé (z bláta) stávají zručnější, vzdělanější, vyzbrojenější a přijdou také na nápad, že by vlastně jejich země kolonie být ani nemusily. Většinou se arci? hlavně naučili ovládat zbraně, jezdit mercedeskami, zakládat konta ve Švýcarech, ale už ne ovládat vlastní ekonomiku a opatřit pro vlastní obyvatele dost potravy a jakž takž spokojené živobytí.

To ale nic nemění na bravuře, odvaze i utrpení těch, kteří tenkrát v Číně bojovali. Přičemž v rakousko-uherských vojštích bylo dost Čechů. My to nějak pozapomenuli, dokonce knížky českého námořníka Škáchy o dobrodružstvích, jež v Číně tehdy prožil, zmizely v době totality i z knihoven. Však byla druhdy zakázána i písnička: Byl jeden Číňánek, ten byl jako z čítanek, kukadla měl nakřivo a pěkný copánek, na níž si možná vzpomenou pamětníci ranného Karla Vlacha a Zdeňka Bartáka. Po 1. září 1949 byla považována za urážku lidové Číny. Chcete-li se tudíž cosi o našincích tehdy tam bojujících dozvědět, musíte do vojenskému musea do Vídně.

Knížky, jež o tom ti Češi sepsali, u nás dávno upadly v zapomenutí, přestali jsme být pod patou totality národem odvážlivců a dobrých druhů. V Rusku však ještě mezi léty 1986 a 1996 vyšlo sedmnáct publikací, účast ruského vojáka vzpomínajících.

Po 11. září roku 2001 si také musíme připomenout, že vývoj světa nelze zastavit tím, že zavraždíme představitele civilisace a kultury nám cizí, ale zjevně plnící společenskou potřebu. Tak jako ji plní třeba McDonald a v podmínkách nikoli tak mezních, jako ty nastolené fanatismem al Kajdy, by zde zajisté bylo pro chaoty McDonaldy vytloukající spíše na místě, přesvědčit jejich návštěvníky, aby si raději než hamburger dali někde jinde š?ouchané brambory. Soudím však, že společenská potřeba hamburgerů převyšuje ideologickou čistotu š?ouchaných brambor z kastrůlku.

Pro Rusko i Čínu zdá se pak dnes americký způsob života výhledověj

se koná spojenecká přehlídka vítězství v Zakázaném městě. Peking je většinou v troskách.Spojenecké síly, teď už posílené i zbytkem Seymourových mužů, dobývají arsenál (čínskou vojenskou posádku) v Tiensinu.Toho dne se jízdní koloně 960 kozáků podařilo vyprostit ze sevření zbytek Seymourovy pomocné výpravy, ustupující po opuštění železnice podél řeky Peiku. Rusové tehdy ku štěstí Seymoura a jeho mužů dosud drželi (měli v nájmu) Port Athur, Mandžurii a Liotangský poloostrov a kozáci byli rozmístěni k ochraně stavby Východočínské dráhy. Jejich bleskový, zhruba 300 km dlouhý bojový přesun a zejména vyhledání a nalezení zle tísněného Seymoura zůstává dodnes udivujícím výkonem jejich brannosti.