Jalta 1945--2005

Vzpomínka k jednomu kulatému výročí

Jalty, respektive jejího výročí bylo tuze vzpomínáno, ale jen v jediné z těchto vzpomínek bylo taktéž vzpomenuto, že právě tam si Stalin vyžádal bombardování Drážďan. A to skrze ně-mecké zálohy soustředěné právě tam, které by mohly ohrozit plánovanou sovětskou ofensivu na Odře. Bombardování dodnes spojencům tvrdě různými mírotvůrci vyčítané. Ba i v Němec-ku se ozývají hlasy, že vlastně to bylo unfair, neboť pokud Luftwaffe bombardovala, nikdy ne tolik. Na propagandistická tvrzení, že Anglie bude z mapy vymazána právě bombardováním, jaksi zásadně pozapomenuto. Ano, zajisté je to pravda, Luftwaffe tolik nebombardovala; celá pravda vězí v tom, že neměla dost letadel, ani posádek. Ale snažili se, až do 25. března 1945, dávno po Jaltě i bombardování Drážďan ještě dopadaly na Británii a později na Antverpy, Brusel a Lutych německé V-1 a V-2. Celkem jich na Anglii bylo odpáleno 10 942 V-1 a 1115 V-2. Antverpy 8 696, Brusel a Lutych 3 141 V-1 a 1265 V-2. (Údaje převzaty z Nejtkovy knížky: Smrt se učí létat, MF 1974). Britové rádi vyhověli také proto, že v Drážďanech byla domovská posádka dobrovolnické divise SS Sv. Jiří (George) jež se měla skládat z dobrovolníků věřících v německý národní a dělnický socialismus z Británie. V Londýně ovšem nevěděli, že se jich tam sešlo jen kolem dvou stovek. (Což mimochodem odpovídá i počtu našinců dobrovolně se hlásících pod prapo-ry jiné dobrovolnické divise, tentokrát Svatý Václav, kterou se na poslední chvíli u nás a z nás, pokoušel ulepit K.H. Frank.) Druhé tvrzení jehož se nám v souvislosti s Jaltou dostává je, že si tam Spojenci z nutnosti porazit Hitlerovo Německo poválečné rozdělení nijak moc nedohadovali. Jenže v x historiích té války je k disposici i údajně zachovaný papírek, kde si Churchill a Stalin píší v procentech svůj vliv na Balkáně. Jugoslávie 90 ku 10% ve prospěch Stalina, Řecko 90 ku 10 ve prospěch Churchilla. Nu, díky Titovi,. Byť to byl bandita, to pak dopadlo jinak. Vcelku správně se nám (konečně) dostává taktéž sdělení, že co po válce bylo, nebylo díky nějakým tehdejším dohodám, ale hlavně proto, že Moskva ta dohodnutá pravidla prostě nedo-držovala. Ale vůbec žádných informací se nám nedostalo o tom, kolik sovětských agentů měl kolem sebe americký president a nakolik tedy ty dohody byly i jejich dílem. A oni tam sovětští agen-ti byli. Sovětská historie se o nich arciť nezmiňuje a tak se o nich (jaksi) nezmiňují dodnes ani naše události vzpomínající média. Což bude možná také tím, že o odtajnění svazků Venona Project se zasloužil senátor Daniel Patrick Moynihan až v roce 1995. A jako důsledek toho odtajnění zde máme něco jako rehabilitaci senátora McCarthyho. Jméno dodnes používané v argumentacích typu ?a u vás lynchujete černochy? našimi liberály k ospravedlnění komunis-tického teroru. Sovětské gulagy a vše co komunistický systém představoval rovná se McCar-thy a jeho činnost v USA. Prý. Tož o čem hovoří odtajněné svazky Venony ? Venona Project Amerika nebyla v létě roku ještě ve válce 1941; byl tam a nikoli ze své vůle Sovětský svaz, napadený svým spojencem z roku 1939. Do Moskvy však už navzdory tomu v červenci roku onoho putoval Harry Hopkins, jako presidentům zplnomocněnec. Vyjednat americké dodávky do Ruska. Britové ve shodné době jak se zdálo nezadržitelného německého postupu dokonce odklonili dodávky svých stíhaček na Dálný východ (v prosinci jim tam chyběly, ale uplatnily se při obraně Moskvy). Amerika tenkrát rovněž ještě neměla žádnou zpravodajskou službu, ale Speciál Branch té armádní už od roku 1939, času sovětsko-německého paktu, zachycoval a už v roce 1941 byl schopen dešifrovat, sovětské depeše. Jmenovalo se to Venona Projekt. Zásluhu na něm měl i defektor sovětské zpravodajské služby Walter Kriwitskij (Samuel Ginsberg), který se po vraždách několika svých kolegů na Stalina rozzlobil a na existenci sovětských agentů na úze-mí USA upozornil. (Načež záhadně zemřel ve svém hotelu ve Washingtonu D.C. Však oni sovětští experti ne nadarmo prohlašovali, že vražda není žádné umění, ale udělat ji tak, aby to vypadalo jako sebevražda, to už prý kumšt je). President Roosevelt však po Pearl Harbouru (byly ostatně i jiné starosti) činnost Venony za-stavil. Však také neměl pro Stalina jiné jméno než přátelské Uncle Joe. Čili Strýček Josef. Roku 1943 se však armádě doneslo, že Moskva a Berlín tajně vyjednávají o separátním míru a plukovník Carter Clarke, který Stalina zrovna nepovažoval za hodného strýčka, doslova za presidentovými zády, Venonu znovu uvedl do chodu. Moskva už používala nový kód, ale i ten nakonec byl úsilím amerických dešifrantů roku 1945 rozlomen. A objevila se nepříjemná skutečnost, že Rooseveltova (a později Trumanova) administrativa je prolezlá agenty Mosk-vy. Nejen to, sovětští agenti a to už během války, na území svého spojence pilně získávali, tedy přesněji kradli, informace všeho druhu. Atomové, vojenské, radarové, letecké i raketové. Komunistická strana USA samozřejmě podléhala svému moskevskému vedení a považovala špionáž za svou povinnost ? což ostatně podmiňovaly i podmínky Kominterny, byť roku 1943 úředně rozpuštěné. (Nepříliš dávno nám však soudruh Ransdorf, ještě když úřadoval jen zde a nikoli v EU, dal vědět, že i naše obrozená KSČM je, podle jeho slov, ?zachovává do puntí-ku?). Depeše zachycené a dešifrované Venonou dnes dokazují, že Alger Hiss, náměstek amerického ministra zahraničí (byl v Teheránu i na Jaltě) byl agentem Moskvy. Harry Dexter White, náměstek ministra financí USA, byl agentem Moskvy a zajistil místa na tomto ministerstvu i dalším jejím agentům, jako Frank Coe a Salomon Adler, kteří pak doká-zali přimět presidenta Roosevelta k odmítnutí půjčky Čankajšekově Číně, ale jejímu poskyt-nutí SSSR (10 miliard dollarů na 2% úrok splatných za 35 let). Byl to McCarthy, kdo na Whi-ta upozornil presidenta Trumana (Roosevelt už byl mrtev a Truman ho skutečně z minister-stva financí odstranil ? jmenováním do čela Mezinárodního měnového fondu. Lauchlin Currie, administrative asistent presidenta Roosevelta byl a je identifikován jako so-větský agent. Duncan Lee, náčelník štábu OSS (válečný předchůdce CIA) byl v době Mc Carthyho za so-větského špiona označen přeběhlou komunistkou Elizabeth Bentley. Její svědectví nebylo považováno za věrohodné. Jako sovětský špion byl nyní potvrzen svazky Venona. Harry Hopkins, svrchu zmíněný zvláštní poradce presidenta Roosevelta byl za sovětského špiona označen defektorem Anatolijem Achmerovem a shodně se o něm ve své vzpomínkové knize vyjadřuje i Oleg Gordievsky (Inside KGB). Rooseveltův vicepresident (1940?1944) Henry Wallace (navštívil sovětské trestné tábory a podal zprávu o tom jak nádherně se tam vězňům žije). Orodoval za to, aby se Stalinovi dosta-lo vlivu ve východní Evropě, neb jen to může zajistit mír. Později, v době sovětské blokády Berlína horlivě agitoval proti leteckému mostu.Krátce před tím v době našeho února 1948 zas horlivě v Americe obhajoval jeho ?legalitu?. Owen Lattimore, poradce pro zahraniční politiku State Departmentu se obklopil komunisty a usadil je do funkcí v časopise Pacific Affairs, vydávaného Ústavem pro styky v Tichomoří. Byl považován za největší autoritu v otázkách Číny a jako takový ji pomohl odevzdat Mao-vým komunistům. Joseph Davies, Rooseveltův velvyslanec v SSSR (po navázání styků 1933) obhajoval Stalino-vy procesy let třicátých; považoval je za ukázku poctivého hledání pravdy. V roce 1946 zase považoval za spravedlivé sovětské úsilí o získání atomového tajemství všemi prostředky ? pokud to nebude špionáž proti bývalým spojencům. Harold Ickers, Rooseveltův ministr vnitra (a otec Clintonova šéfa Bílého domu) byl členem stalinistické Ligy pro mír a demokracii. A byly ovšem desítky dalších, na které upozornil sovětský defektor Igor Gouzenko, šifrant sovětského velvyslanectví v Kanadě, což se nehodilo demokratické (Trumanově) administra-tivě, bylo to jejich máslo na hlavě, ale použil to republikán McCarthy. Odtajnění Venony prostě dokazuje, že McCarthy nebyl zdaleka jen nějaký demagog a křik-loun, ale bohužel měl spíše pravdu, než její opak. Navíc vůbec neměl účast na zásazích a tak zvané ?černé listině? Hollywoodu (ač ty se mu vyčítají nejčastěji, stejně jako u nás za norma-lizace se tam tehdy starali zejména kolegové; navzdory tvrzením našich médií mnohé z těch nevinně obviněných hájil a obhájil odborový předák Ronald Reagan). Černá listina (na čas) vyřadila celou kliku prosovětských osob z možnosti psát nadále scénáře ? jako nejhorší z postihů. Denisa Hamiltonová, popisuje úděl jedné z těch postižených, Normy Barzmanové, uchýlivší se před útlakem do Paříže, takto: ? Každé úterý jsme měli večeři u Picassů, tedy pokud jsme žili na venkově v Provence. Mezi našimi přáteli byl Yves Montand a Simone Sig-noretová a mohli jsme pracovat s tak skvělými režiséry jako Viktorio De Sica a Constantin Costa Gavras. Bylo to tvrdé, ale byl to náš život. Připomeňme, že u nás v té době věšeli Horá-kovou a gen. Piku. Inu, pro lidi v gulagu i našem Jáchymově, zemích jejich ideálů, to taky nebylo právě měkké, že? Což je tedy moje malá připomínka k tomu vzpomínání na Jaltu.