Bled

Feuilleton

Nádherný kousek země, jaký by bylo možno považovat za ráj vyvolených. Jedno z horských jezer ?na ?sluneční straně? Alp, výstavní kousek Slovinska jež může být i tak považováno samo o sobě za výstavní kousek čehosi. Svou vilu si tu nechal stavět král Alexandr, ale nedočkal se jejího dokončení ? odstřelen v Marseille. Rád se jí ujal Tito a po jeho smrti se o ni soudila s Jugoslávií jeho vdova. Dne 10. září 1938 se tu sešli náčelníci generálních štábů Malé dohody a Československu bylo tehdy sděleno, že jejich spor s Německem se těch zbývajících dvou netýká?

Poprvé jsem na Bled zavítal roku 1980 na Setkání spisovatelů pořádané slovinským PENem, a letos jsem se tam tedy odjížděl setkávat už téměř po čtvrtině století. Na rozdíl od těch cest do roku 1989 už bez nákladu exilových knížek, které vždy mezi těmi jimž byl výjezd do ?Jugošky? povolen, nalezly zájemce. Letos setkání navíc předsedal jako hlava Mezinárodního PENu Jiří Gruša, který byl tímto předsedou svobodně zvolen, ačkoli ho na tu funkci náš pražský PEN nenominoval?

Letošním předmětem setkání byla otázka zda máme evropskou kulturu, či evropské kultury a pak ovšem debata v rámci původního poslání PENu, vložené mu roku 1922 do vínku, mír. Víra v to, že domluva mezi spisovateli může zabránit nedomluvě mezi národy.

Pokud jde o otázku zda máme evropskou kulturu, či evropské kultury, účastníci se shodli na tom, že o jakési jednolité evropské kultuře se nedá mluvit, ale  nejvíc mne zaujal pan Kjell Olaf Jensen z Norska, který upozornil na to, že Norsko jaksi patří do Evropy, což však poněkud ušlo úředníkům EU, kteří ulepili pro potřeby Unie dohromady Transeuropean School Texbook, kde se Norsko nevyskytuje na žádné z map a (není členem Unie) neexistuje o něm ani žádná zmínka v textu, ba dokonce tam nejsou zmíněni ani historicky druhdy místní Vikingové a pochopitelně do této ?Uniové Evropy? nebyl pojat pokud jde o literaturu ani Ibsen, ani Hamsun, pokud jde o malířství Munch a hudbu Grieg. Takže položil otázku, zda se Mozart stal úředně schváleným Evropanem až když Rakousko vstoupilo do Unie? Učebnice však do ?evropské kultury? zahrnuje Francouzskou Guyanu. V učebnici není samozřejmě ani Švýcarsko a nižádná zmínka o neevropanech jako Dürrenmatt,či  Max Triech. Pilný student se však poučí o evropském Guyaňáku (?) spisovateli Tony Grandanbwa a do evropské kultury je vřazen i V.S. Naipaul, což je ovšem Ind narozený v USA, ale žije, píše a publikuje v Británii. (Nor uvedl ještě dalších 16 jmen spisovatelů podobných osudů). Hezkou ukázku mu poskytl i houslista a skladatel Giuseppe Martini narozený v Piranu, což bývalo město italské, leč stalo se roku 1945 městem jugoslávským, takže z evropské kultury vypadl, ale nedávným vstupem Slovinska do EU, na jehož území Piran leží, se tam vrací.

Takže v otázce co vlastně to je evropská kultura mají jasno jen unioví úředníci.

Pokud jde o debatu o míru, dostalo se nám přednášky pana Clanciera z Francie, který dlouze zahovořil o amerických zločinech, včítaje v tom na závěr už Hirošinu a Nagasaki. Což mne přimělo vzít si slovo a podotknout, že pan Clancier může mluvit francouzsky a nikoli německy díky tomu, že před šedesáti léty se ti američtí zločinci vylodili v Normandii a nemusí ani mluvit rusky, díky tomu, že pak po tři generace tu Evropu uhlídali a podobný úkol na sebe vzali dnes v Iráku.

Delegátka Kurdů Bedrivan Dosky (podařilo se jí před lety přežít Saddámův chemický útok) pak mou theorii o poslání Američanů tamtéž nechtě dotvrdila sdělením, že Sýrie poprvé v historii právě přiznala svým Kurdům občanství.

Jinak jsme se viděli s panem presidentem Drnovšekem, předsedou parlamentu Pahorem, starostou Lublaně i starostou Bledu ? město právě slaví své millenium, poprvé je zmíněno roku 1004. Moc mne potěšilo, že mezi zasloužilé budovatele zařazen i můj strýček Ladislav, který tam roku 1911 postavil hotel.

Na místním hradu pak shlédli Prešerenovu (místní buditel 1801--1849) hru Rosamunda, což je story obdobná našemu Břetislavovi a Jitce. Dáma není v tomto případě osvobozena z kláštera,  ale  bosenská princezna, kterou si vyvolí a musulmanského způsobu života za hojného máchání meči vysvobodí slovinský junák se svými druhy.

Zcela mimo program setkání jsem si dopřál (upozorněn už doma internetem) oslav stého výročí otevření tunelu Františka Josefa I. (26. května 1904) spojujícího Bohnjskou Bistricu s Mostem na Soči. Navštívil pak i hřbitovy jednak rakouských vojáků z let 1915--16, kdy byla italská fronta právě v těchto horách, najmě ze Švejka slavného 91. regimentu. Ruských zajatců, kteří zde pro Rakousko pak stavěli strategickou silnici přes Triglav a z 10 000 jich hlavně díky lavinám, přežila sotva polovina  (laviny se ovšem nevyhýbaly ani jejich strážím) Zajel i do Rovereta v Itálii, kde jsou pohřbeni naši legionáři a mají i důstojný památník v místním Museu války. Byl tam věnec Obce legionářů z Hradce Králové, ale žádný třeba z našeho velvyslanectví. Nepěkná připomínka toho jak málo myslíme na ty, kteří sami na sebe mysleli tak málo a byli ochotni k obětem pro věc společnou.

Pokud někdy vyjedete cestou do Itálie z dálnice přes Brenner, v mou paměť vešlo toto místo za války, kdy se tam setkával Duce s Führerem, do hor kolem jezera Garda, naleznete tam dost pozůstatků oné války v Dolomitech i nad válečné obyčeje neobvykle kruté.

Sluší se vzpomenout i veselejších věcí a tak, když nás změna počasí vyháněla, ocitli jsme se ve štrůdlu automobilů právě kolem jezera Garda a mohli v beznadějném posunu kolem města Peschiera pozorovat podnikatele řemesla nejstaršího, jak z fordky galaxy rozváží na stanoviště soudružky sexuální pracovnice exotického původu (tak Sudán, či Somálsko) a, neboť pršelo, umisťuje je pod mosty a přejezdy, aby holky nezmokly.