Algoritmus na youtube mě zavedl k něčemu, co je jedním ze základů ideologického mišmaše, kterým je dnešní Rusko - Sovětské válečné filmy ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Narodil jsem se pozdě abych na ně chodil jako školák, tak jsem si (trochu jako kulisu k jiné činnosti) dal Boj o Moskvu a část Osvobození. A v komentářích na yuotube, kde to má jak sledovanost, tak pozitivní ohlasy, jsem taky viděl hodně ztracených duší (pokud jde o skutečné duše), tak mě to inspirovalo k tomu něco o tom sepsat.

Nejprve širší kontext. Po Chruščovovské kritice "kultu osobnosti" se dostavila Brežněvovská reakce, která zacementovala do ruského povědomí jednak obraz Druhé světové jako základu národní identity a za druhé obraz Stalina jako moudrého a uvážlivého, i když někdy nezbytně tvrdého válečného vůdce. V těch filmech ze sedmdesátých let Stalin vystupuje jako kladná postava - v kontrastu s cholericky hraným Hitlerem, který i v soukromí neustále na všechny křičí jako při svých veřejných projevech, je Stalin vždycky klidný, ptá se všech okolo na jejich názor, uvážlivě rozhoduje o nejlepším řešení nastalé situace, všechno správně předvídá a pokud někdy náčelník vydá zvrácené rozkazy (což se v Boji o Moskvu ze začátku i stane), tak je to jednoznačně vinou bojarů okolo něho.

Druhou věcí v těch filmech je to, jak se míchají vnější symboly komunismu s velkoruským nacionalismem. Jedním z nejlepších příkladů je tahle scéna.

"Fašistická vojska se blíží k Moskvě a útočí u Borodina, kde se odehrála velká Napoleonská bitva. Ruský velitel si všimne, že z Muzea u Borodina neodvezli historické prapory carských pluků, které tam v roce 1812 bojovaly. Tak je rozdá těm jednotkám, se kterými Borodino brání."

"Hlásí se prapor Moskevského vojensko-politického učiliště. 400 mužů, všichni komunisté."

"Tady máte zástavu Carského gardového Preobraženského pluku. Bijte se stejně statečně jako vaši předchůdci v roce 12."

"To je pro nás vzácná památka. Přísaháme, že ji budeme bránit do posledního muže."

Jsou to ty zvraty doby, kdy komunisté, kteří pár let před tím carskou rodinu vyvraždili a rozleptali kyselinou, aby po ní nic nezbylo, jdou do boje pod carskou zástavou. Což je samozřejmě něco, co se dělo, takže ten film není nepřesný tím, že to ukazuje, ale že už neukazuje ten předcházející kontext a jak to byl ve skutečnosti obrat v komunistické politice o 180 stupňů.

Obětním beránkem, který bagatelizoval možnost německého útoku, trestal podřízené co se snažili upozornit na německé přípravy, a špatně vojska rozmístil, je v Boji o Moskvu, stejně jako v Žukovových pamětech, generál Pavlov. To má výhodu, že ho Stalin v létě 1941 dal popravit i se všemi jeho spolupracovníky ze štábu, tak už nemohou vyprávět svou verzi příběhu.

Po představení části špionů, co Sověti v Německu měli a kteří dávali svá varování před útokem je tam scéna se štábní válečnou hrou, tak, jak jí Žukov popsal v pamětech. Žukov vede šedesát divizí modrých a rozdrtí s nimi padesát divizí červených generála Pavlova a ukáže při tom to, co byl ani ne o rok později skutečný německý postup. Pavlov před Stalinem výsledky hry bagatelizuje a Stalin dá najevo svou nespokojenost. Ze Žukova pak udělá náčelníka generálního štábu.

Dneska už nezjistíme, jak se to tehdy skutečně seběhlo, ale ten Žukovův popis událostí je nedůvěryhodný. Téměř všichni, kdo v té místnosti se Stalinem byli, tam byli proto, že jejich předchůdce o rok až dva dříve Stalin nechal mučit a popravit. Jaká asi musela být atmosféra na podobných schůzích?

Pavlov byl v šedesátých letech na přání Chruščova rehabilitován a byla mu vrácena jeho vojenská vyznamenání. Pavlov byl velitelem tankových vojsk ve Španělské občanské válce a když se vrátil - doprostřed čistek - tak, jak se později zjistilo - napsal Stalinovi proti čistkám takový lehce protestní osobní dopis s jemně ironickou poznámkou, jak mohou být všichni popravovaní zrádci. Což v té době chtělo velkou odvahu. Ve filmu je odvolán z velení a není ukázáno ani řečeno, co se s ním dál stalo. (Pár týdnů po německé invazi byl rychle odsouzen a zastřelen.) Ovšem v sedmdesátých letech se zase ocitl v roli hlavního viníka katastrofy z léta 1941 a to z prostého důvodu - tvůrci nechtěli ukazovat prstem na Stalina.

---

Technické provedení

Sovětské válečné eposy mají určitou šablonu. Ukazují velkou politiku - Stalina, Hitlera, Churchilla, Roosevelta, jejich rokování a jejich porady s generály a snaží se u toho téměř o atmosféru hraného dokumentu. Tendenčně tam něco vynechají nebo si přimyslí, ale dá se říct, že Roosevelta většinou vyobrazují docela kladně a Churchilla o něco hůř. Hitler je vždycky karikatura. K téhle velké politice jsou pak přidány "hrdinské příběhy" - většinou tak jak je za války vyrobila oficiální propaganda. Ty jsou povinně a až směšně patetické. Zoja Kosmoděmjanská recituje svojí partyzanské skupině v noci u táboráku budovatelské básně a všichni partyzáni prosí, aby pokračovala. Politruk líbá rudou zástavu a přísahá, že zůstane věrný lidu a Leninské tradici. Alexandrovci přijedou do zákopů vojákům zazpívat a jakmile spustí "Vstaváj strana ogrómnaja" tak vojáci spustí dělostřelbu na fašisty.

Bojové scény jsou z dnešního hlediska provedené hrozně naivně až divadelně. Nestříká krev ani nelétají utrhané končetiny. Padlí si prostě lehnou na zem. Útočící strana se nemá snahu nikde krýt. Samopaly se zásadně střílí od boku a bez míření. Německou tankovou techniku hrají mockupy postavené na podvozcích T-34 nebo T-55. Na to, že Ozerov sám válku zažil a k ruce měl celou armádu vojenských poradců to vypadá až záměrně špatně. Jakoby soudruzi nechtěli děsit potenciální rekruty tím jak válka vypadá v realističtějším provedení. Překvapivě o něco málo realističtěji působí scény z Osvobození, které byly točené začátkem sedmdesátých let, než Boj o Moskvu z osmdesátých let. Když to srovnáme se západními válečnými filmy ze stejné doby, tak ta neodpovídající poválečná technika hrající jinou techniku je vidět ve všech. V těch západních filmech dokonce často neobtěžovali ani s mockupem. Ovšem Hollywood ty bojové scény měl už tehdy zmáknuté o poznání lépe.

Paradoxně tím nejlepším filmem co se týče vojenské techniky je Stalingrad z roku 1949, protože v něm německou techniku hrají skutečné ukořistěné německé tanky a německé vojáky hrají němečtí váleční zajatci. Ale to je asi jediný důvod, proč by ho někdo chtěl vidět - mimo studijních důvodů metod stalinské propagandy.

---

Dřív bychom se podobným filmům vysmáli jako příkladům průhledné propagandy - "jak by na to někdo mohl skočit". Bohužel se ukázalo, že všechno si najde svého příjemce.

 

Uveřejněno se souhlasem autora