Militaria - Tématický server v oboru vojenství

Tématický server
z oboru vojenství

RECENZE

Norimberk

Recenze nového filmu.

Norimberk (2025) je docela věrnou adaptací části knihy "The Nazi and the Psychiatrist" Jacka El-Haiho. Kniha se koncentruje na vztah mezi psychiatrem Douglasem Kelleym, který měl prověřit, jestli jsou nacisté, kteří měli stanout před Norimberským tribunálem, mentálně způsobilí být souzeni. Tuto příležitost ale využil a rozvinul do svého vlastního projektu sepsání knihy o psychologii nacistů, kdy sbíral a uchovával záznamy o svých rozhovorech a všech možných testech, které vězňům předkládal. Většinu svého času a úsilí koncentroval na Goeringa.
Norimberský proces, se tak stává spíše podzápletkou a to, že se tvůrci rozhodli, že to musí nějak těsně propojit - Kelley dodá hlavnímu žalobci soudci Jacksonovi materiály s jejichž pomocí je Goering při křížovém výslechu usvědčen - je přesně to, co se v realitě nestalo. Je to tam pro filmový efekt.
Takže tady je velká otázka - nakolik mají filmaři, kteří zpracovávají takové vážné historické téma, licenci s historií manipulovat kvůli filmovým nebo jiným efektům. To někdy může být docela rizikové, protože podobných věcí se občas chytnou konspirátoři a popírači holocaustu. A jak historii vůbec uchopit odpovědně a zkondenzovat soudní přelíčení, které se táhlo řadu měsíců do dvou hodin na filmovém plátně.
Řemeslně je to podařená filmařina a člověka, kterého to trochu zajímá, to nebude nudit. Jako zdroj poznání historie to ale může vzbudit mylný dojem toho, jak Norimberský proces ve skutečnosti probíhal. To je podle mého názoru ta slabší část.
Norimberský proces je jednou z těch událostí, kde se každý, kdo se prošel kolem, o tom buď napsal knihu, nebo alespoň vystupuje v některém dokumentárním pořadu. Navíc tu existuje mnohahodinový zvukový a občas i filmový záznam celého procesu. A pak velké množství sekundární literatury - knih a knih o knihách - které to celé mají nějak shrnout a propojit z určitého hlediska. Problém tak není nedostatek informací, ale dát si práci tím vším projít, kriticky zhodnotit a vybrat to relevantní.
El-Hai se evidentně koncentroval na vztah Kelleyho a Goeringa. Poslechl jsem si s ním rozhovor - od Kelleyho syna dostal patnáct krabic dokumentů, které prošel a vybral z toho, co si podle něj Goering a Kelley říkali zajímavého. (Mimochodem - jak je i v závěrečných titulcích - Kelley napsal svou knihu v roce 1947, ale byla tehdy propadákem a Kelleymu nepřinesla to uznání, ve které doufal. E-Hai to v podstatě teď napravuje a zfilmování určitě pomůže jeho knize.) Ovšem když došlo na dotazy jak to v Norimberku vypadalo poté, co Kelley odešel (což bylo řadu měsíců před koncem procesu. Kelley odešel na začátku roku 1946 a popravy byly až 16. října 1946) tak jeho vědomosti byly jen dost vágní a obecné.
Existuje dvoudílný televizní film Norimberk z roku 2000 a nabízí docela zajímavé srovnání - protože to je vlastně obrácený přístup. V něm je hlavní samotný průběh procesu, a co si povídají psychiatr s Goeringem je jen vedlejší podzápletka. Tím psychiatrem je ovšem Gustave Gilbert - který převzal Kelleyho práci. Gilbert také vydal knihu v roce 1947 - Norimberské zápisky. Ta na rozdíl od Kelleyho knihy měla prodejní úspěch a dočkala se několika vydání. Je v ní dnes notoricky známá pasáž, kde Goering vysvětluje, jak snadné je přesvědčit lidi k tomu, aby podpořili válku.
Gilbert se v Norimberku (2025) mihne jako vedlejší postava která pronese asi tři věty a je vykreslena dosti negativně. Téměř tu samou konfrontaci, po promítnutí filmu o koncentračních táborech, kterou má Goering v Norimberku (2025) s Kelleym má v Norimberku (2000) s Gilbertem. (Srovnává holocaust s hozením jaderné bomby na Hirošimu). Měl s oběma psychiatry téměř navlas stejný rozhovor nebo tady jeden plagioval co napsal druhý?
---
Nepřesnosti, kterých jsem si všimnul.
V Norimberku (2025) soudce Jackson krátce projeví obavu, jestli Sověti budou s konáním procesu souhlasit. Sekretářka mu pak radostně přiběhne sdělit, že souhlasili.
V Norimberku (2000) jsou uvedeny důvody, proč Sovětský souhlas nebyl nikdy problém. Drtivá většina nejvyšších nacistických představitelů se v roce 1945 ocitla v zajetí Západních spojenců. To, že k jejich souzení budou přizváni i zástupci Sovětů, mohl Stalin vnímat jen jako svoji výhru. Kdyby se rozhodl trucovat, neměl by v rozhodování o jejich osudu žádné slovo. A navíc Stalin měl docela rád soudní procesy (a nejspíš předpokládal, že tohle bude nakonec podobný soudní proces, jaké pořádal v Moskvě) . Tím největším odpůrcem ideje soudního procesu byl nakonec Churchill.
Montáž s letem Rudolfa Hesse v Norimberku (2025). Rudolf Hess letěl ve dvoumotorové těžké stíhačce Me-110. Ve filmu je nějaké cvičné letadlo které by do Anglie pravděpodobně nedoletělo.
Poněkud chybí rozuzlení s tou jeho ztrátou paměti. V Norimberku (2025) je to jedna malá podzápletka která zůstala oproti realitě nedořečená. Když se před soudem jednalo o tom, jestli bude Rudolf Hess z procesu vyloučen, tak přečetl prohlášení, že jeho ztráta paměti byla jen taktická a nepřeje si být vyloučen.
V obou filmech mluví Goering před soudem anglicky. V realitě vždycky mluvil německy přes tlumočníka. (To je drobnost a pochopitelná filmařská volba, ale také něco, co se v Norimberku 2025 trochu řešilo).
---
Jaký měl zhruba průběh reálný proces?
To je bezesporu lépe zachyceno v Norimberku (2000). V Norimberku (2025) je také drtivá většina ostatních obžalovaných mimo Goeringa z velké části opomenuta. Mihnou se tam Robert Ley (který spáchá sebevraždu) a Julius Streicher. Jackson chtěl, aby proces byl něco jako reprezentativní průřez celou německou společností. Tak se mezi obžalovanými ocitli i Hjalmar Schacht (bankéři), Franz von Papen (politici) a málem i Gustav Krupp (průmyslníci). Schacht a von Papen byli nakonec tribunálem osvobozeni, Krupp nebyl souzen pro vysoký věk a zdravotní stav. Takže obžalovaná byla trochu heterodoxní skupina - nejen vrcholní nacističtí pohlaváři, ale i lidé, kteří sice sehráli významnou úlohu během přebírání moci ve třicátých letech, ale potom se často s režimem rozešli nebo se dostali proti němu do opozice. (Schacht trávil konec války v Dachau kvůli jeho spojení s pokusem o atentát na Hitlera). Zajímavost - Gilbert nechal obžalované dělat IQ testy a v nich Schacht dopadl jako nejinteligentnější s IQ 143 a Streicher jako nejméně inteligentní ze skupiny s IQ 106. Existuje podezření, že Albert Speer schválně vyplňoval ty testy tak, aby mu v nich vyšlo IQ menší než reálně měl.
Jackson se chtěl soustředit na dokumentární důkazy, ale navrhoval, aby byly soudu předkládány v podobě autorizovaných výňatků. Obhajoba trvala na tom, aby byly předkládány kompletní dokumenty. Po úvodním Jacksonově proslovu (část je zreprodukovaná v obou filmech) a vyjádření obžalovaných že se cítí neviní, tak následovalo moře nudy, kdy se před soudem předčítala kompletní úřední lejstra.
Názorné důkazy - tedy film z osvobozených koncentračních táborů - pak způsobily výraznou změnu líné až znuděné atmosféry. Pak následovala řada svědků. Prvním svědkem byl generál Erwin Lahousen. Vypovídal mimo jiné o tom, jak Goering, Keitel a Jodl během polského tažení dávali rozkazy k vraždění polské inteligence a bombardování Varšavy. A jak vědomě způsobili smrt milionů sovětských zajatců.
Dalším svědkem byl Otto Ohlendorf, velitel einsatzgruppe D, který svědčil, že během roku 1941 nechal postřílet 90 000 židů a podrobně soudu popisoval fungování einsatzgruppen na východní frontě. A pak také velitelskou strukturu SS - kdo dával rozkazy komu.
Dieter Wisliceny svědčil o tom, jak organizoval převozy maďarských židů do Osvětimi a že všichni transportovaní byli podrobení "konečnému řešení" mimo 20-30% práceschopných.
Sověti přivezli kořist od Stalingradu - polního maršála Fridricha Pauluse, který ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu připravoval plány operace Barbarossa.
...
Před soudem vystoupilo i procesí přeživších z koncentračních táborů, kteří popisovali, co se tam dělo.
Ze všech těchto svědectví je v Norimberku (2000) ukázán jen nepatrný zlomek, v Norimberku (2025) vůbec nic.
Než vůbec došlo k výslechům a výpovědím Goeringa a spol, tak hora důkazů a výpovědí byla taková, že soudce Jackson k tomu přistoupil s naprostou sebedůvěrou dopředu jasného vítěze. V obou filmech to dramatizují a dělají z toho něco jako finální bitvu ostrovtipu, při které diváci v soudní síni ani nedutají. Ve skutečnosti to bylo daleko delší a o poznání méně epické. Goeringa konfrontovali s jeho podpisy pod rozkazy nařizující "konečné řešení" židovské otázky ještě během přípravných výslechů před samotným procesem. To, co vypovídal, nebylo pro nikoho žádné překvapení. Snažil se různě uhýbat a slovíčkařit ale nic geniálního nevymyslel a podle Gilberta si nakonec povzdechl "měl jsem proti sobě ty nejlepší právníky".
V Norimberku (2000) je jedna scéna, která se markantně odlišuje od skutečnosti svým vyzněním. Na svědecké lavici se ocitá Rudolf Hess (velitel Osvětimi Rudolf Hess - nikoliv Rudolf Hess, který letěl do Anglie. Dvě různé osoby se stejným jménem). Stroze, jasně a rázně popisuje svou úlohu v likvidaci židů. Pokud se podíváte na reálný záznam z procesu, tak Hess odpovídal jen šeptem a působil dojmem naprosto zlomeného člověka. Tím jasným a rázným stylem vystupoval před soudem Ohlendorf, který ovšem ani v jednom filmu není. Tady - zdá se - pracuje zase filmařská zkratka nebo filmařská manipulace. Filmaři ze dvou různých výpovědí udělali jednu aby ušetřili čas.
---
Soudce Jackson dosáhl na pár desetiletí v Norimberku toho, že se ministerstva války přejmenovala na ministerstva obrany a z války vedené za dobytí území se stalo tabu. Války vedené pod jinými záminkami ovšem pokračovaly.
---
Zajímavosti.
Herman Goering měl mladšího bratra Alberta, ze kterého během války udělal prodejního ředitele závodů Škoda (tehdy součást Reichswerke HG). Albert byl atinacista a spolupracoval s odbojem - od jeho poválečného stíhání upustili jak v Norimberku tak Československé úřady právě díky jeho prokazatelné odbojové aktivitě. Herman nad Albertem držel ochrannou ruku i když o jeho protirežimní činnosti dobře věděl. Tahle skutečnost je podivuhodně málo známá.
Druhá manželka Goeringa, Emmy Sonnemann (v obou filmech se objevuje) pocházela z Hamburku a byla divadelní herečkou a velmi dobrou přítelkyní další divadelní herečky Margit Herzfeld (původem také z Hamburku). Margit Herzfeld se stala manželkou Ludwiga von Misese.
Rozhovory s Goeringem nedělali jen psychiatři Kelley a Gilbert ale před zahájením soudního procesu i řada dalších lidí. Často profesionálové z letectva nebo vojenští historikové kteří chtěli vyzvědět jeho pohled na nejvýznamnější bitvy. Žoviální Goering je u toho často bavil stejnými historkami ze svého života, jako vyprávěl psychiatrům, takže jsou známy z více zdrojů.
Mezi tyhle historky patří - když byl během Mnichovského puče postřelen do slabin, ošetřovaly ho dvě židovské sestry. Odvděčil se jim tak, že jim v roce 1938 umožnil emigrovat z Německa i s majetkem.
V roce 1919 se málem stal Svobodným zednářem, což by mu znemožnilo vstup do NSDAP. (Okolo Svobodných zednářů existovala nacistická konspirační teorie, že židovsko-zednářské spiknutí od doby Americké a Francouzské revoluce systematicky ničí spořádané autoritativní státy a nahrazuje je nefunkčními demokraciemi kde se daří dekadenci a židovství).
Goering ve třicátých letech podepsal rozkaz, kterým nařídil propustit z koncentračních táborů židovské nositele vojenských vyznamenání z První světové války. Otec toho židovského tlumočníka byl jedním z takto propuštěných - a ten se pak během výslechů zeptal "když jste měl pravomoc propouštět lidi z koncentračních táborů, tak jak můžete říct, že jste neměl pravomoc je tam zavírat?"