SIGVINAIS – románský meč

Na státní svátek ČR byly 28. října 2022 otevřeny nové expozice Armádního muzea Žižkov. Komplex budov byl vybudován na přelomu 20. a 30. let 20. století a slavnostně otevřen v červenci 1932. V poválečných letech zde byla expozice prvního a druhého odboje. Muzeum prošlo mezi roky 2018–2022 náročnou generální rekonstrukcí. Nabízí reprezentativní expozice mapující vojenské dějiny českého území od nejstarších dob až po současnost. Najdeme zde po několika desítkách let i předměty, které byly původně vystaveny ve Schwarzeberském paláci na Hradčanech. Pro pamětníka bylo shledání se sbírkovými předměty po tak dlouhé době konečně opět přístupné zážitkem věru pohnutým. Jsou dokonce vystaveny i legendární modely husitského vozu a metacího stroje, jejichž autorem byl odborný pracovník muzea pplk. Eduard Wagner, jenž je širší odborné veřejnosti znám jako autor několika knih o chladných zbraních a dějinách válečnictví 15. a 17. století. Bližší informace o autorovi jsou zde:

http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/za-plukovnikem-wagnerem.html

V jedné z vitrín je vystaven také románským meč s nápisem SIGVINAIS na čepeli. Pan pplk. Wagner o této pozoruhodné zbrani napsal studii, která původně vyšla v 2. čísle Časopisu Národního muzea (1959) a později také v 1. čísle XIX. ročníku časopisu Zpravodaj Klubu vojenské historie (1989). Protože obě periodika jsou prakticky nedostupná, domnívám se, že nebude na škodu uveřejnit zmíněnou studii i na stránkách Militarie.

-lk-

ři prohlídce sečných zbraní v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea v Praze dostaly se mi do ruky dva románské meče s hlavicí tvaru ořechu para (inv. Č. 161 a 162). Při datování máme vždy dvě časové meze, a to první, kdy byl meč vyroben a druhou, kdy přestal být užíván. Tato druhá časová mez bývá obvykle rozhodující při určování nálezu.

 

U předmětů, jejichž původ neznáme, musíme použit při určování srovnávacího materiálu. V našem případě se nám naskýtá ke srovnání meč, nalezený v Kolíně nad Rýden a kladený do 13. století. Toto srovnání přivedlo mně k úvaze zde dále uvedené.

Ve Vojenském historickém muzeu v Praze je chován jako deposit (č. 237) krásný exemplář románského rytířského meče, který byl dříve ve sbírkách zámku Konopiště. Více o původu této zajímavé památky není známo. V roce 1946 jsem ho popisoval při inventarizaci materiálu Vojenského historického musea, které bylo tehdy ve zrodu. K zhodnocení této zbraně jsem se však dostal mnohem později a to, když jsem již uzavíral svoji práci o sečných zbraních a pokládal jsem za nutné objasnit některé zajímavosti ve způsobu výzdoby rytířských mečů.

Pokládám za nutné nejprve popsat tento meč a potom teprve rozvinou hypotézu o možném jeho původu, době jeho vzniku a zajímavé symbolice výzdoby jeho hlavice.

Čepel je přímá, dvousečná, 78,5 cm dlouhá a 5,8 cm široká, pod záštitou přeražená, opět svařená a dvěma nýty spojená. Jejím středem souměrně po obou stranách táhne se dlouhý, velmi mělký výbrus, široký 2,1–2,2 cm, který končí 9,4 cm před hrotem. V tomto místě se čepel zužuje na 3,6 cm. Pod záštitou 6,8 cm je na jedné straně vyryt nápis SIGVINAIS, který je 12 cm dlouhý a téměř zcela výškou svých písmen vyplňuje výbrus. Výška písmen kolísá mezi 1,9-2,1 cm. Na druhé straně je vyryto devět čárek kolmých na osu čepele a vysokých průměrně asi 2 cm. Tyto čárky široké asi 0,3 cm jsou rozděleny stejnoměrně do třech skupin 2 cm širokých a 2,3 cm od sebe vzdálených. Hrot čepele je zaoblen.

Stopka je holá (dříve byl na ni nasazen černý dřevěný špalík představující rukojeť a při druhé konzervaci byl odstraněn), u kořene 2,5 cm široká a je zakončena hlavicí v podobě para ořechu.

Hlavice tato je vysoká 3,2 cm, dlouhá 6,3 cm a 2 cm široká. Je zdobena intarsiemi provedenými ve stříbře, bronzu a mědi. Na té straně, kde na čepeli jsou vyryty čárky, je rozvětvená ozdoba svou stylizací podobná stromu, na druhé straně, kde je na čepeli vyryt nápis, je na stříbrném podkladě v mědi provedena ryby s dost velikou hlavou, mající po obou bocích po dvou dlouhých ploutví. Nad ní je vyklenuta srpkovitě podoba sítě. Nad oběma konci sítě je po dvou terčících vyplněných bronzem. (Dr. R. Turek, který tento meč později viděl, má za to, že tyto terčíky mohou být vyloženy zlatem.)

Záštita je rovná, 16,8 cm dlouhá, kruhového průřezu, k oběma koncům svých ramen se zužuje. Její síla uprostřed obnáší 1 cm, na koncích 0,7 cm. Je také zdobena stříbrnými a měděnými pásky, které ji spirálovitě obtáčejí.

Celková délka meče je 92 cm, váha 1 kg.

Typ takového meče bývá obvykle kladen do XIII. století, a to spíše tak do poloviny. (Viz A Record of European Armour and Arms, sv. I, str. 82, obr. 101 a dále str. 97, obr. 119.)

Tímto odstavcem vlastně začínají naše úvahy o meči SIGVINAIS. Vyobrazení podobného meče se však vyskytuje již dříve, např. na denárech Boleslava I. i Boleslava II. Nejjasněji je však tento typ zachycen v miniaturách bamberské Apokalypsy z roku 1000 (viz Heinrich Wölflein: Die Bamberger Apokalypse, Mnichov 1921). Z této publikace nás nejvíc zajímá obr. 2, který představuje z prvé kapitoly zjevení Jana Teologa verš 12,13 a hlavně 16: „…a z úst jeho meč z obou stran ostrý vycházel.“ Vyobrazení tohoto meče je velmi realistické a v celém pojetí odpovídá předmětu našich úvah.

Pro lepší názornost jsem délku meče porovnal přímo s postavou zjevení. Je to zajímavé, meč sahá postavě k pasu, tak jak je, až na některé výjimky, obvyklé u jezdeckých sečných zbraní. Dále se sbíhají obě ostří ve smyšlených prodloužených čarách téměř ještě na délku jedné čepele pod hrotem. Záštita je tak dlouhá, že se její čtyřnásobek rovná délce čepele. Právě takový poměr délky záštity i „úběžník“ ostří čepele je u našeho originálu.

Druhý takový obraz zachycující románský meč s hlavicí podobnou ořechu para představuje trůnícího císaře Ottu III. z Evangeliáře v Mnichově, po jehož pravici stojí stařec, držící v levé ruce schráněný meč. (Viz F. T. Endrez: Deutsche Kunst und Wissenschaft des Mittelalteres, Stuttgart 1936, tab. 3.) Stáří tohoto Evangelistáře se udává 1004–1006, ale také 998.

Když jsem se zajímal o nesrozumitelný nápis na čepeli, požádal jsem Dr. R. Turka (Národní muzeum v Praze, archeologické oddělení), aby laskavě posoudil typ písma, které se mi zdálo, že odpovídá obvyklým typům XI. století. Této konzultaci byl náhodou přítomen Dr. R. Radoměrský ((Národní muzeum v Praze, numismatické oddělení), kterému nápis připomínal některé jméno vyskytující se na opisu mince. Prolistoval pak se mnou několik numismatických publikací. V díle Wilhelma Rentzmanna: Alphabetisch-chronologische Tagellen der Münzherren, Berlín 1865, se objevilo jméno arcibiskupa Sigwina, pána mince v Kolíně nad Rýnem v letech 1079–1089. Další zajímavosti se objevily v díle Hermanna Dannenberga: Die Deutschen Münzen, Berlín 1898 a Dr. W. Haevernicka: Die Münzen von Köln, Kolín nad Rýnem 1935.

Jméno uvedeného arcibiskupa objevuje se v opisu mince v různých variacích jako SIGEVINO, SIGEVINUS, SIGEVVIN, SIGIIIIIII IS, SIGCVVINV. Pokládám za zcela možné, že nápis na čepeli by mohl být jménem zmíněného arcibiskupa, pouze ve formě poněkud zkomolené přehozením a obrácením písmen „V“ a „I“.

Nesmírně zajímavá, avšak méně záhadná je hlavice zdobená symbolickými, stříbrnými, bronzovými, měděnými a snad i zlatými intarsiemi, které si zaslouží vysvětlení.

Na jedné straně hlavice, kterou bychom mohli nazývat vnitřní, je na stříbrném podkladě vykládaný stylizovaný strom, s rozloženými holými větvemi. Tato zkratka představuje starý zákon a zdůrazňuje tím provinění prvního člověka v pojetí křesťanské věrouky, porušením Hospodinova zákazu: „Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“ (Genesis 2,17).

Na vnější straně musí být pochopitelně symbol Nového zákona, který vyvažuje starozákonní symbol a představuje v duchovním smyslu opět spasení člověka.

Mědí vykládaný symbol ryty, nad níž se klene srpkovitě bronzem vykládaná síť, vyjadřje nepochybně podobenství z Evangelia sv. Matouše, 13,47: „Opět podobno jest království nebeské vrši spuštěné do moře a z všelikého plodu shromažďující“.

Za zmínku stojí ještě čtyři kruhové terče, které jsou vsazeny po dvou u každého cípu sítě. Jak jsem se již zmínil při popisu zbraně, jsou dle mínění Dr. Turka vyplněny zlatem. Tato výplň by pak snad dávala určitý smysl těmto terčíkům a nešlo by pouze o vyplnění prázdného prostoru nad cípy sítě. Je zvláštní, že jsou právě čtyři. Jsou-li vyplněny zlatem, mohly by tyto terčíky symbolizovat počet evangelistů.

Ještě jedna podrobnost posiluje mou domněnku a vlastně také podobnost. Dannenberg uvádí ve svém díle Deutsche Münzen v tab. 16, obr. 872, text strany 171 a 172 minci, která byla ražena v Kolíně nad Rýnem a nenese jména ani císaře, ani arcibiskupa. Zařazuje ji do doby arcibiskupa Heřmana II., který byl v této hodnosti v Kolíně nad Rýnem v letech 1036–1056. Na této minci je vyražen obraz sedícího rybáře, který prutem vytahuje rybu, mající na obou bocích po dvou ploutvích právě tak, jako ryba na hlavici meče. Kolín, město ležící na tak velkém toku jako je Rýn, měl jistě úzký vztah k rybářství a pravděpodobně také k jeho vyjadřování jako podobenství křesťanství, viz Evangelium svatého Marka I, 16–20: „I řekl jim Ježíš, pojďte za mnou a učiním vás rybáře lidí“.

Náboženských symbolů a citátů se užívalo ve značné míře ve středověku i v pozdějších dobách, ale tak zhuštěný a vtipně provedený symbol, který by soustředil Starý i Nový zákon na hlavici meče mohl, jak se domnívám, vzniknout na konci XI. století, které je ve znamení příprav první křížové výpravy a také svědkem jejího zahájení. To, že symbol výpravy se neztotožňuje s jejími cíli jistě netušil ani asketický rytíř Bohumír z Bouillonu.

Pokládám ještě za nutné vypořádati se s určitými pochybami, které se nutně přihlásí při čtení tohoto pojednání.

Čepel meče, jak v popisu uvedeno, je pod záštitou přeražena a opět spojena svařením a dvěma nýty. Není snad tento meč složen z jílce jednoho a čepele druhého meče? Nezdá se. Obě části jsou románské a také struktura obou dílů čepele je shodná.

Ilustrace meče SIGVINAIS v anglické mutaci Wagnerovy práce o sečných a bodných zbraních (Cut and Thrust Weapons, Artia 1967).

Další pochybnost by v nás mohla vzbudit myšlenka, zdali jsou románské miniatury skutečně tak realistické, abychom mohli dle nich posuzovat předměty té doby? Dáme-li přesednout románskému jezdci z jeho oře na koně odpovídajícího jeho tělesné výšce, zapochybujeme o snaze románského malíře po realistickém výtvarném projevu. (Jezdec je vzat z Bamberské Apokalypsy, vyobrazení týkající se kapitoly IX., verše 13, 14, 17.) Ale kladné svědectví nám podává druhý obraz z téhož pramene, představující verš 1 z kapitoly XIX: „A jiní zbiti jsou mečem toho, který seděl na koni, vycházejícím z úst jeho…“. Zde středověký umělec nevěda jak zobrazit útok mečem vycházejícím z úst vyjádřil se, byť v nutné slohové stylizaci, vlastně úplně realisticky. Celý obraz se dělí na dvě části; v horní jsou zobrazeny kladné zjevy, hubící zjevy záporné v dolní část. Náš jezdec sedící také na malém koníku, útočí mečem na dvě postavy stojící pod ním. Útok provádí tak, že se sklání v sedle po pravé straně koňova krku, se zbraní šikmo dolů napřaženou, právě tak, jak útočil jeho moderní „kolega“ ještě za devět a jednu třetinu století po něm. Malíř zachytil také vtipně reakci koně, který, jako většina jeho rodu se dosti neochotně dá vést k útoku na cíl, ležící na zemi. Typické natočení krku při neustálém a ostražitém pozorování tohoto cíle stylizoval románský umělec jednoduše otočením hlavy koně dozadu. Právě tak naznačil výrazným pohybem pravé nohy snahu koně uskočit stranou od cíle, v kterém spatřuje nebezpečí. I ruka jezdcova, držící byť i volně otěže, naznačuje vedení koně k cíli, přes jeho snahu vyhnout se obávanému cíli pod ním.

Zahloubáme-li se takto nad výtvarnými projevy starých umělců, nalezneme v jejich stylizaci znalost pohybu i věcí, o kterou se můžeme opírat při zkoumání hmotných památek.

19. IV. 1959, Eduard Wagner

* * *

Poznámka redakce: Některé akvarely a pérové kresby pana pplk. Wagnera se nyní objevily k volnému prodeji na webové stránce Šermířský shop.