Roboti Třetího tisíciletí

Bezpilotní prostředky

Zbraně první a druhé generace, jejichž vývoj v rámci NATO prošel obtížným „porodem“ francouzsko-německé spolupráce, jsou dnes zastaralé, protože i u nich platí každý týden „nový“ Persil, po němž prádlo bude ještě bělejší, a podzemní vody ještě kalnější“.

Cobra, Mamba – protitankové řízené střely první „národní“ generace, či protitankové střely Milan + Hot druhé generace, francouzsko-německý protiletadlový systém Roland měly válečnický zvuk, zatímco zbraně třetí generace upadly do robotové anonymity.

Byly to systémy MLRS 1,2,3 (protitankové střelivo + střelivo pro ničení letištních ploch), program MW1 (bombardovací letoun Tornado pro kobercové bombardování), na který navazovaly programy CWS (Container Weapon Systém) a MDS (Modular Dispenser System – kontejnerová letecká munice).

Zneklidňující svět „inteligentních“ zbraní 21. století byl veřejnosti poprvé odhalen firmou MBB/Messerschmitt-Bölkow-Blohm v jejím mnichovském vývojovém středisku na jaře 85.

Letecký koncern MBB tehdy předvedl „tarasnici“ instalovanou na letounu, jejíž palba byla řízena univerzálním detektorem/kombinovaným naváděcím systémem:

infračerveným čidlem citlivým na teplo tankového motoru, laserovým paprskem zaměřujícím jeho postavení a elektromagnetickým senzorem, který tank rozpozná od jiných bojových prostředků – PC poté vypočítá dráhu střely, která svůj cíl nemine.

Námořní verze dokázala nabírat velké výšky, sestupovat a přibližovat se k cíli rychlostí Mach 2.

Po zbraních, které „číhaly“ (detektory námořních a protitankových min, které se při setkání s minou vztyčily), přišly na řadu zbraně, které „ viděly“ (např. Mamba-L, která na obrazovce předává fotografie cíle svému vzdálenému dělostřelci).

„Inteligentní“ dělostřelecká výzbroj bude zapotřebí z důvodu, že bitevní pole 21. st. se rozvine tak rychle, a s takovou devastující intenzitou, že člověk bude vyřazen z „provozu“, a protože válka 21. st. nebude trvat dlouho, jakmile budou všechny roboty zničeny, zasáhne člověk klacky a praky (oficiálním cílem „inteligentních“ zbraní je snížit lidské ztráty).

Zbrojní systémy se miniaturizují, vylepšuje se přesnost jejich zásahu, hýčkají se letouny, které radary nezachytí, a vynakládají se miliardy na „neviditelnou“ bojovou techniku, která „zruší“ nepřítelovu elektroniku. Evropa se svojí klesající porodností, kdy nebude mít dostatek mužů ve zbrani, v příští světové válce utrpí jako prvá na ráně těžké ztráty.

Politické elity tvrdí, že se válka v Evropě 21. století uskuteční maximálně konvenčními zbraněmi „inteligentního“ typu, ale kdo zaručí, že se na evropském válčišti nerozprsknou zbraně zcela jiné povahy – jaderné, neutronové, vakuové, či jiné?

Britská armáda, která se poučila z války o Falklandy, vynakládala od poloviny 80. let značnou část vojenského rozpočtu na vylepšení výzbroje pozemní armády, která se již od dob maršála Wellingtona cvičí v rovinách kolem Salisbury. Např. vojenská škola ve Warminsteru byla založena v roce 1853 jako učiliště mušketýrů, i dnešní gardisté mají na hlavách čepice z medvědí kožešiny a jsou oblečeni v červených uniformách se zlatými prýmky, asi aby se ve zdejší celoroční mlze poznali.

Nicméně tito gardisté ve staromódních uniformách dostali v polovině 80. let nejmodernější pušky na světě, které byly o 30 cm kratší než původní, a s menší ráží 5.56 mm, ale s daleko přesnějším zásahem za pomoci zvětšovacího hledáčku.

Nová puška vojáky fascinovala (snadná ovladatelnost zbraně poskytovala jejímu držiteli výhodu/náskok jedné a půl sekundy), ale i rozčilovala – s krátkou puškou nešel provést povel „k noze zbraň“, a při povelu „pozor!“ se musela držet oběma rukama před břichem.

Britské pozemní vojsko (k roku 85 čítalo 40 000 mužů, z jeho 56 praporů bylo 13 rozmístěných v NSR, (territorial army měla v NSR 24 ze svých 35 praporů) dostalo na léta 85–95 tři mld liber, 14 % z celkového vojenského rozpočtu.

Pozemní vojsko dostalo i nové futuristicky vyhlížející bojové uniformy a přilby ze speciálně vrstveného nylonu, a po čvachtavých zkušenostech z pochodů na Falklandských ostrovech, kde prší ještě více než v Británii, bylo zejména vybaveno nepromokavými vojenskými botami.

Irská garda dostala v polovině 80. let jako první obrněnce Spartan, do kterých se vešlo 10 mužů v plné zbroji + řidič, střelec a velitel. Vedle těžkého kulometu byly vybaveny i dělem ráže 3 cm.

Do věží obrněných vozů MCT se začaly zabudovávat protitankové rakety Milan, střelbu v noci a v mlze zajišťovala čidla/dalekohledy reagující na vyzařování tepla.

Je však taková starodávná zbraň jako je pěchota, v níž voják zůstal základní postavou v boji proti „inteligentním“ zbraním, v 21. stol. k něčemu?

Podle vojenských stratégů je pěšák stále nenahraditelný – obsazuje území a drží je pro ostatní druhy vojska, a na rozdíl od letců, kteří se mohou za své zpoždění vymluvit na počasí, pro pěšáky výmluvy neexistují. Největším hitem genštábů 21. stol. jsou drony, smrt přicházející z nebe, které Američané od roku 04 intenzívně testovali v obou horských Waziristánech na pustých afghánsko-pákistánských hranicích. Řízeny byly ze své mateřské základny v Nevadě, a právě v Afghánistánu testované drony zavinily největší ztráty na životech mezi civilisty.

Američané útoky svými drony (UAV – Unmanned Aerial Vehicle) v Afghánistánu proti nepohodlným lidem všeho druhu, ponejvíce z řad afghánských či pákistánských talibanců, vystupňovali v roce 09 až na jeden útok týdně.

1. 1. 09 US dron úspěšně zlikvidoval Usámu al-Kini, jednoho z vykonavatelů atentátů proti US ambasádám v Keňi a v Tanzánii v roce 98.

22. 7. 09 Washington popřel, že by jeho dron zabil jednoho ze synů UBL Sajída, jeho smrt však potvrdil. 5. 8. 09 dvě střely Hellfire odpálené US dronem dopadly na pákistánskou vesnici v Jižním Waziristánu, Laddah. Jejich cílem byl dům prominentního talibanského duchovního maulana Ikram Dina. Mezi 12 zabitými byl i vůdce pákistánských talibanců Bajtulláh Mahsúd, Obamův největší „zahraniční úspěch“. Drony za velmi nízké náklady pro daňové poplatníky vedly 24hodinovou „chirurgicky cílenou“ válku proti všem, kterých se v Afghánistánu a v Iráku potřebovali zbavit.

Nicméně „cílené“ útoky dronů páchaly i značné kolaterální škody na životech místních civilistů – jen od 1/09 do 9/09 US drony připravily o život 432 afghánských civilistů (v roce 08 36 útoků dronů zabilo 317 civilistů). CIA se v létě 04 přeměnila v leteckou pevnost – své drony na přísně tajných misích řídí ze své základny Creech v Nevadě v místnosti plné monitorů, klávesnic a joysticků.

Tito „CIA piloti“ své letouny, které se podobají zneklidňujícímu hmyzu, řídí v aseptickém prostředí bez rizik, takže smrtonosná aktivita dronů se pro jejich ovladatele stává banální kancelářskou videohrou. Pentagon se domnívá, že případné nezodpovědnosti ze strany těchto kancelářských pilotů zabrání jednoduchým způsobem – jejich pravidelným vysíláním do afghánského terénu na dobu 4–6 týdnů. Možná rizika ze strany „kancelářských pilotů“ však jednoznačně převyšují ekonomické výhody: výcvik pilota stíhačky přijde Pentagon na 2,6 miliónů dolarů, výcvik kancelářského pilota na 135 000 dolarů. Podle listu The New York Times z 20. 8. 09 CIA jako nakladače bomb pro své drony nezákonně využívá zaměstnance firmy Blackwater, alias od skandálů v Iráku přejmenovaná na Xe.

Nejpoužívanějším dronem je Predator/MALE – medium altitude long endurance firmy General Atomics, jejíž dron MQ-1 Predator A dokáže vydržet ve vzduchu 80 hodin, a sledovat tak přemísťování nepřítele.

Jeho nástupce MQ-1 Reaper/Smrtka je 2x větší, 4x těžší (4,7 tun), může mít tudíž 10násobně větší výzbroj, stojí „jen“ 8 mil. dolarů, daleko méně než bitevní letoun.

Poslední vědecký výstřelek Predator C Avenger /Mstitel dosahuje rychlosti 740 km/hod, zatímco Reaper jen 400 km/hod.

US se tak staly dronovou velmocí, za léta 02–08 se jejich letka dronů rozrostla ze 167 kusů na něco přes 6 000 kusů, a nejenom o lehké výzvědné, ale i o nosiče střel, v roce 08 měly 108 Predatorů + 26 Reaperů.

Celá jejich letka dronů v roce 08 nalétala 400 000 hodin.

Pentagon a CIA se dronů nemohou nabažit, a vydávají na jejich blaho stále více peněz – pro rok 010 Obama na vývoj dronů vyčlenil 3 8 mld dolarů, včetně na nákup 80 dronů Reaper a 5 Global Hawk pro USAF. Od roku 01 se částky věnované na vývoj vojenských robotů v US vojenském rozpočtu zdvojnásobily, Obama podstatně navýšil i US vojenský rozpočet, který se za něj vyšplhal na 515 mld dolarů.

Drony Predator stojí na obří vojenské základně v Kandaháru, a je veřejným tajemstvím, že Washington má tajně drony i na pákistánských vojenských základnách, pákistánská armáda má o ně enormní zájem. Nositel Nobelovy ceny míru Obama nařídil útok drony na území Waziristánu 23. 1. 09, pouhé tři dny po své inauguraci, a za jeho panování nakonec docházelo k útokům drony jednou týdně, zatímco za Bushe II v roce 08 drony vyletěly na mise jen 36x za celý rok.

Bush více než drony využíval US elitní jednotky, např. v 9/08 na misi do Waziristánu vyrazil tým z elitní námořní jednotky Navy Seals, umístěné v Afghánistánu, a během útoku zabil 20 civilistů, včetně žen a dětí, takže Obama se „takovýchto zásahů komand elitních jednotek “ ostentativně zřekl.

Drony budou moci nést i jaderné hlavice (viz Nathan Hodge Unleash the nuclear-armed robo-bombers, Wired ze 3. 6. 09).

US také úspěšně vyvíjejí bombardovací drony (projekt Northrop Grumman X-47 B), a útočné drony, které svedou vyhrát leteckou bitvu.

Drony mají nejrůznější využití, těší se na ně i policie, která je může nasadit mj. v boji proti narkomafii, ilegálnímu přistěhovalectví, při rozsáhlých demonstracích či bojích na předměstích s „nepřizpůsobivými“ etniky.

Francouzi použili drony k zajištění bezpečnosti papeže Benedikta XVI ve dnech 13–14. 8. 08, když navštívil Lourdes, v roce 09 bezpečnost summitu NATO ve Štrasburku zajišťoval malý dron Elsa (Air et Cosmos č. 2187 z 25. 9. 09).

Na světovém trhu s drony ze 70 % převládají US firmy Northrop Grumman + General Atomics, zatímco evropské firmy jako Thales, EADS, Dassault, Finmeccanica, Sagem, BAE Systems jsou se svými 4 % daleko pozadu za US.

Izrael sice světový trh zastupuje jen 2 %, ale význam jeho průmyslového sektoru dronů je daleko důležitější, protože tento průkopník dronů úzce na jejich vývoji spolupracuje s evropskými firmami, právě od něho se Putin snaží vydobýt dronové „knowhow“.

Izraelská firma Israel Aerospace Industries/IAI vyvinula dron Hunter (Francie jich nakoupila 4 kusy),vyvinula i Heron a Eagle, které byly základem pro program Prozatímní dronový systém MALE/SIDM Harfang. Další izraelská firma Elbit vyvinula dron Hermes, který zakoupila Británie.

Dalších 24 % světového trnu s drony zabírají s účastí pod 4 % nejrůznější země jako Rusko, Čína, Indie, Írán, a z 20 % kontrakty z důvodu vojenského tajemství všelijak „maskované“.

Budoucí boj o trhy pro evropské drony MALE bude velmi lítý – EADS se svým „advanced“ UAV, Dassault Aviation-Thales a španělská Indra s dronem SDM.

Pokud jde o bitevní drony, UCAV projekt Neuron firmy Dassault má jednu vadu – Němci a Britové se projektu budoucího evropského bitevního dronu odmítli zúčastnit.

V oblasti dronů HALE (high altitude long endurance) je na světovém trhu US dominance s letouny Global Hawk, kterými bude vybaveno i NATO, totální, a tento trh je pro Evropu zcela ztracený.

Šéf Dassault Aviation Charles Edelstenne si dnes rve vlasy, třebaže před dvěma lety, kdy jej Brazilie ujišťovala, že koupí 36 kusů stíhaček Rafale, na veřejnosti jásal, že stíhačky Rafale, národní vojenská pýcha Francie, nedopadnou jako civilní Concorde, který nikdo v zahraničí nekoupil.

30. 11. 011 padla poslední naděje – Bern se z úsporných důvodů rozhodl pro 22 kusů švédských Gripenů, kterými nahradí své letouny F-5 Tiger.

Stíhačky Rafale prokázaly své nepopiratelné bitevní kvality v Libyi, ale o kvality v konkurenčním boji nejde – firma Dassault ani francouzská vláda nemají ani politické ani obchodní prostředky, kterými by dokázaly čelit marketingovému náporu firmy Boeing a jejím stíhačkám F-18 (jejichž prodeji přispívají i sváry v EU), a oběma evropským stíhačkám – švédským Gripenům firmy Saab, a stíhačce Eurofighter (Londýn,Berlín, Řím,Madrid). Stíhačku Rafale začal Dassault vyvíjet koncem 80. let, do výzbroje francouzské armády byla dána v roce 06. V roce 05 odřekla jejich nákup nejprve Jižní Korea pod americkým nátlakem, který v roce 07 zabral i v Maroku, v roce 010 v Brazili a v UAE.

Zbývá ještě nerozhodnutá vláda v Indii.

Přesto se soukromé firmě Dassault Aviation daří dobře, protože má jednoho věrného a spolehlivého zákazníka – francouzský stát, který od firmy nakoupí 180 kusů stíhaček Rafale do roku 021, a poté ještě dalších 106 kusů.

Nejenom to, francouzský stát v rámci vojenského programu pro léta 09–014 poskytl firmě Dassault záruky, že může vyrábět jednu stíhačku Rafale měsíčně, a všechny odebere, bez ohledu na to, jak dopadne její vývoz do zahraničí, aby firmě Dassault zaručil její prodejní cenu (142 mil. euro za kus). Lepší kontrakt by firma Dassault od nikoho jiného nezískala.