NEJSTARŠÍ ZBRANĚ

Prvním krokem člověka k masové výrobě byl patrně vynález pece s umělým tahem, ve které mohl vypalovat své hrnce či péci várky chleba. V téže peci bylo možné tavit rudy dostupné v bronzové době - olovo, zlato, stříbro a daleko praktičtější cín a měď. Jakmile byly tyto kovy roztaveny, mohly být odlévány do slitin či v relativně čisté formě do široké škály forem, o jejichž napodobení se zpracovateli pazourků nemohlo ani zdát....

Prvním krokem člověka k masové výrobě byl patrně vynález pece s umělým tahem, ve které mohl vypalovat své hrnce či péci várky chleba. V téže peci bylo možné tavit rudy dostupné v bronzové době - olovo, zlato, stříbro a daleko praktičtější cín a měď. Jakmile byly tyto kovy roztaveny, mohly být odlévány do slitin či v relativně čisté formě do široké škály forem, o jejichž napodobení se zpracovateli pazourků nemohlo ani zdát. Měď a bronz jsou měkčí než pazourek či čedič, nicméně při odlévání a výrobě seker, krumpáčů, čepelí kopí s tulejkami a s koženou bandáží a štíhlých mečů, jejichž řapy již byly tvarovány tak, aby se na ně daly nasadit dobře padnoucí jílce, spolupracovali lidé značně rozličných dovedností a zkušeností. Jakmile se jednou pokročilo od nejjednoduššího tvaru kamenné sekerky, bylo možné bronzovou zbraň vyrobit daleko rychleji než srovnatelnou zbraň kamennou. A zatímco rozbitá kamenná sekera byla k nepotřebě, zlomený bronzový meč se dal v tyglíku znovu přetavit s poměrně malou ztrátou.

Opakované použití starých kovů často potvrzují podobné nálezy, jaký učinili farmáři při hluboké orbě na jednom poli nedaleko Cambridgeshire v Anglii. Našli ložisko pozdně bronzových nástrojů o váze 84 kg, v němž se nalézaly zbraně a zdobená kování jež bylo možné datovat mezi roky 650 a 600 př. Kr. U nich byly hrudky bronzu, které vypadaly jako by byly po roztavení nality na plochý povrch a potom rozlámány za účelem uschování či nového lití. Celé či rozlámané ploché bronzové sekyrky /palstaves/ byly smíchány s tulejovými sekyrami, kladivy, čepelemi kopí, meči, noži, krumpáči a nálitky z povrchu tavicí formy. Jedna z plochých sekyrek se přesně hodila do části formy, která ležela mezi bronzy. U fragmentů čtrnácti listových mečů naznačovaly stopy po kladivech, že byly úmyslně roztlučeny na kusy o délce 10-13 cm. Nejdelší z těchto půvabných zbraní měřila 75 cm a měla po celé délce čepele jemně řezanou lineární výzdobu.

Měkkost nezpracované čisté mědi ji více než uspokojivě předurčovala pro výrobu zbraní a nástrojů. V průběhu doby měděné, zhruba v letech 1850-1650 př. Kr., utvrzovali kováři měděné nástroje a zbraně kováním; tvrdost byla částečně způsobena přítomností asi 2,5 procenta arseniku v kovu. Od počátku rané doby bronzové byl přidáván cín a ke konci střední doby bronzové se jako druhá rozhodující přísada používalo olovo. Jsou důkazy, že v době, kdy keltští kováři přinesli na sever Evropy znalost zpracování železa, slévači mědi používali rozličných ztvrzujících přísad ve slitinách pro finální lití a pro výrobu bronzů, které měly být po vyjmutí z formy či tyglíku opracovány. V dřívějších obdobích byla forma pro odlévání plochých sekyrek vyrobena z bloků hladkého kamene, do kterého bylo vysekáno několik dutin. Jakmile se objevily složitější tvary střední doby bronzové, byly běžné formy ze dvou kusů snadno opracovatelného mastku. Z technického hlediska daleko zajímavější formy měly na každé ze svých čtyř stran dutiny pro odlévání různých zbraní či nástrojů. Úspora váhy těchto souprav pro čtyři nástroje musela být pro kočujícího kováře nedocenitelná. Formy pozdní doby bronzové byly patrně nejčastěji vyrobeny z jílu, ačkoliv známe několik forem zhotovených ze slídové břidlice. Když na to přijde, bylo rychlejší vyrobit řadu jílových forem než forem kamenných, které mohly při prvním lití prasknout. Při lití do kamenných forem je totiž zapotřebí značné opatrnosti, aby nebyly zničeny teplotním šokem.

Při odlévání bronzové zbraně s vysokým obsahem cínu se někdy na jejím povrchu vyloučil ve formě povrchového povlaku světle zabarvený kov. Zdá se, že sekyry a hlavice oštěpů vykopané v Sovětském svazu, Skotsku a jinde, byly náhodně potaženy tímto způsobem, ale je pravděpodobné, že bronzové artefakty římského období byly pocínovány úmyslně. Pocínování bylo záměrným postupem opět ve středověku, kdy byly železné a bronzové ostruhy zdobeny či chráněny před korozívními účinky koňského potu a krve třením tyčinek cínu na rozžhaveném železe či bronzu potaženém smolou za účelem zamezení oxidace. Je s podivem, že existuje jen málo příkladů pocínování na jiných částech zbroje než na ostruhách. Dokonce i tak související předměty, jako jsou třmeny či udidla, byly pocínovány málokdy. Nejpozději ve střední době bronzové se od východního středomoří přes Evropu až k nejzazšímu severu rozšířily tepané bronzové štíty. Štíty vyrobené ze dřeva, bronzu a kůže, které se vyskytovaly v Německu a na britských ostrovech, lze pomocí předmětů, nalezených společně s nimi, datovat asi do roku 800 př. Kr.

Nejstarší štíty v severní Evropě byly vyrobeny z tlusté usně. Jediný dochovaný exemplář, nalezený v roce 1908 v jednom irském rašeliništi, měl původně průměr okolo 50 cm. Jakmile byla useň změkčena chlévskou mrvou, slisoval výrobce disk usně v dřevěné formě tak, aby vznikly charakteristické vypuklé soustředné prstence s vybráními, jež připomínala zářezy známých krétských štítů z osmého století př. Kr. Kromě své dekorativní role zesilovaly prstence štít od okamžiku, kdy kůže ztvrdla a stala se aplikací vosku či napuštěním horkou vodou rezistentní vůči vodě. Zkušenosti prokázaly, že ve vlhkých klimatických podmínkách severu dávala nejlepší výsledky vosková impregnace. Dřevěné formy na štíty, z nichž dvě byly také nalezeny v Irsku, byly ve středu vyhloubeny, takže vytvářely dutou centrální vypuklinu, kterou překrývala držadla. Uživatel štítu jej tak mohl uchopit, aniž by si odíral klouby o kůži. Tento rys přetrval po celá údobí jako nejběžnější způsob úchopu štítů typu známého jako buklíř či tarče. Jejich rozšíření bylo téměř celosvětové. Dřevěné štíty se objevují v nálezech ze století 8. a později. Z dochovaných zlomků nejstarší skupiny lze soudit, že byly patrně 3,8 cm silné a měly průměr až 79 cm. Dva irské buklíře z doby bronzové byly vyříznuty z jednotlivých fošen olše zhoblované z tlouštky asi 10 a 13 cm tak, aby byla zůstala centrální vypuklina a sedm vyvýšených žeber. Dánské lipové štíty z doby železné a starší byly vyrobeny z desek s vyříznutým oválným otvorem pro držadlo, který byl zakryt vnější puklicí. Kováři doby bronzové tepali ploché ingoty bronzu o síle asi 3,8 cm a o průměru 13 či 15 cm do kruhového plátu tenkého až 0,318 cm. Zatímco byly roztepávány, musely být pláty pravidelně žíhány ohněm a ponořovány do studené vody. Předtím, než byly konečně vytepány vypukliny a zpevňující žebra, byly disky vyklepány plochým kladivem a dostalo se jim konečného žíhání. Výsledné štíty vážící 1,4-2,3 kg, byly dokončeny přidáním středního držadla a páru úchytek pro řemeny, které se počínaje 12. stoletím po Kr. nazývaly guiges; pomocí těchto řemenů je uživatel nosil zavěšeny na rameni.

Stěží lze pochybovat o tom, že dřevěné či kožené štíty se používaly daleko běžněji, než naznačuje skrovné množství dochovaných exemplářů, avšak jedna skupina bronzových štítů měla votivní význam, díky kterému se dochovaly. Zkoušky v oddělení metalurgie Cambridgské univerzity ukazují, že repliky bronzových štítů se dají až příliš lehce rozseknout bronzovými meči s listovou čepelí na to, aby mohly mít nějaký význam v boji. Při zkouškách sečná rána štít málem rozpůlila a bod jím lehce pronikl. Výskyt množství štítů obvykle umístěných do kruhu v Ayrshire ve Skotsku a množství dalších, umístěných svisle, potvrzuje rituální použití bronzových štítů, které bylo společné i přilbám ze stejného materiálu, vyráběným v téže době.

O dvou votivních přilbách, nalezených ve Vikso se předpokládá, že byly do Dánska dopraveny kvůli pohřbu, stejně jako štíty, jako dar nějakému božstvu v lidské podobě, které zaujímalo své místo vedle objektů přírodního rázu jako předmět božského uctívání. Přilby patrně pocházejí z Itálie nebo z alpských zemí.

Nejstarším evropským střediskem výroby bronzu bylo Řecko; zdá se, že se tu počínaje mykénským obdobím nepoužívaly, s výjimkou lovu, luky. Tak jak se za mohutnými mykénskými hradbami rozvíjela kultura, začaly se v Řecku užívat sečné meče a bronzová ochranná zbroj včetně přileb, kyrysů a holení brně, jakož i bodných oštěpů, jejichž používání pokračovalo po celé období zhruba od let 1700-1100 př. Kr., kdy řeckému životu dominovaly mykénské idee a zvyky. V proto-geometrickém a geometrickém období patřil k běžné výzbroji pár vrhacích kopí. Konec geometrického období zaznamenal oživení luku jako zbraně; byl to logický důsledek řeckého válečnictví, kdy Kymeřané, střílející ze sedel, přinesli na Západ elegantní výkonnou smíšenou formu luku. V květnu roku 1960 odhalily vykopávky v Dendra, několik mil jižně od Mykén, hrob válečníka z konce patnáctého století př. Kr. V koutě hrobky ležela téměř úplná bronzová zbroj, která potvrdila pokrok v metalurgické technologii, dosažený Mykéňany na úsvitu výroby kovových zbrojí. Prvky zbroje z Denry se málo liší od obdobných zbrojí železných, vyráběných zbrojíři střední a severní Evropy o tři tisíciletí později. Hrob také obsahoval kančí tesáky, které byly kdysi společně připevněny k bronzové kostře, s kterou vytvořily přilbu. O staletí později byla přilba tohoto typu popsána v Iliadě: "Přilba ze zvířecí kůže; uvnitř je vyrobena z mnoha solidně našponovaných řemínků; z vnějšku byly solidně a důmyslně umístěny střídavě tesáky kance a blýskavé zuby, posazené těsně u sebe; mezi nimi byla upevněna plstěná lebka". Ve zbroji s přilbou a patrně s velkým štítem z hovězí kůže vyjel válečník do bitvy pravděpodobně na voze, což byl sám o sobě nový příspěvek k mohutnosti evropských armád. Zbraní tohoto válečníka byl bronzový meč asi 61 cm dlouhý a kopí s ratištěm z olivového dřeva. Překlad -lk- ? Militaria, Elka Press