Náboj .400 COR BON a další

Po dlouhá léta, vlastně již před druhou světovou válkou, se okruh ráží krátkých palných zbraní prakticky stabilizoval. .22 LR, 6,35 mm Browning, 7,65 mm Browning, 9 mm Browning,  9 mm Luger, .38 Special, .357 Magnum, .45 ACP. Poslední dvě jmenované ráže pak byly především americkou záležitostí.

Jistě, i v této době existovala celá řada dalších ráží, zejména lokálně rozšířených. Ale těch sedm tvořilo základ, který se dal najít téměř všude na světě. Teprve okolo roku 1970 se situace začala poněkud měnit. Jako asi jeden z prvních nábojů této „nové vlny“ přišla na trh ráž10 mm Auto. Byla spojena s pistolí Bren Ten. Ta sice nijak moc neuspěla, ale byla jedním z iniciátorů v přehodnocování pohledu na použitelnost a kvality  náboje. Dalším z hybných motorů změny byly studie o účinnosti střeliva které na své akademii v Quanticu ve Virginii zpracovala FBI. Dá se říci, že právě tyto studie se staly základem dalšího z podoborů terminální balistiky, tzv. ranivostní balistiky (wound ballistic). A posledním hybatelem změn se staly kombatové střelecké soutěže. Stejně jako se při konstrukčním řešení závodních vozů hledají možnosti pro budoucí sériové vozy, tak i konstrukce sportovních zbraní hledá nová východiska pro praxi. Na druhé straně určitá omezení daná sportovními pravidly vedou někdy ke konstrukci nábojů, jejichž praktická použitelnost je diskutabilní. Dovolte mi dnes zabývat se několika náboji, které spatřily v nedávné minulosti světlo světa. Současně se zkuste se mnou podívat na důvody, které vedly jejich autory při návrhu střeliva.

 První z nich je již zmíněná ráž 10 mm Auto. Logika vzniku je poměrně jednoduchá. Autoři hledali takovou konstrukci náboje, která umožní použít poměrně hmotnou střelu o průměru větším než 9 mm a bude nalaborována na poměrně vysoké tlaky a tedy i rychlosti. Bylo potřeba tedy mít i nábojnici o dostatečném objemu. Tyto cíle se v případě náboje 10 mm Auto podačilo splnit celkem velice dobře. Potíž ale je v tom, že krátké palné zbraně s nábojem této ráže v plné laboraci jsou hůře ovladatelné a pokud nemáte nějaký kompenzátor nebo tlumič, pak se jen těžko dá opravdu účinně dublovat. A i pro policejní praxi tato skutečnost představuje nepříjemné omezení. Proto poměrně záhy americká FBI přišla s „novým nábojem“. Většinou se mu říká 10 mm Auto FBI. Je to vlastně normální 10 mm Auto, ale laborovaný na nižší tlaky a výkon, tak aby byl udržen přijatelný střelecký komfort. Naproti tomu v původním provedení lze s velkou výhodou náboj 10 mm Auto použít v například samopalech. Delší hlaveň a větší hmotnost zbraně umožňují poměrně příjemnou střelbu a výkon náboje může být plně využit. Citelně se prodlouží účinná dálka střelby a palebný výkon je například u samopalu Heckler & Koch MP5  vyšší než u ráže .45 ACP.  Další náboj který se objevil na trhu byl .40 S&W. Navzdory poměrně skeptickým prvním reakcím odborné veřejnosti  se tento náboj setkal s plným úspěchem a začal se lavinovitým tempem šířit. Jako první jej zařadila do své výzbroje FBI a za ní hbitě následovaly další policejní sbory po celé Americe. Proč? Zejména FBI, která jen krátce před tím prodělala bolestnou zkušenost s ráží 10 mm Auto a vyvinula si svou vlastní laboraci? Lidé mají obecně určitý zájem o novinky. Jako důvod je to ale málo. Ráže .40 S&W ovšem nabízela větší průměr střely než 9 mm Luger, hmotnosti střel jen o málo nižší než .45 ACP ale zato s citelně vyšší rychlostí. Střely s vyšší rychlostí se lépe deformují a mají lepší účinky v cíli. Výsledná energie střely je přitom srovnatelná s .45 ACP.  A .40 S&W nabízel v porovnání s .45 ACP i 10 mm Auto vyšší kapacitu zásobníku. Tato kombinace byla zřejmě příčinou jeho nečekaného úspěchu.   Po dlouhé době se s nábojem .40 S&W objevilo v nabízených rážích i jméno zbrojovky, konkrétně Smith & Wesson. To lze chápat i jako jistou marketingovou výhodu pro tuto zbrojovku. Netrvalo ale dlouho, a na trhu se objevil další náboj, tentokrát .357 SIG. Na první pohled vypadá jako .40 S&W, zaškrcený do lahvicového tvaru na průměr střely 9 mm. Cílem této konstrukce zjevně bylo vytvořit náboj, který by v pistoli duplikoval balistické charakteristiky ráže .357 Magnum. Ta je dodnes chápána mnoha odborníky jako nejlepší sebeobranná ráže pro krátkou zbraň. Ostatně i sám název je zaměřen na upoutání pozornosti těch amerických policejních sborů, které jsou ještě pořád vyzbrojeny revolvery. A i přes jasnou dominanci samonabíjecích pistolí na policejním trhu, potenciální trh k náhradě policejních revolverů v Americe není ani zdaleka malý. Lahvicová nábojnice navíc přináší alespoň potenciálně naději na vyšší spolehlivost při nabíjení. Zatímco ale .40 S&W jej již dnes jasným úspěchem, pistole  v ráži .357 SIG dnes sériově vyrábí pouze firma SIG Sauer. Jeho budoucnost je tedy poněkud nejistá. Zatímco .40 S&W je dnes chápána jako ideální spojení ráží 9 mm Luger a .45ACP, pouhá balistická replikace již existujícího náboje asi není dostatečným lákadlem k opravdu velkému úspěchu. Do zapomění ale náboj úplně nezapadne, již dnes si našel svůj okruh uživatelů.

 Ráž .356 TSW vychází svou koncepcí z populární 9 mm Luger. Má stejný průměr dna nábojnice a její délka je 21,5 mm. Střela také pochází z 9 mm Luger. Až potud to tedy vypadá jako „nepřesně vyrobená“ 9 x 21 IMI. Je to ale jen zdání. Je tu sice onoho 0,5 mm délky nábojnice navíc, ale ten vlastní hlavní rozdíl je v tlacích, na které je laborována. Je to ale opravdu třeba? Pro většinu civilních použití zcela bez debaty ne. Navíc to s sebou přináší i problémy například s konverzí starších zbraní na novu ráži. Něco úplně jiného je ovšem případ například soutěžních střelců IPSC. Zejména ve volné třídě lze používat prakticky jakékoliv pomůcky určené pro stabilizace zbraně při střelbě. A to jsou především kompenzátory. Jejich účinnost je závislá na tlaku na ústí hlavně, respektive na jejich objemu.  Náboj vznikl jako společné dílo techniků firem Smith & Wesson a Federal. Smith & Wesson v této ráži zkonstruoval dvanáctiranou pistoli a nabídl ji FBI. Ta ji však nepřijala. Na veřejnosti byla ráže představena přibližně před 4 roky, kdy ji používalo poprvé střelecké družstvo Smith & Wesson. Jinak se náboj téměř neujal.  Vznik náboje .356 TSW předcházely pokusy s celou řadou jiných nábojů. Jedním z nich byl náboj .38 Super Auto. Tento náboj fungoval bez potíží v jednořadých zásobnících. Protože ale .38 Super Auto má na svém dnu nejen drážku, ale i malý okraj, jeho spolehlivost ve dvouřadých, velkokapacitních zásobních je již menší. Náboj se dodnes používá mezi střelci IPSC, a to poměrně často. Závodníci ale právě kvůli spolehlivosti podávání nábojů často odstraňují na soustruhu z nábojnice okraj.  Dalším nábojem je nový náboj 9x23 Win. V téhle chvíli skuteční znalci zastříhají ušima a řeknou, že 9x23 je přece starý náboj 9 mm Bergman Bayard (jinak též 9 mm Largo). Vnější rozměry souhlasí. Ale pokud to budeme chápat jen jako +P+ verzi 9mm Bergman Bayard, pak těch + je tam zatraceně mnoho.  Nově zkonstruovaná nábojnice se silnějšími stěnami je laborována na opravdu vysoké tlaky a tedy nelze v žádném případě zaměňovat oba náboje. Při porovnání se .38 Super Auto nabízí 9x23 Win o trošku větší objem nábojnice, velice mírně, ale přece jen konický tvar a hladký okraj nábojnice. Takže existuje alespoň teoretické malé zvýšení spolehlivosti funkce zbraní.  Balistické výkony jsou si velice blízké (mám teď na mysli porovnání soutěžní laborace .38 Super Auto a nabízené sériové laborace 9x23 Win). V porovnání s .40 S&W nebo .357 SIG nabízí soutěžnímu střelci cca o jednu ránu v zásobníku navíc. Na straně druhé, zejména .357 SIG se svou lahvicovou nábojnicí se dá „našlapat“ k netušeným hodnotám. A .356 TSW je balisticky téměř duplicitní. Na jedné straně chápu snahu Winchesterů o nějaký nový přínos v oblasti nábojů. Bude ale evidentně záležet na marketingovém umění firmy Winchester a Colt (která zvažuje spolupráci při uvádění náboje na trh), zda se jim podaří uspět tam, kde už si jiní před velmi nedávnou dobou natloukli nos.  Poslední náboje, o kterých budu dnes mluvit, jsou .400 CorBon. a .440 CorBon. A dovolte mi, abych se jim a jejich výrobci věnoval trochu podrobněji. Možná raději v opačném pořadí. Protože mně osobně vždycky fascinovalo sledovat, jak věci vznikají a jakou mají věci logiku a tady se dá celkem velmi hezky ilustrovat mnoho věcí. Dovolte mi napřed se zmínit o autorech náboje, firmě Cor-Bon. Hnacím motorem firmy je pan Peter Pi, který firmu založil v roce 1984. Když jsem se ho ptal proč, pak jako hlavní pohnutku k tomuto kroku uvedl podobně jako mnoho schopných mladých mužů stojících u vzniku mnoha amerických firem nespokojenost s nabídkou na trhu a pocit, že on by to zvládl lépe. Především nebyl spokojen s terminální balistikou střel určených pro lov zvěře krátkou palnou zbraní. Jejich rozklad na střepiny považoval za nevhodný a tak začal vyrábět střely, které měly olověné jádro z o něco tvrdší slitiny než bylo běžné a plášť byl k tomu jádru vlastně připájen. Tady také leží původ jména firmy - Bonded Core - připájené jádro. Později se firma orientovala na kvalitní střelivo určené pro policii, sebeobranu a sportovní kombatové střelce. V té době již se staly známými výsledky balistických studií o účincích střel na lidský organizmus, ona již zmiňovaná wound ballistics. Pro firmu Cor-Bon se tyto výsledky transformovaly do snahy zajistit maximální rychlost střely a spolehlivost munice. Maximální rychlost střely zajišťuje její spolehlivou expanzi a v době, kdy firma přistoupila k výrobě celé munice, již nabízely výrobci střel Sierra a CCI-Speer střely, které si i při vysoké dopadové rychlosti a značné expanzi udrží svoji celistvost a mají tedy dobrou průbojnost. Ostatně, ono zapájení jádra do pláště dnes používá mimo další firmy pro své slavné sebeobranné střely Speer Gold Dot. Naproti tomu, střely Sierra  JHP se rozkládají poněkud snadněji a je zde naděje na rychlý rozpad na více fragmentů. Názor na to, které střely jsou účinnější není jednotný, ale máte možnost si vybrat ať už patříte k jakékoliv škole.  Pokud proto v Americe slyšíte jméno Cor-Bon, pak většinou je to synonymum pro náboje „našlapané“ nadoraz, laborované na vysoké tlaky a dosahující vysokých úsťových rychlostí. Pokud se týká zmínky o spolehlivosti, pak se to netýká jen účinků střely, ale celého střeliva jako takového.  Výroba střeliva u Cor-Bonů vycházela ze skromných, prakticky reloaderských podmínek. O to větší důraz bylo ale možno a nutno věnovat všem aspektům ovlivňujícím spolehlivost střeliva. Prvním krokem je kontrola komponentů náboje. Všechny zápalky jsou kontrolovány, zda skutečně obsahují iniciační slož a zda mají správné rozměry. To se děje jak automaticky, tak i lidskou obsluhou. Každá nová dodávka zápalek se kontroluje, zda její tepelné a tlakové hodnoty jsou v pořádku. Totéž platí o prachu používaném v nábojích. Všechny nábojnice jsou po dodání do firmy znovu vyžíhány, aby se odstranilo maximální možnou měrou jejich pnutí. Pak teprve začne vlastní sestavování náboje. Všechny nábojnice jsou napřed zkontrolovány, zda mají zátravku. Pak je instalována zápalka a měří se, zda není zapadlá nebo naopak nevystupuje. Pak je znovu mechanicky zkontrolována zátravka, zda v průběhu zápalkování nábojnice nedošlo k jejímu ucpání. Současně se ověří, zda nábojnice opravdu má v sobě zápalku.  Je to vlastně do jisté míry  duplicitní kontrola, ale s tím se setkáme u Cor-Bon ještě častěji. Nevěří se nikomu a tak se prověřuje a kontroluje pořád a všechno.Všechny nábojnice jsou potom rekalibrovány. Ačkoliv Cor-Bon používá výhradně nové nábojnice, zabezpečuje se tak před jejich náhodnou rozměrovou chybou. Nyní je nasypán prach. Jeho hladina v nábojnici je změřena mechanickým  kalibrem a vše, co nedosahuje nebo převyšuje povolené hodnoty se bez milosti vrací zpět na začátek výrobního cyklu. Prach používá Cor-Bon od Olinů a mají již své vlastní typy prachu, míchané přesně podle vlastních specifikací. Pak je vložena střela a je staženo ústí nábojnice.  Teď přichází další kontrolní operace. Všechny náboje jsou zkusmo zasunuty do kalibru ve tvaru minimální komory a zváženy. Tím se kontroluje, zda nedošlo k poškození tvaru nábojnice při vsazování střely a znovu se tak i kontroluje, zda náboj obsahuje všechny komponenty. Znovu jsou náboje kontrolovány v kalibru těsně před balením do krabiček. Současně se kontroluje ještě jednou vnější vzhled nábojů. Každé dvě hodiny se kontroluje vzorek nábojů. Pokud ale dojde k nějakému zásahu do chodu linky (nová várka prachu, zápalek, střel, seřizování, ....) provádí se kontrola ihned. Jsou změřeny tlaky a rychlosti vzorků. K tomu má Cor-Bon vlastní zařízení a laboratoř. Výsledky měření se pečlivě archivují. Pokud Vás zajímají hodnoty naměřené na vaší konkrétní sérii střeliva, firma Vám je poskytne i po dlouhou dobu zpátky. Pokud jste policejní instituce, poskytne Vám je zdarma. A opakuji, poskytne Vám skutečné hodnoty, nikoliv hodnoty očekávané podle velkého statistického vzorku vzniklého při vývoji laborace. Proč taková péče? David Yaich, vedoucí vývoje střeliva, říká: „Laborujeme naše náboje opravdu těsně při horní hranici povolené normou. Nemáme tedy prostor na chyby a o to víc se proti nim musíme pojistit. Děláme to pořád a všude.“ U každé krabičky střeliva Cor-Bon je možné plně vystopovat její původ. Kdo a kdy dodal prach, zápalky, nábojnice a střely , kdy byly sestaveny a kým.  A teď už se pojďme podívat na ráži .400 Cor-Bon samu. Ráži představil Peter Pi osobně na Shot Show 96. Jeho cílem bylo vyvinout ráži s maximálním terminálním účinkem, nebo lépe řečeno potenciálem, při minimálních nárocích na změny na zbrani při jejím přerážování. Navíc chtěl vytvořit ráži, která bude bez potíží laborovatelná z běžně dostupných komponent. Za základ proto vzal nábojnici .45 ACP.  K tomu přidal střelu .40 S&W. Vznikla lahvicová nábojnice, sestavený náboj má stejnou celkovou délku jako .45 ACP. V porovnání s .40 S&W má .400 Cor-Bon má o 60% větší využitelný vnitřní objem a o 25% větší než 10 mm Auto. Proto si může dovolit používat vetší navážku pomaleji hořícího prachu a tak se vyhýbá vysokým tlakům, jeho tlaková křivka je mnohem zploštělejší. Pokud .40 S&W generuje 35 000 psi podle SAAMI, 10 mm Auto FBI 32 000 psi, 10 mm Auto 37 500 psi, .357 SIG 40 000 psi, pak .400 Cor-Bon pracuje s tlaky 29 000 psi. K přerážování pistole z .45 ACP na .400 Cor-Bon pak potřebuje jen novou hlaveň.  Ačkoliv se doporučuje vyměnit i vratnou pružinu za o něco silnější, není to nezbytná nutnost. Nízký tlak je výhodný při zvládání chování zbraně při výstřelu pokud nepoužíváte pistoli s kompenzátorem. Vnější balistika se ale posouvá do zcela nových poloh. Pokud budu srovnávat stejné střely, pak 180 grainová střela z náboje .40 S&W od Cor-Bon (tedy příslušně „nadupaná) má v0 = 299 m/sec zatímco z .400 Cor-Bon nabízí 350 m/sec. To je přírůstek cca 17%, který se již dramaticky projeví na energii.  .40 S&W nabízí 521 Joule, zatímco s .400 Cor-Bon s sebou nese 714 Joule, tedy o 37% více. Ať už zvolíme jako hrubé orientační měřítko pro účinnost hybnost střely nebo její energii, ten zisk je v obou případech velmi zajímavý. Další výhodou je spolehlivost nabíjecího cyklu, daná lahvicovou nábojnicí. Je bezpochyby jednodušší navést do nábojové komory od .45 ACP střelu o průměru .40 než .45.  Nevím, jaký bude nakonec úspěch nové ráže .400 Cor-Bon, ale z pohledu logiky vývoje a celkové koncepce všech zmíněných ráží mi ten postup Cor-Bonů připadá jako nejelegantnější a nejčistší. A také mnozí američtí výrobci zakázkových hlavní rychle zareagovali a již vyrábí hlavně této ráže. Totéž platí o výrobcích nástrojů pro přebíjení. Jedinou slabinou může být fakt, že oproti .45 ACP s nábojem .400 Cor-Bon nezískáte ani jeden náboj v zásobníku navíc. To je možný protiargument špičkových střelců IPS C disciplín. Ale ono asi na světě opravdu není nic úplně zadarmo. Přesto se domnívám, Peter Pi dokázal ze svého náboje dostat poměrně hodně muziky za přiměřenou cenu. Přeji tedy novém náboje hodně štěstí. Když jsem na IWA 97 mluvil s zástupci AutoOrdnance, jednoho z předních výrobců dílů pro pistole 1911A1, řekli mi, že hlavně v ráži .400 CorBon už vyráběj a zájem o ně je nečekaně vysoký.  Druhým novým nábojem je .440 CorBon. Peter Pi se rozhodl použít stejnou filozofii, tentokrát ale aplikovanou na náboj .50 AE. Takže opět došlo k zaškrcení nábojnice, tentokrát tak, aby pojala střelu .44 Magnum. Výsledky tohoto snažení pak představila firma rok po čtyřstovce, na SHOT Show 97. Možnosti nového náboje jsou opravdu impozantní. Střely o hmotnosti 15,5 respektive 19,4 gramu opouští hlaveň rychlostí 564 respektive 488 metrů za vteřinu. Tomu odpovídají  energie vysoko přes 2000 Joulů, tedy výkon již spíš v kategorii puškových nábojů. Ostatně, ani původní .50 AE nebylo žádné chrastítko a nová ráž balistické výkony jen zvýšila. Přesto je zbraň v této ráži stále ještě ovladatelná. Podle výrobce je chování pistole Desert Eagle v této ráži při výstřelu dokonce příjemnější než u většiny revolverů v ráži .44 Magnum.  Je to dané právě onou plošší křivkou průběhu tlaků. Ačkoliv i v ráži .440 CorBon již lze koupit přerážovací sadu určenou pro pistole Desert Eagle, vypadá to, že .440-tka nebude tak jasný úspěch jako tomu bylo v případě .400-vky. Především ačkoliv lov krátkými zbraněmi je v U.S.A. rostoucí odvětví, je to stále ještě jenom omezený trh. V této kategorii již jsou zavedené a užívané ráže vyhovující svému účelu. Ačkoliv Desert Eagle je známá a slavná zbraň, v ráži .50 AE je její používání spíše kuriozitou. Snahy o vylepšení této ráže při tom nejsou nic zas tak nového. Například Grillmayerův Thor je skoro zcela identický a s žádným velkým úspěchem se nesetkal. Ta podoba ostatně byla na IWA 97 v kuloárech hojně ráži .440 CorBon vytýkána. Ale nechci hodnotit. Ráž je zatím příliš mladá a jen čas ukáže, zda uspěje. Když jsem se Petera Pi ptal, proč si vybral právě .45 ACP a .50 AE jako základ pro svoje ráže, řekl mi ještě jedno: „Ačkoliv obě ráže jsou dnes používané a oblíbené, obě dvě představují klasické vítězství ryzí síly nad hmotou. V jejich koncepci není ani kouska filipa nebo elegance. Prostě se vezme špunt olova a prožene se hlavní. A tenhle fakt pro mne představoval výzvu. Když se dnes podívám na ráže .400 CorBon a .440 CorBon tak doufám, že jsme se s ní jako firma vyrovnali se ctí. Snad jsem k tomu taky přispěl.“ 

Použitá literatura: katalogy výrobců střeliva, korespondence s výrobci, diskuse se zástupci výrobců