logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Mauser a Enfieldka -- váleční dříči #2/2

Dokončení článku

Počáteční fáze I. světové války nebyla pro Francouze a jejich spojence Brity nijak veselá. Ústup, stažení, přeskupení spojené se zkrácením fronty? V oficiálním komuniké se dá použít mnoho slov, ale skutečnost byla taková, že Francie a její spojenci dostávali ošklivě na frak. Britové bojovali jako lvi, ale Němci je ?planmassig? hnali před sebou. Za vydatné pomoci svých kulometů. Tomíci palbu opětovali. Němci po boji často marně pátrali po kulometných postech nepřítele. Měli prostě jenom smůlu, že narazili na jednotku ostřílených Tomíků, kteří jim v praxi předvedli zhmotnělou představu nasycení prostoru palbou prostřednictvím rychlopalby pěchotních pušek. Tehdy si Enfieldka vysloužila pověst nejrychlejší opakovačky s válcovým závěrem. Jak vlastně vypadala ta rychlopalba v praxi?

Voják držel pušku levou rukou za předpažbí a tiskl  ji touto rukou do ramene. Poloha levé ruky se během palby neměnila, zbraň i během přebíjení zůstávala v rameni. Pravá ruka opustila krk pažby a otevřenou dlaní udeřila šikmo nahoru dozadu do kliky závěru. Tento jediný pohyb plavně odemkl závěr a vyhodil prázdnou nábojnici. Když se závěr zastavil ve své zadní poloze, překulila se dlaň pravé přes kuličku kliky závěru na její horní zadní stranu a napjatá dlaň rázně zatlačila směrem dopředu a dolů. Důraz je kladen na ráznost a sílu vloženou do tohoto pohybu, protože úderník Enfieldky je napínán přímým pohybem závěru vpřed, nikoliv šroubovým jako u Mauseru. K překonání jeho odporu je tedy třeba větší síly, než je tomu u Mauseru. Tlak ruky vpřed a skloněná dlaň opět zajistí, že zasunutí nového náboje do hlavně, napnutí úderníku a uzamčení závěru opět proběhne jediným, plavným pohybem. Pak pravá ruka opustí kliku závěru, uchopí krk pažby, voják provede konečnou korekci zamíření a odpálí náboj. Při doplňování zbraně z nábojových pásků opět voják v boji neodnímá zbraň z ramene.

Během bojů u Gallipoli ?ostří hoši z kolonií?, Australané a Novozélanďané, dokázali rychlost střelby ještě zvýšit. Otevírání závěru a nabíjení probíhalo stejně. Po nabití zbraně a pravá ruka neopustila kouli závěru. Zůstala na ní položená a spoušť stiskl malíček, který pro to byl v ideální poloze. Ergonomie Enfieldky tenhle trik plně podporovala. Je to s podivem (a praktický test který bude popsán dále v tomto článku to pně potvrzuje), ale při odpalování malíčkem nedocházelo ke strhávání spouště. Poslední korekci zamíření před výstřelem voják prováděl tahem nebo tlakem na kliku závěru. Tím, že odpadlo přehmátnutí ruky na krk pažby, ušetřili střelci další cenné vteřiny. Bojovou kadenci dokázali dohnat až k neuvěřitelným 50 ? 55 ranám za minutu. Na opakovačku je to neuvěřitelný výkon. Na druhou stranu je dlužno konstatovat, že Turci v té době nasadili taktiku masových útoků v těsně po sobě následujících vlnách. ?Hoši z kolonií? při nedostatku kulometů neměli jinou cestu, jak jim čelit. Pokud by při práci se závěrem byli pomalí, mohla tato pomalost také znamenat jízdenku na věčnost.

Z hlediska účinků palby byly dobové taktické doktríny obou armád poněkud odlišné. Obě se shodují v tom, že do  cca 1 200 metrů (resp. yardů) se palba vede na skupinové cíle, např. na pochodující jednotku, a nelze při tom mířit na jednotlivce. Na ty je třeba mířit až od 1 200 metrů a blíž. Přitom Němci požadují, aby střelec sledoval účinky své palby a ostřeloval stále stejný cíl až do jeho zničení. Britové toto doporučují, ale jenom v takovém případě, že se nejedná o masový útok protivníka a že protivník se ještě nepřiblížil na méně než 150 yardů. V takovém okamžiku již nastoupila rychlopalba, při níž střelec po odpálení již nesledoval cíl, ale další výstřel vedl na cíl nejbližší miřidlům po znovunabití zbraně. Vycházeli z předpokladu, že cíl je buď vyřazen, nebo jej znovu zachytí buď původní střelec nebo někdo  další z jeho okolí. Statistika, klesající počet cílů spolu se zkracováním vzdálenosti a přirozené lidské instinkty, reagující podvědomě na pohyb, měly zaručit fungování takovéhoto přístupu. Nechce se tomu věřit, ale ono to opravdu fungovalo. Palba z pušek britských jednotek byla obecně výrazně účinnější než německá nebo kterákoliv jiná zapojená do konfliktu. Střelecky měli Britové navrch, dokonce výrazně navrch. Alespoň do té doby, než byl předválečný, profesionální kádr britské armády vybit. Ve strašlivých mlýnech na lidské maso, v jaké se záhy změnily fronty I. světové války, to netrvalo příliš dlouho.

 

Zbraně z doby I. světové války nebývají na stránkách odborného příliš častými hosty. Především již toho hodně pamatují a jejich technický stav nebývá nejlepší. Také jich ubývá. O to větší radost jsem  měl, když se nám podařilo zajistit dvojici zbraní z této doby - Mauserovku 98 a Lee-Enfiledku Mark III*, obě shodou okolností vyrobené v roce 1916 a hlavně, obě zbraně v dobrém technickém stavu. Stalo se tak díky laskavé spolupráci firmy Řehák & Řehák z České Třebové. Ta se uvolila k jejich zapůjčení pro testovací účely. Cílem testu bylo ověřit: a) reálnost vysokých bojových kadencí opakovaček zmiňovaných v odborné literatuře, b) porovnat jejich takto získané bojové kadence a c) zjistit účinnost rychlopalby z opakovaček. K tomuto účelu jsme navrhli střelecké úlohy umožňující takové posouzení. Všechny střelby jsme prováděli na otevřené střelnici, na sklonku září roku 2001, za mírně pošmourného dne, bylo prakticky bezvětří, teplota vzduchu kolem 18 °C. Stříleli jsme na vzdálenost 100 metrů. Jako cíl sloužil běžný terč s obrazcem nekrytě stojící figury, na které byla vyznačena oblast uložení vitálních orgánů cíle. Ze střeleckého stanoviště nebyl obrazec zřetelný (na útočícím nepříteli taky nemáte vitální zónu namalovanou). Testování se zúčastnili 4 střelci - majitel Mauseru 98, autor článku, další středně zkušený střelec a jeden z náhodných přihlížejících na střelnici, podle vlastního vyjádření jen málo zkušený ve střelbě z vojenské pušky. Majitel Mauseru 98 a autor s oběma zbraněmi před testem intenzivně cvičili s cílem dosáhnout co nejlepší bojové kadence střelby. V testu jsou označeni písmeny A a B a simulují "středně vycvičený kádr". Časové hodnoty byly měřeny timerem používaným při soutěžích na soutěžích v praktické střelbě s přesností na setinu sekundy. Timer označoval začátek úlohy výrazným pípnutím.

Jako první jsme provedli kontrolu nastřelení zbraní a referenční střelbu. Obojí jsme provedli z polohy vleže, bez časového omezení. Cílem bylo získat referenční bázi, se kterou by bylo možné poměřovat rozptyly získané rychlopalbou. Výsledkem je následující tabulka udávající rozptyl 5 ran, měřena je opsaná kružnice. Číslice za lomítkem udává počet zásahů ve vitální zóně. Rozptyl je udáván v milimetrech.

střelec

M 98

SMLE

A

200/5

240/5

B

160/5

60/5

C

280/5

255/5

D

290/4

190/5

Na tomto místě považuji za nutné uvést, že naměřené rozptyly nelze považovat za indikaci přesnosti daného typu zbraní. Odráží se v nich totiž nejenom přesnost daná konstrukčním řešení zbraně, zejména jejich hlavní a mířidly, ale také střelecká dovednost jednotlivých střelců a také opotřebení obou zbraní, jejichž opravdu průkazné proměření přesahuje rámec a možnosti tohoto testu. Je to ale dobrá indikace, se kterou lze poměřovat vliv časového faktoru při rychlopalbě. 

Jako další jsme stříleli úlohu nazvanou pracovně "na útočící pěchotu nepřítele" - střílelo se v kleče, na čas, 5 ran,s plným zásobníkem, nabíjeným z nábojového pásku, výchozí poloha byla nenabitá zbraň, úderník nenapnutý, zbraň v ponosu. Úloha měla simulovat situaci, kdy střelci postřelují z relativně bezpečného postavení přibližující se jednotku nepřítele. Výsledky jsou uvedeny v následující tabulce.

zbraň

M 98

SMLE

střelec

rozptyl (mm)

čas

(sec)

zásahů vitální zóny

rozptyl (mm)

čas

(sec)

zásahů vitální zóny

A

200

22,50

3

190

23,14

3

B

340

14,44

3

260

15,14

2

C

330

38,00

3

220

21,41

2

D

360

37,46

1

460

28,42

1

Je zajímavé, že u střelců A a C nedošlo k dramatickému zvětšení rozptylu. Stres daný vstupem časového faktoru se projevil hlavně u střelce B, který používal při všech dynamických úlohách  již zmíněný australský způsob odpalování malíčkem a byl hnán podle svého vyjádření snahou o dosažení co nejlepšího času. Další střelec, D, byl oním střelcem s nejmenší praxí ve střelbě z vojenské pušky a čas pro něho podle jeho vyjádření představoval citelný stresující faktor. V této úloze se Enfieldka projevila opravdu jako rychlejší zbraň. Na druhé straně střelci s ní dosáhli menší počet zásahů do vitální zóny, byť některá minutí zóny byla poměrně velice těsná.

Třetí úloha se jmenovala "vstaň a braň se jako muž". Opět jsme stříleli 5 ran, výchozí stav zbraně byl stejný jako v předchozí úloze. Tato úloha měla simulovat stav, kdy střelci jsou již v přímém ohrožení útočící pěchotou nepřítele. Na zbrani proto byl nasazen bodák. Výsledky jsou opět znázorněny v následující tabulce:

 

M 98

SMLE

střelec

rozptyl (mm)

čas

(sec)

zásahů vitální zóny

rozptyl (mm)

čas

(sec)

zásahů vitální zóny

A

240

20,76

1

290

17,69

4

B

360

17,46

3

370

15,56

1

C

260

31,37

2

290

17,58

3

D

290

28,66

0

650

35,45

0

Střelba s nasazeným bodákem byla překvapením pro všechny zúčastněné. Ačkoliv vesměs došlo k dalšímu zvětšení rozptylu, na rozdíl od údajů uváděných v literatuře nedošlo k posunu středního bodu zásahu, alespoň ne k takovému, aby nebyl překryt zvětšením rozptylu. U většiny střelců došlo s oběma zbraněmi ke zvýšení bojové kadence, byť za cenu snížení účinnosti střelby měřené počtem zásahů do vitální zóny. Dalším aspektem bylo výrazné zklidnění obou zbraní při střelbě. Nasazením bodáku se zvětšila hmotnost zbraní a posunulo jejich těžiště směrem vpřed. To se příznivě projevilo na opakovaném zamíření na cíl a na zvládání zbraně při zpětném rázu. Dramaticky zvětšený rozptyl střelce D s Enfieldkou střelec přičítal značné psychické únavě z celé střelby. Ostatně, všichni střelci tento faktor zmiňovali ve svých dojmech. Jednotlivé úlohy jsme stříleli v rychlém sledu po sobě, měnili jsme se v roli cílného, k terčům jsme se přesunovali klusem. A to po nás, prosím, nikdo nestřílel. Vojáci to měli v reálných střetech první světové války ještě mnohem těžší a byli vystaveni mnohem větší zátěži. teprve v těchto podmínkách, z pohledu válečné reality směšně jednoduchých, si člověk začne uvědomovat celou hrůzu, jíž byli naši předci vystaveni.

Poslední úlohu jsme nazvali "na ně!". Simulovala odražení útočící pěchoty a přechod do protiútoku. Jako jedinou jsme ji stříleli pouze ve dvou střelcích, simultánně. Stříleli jsme 10 ran, prvních 5 v zásobníku, pak doplnit zbraň nábojovým páskem a dostřílet úlohu. Úlohu jsme opět stříleli vstoje, s nasazeným bodákem, nábojový pásek v sumce na opasku. Po dostřílení úlohy oběma střelci vyrazili střelci vpřed a maximální rychlostí přeběhli těch 100 metrů nepříliš rovného terénu s jedním výmolem hlubokým asi 30 cm a zarazili bodák do terče. To již ale jen mimo soutěž, spíš jako přirozené zakončení střelby. Výsledky jsou opět uvedeny v následující tabulce:

střelec

zbraň

rozptyl (mm)

čas (sec)

zásahů

A

M 98

360

31,80

6

B

SMLE

510

30,60

5

Prokázala se tedy opět poměrně vysoká bojová kadence opakovačky, ačkoliv v porovnání s výsledky zkušených profesionálů zmíněných v úvodu tohoto článku se nejedná o nic světoborného. Oba střelci se shodli, že simultánní střelba výrazně zvýšila soutěživý prvek celé úlohy. I přes zvětšený rozptyl byla střelba stále ještě poměrně vysoce účinná, ani jedna rána nešla zcela mimo figuru. Kadence byla u obou zbraní velice blízká, okolo tří sekund na jednu ránu, tedy 20 ran za minutu. Uvědomte si, že 100 metrů vám trvá přeběhnout v plné polní, v bagančatech a dlouhou puškou s nasazeným bodákem, dobře 15-20 sekund. A když je překonáte, narazíte na nepřítele, který se vás bude snažit zabít bodákem, lopatkou, nožem, čímkoliv, co má právě po ruce. Už vám dochází ta vražednost, vlastně spíš sebevražednost, bodákových útoků první války?

Kromě měřitelných aspektů testů jsou ještě zajímavé subjektivní pocity. Všichni střelci se shodli na tom, že při střelbě z Enfieldky měli pocit větší střelecké pohody. Měli pocit, že mířidla byla lépe čitelná a že vlastní přebíjení jim zabíralo méně času než u Mauserovky. U té si dva střelci vysloveně stěžovali, že miřidla jsou titěrná a že je museli na terči zdlouhavě lovit. Všichni střelci měli subjektivně pocit, že zatímco u Enfieldky se věnovali především správnému zamíření, u Mauserovky měli pocit, že přebíjení jim zabralo strašně mnoho času a jakmile měli jenom trochu pocit, že jsou s mířidly v terči, odpálili. Přitom rozptyl, tedy objektivně měřená veličina, nic takového nenaznačoval. Možné vysvětlení je jedno - při pohledu přes miřidla Enfieldky vidí střelec kromě hledí a mušky také chránítko mušky a boky hledí. Celek vytváří symetrický obrazec a oko se snaží podvědomě dosáhnout co nejlepšího vystředění. To samozřejmě stojí čas. Z hlediska ergonomie pažby neměla žádná ze zbraní výrazně navrch. Obě zbraně a jejich usazení v rameni považovali střelci za plně postačující pro daný účel. To samé se týče spoušťových mechanizmů.

Pokud se podívám na dva grafy, přehledně znázorňující výsledky střeleb, tak mi z nich vyplývají následující závěry: ve většině případů je Enfieldka rychlejší než Mauserovka. Nárůst rozptylu vlivem časového stresu při rychlopalbě není tak dramatický, aby výraznou měrou snížil účinnost střelby. Opakovačka obecně je schopná vcelku nečekané bojové kadence a přitom si uchovává značnou účinnost. Tradici o mimořádné rychlosti Enfieldky a přitom její vysoké bojové účinnosti tedy považuji za potvrzenou. Hledali jsme příčiny. Zcela jednoznačnou jsme našli v poloze kliky Mauseru 98. V uzamčené poloze trčí v pravém úhlu k tělu zbraně, vodorovně. To nutí střelce zvedat při opakování vysoko loket přebíjející ruky. Zpomaluje se tím kadence. Kromě toho jsme proměřili polohy kliky závěru vůči spoušti. Nekratší spojnice mezi středem kuličky na klice Mauseru 98 měří 100 mm a v podélné ose je 28 mm před středem spouště. U Lee-Enfieldky Mark III* jsou tytéž hodnoty pouhých 64 a 7 mm. To také umožňuje již zmíněný "australský" způsob střelby s odpalováním malíčkem. U Mauserovky to prostě nejde, spoušť je příliš daleko. Z praktického hlediska mi subjektivně připadala pojistka u Enfieldky jako pohotovější na ovládání, ale v tomto aspektu jsme nenašli společný názor. Na čem jsme se ale shodli je fakt, že možnost napnutí úderníku Enfieldky pouhým uchopením konce úderníku rukou a jeho napnutí bez další manipulace se závěrem mohlo představovat pro uživatele jistou vyšší míru uživatelského komfortu. Souhrnně ale lze říci, že nevidím v porovnání Mauserovky s Enfieldkou jasného vítěze. Obě zbraně mají své zaryté zastánce. Oba tábory jsou početné a o své pravdě pevně přesvědčené. Obě zbraně prokázaly svoje kvality v mnoha konfliktech a plně uspěly. Záleží na osobní oblibě a důvěře. každopádně ale dodnes představují to nejlepší z vojenské klasiky, co můžete mít.

 

Uklidili jsme po sobě střelnici, sesbírali prázdné nábojnice a zvolna jsme se vydali na cestu k domovům. Osobně se přiznám, že jsem se do Enfieldky zamiloval. Já, ne všichni střelci. Všichni jsme se ale shodli na tom, že to byl velice hezký střelecký zážitek, který přinesl i zajímavé výsledky a byl pro nás novu zkušeností. Už se nedivím, že dodnes můžeme vidět v lokálních konfliktech guerillové bojovníky, zejména v asijských oblastech, kteří mají přes rameno svoji Mauserovku nebo Enfieldku. Tyhle zbraně s věkem neztratily nic na svých kvalitách. Dodnes jsou to spolehlivé, věrné družky válečníků. Na střelbu z nich můžete nahlížet s nostalgií, nebo s úsměvem. Ale měli byste tak, aspoň občas, činit i s jistou úctou a s tichou vzpomínkou na ty, pro něž zadunění poctivé pěchotní pušky znamenalo mnohdy definitivní potvrzenku jejich přežití či naopak poslední pozdrav na jejich cestu na věčnost.

<p

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Smutný konec kasáren Jiřího z Poděbrad (dříve Josefská). Architekt Achille Wolf 1857-1861.

Smutný konec kasáren Jiřího z Poděbrad (dříve Josefská). Architekt Achille Wolf 1857-1861.


Recenze týdne

Napoleon a jeho první mamlúk Roustam

Napoleonské osobnosti