Integrace americké a japonské armády dokončena

Začlenění Japonska do vojenských plánů USA

Nová ústava z roku 1947 učinila z japonského císaře jen dekorativní figurku bez politické moci, svolat mírovou konferenci o Japonsku se však v roce 1947 Washingtonu pro odpor Stalina nepodařilo.

Výrazné oživení japonské ekonomiky přinesla válka v Koreji (1950–1953), kdy se japonské území stalo odrazovým můstkem USA.

Proto, bez ohledu na protesty Moskvy, USA svolaly konferenci do San Franciska, kam Sověti dorazili, jen aby podepsání mírové smlouvy s Japonskem bojkotovali (spolu s nimi Praha a Varšava), kde 8. 9. 1951 premiér Šigeru Jošida podepsal s Washingtonem a s dalšími 47 státy mírovou smlouvu.

Pod okupační americkou správou jednotek gen. MacArthura (zemřel v roce 1964) Japonsko zůstalo do 28. 4. 1952, kdy mírová smlouva ze San Franciska vstoupila v účinnost (revidována byla v roce 1960).

Japonsko se opět stalo suverénním státem výměnou za současné podepsání dohody o vojenské spolupráci s USA, na základě které Tokio Washingtonu umožnilo vybudovat na svém území americké vojenské základny. Roku 1956 Japonsko diplomaticky upravilo i své vztahy s Moskvou, třebaže nevyřešeným sporem zůstaly Kurily a další ostrovy severovýchodně od ostrova Hokkaidó.

Historickým mezníkem bylo volební vítězství Demokratické strany Japonska nad tradičně vládnoucími liberály z liberálně-demokratické strany 31. 8. 2009, za kterou úřad premiéra převzal v září 2009 Jukio Hatojama, jenž stojaté vody zčeřil svým prohlášením, že Japonsko již nebude americkým „vazalem“, a jeho zahraniční politika bude nezávislá (loajalita k Washingtonu dostala trhlinky již během krize se sestřelením KAL 007, kdy někteří představitelé japonské armády vydali prohlášení, která byla v rozporu s oficiální verzí Washingtonu ). (Viz článek KAL 007, vojenská rošáda nad Sachalinem):

http://kostlanova.blog.idnes.cz/c/100362/KAL-007vojenska-rosada-nad-Sachalinem-I.html

Jukio Hatojama se nerozpakoval nejen vyzvat k vytvoření Východoasijského společenství (Japonsko, Korea, Čína), zpochybnit oficiální verzi 9/11, ale rozbořil i oficiální tvrzení Tokia, že na japonském území americká armáda neskladuje jaderné zbraně.

Pandořina skříňka byla otevřena a tajné protokoly o skladování amerických jaderných zbraní na japonském území, na ostrově Okinawa, vyplavaly na povrch.

Třebaže návštěva Obamy v Tokiu v listopadu 2009 proběhla „v přátelském duchu“, středolevá Hatojamova vláda ustavila vyšetřovací komisi, která 9. 3. 2010 potvrdila, že všechny dosavadní japonské vlády národu o americkýcj jaderných zbraních, skladovaných na japonském území, lhaly.

Komise potvrdila, že poslední ze čtyř tajných dohod byla podepsána tři roky předtím, než Washington po 27 letech okupace vrátil v roce 1972 ostrov Okinawa pod japonskou správu.

Tajnou dohodu, která povolovala Washingtonu na Okinawě jaderné zbraně i po navrácení ostrova Japonsku, podepsal v roce 1969 Richard Nixon s japonským premiérem Eisaku Sato (třebaže si toho MAAE ještě „nevšimla“, je veřejným tajemstvím, že uran a plutonium úspěšně obohacuje i Jižní Korea, jistě ani Tokiu není tato technologie „cizí“).

Je cynické, že právě Eisaku Satovi byla v roce 1974 udělena Nobelova cena za mír za tři nejaderné principy, které japonská vláda přijala (nevyrábět, nevlastnit a nedovolit skladování jaderných zbraní na japonském území).

V prosinci 2009 Hillary Clintonová, podle jednoduché diplomatické zásady exprezidentů Bushe/Putina „Buď jste s námi, nebo proti nám“ Hatojamovi tvrdě naznačila, že Washington nehodlá vyjednávat o nových podmínkách pronájmu amerických základen na Okinawě, odkud by se některé americké základny měly, podle přání Tokia, přesunout na Guam, a jiné by měly být odsunuty do odlehlejších částí ostrova, aby nebyly obyvatelům Okinawy, kteří žádají jejich zrušení, na očích.

Hatojama Clintonové v lednu 2010 odpověděl, že v takovém případě jeho vláda nedodrží USA–japonskou dohodu z roku 2006 o přemístění americké letecké základny Futenma s americkou námořní pěchotou do odlehlejší části ostrova v Nago, a bude požadovat její zrušení (obyvatelé Nago v únoru 2010 v referendu odhlasovali, že americkou základnu nechtějí, třebaže je Pentagon ujistil, že radiace je nebude obtěžovat, a radar nebude rušit ani rozhlasový, ani TV signál – v interní brožurce Pentagonu se píše, že tyto signály budou rušeny do vzdálenosti 10 km od radaru, a že letadlo či třeba dravec, dostanou-li přímý zásah elektromagnetického záření z radaru, určitým způsobem postižené budou).

Nicméně, navzdory silným slovům určeným pro veřejnost, budoucnost základen USA na Okinawě, daleko od politiků v Tokiu, ohrožena nebude.

Japonsko se nejen ještě intenzívněji začlenilo do vojenských strategických plánů USA po pádu bolševické říše, ale také souhlasilo platit 70 % všech nákladů na vydržování amerických základen v Japonsku. Vojenská integrace USA–Japonsko, spolu s přerozmístěním amerických sil v Tichomoří, byla de facto úspěšně završena v roce 2005 podepsáním dohody o poskytnutí pozemku, s účinností od května 2006, pro předsunutý mobilní americký radar kmitočtového pásma X (TPY-2, neboli FBX-T). V Čechách by byl radar daleko větší s daleko větším dosahem, 5 000 km, a nemobilní, pro US tento „malý“ radar na Šakiri je však významný pro pocit „včasné výstrahy“.

V červenci 2006 však nedokázal detektovat ani jednu ze sedmi odpálených severokorejských raket, a to proto, že jeho detekční zóna byla nastavena do daleko vyššího vzdušného prostoru, než jsou nastaveny detekční zóny japonských radarů, jinými slovy, tento radar má poskytovat výstrahu proti balistickým raketám letícím směrem na ostrov Guam, Havajské ostrovy, či pobřeží USA, třebaže při jeho instalaci USA a japonská armáda v oficiálním prohlášení svorně tvrdily, že jeho účelem na Šariki je „podpořit schopnost americké armády zachytit balistické rakety letící směrem na Japonsko, a chránit tak japonský lid“.

Jedná se o pozemek o rozloze 63 000 metrů čtverečních a jednu budovu o výměře 130 metrů čtverečních na letecké základně japonské armády Šariki u města Cugaru v prefektuře Aomori na ostrově Honšú, nedaleko letecké základny Misawa, kde je soustředěno na 80 kusů bitevních stíhaček jak japonských, tak amerických. Američané na neomezenou dobu dostali i povolení provozovat kolem radaru zónu s omezenými přelety, které nejsou povoleny v okruhu 6 km kolem radaru, včetně 6 km nad radarem.

Velení vojenských sil USA si vybralo japonskou základnu Širaki ze tří důvodů:

Je nejlepším bodem pro včasnou výstrahu proti severokorejským balistickým raketám dlouhého doletu Taepodong-2, odpáleným ze Severní Koreje (tato teze však neplatí pro zabezpečení obrany japonského území, jak bylo řečeno výše).

Umístění radaru proti moři zabraňuje rušení směrem k Severní Koreji.

Jeho ochrana z blízké letecké základny Misawa.

Působí zde asi stovka Američanů, z nich jsou jen dva vojáci. Čtyřicet civilistů pochází z firmy Raytheon, a šedesát z nich je ochranka z firmy Blackwater. Všichni, třebaže jsou ze soukromých firem, požívají statut civilních zaměstnanců armády USA, tj. jsou vyňati z trestněprávní pravomoci japonských úřadů.

Radar TPY-2