Boj a šerm bodákem

Psáno původně pro Střeleckou revui, vyšlo v čísle 11/2009

Tradičně se uvádí, že první exempláře bodáků se vyráběly na počátku 17. století ve francouzském městečku Bayonne a odtud dostaly také svoje jméno – bajonet. Tak se to píše dokonce i v nejnovější verzi Encyclopaedie Britannica.

Ilustrace z rakouského předpisu pro výcvik pěchoty z roku 1705.

Ačkoliv historický původ bodáku je stále nejasný, mnozí se shodují v názoru, že bodák se poprvé objevil v severním Španělsku někdy v letech 1570–1580. Nechybí ovšem ani přesné údaje o vynálezci; jako otec bodáku bývá uváděn maršálek F. Lauvois, ministr vojenství Ludvíka XIV. Bodák nahrazoval při lovu kopí zvané „kančí pero“; umožňoval lovci využít výhod jak palné zbraně, tak kopí, aniž se lovec musel vláčet s obojím. Bodák se tehdy rukojetí zasunoval ještě přímo do hlavně lovecké pušky. Kdy byl bodák poprvé využit k vojenským účelům, není jasné. Podle tradiční verze tak učinili Puységurovi mušketýři v bitvě u Yprů roku 1647. Právě Puységur měl použít dýky, které se vyráběly v Bayonne.

(Nahoře): Španělský zátkový bodák s jílcem z rohoviny a mosazným kováním. 18. století. (Dole): Dřevěný jílec tohoto zátkového bodáku je pobíjen stříbrnými hřeby. Pravděpodobně Španělsko, 18. století.

Ať už byl původcem nápadu zastrčit dýku do hlavně palné zbraně kdokoliv, inovace znamenala významnou změnu ve vojenství. Pěchota již nebyla nadále při obraně závislá na pikenýrech, ale mohla se bránit nájezdům jezdectva sama a nabíjet pod ochranou bodáků svých spolubojovníků. Dále mohla plnit nejenom taktické poslání střelců, ale zároveň i ofenzivní úlohu kopiníků, což v éře nepřesných palných zbraní a při výcviku, který zanedbával mířenou střelbu, nebylo rozhodně málo. (V té souvislosti nelze než připomenout často citovaný výrok maršála Suvorova: „Kulka je hloupá, ale bodák, to je chlapík!“). Roli jakéhosi kopí bránícího pěchotu proti jezdectvu si ostatně bodák zachoval až do 19. století v rámci taktiky obranných karé, kdy první řady pěchoty seřazené do čtverce nahrazovaly „ježka“ z naježených kopí, tedy klasickou taktiku pěchoty při obraně proti útočícímu jezdectvu.

Obrana pěchoty (18. století), seřazené v karé, proti útočícímu jezdectvu.

S hlavní zazátkovanou rukojetí dýky mohlo ovšem dojít k nepříjemné situaci, kdy velitel správně neodhaObrana pěchoty (18. století), seřazené v karé, proti útočícímu jezdectvu.dl dobu potřebnou k nabíjení a nepřítel tak mohl zaútočit neohrožován palbou. Bylo tedy jen otázkou času, kdy nějakou bystrou hlavu napadne upevnit bodák na hlaveň tak, aby nebránil nabíjení a střelbě. Také tento nápad je přisuzován nejrůznějším osobnostem – podle jedněch vyřešil problém v roce 1688 francouzský maršál Sébastien Le Prestre de Vauban, podle jiných plukovník Martinet, inspecteur d'infanterie Ludvíka XIV. Jisté je, že od druhé poloviny 17. století se vyskytuje dodnes nepřerušená řada nejrůznějších systémů bodákových jílců. Bodáky obvykle dělíme na tulejové, nožové, šavlové (tesákové) a sklopné, ale variant jílců je velké množství, stejně tak jako tvarů čepelí.

Ilustrace z rakouského předpisu pro výcvik pěchoty z roku 1851.

Výcvik v šermu bodákem byl v některých armádách běžnější nežli nácvik mířené střelby, ale proti předpokladu instruktorů nebyl nepřítel ochoten zabývat se během bitvy sportovním šermem. Vojáci, kteří se dostali do boje muže proti muži, málokdy dodržovali elegantní choreografii šermířských mistrů. Užívali své pušky zpočátku (po výstřelu) spíše jako kyje. Bodák se dal ovšem využít mnoha způsoby – například jako svícen, rožeň, otvírák konzerv, stanová tyč (nasazený na pušce) a podobně – tak jak to bylo a je běžné v mnoha armádách prakticky až dodnes.

Příslušníci 93. pluku skotských highlanderů čelí ruskému jezdeckému útoku řadou naježených bodáků. Krymská válka, Balaklava, 1854. Skotové ani nepovažovali za nutné zformovat karé a přesto útok odrazili.

Bodáky byly zpravidla jednoúčelové ofenzivní zbraně, ale známe pokusy přizpůsobit je dalším funkcím. Vyskytly se snahy spojit úlohu zbraně s funkcí nástroje, například opatřením hřbetu čepele pilovitým ostřím anebo tvarováním listu čepele jako lopatky, zákopnického rýče a podobně. Tyto pokusy byly málokdy úspěšné, i když dobře míněné. Místo aby vojákovi ulehčily výstroj, nutný kompromis mezi zbraní a nástrojem vedl k tomu, že byly potlačeny výhody obou funkcí a vynikly nevýhody. Zmíněné kuriozity byly převážně dílem jinak vcelku prozaické vojenské správy armády USA; jinde se příliš neujaly.

Výcvik v šermu bodákem podle anglického manuálu Bayonet Exercise Henryho Angela. Voják se šavlí kryje primou útok bodákem.

Překvapivý vývoj prodělal bodák ve druhé polovině 20. století. Zbraň původně jednoúčelová ustupuje důmyslněji konstruovanému vícefunkčnímu nástroji. Současný bodák lze použít nejen k boji zblízka, ale také třeba k přestřihávání drátů apod. V této své podobě se však již překrývá s útočným nožem. Ten se od bodáku liší tím, že není v první řadě určen k nasazení na palnou zbraň, ale jako osobní zbraň jednotlivce slouží především k sebeobraně a k bezhlučnému zneškodnění nepřítele příslušníky průzkumných, výsadkových, leteckých a jiných speciálních jednotek. Dá se samozřejmě použít například i k odstraňování závad na padáku, k přeříznutí padákové šňůry, při přípravě stravy, řezání dřeva, pilování kovů, ke šroubování a „v krajním případě“, jak zdůrazňuje instrukce MNO z r. 1977, k otvírání konzerv. Může být doplněn dalšími nástroji, tak jak je to v poslední době oblíbené u tak zvaných nožů na přežití, zpopularizovaných prvním dílem filmu Rambo.

Výcvik šermu bodákem. Ilustrace z příručky Manual of the Bayonet,kterou v roce 1861 vydal americký generál Keton.

Ale vraťme se k použití bodáku v boji. (Záměrně v této stati vynechávám otázku vlivu nasazeného bodáku na mířenou střelbu, či boj s jinými chladnými zbraněmi jako jsou šavle, tesáky a podobně.)

Ačkoliv zavedení opakovacích palných zbraní značně potlačilo třistaletou bojovou hodnotu bodáku, známe příklady bodákových útoků jak z první, tak z druhé světové války. Jeden z posledních bodákových útoků provedli údajně britští vojáci na Falklandech v roce 1982, ale pramenný doklad jsem o tom nenalezl. Proč jeden z posledních? Protože skotský týdeník Scotland on Sunday přinesl 16. května 2004 zprávu, že příslušníci skotského pluku Argyll and Sutherland Highlanders, kteří byli v blízkosti města Amara přepadeni šíitskou milicí, zaútočili na její střelecké a minometné pozice klasickým bodákovým útokem. V krvavé srážce zabili údajně 35 povstalců, sami utrpěli jen 3 lehká zranění.

(Nahoře): Kožená ochrana hrotu bodáku k zabránění zranění při cvičení. (Dole): Výcvik v šermu ostrým bodákem. Chránič bodáku vynalezl John G. Ernst z Yorku v Pensylvánii (USA) cca 1862.

Boj bodákem se vyučuje v některých armádách dodnes – například v USA, Británii, Číně, Rusku a zajisté i jinde – a jak je vidno, ne nadarmo.

Na hlaveň zbraně může být samozřejmě nasazen kromě bodáku i útočný nůž. V této souvislosti dlužno poznamenat, že v zásadě rozlišujeme boj s bodákem nasazeným na pušce od boje s bodákem samotným. Stejně to lze říct i o útočném noži. Další rozdíl v boji je dán tím, jestli je bodák určen skutečně jen k bodání, to znamená čepel je vybroušena do ostrého hrotu, anebo je s ním možno i sekat. (Útočný nůž je zbraň jak sečná, tak bodná.) Charakter bodáku tedy určuje nejenom způsob boje v případě nasazení zbraně na pušku, ale především v případě, kdy je bodák použit samostatně. Takový boj je ovšem součástí výcviku speciálních jednotek, u řadových vojáků lze stěží předpokládat tak silné nervy, aby se vrhli do boje pouze s bodlem v ruce. Dokonce i masové bodákové útoky často selhaly v okamžiku, kdy méně srdnatí vojáci raději spustili na nepřítele znovu palbu. (Bodákový útok byl pochopitelně zpravidla nařízen v okamžiku, kdy došla munice.)

Bodákový útok, americká občanská válka (12. 7. 1862). Autor Winslow Homer.

O podobné situaci jsme informováni v souvislosti se švédským králem Karlem XII. Přál si, aby si jeho pěchota osvojila metodu útoku s bodáky. Často o tom hovořil a armáda věděla, že je to jeho oblíbená myšlenka. Nakonec v průběhu jedné bitvy s Rusy se rozhodl svou myšlenku realizovat. Pronesl ke svému pěšímu pluku květnatý projev, sesedl z koně a osobně vedl pluk do útoku. Když byl třicet kroků od nepřítele, celý pluk vystřelil z pušek, navzdory královu výslovnému zákazu a osobní přítomnosti. Jinak si vojáci vedli dobře a nepřátelský odpor zlomili. Král byl ovšem tak rozhořčen, že prošel kolem vojáků, nasedl na koně a odjel, aniž by k nim pronesl jediné slovo.

Ilustrace z rakouského předpisu pro výcvik pěchoty z roku 1862.

Umění boje s chladnou zbraní vzniklo zajisté již v dobách, z nichž nemáme písemné záznamy. Důkazem toho jsou mnohé ikonografické památky, ale pro náš účel není nutné vracet se až do starobylého Sumeru. V době vzniku bodáku byl již šerm chladnou zbraní na vysoké úrovni. I když potyčky jízdních či pěších vojáků chladnou zbraní měly daleko k technickým finesám a složitým krokovým variacím civilních duelantů, i oni procházeli náročným výcvikem. Technika šermu vojenskými zbraněmi nepředpokládala složité výměny trvající několik minut, ale přesto byla metodika takového boje detailně propracovaná, byla součástí složitého drilu, jakým vojáci 17. a 18. století procházeli ve všech evropských armádách. Svou roli v boji hrála pochopitelně i taktická připravenost jedince. Mechanický dril byl dán nejenom relativní složitostí prvních palných zbraní, ale také mentální a morálně volní úrovní prostých vojínů. Je pochopitelné, že důraz se kladl na výcvik ve střelbě a v boji na masový účinek střelby. Význam chladných zbraní byl do určité míry potlačen (jiná byla pochopitelně situace u jezdectva). Na druhou stranu absence výcviku v mířené střelbě vedla k tomu, že v závěrečné části boje pěchoty přicházel ke slovu právě bodák, jak jsme si řekli už v souvislosti se Suvorovým nesmrtelným výrokem. Suvorov měl za to, že ztráty způsobené dělostřelbou a puškovou střelbou je možno zmenšit na minimum, překoná-li se rychle pásmo této palby a bude následovat mohutný bodákový úder. Nácvik boje zblízka a překonávání překážek zahrnul dokonce do pořadové a taktické přípravy.

Příslušníci 20. pěšího pluku Maine během bodákového útoku proti Jižanům. Americká občanská válka, rok 1863.

Metodika vedení boje chladnou zbraní se postupně začala dostávat i do vojenských manuálů. Nejstarším z nich je patrně proslulá Gheynova příručka pro výcvik s mušketou, arkebuzou a píkou (poprvé vydaná v Holandsku v roce 1607). Nicméně předobraz výcvikových manuálů můžeme vidět i v neméně slavném Talhofferově rukopise z 15. století, kde jsou názorné ilustrace nejen pěšího boje, ale i obrany pěšáka s dřevcovou zbraní proti jezdci s mečem, či obrany jezdce vyzbrojeného píkou proti jezdci s kuší. Systematické cvičební předpisy a příručky jsou potom běžnou součástí vojenské vědy 19. a samozřejmě 20 století.

Obrana pěšáka proti útočícímu jezdci. Konec 19. století.

Ve druhé polovině 19. století, v důsledku řady inovací ve výzbroji, se v západoevropských státech objevily teorie o zániku bodáku, podle nichž se zteč proti pěchotě střílející častými salvami stává nemožnou.

Avšak ještě v prusko-rakouské válce roku 1866 svádělo rakouské vojsko masové bodákové zteče (u Hradce Králové, Náchoda, Trutnova atd.). V boji představoval základní taktickou jednotku divizen, jehož čtyři půlsetniny se pohybovaly v sevřených řadách za sebou. Před divizionní kolonou se zpravidla rozvinul řetěz z vybraných střelců, který prováděl palebou přípravu do chvíle těsně před předpokládaným nárazem. Najdeme o tom doklad i v Zápiscích Ladislava Prokopa (jedná se o vzpomínky východočeského houslaře z Hlinska, který se dostal do ohně války 1866). Na jednom místě píše: Přijede jeneráladjutant s rozkazem, že máme hnát útokem Prusa. Bylo dáno znamení tamborům, aby společně tloukli Sturmmarsch. Tamboři začali tlouct vleže na od deště povolené bubny. … „Vzhůru! Dopředu!“ velí obršt. … Ženeme útokem na železniční trať, kterou měli Prusové obsazenu. Přicházíme v běhu k náspu. Byl vysoký as dvanáct střevíců. S křikem „Hurá!“ vrhnou se naše přední řady vzhůru na koleje. Byli jsme na jedné straně náspu a Prušák na druhé. Jak ale Prusové zočili naše bodáky, před očima se jim zablesklo, praštili do bot a utíkali ke svým druhům do lesa. A na jiném místě Prokop popisuje další zteč na bodák: Přicházíme k lesu, odkud po nás několikrát vystřelili. Strčím dýmku do brotsaku a již se s kříkem „Hurá!“ hrneme do lesa. Vrazíme na Prušáky, ti se dali na útěk. My s veselou myslí a s bojechtivostí běžíme jim v patách. Vojáci je odzadu píchali bodáky a tloukli je kolbami. Prušáci ostali stát, sedli, lehli, zbraň zahazujíce. Prosili nás o smilování.

Některé typy bodáků. Zleva doprava: belgický Mauser 1889, ruský tulejový bodák na pušku Mosin Nagant, britský bodák Pritchard Greener 1916 pro revolver Webley Mark VI, francouzský bodák na pušku Lebel 1886, americký bodák M1917 na pušku Enfield.

Další vynálezy, jež proměnily obraz boje začátkem 20. století, respektive v průběhu 1. světové války (zvýšení kadence palných zbraní a dělostřelectva, zavedení kulometů aj.) pronikavě změnily způsob vedení boje i války jako takové. Změny ve vedení boje, vznik zákopové války, vyžadovaly i změnu v bojové přípravě vojska. Zdolání zesílené a hluboké obrany nepřítele vyžadovaly speciální výcvik v překonávání překážek a zátarasů. Před první světovou válkou se tak vojáci začali cvičit v překonávání drátěných překážek, v házení granátů do zákopů a zasahování figur bodáky.

Německý pěšák (vlevo) s puškou Mauser (kol. 1911) a britský pěšák vyzbrojený dlouhou puškou Lee Enfield. Takto vystrojení a vyzbrojení šli vojáci do 1. světové války.

První příručky o šermu bodákem předpokládaly dvě situace: V prvním případě se střetnou dva protivníci, kteří již vystříleli náboje a nyní bojují chladnou zbraní. V druhém případě se voják s puškou a nasazeným bodákem brání proti útoku kavaleristy – byla to vlastně obdoba boje pikenýra proti jezdci na koni. Teprve s příchodem zákopové války nastala situace, kdy bodák sloužil k likvidaci pěchoty zaskočené v zákopech. V takovém stísněném prostoru nemohlo být o nějakém šermu pochopitelně ani řeči; zdá se, že ke slovu tu přišla spíše polní lopatka s naostřenými hranami, anebo různé improvizované úderné či sečné zbraně. Na tom nemění nic ani fakt, že některé zákopy byly dosti široké; taktika boje při obsazení zákopu prostě s nějakým šermem nepočítala. Zákop se čistil granáty a bodák sloužil k dobíjení přeživších obránců.

Američané útočí v Koreji na kótu 180 (rok 1951)

Na rozdíl od zachovaných vojenských příruček je jen málo dokladů o tom, zdali k boji na bodák skutečně docházelo. Nemám teď na mysli bodákové zteče, o těch je v memoárové literatuře dokladů dost, ale individuální střety muže proti muži, kdy by ke slovu přišly naučené šermířské finty. Naopak, na mnoho místech se lze dočíst, že vojáci se takových střetů, a to včetně bodákových ztečí, obávali a šli do nich spíše v důsledku nadrilované taktiky pod dohledem a na rozkaz svých nadřízených velitelů. Také údaje o zraněních z 1. světové války hovoří o poměrně vzácném výskytu ran způsobených bodákem ve srovnání se zraněními způsobenými jinými zbraněmi. Z britských pramenů se dozvídáme, že ze vzorku 200 000 válečných zranění připadá na vrub bodáků nějakých 600 zranění. Americký odhad hovoří o 0,024 % zranění způsobených bodákem.

Cvičný bodák, U.S. Model 1912 pro maketu pušky. Pružinová ocel potažená kůží. Celková délka 488 mm, čepel 411 mm. Očko na ústí hlavně má průměr 19 mm.

Výmluvným dokladem toho, co soudili vojáci o bodácích, je pasáž z pamětí francouzského důstojníka Charlese Parquina (týkající se roku 1806), který na jednom místě píše doslova toto:

Vzhledem k blízkosti vesnice Gera jsme si mohli obstarat zásoby, ovce a husy, čehož byla v Sasku hojnost. Tábořiště jsme rozbili na brambořišti a sehnuti vyorávali brambory, v čemž nám pomáhaly bodáky. Pluk právě vyzbrojili touto novou zbraní a popravdě se nám k ničemu jinému nehodila. Pak jsme je tam všichni odházeli. Na konci tažení nám je dali k náhradě, museli jsme zaplatit 4 franky 50 centimů za kus, protože jsme se těch nešikovných zbraní zbavili; byly nám k ničemu.

Cvičná puška pro šerm bodákem. Britský vzor 1913 Mk. X No. 1. Dřevěná pažba s kovovou hlavní a kováním. Celková délka 1610 mm. „Bodák“ 435 mm.

Morálka vojáka, odhodlaného k bodákové zteči, musela být jistě vysoká, pomineme-li fakt, že měl větší strach z následků neuposlechnutí než ze samotného útoku. Pokud útočníci nezakolísali, podlomil bodákový útok naopak morálku jejich nepřítele, pokud už samotný pohled na řítící se a řvoucí masu mužů s nasazenými bodly nepřiměl obránce k útěku. Francouzský plukovník Ardant du Picq jde dokonce tak daleko, že tvrdí: Žádný nepřítel na vás nebudete čekat, pokud jste pln odhodlání a nikdy, nikdy, nikdy na sebe nenarazí dvě odhodlání stejně zarputilá. Je dobře známo každému, všem národům, že Francouzi nikdy nenarazili na nikoho, kdo by odolal bodákové zteči.

Francouzští vojáci za první světové války při bodákovém útoku s puškami Lebel.

Věru sebevědomá slova, ale není sporu o tom, že bodákový útok musel působit opravdu hrůzostrašně. Naproti tomu šermování bodákem (a samozřejmě i pěchotní šavlí) v bitvě muselo být jevem značně řídkým. Už pro nedostatek prostoru, času a konečně i vzhledem ke střelbě, jíž nikdo určitě kvůli šermujícím pěšákům nepřerušil. V rozporu s představami teoretiků ovšem strojový způsob vedení válek boj zblízka neodstranil. V obou světových válkách docházelo po dobytí obranných postavení, ať už to byly zákopy, pevnosti či města, k boji muže proti muži. V první světové válce se víceméně spontánně rozvinula taktika boje úderných skupin, kterou po válce popsal Erwin Rommel ve své knize Pěchota útočí. Také během druhé světové války se v mnoha útvarech a jednotkách vytvářely speciální ztečné skupiny. Pod ochranou palby se vojáci útočné skupiny přibližovali k objektu, házeli do oken dveří granáty a pak vtrhli do budovy a ničili její posádku palbou, granáty, bodákem a pažbou. Bojovalo se i noži, lopatkami a v případě nezbytí holýma rukama.

Nácvik bodákového útoku rakouské pěchoty začátkem 1. světové války.

Před první světovou válku strávili vojáci všech válčících mocností mnoho hodin při nácviku boje s bodákem. Existovaly nejrůznější makety pušek s většinou teleskopickými či pružinovými bodáky, aby se při výcviku předešlo zbytečnému zranění. Pořádaly se také soutěže v šermu bodákem. Podle očitých svědectví byl prý zápal pro chladnou zbraň větší u Spojenců než u Němců. Jeden britský důstojník, který si vedl deník, zaznamenal, že nikdy během celé války neviděl nějakého německého vojáka s nasazeným bodákem; dokonce se odvážil tvrdit, že jediní vojáci, zabití bodákem, byli ti, kteří se vzdali! Z této nadsázky učinili smutný fakt japonští vojáci během druhé světové války, kteří na živých zajatcích dokonce prováděli výcvik v bodákovém boji.

Kandští vojáci vybíhají k bodákovému útoku, Somma za 1. světové války.

Již zmíněný plukovník Picq má ve své práci Analýzy bitvy řadu pozoruhodných postřehů, týkajících se boje na bodák. Lidé se více bojí lidí, než smrti, píše na jednom místě, a jinde poznamenává: Pokud útočící vojáci nezakolísají, ti, kteří očekávají útok se nebudou bránit. To jsou ty masakry dřívějších bitev. … Morální impuls obránců znamená vše. … Dokonce i Rusové podlehli pod dojmem morálního, nikoliv fyzického impulsu.

Nácvik šermu bodákem podle francouzské encyklopedie Larousse (1930).

Cvičební manuály vyžadovaly, aby voják při šermu bodákem stál – na rozdíl od šermu jinými chladnými zbraněmi – v levém gardu (v opačném by musel držet pažbu pušky levou rukou) a předpisovaly střeh s puškou v nízkém, střední nebo vysokém ponosu. Útok měl být veden především na hruď, krk či obličej nepřítele. Zásahy do nohou byly méně účinné. Body mohly být vedený přímo, z pozice pušky nad hlavou, zespodu, ze střehu, z výpadu, anebo prodlouženy napřažením pravé ruky vpřed, bez držení podpažbí levou rukou. Pokud byl ovšem takový útok vykryt, útočník se mohl rozžehnat se životem – na obranu už neměl dostatek času, sil ani rovnováhy. Účinná byla pochopitelně i rána pažbou pušky, ať do obličeje, či vedená shora jako údernou zbraní. Ke krytí útoků protivníka postačovaly kryty podobné šermířské kvartě a terce, ať již nízké, střední či vysoké. Seky na hlavu se odvracely puškou zvednutou oběma rukama do vodorovné polohy. Prvořadým úkolem při útoku bylo nejprve odrazit zbraně nepřítele, aby mohlo k zásahu vůbec dojít. Stejná metoda boje se uplatňovala i proti šavli či jiné chladné zbrani. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud obránce vykryl výpad bodákem šavlí v poloze primy a uchopil soupeřovu pušku levou rukou, jeho sek šavlí na protivníkovu hlavu soupeř už nedokázal odvrátit.

Americký výcvikový bodák z období 2. světové války (není to vzor). Hrot byl vyroben z gumy.

Zajímavou úvahu, jež potvrzuje tuto zkušenost, přinesl v květnu 1874 americký časopis Harper’s Weekly: „Otázka, zdali je lepší zbraní v rukou vojáka bodák nebo šavle zůstává stále nerozhodnuta, ačkoliv vojenští činitelé mají tendenci přiřknout prvenství šavli. Pro nevojenské osoby bude šavle patrně představovat ovladatelnější zbraň a v rukou zkušeného šermíře bude zpravidla přinejmenším vyrovnaným soupeřem těžšímu bodáku, ačkoliv bodák vzhledem ke své hmotnosti a délce představuje v rukou vycvičeného vojáka hrozivou zbraň.“ Připojená ilustrace ukazuje energický boj dvou protivníků, zběhlých v ovládání obou zbraní, před zástupem zaujatých diváků.

Šavle proti bodáku – turnaj před očima amerických diváků, jak o něm informoval 16. května 1874 americký magazín Harper’s Weekly.

Kromě bodů se pochopitelně nacvičovaly i seky. Seky bodákem nebyly určeny jen k vyražení protivníkovy zbraně. Byly namířeny proti hlavě, krku, rukám či hrudi, ale mohly být vedeny i odspodu vzhůru, tedy k rozpárání břicha. V boji o život se pochopitelně uplatňovaly i kopy, podrazy a jakákoliv technika, vedoucí k vítězství.

Nejstarší výcvikový řád pro rakouskou pěchotu, který mám k dispozici, je Exercitium gen. hraběte Wallischena z roku 1705. Řád popisuje nasazování a skrytí bodáku a správné postoje při bodání. Více napoví připojené ilustrace.

Výcvikový řád pro c. k. pěchotu arcivévody Karla 1806 (Abrichtungs-Reglement für die k. k. Infanterie, Wien 1806) nabádá: Každý válečník má mít stále před očima pravdu a držet se přesvědčení, že nemáme vyčkávat na útok, ale musíme mu sami jít čile vstříc, a že vlastní útok bude nejjistější a utrpíme nejmenší ztráty, když jednotky půjdou nepříteli s rozhodností vstříc, nebo když při přiblížení nepřítele po několika salvách s celou frontou samy s nadšením a bajonety zaútočí na jeho frontu.

Propagační plakát z 2. světová války. Indický poručík britského pluku vede bodákový útok proti Japoncům.

Výcvikový řád pro c. k. pěchotu z roku 1807 (Exercir-Reglement für die k. k. Infanterie, Wien 1807) se o šermu výslovně nezmiňuje, jednotlivé odstavce se týkají nasazování bodáku na pušku a jeho skrytí, anebo obrany v karé či proti jednotlivým jezdcům v poli: …tirailleur najde leckteré slabiny, a může koně bodnout bajonetem do boku. Nanejvýš nejisté výstřely z pistole během jízdy si nezaslouží téměř žádnou pozornost. Při jednotlivém boji proti kavalerii nesmí tirailleur v žádném případě držet bajonet proti hrudi běžícího koně, protože kůň by při své tělesné stavbě nemusel vnímat nebezpečí bajonetu a sice by na hrot naběhl, ale současně by svého protivníka shodil na zem a vyřadil ho z potyčky. Když ale tirailleur zaútočí buď na jednotlivého jezdce samotného a dá koni úder do nosu, nebo získá levou stranu jezdce, a koni vrazí bajonet do těla, buď se kůň splaší a uteče, nebo je jezdec ztracen. Všeobecně se musí tirailleur snažit bajonetem poškodit spíše koně než jezdce, svůj výstřel si ale musí šetřit pro případ nutnosti a do okamžiku nejjistějšího účinku. Jiná instrukce požaduje: Jestliže by se nepřítel měl ještě odvážit, po tomto tak násilně obdrženém otřesu, z čehož obzvláště dvě poslední salvy musí dopadnout nejvíce vražedně, podniknout boj zblízka, jsou bajonety prvního šiku určeny pro koně, bajonety druhého šik pro jezdce, muži třetího šik jsou ale drženi k tomu, aby své kulky zamířili v boji neujdatnějším nepřátelům na hruď nebo na čelo.

Další reglementy pocházejí z let 1851 a 1862.

Příslušníci britského pluku R.A.F. při cvičném šermu bodákem puškou MK X No. 1, cca 1950.

Ve výcvikovém řádu pro řadovou a hraničářskou pěchotu z roku 1851 se píše o útoku na bodáky toto (§ 40): Má-li být nepřítel vyhnán ze svého postavení rychlým, rozhodným útokem, vede se proti němu oddíl s nasazenými bodáky.

Za účelem výcviku útoku na bajonety nechá velitel čety nejprve nasadit bajonet, pak, pokud je k disposici bubeník, dá bubnovat zteč, a nato zavelí k frontálnímu pochodu.

Autor příručky Cold Steel radí: Pokud útok nebyl veden přesně a soupeř jej vykryl (vlevo), odražte odsmykem soupeřovu zbraň a sekněte zbraní tak, abyste bodákem zasáhli jeho krk anebo tvář (vpravo).

Dopředu se jde v obvyklém pochodovém taktu, přičemž bubeník neustále bubnuje ke zteči. Teprve když se četa přiblíží k předpokládanému postavení nepřítele, vydá se povel „marš – marš!“. … Nanejvýš šedesát kroků od předpokládaného postavení nepřítele se konečně velí: na  bodák“(fällt das bajonet). Bubeník nyní bubnuje dvakrát „na zteč“ (Sturmstreich), pušky se uchopí do pozice „na bodák“, a mužstvo vyráží rychle vpřed. Reglement také stanoví postup při vytváření sevřeného šiku na obranu proti nepříteli.

Výcvikový řád z roku 1862 má řadu odstavců popisujících použití pušky jako bodné zbraně (tedy s nasazeným bodákem) a pokyny cvičitele k šermu bodákem (či cvičnou tyčí). V podstatě se jedná o stručnou, leč názornou příručku šermu bodákem (§ 12).

Prototyp teleskopického bodáku pro nácvik šermu na pušku vzor 1924 a německou trofejní pušku K98k. (vlevo) Vyvinut v roce 1952 firmou Konstrukta n. p. Praha. Tentýž bodák nasazený na pušce (vpravo).

Patrně první česky psaná zmínka o šermu bodákem (vycházející určitě z c. a k. vojenských předpisů) je v Názorném atlasu k [Riegerově] slovníku naučenému, vydanému v Praze r. 1868. Jsou zde popsány „postoje a postupy, body a kryty“ a je konstatováno, že šermování bodákem „neliší se podstatně od … šermování končířem“. V závěru kapitoly autoři konstatují, že „co do odbodů, záludů atd. platí totéž, co u šermování končířem bylo pověděno, jenže ovšem pro větší váhu zbraně zvláště záludy u skrovnější míře jsou provedlivé“. Zde se opět setkáváme s naivní představou teoretiků, že vojáci budou na bitevním poli provozovat sofistikovaný šerm jako někde v tělocvičně.

Plaketa „Šerm bodákem – branný sport“, 3. cena v šermu bodákem okresu Rokycany (nedatováno, 50. léta 20. století).

Nejstarším „bodákovým“ služebním předpisem československé branné moci je příručka Šerm bodákem vydaná v roce 1923. V úvodu se píše:

Bodák je velmi důležitou a nejobvyklejší zbraní v rozhodném boji muže proti muži. Po boji střeleckém ukončuje útok boj bodákem. Do rozhodného boje se dostanou i části, které se toho nejméně nadály. Je proto nutno, aby všichni vojáci bez rozdílu zbraní dovedli bodáku používati. V šermu bodákem se uplatní všecky mužné ctnosti, krášlící pravého vojáka: neohroženost, sebeovládání, klid a rozvaha, hbitost i rychlost, okamžité rozhodnutí, krátce pohotovost.

Stránka ze sbírky cvičení Šerm bodákem pro vystoupení na I. celostátní spartakiádě v roce 1955. (Cvičení sestavil Stanislav Skalický, hudbu složil Svatopluk Havelka.)

Stejně jako v jiných předpisech i zde se ještě odrážel vliv rakouských metod výcviku, jenž měl své výmluvné zastánce. Výcvik byl rozdělen do čtyř skupin cviků. První skupina pomocí cviků s puškou měla za cíl posílit celé tělo a hlavně paže. V druhé se učilo útočným i obranným postojům a pohybům, ve třetí praktickému využití těchto pohybů a ve čtvrté se nacvičoval boj ve dvojicích i „hloučcích“. Ve volném šermu se používalo holí opatřených hlavicí, výcvik se ovšem prováděl se skutečnými puškami s nasazeným bodákem, takže panovaly obavy ze zranění a v důsledku toho se cvičilo převážně na místě. Metodika byla do značné míry shodná se systémem výuky šavlí či kordem.

„Bojové pole“ podle pravidel šermu bodákem z roku 1957. Šrafovaně je vyznačena platná zásahová plocha. Všimněte si rukavic s chrániči předloktí na obou rukou.

Rukověť pro poddůstojníky čs. armády z roku 1935 má na rozdíl od rakouských výcvikových řádů obsáhlou kapitolu o boji bodákem. Obsáhle se zabývá přípravou výuky, popisuje postoje a pohyby, příslušné povely, kryty a dále popisuje praktický výcvik nácvik útoků (bodání do kroužků a hlavic na holích, nabodávání a odrážení míče, bodání do hadrových či hliněných terčů, do zavěšených terčů a obsahuje i výuku bodání i v běhu přes překážky „jimiž se nepřítel chrání“. Další výcvik měl naučit odrazy a body, potyk s pojízdným panákem, obranné kryty a odbody, potyk dvojic a hloučků, odzbrojování protivníka. Na závěr následovaly pokyny pro skutečný boj, kde se píše, že „dobře vycvičený voják si vždycky poradí. Je třeba jen, aby měl bystrý postřeh a aby byl rozhodný. Tu rozhoduje osobní statečnost.“ Stať končí optimistickým konstatováním: „Zbývají-li k obraně holé ruce, je i toho dost.“ Inu, těžko na cvičišti, lehko v boji… Nicméně Rukověť je nejobsáhlejším manuálem šermu bodákem v českém jazyce, jaký byl až dosud vydán. Na rozdíl od lineárního šermu, tak jak se až na výjimky uplatňoval již od renesance, při nácviku boje s bodákem se vždy kladl důraz na úhyby tělem a využití prostoru. Tak například v roce 1952 to zdůrazňuje americká učebnice technik boje zblízka těmito slovy:

Pozice, v níž držíte zbraň, určí směr protivníkova nápřahu; vy víte, kam bude směřovat; jakmile se dostane na dosah, jedním hbitým pohybem těla připravíte protivníka o očekávaný terč. Na jeho místě narazí na vaši čepel, namířenou přímo na jeho hrdlo – zatímco jeho zbraň bude sekat do vzduchu.

Zní to samozřejmě, ale úhyby tělem a využívání prostoru nebyly v šermu zdaleka tak běžné, jak by se dalo očekávat.

Obálka Pravidel z roku 1957.

Další český předpis šermu bodákem vyšel v roce 1940; tentokrát byl určen pro vládní vojsko. Metodika se od předchozího předpisu prakticky nelišila, přibyl však nácvik běhu přes překážky, bodání do terčů, odzbrojování protivníka a potyk s pojízdným panákem vyzbrojeným holí. Předpis kupodivu nebyl ilustrován. Nacvičovalo se s maketou pušky s pérovým bodákem.

Předpisové parametry pušky pro šerm bodákem (podle pravidel z r. 1957).

V československé armádě se praktikoval výcvik šermu bodákem ještě v šedesátých letech. Taktickou přípravu vojáka jako jednotlivce vyžadoval kromě jiných i předpis Pěch-III-6 (z padesátých let), který řešil otázky boje z blízka, zabíjení v léčkách, likvidaci jednotlivých protivníků a právě šerm bodákem. Důraz na výcvik boje bodákem vedl v padesátých letech k tomu, že šerm bodákem byl v Československu v roce 1952 zaveden po sovětském vzoru jako sportovní disciplina, a to nejen v armádě, ale i do civilních oddílů šermu. Tehdejší Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport zavedl cvičitelské kursy tohoto sportu jak pro trenéry, tak pro rozhodčí. Neustále se zdůrazňoval význam tohoto sportovní odvětví pro lidovou brannost. Rok na to byl šerm bodákem zařazen do náplně výcviku a činnosti ve Svazarmu. Svazarm také uspořádal cvičitelský kurs pro instruktory šermu. Od tohoto roky byl bodák zařazen jako čtvrtá zbraň ke klasickým sportovním zbraním (kordu, fleretu a šavli).

Stránka z příručky Šerm bodákem, vydané v roce 1958 (Autoři Karel Zúbe a St. Skalický).

Šerm bodákem byla povinná disciplina, mezi šermíři z toho důvodu nepříliš oblíbená. Nebylo divu. Těžká maketa pušky s teleskopickým bodlem způsobovala citelná zranění a ruce unavené na turnajích namáhavým šermem neměly dost citu pro následná utkání v šermu ostatními jemnějšími zbraněmi. Trénink šermu bodákem sestával z celkové tělesné přípravy, konkrétního technického výcviku a v duchu doby z teoretického zaměstnání. Náplní tohoto politického školení tvořila například témata tělovýchovné hnutí v ČSR a SSSR, historie vývoje sportů z hlediska historického materialismu, základy hygieny, techniky a pravidla šermu bodákem a jiné.

Čínský propagační plakát z roku 1965.

Technika šermu vycházela z praktik vojenského nácviku a od praktik 19. století se příliš nelišila. Kroky se cvičily stejně jako u jiných sportovních zbraní, pochopitelně v opačném gardu. Také výstroj byla shodná, lišila se jenom v tom, že šermíři nosili mohutnější rukavice chránící celé předloktí, a to na obou rukou. Výcvik se zbraní probíhal zpočátku s holí s gumovou hlavicí. Platnou zásahovou plochou bylo prakticky celé tělo včetně hlavy (chráněné pochopitelně šermířskou maskou), s výjimkou předloktí a nohou od kolen dolů. Při základním výcviku se používaly jak terče, tak figuríny a dokonce i tělocvičné nářadí jako koza a kůň. Po zvládnutí základního výcviku beze zbraně a s holí následoval výcvik šermu s puškou. Cvičily se horní, střední a dolní body, kryty a odrazy. Rány pažbou byly z důvodu bezpečnosti zakázány. Zbraní byla dřevěná maketa pušky s kovovou hlavní, do níž se při zásahu zasunoval teleskopický bodák. Předepsaná délka pušky byl 136 cm, váha nejméně 2,5 kg (armádní pušky byly o 2 kg těžší), délka bodáku 35,5 cm.

Vyvrcholením bodákového sportu byla I. celostátní spartakiáda v roce 1955. Byla zpracována skladba pro šerm bodákem pro cvičence Svazarmu. Hlavní cíl byl propagandistický, účelem bylo získat co největší počet zájemců z řad mládeže. Nácviku se účastnilo celkem 12 000 cvičenců, 5000 z nich potom vystoupilo na spartakiádě. Po jejím skončení byla výstroj a výstroj předána do šermířských oddílů a levně rozprodávána. Ještě dlouhá léta bylo možné v Kotcích (pražský bleší trh) koupit koženou šermířskou masku za 5 korun československých.

Polský cvičný bodák na polskou verzi samopalu Kalašnikov vz. 1985 v porovnání s normálním polským bodákem vz. 1959-6h4.

V šedesátých letech zrušil Svazarm sportovní oddíly a materiál rozprodal šermířům. Tím také v Československu zanikl šerm bodákem jako sportovní disciplina. Praktikuje se ovšem nadále například v ruské armádě a pod názvem džúkendó v japonské armádě, ale existuje i civilní verze. Podle fotografií na internetu provozuje tuto disciplinu i v současnosti nejméně jeden český sportovní oddíl.

Armádní nácvik šermu bodákem s útočnou puškou.

Některé ukázky sportovního šermu bodákem či armádního výcviku se dají nalézt na internetu, například na těchto adresách:

http://www.youtube.com/watch?v=285gNUy1HIE

http://www.youtube.com/watch?v=h5dl3FEWrTg

http://www.youtube.com/watch?v=MqBDbCR2gww

http://www.youtube.com/watch?v=_eI2Ef7sH8c

http://www.youtube.com/watch?v=BDeyGrUV-CI

http://www.youtube.com/watch?v=RryKt7NdREg

…a jedna legrácka s nezapomenutelným Normanem Wisdomem na závěr:

http://www.youtube.com/watch?v=B0Mp4HC09S0

Literatura (řazeno podle roku původního vydání):

Talhoffers Fechtbuch aus Jahre 1467, Prag 1887 Gheyn, Jacob de: Wapenhandelinghe van Roers Musquetten Ende Spiessen, 1607 Exercitium. Des Löblichen gen. Graf Wallischen Regiments zu Fuss. Wien 1705 Abrichtungs-Reglement für die k. k. Infanterie, Wien 1806 Parquin, Charles: Napoleonův kavalerista, Praha 2007 Abrichtung-Reglement für die k.k. Linien- und Grenzinfanterie. Wien 1851 Angelo, Henry: Bayonet Exercise, Londýn 1860 Abrichtung-Reglement für die k.k. Fuss-Truppen, Wien 1862 Rieger F. L., Zelený V.: Názorný atlas k slovníku naučenému, 3. část: Válečnictví polné a vojenství, V Praze 1868 Du Picq, Ardant: Etudes sur les combat: Combat antique et moderne, 1880 Šerm bodákem, Praha 1923 Rukověť pro poddůstojníky, v Praze 1935 Rommel, Erwin: Infanterie greift an, 1937 Šerm bodákem, Praha 1940 Styers, John: Cold Steel, 1952 Skalický: Šerm bodákem (I. spartakiáda), Praha 1955 Pravidla šermu bodákem, Svaz pro spolupráci s armádou, Praha 1957 Zúbe, Skalický: Šerm bodákem, Praha 1958 Prokop, Ladislav: Zápisky, Hradec Králové 1981 Bělina Pavel, Fučík Josef. Válka 1866, Praha 1985 Schöön, Björn: Bajonetter, 1986

Za pomoc s vyhledáváním dobových reglementů děkuji Ing. Josefu Fučíkovi, Leoně Lange, Janu Šmídovi a Dr. Vladimíru Cinkemu.

Několik fotek ze současnosti:

Autor (vlevo) předvádí šerm bodákem během rekonstrukce bitvy u Marenga (Itálie, 2000).

Josef Šolc a Leonid Křížek při dalším exhibičním šermu bodákem (srpen 2007).

Exhibiční šerm bodákem během oslav 105. výročí založení šermířského klubu Riegel, červen 2007 (autor vpravo).