logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Jaderné zbraně: 3. a 4. generace

Článek Lukáše Visingra byl převzat s laskavým svolením redakce z časopisu Armádní technický magazín 6/2005 a obsahuje nejkompaktnější přehled vývoje jaderných zbraní v poslední době u nás dosažitelný. Autor původního článku uvádí následující použité zdroje: High Energy Weapons Archive, Zbraně 20. století, Brian Beckett: Weapons of Tomorrow, RNDr. Dittmar Chmelař: Červená rtuť – mýtus nebo skutečnost?, Federation of American Scientists, GlobalSecurity.org, WWW stránky ozbrojených sil.

Po realizaci jaderné a termojaderní zbraně vstoupily do výzbroje postupně zbraně 3. generace, z nichž nejznámější je tzv. neutronová puma. Na obzoru je čtvrtá generace zbraní, v níž bude termonukleární reakce spuštěna konvenčními prostředky.

Jaderný výbuch se projevuje především intenzivním elektromagnetickým a částicovým zářením, tlakovou a tepelnou vlnou a radioaktivním zamořením okolí. Nukleární zbraně 3. generace technicky vycházejí ze zbraní termonukleárních (2. generace), jsou však upraveny tak, že některý z jmenovaných efektů je u nich zesílen či potlačen. Proto se označují také jako „zbraně s modifikovaným účinkem“. Dělí se tedy zbraně se zesíleným zářením, zbraně se zesíleným zamořením a zbraně s potlačenou radioaktivitou. 

Neutronová bomba.  Bezpochyby nejznámější je první typ, známý také jako ER (Enhanced Radiation) nebo „neutronová bomba“. Jde o dvoufázovou termonukleární zbraň, která obsahuje co nejslabší štěpnou „spoušť“ (první fáze), zatímco na slučování vodíku v hélium (druhá fáze) připadá až 90 % energie výbuchu. Neutronová puma využívá neutrony s vysokou energií, které vznikají při tomto slučování a vysokou rychlostí se šíří do okolí. Mají značně velkou pronikavost a procházejí i kovovými materiály, které jinak dobře pohlcují nebezpečné elektromagnetické záření (zejména paprsky gama).

Hlavní ovšem je, že rychlé neutrony mají téměř okamžitý smrtící účinek na živou sílu, protože ve srovnání s jinými typy radioaktivního záření nesou mnohem větší energii. Dávka záření 600 radů se považuje za normálně smrtelnou (tj. usmrtí nejméně polovinu zasažených osob), ovšem příznaky nemoci z ozáření se projeví až za několik hodin. Neutronové bomby jsou však schopné způsobit ozáření až 8000 radů, což znamená vyřazení z boje v několika sekundách a smrt do několika minut. Uvádí se, že štěpná nukleární hlavice o síle 1 kilotuny vyřadí osádku tanku T 72 na vzdálenost 360 m od místa exploze, ale stejně silná neutronová puma to dokáže ještě na 690 m. Neutrony jsou ovšem dosti rychle zpomaleny vzduchem a už 500 metrů od místa výbuchu mají jen desetinu původní energie. Nejúčinnější ochranou proti neutronům jsou paradoxně jednoduché kryty z betonu nebo zeminy. Stojí za zmínku, že na hranicích bývalého Československa s tehdejším Západním Německem bylo vybudováno kolem 5000 takových lehkých polních opevnění.

Sovětská propaganda vždy tvrdila, že neutronová puma je zbraní agresivní války, neboť zničí živou sílu a zanechá relativně nepoškozené budovy a techniku. To je samozřejmě velice přehnané, protože v každém případě jde o nukleární zbraň se všemi příslušnými ničivými účinky. NATO ani nikdy nemělo v úmyslu použít ER hlavice tímto způsobem. Taktickým účelem byl boj proti převaze útočících sovětských tanků, strategické použití neutronových zbraní spočívalo v protiraketové obraně.

KOBALT PRO ZAMOŘENÍ TERÉNU. Boj proti obrněným jednotkám vyplýval z již uvedené pronikavosti neutronů kovovými pancíři. Neutronové hlavice v protiraketových střelách byly určeny k tomu, aby svým zářením poškodily nukleární náplně přilétajících balistických raket. Velkou výhodou byla skutečnost, že k výbuchům by docházelo ve vyšších vrstvách atmosféry nebo až ve vesmíru. Ve vakuu pochopitelně nemůže vzniknout tlaková vlna, takže veškerá energie exploze by se přeměnila v záření, které by navíc nebylo tlumeno okolním prostředím.

USA vyvinuly neutronové hlavice pro několik typů zbraní. Jako vůbec první dostala ER hlavici antiraketa Sprint, po ní taktická střela MGM 52 Lance a následovaly neutronové dělostřelecké granáty XM753 (203 mm) a XM785 (155 mm). Uvažovalo se také o ER hlavici pro námořní protiletadlovou střelu Standard SM 2. Pouze USA oficiálně přiznaly vlastnictví neutronových hlavic (nyní už by měly být všechny zlikvidovány), ale předpokládá se, že byly vyvinuty také v Rusku, Číně, Francii a Izraeli.

Druhou skupinou zbraní s modifikovaným účinkem jsou hlavice se zesíleným zamořením (v anglické terminologii „Salted Bombs“), které rovněž využívají energii rychlých neutronů. Obaly těchto zbraní jsou zhotovené z kovů, jež se působením neutronů mění v radioaktivní izotopy a pak ve formě radioaktivního prachu zamořují terén. Vzhledem k různým poločasům rozpadu jednotlivých izotopů si lze vybrat, jak dlouho má být okolí zamořené.

Pokud je obal pumy z kobaltu 59 (odtud „kobaltová puma“), bude oblast neobyvatelná po několik let (poločas rozpadu kobaltu 60 je 5,26 roku). Pro střednědobé zamoření (řádově měsíce) je vhodný zinek 64 a tantal 181, pro zamoření trvající několik dní se hodí zlato 197 (!) a pro nejkratší doby sodík; vzniklý izotop sodík 24 má totiž poločas rozpadu jen 15 hodin. Většina vlastníků nukleárních zbraní patrně vyrobila tyto obaly pro běžné nukleární hlavice, ale není známo, že by někdo došlo ke skutečnému testu takové zbraně.

„ČISTÁ BOMBA“ V KUFŘÍKU. Třetí typ nukleárních zbraní 3. generace představují zbraně s potlačeným radioaktivním zamořením. Někdy se označují jako „čisté“ pumy, i když takový termín je poněkud sporný; dal by se totiž aplikovat na většinu termonukleárních zbraní, které vždy produkují podstatně menší zamoření než zbraně štěpné. Dokonce i neutronové pumy lze řadit mezi „čisté“ zbraně, protože jimi vyvolané zamoření je skutečně jen malé.

Hlavice s potlačenou radioaktivitou vlastně vycházejí ze stejné úvahy jako zbraně se zesíleným zamořením, ale při jejich konstrukci se postupuje přesně opačně. Jejich obaly jsou vyrobeny z kovů, které pohlcují rychlé neutrony, ale přitom se samy nestávají radioaktivními. Typickým příkladem je bór, který dokonce v určitém množství obsahují kompozitové pancíře některých tanků, právě jako ochranu před rychlými neutrony z ER hlavic.

„Čistá“ puma se shoduje s neutronovou tím, že první fáze (štěpná) je co nejslabší, aby se omezilo její radioaktivní působení. Výsledkem všech těchto úprav je značné snížení zamoření okolí exploze sekundární radiací a radioaktivním spadem. Uvádí se, že USA mají k dispozici hlavice, jejichž místo výbuchu přestává být životu nebezpečné už za několik desítek hodin. Je ovšem otázkou, co se má na mysli pod pojmem „životu nebezpečné“; jako reálnější hodnoty se zdají být spíše dny nebo týdny. „Čisté“ hlavice jsou vhodné pro dělostřelecké granáty a tzv. kufříkové bomby, tj. přenosné nukleární zbraně pro demoliční účely.

Dalším možným použitím „čistých“ pum je ničení podzemních bunkrů. Puma urychlená raketovým motorem by explodovala v hloubce několika desítek metrů, což by blízké objekty zničilo efektem rovnajícím se zemětřesení, ale radiace by nepronikla na povrch (více o této zbrani najdete v ATM 9/2003). Nyní se studuje možnost instalovat „čisté“ nukleární hlavice na protiraketové střely, které by tak mohly účinně likvidovat chemické či biologické náplně balistických raket. Už delší dobu se také uvažuje o použití „čistých“ hlavic pro civilní účely, například pro rozsáhlejší zemní práce.

JAK SPUSTIT VODÍKOVOU FÚZI? Všechny nukleární zbraně 3. generace však mají jednu společnou nevýhodu. Obsahují malou štěpnou bombu jako „spoušť“ pro zahájení termonukleární reakce. Štěpné zařízení je rozměrné, těžké, složité, křehké a (na což se často zapomíná) velice drahé; cena plutonia 239 se pohybuje ve stovkách dolarů za gram. Není tedy divu, že již dlouho se vědci snaží nalézt způsob, jak zažehnout slučování vodíku v hélium bez použití štěpné bomby. Takové zbraně představují 4. generaci nukleárních zbraní; anglická terminologie je nazývá Pure Fusion Weapons nebo Fission Free Fusion Weapons. Z fyzikálního hlediska jde o to, že látce určené pro slučování (deuterium, popř. i tritium) se musí dodat velké množství energie, aby byla překonána tzv. potenciálová bariéra a aby se atomy vodíku začaly spojovat v atomy hélia. Nukleární štěpná „spoušť“ se zpočátku zdála vhodná, ale uvedené nevýhody přiměly vědce hledat i jiné způsoby. Je ovšem třeba říci, že všechny dále popsané metody jsou dosud teoretické nebo fungují jen v laboratořích. Žádná nukleární zbraň 4. generace zatím nebyla vyrobena.

Nejdříve se začala zkoumat „spoušť“, která by stlačila fúzní náplň tlakovými vlnami z přesně koordinovaných výbuchů konvenčních trhavin (podobně jako ve štěpné implozní hlavici). Zatím je to v praxi téměř neuskutečnitelné, protože tlakové vlny nelze dostatečně přesně kontrolovat a sebemenší odchylka způsobí selhání celého systému.

V 80. letech se objevil návrh neutronové bomby se soustřednými vrstvami trhaviny, těžkých kovů a deuteria a tritia. Rázovou vlnu vyvolanou explozí měly kovové vrstvy zformovat tak, že by bylo dosaženo až 10 000násobného stlačení fúzní náplně, což mělo stačit na výbuch o síle 1 kilotuny. Simulace prokázaly, že tento design je funkční, ale jeho reálná účinnost by byla daleko nižší; navíc vyžaduje drahé materiály (tritium, iridium, berylium), takže jeho cenová výhodnost je diskutabilní.

ZÁHADNÁ ČERVENÁ RTUŤ. Další možnou konvenční „spouští“ by mohla být soustava kumulativních náloží, které by byly namířeny na fúzní jádro. Výbušné paprsky (které normálně slouží k probíjení pancíře) by dodaly tlak a teplotu potřebnou pro zahájení termonukleární reakce. Analogickým způsobem by bylo možné využít lasery nebo urychlovače částic (např. elektronů nebo iontů). Americká laboratoř Lawrence Livermorea experimentuje s „laserovou fúzí“ za účelem výroby energie, ale teoreticky by bylo možné vyrobit na tomto principu i zbraň.

Žádné větší pojednání o nukleárních zbraních 4. generace se nemůže obejít bez zmínky o červené rtuti. Poprvé se o této substanci začalo veřejně hovořit po rozpadu Sovětského svazu a byl o ni mimořádný zájem i v zahraničí. Hrála hlavni roli i ve známém incidentu na letišti Ostrava–Mošnov (28. srpna 1991), kdy policejní jednotka URNA zasáhla proti údajným pašerákům červené rtuti. Dodnes však není jasné, zda jde o reálnou sloučeninu, o nějaké překroucení faktů nebo o úplný výmysl.

Podle ruských vědců je červená rtuť složitý polymer obsahující izotopy rtuti a antimonu, který se vyrábí chemickou syntézou a následným ozařováním v jaderném reaktoru. Poprvé byla vyrobena v Centru jaderných výzkumů v Dubném a dnes jsou závody na Sibiři schopné produkovat až 60 kg ročně. Klíčovou a unikátní vlastností červené rtuti má být schopnost se energeticky „nabíjet“, např. pomocí rentgenového záření. Energie tohoto záření se postupně akumuluje v elektronovém obalu atomů rtuti (elektrony se přesouvají na vyšší energetické hladiny), ale uvolnit se může naráz, v jediném okamžiku. Množství této energie by mělo být dostačující k tomu, aby bylo možné využít červenou rtuť jako mimořádně precizní rozbušku pro štěpné i fúzní nukleární zbraně. Ve štěpné hlavici by zařídila současnou iniciaci celé zásoby uranu nebo plutonia, zatímco v termonukleární zbrani by dokázala spustit vodíkovou fúzi.

TVŮRCE NEUTRONOVÉ BOMBY VARUJE. K problematice červené rtuti se vyjadřovalo mnoho špičkových nukleárních vědců, ale nebyli schopni shodnout se na jednoznačném závěru. Mezi odpůrce patřil např. Ted Taylor (1925–2004), který v 50. letech navrhoval nukleární zbraně v Los Alamos a poté se zabýval hrozbou jaderného terorismu. Podle Taylora jsou udávané schopnosti červené rtuti nereálné, protože „nabité“ elektrony by měly tendenci se okamžitě vracet na své původní energetické hladiny, takže „nabitá“ červená rtuť by se nemohla dlouhodobě udržet ve stabilním stavu. Připustil ovšem, že spuštění termonukleární reakce pomocí nějaké „energetické“ chemické sloučeniny je fyzikálně možné a výzkum v této oblasti má rozhodně daleko větší význam než další bádání nad štěpením jádra.

Bývalý ředitel Stockholmského mezinárodního mírového výzkumného institutu (SIPRI) Frank Barnaby získal po rozhovorech s pěti zasvěcenými ruskými vědci dojem, že existence této látky je „pravděpodobná“. Rozhodným zastáncem existence červené rtuti je Sam Cohen, považovaný za vynálezce neutronové bomby. Cohen tvrdí, že po rozpadu Sovětského svazu se červená rtuť dostala na černý trh se zbraněmi, a také varoval, že pomocí ní by bylo možné vyrobit neutronovou pumu o velikosti baseballového míčku, jejíž výbuch by usmrtil vše živé v okruhu nejméně 600 metrů.

Jen v jedné věci se jaderní vědci shodli. Pokud červená rtuť opravdu může fungovat jako „spoušť“ pro termonukleární reakci, znamená ohromné bezpečnostní riziko pro celý svět. Byl by to zásadní zvrat v problematice ochrany proti jaderným zbraním, protože teroristé by mohli vyrábět malé, jednoduché, levné a téměř nezjistitelné hlavice. Experti proto doporučili, aby byla červená rtuť pro jistotu zařazena na seznam „jaderných materiálů“ (jako obohacený uran, plutonium či tritium), aby obchod s ní mohl být kontrolován. BI CONICAL MINI NUKE. V konstrukci nukleárních zbraní se obecně uplatňují dva geometrické tvary, koule a válec. O to větší zájem vzbudil progresivní návrh miniaturní termonukleární bomby skládající se ze dvou propojených kuželů, který byl poprvé zveřejněn v roce 1968. Údajně by měl umožnit pětinásobné až sedminásobné stlačení hmoty plutonia, což by znamenalo podstatné snížení kritického množství a v důsledku toho i zmenšení celé zbraně (plutoniové štěpné jádro by mohlo mít průměr jen 2,68 až 3,38 cm). Provedené výpočty však ukázaly, že takové hodnoty stlačení jsou prakticky nedosažitelné. Principiálně je tento design funkční, ale jeho rozměry a výkony by se ve skutečnosti příliš nelišily od kulového či válcového uspořádání.

ŠPINAVÁ BOMBA. Nukleární zbraně se zesíleným radioaktivním zamořením se ve starší české literatuře označují i jako „špinavé bomby“. Dnes se však pod tímto pojmem rozumí zcela jiná zbraň, o níž se v souvislosti s hrozbou terorismu často zmiňují média. „Špinavá bomba“ (anglicky „Dirty Bomb“) není nukleární zbraň v pravém slova smyslu, protože její fungování není založeno na energii vznikající při nukleární reakci. Vhodněji by se dala popsat jako radiační, radioaktivní nebo radiologická bomba. To ovšem zdaleka není důvod k zlehčování hrozby, kterou tato zbraň nepochybně představuje.

V podstatě jde o jednoduchou schránku obsahující radioaktivní prach (např. kobalt nebo cesium), konvenční výbušninu a spouštěcí systém. Exploze způsobí rozmetání prachu, který zamoří okolí a vyvolá prakticky stejný účinek jako spad při nukleárním výbuchu. Hrozí tedy nemoc z ozáření, zvýšený výskyt rakoviny a genetické poruchy. Mohlo by dojít k takovému zamoření, že zasažená oblast by byla po určitou dobu neobyvatelná. Hrozba takové zbraně spočívá zejména v její jednoduchosti a dostupnosti potřebných surovin. V roce 2002 byla v USA rozbita buňka al Kajdy, jež pravděpodobně připravovala odpálení „špinavé bomby“ v některém z amerických velkoměst.

CO K TOMU DODAT. Koncem studené války se dosti věnovala odborná mediální pozornost problematice použití transuranů, to je uměle připravených prvků prostřednictvím jaderné reakce, o větším atomovém čísle než je atomové číslu uranu – 92. Uvádí se v současné době 24 těchto prvků, na příklad: Neptunium, chemická značka Np, Plutonium, chemická značka Pu, Americium, chemická značka Am, Curium, chemická značka Cm, Kalifornium, chemická značka Cf, Fermium, chemická značka Fm a další. Tyto transurany jsou využívány v medicíně, měřicí technice, defektoskopii a k nastartování řetězové reakce v jaderných reaktorech (Cf). Ve zmíněném období se diskutovalo o možnosti miniaturizace jaderných zbraní použitím těchto transuranů. V současné době se vývoj a výzkum v této oblasti nezveřejňuje a je o něm známo velmi málo. NA MEZINÁRODNÍM POLI SE SNAD BLÝSKÁ NA ČASY – Spor o íránském jaderném programu možná vyřešil duchovní vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí, který zakázal výrobu jaderných zbraní. Jeho nařízení je pro vládu zavazující, vydal ho den před jednáním Mezinárodní agentury pro atomovou energii o íránském programu. My můžeme jenom doufat, že je to míněno vážně. Mír to na Středním východě nenastolí, ale je předpoklad, že válka nebude eskalovat.

NA DÁLNÉM VÝCHODĚ je situace podstatně horší.  Laborování severokorejských alchymistů, ať úspěšné, nebo neúspěšné, můžeme nepříznivě pocítit zde v Evropě, Korejský poloostrov je na stejné zeměpisné šířce jako Evropa a výsledky jejich pokusů zanese tropopauza nad Evropu. Podstatné je, že na tomto poloostrově trvá nepřetržitě již šedesát let válečný stav s velice křehkým příměřím. Nejchmurnější je otázka, jak dlouho může trpět nejaderné Japonsko imperiální požadavky, nukleární velmoci která si nárokuje vodní plochy, až k samotnému Japonsku. Pokud bude Říše Vycházejícího Slunce nucena revidovat svoji obrannou politiku, potom zřejmě využije svůj vědecký a technický potenciál maximálně, a že umí válčit nás nemusí přesvědčovat.

 

 
Datum: 04. 03. 2013 20:47:50 Autor: Petr Pavlovský
Předmět: Spor o íránský jaderný program
"možná vyřešil duchovní vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí, který zakázal výrobu jaderných zbraní". Být Izraelcem, mo bych na to nespoléhal. Co do zbraní mohamedáni obvykle lžou. Ostatně ... kdo ne?
Datum: 24. 10. 2018 22:30:44 Autor: Pege
Předmět: ERW - doplnění
U ERW je ještě jeden efekt. Tzv. neutronová aktivace, což je schopnost neutronového záření vyvolat radioaktivitu u většiny látek na něž dopadá. Což naprosto drtilo předpokládanou sovětskou invazní taktiku masivních tankových klínů s tisíci tanky, kterou vyruší "jeden jeep" s M-29 Davy Crockett a nadělá jim z tanků dočasné radioaktivní zářiče. Osádky pobytem uvnitř se tak poté každou minutou přibližují k smrtelnému ozáření, pokud tyto dočasné zářiče neopustí. A i když samotný proud záření z exploze trvá cca 0,5-1s, následně je zasažené místo plné nových radiaci vyzařujících objektů. Efekt ale není jen proti "živé síle",ale i v rámci protiraketové obrany. Uran a plutonium v jaderných zbraních se štěpí právě neutrony. Exploze ERW poblíž útočící jaderné hlavice v ní vyvolá štěpnou reakci podobné té v reaktorech a může dojít až k roztavení dávno před dosažení cíle. Podrobnosti na toto téma jsou však dosti pečlivě tajeny.
Datum: 25. 10. 2018 23:22:06 Autor: QF17
Předmět: Špinavá bomba na špinavce
Možná by nebylo od věci, aby konečně nějaká Al Kajda či Revoluční síly Kolumbie dokázali sestavit a odpálit několik Špinavých bomb v USA a tím "vyčistit" a pozměnit myšlení teroristického státu USA. Vše samozřejmě pro ochranu práv a svobod demokracie ... tímto heslem začínají všechny války, které vede USA.
Datum: 01. 11. 2018 11:10:12 Autor: A.S. Pergill
Předmět: K té červené rtuti
Existuje termoluminiscenční efekt, při němž se "nabíjejí" radioaktivitou některé krystaly a energii následně vydají po zahřátí na kritickou teplotu jako záblesk s intenzitou odpovídající přijaté energii (proto se užívají jako dosimetry). Dovolím si tedy předložit hypotézu, že ta "červená rtuť" je nějaký materiál, který se může "nabít" tak silně, že záblesk při vybití iniciuje jadernou fúzi.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Podzim 1941. Neseme raněného. Foto D. Onochin. Z knihy V PRVNÍ LINII.

Podzim 1941. Neseme raněného. Foto D. Onochin. Z knihy V PRVNÍ LINII.


Recenze týdne

Šerm fleretem

Skripta o historii a šermu fleretem.