HMS Dreadnought

Válečná loď, která otevřela bránu k první světové válce

Letos je tomu 100 let, co začala první světová válka, současníky nazývaná Velká. Obvykle se tvrdí, že ji žádný z účastníků nechtěl a jako její příčina se zjednodušeně uvádí atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Obé je stejnou legendou jako pacifistické tvrzení, že války vyprovokovávají zbrojaři, kteří potřebují vyprázdnit arzenály, aby měli další obchody. Historie dokládá, že je to přesně naopak, že to jsou prázdné arzenály potencionálních obětí, které lákají avanturistické diktátory k agresi ? jak se to stalo koncem 30. let minulého století, kdy pacifistické vlády západní Evropy napřed své země odzbrojily a pak musely dát Hitlerovi vše, o co si řekl ? a v případě Francie i vlastní zemi.

Jenom plné arsenály dokáží účinně odstrašit případného agresora od vedení války, i když může nastat stav, kdy převratně nový zbrojní systém rázem znehodnotí dosavadní výzbroj a převaha, kterou si vytvořila dominující velmoc, je ztracena a začíná se zbrojit od nuly, což umožňuje ambicióznímu agresorovi přece jen konflikt zahájit či vyprovokovat. A právě taková situace otevřela bránu první světové válce o 8 let dříve, než skutečně vypukla.

Bitevní loď jako prostředek globální nadvlády

V roce 1890 vydal americký námořní stratég a profesor na akademii v Annapolisu Alfred Mahan knihu The Influence of Sea Power Upon History, 1660?1783, v níž na základě rozborů námořních válek dokázal, že ke kontrole světa je nutné ovládnout námořní komunikace. Velmoc, která se chce pokládat za globální, musí tedy disponovat válečným loďstvem, jež je schopno kdekoli na světě vítězně vybojovat generální bitvu, v níž potencionálního protivníka zničí. Tuto tzv. Mahanovu doktrínu pak mělo realizovat plavidlo, jehož konstrukce vykrystalizovala po inovacích, které v 19. století přinesla průmyslová revoluce. K těm nejpodstatnějším patřil parní stroj, zadem nabíjené dělo s vrtanou hlavní, tříštivé a trhavé granáty s nárazovým zapalovačem, celokovová stavba trupu a pancéřování z tvrzené oceli. Podle úkolu vybojovat generální bitvu dostalo toto těžké, pancéřované plavidlo s dělostřeleckou výzbrojí název bitevní loď. Jelikož bitevní lodě měly bojovat v bitevní linii sestavené z jednotek o shodných parametrech, stavěly se v sériích zvané třídy. Jako příklad lze uvést data  průkopnické britské třídy ?Majestic?, jež vznikla v rámci doktríny Two Power Standard. Podle ní měla Británie stavět tolik bitevních lodí, aby jich měla více než dvě následující velmoci dohromady. Majestic, vedoucí loď třídy,byla spuštěna na vodu v roce 1895, trup o délce 126 m měl výtlak 14 900 tun a těžkou výzbroj tvořila 4 děla ráže 305 mm, umístěná po dvojicích ve věži na přídi a na zádi. Střední výzbroj sestávala z 12 děl ráže 152 mm, umístěných v bočních kasematech, lehká z 16 rychlopalných děl ráže 76 mm a 12 děl ráže 47 mm. Pohon obstarávaly dva lodní šrouby poháněné trojstupňovými parními stroji, které při zkušební plavbě udělily lodi maximální rychlost 18,7 uzlu (34,6 km/hod). Majestic se pak stal vzorem pro všechny ostatní bitevní lodě.

Nerovnoměrnost technologického vývoje a zkostnatělost námořních stratégů

Žádné technologické inovace se nerozvíjejí rovnoměrně, Ačkoli kolem roku 1900 měla těžká lodní děla dostřel více než 10 km, neexistovaly systémy, které by byť na poloviční vzdálenost dokázaly zaměřit pohyblivý cíl, jakým byla nepřátelská válečná loď. Přispěla k tomu i zkostnatělost námořních stratégů, hlavně britských, kteří předpokládali, že generální bitva se povede na vzdálenost 1 500 až 2 000 metrů, tedy v dostřelu starých kanonů s hladkým vývrtem hlavně, skoro jako za Nelsonových dob. Tímto názorem otřásl až vynález torpéda. To přinutilo námořní stratégy uvažovat o vedení bitvy z větší vzdálenosti, než byl dosah torpéda ? aby bojovou linii drahocenných bitevních lodí uchránili před tímto nebezpečím ? a přemýšlet o problému zaměřování, včetně veledůležitého měření vzdálenosti (k tomu přispěl Barrův vynález koincidenčního dálkoměru v roce 1891). Jelikož tehdejší torpédo mělo značnou naději na zásah až do vzdálenosti 3 km, znamenalo to, že protivníci se budou ostřelovat na ?ohromující vzdálenost? 5 až 7 km ? a to bez optiky nešlo.

V britském loďstvu ale muselo napřed dojít k iniciativě zdola ? kupříkladu při ostrých střelbách v roce 1899 britský komandér Scott nechal na vlastní náklady opatřit děla svého malého křižníku primitivními teleskopickými zaměřovači ? obyčejným dalekohledy ? a docílil 80 % zásahů oproti standardu 30 %. Admiralita ho nařkla z podvodu a teprve poté, co rozhodčí důstojník potvrdil jeho údaje, byl zbaven obvinění, avšak optické zaměřovače se na britských lodích objevily až v roce 1902.

Hlavou rebelujících důstojníků byl admirál John Fisher, který jako dělostřelecký odborník dospěl k názoru, že na vzdálenost pět a více kilometrů, na kterou bude bitva kvůli torpédovému nebezpečí vedena, budou účinné jen dvanáctipalcové kanony hlavní ráže a všechna střední a lehká děla se stanou jen zbytečně vezenou zátěží. Avšak standardem bitevní lodě byly pouhé čtyři dvanáctipalcové kanony. Fisher byl až do rusko-japonské války pokládán za fantastu, i když se na podzim 1904 stal prvním námořním lordem. To už měl v hlavě jedinou myšlenku ? i přes odpor konzervativců modernizovat britské loďstvo novými typy válečných lodí, které by odpovídaly současným parametrům námořního boje.

Bitva u Cušimy

Dne 27. května 1905 se v Cušimském průlivu srazila ruská a japonská loďstva. Zde, v domácích vodách, si Japonci počíhali na II. tichomořskou eskadru, kterou z baltských přístavů vyslal car, aby posílila ruské námořní síly na Dálném východě a zvrátila nepříznivý průběh války s Japonskem. Rychlejší japonské bitevní lodě a pancéřové křižníky objely ruské lodě obloukem a svou bitevní linií přehradily směr ruské bitevní linie. Řada japonských lodí tedy bušila bočními salvami do čelní ruské lodě, která mohla odpovídat jen z přední dělové věže, a po jejím zničení postupně přenášela palbu na další lodě v ruském šiku. Když se Rusové pokoušeli uhnout, Japonci je zase objeli a znovu zaujali dominantní postavení.

Bitva skončila zdrcující ruskou porážkou (Rusové ztratili všech 12 bitevních lodí a obrněnců ? 5 bezprostředně potopeno palbou, 3 se potopily následkem poškození nebo je potopily vlastní posádky, 4 zajaty), neboť k japonské taktické výhodě se přidalo i výkonnější japonské dělostřelectvo a kvalitnější munice (poměr hmotnosti vystřeleného kovu v kg/min 9 500 : 3 686 a poměr hmotnosti vystřelené výbušniny 13 300 : 92 ve prospěch Japonců). Hlavní však bylo, že boj se vedl na vzdálenost 3 námořních mil (5,4 km), jak předpokládal admirál Fisher a jeho stoupenci, což potvrdilo, že je nejvyšší čas přistoupit ke stavbě bitevní lodě ?se všemi děly velkými?.

Rodí se Dreadnought

Otázkou bitevní lodě ?se všemi děly velkými? se nezabývali jen Britové. Američané již v roce 1902 zahájili projektové práce na lodi s 8 děly ráže 305 mm a italský námořní expert Vittorio Cuniberti vyrukoval s plánem bitevní lodi s 12 děly téže ráže a nevídanou rychlostí 24 uzlů. Proto se admirál Fisher ihned po jmenování do čela admirality rozhodl jednat. Začátkem prosince 1904 ustavil komisi pro projektování nových lodí (Comittee on Designs), jejímž členem kromě námořních expertů, lodních konstruktérů a zástupců loděnic byl i fyzik lord Kelvin.

Hlavním úkolem komise bylo sice vypracovat projekt bitevní lodě ?se všemi děly velkými?, ale též se věnovat milované představě admirála Fishera ? plavidlu natolik silnému, že by všechny slabší protivníky zničilo, a přitom tak rychlému, že by všem silnějším uniklo. Z této koncepce vznikl bitevní křižník, loď zpravidla o jednu dělovou věž slabší než bitevní loď a s redukovaným pancéřováním, avšak s rychlostí 25 uzlů a více.

Bitva u Cušimy faktor rychlosti ještě zdůraznila a admirála Fishera a jeho komisi utvrdila, že jsou na dobré cestě. V létě 1905 byl projekt nové bitevní lodě hotov. Dostala tradiční název Dreadnought ? šestý ?Nebojácný? v Královském námořnictvu ? i když je to vlastně úryvek z biblického žalmu ? ?Fear God and Dread Nought? (Strachuj se Boha a ničeho více!). Větší počet dělových věží přinesl doposud neřešený problém jak je uspořádat. Snahou bylo, aby v každém směru mohl střílet co největší počet hlavní, a komise z několika předložených řešení zvolila uspořádání s pěti dvouhlavňovými věžemi ráže 305 mm, z nichž jedna se nacházela na přídi, dvě křídelní na bocích a dvě na zádi. Dreadnought mohl tedy dopředu pálit ze 6 děl, dozadu též ze 6 děl a boční salvu z 8 děl. Všechna děla se poprvé na britské lodi zaměřovala společným systémem řízení palby. Náměr a vzdálenost cíle se vypočítávaly ústředně ve speciálních dělostřeleckých centrálách, hlavní na plošině předního trojnožkového stěžně (to byla také inovace, aby centrála co nejméně trpěla otřesy) a záložní v signalizační věžičce před zadním komínem.

Skutečný boj však v komisi proběhl o pohon. Admirál Fisher trval na parních turbínách, neboť si pamatoval ostudu, kterou při námořní přehlídce ve Spiteheadu za přítomnosti královny Viktorie v roce 1897 způsobil inženýr Parsons, vynálezce  parní turbíny (již v roce 1884 použil prototyp k pohonu dynama o výkonu 7,5 kW a teprve jeho turbíny umožnily masovou výrobu elektrické energie a její všeobecné rozšíření.) Admiralita totiž jeho návrh na adaptaci parní turbíny pro pohon válečných lodí odmítla a Parsons, aby demonstroval převahu turbíny nad parním strojem, postavil turbínovou jachtu Turbinia. Za přehlídky vjel s Turbinií do šiku válečných lodí a žádné plavidlo Královského námořnictva ho nedokázalo dohnat a z prostoru přehlídky vykázat. Teprve pak britská admiralita připustila turbíny jako pohon pro torpédoborce, ale myšlenka použít tento revoluční pohon u velké bitevní lodi byla i pro pokrokové členy komise těžko stravitelná, přestože turbíny znamenaly oproti parním strojům úsporu hmotnosti 300 tun a na konstrukci trupu dalších 700 tun. Oponenti upozorňovali na vibrace turbín, které údajně vedly ke zkáze torpédoborce Viper, na enormní spotřebu páry (a tudíž paliva) a na nemožnost jednoduše přepínat přímý a zpětný chod přestavením šoupátek, jak to snadno šlo u parního stroje. Nakonec Fisher s podporou lodního konstruktéra a člena komise sira Wattse prosadil svou a nevratně změnil běh dějin.

Dreadnought byl dokončen za 366 dní od položení kýlu, což byl fantastický čas. Zpočátku loď stavělo 1 100 dělníků, v kulminaci pak stav stoupl na 3 000 osob. Poprvé v dějinách zbrojního průmyslu byla stavba utajena, cizí osoby neměly na staveniště přístup a údaje o lodi podléhaly embargu. (Předtím se panovníci konstrukcemi válečných lodí chlubili, kupříkladu německý císař Vilém rozesílal výkresovou dokumentaci všem evropským panovnickým domům jako dar.)

Nová bitevní loď byla znatelně větší, délka trupu činila 160,6 m, výtlak 18 410 tun, 18 kotlů vytápěných uhlím a mazutem vyvíjelo páru pro dvě sady parních turbín o úhrnném výkonu 23 000 ks. Vysokotlaké turbíny poháněly krajní dvojici vrtulí, nízkotlaké vnitřní dvojici a při zkouškách udělily lodi rychlost 21 uzlů. Výzbroj sestávala z 10 děl ráže 305 mm a pak už jen z 27 rychlopalných kanonů ráže 76 mm k odrážení torpédovek. Boky trupu kryl pancéřový pás o síle 102 ? 279 mm), palubu tvořily pancéřové desky 19 ? 76 mm, barbety a věže chránil pancíř o síle 76 ? 30 mm.

Vraťme se k rychlosti. Podstatné bylo, že špičková rychlost 21 uzlů byla rychlostí trvalou! To žádný parní stroj nedokázal, setrvačné síly jeho suvných částí byly při vyšších otáčkách tak veliké, že během dvou až čtyř hodin vytloukly ložiska. Stará bitevní loď mohla tedy udržet 20uzlovou rychlost jen pár hodin a pak zase zpomalit na cestovní rychlost kolem 13 uzlů.

Také se prokázal nebývalý komfort turbínové strojovny. Bylo zde čisto, na rozdíl od špinavých strojoven s věžovitými parními stroji, kde dunivě tloukly písty a nebezpečně se pohybovaly nekryté ojnice, které rozstřikovaly všude kolem olej, byla strojovna na Dreadnoughtu čistý světlý sál, kde jen rovnoměrně šuměly kompletně kryté turbíny, takže strojníci zde mohli sloužit v bílých overalech. Svou doposud nepředstavitelnou palebnou sílou a nevídanou trvalou rychlostí Dreadnought deklasoval všechny předchozí konstrukce bitevních lodí. Celá loďstva měla rázem jen cenu šrotu.

Dopady Dreadnoughtu na globální rovnováhu

Počátkem 20. století se mezi vedoucí průmyslové mocnosti světa vyšvihlo císařské Německo. Jeho lodní průmysl překonal britský a tonáž německého obchodního loďstva začala dohánět britskou. Británii, ?Královně moří?, vyvstal nebezpečný rival a stejně tak Francii, což obě země, které se o několik let dříve málem dostaly kvůli africkým koloniím do války, vedlo k tomu, že v roce 1904 uzavřely Srdečnou dohodu, která odstranila vzájemné třenice. Také Rusko se cítilo ohroženo a v roce 1907 přistoupilo k Srdečné dohodě, která se tak stala Trojdohodou, za první světové války jednoduše nazývanou Dohoda. Němci naopak uzavřeli pakt s Rakousko-Uherskem a Itálií, který se označoval jako Trojspolek.

Němečtí námořní stratégové si dobře uvědomovali námořní převahu Velké Británie a až do roku 1906 nebyli ochotni proti jejímu loďstvu vést beznadějnou válku. Spuštěním Dreadnoughtu se vše změnilo. Převažující britské bitevní loďstvo se rázem stalo šrotem a námořní zbrojení začalo od počátku. Odpůrci admirála Fishera měli pravdu, když varovali, že Dreadnought vymaže britskou námořní převahu a uvolní Německu ruce k použití síly. Nicméně kdyby Britové ke stavbě Dreadnoughtu nepřistoupili, postavili by loď ?se všemi děly velkými? Američané, po nich ostatní a Britové by totálně zůstali na chvostě.

Dreadnought odstartoval první zbrojní závody v historii. Němci okamžitě začali stavět podobné lodě a Britové odpověděli programem Two keels to One, podle něhož se měly na každou německou rozestavěnou loď rozestavět dvě britské. Bitevním lodím ?se všemi děly velkými? se začalo podle první z nich říkat dreadnoughty, jejím předchůdcům predreadnoughty, lodím rozestavěným podle staré koncepce, ale s posíleným středním dělostřelectvem ve věžích, pak semidreadnoughty. Během několika let se přešlo i na vyšší ráži hlavní baterie a dreadnoughty s děly nad 305 mm dostaly název superdreadnoughty. Mezi ně patřila i britská třída bitevních lodí ?Queen Elizabeth? s 8 děly ráže 381 mm a rychlostí 24 uzly, jejíž první jednotka vstoupila do služby v prosinci 1914.

Jedinou velkou námořní bitvu, v níž se 31. května 1916 ve Skagerraku srazila britská Grand Fleet s německou Hochseeflotte, HMS Dreadnought promeškal. Jediný válečný úspěch slavil 15. března 1915, kdy taranoval německou ponorku U-29 slavného kapitán-poručíka Otto Weddigena. K tomu ale bitevní lodě stavěny nebyly. Tato epochální loď byla v roce 1921 prodána za 44 000 liber do šrotu a v roce 1923 sešrotována. 

Ropa jako strategická surovina a casus belli

Kromě přímého vojenského dopadu se konstrukce Dreadnoughtu stala strategickým činitelem, který bezprostředně vedl k první světové válce a ovlivnil všechny další války 20. století. S Fisherovým rozhodnutím použít pro pohon velké válečné lodě parní turbíny bylo spojeno i rozhodnutí vytápět lodní kotle mazutem (u Dreadnoughtu ještě došlo na kompromis, na kombinované vytápění uhlím a naftou). Až doposud byly evropské mocnosti v oblasti surovin nutných pro vedení války více méně soběstačné, ale ropu kromě Ruska neměla ani jedna z nich. K udržení globální nadvlády prostřednictvím eskader dreadnoughtů bylo tedy pro Brity nezbytné zajistit si ropné zdroje. Našli je v Persii, kde v roce1908 ropu objevili britští geologové. O rok později vznikla britská akciová společnost Anglo-Persian Oil a v roce 1913 na popud Winstona Churchilla získala v této společnosti majoritu britská vláda, aby si pojistila zdroj ropy pro válečné loďstvo. Současně se rozhořel boj o ovládnutí ještě vydatnějších iráckých ropných nalezišť, kde se kapitálově angažovaly jak anglické, tak německé banky. Když Němci získali od tureckého sultána koncesi na stavbu železnice přes Anatólii až do Bagdádu, Britové pochopili, že by je Němci mohli ode všech ropných zdrojů odříznout a získat globální nadvládu. Žádná britská vláda nemohla dopustit, aby se modernizované britské loďstvo ocitlo bez pohonných hmot, takže válka byla nevyhnutelná. Němci počkali do května 1914, kdy bylo dokončeno rozšíření Kielského průplavu i pro dreadnoughty, aby mohli podle strategické situace volně přesouvat loďstvo ze Severního na Baltské moře a naopak, a válka vypukla o dva měsíce později, kdy se využilo rozbouřených emocí, vyvolaných atentátem na rakouského následníka trůnu. Pro evropské intelektuály, tradičně opovrhující technikou a strategickým myšlením, bylo její vypuknutí záhadou ? a pro mnohé je dodnes.

Výkres HMS Dreadnought ukazuje celkové uspořádání lodě, půdorys rozmístění dělových věží, které se však neosvědčilo a již u další třídy dreadnoughtů bylo nahrazeno uspořádáním věží v podélné ose plavidla, přičemž vnitřní byly výše než krajní a střílely přes ně.

Takto pokročila stavba za dva dny od položení kýlu. Na místě je už i pár palubních nosníků ve tvaru širokého obráceného ?U?, které nesly pancéřovou palubu.

Po pěti dnech od položení kýlu je trup téměř dostavěn až do výše pancéřové paluby.

Po pěti týdnech je už pancéřová paluba položena a dělníci ženou trup k další, hlavní palubě, jejíž palubníky jsou už také osazeny. Šikmé boky pancéřové paluby měly účinněji odrážet nepřátelské projektily.

Řez na hlavním žebru ukazuje příčnou konstrukci trupu Dreadnoughtu. Ta byla spíše klasická, s pancéřovým pásem z cementované oceli, jehož spodní hrana je pod vodoryskou a horní končí na úrovní hlavní paluby. Boční, šikmé okraje pancéřové paluby se napojují na spodní hranu pancéřového pásu a zesilují ochranu kotelen a strojoven. Veškeré strojní vybavení se vlastně nacházelo pod čarou ponoru, kryto pancéřovým stropem.

HMS Dreadnought měl dvě symetricky uspořádané strojovny vedle sebe. Pravoboční (na výkresu) poháněla dvěma turbínami pravoboční dvojici vrtulí o průměrech 2,69 m, přičemž vysokotlaká (1) poháněla vnější vrtuli a nízkotlaká (3) vnitřní. Na vnitřní hřídeli byla též osazena úsporná cestovní turbína (4), ale protože nic neušetřila, nepoužívala se a ještě před Velkou válkou byla odpojena. Plánovaný hřídelový výkon 23 000 ks byl při rychlostních zkouškách v říjnu 1906 překročen na 27 018 ks a loď plánovanou rychlost 21 uzlů překonala hodnotou 21,6 uzlu.

 Osmnáct kotlů Babcock and Wilcox bylo umístěno ve třech kotelnách (jedna je na výkresu). Původně se kotle vytápěly uhlím kropeným mazutem, což byl ústupek konzervativcům, ale ještě před Velkou válkou měly všechny britské dreadnoughty a superdreadnoughty vytápění mazutem. Kotle pracovaly s tlakem 1,7 MPa.

    Po spuštění na vodu 10. února 1906 za přítomnosti krále Edwarda VII. byl hotový trup přetažen k výstrojnímu molu Královské loděnice v Portsmouthu.

Zde se osadily dělové věže a dokončily nástavby. Na fotografii jsou zřetelně vidět barbety (prstence v palubě) záďových věží X a Y.

Jeden z nejhezčích ?portrétů? HMS Dreadnought.

HMS Dreadnought na fotografické pohlednici?

? a na pohlednici malované.

Záběr na středolodí ukazuje můstek před komínem a pod ním vršek pancéřové velitelské věže, odkud se loď řídila za boje. Dále je v záběru trojnožkový stěžeň s jeřábovým výložníkem a křídelní věž Q. Za pozornost stojí rychlopalná 76mm děla v kasematech pod můstkem a dvojice těchto děl na střeše věže hlavního kalibru. Dole lemuje palubu svinutá protitorpédová síť a jsou vidět i vršky šikmo uložených výložníků, na nichž se po vyklopení síť rozvinovala v dostatečné vzdálenosti od lodního boku.

Záďové věže X a Y byly osazeny jako všechny ostatní věže lodními děly typu BL 12 Mark X o ráži 12 palců (305 mm) a délce hlavně 45 kalibrů. Vypalovaly projektily o hmotnosti 390 kg úsťovou rychlostí 831 m/sec, což při elevaci 13,5 ° dávalo maximální dostřel 16 450 m.

Portrét jedné z křídelních věží ukazuje vrstvenou konstrukci dělové hlavně a dvojici rychlopalných kanonů na její střeše. Za boje se však nedaly obsluhovat, neboť jejich osádky by byly zraněny nebo smeteny aerodynamickým třeskem po salvě věže.

Pohled do nitra věže na závěr 305mm lodního děla Mark X. Tato děla již měly ve výzbroji poslední tři predreadnoughty třídy ?King Edward VII?, semidreadnoughty třídy ?Lord Nelson?, dreadnoughty třídy ?Bellerophon? (vylepšené kopie Dreadnoughtu) a bitevní křižníky tříd ?Invincible? a ?Indefatigable?.

Základní munice hlavní ráže, zleva protipancéřový granát s náplní TNT, tříštivý granát (šrapnel) a trhavý střela plněná shellitem (směs kyseliny pikrové a dinitrofenolu v poměru 70 : 30)