logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Císařské prapory

V rakouské a rakousko-uherské armádě

Během třicetileté války se u císařských pěších pluků místo dosavadních praporců s krátkou žerdí, které plnily především signalizační funkce, rozšířily vojenské prapory s dlouhou žerdí, podobné dnešním bojovým praporům. Symbolizovaly závazek vojáků dané jednotky vůči svému plukovníkovi a císaři, stvrzený přísahou. Na vlastní prapor měla zpočátku nárok každá setnina, přičemž pluk jako celek reprezentoval tzv. tělesný prapor setniny, jíž osobně velel plukovník nebo jeho zástupce (slovo „tělesný“ zde vyjadřuje totéž jako v sousloví tělesná stráž).

Vojenský prapor pěchoty s českým lvem z let 1627 až 1637 (během třicetileté války byl ukořistěn Švédy a nyní se nachází v Armádním muzeu ve Stockholmu).

Přestože až do vlády Marie Terezie neexistovaly předpisy, určující závaznou podobu vojenských praporů, a jejich vzhled závisel do značné míry na vůli majitele pluku, je možné se díky udržování tradičních základních forem pokusit charakterizovat nejrozšířenější typy. Pěchotní prapory na téměř třímetrových žerdích bývaly malované, obě strany obdélného listu (cca 2 x 3 m) zpravidla nesly stejný obraz, často provedený poměrně zběžně. Býval to burgundský ostrvový kříž, korunové iniciály panovníka, znak země, která setninu vystrojila a platila, dvouhlavý orel a na tělesných praporech postava Panny Marie, jíž císař Ferdinand II. podle svědectví svého zpovědníka svěřil ochranu armády. Od třicetileté války se postupně prosazoval trojstranný plaménkový okraj, většinou červenobílý. Barva listu byla u tělesných setnin bílá, u uherských a dobrovolnických zelená, u ostatních císařská žlutá nebo červená. Ta patřila k českým praporům, ale v dané souvislosti demonstrovala spíše společnou vojenskou symboliku španělských a rakouských Habsburků (i šerpy císařských důstojníků byly do začátku 18. stol. červené). Pozlacený hrot žerdi ve tvaru lipového listu zdobíval vyrytý orel, světec, heslo nebo iniciály.

Jezdecké standarty na žerdích, tvarem připomínajících turnajové dřevce, charakterizovalo honosné provedení se zlatým nebo stříbrným vyšíváním a třásněmi místo plaménkového okraje. Vyšívání umožnilo na každé straně listu jiný obraz, někdy se lišila i jejich barva; ta mohla odpovídat barvě rozlišovacích výložek na uniformách příslušného pluku. Tělesné standarty znázorňovaly Pannu Marii a císařského orla, ostatní orla na jedné a alegorický motiv, bojovou scénu, heslo, erb nebo iniciály majitele pluku na druhé straně. Čtvercové (0,75 x 0,75 m) nebo téměř čtvercové byly kyrysnické standarty, dragounské (někdy až 1,5 x 2 m) měly dva cípy, zpravidla zakončené třapcem.

Když se po smrti Karla VI. císařem stal její protivník Karel VII. Bavorský, musela Marie Terezie, která ztratila právo na dvouhlavého orla, změnit prapory své armády. Tato situace vedla 19. 10. 1743 k vydání prvního nařízení o závazné podobě rakouských vojenských praporů i standart. S výjimkou tělesných (obr. 1) dostaly zelenou barvu listu, orla nahradil korunovaný královský znak panovnice, doprovázený po stranách iniciálami jejími a také manžela spoluvládce, plaménkový lem měl být červeno-bílo-zelený a žerď pokryta červenozelenou šroubovicí. Rozměry se předpokládaly u praporů 1,2 x 1,7 m, u dragounských standart 0,74 x 1,04 m a u kyrysnických 0,75 x 0,8 m. Armáda pohlížela na tyto tzv. uherské prapory s nechutí, ve skutečnosti jich vzniklo velmi málo.

Po Karlu VII. nastoupil na císařský trůn manžel Marie Terezie a v prosinci 1745 se zavedly nové císařské prapory. Pěchotní dostaly černo-žluto-červeno-bílý plaménkový lem, žerď se malovala šroubovicí v týchž barvách. U běžných, nyní výhradně žlutých praporů byl na revers předepsán orel se znakem císařovny na hrudi, na aversu orel nesl polcený lotrinsko-toskánský erb jejího manžela a u standart měl na hrudi oba znaky císařského páru v polovinách polceného společného nebo ve dvou oválných samostatných štítech. Po manželově smrti se novým spoluvládcem Marie Terezie stal císař Josef II. V roce 1766 prosadil, zčásti i proti vůli císařovny, výraznější proměnu vojenských praporů (originály příslušných nařízení s vyobrazeními z roku 1745 ani 1766 dochovány nejsou). Došlo také k podstatné redukci jejich počtu, místo setnin zůstaly jen batalionům. Revers žlutých praporů se znakem panovnice se příliš nezměnil (obr. 2), na aversu nahradil polcený rakousko-lotrinský štítek nového císaře erb jeho otce, stejně jako upravené iniciály. Standarty ztrácely dosavadní cípy a dvouhlavého orla na nich mohly zastoupit korunované propojené iniciály císařských spoluvládců. Po roce 1769 je od pěchotních praporů odlišovala pouze velikost ze tří stran plaménky lemovaného malovaného listu (0,63 x 0,71 m oproti 1,41 x 1,61 m; v praxi však tyto hodnoty ještě kolísaly) a konstrukce žerdi, byť její nový tvar přestal připomínat jezdecké kopí. Bílé tělesné prapory (pěchotní od 1766 a jezdecké od 1769) nahradily na svých lemech žluté plaménky zlatými a bílé stříbrnými, na aversu měly postavu Panny Marie, obklopenou zlatou kartuší orámovanými nebesy, a na reversu stejný císařovnin znak jako řadové. Pro hroty žerdí byly předepsány výhradně korunované panovnické iniciály.

Po nastoupení samostatné vlády nechal 21. 1. 1781 Josef II. podobu vojenských praporů opět změnit. Každý pluk měl jeden bílý tělesný prapor s Pannou Marií na aversu a oficiálním středním císařským znakem z roku 1780, doplněným výraznými iniciálami panovníka na orlích křídlech, na reversu. Prapory zbývajících batalionů pluku byly žluté a z obou stran opatřené tímto orlem (obr. 3). Za Leopolda II. se nijak nezměnily, na počátku vlády císaře Františka II. došlo pouze k aktualizaci panovnických iniciál, štít na hrudi orla zůstal stejný, přestože střední panovnický znak z roku 1780 již neplatil. Také na praporech dobrovolnických jednotek byl na reversu stejný orel, avers vyplnily korunované štíty s patřičným zemským znakem. Když se kvůli opotřebování musel vojenský prapor nahradit novým, bylo uspořádáno jeho slavnostní  posvěcení a v té chvíli se jeho předchůdce formálně stal majetkem mužstva příslušného batalionu. Důstojníci jej museli vyplatit značným množstvím vína a poté zpravidla došlo k jeho spálení (čímž se zabránilo možnosti zneužití církevně posvěceného artefaktu). Proto se ve větší míře dochovaly jen prapory ukořistěné nepřítelem a považované za významné trofeje (většinou je dnes známe díky vyobrazením, pořízeným dříve než se tkanina stářím rozpadla).

V roce 1804 přijal František II. titul císaře rakouského a zásadně změnil panovnické znaky, proto byly prapory vzor 1781 vystřídány vzorem 1805 s novým středním znakem (obr. 4). Panovnické iniciály zůstaly jen na pozlaceném hrotu žerdí. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 se znovu měnily znaky rakouského císaře. Prapory vzor 1805 nebyly staženy, pouze na jejich hrotech korunované iniciály F I vystřídaly dosavadní F II, ale další prapory se pořizovaly dle nového vzoru 1806. Ten s výjimkou proměn státního znaku v podstatě přetrval až do 1. světové války. Čtyřbarevná žerď dosahovala 2,84 m, list měl rozměry 1,32 x 176 m. Na reversu bílých tělesných a z obou stran listu běžných žlutých pěchotních praporů byl střední císařský znak, v horním rohu pod plaménkovým okrajem malý zlatý (u tělesných stříbrný) obdélník s černým číslem pluku. Čtvercové jezdecké standarty (0,8x0,8m) z praktických důvodů dostaly znak malý, lišící se absencí okrajových štítků s vybranými zemskými znaky na křídlech a ocase císařského orla. Na základě nařízení ze 13. 10. 1807 se vyřazené prapory k nelibosti mužstva musely odevzdávat do příslušné zbrojnice. K dalším proměnám rakouských praporů došlo v letech 1820 (dodatečná aplikace nového znaku z roku 1815, k níž mělo původně dojít již 1816) a 1837 (v tomto roce se pásky, vycházející z císařské koruny mezi hlavami orla, změnily z červených zpět na modré, jako před rokem 1805) v návaznosti na úpravy středního císařského znaku. Podstatnou změnou však přinesl až rok 1849, kdy byly zavedeny místo dosavadních malovaných výrazně kvalitnější vyšívané prapory, navíc se i u žlutých objevily v lemech zlaté a stříbrné plaménky a mezi řády kolem štítu na hrudi rakouského orla přibyl Řád Františka Josefa; z výtvarného hlediska vystřídalo u vyobrazení Panny Marie, které při této příležitosti přesunulo na revers, staré pozadí nové, celozlaté v podobě mandorlové svatozáře, a orel získal charakteristické Kupelwieserovo pojetí.

V roce 1868 došlo ke druhé velké redukci počtu praporů. Jezdecké pluky musely své standarty odevzdat do muzea. Prapory zůstaly pouze pěchotě, nyní však podle zásady každý pluk jen jeden prapor, do důsledku dovedené v roce 1883. Bílé, bývalé tělesné prapory dostaly, až na několik výjimek (pluky č. 2, 4, 39, 41, 57 a údajně ještě dva další), pěší pluky č. 1 až 80 a myslivecké prapory, pěším plukům od č. 81 připadly žluté prapory. Po roce 1869 se naposledy upravila podoba okrajových štítků středního císařského znaku, odpadlo ztracené Lombardsko-Benátsko. Během 1. světové války měla z rakouských vojenských praporů zmizet postava Panny Marie, příznačně v době, kdy mezi rakousko-uherské spojence náleželo i islámské Turecko. Podmět k tomuto kroku zavdalo ustanovení nového, paritního státního znaku, který symbolicky odrážel státoprávní vyrovnání s Uhrami z roku 1867, byť se značným zpožděním. Pro pěší pluky společné armády byl určen bílý prapor vzor 1915 s pětibarevnými černo-žluto-červeno-bílo-zeleným plaménkovým lemem, jenž měl na aversu střední státní znak Rakouska-Uherska a na reversu (obr. 5), dle vzoru dosavadních honvédských praporů, iniciály vládnoucího panovníka. Většina armády tuto změnu praporů přijala s nelibostí a v praxi k ní vlastně nedošlo. Pro předlitavské zeměbranecké pluky byly určeny bílé prapory s černo-zloto-červeno-stříbrným plaménkovým okrajem z roku 1916. Na aversu měly orla s dynastickým štítkem na hrudi (obr. 6) a na reversu uprostřed iniciály císaře, v rozích pak vždy po jedné rakouské koruně (na rozdíl od praporů společné armády, střídajících rakouské koruny se svatoštěpánskými). Ani tyto zeměbranecké prapory se ve skutečnosti k jednotkám císařské armády nikdy nedostaly. V říjnu 1916 totiž přišlo nařízení stáhnout z fronty všechny vojenské prapory k náhradním batalionům příslušných pluků, v době kulometů pro ně na bojištích místo nezůstalo.

 
Datum: 08. 03. 2011 12:40:14 Autor: Hanz
Předmět: Císařské prapory
Dotaz: ze kterého zdroje je, že v roce 1769 byly na Leibfahne zlaté a stříbrné plaménky? Zlaté a stříbrné byly určitě použity po roce 1859, kdy došlo k zavedení vyšívaných praporů M1859(doposud byly prapory malovány). Na malovaných Leibfahne se mi toto nezdá pravděpodobné.
Datum: 10. 03. 2011 13:02:00 Autor: ZJKČ
Předmět: to Hanz
Protože v heraldice jsou termíny bílá a stříbrná téměř synonyma, domnívám se, že autor prostě omylem použil slovo stříbrné místo slova bílé. Domnívám se, že věnoval pozornost obrazu praporového listu, ne technologii jeho vytvoření. Mohu se ovšem mýlit.
Datum: 11. 03. 2011 06:54:46 Autor: Hanz
Předmět: Císařské prapory
Zřejmě jste čerpal z Dolleczka "Monographie der k.u.k. Öst......." z roku 1896, tam je použita formulace o použití té zlaté a stříbrné. Je to zřejmě drobný omyl, který je však od té doby stále přebírán dalšími autory. Dolleczek byl kvalitní autor a tak se předpokládá, že by se omyly u něj měly vyskytovat co nejméně. Myslím si, že zrovna zde udělal chybku. Autor Mell v "Die Fahnen des öst....." už výše uvedené značení k roku 1769 zlatá - místo žlutá neuvádí. To je můj názor. Je ovšem možné, že výjimky se vyskytovaly. Vždyť jak známo, tak k.u.k. erár byl dosti spořivý a pokud majitel pluku pořídil dražší malbu, pak mohla být použita i zlatá barva.
Datum: 15. 03. 2011 11:02:13 Autor: to Hanz
Předmět: Pavel Sedláček
Tvrzení ohledně tělesných praporů vychází opravdu z Dolleczka. Problém je v tom, že ve sbírce VHÚ Praha jsou sice řadové prapory již od 18. století, ale tělesné prapory až od vzoru 1859. Nepochybně se i u malovaných pěchotních praporů používala zlatá a stříbrná barva na císařském znaku. Dokládají to fotografie u Mella, v příloze z nich posílám řadový prapor vzor 1804 (na něm je dobře vidět rozdíl mezi zlatou a žlutou) a tělesný vzor 1806 (na něm je patrný rozdíl mezi bílou barvou listu praporu a barvou plaménků). Pro vyřešení celé záležitosti by, myslím, bylo nutné zajet do Vídně. P. S. Poznámka redakce: zaslané ilustrace jsou na konci článku.
Datum: 22. 03. 2011 12:03:07 Autor: Hanz
Předmět: Císařské prapory
Jak to vidím, tak ta leibfahna 1806 bude už opravovaná. Pokud je list praporu na levé straně tak špatný, pak nemohou být jiné ani ty plaménky. List je v přírodní barvě hedvábí a plaménky jsou malované - myslím si, že je použita bílá a žlutá. V HGM bohužel toho moc vystaveného z praporů nemají a pokud ano, tak to spor o použití zlatá-žlutá, bílá-stříbrná u malovaných praporů neřeší. Byl by obrázek i madony na druhé straně výše zobrazené leibfahny?
Datum: 18. 07. 2011 11:32:24 Autor: MILOSLAV
Předmět: PRAPOR 2. JEZ.PL.
Zdrvím. Sháním podobu praporu 2. jezdeckého pluku domácího vojska, rozvinutého r.1919 v Dobřanech u Plzně. Nemáte někdo prosím informace k tomuto praporu?
Datum: 05. 05. 2017 20:22:59 Autor: Klara
Předmět: Telesna standarta s Pannou Marii
Dobry den, marne se snazim dohledat lepsi obrazek telesne standarty s postavou Panny Marie, jez je soucasti referencniho obrazku v horni polovine teto stranky. Prosim, nemate nejakou dalsi informaci kde by se dala dohledat detailnejsi reference ? Event zda ma takovato standarta nejake zvlastni ci blizsi oznaceni ? Predem moc dekuji. Klara H.
Datum: 23. 07. 2018 15:40:48 Autor: Hřebik
Předmět: Číslo pluku
Mam dotaz kde se přesně nacházelo číslo pluku na praporu?? V knize Pod Císařským praporem je jen nejasná informace.Ďekuji za odpověd
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Raději beze slov...

Raději beze slov...


Recenze týdne

Dobřichovická Alotria 2018

Dobřichovická Alotria 2018