Zkáza zlaté eskadry

O jedné zapomenuté námořní bitvě

Před 200 lety se začínala historická epocha nazývaná NAPOLEONSKÉ VÁLKY. Přestože největší střety se odehrávaly na evropském kontinentě, ústřední osou této série válečných konfliktů byl mocenský souboj Francie a Velké Británie, který v průběhu desetiletí vtáhl do svých tenat celou Evropu a značnou část zbytku světa. Jako první bylo do konfliktu Paříže a Londýna zataženo Španělsko a o okolnostech za jakých se madridský dvůr rozhodl vstoupit na válečné kolbiště hovoří následující řádky?

Po vypovězení Amienského míru Španělsko (jež v revolučním období nejprve bojovalo proti Republice, aby se později stalo jejím spojencem) lavírovalo mezi mocenskými tlaky z Londýna i Paříže. Napoleon Bonaparte jménem Francie naléhal aby Madrid obnovil spojenectví v duchu smlouvy ze San Ildefensa (1796) a poskytl mu k dispozici své loďstvo, přístavy a v případě války na kontinentě i vojsko. Britský premiér (nejprve Henry Addington, pak již mnohem důrazněji William Pitt) zase naléhal, aby Španělsko alespoň formálním ohrožením francouzské jižní hranice donutilo protivníka vázat v Pyrenejích jistou část ozbrojených sil. Obě strany hrozily, že případné nevyhovění požadavkům bude bráno jako nepřátelský akt a Madrid ponese odpovídající následky.

Ostrovní říše prokazovala méně trpělivosti i taktu a jakkoli Royal Navy počala znepokojovat španělské obchodní loďstvo, francouzská hrozba byla asi akutnější. Madrid s povděkem přijal Bonapartovu nabídku, že může zachovat formální neutralitu a může se vyplatit. Potíž ovšem spočívala v tom, že získat adekvátní částku v mateřské zemi nebylo z časových i politických důvodů příliš reálné a volba proto padla na tradiční španělskou zlatou žílu v Jižní Americe. Úmluva byla pochopitelně tajná, ale v Londýně počali cosi tušit, fáma začala stíhat fámu a Velká Británie počala pohlížet na Španělsko znovu jako na nepřítele.

Britský ambasador ve Ferrolu dokonale zvýšil paniku a všeobecnou nervozitu, když na zdejší námořní základně nalezlo azyl několik francouzských válečných lodí uniknuvších ze Santa Dominga. Do Londýna oznámil, že se zde pravděpodobně shromažďuje invazní flotila a vojsko, jejichž cílem bude pravděpodobně ohrozit britské zájmy v Západní Indii (Karibiku). Byl to ambasadorův čirý blud, ale londýnská admiralita se rozhodla vůči Španělsku ještě přitvrdit a britské řadové lodi pod velením kontradmirála Alexandra Cochranea Ferrol a protilehlou La Coru?u preventivně zablokovaly.

Nezůstalo jen u toho. Z Cornwallisova loďstva střežícího francouzské biskajské pobřeží, byla vyčleněna slavná 38dělová fregata Indefatigable (ovšem již pod kapitánem Moorem, nikoli legendárním Pellewem), aby společně s fregatou Lively o stejném počtu děl (nikoli shodnou palebnou silou!) monitorovala dění v Cádizu. Z Nelsonovy středomořské eskadry byly za stejným účelem vyčleněny fregaty Amphion a Medusa (obě 32 děl), jakož ještě řadová loď Donegal (ex-francouzská Hoche, 74 děl), ale ta se opozdila a do následujících událostí nikterak nezasáhla.

Tato na ?mírové časy? úctyhodná síla byla svěřena pod velení kapitána Grahama Moora (mladší bratr generála Johna Moora), který měl od Admirality za úkol prověřit, zda se i zde neformuje nějaká nepřátelská síla a v případě, že by vzniklo oprávněné podezření, že Španělé činí něco Velké Británii nepřátelského, měl povolení eventuelně i vojensky zasáhnout. Londýn měl i spadeno na očekávanou tradiční zásilku zlata z Latinské Ameriky, ale zde už Moorovy instrukce nebyly příliš jednoznačné, a na skotském kapitánu leželo břemeno veliké zodpovědnosti.

Čtveřice britských fregat se setkala na smluveném místě u mysu Santa María dne 3. října 1804 a již o dva dny později Angličané spatřili na obzoru čtvero plachtoví velkých válečných lodí. Šlo o čtyři španělské fregaty pod velením kontradmirála Bustamenta plující z Montevidea do Cádizu. Již síla této formace dávala tušit, že náklad dopravovaný touto eskadrou nebude jen tak ledajaký, neboť obvykle v ?mírových časech? pluly fregaty s jihoamerickým zlatem buď sólově, nebo maximálně ve dvojici. Britové se ke Španělům, plujícím v kýlové linii v pořadí Fama (34 děl), Medea (40 děl), Mercedes (34 děl) a Clara (34 děl, někdy uváděna jako Santa Clara), zvolna přibližovali v obdobné kýlové formaci, a zahájili komunikaci zdvořilostními zdravicemi. Španělé byli totálně zaskočeni, zmateni, nevěděli jak zareagovat, a tak pokračovali v plavbě. Nepochybně ovšem alespoň intuitivně vytušili, že na volném moři nepůjde o nějakou netradiční zdvořilostní pozornost, ale že Britové za svými zdravicemi skrývají nepřátelské úmysly.

Moore pochopil, že už beztoho jakýmkoli otálením velice rychle ztrácí moment překvapení a jeho Indefatigable proto vyslala výmluvný varovný výstřel před příď Bustamentovy vlajkové lodi Medea s požadavkem, aby Španělé okamžitě skasali plachty a umožnili inspekci na palubách svých lodí. Kontradmirál José Bustamente sice vyhověl Moorově požadavku skasat plachty, ale striktně odmítl jeho požadavek vpustit anglické vojáky na paluby svých lodí, jako naprosto nepřijatelný a neodůvodněný. Moore následně odvětil, že velice lituje, ale má své instrukce a v tomto případě bude, ač nerad, nucen použít sílu a donutit španělské lodi k podrobení se jeho inspekci násilím.

Poté co španělský velitel znovu hrdě odmítl britské ultimátum a dal znovu napnout plachty, se už na obou stranách kvapně zvedaly záklopky dělových střílen. Zakrátko pak už logicky promluvila děla ? Medusa spustila palbu na Famu, Indefatigable na Medeu, Amphion na Mercedes a Lively na Claru. Pochopitelně i Španělé se snažili nezůstávat Britům nic dlužní, byli však od počátku v této nečekané, nechtěné a jimi nijak nevyprovokované bitce ve výrazné nevýhodě. Jednak na rozdíl od Angličanů nebyli na boj naprosto připraveni, a pak na palubách všech španělských lodí nebylo pouze zlato a zboží všeho druhu, ale i spousty civilistů, ženy a děti z toho nevyjímaje!

Tento náklad pochopitelně nejenom pasivně překážel, ale zejména pokud šlo o ženy a děti, vnášel do posádek španělských lodí chaos a nerozhodnost? Vše vyvrcholilo již zhruba po deseti minutách boje, kdy patrně po náhodném zásahu skladiště střelného prachu s hrozivým rachotem vylétla do povětří španělská fregata Mercedes. Zejména psychologický efekt této katastrofy, asi způsobil, že během několika málo minut poté bylo po všem. Po čtvrthodině od zahájení palby tak bylo prakticky dobojováno a po dvaceti minutách střelba utichla zcela. Šokovaní Španělé totiž záhy sňali vlajky a společně s Brity zahájili záchranu trosečníků.

Počet mrtvých na palubě nešťastné lodi, slující plným jménem Nuestra Se?ora de las Mercedes, se odhaduje zhruba na 300 ? zachráněn byl všehovšudy jeden důstojník a 45 mužů posádky. Všichni na palubě fregaty přítomní civilisté, ukrytí před střelbou do relativně většího bezpečí hlubokého podpalubí, zahynuli. Na ostatních španělských lodích bylo v okamžiku utichnutí palby 27 mrtvých a 80 raněných, zatímco Britové měli všehovšudy 2 mrtvé a 7 zraněných.

Epilogem této bitvy byl pokus čelní fregaty Fama o únik, po té co po vzoru ostatních španělských lodí sňala vlajku, a pozornost Britů upoutala záchrana tonoucích. Španělský kapitán poněkud nečestně, ale logicky využil příležitosti, vztyčil červenožlutočervenou vlaku, napnul plachty a zamířil k Cádizu. Pokus se zprvu dařil, španělské lodi byly rychlé a obratné, ale britští námořníci byli přeci jen zručnější. Fregata Lively se dostala na dostřel a Medusa rovněž příliš nezaostávala a tak po třech hodinách honičky byl uprchlík polapen. Nyní již k Španělovu podrobení se postačilo několik varovných výstřelů?

Zlato a další zboží ukořistěné na třech zajatých plavidlech bylo vyčísleno na více než milion liber a zhruba další půlmilion klesl ke dnu spolu s fregatou Mercedes. Ovšem je pochybné, čemu měla tato akce zabránit, ale jisté je, že již 12. října 1804, prakticky okamžitě po té, kdy se informace o tomto incidentu dostala do Madridu, přijal král Karel IV. a jeho ministři jednomyslné rozhodnutí ? Španělsko s okamžitou platností vyhlašuje Velké Británii válku! Bonaparte, nyní nový císař Francouzů Napoleon I., si nemohl přát více!

Přestože byla někdejší země Filipa II. již jen stínem bývalé mocnosti, Francie získala velice cenného a věrného spojence, neboť léty zakořeněná rivalita a antipatie ?Donů? (tj. Španělů ? britská přezdívka), k proradnému ?Albionu? dosáhla tou dobou všech atributů fanatické nenávisti. Bylo velikou a možná i osudovou Napoleonovou chybou, že o necelé čtyři roky později svou dynastickou politikou učinil z hrdých a nepoddajných Španělů zaryté nepřátele Francie a účelové spojence Britů?