Zajatcem v Rusku (1943--1949)

Ukázka z připravované knihy Hanse Hahna (původní název Mluvím pravdu!).

Poslední let a zajetí

Osud dává občas člověku, kterého čekají těžké chvíle, znamení, aby ho nadcházející rány nezastihly zcela nepřipraveného. Mě se však takového varování nedostalo. Naopak: události mne převálcovaly naprosto nečekaně.

Stalo se to v neděli 21. února 1943. Ráno jsem opouštěl bojové stanoviště s úmyslem letět do Rigy, abych u letecké flotily vyřídil pár služebních záležitostí i otázku své dovolené. Před odjezdem z fronty jsem chtěl ještě co nejrychleji docílit svého stopadesátého sestřelu a pak s manželkou strávit několik dní na Zugspitze. Onoho průzračného mrazivého rána ? bylo osmatřicet stupňů pod nulou ? jsem vůbec nemyslel na letecký souboj a měl jsem proto na sobě svůj starý letecký mundúr bílé barvy místo obvyklé kožešinové kombinézy. Cestou ke vzletové dráze, kdy mne jako vždy doprovázela moje doga Lux, ke mně přispěchal můj spolubojovník z roty Stotz a ohlásil mi, že v prostoru Děmjanska vyvíjejí Rusové ve vzduchu neobyčejnou aktivitu. Armáda prý naléhavě žádá o stíhací ochranu. V tyto dny německé jednotky vyklízely tzv. děmjanský výběžek, aby se mohly stáhnout na novou frontovou linii.

?Ti hoši jsou moc drzí a je potřeba dát jim lekci,? prohlašoval Stotz.

Za takových okolností bylo nutné hodit plány s Rigou za hlavu. Luxe jsme uvázali k holi zaražené do sněhu, jak bylo dobrým zvykem u mnoha předchozích bojových letů, a tam na mě bude čekat, dokud se nevrátím. Věrný psí kamarád mne po přistání vždy vítal jako první.

?Zatím se měj, Luxi!?

Právě jsem si upevňoval padák, když k letounu přiběhl můj dlouholetý blízký přítel Alfons, náruč plnou pošty, a oznamoval, že právě přistál jeden Ju 52 a má i pro mě dost vzkazů z domova. Prý jsou mezi nimi i čtyři dopisy od mojí ženy.

?Polož je u mě na stůl, Alfonsi, za tři čtvrtě hodiny jsem zpátky a pak si to projdu...?

Přesně v devět vyrolovala štábní letka na letovou plochu v Relbicích, našem malém letišti na severním úseku východní fronty, a naposledy v tomto složení se chystala vzlétnout. Za burácivého hřmění motorů jsme se odlepili od země. Drželi jsme se stále ve výšce a po deseti minutách jsme dosáhli Ilmeňského jezera u Staré Rusi. Naši ?strážní andělé? z výběžku nám hlásili, kde se nejvíce rojí ?indiáni? ? to bylo krycí jméno nepřátelských stíhačů. Stotz, který letěl padesát metrů ode mne a vynikal dobrým zrakem, spatřil náhle na bledě modrém obzoru před námi řadu divoce vířících černých bodů a upozornil mě na ně. Měli jsme Rusy na dohled. Zas nastane ten vzrušující zběsilý tanec, který jsem tak zbožňoval a znal ho důvěrně z Francie, letů nad La Manchem, Anglie a konečně i z Ruska. Proti poměrům na západě to tady byla hotová selanka a všechny ohledy na bezpečnost, které jsme vnímali nad kanálem, působily zbytečně. Pod námi se táhla pevná zem, nikoli vodní plocha. Už jsme neletěli ve výšce deset tisíc metrů, ale náš revír se rozkládal tři tisíce metrů nad povrchem a níže. Nemuseli jsme s sebou táhnout ty všemožné záchranné prostředky, které piloty tolik omezovaly nad mořem. Nebyla tu žádná plovací vesta, láhev se stlačeným vzduchem, nafukovací člun, váček s barvou, světlice a především kyslíková maska. Měli jsme skvělý pocit, že se můžeme volně pohybovat. Člověka ovládla nezkrotná chuť pustit se s malým elegantním messerschmittem do boje, změřit síly s protivníkem, a boj vést tak, aby skončil vítězně. Dokonce i tehdy, když se stíhač brání, musí útočit. Jeho zbraně směřují vzpurně vpřed, dozadu nestřílí nikdo, a proto první zásada vzdušného souboje zní: dostat se za protivníka! Ostatní už je jednoduché.

Výcvik ruských pilotů se nedal vůbec srovnávat s naším nebo anglickým. Proti messerschmittům tady nastupovaly airacobry a lagy, nikoli spitfiry. Vlastně jsem až dosud jen vítězil, a to bylo asi hlavním důvodem, proč jsem měl pocit převahy. Platilo, že stačí vyrazit na soupeře a být první, neboť kdo je první, ten první i střílí.

Černé body se rychle zvětšovaly a vyklubalo se z nich padesát až šedesát airacober. Hned při prvním útoku jsem měl jednoho ?špicatce? před sebou. Ještě sto metrů, sedmdesát, padesát a pal! Pronikavý záblesk, exploze a Rusa už nebylo. Stotz, rovněž plně zaměstnaný bojem, mi palubní vysílačkou vzkázal: ?Ten dostal co proto!? Následoval druhý sestřel, ale to už jsem měl jednoho s rudou hvězdou za sebou. Jeho nevlídný pozdrav mi bubnoval do levého křídla a střely se povážlivě blížily ke kabině. Bylo třeba ho setřást a potom ?ztrestat?. Stotzův první soupeř se zatím zřítil nalevo ode mě v plamenech k zemi. Několik tvrdých obratů a Rusa za sebou jsem se zbavil, brzy jsem však poznal, že mám co dělat s odborníkem. Dával mi pořádně zabrat. Intenzivní vzdušný souboj se podle přístrojů odehrával už jen těsně nad zemí, přímo nad neprostupným severoruským lesem. V messerschmittu bylo vedro. Zamžilo se mi sklo a musel jsem odsunout kryt kabiny. Stotz hlásil právě svůj druhý sestřel, který jsem nemohl vidět, neboť jsme byli daleko od sebe, když vtom Rus provedl těsně přede mnou manévr a pokoušel se uniknout směrem na východ. Byl jsem ve výhodné pozici, vypálil jsem krátkou dávku a stroj přede mnou se převrátil dopředu a dopadl za výšlehu plamenů do lesa. Díkybohu, tak tenhle je taky pryč. Protože jsem letěl stále na plný plyn, teplota oleje stoupla nad únosnou mez. Bylo cítit, jako by se kdesi pálil kabel. Někde se škvařilo něco, co se škvařit nemělo. Dost nepříjemný pocit! Navíc jsem byl sám, s Rusy kroužícími nahoře i za mnou. Bylo jich ještě třicet! Rozhodl jsem se letět na západ, neboť během předchozího souboje v nízké výšce jsem nad monotónním lesním porostem zcela ztratil orientaci. Nebylo mi jasné, jestli je pode mnou území držené našimi nebo nepřátelskými jednotkami. Po obratu na západ jsem zaregistroval, jak na mne zezadu nalétávají dvě stíhačky. Sám, téměř bez munice a s rozpáleným strojem jsem neměl vůbec chuť se s nimi utkat. Snížil jsem výšku, přitiskl svůj messerschmitt až téměř ke korunám stromů a podařilo se mi Rusy setřást. O pár vteřin později to však v motoru tvrdě zarachotilo a letounem proběhly vibrace. Vrtule se přestala otáčet ? nastalo hrozivé ticho. Všechno se pak zběhlo v pár okamžicích. Rychloměr ukazoval stěží dvě stě kilometrů za hodinu. Ještě chvilka a messerschmitt sletí dolů. Olej se dostával do varu. Protože rychlost byla příliš nízká, nemohl jsem stroj zvednout a seskočit padákem. Dosednout v dvě stě kilometrech za hodinu mezi stromy a prošumět si to lesem nebyla také příjemná představa. Nalevo jsem však zahlédl průsek. Kdybych se tam dostal, mohl bych s letounem přistát na břiše. Po krátkém rozvažování jsem obrátil stroj postranními klapkami o sto osmdesát stupňů, a aniž bych ztratil výšku, přehoupl jsem se přes poslední koruny stromů do onoho domnělého průseku. Byla to však k mému úleku silnice, po níž postupovaly v témže směru nekonečné kolony postav v kožíšcích, a já si to svištěl přímo mezi ně. Ozval jsem se naposledy vysílačkou Stotzovi: ?Dnes dostal lekci taťka, nezbývá mu než přistát.? Vypnul jsem elektrickou síť a rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu jsem šel na přistání hned vedle pochodujících kolon. Výhled mi zahalilo mračno vířícího sněhu. Potom se už můj messerschmitt povaloval skoro nepoškozen na břiše.

Když jsem odsunul kryt kabiny, střílelo po mně, jak se mi alespoň zdálo, tisíc hlavní všeho druhu. Sáhl jsem za sebe a nasadil si brigadýrku. Vystoupil jsem z kabiny. Protože střelba neustávala a mně ještě úplně nedošlo, že jsem zajatec, vykřikl jsem: ?Přestaňte!? a mával jsem rukavicí. Mělo to překvapující účinek. Slyšel jsem volání: ?Geněral, geněral?, palba byla zastavena a ke mně přišli vojáci. Strhli mě z okraje kabiny, jedni tady, druzí tam, a ruce mi zdvihli do výše. Na místo dorazil dobře vypadající Rus v lepším kožíšku, přetáhl vojáky holí a mě hnal ze silnice do lesa. Dva muži mi stále drželi ruce nad hlavou. Mezi stromy jsem spatřil jeden bunkr vedle druhého. Strčili mne hned do prvního. U slabě svítící lampy, která vydávala svérázný zemitý zápach, seděli dva důstojníci a pěkná mladá dívka, rovněž v uniformě, s pistolí u boku.

Zatímco mě sledovaly dvě pistole, nařídila mi dívka německy: ?Svlékněte se!? Neměla vůbec přízvuk.

Začal jsem si stahovat kombinézu. Jakmile byly vidět mé nárameníky, pravila tlumočnice: ?Aha, vy jste důstojník, svlékejte se rychleji, vy svině fašistická!?

O minutu později jsem stál úplně nahý před Rusy, ruce opět nad hlavou. Jeden z důstojníků mi vzal náramkové hodinky a prsten. Dívka mínila, že nic z toho už nepotřebuji. V tomto skličujícím stavu mne začali vyslýchat, i když nikterak dlouho.

?Vaše jméno??

?Hahn.?

?Jakou máte hodnost??

?Major.?

?Kde máte pistoli??

?Nemám zbraň. A chci vám hned říct, že už vám žádné další údaje sdělovat nebudu.?

Rusové se zatvářili nasupeně.

?Máme prostředky, jak rozvázat jazyk i němým. U takových zločineckých kreatur, jako jste vy, je klidně použijeme. Pan kapitán vám vzkazuje, že pokud nebudete odpovídat, zastřelíme vás.?

Když jsem i nadále mlčel, zatočil starší z důstojníků kličkou polního telefonu. Několikrát jsem zaslechl, jak během rozhovoru říká: ?Major Gan.? Panstvo mne potom ještě jednou prohledalo a dostal jsem zpátky podvlékačky, kombinézu, brigadýrku a rytířský kříž. Všechno ostatní hodili do kouta. Byl jsem si jist, že nyní nastala má poslední hodina a že jsem ztracen. Proto jsem si nedělal s mým chatrným ošacením žádné starosti. Se zdviženýma rukama jsem opustil bunkr. Když jsem vyšel ven, namířilo na mě hlavně svých pušek více než patnáct vojáků. Ale výstřel nepadl. Obklopen zleva i zprava Rusy dostal jsem od důstojníka rozkaz, abych šel k silnici a neotáčel se.

Byli jsme sotva pár kroků od lesa, když se vojáci zastavili. Také důstojník, který nás doprovázel, zůstal stát a mě nechali jít samotného dál. Teď, říkal jsem si, teď mě střelí do týla! Známá věc. Bezděčně jsem stáhl hlavu mezi ramena ? chvilka a budu to mít za sebou. Jestlipak to bolí? Ale konec nepřicházel. Po několika krocích jsem došel na silnici a nic, nestříleli. Stále jsem žil. Vpravo se povaloval můj letoun. Jeden ruský voják seděl na místě pilota a triumfálně svým druhům ukazoval vymontované palubní hodiny. Bylo to naposledy, co jsem svůj Me 109 viděl.

To, jak je moje situace zoufalá, mi bylo od počátku této kalvárie jasné. Hrozně mě zábla nahá chodidla. Rusové, kteří šli proti mně, po mě plivali a kopali do mě, bili mě tak, že jsem si mohl na prstech spočítat, jak dlouho to ještě vydržím. Ostraha nepodnikala nic, aby mě ochránila. Po zhruba jednom a půl kilometru pochodu jsme došli na křižovatku, kde stál nákladní automobil. Pobídli mě bodáky, abych vylezl na korbu. Drželi mě obličejem k zemi, na šíji jsem cítil pažbu. Náklaďák jel asi deset minut cestou plnou výmolů. Před závorou jsme vystoupili a šlo se pěšky až k okraji jakési rozsedliny. Někteří ruští letci s papirosami v rukou si přede mnou odplivovali a posunky mi dávali najevo, že mě pověsí. Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Každopádně jsem měl dost času, abych si tu rozsedlinu prohlédl. Její stěny byly posety dobrou padesátkou bunkrů, propojených povalovými cestami. Také tu stálo pár dřevěných baráků. Na ruské poměry komfortní schody vedly z místa, kde jsem stál, přímo dolů. Povalové cesty, schodiště i jiné spojovací trasy mezi bunkry a baráky byly plné života. Po dlouhém čekání mě odvedl důstojník s napřaženou pistolí do rozsedliny a postavil mě u jednoho bunkru čelem ke zdi. Zaregistroval jsem, že do bunkru vstoupil velký počet důstojníků spolu s uniformovanými děvčaty. Nakonec ke mně přišel starší bělovlasý důstojník v bílých plstěných holínkách a dobře střižených jezdeckých kalhotách s širokými rudými pruhy a zeptal se mě, kde mám svou pistoli. Odpověděl jsem, že už při svém prvním výslechu jsem uvedl, že pistoli nemám. Poprosil jsem ho, zda by mi nedal něco na mé úplně promrzlé nohy a také kalhoty. Ještě jednou mne důkladně prohledali, ačkoli jsem jasně řekl, že pistoli nemám. Po několika minutách přišel mladší důstojník od letectva a přinesl mi cosi prošívaného, co vypadalo jako dvě roury z vatované látky. Byly to mé první vatované kalhoty v Rusku ? sovětský národní oděv pro muže i ženy, užívaný od Vladivostoku až po Brest. Když jsem do kalhot vpravil své úplně ztuhlé nohy a trochu se zahřál, doprovodili mě dva vojáci do bunkru. První místnost, kam jsem vstoupil, byla plná důstojníků a vojáků obou pohlaví. Ve dveřích vedoucích do druhé místnosti mi pokynuli, abych zůstal stát.

Venku v tu chvíli zaburácely motory německých štuk. Oknem jsem pozoroval doprovodné stíhače, sedmou letku mojí eskadry...

Přeložil Jiří Ohlídal

Knihu vydává v únoru 2016 nakladatelství Elka Press. Zajistěte si u svého knihkupce, anebo na http://www.kosmas.cz/ se slevou 10 %.

Dosud česky nikdy nevydané vzpomínky německého stíhače z 2. světové války. Válečné paměti Assiho Hahna, poprvé vydané v roce 1951, jsou především svědectvím o jeho životě v sovětském zajetí. Hahn, významný stíhač německé luftwaffe, byl se svým Me-109 sestřelen u Děmjanska v roce 1943 a v zajateckých táborech pobýval až do konce čtyřicátých let. Byl vystaven silnému tlaku Sovětů, aby spolu s jinými důstojníky podpořil tzv. Národní výbor svobodného Německa, propagandistický nástroj Kremlu ovládaný komunisty, což ale odmítl. Aby bylo zřejmé, že se jedná o autentickou výpověď, nazval autor svou knihu v originále Mluvím pravdu. Během tvrdého vymývání mozku, jemuž byl v zajetí vystaven, se setkal s mnoha německými důstojníky, kteří v zajetí přistoupili na komunistickou ideologii; někteří z nich se potom stali čelnými představiteli nového německého státu pod sovětským vlivem ? Německé demokratické republiky (za všechny jmenujme Waltera Ulbrichta). Kniha dobře dokumentuje nejen brutalitu sovětského režimu, ale také ? svou zákonitou jednostranností ? i způsob uvažování německých vojenských představitelů za války. Je napsaná čtivě a čte se jako dobrodružný román.