logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Z Pyrenejí až k Waterloo

Ukázka z nové "napoleonské" knihy nakladatelství Elka Press (vychází 1. 4. 2020).

Vzpomínky kapitána Wellingtonových ostrostřelců Jonathana Leache na účast v napoleonských válkách.

Na jaře roku 1808 začal Španělskem zmítat dynastický zápas mezi otcem a synem, tedy králem Karem IV. a princem Ferdinandem Asturským. Napoleon měl rozhodnout, kdo má na korunu větší právo, a vyřešil spor tím, že je zbavil trůnu oba. Španělsko pak dal svému bratru Josefovi. Vše vypadalo zpočátku skvěle, jenže vzápětí vypuklo v Madridu protifrancouzské povstání a plamen odporu zachvátil celou zem. Pyrenejemi začala zuřit guerilla, nesmiřitelná partyzánská válka, a před ní si nebyl žádný Francouz jistý životem.

Pak se do války na poloostrově vložili Britové.

Na rozdíl od pamětí francouzských vojáků a důstojníků z napoleonských válek existuje v českém překladu jen jeden titul memoárů anglických (Waterloo ? deník z tažení).

Mezeru nyní částečně zaplňuje tento překlad pamětí kapitána 95. pluku anglických ostrostřelců z války na Pyrenejském poloostrově, které popisují i následné tažení do jižní Francie a končí popisem bitvy u Waterloo. Autora pamětí, Jonathana Leache, lze s určitou nadsázkou nazvat ?skutečný Sharpe? ? on a jeho muži byli předobrazem románového a později i televizního hrdiny Richarda Sharpeho.

Kapitán Leach líčí svoje vojenské zážitky v uniformě proslulého ostrostřeleckého pluku v ostrých konturách. Sdílíme s ním námahu a strádání denních i nočních pochodů a také nebezpečí bezpočtu bitev, jichž se zúčastnil. Před očima nám ožívají vojenské události, krajina a lidé v širším kontextu dané doby. Kniha přibližuje českému čtenáři málo známé bojiště napoleonských válek viděné očima anglického důstojníka elitního pluku, se kterým došel přes Portugalsko, Španělsko a Francii až na pláně u belgického městečka Waterloo.

Leachovy deníkové zápisky zařazuje do dobového rámce ve své předmluvě Jiří Kovařík. Charakteristiku 95. pluku ostrostřelců (Rifles) načrtl v úvodu překladatel Leonid Křížek.

JAKO UKÁZKU UVEŘEJŇUJEME PRVNÍ KAPITOLU:

Kapitola první

Téhož roku, kdy si britská armáda vydobyla nesmrtelné vavříny v Egyptě, obdržel jsem důstojnickou hodnost u 70. pluku a krátce poté, co bylo moje jmenováni uveřejněno v Gazette, jsem dostal rozkaz připojit se k pluku na ostrově Jersey. Cítil jsem podobné nadšení, jaké pociťuje dle mého názoru každý mladík, který unikne ze školy, obleče si šarlatový kabát s epoletami, třírohý klobouk s extrémně dlouhým pérem, nemluvě o falešném copu připevněném k vlasům slepeným pomádou a bohatě napudrovaným (jak to bylo zvykem za oněch časů) a o ostatních proprietách, které jsou důvěrně známy každému vojákovi, takže není nutné zacházet do dalších podrobností.

Pluk se nedávno vrátil ze služby v koloniích. Důstojníci byli většinou velice mladí a vojáci s výjimkou hrstky starých mazáků byli rekruti a vcelku výborná parta mládenců.

Ostrov Jersey je o něco více známý než nitro Afriky či New Holland. Jeho popis by proto byl nadbytečný. V průběhu jedenácti měsíců, které jsem zde strávil, jsem ostrov s několika svými bratry důstojníky procestoval křížem krážem a se svými výlety jsme byli v každém ohledu spokojení. Silnice si v době, o které mluvím, stěží zasloužily to jméno; ale vím o tom, že od té doby byly postaveny vynikající silnice, vedoucí všemi směry.

Na konci října 1802 dorazil z Anglie 3. pluk, zvaný Buffs, aby nás vystřídal, a my jsme odpluli na válečné lodi do Dealu, kde jsme se vylodili a napochodovali do hradu Dover, kde jsme zůstali tři týdny a odtud jsme pokračovali do Chathamu. Posádku tvořily můj vlastní pluk, sbor královského štábu a první a druhý prapor 52. pluku. Velel zde sir John Moore.

Na zimu, kterou jsme v Chathamu strávili, kdy se vcelku nic moc nedělo kromě strážní služby v loděnici a všelijakých dalších stráží, do nichž jsem byl pravidelně určován, nemám nijak obzvlášť příjemné vzpomínky.

Začátkem jara roku 1803 sir John Moore vybral a zvolil nejlepší a nejvýkonnější muže ze dvou praporů 52. pluku a velitel prvního z nich, podplukovník Kenneth McKenzie byl jmenován velitelem této jednotky, z které měl vytvořit oddíl lehké pěchoty. Druhý prapor byl potom úředně označen jako 96. pluk a téměř okamžitě poté poslán do Irska pod velením podplukovníka Conrana.

Nový systém výcviku, který podplukovník McKenzie v té době zavedl a který posléze přejaly další pluky lehké pěchoty, se setkal s naprostým úspěchem, což nemohou popřít ani ti nejpředpojatější lidé. Narážím na snadnost a bezchybnost, s níž pluky v následujících letech podle tohoto systému nacvičovaly pochody a manévry.

V červnu roku 1803 jsme se nacházeli v tábořišti na výšinách Shorncliffe, v Kentu, pod velením sira Johna Moorea. Brigádu tvořily následující pluky: 4. King?s Own, 52. pluk lehké pěchoty, 59., 70. a pět rot 95. střeleckého sboru a dva kusy lehkého dělostřelectva. Každý ví, anebo by vědět měl, že Bonaparte v té době hrozil návštěvou našeho pobřeží v čele své početné armády a flotily, které se nacházely v Boulogne a okolí. Za jasného dne jsme bez potíží rozeznávali na francouzském pobřeží ohromnou masu bílých stanů. Zdali sir John Moore choval stejné obavy z invaze tak jako většina národa, nepřísluší mně rozhodnout, ale je zcela jisté, že každou noc činil veškerá opatření, aby pobřeží bylo střeženo až do rána a hodinu před svítáním nechal posádku a zadní voj nastoupit do zbraně a nechal je v pohotovosti, dokud nebylo zcela jasné, že naši francouzští sousedé se neodváží vyplout se svou flotilou na rozbouřené moře. Neustále jsme nacvičovali stržení a složení našich stanů v nejkratší možné době a příležitostně jsme je také nakládali na koně a vykonávali veškeré přípravy k pochodu. Tak uplynulo léto i podzim. Během léta vykonal vévoda z Yorku na výšinách Shorncliffe také přehlídku brigády.

Koncem října dorazil náhlý a z naší strany zcela neočekávaný rozkaz, aby pluk vyrazil okamžitě na pochod do Portsmouthu a tam se nalodil na cestu do Západní Indie. Tato zpráva způsobila části našich mazáků, kteří již dříve v těchto končinách sloužili, velké zklamání, ale většina z nás, kteří jsme byli mladí a lehkomyslní, přijala vyhlídku na změnu a něco nového spíše s potěšením, než s odporem.

Dorazili jsme do Portsmouthu v listopadu, ale ne bez příhody, k níž došlo během pochodu, na kterou nikdy nezapomenu. Jeden večer jsme se zastavili v Battle v hrabství Sussex. Krátce po půlnoci byli důstojníci vytažení z postelí kvůli rvačce, která propukla mezi některými z našich vojáků a skupinou dělostřelců. Ještě než jsme stihli dorazit do malého hostince, kde k výtržnosti došlo, zastřelili naši lidé dva dělostřelce a další probodli bodákem. Desátník a dva vojáci, kteří tento čin spáchali, byli předáni do rukou civilních úřadů. Později byli souzeni a osvobozeni; prokázalo se, že své muškety a bodáky použili na obranu svých životů, o které by v opačném případě přišli, neboť dělostřelci ve velkém počtu rozbili dveře hostince, kde byli ubytováni, a napadli je holemi. Tři muži, o které šlo, se k nám připojili v Západní Indii o dvanáct měsíců později. K této nešťastné události vedly vleklé sváry o zásluhy či nedostatky určitých pluků. Není nebezpečnějšího námětu k hádkám mezi vojáky, od prostého bubeníčka až po velitele pluku. Muž, který nebrání houževnatě čest své jednotky, ať už je jakákoliv, stejně, jako by bránil čest vlastní, a nepostaví se na její obranu, není hoden nosit uniformu svého sboru.

Začátkem listopadu jsme se v Portsmouthu nalodili na starý škopek postavený původně v Holandsku, en flute vyzbrojenou 44 děly, nyní přejmenovanou na Pandour a přeměněnou na transportní plavidlo. Zbylá část kontingentu se nalodila na transportní loď Comet a v rámci našeho konvoje, vezoucího speciální jednotky k různým plukům v Západní Indii, byla i transportní loď Alexander. Několik dní po našem odplutí z Portsmouthu jsme zažili na pokraji Biskajského zálivu tu nejstrašlivější bouři, která zuřila bez přestání tři dny a noci. Většinu toho času muselo být kormidlo přivázáno. Každý kousek plachty, který jsme se pokusili napnout, byl v okamžení roztrhán na kousíčky ? pumpy byly zahlceny ? v podpalubí bylo několik stop vody ? a doléhaly na nás všechny myslitelné námořní patálie a katastrofy v takovém měřítku, že se vymykají popisu pouhého suchozemce. Ráno čtvrtého dne bouře do značné míry polevila a objevila se země, ale protože po několik dnů nebyla konána pozorování, nebylo jasné, jaká země to vlastně je. Ukázalo se, že je to Start, nebo Bolt, jeden z těch skalnatých mysů východně od Plymouthu. Jelikož vítr se umoudřil, zamířili jsme opět do Západní Indie, ačkoliv náš komodor jednu chvíli uvažoval o tom, že se vrátíme do Plymouthu a opravíme škody způsobené bouří.

Kdo by nevěděl, že po dosažení určité zeměpisné šířky člověk narazí na žraloky, delfíny, létající ryby a rozličné další druhy jak ryb, tak ptáků, které se nacházejí v chladnějších oblastech? Sedával jsem po celé hodiny u zábradlí a snažil jsem se harpunovat delfíny a další velké ryby, ale zpravidla se zanedbatelným výsledkem. Někde mezi Madeirou a Barbadosem jsme chytili velkého žraloka, k bezmeznému nadšení mému i ostatních mladíků, kteří se nikdy po těchto mořích neplavili. Rituálu ponořování, holení atd. atd., který tak úzkostlivě dodržují námořníci při překročení rovníku, jsme se vyhnuli tím, že jsme Neptunovi věnovali štědrou dávku rumu.

Během plavby starý Pandour pronásledoval, dostihl a prohledal řadu plavidel, avšak ukázalo se, že všechna jsou portugalská. Jedno z nich byla krásná loď, směřující z Lisabonu do Brazílie, o které naši námořníci při prvním spatření prohlásili, že je to fregata. Naši loď připravili k boji. Na příď byla postavena rota granátníků a na záďovou nástavbu rota lehké pěchoty. Ostatní roty dostaly rozkaz odebrat se do podpalubí, dokud nebudou povolány k obsazení našeho předpokládaného nepřítele. Avšak po mnoha hodinách pronásledování se ukázalo, že je to neutrální loď, a všechny naše zlaté sny o kořistném vzaly v tom okamžiku za své.

Jakmile jsme se dostali do oblasti pasátů, plachtili jsme den za dnem rychlostí šest, sedm i osm uzlů za hodinu. Za tu dobu se také nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku, až teprve dva tři dny před připlutím na Barbados, kdy se v dálce na návětrné straně objevila podezřele vyhlížející loď se škunerovým oplachtěním, jíž náš malý konvoj na příkaz komodora zablokoval. Škuner se držel po mnoho hodin v kýlové vlně Pandoura, ale obezřetně. Celý den jsme pluli přímo s větrem v zádech, až náš komodor nakonec ztratil trpělivost s tímhle obtížným hmyzem, držícím se nám v patách, aniž by jej dokázal setřást, anebo dostat do pařátů. A tak náhle přiostřil s Pandourem tak ostře k větru, jak jen to šlo. Škuner provedl tenhle manévr stejně rychle jako my, odbočil těsně k větru a brzy se nám vzdálil, takže naše šance jej dostihnout se rovnaly nule, pokud bychom nedokázali nějakým zázrakem poškodit jeho stěžně nebo lanoví naší palbou, v které jsme pokračovali celou dobu, kdy byla naděje, že dosáhneme nějakého výsledku. Protože však škuner plul rychleji než my, brzy jsme se pronásledování vzdali a vrátili jsme se na původní kurz. To všechno bylo něco naprosto nového a velice zajímavého pro sladkovodní námořníky na palubě.

Po šestitýdenní plavbě z Portsmuthu jsme na Štědrý den zakotvili v Carlisle Bay na Barbadosu. Obloha byla bez mráčku a horko natolik intenzivní, že se vyrovnalo kovářské výhni.

Vzhledem ke žhnoucímu slunci nad hlavami jsme se zpočátku jen těžko smiřovali s představou, že jsou Vánoce. Všechny stromy a rostliny na ostrově byly tak zelené, jako je tomu u nás v Anglii uprostřed léta, a především tu nebyla ani stopa po sněhu, mrazu a temných nízkých oblacích charakteristických pro toto období v Evropě. Zatímco jsme byli na cestě, zemřel vrchní velitel Návětrných a Závětrných ostrovů, generál Greenfield.

Během několika dní, které jsme strávili na kotvě v Carlisle Bay, vypravily se skupinky našich důstojníků na pobřeží v Bridgetownu, kde jsme byli pohostinně přijati v důstojnické jídelně 64. pluku. Uprostřed bzučení moskytů a dalších mučivých ďáblů, kteří rámusí a bodají po celou noc a společnými silami se snaží za každou cenu přerušit nám spánek, se mi přeci jenom podařilo na okamžik usnout, také následkem značné dávce staré madeiry, zkonzumované v jídelně 64. pluku. Musím zde poznamenat, že během celého mého pobytu v Západní Indii jsem trpěl kousnutími moskytů daleko méně než většina mých bratrů důstojníků, ačkoli nekonečný komáří bzukot vyčerpával moji trpělivost mnoho nocí.

Všechno, co se po přistání na ostrově naskytlo našim očím, bylo samozřejmě naprosto nové a po určitou dobu zajímavé pro nováčky pluku, ale novost brzy zevšedněla a nemohu říci, že by cokoliv s výjimkou nádherné, výrazné, ohromující scenérie, jakou nabízí mnoho ostrovů Západní Indie při pohledu z lodi (či v řeči námořní během proplouvání), ve mně vyvolávalo nějaké zvláštní nadšení. Po našem připlutí dostal 87. pluk posádkou v St. Kittu rozkaz vrátit se domů.

Vypluli jsme z Barbadosu 28. nebo 29. prosince a večer 31. jsme zakotvili v Anglickém přístavu na ostrově Antigua. Při vstupu do tohoto přístavu z oceánu extrémně úzkým a skalnatým kanálem působí ostrov magickým účinkem, protože cestovatel se ocitne se svou lodí v tiché přístavní zátoce obklopené vysokými, skalnatými kopci na různých místech hustě pokrytými domy a vigvamy černých a barevných lidí. Královská loděnice se nalézá v nejvzdálenějším koutě zátoky. Krátce po půlnoci jsme začali v loděnici s vyloďováním a odtud jsme pochodovali do kasáren v místě zvaném Ridge and Shirley Heights, kam jsme dorazili krátce po svítání 1. ledna 1804. Vystřídali jsme odřad 64. pluku, který za několik dnů odplul na Barbados. V důsledku nedbalosti stráže, zanechané u našich zavazadel v docích, či následkem jiné neblahé okolnosti jsem přišel o veškerý svůj majetek s výjimkou jednoho příručního zavazadla. Několik poddůstojníků vlastnilo daleko lepší výbavu, než o jakou jsem přišel při této příležitosti, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit sebemenší informaci o tom, kam se věci poděly, ani mi nebyla za ztrátu přiznána žádná náhrada. Tohle byl nic dobrého nevěštící začátek pobytu v podnebí, kde je naprosto nezbytný dostatek prádla a šatstva.

S úžasem jsem zjistil, že na ostrově Antigua není jediný pramen čerstvé vody. V důsledku toho jediným zdrojem této pro obyvatelstvo nezbytné komodity jsou deště, kterých jsou v určitém období záplavy. Voda je schytávána do nádrží, kterými jsou vybavena jak kasárna, tak většina domů movitějších obyvatel. Od ledna do června 1804 prakticky nezapršelo, takže po mnoho týdnů jsme dostávali jen ty nejskromnější příděly vody. A i tyhle příděly by byly ještě menší, pokud by během tohoto období sucha nedováželo několik šalup pravidelně sudy s vodou ze sousedního ostrova Montserrat, díky čemuž jsme mohli nádrže doplňovat. Ačkoliv členové sboru, k němuž jsem měl tu čest patřit, nebyli nikterak zvyklí používat vodu především jako nápoj, přesto jsme jejím nedostatkem značně trpěli.

Během prvních pěti měsíců po našem příjezdu se pluk těšil poměrně dobrému zdraví. Ale v měsíci červnu nás náhle postihla epidemie žluté zimnice, ta ustavičná hrozba a pohroma Evropanů, která v několika dnech zaplnila nemocnice do takové míry, že ji nikdy žádný jiný pluk nepřekonal a málokterý se jí vyrovnal. V období od června do října jsme pohřbili dvě třetiny důstojníků, kteří přišli k našemu pluku z Anglie; šest z nich byli kapitáni. Zhouba, kterou tato pekelná morová rána způsobila mezi vojáky, jejich ženami a dětmi, se plně vyrovnala v proporcích ztrátám mezi důstojníky. A neexistovaly žádné příznaky, že by horečka ustupovala, dokud v říjnu ostrov nepřepadl jeden z nejzuřivějších hurikánů, jaké zde zažili za mnoho let. Žlutou zimnici, která podle všeho už téměř vyčerpala svou zuřivost, nyní vystřídaly občasné horečky a zimnice. Krátce řečeno, na konci roku 1804 představoval pluk pouhopouhou kostru a své vojenské povinnosti dokázal vykonávat jen s největšími obtížemi.

V té době jsme také pohřbili vojenského guvernéra, generála Dunlopa, a štábního důstojníka jeho brigády, kapitána Vanse ? oba dva připluli z Anglie na palubě Pandoura. Úmrtí byla tak častá, že generál Dunlop nařídil, aby se nekonala obvyklá procesí a obřady tradičně spojené s vojenskými pohřby a že rakve s důstojníky nesené k hrobům na ramenou vojáků nemají být doprovázeny ani kapelou, ani bubny a má se také upustit od slavnostních salv nad hroby. Považoval jsem to za naprosto prozíravý rozkaz, neboť nic tak neskličuje ducha jako neustále se opakující impozantní pohřební rituály. Generál vyjádřil přání, aby se v případě jeho vlastní smrti postupovalo přesně stejným způsobem. Tento rozkaz byl vyplněn do puntíku, oba dva, on a jeho štábní důstojník, zemřelí v rozmezí několika málo dní, byli odvezeni na hřbitov v lehkém povozu a doprovázeni jenom hrstkou našich důstojníků a vojáků, schopných vykonat tuto službu, a skupinkou dělostřelců.

Jako důkaz toho, že tato strašlivá zimnice postihuje nově příchozí Evropany s desetkrát větší prudkostí, nechť poslouží to, že tři roty 37. pluku, který byl v té době v posádce s námi, neměly v nemocnici víc než dva tři muže, zatímco naši muži umírali v počtu osmi až deseti za den. Sedmatřicátý pobýval na Trinidadu a ostatních ostrovech několik let a podnebí již přivykl. V roce 1805 byli naši přeživší už do určité míry aklimatizováni a úmrtí v důsledku toho už nebyla tak častá.

V zájmu osvěty a vzdělávání musím svěřit papíru následující fakt, za jehož přesnost ručím, ačkoliv se obávám, že je jen málo živých svědků, kteří potvrdí mé prohlášení.

V době, kdy téměř každý důstojník byl na seznamu nemocných, a zimnice zuřila s nejvyšší možnou zběsilostí, jsem pociťoval všechny symptomy, které mi popisovalo tolik mých přátel, kteří byli nemocí nakaženi a nakonec jí podlehli. Silné bolesti, zardělé tváře, oči pálící tak, jako by chtěly vyskočit z důlků, nadměrná malátnost a žízeň mě přiměly přemýšlet o tom, že nakonec asi nadešel čas, abych byl odvezen do městečka Falmouth a moje kosti byly uloženy na hřbitově u kostela. Tento záchvat, k němuž došlo večer, byl překvapivě náhlý, neboť ještě dvě hodiny předtím jsem se těšil pevnému zdraví. Okamžitě jsem ulehl, aniž bych se s kýmkoliv poradil, a nařídil jsem sluhovi, aby mi přinesl džbán vroucí madeiry, kterou jsem spolykal a brzy jsem usnul tvrdým spánkem, z něhož jsem se probudil teprve po šesti nebo sedmi hodinách. Horečka mě zcela opustila, ale byl jsem tak vysílen, že mi trvalo nejméně deset až čtrnáct dní, než jsem se z náhlého záchvatu zotavil. Snažil jsem se vysvětlit svůj případ přátelům lékařům, připisoval jsem záchranu svého života vřící madeiře, jež měla za následek intenzivní pocení, jež společně s mým mládím a silnou tělesnou konstitucí dokázaly vzdorovat zimnici a vyrvaly mě z jejích pařátů. Buď mě to zabije, nebo vyléčí a takové počínání zcela odpovídalo divokému mládenci, který ještě řadu let potom často s ohromením vzpomínal na své bláznovství a na úspěch, jejž přinesla jeho potrhlá léčba. Pokud byly příčinami nemocí nově dorazivších Evropanů vystavování se slunečnímu žáru na lovu, během vyjížděk na člunu, na koni atd. atd. navzdory opakovaným radám zkušených domorodců, tak jsem si toto utrpení zcela jistě zasloužil.

Obyvatelé Antil jsou notoricky známí svou vášní k tanci a rozhodně neznají rozumnou míru. Často jsme odcházeli ze soukromých tanečních večírků za ranního rozbřesku, vykoupali jsme se a oblékli na nástup, aniž bychom si až do příštího večera dopřáli pár chvilek spánku. Podobné výstřelky, společně s nemírným večerním pitím studeného punče a dalších nápojů nemohly dlouho projít beztrestně, navíc s ohledem na destruktivní podnebí, jaké zde panovalo.

V době, kdy jsem byl v zemi, přijel převzít velení sir William Myers, vrchní velitel Návětrných a Závětrných ostrovů. Z patnácti či šestnácti členů jeho rodiny, včetně služebníků, kteří s ním připluli z Anglie, jedenáct kromě něho zemřelo na Barbadosu v neuvěřitelně krátkém čase.

Brigádní generál Vandeleur, který připlul v roce 1804 z Irska a byl jmenován velitelem jednotek na ostrově Antigua po smrti generála Dunlopa, přežil jenom pár měsíců. Úmrtnost v 96. pluku, který dorazil na Antiguu z Irska v roce 1805, byla strašlivá, snad jenom o něco málo nižší než úmrtnost našeho sboru v minulém roce. Antigua v té době představovala pro nově příchozí Evropany téměř jistý hrob. Situace je pořád špatná, ale není pochyb o tom, že vojáci, kteří zde byli posádkou v uplynulých letech, utrpěli v podstatě zanedbatelné ztráty.

Zhruba v téže době se v tamních mořích objevila francouzská eskadra s asi tisícovkou mužů na palubě. Vylodili se ve značném počtu na ostrově Dominika, ale guvernér generál Prevost je v několika střetnutích, v nichž utrpěli ztráty, odrazil a nakonec je přinutil znovu se nalodit a vrátit se na Guadaloupe či na Martinik. Během těchto událostí si vedl obzvláště statečně 46. pluk.

Nějaký čas poté jsme na Antigui žili v očekávání francouzské eskadry a činili jsme nezbytná opatření na její přijetí, jak jen to naše nepatrné prostředky dovolovaly. Posílily nás křídelní roty 11. pluku z některých sousedních ostrovů. V důsledku několika planých poplachů jsme vykonali řadu dlouhých pochodů sem a tam z jedné části ostrova na druhou, ale nepřítel se zde nikdy nevylodil. Během jednoho obzvláště dlouhého pochodu pět našich vojáků v tom vedru zemřelo na cestě následkem coup de soleil. Jejich smrt nastala téměř okamžitě. Můj sluha, mladý, činorodý a zdravý muž, byl jedním z těch, kteří tímto způsobem zemřeli.

V roce 1805 byl na Antiguu poslán 68. pluk a v důsledku podnebí jeho řady značně prořídly. Do Západní Indie dorazil asi pět let předtím v síle dvou praporů, z nichž každý měl 1200 mužů. Důstojníci pluku mi řekli, že za těch pět let pohřbili 2400 mužů a osmašedesát důstojníků. Pluk byl samozřejmě po celou tu dobu pravidelně doplňován branci z Anglie.

Na konci října 1804 se vzduch poněkud ochladil díky dešťům, které s sebou přinesl hurikán. Několik dní jsme se věnovali jezdeckým dostihům na dohled od hlavního města Antiguy St. John. Dráha je kruhová a není špatná. Pokaždé vyhrál malý plnokrevný anglický hnědák, nedělalo mu žádné potíže porážet americké a kreolské koně, kteří startovali spolu s ním. Po každodenních zábavách následovaly večer plesy, které trvaly až do ranního rozbřesku.

Následkem přílišného holdování radovánkám během dostihových dnů zemřeli dva důstojníci. Byli to pozoruhodně pohlední muži, oba dva granátníci. Jeden z nich byl mým důvěrným přítelem a budu vždy litovat jeho ztráty.

V červnu nebo červenci 1805 připlul do Západní Indie lord Nelson, pronásledoval sem spojenou francouzskou a španělskou eskadru a několik hodin kotvil u ostrova Antigua. Je dobře známo, že se okamžitě vrátil do Evropy, aniž by předmět svého výpadu do těchto moří nalezl. Stejně tak je všeobecně známá strašlivá lekce, jakou uštědřil spojeným loďstvům o pár měsíců později u Trafalgaru.

Účinky nepřetržitého vystavení slunečnímu žáru, stejně jako určité prohřešky, v tomto podnebí nepřípustné, se začaly projevovat na mém zdraví v podobě pomalé a oslabující horečky. Zdravotní komise, která byla sestavena, aby posoudila můj případ, prohlásila, že jedinou šancí na moje uzdravení je okamžité přeložení do Evropy.

Než se rozloučím s místem, kde tolikých mých bývalých a vysoce vážených vojenských druhů a společníků bylo předčasně skláceno do hrobu, musím se stručně zmínit o názoru, jaký jsem si vytvořil na instituci otroctví. Jsem si dobře vědom toho, že různí lidé se dívají na tuto otázku z různých hledisek, ale jsem nicméně ochoten věřit, že procento lidí v Anglii, kteří na ni hledí se stejnou mírou rozhořčení, zděšení a odporem jako já, je vysoké. Také jsem přesvědčen, že není daleko doba, kdy budou umlčeny hlasy těch, kteří tvrdí, že nešťastný černoch, který se svíjí pod bičem nemilosrdného otrokáře za to, že na pár minut odložil v žáru tropického slunce rýč, anebo pro nějaký stejně triviální přestupek, se má nesrovnatelně lépe a je rozhodně šťastnější, než lopotící se rolník v naší vlasti, a je v daleko záviděníhodnější situaci.

Fakta nelze oddiskutovat, a ačkoliv uplynulo už mnoho let od doby, kterou jsem strávil v Západní Indii, dosud jsem nezapomněl, jaký byl otrokářský systém v letech 1803, 1804 a 1805. První případ toho druhu, s kterým jsem se setkal po vylodění na Antigue, byl pohled na obrovitého poháněče otroků bičujícího nemilosrdně vetchou černošskou stařenu, která byla očividně zlomená utrpením a těžkou prací. Nevěděl jsem, jaké bylo její provinění, ale patřila do skupiny tak zvaných černochů různého pohlaví a věku, kteří pracovali s rýči pod poledním tropickým sluncem. Bratr důstojník, který byl se mnou na lovecké výpravě, byl tímto nepřirozeným a nelidským jednáním stejně ohromen a pobouřen jako já. Naší první pohnutkou bylo pohrozit poháněči, že jej zastřelíme, pokud nepřestane. Nestydím se přiznat, že jakmile jsme se vzdálili natolik, aby naše broky nemohly pobudu vážně zranit, pokropili jsme jeho nohy důkladně. Neříkám, že bychom se měli uchylovat k takové exemplárnímu trestu, i kdybychom měli na světě zůstat ještě dvakrát tak dlouho, ale nikdy mě netrápily výčitky svědomí za způsob, jakým jsme vyjádřili svůj nesouhlas s tím ďábelským činem. Uvádím to jenom jako příklad jednoho z nesčetných případů bičování, jehož jsem byl očitým svědkem. Až příliš často jsem viděl bičovat staré i mladé, muže i ženy a příliš často jsem slyšel jejich pláč a nářek, než abych na to kdy zapomněl ? a také nikdy nepřestanu nenávidět tento ďábelský systém a opovrhovat jím. Několikrát jsem se ocitl na palubách lodí naložených otroky z pobřeží Guineje. A neváhám prohlásit, že i ten nejbarvitější popis onoho odporného obchodu se nevyrovná realitě utrpění nákladu nešťastných lidských bytostí. Osvobození černochů musí být nutně postupné, ale patřím k těm lidem, kteří upřímně doufají, že k němu v pravý čas dojde.

Spolu se dvěma důstojníky 18. a 96. pluku jsem si zajistil místo na palubě obchodní lodi, která měla namířeno do Dublinu, a tak jsem se rozloučil s Antiguou a vyplul jsem jako pasažér konvoje na palubě škuneru Netley do Tortoly, místa shromáždění loďstva 260 lodí, které mělo vyplout k domovu. Zde jsme zůstali na kotvě dva či tři dny a potom jsme konečně zamířili do Evropy pod ochranou silného uskupení válečných lodí. Byl to nádherný pohled, když celé to ohromné loďstvo stálo na kotvě v přístavu. Následkem nepříznivých větrů, častých bouřek a tak podobně trvala naše plavba domů třináct týdnů, což byla více než dvojnásobná doba, než jakou nám trvala plavba z Portsmouthu na Barbados v roce 1803. Tato neobvykle dlouhá a únavná cesta na špinavé staré lodi vezoucí cukr, během níž jsme posledních pět týdnů dostávali jen nepatrný příděl pitné vody a potravin, proběhla jinak bez příhod, jež by stály za zaznamenání, kromě toho, že nás na zeměpisné šířce Západních ostrovů přepadla ta nejstrašlivější bouře, která trvala dva dny. Během ní sedm lodí ztroskotalo a ze všech jejich posádek se na nějakých trochách zachránili jen tři lidé, které později vylovila Ramillies, válečná loď o 74 dělech. Ještě jedna poznámka o naší únavné plavbě a tím s tématem skončím.

V měsíci září, asi dvě hodiny po půlnoci, kdy vál velmi ostrý vítr, byli jsme málem vyhozeni z našich lůžek náhlým úderem, jako kdyby loď narazila na skálu. V okamžiku jsme vyběhli na palubu, kde panoval děs a zmatek. Narazila do nás loď daleko větší než naše a obě plavidla se zaklínila ráhny a lanovím, jakoby svázána za účelem abordáže. Zdálo se, že není žádná šance na vyproštění. Každé vzedmutí moře způsobovalo, že lodě do sebe narážely, takže jsme měli úděsný strach, kterému mohou porozumět jen ti, kteří zažili podobnou situaci. Přiznávám, že když jsem viděl našeho kapitána, který byl katolík, jak klečí na kolenou, křižuje se a vzdává se vší naděje, místo aby povzbuzoval posádku, čehož se naštěstí ujal jeden jeho důstojník ? nařídil, aby se přesekávala ráhna a lanoví, a takto jsme se zbavili nevítaného souseda ? pomyslel jsem si, že to jsem měl raději nechat své kosti na Antigui, než se stát potravou pro žraloky. Díky našemu prvnímu důstojníkovi a úsilí naší malé posádky se naše loď zakrátko uvolnila z nedobrovolného sevření.

Utrpěli jsme značné škody v lanoví, ráhnech atd. a přišli jsme také o čelenovou čnělku. Navíc k těmto pohromám začala ještě do lodi téci voda, takže po celý zbytek plavby musela být obsluhována čerpadla. Každý na palubě, cestující a všichni, se u nich musel střídat. Z jedné z fregat, na níž spatřili za svítání náš nouzový signál, nám poslali důstojníka s partou chlapů a nějakými tesaři, aby nám pomohli opravit škody. Zůstali na palubě dva dny.

V zimě roku 1805 jsme zakotvili v Dublinské zátoce, jejíž půvaby jsou známy a oceňovány na celém světě a byly tisíckrát popsány daleko nadanějšími spisovateli, než jsem já. Kdybychom nebyli nuceni strávit v této nádherné zátoce mnoho dní v karanténě, určitě by můj dojem byl nekonečně příjemnější. Pro nás suchozemce, kteří jsme strávili tři měsíce na moři a posílali jsme žlutou vlajku k čertu, toužebně jsme vyhlíželi na pobřeží, aniž jsme dostali povolení k přistání, to byl nepopsatelný zážitek, když jsme se dozvěděli, že za šest nebo sedm dní tohoto pokání dostaneme svolení jít na břeh.

Strávil jsem v Dublinu se dvěma důstojníky, kteří se se mnou vrátili z Antiguy, několik příjemných dní. Jeden z nich se příštího roku vrátil do Západní Indie a podlehl tam podnebí; druhý byl převelen ke 45. pluku a o několik let později padl v Portugalsku.

Nastoupil jsem na jednu poštovní loď a po bouřlivé plavbě trvající šestatřicet hodin jsem vystoupil v přístavu Holyhead a odtud jsem pokračoval v cestě domů, kde jsem nebyl čtyři roky.

KONEC UKÁZKY

Úvodní stať o historii 95 ostrostřeleckého pluku je zde:

https://www.austerlitz.org/cz/ostrostrelecky-regiment-95th-rifles/

 

 

 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.