logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

WATERLOO - Deník z tažení gen. Mercera

Úkazka z připravované knihy, která vychází 25. 10. 2017

Generál Mercer

Generál Alexander Cavalié Mercer – voják, spisovatel, umělec – pocházel z rodiny význačného původu a mezi své předky počítal některé skutečně pozoruhodné osobnosti.[1] Jeho příjmení je starobylé. Mercer byl původně obchodník s hedvábím a latinská forma jména, Mercator, byla známá ve Flandrech, rodišti slavného matematika a kartografa šestnáctého století Gerarda Mercatora. Jednotlivé větve Mercerovy rodiny se nacházely ve Velké Británii, ale jméno se běžněji než v Anglii vyskytovalo severně od její hranice.[2] Ze Skotska se rozšířilo do severního Irska a dále přes Atlantik. Mezi nositeli tohoto jména ve Spojených státech byl brigádní generál Hugh Mercer, jeden z hrdinů americké války za nezávislost. Emigroval ze Skotska poté, co se v roce 1745 účastnil nešťastného povstání, jež mělo dosadit na trůn prince Charlieho. V bitvě u Princetonu v roce 1777 byl smrtelně zraněn.

Hrdinští předci

Mercer se intenzivně zabýval rodinnou historií. V roce 1856 mu v periodiku zvaném Athenaeum otiskli článek, v němž se ohradil proti popisu Merciera jako „krutého skotského piráta“. Zdůrazňoval, že jméno toho muže bylo Mercer, nikoliv Mercier, a hrdě dodal, že ačkoliv byl označen za piráta, byl to „ve skutečnosti statečný a vlastenecky cítící poddaný skotského krále“. Muž, o němž byla řeč, byl sir Andrew Mercer, který se proslavil svým nájezdem na anglické loďstvo u Scarborough v roce 1377. Byl to akt pomsty za nedávné uvěznění jeho otce Johna Mercera na hradě Scarborough poté, co jeho loď ztroskotala.

Tento a podobné hrdinské činy představovaly pro anglický obchod takovou hrozbu, že jeden londýnský radní jménem John Philpot dokonce na svoje náklady vystrojil námořní eskadru, jež měla tomu všemu učinit přítrž. Podařilo se mu sira Andrewa zajmout, ale svým zásahem si znepřátelil anglické úřady – Philpot byl koneckonců jenom pouhým řadovým občanem – a následně byl zajatec v roce 1378[3] propuštěn. Příběh měl fascinující dohru, jak vysvětlil Marcer:

Někdy zhruba na začátku devatenáctého století si jeden můj bratranec (podplukovníkMercer[4] z pluku tělesné gardy, bydlištěm v ulici Queen Anne, West) při procházce zahradou u katedrály sv. Paula s překvapením všiml ve výloze pěkné součásti jídelního servisu nesoucí jeho rodinný erb. Přirozeně vstoupil dovnitř, aby se zeptal, odkud předmět pochází, a dostalo se mu informace, že je jedním z mnoha předmětů, které čas od času přináší na prodej jedna stará žena, která žije někde v sousedství – že erb Mercerů mají jenom některé z těchto předmětů a většina že je naprosto odlišná. Můj bratranec pohár koupil (neboť taková to byla součást servisu) a když se ujistil o místě pobytu osoby, která jej prodala, vydal se jí hledat. Po určitých komplikacích ženu našel v chudičkém podkroví v uličce nedaleko katedrály. Ta osoba byla na smrtelné posteli a jemu se podařilo dostat z ní pouze informaci, že podle jejího nejlepšího vědomí je poslední z roku Philpotů z Upton Courtu ve Východním Kentu – rodina v důsledku řady nešťastných událostí zchudla – a že už nějakou dobu je živa pouze z prodeje zbytků rodinného jídelního servisu, jehož větší část ukořistil na palubě lodi skotského piráta Mercera její věhlasný předek, radní sir John Philpot. Rozumí se samo sebou, že plukovník Mercer udělal, co bylo v jeho silách, aby této poslední potomkyni starobylé rodiny ulehčil její úděl, ale bylo to marné, neboť zemřela téměř okamžitě poté.[5]

Mercer byl také prostřednictvím své matky spřízněn s jiným pozoruhodným mužem, Jeanem Cavalierem, lidovým hrdinou povstání camisardů. Toto povstání začalo v roce 1702, když se protestanti v pohoří Cévennes na jihu Francie chopili zbraní na obranu svých náboženských svobod v katolickém království. Camisardové uštědřili francouzským královským silám řadu porážek a jsou vzpomínáni v idealizovaném světle jako čestní a odvážní lidé, kteří se úspěšně postavili proti persekuci. Cavalier, vůdce této partyzánské skupiny, byl původně pasáček ovcí a pekařův učedník z obyčejné rolnické rodiny. Avšak navzdory svému prostému původu nebyl zdaleka bezúhonnou legendární postavou a ve svých pamětech dost přikrašluje nechutné aspekty vzpoury, jako byly například masakry spáchané jeho camisardy. Ve skutečnosti to byl bezzásadový dobrodruh; nakonec jej přelstil royalistický velitel, maršálek Claude de Villars, když uzavřel dohodu o ukončení povstání. V roce 1704 byl Cavalier zlákán, aby se vzdal odporu, částečně v naději, že obdrží od krále Ludvíka XIV. regulérní důstojnický patent. Potom, aby čelil kritice, že věc povstání zradil, nestydatě tvrdil, že jej francouzský dvůr obelstil. Emigroval a stal se z něj námezdní žoldák. Nejprve sloužil vévodství saskému a potom bojoval pod britskou vlajkou. V roce 1707 byl u španělské Almanzy vážně zraněn, ale později se dokonce stal generálem britské armády a byl jmenován guvernérem ostrova Jersey, kde žil v přepychu, obsluhován nejméně čtrnácti služebníky. Zamřel v Londýně v roce 1740, po uši zadlužen.[6] Cavalier byl, krátce řečeno, bezcharakterní chlap, který měl sklon vlastní činy přikrašlovat a překrucovat, ale v jeho době to nebylo tak do očí bijící a už vůbec ne povědomé jeho potomkům. Mercerovo druhé vlastní jméno bylo Cavalié (psáno také Cavalier) a bylo to první jméno, které dal svému přeživšímu synovi.

Rodina vojáků

Bezprostřední hlavou Mercerovy rodiny byl jeho otec, generál Alexander Mercer. Měl za sebou úctyhodnou profesionální dráhu ve sboru královských ženistů. V roce 1761, dva roky poté, co byl vyřazen jako poručík, se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo obsazení francouzského ostrova Belleisle, v blízkosti bretaňského pobřeží, a o desetiletí později, během americké války za nezávislost sloužil ve štábu jednoho z vůdčích britských velitelů, sira Henryho Clintona. V osmdesátých letech 18. století, poté, co byl nějaký čas posádkou v Anglii, sloužil jako velitel ženistů na Jamajce. V roce 1789 byl poslán na čtyři roky na ostrov Guernsey a potom strávil zbytek své vojenské dráhy posádkou v Plymouthu, na velitelství Západního distriktu Anglie. Důvěrně byl znám pod přezdívkou „Kyselý Mercer“; v roce 1805 byl jmenován hlavním plukovníkem distriktu a zemřel v listopadu 1816 ve věku sedmasedmdesáti let. Je pohřben v katedrále v Exeteru, kde lze jeho náhrobek spatřit v severní příčné lodi.[7]

Mercer sám se narodil 28. března 1783 a byl pokřtěn ve venkovském kostele v Cottinghamu v hrabství Yorkshire (dnes Humberside). V té době byl jeho otec posádkou v Hullu, čtyři míle směrem na jihovýchod, jako velící ženijní důstojník v tomto distriktu.

Mercer byl druhý syn. Jeho starší bratr, George Collins Mercer, narozený 15. prosince 1777, byl vyřazen jako důstojník královského dělostřelectva v roce 1794. Ale pět let poté, už jako nadporučík, se během návratu z dovolené do Halifaxu v provincii Nové Skotsko ve věku jedenadvaceti let utopil, když jeho loď ztroskotala u ostrova Sable.[8]

Mercer měl ještě jednoho bratra jménem Augustus Cavalié, který byl o dva roky mladší než on. Augustus, který se narodil 26. dubna 1785, byl vyřazen jako poručík a od osmnácti let sloužil v 9. (neboli východonorfolkském) pěším pluku. V letech 1808–1811 sloužil v hodnosti kapitána na Pyrenejském poloostrově. V roce 1809 se v Lisabonu oženil, v roce 1814 byl z 9. pluku přeložen, aby velel posádkové rotě na mysu Dobré naděje, a o dva roky později byl propuštěn s polovičním platem. Zemřel v roce 1825.[9]

Ještě mladší bratr, Cavalié Shorthose Mercer, se narodil 4. dubna 1789 a v roce 1804 byl vyřazen jako poručík královských ženistů. O dva roky později sloužil na Gibraltaru, v roce 1808 pod Wellingtonem v Portugalsku, aby se na konci toho roku vrátil do Anglie, kde se stal pobočníkem svého otce. V letech 1812–1816 byl posádkou v Irsku, v roce 1813 byl povýšen na kapitána. V roce 1818 byl poslán na Bermudy, kde v srpnu 1819 zemřel.[10]

Další bratr zemřel v listopadu 1820 jako poručík královského válečného námořnictva.[11] Mercer měl také jednu sestru, Theodosii, která se narodila 5. května 1784. Provdala se za Hectora Fredericka McNeilla a žila v Linlithgowu ve Skotsku. Na rozdíl od tolika svých bratrů se dožila vysokého věku a zemřela v prosinci 1881 v Exeteru ve věku devadesáti sedmi let.[12]

Nedůsledné vzdělávání

Jednou z nejstarších Mercerových vzpomínek je na nádherné osvětlení Londýna v roce 1789 na počest uzdravení krále Jiřího III. z očividné duševní choroby. Mercer zpočátku navštěvoval denní školu na ostrově Guernsey, kde byl v té době jeho otec posádkou, ale docházku zde ukončil a opakovaně byl překládán do různých ústavů. V roce 1791 ve věku osmi let jej rodiče poslali do internátní přípravné školy v Chichesteru na jižním pobřeží Anglie. Zůstali tam s ním tři dny a potom jej zanechali ve škole samotného a vrátili na Guernsey. Bylo to traumatické loučení:

„Smutek mé matky byl tak velký, že když mě zanechávala v malém táflovaném salonu, prohlásila, že už mě nikdy neuvidí, což byla prorocká slova, neboť krátce po návratu na Guernsey zemřela při porodu. Lékaři – jak jsem později slyšel – navrhovali, že dítě zachrání císařským řezem, ale otec to nedovolil.“[13]

Mercer byl ztrátou matky šokován a nedokázal se s ní vyrovnat. „Zpráva o této události ve mně vyvolala zvláštní pocit, jaký jsem do té doby nepoznal,“ napsal. „Truchlil jsem nad její ztrátou, ale zároveň jsem byl zmaten a nedokázal jsem si ji připustit.“[14] „Málo chlapců“, dodal, „poznalo větší zoufalství, než jaké jsem prožíval během té zimy“. Byl zanechán ve škole samotný, protože ředitel a jeho asistenti nebyli přítomni a služebníci také odjeli, s výjimkou dvou sester – hospodyně a jedné služebné:

„Tyto tyranky si ze mě udělaly svého sluhu a zacházely se mnou při každičké příležitosti hůře než se psem – své večery jsem často trávil v prádelně, kde jsem se třásl zimou a schovával jsem se v hromadě otepí – nesnesitelný život a špatné zacházení mně přivodily těžkou úplavici a jelikož sestry mě bičovaly, pokud je moje přebíhání z bezútěšné mansardy na dvůr vyrušilo, tak jsem většinu nocí trávil tam – je div, že mě to nezabilo.“[15]

Ale jeho životní podmínky se zlepšily na jaře 1792, když se k němu v Chichesteru připojil mladší bratr Augustus. Spřátelil se také se synem kontraadmirála Johna Brisbana, jeho rodiče si jej oblíbili a tak s nimi trávil mnoho příjemných dnů.[16]

Na podzim roku 1794 byli oba Mercerovi bratři přeloženi do jiné školy, v níž byl ředitelem doktor Wilcocks. Mercerovi se tam líbilo, neboť tam byl šťastný, jídlo i ubytování bylo dobré a v učení prospíval, tak jak se očekávalo. Ale v roce1796 byli s Augustusem znovu přeloženi, tentokrát do zařízení reverenda Russella v Dartmouthu, 24 mil východně od Plymouthu. Jak vzpomínal, zde měli hoši veškeré pohodlí, neboť každý z nich měl svůj vlastní pokojík a mohli se potulovat, kde se jim zlíbilo. Nic se však nenaučili a Mercer jednou málem zemřel následkem nehody při koupání. Skočil do vody z bahnitého břehu, a povedlo se mu sklouznout hrudí a břichem po rozbitém dnu skleněné láhve a pořezat se. Zranění zanechalo jizvy viditelné ještě o půl století později.

Pobyt v Dartmouthu netrval ani rok, neboť reverend Russell se přestal o školu starat poté, co zdědil ohromné jmění. Potom následovala, v roce 1797, další škola, a to v Ivybridge, 9,5 míle východně od Plymouthu, kde se situace víceméně opakovala. Ředitelem školy, vzpomínal Mercer, byl jistý pan Halloran, který psal politické příručky a články do některých periodik a který považoval výuku za otravnou záležitost; provozoval ji jenom proto, že mu vynášela trochu peněz. To však je jenom polovina příběhu. Laurence Hyness Halloran měl za sebou dokonce zproštění viny v případu vraždy jednoho kadeta, když sloužil v královském námořnictvu. V roce 1784 se stal řídícím v Exeteru, ale v roce 1796 se vážně zadlužil a musel školu opustit. Vydával se pak za duchovního a krátce našel zaměstnání v Ivybridge, za pomoci zfalšovaných dokumentů, než se vrátil jako kaplan do královského námořnictva (dokonce se mu podařilo účastnit se v roce 1805 bitvy u Trafalgaru). V roce 1819 však byl deportován do Austrálie poté, co byl obviněn z padělků, a v Sydney navázal na svou učitelskou kariéru.[17]

Mercer měl v důsledku toho značně ostrůvkovité vzdělání, ale zjistil, že to přináší i jisté výhody. „Ivy Bridge pro nás představoval nádherné časy,“ vysvětloval, „protože jsme se mohli po libosti toulat po lesích a slatinách, aniž by se o nás kdokoliv staral, pokud jsme se vrátili ve stanovenou hodinu – stali se z nás bandité – plenili jsme sad a lesy byly plné prasat, která tu pobíhala téměř divoce, a my jsme si užívali parádních honů na divoké kance!“[18] Celkový dojem z Mercerova dětství vykresluje zasněného, citlivého chlapce, zbaveného mateřské lásky a odpovídajícího dohledu. Tím se také vysvětlují určité rysy jeho osobnosti, které jsou patrné v jeho Deníku – jistá osamocenost, vášeň pro knihy, spolu s celoživotním zaujetím venkovskou krajinou.

Woolwich

Británie byla v té době státem, jenž byl ve válce s revoluční Francií a tato skutečnost se dotýkala dokonce i Mercerova malého světa. V roce 1794 byl svědkem nadšených oslav „Slavného prvního června“, což byla bitva vybojovaná viceadmirálem Richardem, prvním hrabětem Howeem. „Portsmouth byl naprosto vzhůru nohama,“ napsal. „Flota po vítězství Prvního právě připlula do Spitheadu. Viděl jsem lorda Howea, jak projíždí v jakémsi triumfu po hlavní třídě – námořníci se chovali jako šílenci: byly jich a jejich lodních pytlů plné kočáry, byli opilí a ozdobení stužkami a nespoutaně se proháněli všemi směry. Ve Spitheadu jsem viděl poškozené a stěžňů zbavené lodě, anglické i francouzské: dobře si vzpomínám, že jsem z vyvýšeného místa viděl, jak jedna barkasa táhla člun proděravělý kulemi jako řešeto.“[19]

Otázka Mercerovy budoucnosti přišla na přetřes v zimě na přelomu let 1797–1798. Pocházel z vojenské rodiny a jeho otec, důstojník královských ženistů, měl v úmyslu poslat jej do královské vojenské akademie ve Woolwichi, 8 mil východně od centrálního Londýna, aby získal profesionální vzdělání potřebné pro životní dráhu buď u dělostřelectva, anebo u ženistů. V únoru 1798 se Mercer pokusil absolvovat přijímací zkoušky, jenomže propadl z jednoduchých zlomků. „Jak by tomu mohlo být jinak?“ stěžoval si později, „když nás šoupali z jedné školy do druhé a nikdo si nikdy nedal práci s tím, aby zjistil, co jsem se naučil.“[20] Řešením byla přípravná škola v nedalekém Deptfordu, kde se chlapci připravovali speciálně pro akademii. Smutně poznamenává, že se za těch čtrnáct dní naučil víc, než za celé roky, jež promarnil v nejrůznějších školách a pak snadno udělal v únoru přijímací zkoušky na druhý pokus.

Královská vojenská akademie v té době existovala už téměř půl století, král Jiří II. ji založil v roce 1741. Kadetů byla pouhá stovka, dokonce i po navýšení počtu v červnu 1798, a dvě pětiny z nich byli určeni pro službu u Východoindické společnosti. Protože postup kadetů v rámci Akademie byl dán výsledky u zkoušek, nebyla stanovena doba trvání kursu, jež byla navíc zkrácena nenasytnými válečnými požadavky po dalších důstojnících dělostřelectva. Mnoho kadetů dokonce opouštělo Woolwich po nabytí jen těch nejzákladnějších vědomostí. V 60. letech 18. století byla po počátečním období charakterizovaném opíjením, šikanou a všeobecnou leností utužena disciplína, ale její kvalita šla opět dolů, jakmile si kadeti uvědomili, že budou vyřazeni jako důstojníci tak jako tak, bez ohledu na své chování.[21] Mercer sám byl kadetem dva roky. Učební osnovy kursu byly směsicí teorie a praxe; zahrnovaly chemii, matematiku a opevňování, navíc kreslení, tanec a šerm a také jak latinu, tak francouzštinu.

Napudrované hlavy

Jako kadet a gentleman musel Mercer nosit copánek, jenž v té době byl součástí vojenské módy. Vlasy si musel natírat pomádou, aby je přinutil růst v patřičném směru, a zaplétat je za krkem do tvaru copu. Protože kadetům dělalo potíže vlastnoručně si cop uplést, obvykle pomáhali jeden druhému, ale nejlepší příležitostí, jak získat vynikající copánek, byla jednou za čtrnáct dní návštěva několika holičů. Někdy utahovali vlasy tak napevno, že kadetům dělalo potíže zavírat oči, ale mnoho z nich si copy ponechávalo celý týden, nebo dokonce až do příští návštěvy holičů. Další nedostatek copánků vyšel najevo během návštěv bohoslužeb, neboť z tolika špinavých hlav shromážděných na omezeném prostoru a v horku se linul nezapomenutelný zápach.

Mercer poznamenává, že kdykoliv přišel do Woolwiche nový kadet, navštívil jej mladý holič, který mu oznámil, že jeho vlasy musí být náležitě upraveny, aby se mohl řádně vystrojit na ranní nástup. Hovorný holič jej potom ostříhal, namazal pomádou a to co zbylo, brutálně stáhnul do copánku, načež za svou námahu požadoval půl koruny. Jakmile kadet zaplatil, sklidil občas okamžitý výbuch smíchu, ale zpravidla to nastalo teprve příštího dne, kdy se objevil skutečný holič, a nováček zjistil, že byl napálen. Shledal, že jeho vlasy nebyly ošetřeny pomádou, ale odpornou směsí popele, vazelíny a jiného svinstva.

Vlasy se také obvykle poprašovaly pudrem. Každý kadet dostával měsíční příděl 11/2 libry pudru, který byl dodáván v papírových sáčcích. Jakmile byl pudr vydán, propukla obvykle simulovaná bitva, neboť kadeti po sobě házeli pytlíky jako sněhové koule. Mercer vzpomíná, že to byla báječná zábava, neboť nebylo nic legračnějšího, než když někomu v obličeji vybuchl takový projektil a oblaka z množství takových explozí připomínala dým opravdové bitvy. Ještě dlouho poté připomínaly bílé kmeny stromů a špinavé skvrny na rudé cihlové fasádě kasáren intenzitu těchto šarvátek.[22]

Uprostřed takových zábav Mercer postupně zdolával Woolwich a v roce 1799 složil po namáhavém biflování kvadratických rovnic zkoušky do Upper Academy. Na konci posledního semestru se dozvěděl, že v královském dělostřelectvu je volných čtyři až šest důstojnických míst. Měl na výběr buďto nastoupit na jedno z nich, anebo zůstat v akademii, až se uvolní nějaké místo v nevelkém sboru královských ženistů. „Dal jsem přednost vrabci v hrsti a přijal jsem místo u dělostřelectva,“ napsal, „a kromě toho jsem ženisty nepovažoval za vojáky, a já jsem chtěl být vojákem.“[23]

Ohyzdný klobouk

Mercerův důstojnický patent poručíka nesl datum 20. prosince 1799.[24] O mnoho let později vzpomínal na to, jak si pořizoval důstojnickou uniformu. Předpisový třírohý klobouk si jednoduše objednal z jednoho obchodu v Londýně. Bylo mu pouhých šestnáct let a nebyl si vůbec vědom rafinovaností vojenské módy, a tak, když se poprvé objevil na jezdecké přehlídce, stal se terčem smíchu svých druhů. Jeho klobouk byl velký, neohrabaný, opatřený ohyzdnou štětkou a jeho okraje byly ohrnuty nahoru, zatímco tehdejší móda diktovala okraje shrnuté dolů.

Navzdory málo slibnému začátku stal se z Mercera brzy dandy. „Jaké domýšlivé mladé štěně jsem tehdy byl,“ vzpomínal později. Obzvláště pyšný byl na své bohaté, kučeravé hnědé vlasy. Tehdy bylo módou, aby mladíci měli elegantní, zženštilý zjev, ale když se Mercer ohlížel zpátky na svůj život, měl za to, že ve skutečnosti tehdy působili daleko mužněji, než mládenci pozdější generace. Kromě toho móda byla nestálá, jak Mercer zjistil ke své škodě. V roce 1807, když se účastnil expedice do Jižní Ameriky, si vzal s sebou kompletní sadu všeho oblečení, včetně tří sak sahajících k pasu, neboť předpokládal, že zůstane v cizině na dlouhou dobu. Jak se ukázalo, měl jenom půl tuctu příležitostí si je obléct, takže když se příštího roku vrátil do Woolwiche, byly prakticky pořád ještě nové. Ke své hrůze však zjistil, že móda se změnila a nyní se nosí saka sahající pod hýždě.[25]

Mercerovou první jednotkou byla rota pod velením kapitána Jamesse Millera v rámci 5. praporu královského dělostřelectva. Prapor byl administrativní formací a deset rot, z nichž se skládal, bylo rozmístěno po různých služebnách, anebo byly přiděleny k zámořským posádkám či na konkrétní bojiště. (Rotu tvořilo mužstvo, ale pokud měla přidělena děla, hovořilo se o ní jako o dělostřelecké brigádě.) Millerova rota byla již od svého vzniku posádkou v Plymouthu, ale Mercer se tam k ní nepřipojil hned, zůstal ještě půl roku ve Woolwichi. To byla ve skutečnosti běžná praxe, neboť nově vyřazení důstojníci tak mohli získat speciální znalosti své profese; Akademie je připravovala pro službu ať už u dělostřelectva nebo u ženistů daleko všestranněji[26]. V praxi byly příkazy pro tyto mladé důstojníky často velice špatně sestavené a navíc Mercer onemocněl – strávil téměř tři měsíce na lůžku a měl štěstí, že vůbec přežil.

Dva vojíni královského dělostřelectva. Lafeta děla je zkonstruována spíše pro použití v posádce než v poli.

Do začátku července 1800 se Mercer zotavil a dorazil do Plymouthu.[27]Jeho první vojenskou povinností hodnou zaznamenání bylo udržovat v oblasti klid a pořádek, když v březnu 1801 vypukly v důsledku zvýšených cen potravin nepokoje. Nejhorší bouře vypukly 31. července ve městě Plymouth Dock (dnes Devonport). V ten den se konaly trhy a dav napadl pekařství, rozbil výlohu a zmocnil se chleba. Když magistrát požádal o vojenskou pomoc, byly do města poslány odřady ze dvou pluků milice a eskadra pravidelného jezdectva. Vřava utichla teprve poté, co byl přečten zákon proti výtržnostem a došlo k zatčení zřejmých vůdců, ale znovu propukla, jakmile dělníkům z doků skončila ve čtyři hodiny odpoledne práce a připojili se k demonstrantům. Dav se nyní vydal ke strážnici, aby osvobodil buřiče, kteří byli zajati dříve téhož dne.

Mercer měl před věznicí dvě lehké šestiliberky, zaměřené dolů ulicí Fore, na níž se tísnil dav vzbouřenců vyzbrojených puškami, sekyrami a dalšími zbraněmi rozličného druhu. Před děly se seřadila kavalerie a milice, ale posléze byli vojáci staženi a Mercer dostal rozkaz ke střelbě. Vlastně již vydával rozkaz ke střelbě osádce prvního děla, když uslyšel výkřik, aby přestal. Jeho otec, který byl posádkou v Plymouthu, se dozvěděl, že se dělostřelectvo chystá k palbě, dostavil se na místo a promluvil k davu s takovým úspěchem, že ten provolal slávu a rozešel se.

Alespoň tak si ty události Mercer zapamatoval, ale místní novinář vylíčil závěr akce daleko méně hrdinský. Když dav stanul tváří v tvář vojákům, odmítl se rozejít a ve skutečnosti přinutil magistrát, aby ustoupil a propustil všechny vězně. „Zfanatizovaní lidé, účastnící se těchto hanebných nepokojů, si vůbec neuvědomovali nebezpečí, v jakém se nalézají,“ poznamenává reportér v listu Trewmanʼs Exeter Flying Post, „neboť proti nim bylo namířeno, aniž by to tušili, několik polních kusů nabitých granáty a kartáči, jež by stovky z nich snadno poslaly během několika minut před tvář toho Boha, který zakazuje nepokoje a nařizuje dbát zákonů.“[28] Těžko rozhodnut, které z těchto líčení je blíže pravdě, ale je jisté, že krveprolití bylo zabráněno na poslední chvíli. Než uplynuly tři týdny, byl Mercer vyslán k plnění daleko namáhavějšího a rozhodně děsivějšího úkolu.

Hlavy na kůlech

18. dubna 1801 se rota majora Millera nalodila v Plymouthu, aby vyplula do Irska.[29] Od krvavých událostí roku 1798 neuplynuly ani tři roky, když se Společnost sjednocených Irů postavila do čela povstání s cílem vybojovat nezávislost. Navzdory tomu, že v srpnu dorazilo více než tisíc francouzských vojáků, bylo povstání potlačeno a byl vydán zákon o sjednocení Británie a Irska, jenž s účinností od 1. ledna 1801 stanovil vytvoření Spojeného království Velké Británie a Irska.

Obě strany se dopouštěly ukrutností, jež zanechaly trpké dědictví, takže není divu, že Mercer očekával útoky povstalců na každém kroku. Byl překvapen, že v Irsku nalezl očividně mírumilovnou atmosféru, ale zdánlivý klid byl klamný, neboť v Corku na jižním pobřeží spatřil nad jednou branou tři lidské hlavy naražené na kůlech, jejichž vlasy vlály ve větru a jejichž tváře byly celé zčernalé.

Od května byl Mercer posádkou v Clonmelu (46 mil severovýchodně od Corku), kde byl Miller velitelem správní oblasti.[30] Irsko tehdy ještě nebylo zcela zpacifikováno. Neustále přicházela hlášení o vraždách a násilnostech a také o chystaných shromážděních, jež se obvykle konala v nějakém odlehlém horském údolí. Prakticky každého večera či noci tam musel být vyslán nějaký odřad, ale když dorazil na místo, tak zpravidla zjistil, že shromáždění již bylo rozpuštěno. Tyto protipovstalecké operace mužstvo neustále znepokojovaly a vyčerpávaly, hlídky a dragouni eskortující poštovní dostavníky byli často terčem střelby. Nepřetržitě byli přiváděni vězni a byli často popravováni. Mercer vzpomíná, že viděl mnoho vozů naplněných vězni, jež mířily na místo zločinu, aby tu byli zločinci popraveni.

V lednu 1802, poté co byl povýšen na nadporučíka, byl Mercer přeložen k rotě kapitána Luciuse O’Briana, k 7. praporu.[31] Prapor, který existoval teprve necelý rok, tvořily části rozpuštěného královského irského dělostřelectva. Mercer zůstal v Clonmelu až do května, a potom byl přeložen do Corku. Poté, co O’Brian odešel na odpočinek, velel rotě kapitán Alexander Duncan a po něm, od září 1803 kapitán Frederick Walker.[32]

Královské jízdní dělostřelectvo

Mercer teď udělal rozhodující krok ve své kariéře: byl přemluven, aby požádal o zařazení do královského jízdního dělostřelectva (RHA – Royal Horse Artilery). RHA – dílčí část královského dělostřeleckého pluku – existovalo necelé jedno desetiletí, vzniklo teprve roku 1793. Impulsem pro zavedení jízdního dělostřelectva v celé Evropě byly francouzské revoluční války. První takovou pravidelnou jednotku utvořil pruský král Bedřich Veliký už během sedmileté války (1756–1763). Hlavní předností jízdního dělostřelectva byla jeho pohyblivost. Všichni příslušníci této dělostřelecké jednotky seděli na koních anebo na kolesnách, nemuseli se tedy přesunovat pěšky. Jízdní dělostřelectvo mohlo pracovat v součinnosti s předvojem, anebo se zadním vojem, udržovat krok s jezdectvem a poskytovat palebnou podporu, rychle zdolávat obtížný terén, obejít nepřítele po křídle anebo rychle dorazit na určené místo a okamžitě zahájit palbu. Všechny tyto výhody byly okamžitě jasné plukovníkovi Johnu Mooreovi (budoucímu hrdinovi bitvy u Coruñi), když se v Suffolku v roce 1797 setkal s jednou ze setnin RHA, setninou A. „Bylo to poprvé, co jsem viděl jízdní dělostřelectvo,“ zaznamenal si s obdivem. „Nedokážu si představit nic skvěleji organizovaného než tuto jednotku. Je to velké zlepšení a rychlost, s jakou se přesunují, může představovat velkou výhodu.“[33]

RHA bylo elitou, neboť vyžadovalo – a přitahovalo – vynikající muže. Jeho rekruti museli být plni elánu, inteligentní, rychlí a samostatní. Byla to také malá formace, protože koně navíc a další požadované vybavení, jež umožňovalo pohyblivost jednotky, byly důvodem, že jízdní dělostřelectvo vyžadovalo vyšší náklady než dělostřelectvo pěší a vzhledem k náročnějším požadavkům bylo obtížné získat vhodné muže a koně. První dvě setniny RHA, označené A a B, byly povoleny v lednu 1793, ale dosáhly plné dospělosti teprve po dvanácti letech postupného navyšování stavů. Třetí a čtvrtá setnina (C a D) byly postaveny v listopadu 1793. Dvě další byly vytvořeny příštího roku a poté, v roce 1801, následovala sedmá setnina označená G. Do dubna 1815 tvořilo RHA celkem čtrnáct setnin (dvě z nich byly vyzbrojeny raketami) a mělo celkem 1 871 bojeschopných mužů všech hodností a 1 280 koní.[34]

RHA se často dostávalo do nebezpečných situací v důsledku samé podstaty své úlohy. Setnina A byla v roce 1799 během Helderovy expedice překvapena u Egmont-op-Zee francouzskou kavalerií, řadami setniny D projelo během války na Iberijském poloostrově v roce 1811 u Albuery opakovaně nepřátelské jezdectvo a část setniny E padla následujícího roku dočasně do francouzského zajetí, když doprovázela předvoj. K nejpozoruhodnější události došlo u Onora v roce 1811, když dvě děla setniny I pod velením druhého kapitána (Second Captain) Normana Ramsaye musela tryskem ujet do bezpečí, aby se vyhnula zajetí, ačkoliv tento dramatický incident později popsal poněkud nadneseně květnatou prózou historik William Napier.

Navzdory těmto nevyhnutelným nehodám RHA prokázalo ohromující účinnost. „Vítězství bylo naprosté,“ nadšeně hlásil jeden z důstojníků po bitvě u Vitorie v roce 1813. „Jízdní dělostřelectvo splnilo svou povinnost a prokázalo nepochybně svou cenu. Žádná jiná dělostřelecká jednotka nedokázala tak efektivně vést odvetné údery, když útok začal.“[35] O měsíc dříve pronásledovala setninu D 5 mil francouzský zadní voj nedaleko města Salamanka a využila na nejzazší míru svou pohyblivost a vystřelila několik projektilů ještě předtím, než zapřáhla a vyrazila tryskem do dalšího postavení, často ještě před jezdectvem. RHA bylo také nepostradatelné na členitém terénu Pyrenejí, který značně omezoval přesuny běžných dělostřeleckých jednotek. O více než třicet let později, v roce 1845, řekl poslanec sir Howard Douglas ve svém projevu, když mluvil o roli setniny A v bitvě u Nivelle v roce 1813, že poskytovala rozhodující dělostřeleckou podporu útoku na francouzskou pevnůstku. Douglas použil tento argument ve snaze zajistit odpovídající finanční prostředky, jež měly být určeny pro RHA. „Sire,“ prohlásil, „tato operace vynahradila všechny peníze, jež naše země kdy na jízdní dělostřelectvo vynaložila.“[36]

Řízení osudu

Mercerova žádost o přijetí do této elitní jednotky byla úspěšná a v lednu 1804 nastoupil k setnině F, jež byla posádkou ve Fermoy, 18 mil severovýchodně od Corku. Jejím kapitánem byl Alexander Duncan, jeden z bývalých velitelů 7. praporu.[37] Jakožto důstojník RHA se Mercer těšil určitému věhlasu a zažíval jistá nevyhnutelná dobrodružství, kdežto rota, u níž původně sloužil, měla zůstat v Irsku až do roku 1810 a následně strávit dalších devět let na ostrovech Západní Indie. V létě 1804 byla setnina F přesunuta z Fermoy do Dublinu, ale musela překonat masivní vypuknutí očního zánětu v posádce. Zdá se, že příčinou byla infekce, jíž se nakazila dříve, když příslušníci setniny pluli do Irska na lodích, které předtím převážely britské vojáky účastníci se v roce 1801 výpravy do Egypta, kde oční onemocnění byla běžná. Mercer sám zánětem trpěl šest týdnů a jeho vojenský sluha měl ještě větší smůlu, neboť na jedno oko přestal vidět a na druhé viděl špatně. Téhož roku Mercer spadl z koně, když ten s ním uháněl z kopce, a buďto si zlomil, anebo vymkl zápěstí. Jakýsi dublinský felčar jej mučil celý týden ve snaze vrátit kost na své místo, až se Mercer vzbouřil a na léčbu rezignoval.

Mercer vzpomínal na to, jak byl Dublin v říjnu 1805 slavnostně osvětlen po vítězství viceadmirála Nelsona u Trafalgaru. Krátce poté dostala setnina F rozkaz být v pohotovosti a připravovat se na nalodění do Anglie. Jejím úkolem bylo připojit se k expedici do Hannoveru. Avšak špatné počasí a nedostatek transportních lodí způsobily zdržení. Mercer konečně vyplul až 17. prosince, a když následujícího měsíce dorazil do Woolwiche, dozvěděl se, že expedice byla zrušena v důsledku drtivé porážky, kterou Napoleon uštědřil Rakušanům a Rusům u Slavkova.

St. Stephen’s Green, módní park v Dublinu.

Mercer byl povýšen na druhého kapitána v prosinci 1806, ale byla jenom šťastná hříčka osudu, že byl posléze přidělen k setnině G, k jednotce, s níž se proslaví.[38] 19. téhož měsíce dostal Mercer rozkaz k přeložení do Gibraltaru a během příprav na přesun také skutečně prodal své koně a nábytek.[39] Ale těsně před odjezdem jej zastavil vojenský ordonanc, který přijel z Woolwiche se zprávou, že Mercer byl přidělen jinam, a to k setnině G, kde vystřídal druhého kapitána Nathaniela Olivera, který byl přeložen k setnině M.

Mercer si znovu nakoupil vše potřebné s pomocí otce, který mu poslal dvě stě liber, a začátkem roku 1807 nastoupil u své nové jednotky v Christchurchi na jižním pobřeží Hampshiru.[40] Byla to pro něj zcela nová zkušenost, díky povaze jeho nadřízeného, kapitána Augusta Frazera. „Zjistil, že nevím vůbec nic o svých povinnostech a o výcviku,“ připouští Mercer. „Způsob, jakým jsme vykonávali službu u setniny F, byl značně lajdácký – pod Frazerovým velením jsem se brzy zdokonalil – uváděl mě rovněž do nejrůznějších situací, jen aby vyzkoušel mé nervy“.[41] Při jedné takové příležitosti plavili dělostřelci své koně z přístavu v Christchurchi kolem mysu zvaného Hengistbury Head a potom na západ podél pobřeží do zátoky Poole Bay, kde vystrašili nějaké muže, kteří nakládali mořské řasy. Tato část pobřeží je dnes proměněna živelnou zástavbou, předměstím Bournemouthu, ale v té době to byl kus divoké přírody. Jednoho dne vzal Frazer celou setninu včetně muničních vozů z pobřeží nahoru na jílovité srázy, což byla operace trvající čtyři hodiny.

Jihoamerické selhání

Mercer dosud nezažil žádnou opravdovou vojenskou akci, účastnil se pouze potlačování povstání a uklidňování občanských nepokojů. V roce 1807 se však setnina G připojila k výpravě do Jižní Ameriky. V této době, ještě před vypuknutím války na Pyrenejském poloostrově, bylo Španělsko pořád ještě spojencem Francie, a tudíž nepřítelem Británie. Bohaté španělské kolonie v Jižní Americe představovaly neodolatelné lákadlo pro jednoho nezávisle uvažujícího námořního důstojníka, komodora sira Homea Pophama. V roce 1806, poté co pouhou silou své osobnosti získal od britské posádky na mysu Dobré naděje malou vojenskou jednotku, Popham zaútočil bez povolení na Buenos Aires. Město bylo obsazeno v červnu, avšak o dva měsíce později bylo dobyto protiútokem Hispánců. V době, kdy do Londýna dorazila zpráva o tomto zvratu situace, britská vláda již rozhodla vyslat to Jižní Ameriky posily. Na místo byl nyní vyslán generálporučík John Whitelocke, aby se zde ujal velení, spolu s dalším kontingentem 1 800 mužů, jehož součástí byla také setnina G.

V únoru 1807 dostal Frazer rozkaz udržovat jednotku v pohotovosti, připravenou k nalodění, a poslal Mercera do Portsmouthu, aby tu dohlížel na naloďování jejích děl a zásob. Neměli být bráni žádní koně – na to byla cesta příliš dlouhá, takže bylo logičtější obstarat si koně po příjezdu na místě. „Jednotka je ve všech ohledech připravená,“ psal Frazer 24. února. „Jelikož se nesmějí brát žádní koně, tak jsme se pochopitelně vzdali jakékoliv naděje, že nějakého vezmeme s sebou; – Moji důstojníci jsou všichni chudí a nemají žádné drahocenné koně; následkem toho nemáme v tomto ohledu žádné individuální požadavky; – naší jedinou obavou je, abychom si vedli dobře a abychom si získali úctu generálů, pod kterými budeme sloužit.“[42] Mercer se nalodil se zbytkem setniny na Princess Royal, prostornou transportní loď o výtlaku 400 tun. „Dopravní loď je moc pěkná,“ psal Frazer. „Nic nemůže být pohodlnějšího než naše uspořádání, ani potěšujícího než naše vyhlídky.“[43]

Koncem června dorazil Whitelocke do Montevidea a měl k dispozici více než 10 000 britských vojáků připravených k pokusu znovu dobýt Buenos Aires. Generál se vylodil 25 mil jihovýchodně od města 28. června a zahájil pochod k městu obtížným, močálovitým terénem. Následovala řada závažných chyb. Dne 2. července byl u Buenos Aires odražen španělský protiútok, ale Whitelocke nedokázal tento úspěch využít tím, že by okamžitě vstoupil do města. Když konečně zahájil 5. července standardní útok, obránci už měli připravené barikády a jiné obranné prostředky a spořádaný útok se změnil v chaos. V pouličních bojích se nedaly využít britské výhody, jimiž byla disciplína a výcvik, a selhaly pokusy o velení a kontrolu situace. Ploché střechy umožňovaly obráncům střílet zpoza úkrytů dolů do ulic. Britské kolony si nedokázaly navzájem poskytovat podporu a některé byly přemoženy a přinuceny se vzdát. Setnina G se útoku účastnila, ačkoliv její dělostřelci neměli k dispozici koně – až dosud se jim podařilo sehnat jenom několik zvířat. „Výkony našich důstojníků a mužů byly obdivuhodné,“ hlásil kapitán Augustus Frazer, „… svou odvahou a inteligencí si získali obdiv celé armády.“[44]

Generálporučík John Whitelocke před vojenským soudem.

Příštího dne byla zastavena palba a následovala smlouva, v níž se Whitelocke zavazoval vyklidit Buenos Aires a Montevideo náhradou za výměnu zajatců. Byl to neslavný konec špatně řízeného a příliš ambiciózního vojenského tažení a Whitelocke byl postaven před vojenský soud a propuštěn z armády.

Woodbridge

Setnina G se vydala na cestu domů a do Corku dorazila v prosinci. Teprve v únoru 1808 se vrátila do Woolwiche.[45] O rok později, v lednu 1809, byla jednotka přeložena na nové stanoviště, do Woodbridge v Suffolku (7 mil severovýchodně od Ipswiche), kde měla zůstat dalších pět let, což bylo zdaleka nejdelší období, jaké strávila v jedné posádce. Město, ležící na řece Deben, bylo dříve důležitým přístavem s loděnicí. Kasárna, postavená zde v roce 1803, kdy hrozila francouzská invaze, mohla ubytovat celkem 5 000 vojáků. Mercer změnu proti Christchurchi neocenil: „To celé místo i krajina ve mně okamžitě vzbudily ohromnou nechuť,“ zapsal si do deníku.[46]

Během pobytu ve Woodbridgi se Mercer účastnil manévrů, výprav za účelem pronásledování dezertérů a výcviku ve střelbě, anebo ve výstavbě pevných dělostřeleckých postavení. Jeden bojový nácvik v roce 1812 měl málem vážné následky, neboť když bránili most, muži na obou stranách se rozvášnili do té míry, že na sebe začali útočit doopravdy. Naštěstí se objevil Frazer a zastavil boj ještě dříve, než někdo utržil vážnější zranění než pár škrábanců.

Je pravda, že Mercer měl jen pramálo bojových zkušeností, ale nebylo to proto, že by se nesnažil. Když v červenci 1809 jedna expedice obsadila město Flushing na nizozemském ostrově Walcheren, vypravil se dokonce do Harwiche a pokusil se obstarat si přepravu, aby se mohl zapojit do boje. To mu však bylo striktně zakázáno. Válka na Pyrenejském poloostrově znamenala další neblahé zkušenosti. „Pokud by měl odřad přidělený jednotce v Portugalsku doprovázet nějaký důstojník v hodnosti druhého kapitána, naléhavě žádám, abych byl do této služby zařazen já,“ napsal v prosinci 1810 zástupci hlavního administrativního důstojníka královského dělostřelectva.[47] Ale odpověď mu náladu vůbec nezlepšila. „Jsem znepokojen tím, že se vaše žádost příčí všem pravidlům,“ zněla, „a také počet žádostí sloužit v Portugalsku, jež náčelník zbrojní správy musel odmítnout důstojníkům, jejichž roty jsou doma, svědčí proti vám.“[48]

A skutečně, Mercer byl jedním z mnoha důstojníků dělostřelectva snažících se získat angažmá v boji a tón jejich žádostí někdy hraničil se zoufalstvím. V lednu 1813 se po dvou a půl letech na poloostrově vrátil do Anglie nadporučík William Ingilby, ale už v dubnu se snažil dostat se zpět. „Neztrácím čas a uctivě nabízím své služby na jakémkoliv v současnosti uprázdněném místě,“ psal, „anebo na kterémkoliv místě, které by se uvolnilo v důsledku jakékoliv ztráty, a v případě, že mé přání nemůže být v tomto ohledu brzy nebo vůbec splněno, budu vděčný za jakoukoliv příležitost připojit se ke kterémukoliv sboru na kontinentě; budu cítit stejné štěstí a přijetí mých služeb ocením dokonce s vděčností, neboť moje situace zde je vzhledem ke všem okolnostem obzvláště mrzutá.“[49]

V květnu 1811 se Mercerovi téměř podařilo dostat se na poloostrov, přesvědčil totiž generálmajora Victora, barona Altena, jednoho z přátel, které si našel v posádce ve Woodbridgi, aby ho tam vzal s sebou jako nadpočetného pobočníka. Dokonce už konal přípravy na cestu, ale obdržel dopis, v němž mu Alten vysvětloval, že náčelník vojenské zásobovací a zbrojní správy (Master-General of Ordnance, generál stojící v čele úřadu odpovědného za dozor nad dělostřelectvem a ženijní službou) odmítl vydat příslušné povolení. Toto odmítnutí budoucí zájemce o vojenskou historii značně ochudilo, neboť Mercer by určitě zaznamenal množství fascinujících podrobností o válce na Pyrenejském poloostrově. O dva roky později, v červnu 1813, byl zklamán ve svém očekávání, že by se mohl dostat do Německa, kde Napoleon válčil s armádami Rusů a Prusů, neboť na tomto válčišti bylo uzavřeno příměří, které vydrželo až do srpna.

Když v dubnu 1814, po obsazení Paříže britskými spojenci Napoleon konečně abdikoval, Mercer zůstával pořád ještě ve Woodbridgi. Naneštěstí pro něj byly nemnohé příležitosti omezeny nepatrnými počty příslušníků RHA; koncem roku 1812 sloužila celá čtvrtina jeho důstojníků v zahraničí, ale tento zdánlivě ohromující poměr představoval jenom devatenáct z nich.[50] Navzdory tomu byl Mercer vystaven jistému nebezpečí i v Anglii, v několika případech dokonce utekl hrobníkovi z lopaty. V roce 1807 se málem utopil, když se člun, v němž se vypravil po řece Avon na lov kachen, převrhl. V prosinci 1810 opět unikl smrti jen o vlásek, když explodovalo 24liberní dělo, právě když stál před ústím hlavně s kvadrantem, aby stanovil elevaci.

V říjnu 1814 opustila setnina G Woodbridge a vyrazila do Colchesteru, ležícího 24 mil na jihozápad, ale vypadalo to, že bude spíše střílet do vzbouřenců než do nepřátelských vojáků, protože na jaře 1815 Anglii rozdělovalo vydání Obilního zákona. Jednalo se o ochranné tarify omezující dovoz levného obilí ze zahraničí. Zákon, který byl zaveden na ochranu zájmů pozemkových vlastníků, vyvolal nespokojenost mezi městským dělnictvem, neboť v důsledku uměle navýšených cen chleba čelilo nedostatku. Dne 9. března byly v rámci předběžných opatření vyslány do Birminghamu a Nottinghamu dvě setniny RHA, A a I, a setnina G byla udržována v pohotovosti a připravená vyrazit do Norfolku, kde se rovněž očekávaly nepokoje.[51]

Na pozadí těchto událostí dorazily zprávy o Napoleonově odvážném úniku z vyhnanství na středomořském ostrově Elba. Napoleon se vydal na pochod k Paříži a opět připravil o moc nedávno opětovně dosazeného krále Ludvíka XVIII. z rodu Bourbonů, který opustil trůn a unikl do Spojených provincií nizozemských (Holandsko a Belgie sloučené pod vládou domu Oranžského). Právě tato událost, k níž došlo v březnu 1815, stojí na počátku Mercerova Deníku z tažení k Waterloo.

Významný den

Mercer byl od minulého léta na dovolené a hledal vhodný dům, kde by mohl vybudovat domov pro svou ženu a malého synka.[52] Před rokem a půl se oženil se sestřenicí jménem Frasquita Rice (známou také pod jménem Frances anebo Fanny). V roce 1808, když bylo Fanny patnáct let (narodila se 9. září 1792), navštívil na žádost svého otce ji a její tetu v Londýně a souhlasil, že si s nimi bude dopisovat. Vztah se vyvíjel pozvolna a přerušovaně. „Fanny vyvolala mezi našimi kolegy senzaci,“ poznamenal si Mercer poté, co navštívila Woolwich, ale potom se na pět měsíců odmlčel a napsal jí teprve až na Štědrý večer 1808.[53] Začátkem roku 1811 měl Mercer za to, že ho přijala poněkud chladně, když ji navštívil, a v dubnu se urazil a dočasně s ní přerušil korespondenci. Avšak o rok později, začátkem roku 1812 ji navštívil v domě jejích rodičů ve Faringdonu v hrabství Berkshire. „Když jsem vstoupil do dveří, setkal jsem se s F.,“ zapsal si, „a od toho setkání byly naše osudy zpečetěny.“[54] Dne 8, února přidal dokonce ještě závažnější poznámku:

Významný den! Včera večer jsem si s F. dohodl schůzku na dnešní ráno. Setkali se v přijímacím pokoji před snídaní a dohodli se, že se staneme mužem a ženou – Po snídani jsem se vydal na procházku a nechal jsem F., aby celou věc oznámila své tetě – Po návratu jsem našel starou dámu, jak usedavě pláče, ale souhlasila.[55]

Mladý pár však potřeboval finanční pomoc, aby mohl založit domov, a na jaře 1813 se zdálo naprosto vyloučeno, že by tato pomoc mohla přijít od Fanniny rodiny. Ve stejné době byly také zmařeny Mercerovy naděje, že by se mohl dostat k aktivní službě v Německu a jeho frustrace je jasně patrná v jeho nepublikovaných poznámkách. „Chystám se jako dobrovolník do Persie a tady s tím skoncovat“, zapsal si v červnu.[56]

Tato bezútěšná nálada pominula a během několika týdnů se Mercer chystal na listopadovou svatbu. Stále ještě musel vyřešit své finanční problémy. Jedna z Fanniných příbuzných popřela, že by jí kdy slíbila štědrou výpomoc, a nyní prohlásila, že Fanny vydá jenom její výbavu (garderobu a další věci nezbytné pro manželský život). Co se týče Fanniných rodičů, ti se vyjádřili, že v současné chvíli jí nemohou dát nic. Její otec, reverend Richard Rice, objasnil, že až umře, tak živobytí v Eaton-Hastingsu, jehož byl rektorem, zdědí jeho syn a zbylý majetek bude rozdělen mezi jeho dcery, včetně Fanny, která byla nejstarší. Až do té doby může mladý pár počítat jenom se sto librami ročně od Mercerova otce. Nicméně mladý pár byl rozhodnut neustoupit – a to do té míry, že Fanny byla dokonce ochotná bydlet v kasárnách.

Vzali se 10. listopadu 1813 v Bourton-on-the-Water v hrabství Gloucestershire, 23 mil severozápadně od Oxfordu. O deset měsíců později, 10. září 1814 se Fanny narodil syn, ale ne všechno bylo v pořádku, zdálo se, že mladý pár je zapletený do neustálých sporů se svými rodinami. Mercer se opakovaně dostával do hádky se svou tetou a stěžoval si, že byl jejím oblíbencem, dokud se neoženil, načež pak sdílel osud ostatních svých příbuzných, kteří udělali to samé.

Tento rozkol trval po celé tažení roku 1815, ale ve vydaném Deníku o něm nejsou zmínky. Mercer rovněž nezaznamenal ani to, jak Fanny reagovala na zprávy o vítězství u Waterloo. Když se dozvěděla, že je v bezpečí, nasadila jejich synovi klobouk s vavříny a poslala Mercerův dopis jeho otci, který jej zase radostně přeposlal Henrymu, prvnímu hraběti z Mulgrave, náčelníkovi zbrojního odboru. Mercer v té době pochodoval s Wellingtonovou armádou na Paříž, aby tažení ukončili Napoleonovým svržením.

Fanny byla znovu těhotná a očekávala narození dítěte v říjnu 1815. Ale cítila se osamělá, neboť Mercer stále zůstával v aktivní službě ve Francii a její rodina byla buďto příliš zaměstnaná, nebo příliš znepřátelená, aby s ní trávila čas.[57] Na konci července, právě měsíc po bitvě u Waterloo, Mercer ženě napsal; sliboval jí, že přijede, odveze ji z Anglie a vezme ji s sebou do Francie. V této fázi tažení totiž pobýval ve vesnici Stains nedaleko Paříže, kde ušetřil život jedné krávy – kterou mu komisariát přidělil v rámci potravinových dávek – takže až Fanny dorazí, bude mít zdroj mléka.

Královské pěší dělostřelectvo v boji u Waterloo. Všimněte si kolesny vlevo.

Začátkem září Mercer konečně dostal dovolenou a hned příštího rána se vypravil do Anglie. Při čtení Deníku by člověk mohl snadno nabýt falešného dojmu o jeho charakteru. Mohlo by se zdát, že zanedbával své vojenské povinnosti a raději trávil čas skicováním a prozkoumáváním krajiny, anebo byl raději se svou ženou v Berkshire. Avšak to, že psal jen velmi málo o každodenním vykonávání svých velitelských povinností, nezbytně neznamená, že je zanedbával. Deník není analýzou jeho vojenské služby, sepsanou kvůli vylepšování profesionálního růstu, ale záznamem jeho osobních zážitků za účelem budoucího pobavení a pravděpodobně představoval prostředek, jak uniknout z každodenní rutiny. Při psaní Deníku vynechával rodinné záležitosti, jež tvořily jen jakési jevištní pozadí, a nevysvětloval, proč potřeboval být na dovolené dlouhé dva měsíce. S pomocí jeho nepublikovaných poznámek je nyní možné odhalit naplno tragický příběh jeho života, o němž v Deníku mlčí, a načrtnout celkově plnější obraz jeho osobnosti.

Po přeplutí Lamanšského průlivu přistál Mercer 11. září v Doveru a vypravil se do Londýna. Příštího dne nasedl do dalšího dostavníku směrem do Faringdonu, ale dostihla ho zničující zpráva. Nejenže ztratil svého jedenáctiměsíčního syna a své nenarozené dítě, ale přišel málem i o svoji ženu.[58] „Je po všem,“ zapsal si. „F. porodila předčasně (7. měsíc) a dítě zemřelo – můj rozkošný chlapeček zemřel buďto na choleru, anebo zánět střev, což si pan Herbert s něčím spletl – a matka také skoro zemřela – Jaké to shledání!!! F. byla sama – její sestry ji naprosto zanedbávaly, zdá se, že nenávidí nás oba. Augusta s námi dokonce vůbec nepromluví“.[59]

Mercer se chopil iniciativy, bral Fanny každý den na projížďky na oslíku a její zdraví se rychle zlepšovalo. On sám byl postižen těžkým průjmem, onemocnění trvalo skoro čtrnáct dní. Také Mercerův otec, který byl v Plymouthu, byl nemocen a příštího roku zemřel. „Se zdravím a elánem na tom byl špatně,“ poznamenal si Mercer.[60]

V listopadu doprovodila Fanny Mercera, když se vrátil ke své jednotce v Paříži, ale neštěstím ještě nebyl konec, neboť do dvou let je měla postihnout další tragédie. Mercer dokonce měl podivnou předtuchu neštěstí. V noci ze 16. na 17. března 1815, necelý měsíc předtím, než odjel na začátku tažení k Waterloo z Anglie, měl tíživý noční sen, v němž byl svědkem smrti jak své ženy, tak dítěte – syn mu v tomto snu umíral v náručí. Z noční můry jej vzbudila kapela 5. pluku dragounské gardy (princezny Charlotty z Walesu), hrající na oslavu dne svatého Patrika. Když Fanny 11. května 1817 zemřela, tři dny poté, co dala život jejich jedinému přeživšímu synu, Cavalié Alexandru Mercerovi, otřásla Mercerem děsuplná shoda okolností. Stalo se to zhruba ve stejnou časnou hodinu jako v jeho snu a ještě k tomu v Irsku, což mu připomnělo kapelu hrající na den svatého Patrika. Už se nikdy neoženil.[61]

Překážky v kariérním postupu

Kromě toho, že byl sužován hlubokým žalem, musel Mercer také čelit překážkám na své profesionální dráze, neboť jeho kariérní postup byl v důsledku mírových omezení po Waterloo pozastaven. Válka vytvořila přinejmenším některé příležitosti pro postup, v důsledku ztrát v bitvách a vzniku nových jednotek, jenomže systém povyšování podle hodnostního zařazení byl v královském dělostřelectvu natolik zdlouhavý, že nově vyřazení důstojníci pořád ještě museli odsloužit nejméně dvacet let, než obdrželi vyšší důstojnickou hodnost. Vyhlídky v dobách míru byly ovšem ještě daleko omezenější. V roce 1815 mělo královské dělostřelectvo 114 setnin a rot. O čtyři roky později byly jejich počty zredukovány na pouhých sedmdesát devět a dokonce i tyto zbylé jednotky představovaly pouhé jádro těch původních. Celkový počet příslušníků RHA všech hodností klesl ve stejném období na pouhých 616, což byla méně než čtvrtina původního počtu.[62]

Mercer opustil setninu G měsíc po Waterloo, neboť by přeložen jako velitel k setnině D, jejíž kapitán v bitvě padl. Ale v roce 1816, po návratu do Anglie, byla setnina D rozpuštěna a Mercer byl přidělen k sboru vozatajů královského dělostřelectva (RAD – Royal Artillery Drivers), což byla pomocná jednotka, jež poskytovala podporu královskému dělostřelectvu. Po Waterloo byly náklady na udržování sboru jako samostatné jednotky tak vysoké, že škrty byly nevyhnutelné. V letech 1816–1817 byli sami důstojníci sboru převedeni na poloviční plat a jejich místa zaujali důstojníci z těch setnin RHA, které byly rozpuštěny.[63] Přeložení se týkalo i Mercera, který obdržel místo velitele setniny B vozatajů královského dělostřelectva v létě 1816. Setnina byla dislokována v Dublinu po celou dobu jeho velení, ačkoliv jednotlivé odřady byly umístěny i jinde v Irsku, ve Woolwichi a dokonce v Kanadě. Pod jeho velením sloužily některé důvěrně známé tváře, včetně jeho sluhy Josepha Milwarda. Jedním z jeho nadporučíků byl John Breton, který pod ním sloužil v bitvě u Waterloo, a jedním z jeho štábních seržantů byl James Roberton, jeho skotský quartermaster-sergeant ze setniny D RHA.[64]

Mercer nebyl u setniny B přítomen celý rok následující po Fannině smrti v květnu 1817 a po svém návratu musel čelit další vlně snižování stavů.[65] Jako jeden ze služebně mladších druhých kapitánů královského dělostřelectva byl s účinností od 1. února 1819 dočasně propuštěn s polovičním platem.[66] Tím pádem byl nezaměstnaný, což byla krajně nepříjemná situace, jenom částečně zmírněná tím, že mu byla ponechána hodnost, a byla tu tedy vyhlídka na opětovné zařazení do ozbrojených sil někdy v budoucnu, pokud se uvolní nějaké vhodné místo. Zvláště pro důstojníky dělostřelectva bylo propuštění s polovičním platem tvrdé opatření. Důstojníci jezdectva či pěchoty, pokud měli peníze anebo vliv, měli celkem reálnou šanci uniknout tomuto osudu buď výměnou za nějakého důstojníka z jiného pluku, anebo získáním místa ve štábu. Naproti tomu důstojníci dělostřelectva museli čekat, dokud se nenaskytne nějaké prázdné místo v jejich vlastním, specializovaném sboru, jinak se museli vzdát polovičního platu výměnou za nějaké občanské zaměstnání. Léta nečinnosti měla za následek, že mnozí z nich ztratili motivaci a výkonnost. To platilo především v případě kapitánů dělostřelectva – jak zaznamenal sir Augustus Frazer – lidí v Mercerově postavení, s dvanácti anebo sedmnácti lety služby, kterým bylo nyní něco přes třicet, a kteří přicházeli do let, kdy ztrácejí motivaci a elán učit se nové odbornosti.[67]

Další služba

Teprve po čtyřech letech na polovičním platu, antedatováno k srpnu 1819, bylo možné, aby Mercer znovu nastoupil vojenskou službu. Avšak místo aby se vrátil k elitnímu královskému jízdnímu dělostřelectvu, dostal velení jedné roty 5. praporu a byl téměř okamžitě vyslán do Britské Severní Ameriky.[68] Mercerova rota se 26. června nalodila ve Woolwichi na transportní loď společnosti William Harris a dorazila do Québecu o téměř jedenáct týdnů později, 7. září.[69] Na jaře příštího roku se přesunula do nového postavení do Kingstonu, jenž leží o 300 mil dále proti proudu řeky Svatého Vavřince.

V květnu 1825 se Mercer vrátil do Anglie na dovolenou, která měla trvat více než dva roky. Do Severní Ameriky připlul znovu v září 1827 a přivedl s sebou rekruty, kteří měli posílit tamní roty.[70] Jeho vlastní rota byla v Québecu vystřídána v červenci 1829 a nalodila se na zpáteční cestu do Woolwiche, nicméně on sám dostal povolení vrátit se přes Spojené státy, takže mohl navštívit některá tamní vojenská zařízení, což byla očividně mise, jež by mohla v případě války s touto zemí přinést své ovoce.[71]

Po návratu do Anglie zůstala Mercerova rota až do jara 1833 ve Woolwichi a potom se přesunula do Devonportu. V roce 1835, po dvanácti letech ve velitelské funkci, byl Mercer povýšen na podplukovníka a přeložen ke 3. praporu.[72] O rok a půl později, v lednu 1837 byl přeložen k 6. praporu, kde měl zůstat až do roku 1846.[73] Teď, když už nenesl bezprostřední odpovědnost za jedinou rotu, se mohl ocitnout ve stejné situaci jako mnoho dělostřelců, kteří dosáhli vyšší důstojnické hodnosti, totiž, že neměl nic podstatnějšího na práci.[74] Naštěstí pro něj byl v roce 1837, v kritické a zajímavé době, poslán zpátky do Severní Ameriky, aby v provincii Nové Skotsko velel dělostřelectvu.

Po dlouhé a bouřlivé přeplavbě se Mercer dostal 21. října na nové stanoviště a o dva dny později převzal velení.[75] Sotva dorazil na místo, když ve dvou vnitrozemských provinciích, Horní a Dolní Kanadě, vypuklo povstání. Příčiny povstání se v jednotlivostech lišily, ale společným jmenovatelem byla skutečnost, že lidé, kteří požadovali politické reformy, byli znechuceni tím, že v rámci existujícího systému vlády neměli žádnou moc. Revolta, která neměla podporu veřejnosti, byla snadno potlačena vojenskými silami a také následující nájezdy dobrovolníků se základnou ve Spojených státech neměly úspěch. Ve stejné době se ovšem vyhrotily další spory, které Mercerův pobyt v provincii Nové Skotsko ovlivnily daleko více. Hranice mezi provincií New Brunswick a americkým státem Maine nebyla mírovou smlouvou, jež ukončila v roce 1783 americkou válku za nezávislost, přesně definována. Napětí se vyhrotilo a znepřátelené skupiny dřevorubců se v boji o místní stavební dříví dostávaly do potyček. Do sporů se zapojila i místní milice a hrozilo nebezpečí, že se spor rozroste ve vážnou roztržku mezi Británií a Spojenými státy. Tento konflikt, nazvaný válkou v okrese Aroostook, utlumil prezident Spojených států, který do oblasti vyslal brigádního generála Winfielda Scotta. Ten v roce 1839 dojednal definitivní urovnání, stvrzené v srpnu 1842 podpisem paktu Webster-Ashburton.

Mercer zůstal v Severní Americe po celou dobu trvání krize. Byla to značně chaotická doba. „Neustálým přílivem depeší z Kanady [provincie na horním toku řeky Sv. Vavřince] jsme udržováni v takovém stavu nejistoty,“ hlásil Mercer v lednu 1838, „že na začátku dopisu si nejsem jist, jestli nějaké čerstvé novinky nezpochybní, či dokonce nevyvrátí předchozí část, ještě než se dostanu k závěru.“[76] Každé léto odjížděl na inspekční cestu, která jej zavedla také do dalších přímořských provincií.[77] Jeho hlavním úkolem bylo kontrolovat stav obranných opatření pro případ, že by vypukla válka. „Tou hlavní věcí, které jsem si všiml během svých cest,“ napsal v srpnu 1838, „byl způsob, jakým byla děla a zásoby rozptýleny po těchto provinciích, k nimž byl často velmi obtížný přístup a jež byly více či méně ponechány bez obrany.“[78] Ve svých dopisech si stěžuje, že zbrojní správa nedokázala dodat prostředky, o jejichž nezbytnosti byl přesvědčen. Do tří měsíců po svém příjezdu poukazoval na to, že má k dispozici velice málo dělostřelců. Jen v Halifaxu samém, vypočítával, je zapotřebí nejméně 740 důstojníků a vojáků dalších hodností. „Celkový odhad potřeb celého velení by měl potom být přinejmenším ještě o polovinu tohoto počtu navýšen; síly, jež by byly za současného sníženého stavu našeho sboru potřebné, nemohou být poslány, toho jsem si vědom, ale je mou povinností, abych tento požadavek vznesl.“[79] Mercer si také stěžoval na podřízené, ale z Woolwiche mu přicházely uklidňující odpovědi. „Halifax měl rozhodně smůlu, co se týče některých našich důstojníků,“ bylo mu řečeno, „šlo však hlavně o to, jak jakých poklesků se dopustili.“ Co se týkalo jednoho poručíka, „nebylo známo nic o žádných výstřelcích v jeho chování, než odsud vyplul… Zmiňuji se o tom proto, abych vám dokázal, že jsme pro vás nevybírali žádné nezvladatelné důstojníky.“[80]

Po pěti letech v Halifaxu byl zde Mercer v roce 1842 zproštěn svých povinností a 16. srpna se vydal na cestu domů.[81] Po jeho dvou pobytech v Severní Americe po něm zůstalo významné dědictví v podobě množství kreseb a akvarelů, stejně jako tomu bylo v případě tažení k Waterloo. Měl přirozené umělecké nadání, ale těžil také z výcviku ve Woolwichi, kde se kadeti učili kreslení jako užitečné vojenské dovednosti. Dnes lze jeho díla nalézt v různých kanadských institucích, především v Národní galerii a ve Státním archivu, a jsou ceněna jako velmi důležité dokumentární prameny k minulosti státu.[82]

Po svém návratu do Anglie byl Mercer jmenován velitelem královského dělostřelectva v hrabství Kent, s velitelstvím v Doveru. Na nové místo nastoupil v dubnu 1843 a zastával je následujících pět let. Většina korespondence s Woolwichem se týkala každodenních všedních administrativních záležitostí, jako byla hlášení o propuštění nějakého dělostřelce, anebo dotaz na objasnění předpisů. Na jeho tvrzení, že v Doveru nejsou podmínky, jež by dělostřelectvu umožňovaly nácvik střelby, reagoval náčelník zbrojní správy vyjádřením nedůvěry; Mercer reagoval tím, že mu poslal temperamentní odpověď, v níž vysvětloval, jaké škody a nepříjemnosti by měl nácvik střelby za následek. Postavení jedné baterie bylo přímo pod doverským hradem, nedaleko Přímořské promenády, a „střelba baterie by tudíž směřovala přes nejfrekventovanější silnici a veřejné cesty v Doveru“. Další nevýhodu představovala skutečnost, že by střelba měla pravděpodobně za následek poškození mnoha oken těchto honosných domů. „Nedokážu říct, jestli by střelba baterie měla za následek zřícení části útesu na tyto domy u svého úpatí, – ale mám za to, že se to nedá vyloučit, neboť od té doby, co jsem zde, byl jeden dům pádem skály rozdrcen a ve městě došlo ke ztrátám na životech.“ Podobné námitky se týkaly také dalších baterií, „a k tomu připočítejte riziko požáru způsobeného ucpávkami na dvorcích a budovách pod námi – plynárna etc“. Nutno připustit, že pár šestiliberních děl by se mohlo umístit dolů na pláž, ale musela by být vlečena ručně na vzdálenost přinejmenším 1,5 míle a na cestě zpátky překonat strmý svah až na vrcholek kopce, a každopádně jediná pláž, která by přicházela v úvahu, byla úzká a strmá a natolik oblíbená veřejností, že střelba by byla nebezpečná. Co se týče cvičných střeleb z polních děl, zátoka byla plná lodí a ukotvit nějaký terč bylo vzhledem k rychlému přílivu a odlivu téměř nemožné. „Pokud tyto námitky nebudou uznány za natolik vážné, aby byly vzaty v úvahu,“ uzavřel Mercer s neskrývanou ironií, „cvičné střelby může samozřejmě provádět kterákoliv z baterií“.[83]

V dubnu 1846 byl Mercer povýšen na plukovníka, neboť v důsledku mezinárodního napětí bylo nezbytné, po desítkách let nemístné spořivosti a snižování výdajů, znovu královské dělostřelectvo rozšířit a vytvořit nový 10. prapor.[84] Mercer se stal jedním z plukovníků nového praporu, ale až do 6. května 1848 zůstal jako velitel v Doveru.[85] V té době už mu bylo pětašedesát let a jeho aktivní služba se chýlila ke konci, ačkoliv nikdy oficiálně neodešel do výslužby. V roce 1854 obdržel armádní hodnost generálmajora, o tři roky později hodnost generálplukovníka a nejvyšší generálskou hodnost v roce 1865. V roce 1859 byl jmenován velícím plukovníkem (Colonel-Commandant) – titulárním velitelem – 9. praporu královského dělostřelectva.[86]

Mercer dosáhl vysoké hodnosti především díky délce svého života. Však jej také kolegové důstojníci nazývali „Železný Mercer“.[87] Kromě majora Roberta Bulla, jehož zdraví podlomila zranění a který zemřel v roce 1835 ve věku sedmapadesáti let, všech šest velitelů RHA, kteří přežili bitvu u Waterloo, se dožilo sedmdesáti či osmdesáti let, což bylo dost dlouhé na to, aby dosáhli generálské hodnosti, a jeden z nich, sir Hew Ross, se stal vůbec prvním britským dělostřelcem, který byl povýšen do hodnosti polního maršála.

Křivdy

Mercerovy osobní tragédie částečně vysvětlují pocit hořkosti z jeho kariéry. Královské dělostřelectvo stálo mimo pěchotu a jezdectvo a bylo podřízeno náčelníkovi vojenské zásobovací a zbrojní správy, nikoliv vrchnímu veliteli armády. Povyšování důstojníků v rámci pluku se striktně řídilo služebním stářím – délkou služby od okamžiku, kdy důstojník dostal důstojnický patent – a to mělo značné nevýhody. Mělo to smrtící účinek na motivaci, protože to znemožňovalo nadšeným mladým důstojníkům postupovat rychle v hodnostech tím, že by si vyšší hodnosti kupovali, tak jak to praktikoval sám Wellington v řadě pěších i jezdeckých pluků. Také to mělo za následek, že nejvyšší hodnosti v pluku měli staří pánové: důstojníci, kteří už byli pro aktivní službu příliš staří a fyzicky nevhodní, avšak nezpůsobilí pro převelení k jiným složkám vojska, anebo jim chyběly finanční prostředky k odchodu do výslužby. „Podívejte se na náš seznam majorů, nebo dokonce kapitánů,“ stěžoval si druhý kapitán Robert Cairnes v lednu 1813, „a uvidíte, kolik mužů (ať už jsou sebelépe talentovaní etc.) si ještě uchovalo dobrý zdravotní stav a energii potřebné pro velení.“[88]

Přesto existoval jeden prostředek, jak zasloužilé důstojníky dělostřelectva odměnit, i když nedostatečně. Bylo to udělení titulární hodnosti v rámci armády, jež byla vyšší, než měli v rámci pluku, což jim zaručovalo vyšší plat a statut, ačkoliv to v rámci královského dělostřelectva nemělo žádný vliv na jejich služební postup. Možnost udělit druhým kapitánům titulární hodnost se naskytla teprve dva roky před bitvou u Waterloo. V plukovních záznamech stálo, že tito důstojníci mají v armádě hodnost kapitána a v královském dělostřelectvu druhého kapitána, a tato konkrétní formulace jim zabraňovala získat titulární hodnost majora za pochvalné zmínky v hlášeních. Potom však druzí kapitáni sloužící na Pyrenejském poloostrově zaslali petici protestující proti tomuto vyloučení. Wellington je podpořil a v červnu 1913, po bitvě u Vitorie, obdržel titulární hodnost majora druhý kapitán George Jenkinson ze setniny A, čímž stanovil precedent.[89]

Wellingtonovu zásluhu na provedení této změny je nutno mít na paměti, když v Mercerově Deníku čteme kritiku očividných křivd, kterých se generál dopustil. Však také jen nemnozí důstojníci dělostřelectva dali ve svých dopisech vůči vévodovi najevo nepřátelství.[90] Ačkoliv byl Wellington ve svých depeších velice stručný, potrpěl si na to, že vyslovoval mužům pochvalu ještě během bitvy. „To je něco, tohle jízdní dělostřelectvo!“ zvolal, když u Vitorie viděl postup jedné setniny, a podle všeho vyslovil podobnou poznámku, když sledoval, jak se Mercerova baterie tryskem žene do postavení u Waterloo.[91]

Povýšení do titulární hodnosti bylo naneštěstí dáno spíše vlivem, než aby záleželo výhradně na zásluhách. Stejně tak tomu bylo s poctami a jmenováními do určitých funkcí, jako bylo velení setnině, a je zajímavé, že právě tyhle skutečnosti Mercera znechucovaly, spíše než pozvolný kariérní postup na základě služebního stáří. Jeho stížnosti vlastně vyzdvihovaly jednu výhodu mechanického povyšování důstojníků na základě služebního stáří – byla tak zajištěna spravedlnost, a to vysvětluje, proč se systém udržel tak dlouho. Odpůrci změn totiž byli sami vyšší důstojníci královského dělostřelectva.

V roce 1859 si Mercer začal dopisovat s Henrym Leathesem, jedním ze svých nadporučíků u Waterloo, poté co zjistil, že je ještě naživu. Chtěl, aby mu Leathes poslal své vzpomínky na bitvu, aby si tak potvrdil vlastní tvrzení o své roli v bitvě, neboť se snažil zajistit si oficiální uznání svých služeb. „Pravděpodobně jste si vědom, že jsem nikdy nic nedostal,“ informoval Leathese, „a pravděpodobně jsem dnes jediným člověkem, který měl toho dne velení, a přesto nebyl nikdy žádným způsobem oceněn – a co víc, kterému bylo pravidelně vše odmítáno – titulární hodnost, CB (Companion of the Order of the Bath, třetí stupeň – společník – Řádu lázně), atd.“[92]

Mercer byl povýšen na kapitána královského dělostřelectva s účinností dva dny po bitvě u Waterloo, ale to byl výsledek jeho služebního stáří a potřeby zaplnit místa uprázdněná ztrátami v bitvě.[93] Naproti tomu titulární hodnost majora by byla odměnou za vynikající služby, a on ji dostal teprve po dlouhých osmi letech (ačkoliv tehdy byla antedatována do roku 1819). Zpočátku Mercer nesl situaci podle všeho trpělivě, byl si vědom toho, že jeho účast u Waterloo nesnesla srovnání s daleko oslnivějšími služebními záznamy důstojníků, kteří sloužili ve válce na Pyrenejském poloostrově. Dokonce, co se týče schopností, stěží zastínil v bitvě u Waterloo kteréhokoliv jiného velitele RHA. Patřili konec konců do úchvatné vojenské elity. Všichni kromě něj sloužili na poloostrově. V době bitvy už tři z nich měli titulární hodnost podplukovníků a dva byli povýšeni do rytířského stavu. Stejně tak co se týče druhých kapitánů RHA u Waterloo, on byl jediný, kdo nebyl na poloostrově, navzdory tomu, že byl služebně starší než oni všichni. Právě Mercerova neúčast ve válce na Pyrenejském poloostrově nenávratně poškodila jeho kariéru. To, že mu nebylo umožněno sloužit ve Španělsku, jej připravilo nejenom o řadu let zkušeností z válečných tažení, jež by byly v roce 1815 nedocenitelné (vždyť sám připouštěl, že se tehdy dopustil několika závažných chybných rozhodnutí), ale byla by to také šance vyznamenat se v celé řadě bitev a získat si oslňující reputaci.

Ano, nakonec si Mercer nedokázal pomoci a přeci jen protestoval proti tomu, že veteráni z války na poloostrově, v řadách pluku služebně mladší než on, dostávají jmenování a místa, která už měl získat on. Tak například Thomas Dyneley, u Waterloo druhý kapitán setniny E, byl po bitvě povýšen do titulární hodnosti majora, v roce 1838 obdržel CB a v roce 1841 byl jmenován pobočníkem královny Viktorie a potom byl v prosinci 1856 povýšen do armádní hodnosti generálporučíka. Mercer to pochopitelně pociťoval jako nespravedlnost, neboť on sám byl povýšen na generálporučíka teprve v srpnu 1857, přestože byl do své první důstojnické hodnosti u pluku povýšen o dva roky dříve nežli Dyneley. A nebyl za zásluhy u Waterloo povýšen do titulární hodnosti majora, navzdory tomu, že byl velícím důstojníkem setniny, na rozdíl od Dyneleye. Je ovšem také pravda, že Dyneley měl delší a oslnivější záznam aktivní služby a v letech 1811–1813 se vyznamenal ve válce na Pyrenejském poloostrově, kde se zúčastnil bitev u Salamanky, Vitorie a v Pyrenejích, byl dvakrát zraněn a v srpnu 1812 unikl ze zajetí.[94]

Mercer byl v lednu 1859 jmenován velícím plukovníkem, ale chtěl také nějaké vyznamenání. Ještě v prosinci 1837, když sloužil v provincii Nové Skotsko, napsal generálmajorovi siru Alexandru Dicksonovi, zástupci hlavního administrativního důstojníka královského dělostřelectva dopis, v němž jej žádal, aby předal náčelníkovi vojenské zásobovací a zbrojní správy jeho prosbu o doporučení na vyznamenání Lázeňským řádem. „Nikdy by mě nenapadlo o něco takového žádat,“ ujišťoval Dicksona, „kdybych neviděl, že toto vyznamenání dostávají jiní, kteří, pokud se nemýlím, na ně mají ještě menší nárok než já – a také mě k přání nosit toto vyznamenání nepohání pouhá marnivost.“ Mercer potom vysvětluje, jak se jej dotklo, že musel v roce 1816 opustit řady RHA a že byl o tři roky později odstaven s polovičním platem. „Vy, můj drahý pane,“ napsal, „si jste vědom způsobu, jakým jsem byl vyloučen ze služby, kterou jsem považoval za své přirozené prostředí – z jízdního dělostřelectva – toto vyloučení jsem vždy považoval za stigma a osobně jsem se cítil degradován v očích celého sboru – přesně tak jsem to řekl vévodovi z Wellingtonu, původci mé hanby, a to, že nyní žádám o toto vyznamenání, je částečně diktováno snahou tohoto stigmatu se zbavit.“ Tím je nyní ozřejměno pozadí některých hořkých poznámek o Wellingtonovi, jimiž se Deník hemží. Mercer byl přesvědčen, že jeho neštěstí není pouhým nevyhnutelným následkem snižování stavů, ale osobním nepřátelstvím ze strany Wellingtona. Přeháněl, ale vzhledem k tomu, že Wellington byl jmenován náčelníkem vojenské zásobovací a zbrojní správy pouhých pár týdnů předtím, než byli Mercer a spousta dalších důstojníků propuštěni s polovičním platem, nelze se mu divit.[95]

Mercer se k otázce vyznamenání vrátil v prosinci 1839 v osobním listu Dicksonovi. „Doslechli jsme se, že se uvažuje o titulární hodnosti,“ vysvětluje. „Pokud by se zároveň měla udělovat nějaká vyznamenání CB, mohu doufat ve vaši laskavou přímluvu?“[96] Nebyl zdaleka sám, kdo se snažil získat vyznamenání a nakonec podle všeho rezignoval a smířil se s tím, že žádné vyznamenání nedostane – anebo to přinejmenším tvrdil, protože v jednom ze svých dopisů Leathesovi v roce 1859 prohlásil, že už o CB nestojí, když vidí, jakým způsobem se tento řád uděluje.[97] Bezpochyby ho však naplňovalo hořkostí, že každý další přeživší velitel, který u Waterloo velel setnině RHA, Lázeňský řád dostal. Navzdory svým protestům že byl přehlédnut musel být spokojený s penzí, kterou obdržel jako odměnu za vynikající služby.[98]

Mercer si vypěstoval zášť dokonce i vůči siru Augustu Frazerovi, bývalému kapitánovi setniny G. V roce 1859 se jeho zahořklost vysvětlila. Frazer byl mrtvý už dvacet let, ale právě byly posmrtně publikovány jeho dopisy. Mercer je četl a Leathesovi si postěžoval na jejich domnělý egoismus. Ignoroval skutečnost, že Frazer se zaměřil na své vlastní akce prostě proto, že psal tyto dopisy své rodině. Podle Mercerova názoru bylo Frazerovo údajné opomenutí setniny G neodpustitelné, ale v jednom dopise napsaném dva dny po bitvě u Waterloo Frazer ve skutečnosti tuto setninu nadšeně chválil. „Zjistil jsem, že moje bývalá setnina (G) ztratila devadesát koní,“ stojí v tomto dopise, „ale chovala se tak skvěle, tak neochvějně, že z toho mám oprávněně velkou radost.“ Mercer tuto pochvalu nesmyslně odmítá jako „bezcitnou a lakonickou“.[99]

Mercer tvrdí, že to byla bezpochyby „záštiplná žárlivost“ ze strany Frazera a majora Percyho Drummonda (velícího záložnímu dělostřelectvu), jež způsobila, že setnina G zůstala nepovšimnuta.[100] Zdá se, že Mercerův pocit křivdy pramenil z podezření, že v týdnech před bitvou u Waterloo se Frazer snažil získat pro svého přítele, majora Williama Normana Ramsaye, místo kapitána setniny G. Rozhodnutí bylo v kompetenci náčelníka zbrojní správy, který žádost odmítl. Avšak Ramsay byl rozený vůdce, schopný a mezi mužstvem a rovněž kolegy důstojníky oblíbený, byl to hrdina bojů na Pyrenejském poloostrově a pro jeho přátele bylo nemyslitelné nechat jej zahálet doma. Frazer očividně přesvědčil Wellingtonova velitele jezdectva, lorda Uxbridge, aby zasáhl, ale také tato snaha se minula účinkem. Náčelník zbrojní správy byl neoblomný. Jmenování, prohlásil, by bylo nespravedlivé vůči Mercerovi, stávajícímu veliteli setniny, který u ní slouží osm let a po celou tu dobu je druhým kapitánem. Kapitánem setniny G byl jmenován sir Alexander Dickson, ale velení se ve skutečnosti neujal, protože dorazil do Bruselu teprve 14. června a byl pověřen jinými úkoly. Ramsay byl místo toho přidělen k setnině H, připojil se k ní v Belgii pouhé dva dny předtím, než vypukly boje, a u Waterloo padl.

Podle všeho se zdá, že podstata Mercerova podezření je správná, neboť sedm týdnů před bitvou u Waterloo Frazer napsal dopis siru Hewu Rossovi ze setniny A, v němž se ho ptá: „Proč nepošlou Ramsaye? Jestli má být poslán Dickson, ať o tom všichni vědí. Je to charakterní chlap a hodí se pro cokoliv, ale nedopusťte, aby moje stará setnina byla bez Ramsaye.“[101] Mercer také nebyl jediný, kdo měl na Frazera za jeho vměšování zlost. Dva roky předtím, v roce 1813, nadporučík William Swabey ze setniny E podezříval Frazera a další důstojníky, že hodlají tuto setninu zrušit, aby tak její části mohly být použity na posílení ostatních setnin na poloostrově.[102]

Frazer byl předurčen stát se terčem podezření prostě jen ze své pozice služebně staršího důstojníka. Mercer připustil, aby jeho pocit křivdy přerostl do přehnaných obvinění, což bylo zajisté částečně důsledkem jeho osobních tragédií. Síla jeho emocí v pokročilém věku, patrná v jeho korespondenci s Leathesem, nemusí nutně odrážet jeho dřívější názory. Jeho stížnosti je také nutné chápat v dobovém kontextu, spolu se stížnostmi bezpočtu dalších důstojníků královského dělostřelectva na domnělé nespravedlnosti systému. Tak například druhý kapitán Charles Napier protestoval 9. června – zhruba týden před bitvou u Waterloo – proti přidělení kapitána Samuela Boltona k jeho brigádě pěšího dělostřelectva, které do té doby velel. „Velice mě to ranilo,“ napsal, a ještě daleko víc jej rozhořčilo, že jiný druhý kapitán, James Sinclair, byl na místě velitele jiné brigády ponechán, navzdory tomu, že byl služebně mladší než on.[103]

Jako každý jiný člověk měl i Mercer svoje chyby. Měl přehnanou úctu před celebritami a také nepřijímal snadno to, co považoval za přehnaný dozor svých nadřízených. O jednom z nich, podplukovníkovi Alexandru Macdonaldovi, se sarkasticky vyjádřil jako o „svém opatrovnickém géniovi“. Přesto očividně miloval život a oceňoval krásu ve všech jejích formách, ať již se jednalo o ženy, víno, koně, architekturu anebo venkovskou krajinu. Ve volných chvílích během tažení skicoval – nejlepší jeho kresby jsou uveřejněny na těchto stránkách – prozkoumával své okolí, hrál na housle, dovedl si vychutnat doutník a navzdory svému nesystematickému vzdělání byl rozhodně kulturním gentlemanem, který hodně četl. To byl hlavně Mercer z roku 1815, ve srovnání se starším mužem pozdějších let, sužovaným zhoršujícím se zdravím a obtíženým břemenem nesčetných pocitů ukřivděnosti z minulosti.

Mercerovy pocity křivdy jsou každopádně dnes už irelevantní. Je jistá spravedlnost a nemalá ironie ve skutečnosti, že jeho Deník z něj posmrtně učinil nejslavnějšího velitele baterie v bitvě u Waterloo. Kdyby nic jiného, dostalo se mu ve skutečnosti více než zasloužené míry pozornosti, a to na úkor takových vynikajících kapitánů, jakými byli sir Hew Ross, Edward Whinyates a sir Robert Gardiner.

Závěrečné roky

Poté co byl v roce 1848 v Doveru propuštěn, strávil Mercer poslední desetiletí svého života v domku ve vesničce Cowley, dvě míle severně od Exeteru.[104] Ve sčítání lidu z roku 1861 je zaznamenáno, že v jeho domácnosti byli čtyři sloužící. Nejstarší, jedenapadesátiletý, byl komorník Samuel Parkes – penzista z Chelsea, narozený roku 1809 ve Staffordshiru. Byl Mercerovým sluhou v době, kdy byl jako dělostřelec posádkou v Doveru, a zůstal s ním i po této době; v roce 1854 byl propuštěn z vojenské služby do penze. Jeho chování bylo popsáno jako příkladné, ale další vojenské služby nebyl schopen v důsledku křečových žil a ochablého svalstva, což byl očividně důsledek revmatismu následkem pětiletého pobytu v Severní Americe. Ostatní tři sloužící byli všichni svobodní a rodáci z Devonu. Byl tu patnáctiletý čeledín, dvacetiletá služebná a třiatřicetiletá žena, zastávající funkci jak kuchařky, tak hospodyně.[105] Mercer potřeboval jejich pomoc, neboť se blížil osmdesátce a postupně ztrácel zrak. Když před šedesáti lety sloužil v Irsku, trpěl očním zánětem, a v roce 1815 se mu oční problémy vrátily. Teď už nedokázal dlouho psát, a pokud ano, tak velmi pomalu.[106]

V roce 1864 utrpěl Mercer záchvat mrtvice, a protože usoudil, že už dlouho žít nebude, projevil přání vidět svého přeživšího syna, aby se s ním mohl rozloučit. Doktor Cavalié Alexander Mercer, narozený v roce 1817, sloužil během krymské války jako zastupující lékař u tureckého kontingentu postaveného Brity a byl nyní konzulem Jejího Veličenstva v syrském městě Tripolis (dnes je součástí Libanonu).[107] Byl to talentovaný člověk, vzdělaný, plynně hovořící několika jazyky a byl také vynikajícím muzikantem. Byl rovněž šlechetný a měl dobré srdce, jak zaznamenal jeho adoptivní syn Thomas. Pozadí této adopce je samo o sobě fascinujícím příběhem. Thomasovo původní jméno bylo Touma Kuefaty Khair. Narodil se v roce 1848, a když muslimové povraždili v roce 1860 v Damašku křesťany, opustil se svou rodinou město. Příštího roku se usadili v Tripolisu, nedaleko domu britského konzula. Jedné noci doktor Mercer onemocněl, nebyl schopen promluvit, a tak Touma poslal pro lazebníka, aby mu pustil žilou. Doktor Mercer byl přesvědčen, že Touma mu zachránil život a v únoru 1862 jej adoptoval za svého vlastního syna.

„Byl pohledný,“ vzpomínal Thomas na svého nového otce a dodal, že měl „tmavě modré oči, světle hnědé vlasy, široká ramena, byl dobře stavěný a měl vojenské vystupování, které si udržel po celý život. Necítil se příliš dobře ve společnosti, jeho nejlepšími přáteli byly knihy a neměl rád, když někde budil pozornost, anebo mu byla prokazována čest, ačkoliv byl vždycky přátelský, mírný a zdvořilý a jeho vybrané způsoby budily všude, kam přišel, pozornost a obdiv.[108] Doktor Mercer očividně zdědil intelektuální osobnost svého otce, možná ze stejného důvodu, protože oba byli jako děti připraveni o mateřskou lásku.

Když byl doktor Mercer v roce 1864 povolán, aby navštívil v Anglii svého otce, okamžitě vyplul z Tripolisu a Thomase vzal s sebou. Když dorazili na místo, Mercerův stav se hodně zlepšil a ve skutečnosti žil ještě další čtyři roky. Po několika dnech dostal Thomas svolení, aby starého hrdinu navštívil; rozmlouval s ním francouzsky, protože anglicky se teprve musel naučit. Později své dojmy zaznamenal. Napsal: „Mercer byl tehdy stár 81 let, byl střední výšky, hladce oholen, zrak měl velmi slabý, vlasy zcela bílé, jeho důstojná tvář na mě udělala velký dojem, dobře formované rysy byly stále pohledné a prozrazovaly moudrost a schopnost činit rychlá rozhodnutí. Zvláště ústa značila pevnou a rozhodnou mysl, převyšující obvyklý standard.“[109]

Mercerova každodenní rutina, jak Thomas dodává, byla stejná jak v létě, tak v zimě. Lehnout si šel ve 20:00 hodin, vstával v 5:00 a dal si studenou koupel. Jeho komorník mu pomohl s oblékáním a doprovázel jej na šestimílové procházce. V 8:00 hodin si dal dobrou snídani a poté se odebral do knihovny, aby vyřídil korespondenci a přečetl noviny, vše s pomocí mladého písaře, dospívajícího chlapce, kterému diktoval. Oběd se podával ve 13:00 hodin. Mercer obvykle skromně povečeřel ve svém pokoji. Nikdy nepil destiláty, ale po obědě si vždycky dal skleničku portského. Mercerovi lékaři jej přiměli, aby prodal své koně a kočár, aby jej tak donutili chodit víc pěšky.[110]

Poté, co se u otce zdržel dva měsíce, musel se doktor Mercer vrátit do Tripolisu s Thomasem, který popsal dojemné loučení. „Generál Mercer, který věděl, že svého milovaného syna na tomto světě už neuvidí, byl tak dojat, že mu po důstojné tváři tekly slzy proudem, když se s ním můj otec loučil. Když mi podal na rozloučenou ruku, požádal mě, abych byl jeho synovi oddaný a poslouchal ho.“[111]

Mercer zemřel 9. listopadu 1868, ale teprve v lednu příštího roku se tuto zprávu dozvěděli v Tripolisu. Procházel se v zahradě a náhle upadl v důsledku dalšího záchvatu mrtvice. Zemřel klidně o hodinu později; jeho jediná slova byla: „Můj ubohý syn, můj ubohý syn.“ Když se o úmrtí dozvěděl doktor Mercer, odebral se do Exeteru, kde zůstal dalších sedm měsíců, aby uspořádal záležitosti svého otce a podle všeho podnikl kroky, aby byl vydán Deník z tažení k Waterloo. Potom, v listopadu 1869, se vrátil do Paříže, kde na čas zanechal Thomase a právě zde napsal předmluvu k Deníku. Thomas vyprávěl fascinující historku, jak rychle to provedl: „Vzpomínám si, že mě požádal, abych mu ubalil cigaretu a zatímco ji kouřil, napsal během dvaceti minut předmluvu, aniž by musel změnit jediné slovo, »a přesto tuto předmluvu velice obdivovali jak státníci, tak učenci!«“[112]

Ani doktor Mercer na tom nebyl se zdravím nejlépe. Jeho srdce bylo ve skutečnosti tak špatné, že se lékaři obávali, že může každou chvíli padnout mrtvý, ačkoliv nakonec přežil ještě jedno desetiletí. Mercer starší byl pohřben v kostele svatého Davida v Exeteru, a když v prosinci 1881 zemřela jeho sestra Theodosia McNeillová, byla uložena do stejného hrobu. O rok později, v prosinci 1882 zemřel ve věku pětašedesáti let jeho syn doktor Mercer. Také on si přál být uložen do otcova hrobu, ale ukázalo se, že to není možné. Byl to šlechetný muž, který penězi opovrhoval jako „odporným kovem“, a tak zanechal tak málo, že Thomas si nemohl dovolit převézt jeho tělo do Exeteru, zvláště poté, když zaplatil účty lékařům a další poplatky. Místo toho jej nechal pohřbít na hřbitově ve Willesdenu, čtyři míle severozápadně od Londýna.[113]

Generál Mercer nebyl zapomenut. Dne 18. června 1915 položil velitel dělostřeleckých kasáren v Exeteru na jeho hrob vavřínový věnec s modrými květinami a rudými růžemi, což jsou barvy královského dělostřelectva. Všude po celé zemi další příslušníci pluku položili ve stejný okamžik věnce na devětatřicet hrobů dělostřelců, kteří bojovali u Waterloo.

Mercerové zůstali věrni rodové tradici vojenské služby. V listopadu 1863 byl smrtelně raněn kapitán Henry Mercer z královského dělostřelectva, když vedl útok na Rangiriri, maorskou pevnost na Novém Zélandě; na jeho počest bylo pojmenováno jedno město nedaleko Aucklandu.[114] Mercerův vlastní prasynovec, major Henry Frederick Mercer, velel od září 1900 do července 1901 v Jižní Africe baterii G. (Setniny RHA byly přejmenovány na baterie v roce 1859.)

Mercerovo jméno bude navždycky spojováno právě s baterií G, protože právě tato jednotka bojovala pod jeho velením u Waterloo. Dokonce i během druhé světové války baterie pravidelně oslavovala na výročí bitvy Mercerův den a je dodnes nazývána Mercerova setnina. RHA ztratila mnoho ze svého původního poslání, když technický pokrok změnil moderní bojiště, ale přesto si dokázala najít novou roli, jež je v souladu s jejími historickými tradicemi. Dnes poskytuje dělostřeleckou podporu jak tankovým, tak výsadkovým silám. Výsadková baterie G (Mercerova setnina) tvoří část 7. výsadkového pluku RHA, jenž patří do svazku 16. letecké úderné brigády a je posádkou v Colchesteru v Essexu. Je příznačné, že Mercerův Deník začíná právě v Colchesteru, neboť právě v tomto místě se jeho setnina na jaře 1815 dozvěděla o Napoleonově návratu z exilu.

Překlad Leonid Křížek

[1] Tato kapitola vychází především z Mercerových listin, a to konkrétně z RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[2] Mercer, Mercer chronicle, str. ix.

[3] Mercer, Mercer chronicle, str. xi.

[4] Major George Mercer z 1. pluku tělesné gardy, byl povýšen do hodnosti armádního podplukovníka v květnu 1796. The London Gazette (14. 5. 1796), číslo 13892, str. 460.

[5] Mercer, Mercer chronicle, str. 44–45.

[6] Pin, strany 35, 441–442, 446–448.

[7] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptivního syna dr. Mercera, str. 18 (s laskavým svolením Historického trustu královského dělostřelectva). Edwards, str. 8. Porter, sv. 1, strany 198, 215. The London Gazette (16. 3. 1805), číslo 15789, str. 351. TNA WO 54/248–253: Návraty ženijních důstojníků, 1786–1819.

[8] Nadporučík George Collins Mercer byl příslušníkem roty podplukovníka Thomase Desbrisaye v rámci 2. praporu. Kane (1869), str. 22. TNA WO 10/390: Účetní knihy a výplatní listiny v Muzeu dělostřelectva, seznam důstojníků a mužstva Robeovy roty, 2. prapor, červen 1800.

[9] The London Gazette (15. 11. 1814, číslo 16957, str. 2262. Londýnský metropolitní archiv, Saint Marylebone, P89/MRY1, položka 008. Challisův rejstřík britských armádních důstojníků na Pyrenejském poloostrově: www.napoleon-series.org. Army List (1815), str. 441.

[10] Edwards, str. 15. Porter, svazek 1, str. 244. TNA WO 54/250 – 3: Návraty ženijních důstojníků, 1800–1819. Ancestry.com: Londýnský metropolitní archiv, Saint Marylebone, P89/MRY1 položka 009. Challisův rejstřík britských armádních důstojníků na Pyrenejském poloostrově: www.napoleon-series.org.

[11] Byl velitelem celního křižníku kotvícího v Doveru. Gentleman’s Magazine (červenec – prosinec 1820), str. 476.

[12] Ancestry.com: Londýnský metropolitní archiv, Saint Marylebone, P89/MRY1, položka 008. 1841 Skotské sčítání lidu, farnost Linlithgow, ED 6, str. 4, řádka 970. 1861 anglické sčítání lidu, RG9, položka 1397, folio 10, str. 14 Anglie a Wales, Státní pozůstalostní soupis (rejstřík pozůstalostních řízení), 1861–1941.

[13] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[14] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[15] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[16] Brisbane se proslavil jako kapitán během americké války za nezávislost, později byl povýšen na admirála a zemřel v roce 1807.

[17] Grose, strany 303–324.

[18] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[19] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[20] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[21] Guggisberg, strany 9, 17, 35–36.

[22] RAHT MD/88/2: Mercerovy vojenské vzpomínky (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[23] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[24] The London Gazette (7. 1. 1800), číslo 15220, str. 26.

[25] RAHT MD/88/2: Mercerovy vojenské vzpomínky (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[26] Frazer, Remarks, strany 8–9.

[27] TNA WO 10/382 a 392: Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, 5. prapor, leden až červen a červenec až prosinec 1800.

[28] Trewman’s Exeter Flying Post (Exeter, Anglie), číslo 1956, 9. 4. 1801.

[29] TNA WO 55/1072:Dopisy dělostřeleckých důstojníků, doma a naopak, dopis plk. Stephense, 18. 4. 1801, str. 5.

[30] Miller přidělil Mercera dočasně ke svému štábu jako ubytovatele, dokud mu nebude zasláno trvalé jmenování. TNA WO 55/1372: Dopisy dělostřelců, různé, Miller Macleanovi, 21. 5. 1801, str. 51.

[31] Mercerovo povýšení je datováno 1. 12. 1801. The London Gazette (8. 12. 1801), číslo 15434, str. 1462. TNA WO 10/447: Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, odřad v Irsku, leden–červen 1802. V září 1802 dostal Mercer nabídku, aby se vrátil k 5. praporu, ale odmítl. WO 55/1372: Dopisy dělostřelců, různé, Douglas Macleanovi, 14. 9. 1802, str. 304; a Mercer Macleanovi, 19. 91802, str. 310. WO 55/1444; Abecední seznamy dělostřelců, Irsko, Maclean to Macleod, 20. 10. 1802, str. 341.

[32] TNA WO 10/447, 461, 476 a 489. Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, odřady, leden–červen 1802, červenec–prosinec 1802, leden–červen 1803 a červenec–prosinec 1803.

[33] Moore, svazek 1, str. 263.

[34] TNA WO 17/2563: Měsíční výkaz královského jezdeckého pluku, 1. 4. 1815.

[35] Frazer: Letters, str. 158.

[36] Ross, str. 68.

[37] TNA WO 10/489 a 508: Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, odřad v Irsku, červenec–prosinec 1803 a leden–červen 1804.

[38] The London Gazette (9. 12. 1806, číslo 15982, str. 1598.

[39] Mercerův otec psal z Plymouthu dne 15. 12. 1806 a dovolil mu, aby cestoval ke své rotě v Gibraltaru přes Plymouth. TNA WO 55/1083: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, gen. Mercer zástupci generálova pobočníka, 15. 12. 1806, str. 115.

[40] Christchurch se stal částí Dorsetu teprve v roce 1974.

[41] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Historické nadace královského dělostřelectva).

[42] TNA WO55/1083: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Frazer Macleodovi, 24. 2. 1807, strany 335–336.

[43] TNA WO 55/1083: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Frazer Macleodovi, 1. 3. 1807, strany 358–359.

[44] Duncan, svazek 2, strany 178–179.

[45] Davson, str. 7. TNA WO10/677: Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, RHA, leden–červen 1808.

[46] RAHT MD/88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[47] TNA WO55/1090: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Mercer Macleodovi, 5. 12. 1810, strany 230–231.

[48] TNA WO55/1158: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Macleod Mercerovi, 15. 5. 1811, str. 255.

[49] TNA WO55/1093: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Ingilby Macleodovi, 17. 4. 1813, strany 246–247.

[50] Výnos datovaný 25. 12. 1812 ukazuje, že RHA mělo v zahraničí devatenáct důstojníků (27 % z celkového počtu důstojníků) a 733 dalších hodností (34 % z jejich celkového počtu). Celkové počty jak v cizině tak doma byly sedmdesát důstojníků a 2 185 ostatních hodností. Duncan, svazek 2., str. 322.

[51] TNA WO 10/1035: Účetní knihy a výplatní listiny, RHA, červenec–prosinec 1814. WO 55/1000: Dopisy dělostřeleckých důstojníků doma, Frazer Macleodovi, 22. 10. 1814, strany 35–38; Bullův dopis, 8. 3. 1815, str. 303; Bull Macleodovi, 15. 3. 1815, strany 370–370; Bull Macleodovi, 23. 3. 1815, strany 405–407; Ross Macleodovi, 10. 3. 1815, strany 372–374.

[52] TNA WO 10/1033, 1035 a 1106: Účetní knihy a výplatní listiny, RHA, leden–červen 1814, červenec–prosinec 1814 a leden–červen 1815.

[53] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[54] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[55] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[56] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[57] Mercer uvádí, že její otec každého rána ihned po snídani odjížděl do Etonu, její matka měla spoustu práce s domácností a její sestry se k ní nikdy nepřiblížily.

[58] Mercerův syn, Cavalié Alexander Mercer, byl pohřben v Eaton-Hastingsu dne 29. srpna 1815. Národní registr zemřelých (National Burial Index), 2. vydání.

[59] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust). Augusta Charlotte Rice zemřela ve věku šestadvaceti let a byla pohřbena v Eaton-Hastings 28. listopadu 1816. Národní registr zemřelých, 2. vydání.

[60] RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[61] Gentleman’s Magazine (leden–červen 1817), str. 646. RAHT MD /88/1: Mercerovy poznámky o jeho životě a Vzpomínky adoptivního syna dr. Mercera (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust). Otec Fanny, reverend Richard Rice, získal vzdělání v Meerton College v Oxfordu a od roku 1784 až do své smrti 16. 12. 1835 byl rektorem v Eaton Hastingsu. Zemřel ve věku sedmdesáti šesti let. Eaton Hastings leží 2,5 míle severozápadně od Faringdonu. V Mercerově době byl součástí Berkshiru, dnes patří do Oxfordshiru. Bratr Fanny, také Richard získal rovněž vzdělání v Meerton College v Oxfordu. Dne 18. 2. 1836 se stal rektorem v Eaton Hastingsu a toto místo zastával až do své smrti 29. 9. 1868. Index, str. 149. Foster, Alumni, svazek 3, str. 1190. Národní registr pohřbených, 2. vydání.

[62] Duncan, svazek 2, str. 38, 442. Frazer, Remarks, str. 16.

[63] Hime, str. 51.

[64] TNA WO 10/1212 a 1304: Seznam důstojníků a mužstva a výplatní listiny vozatajů královského dělostřelectva, červenec–prosinec 1816 a leden–prosinec 1818. Robertson byl od února 1818 penzionován a Breton byl v září 1818 přeložen k setnině A RAD.

[65] V Seznamu důstojníků a mužstva z června a července 1817 byl Mercer veden jako nemocný a potom byl až do června 1818 na dovolené. TNA WO 10/1261 a 1304: Seznam důstojníků a mužstva a výplatní listiny vozatajů královského dělostřelectva v Irsku, leden–prosinec 1817 a leden–prosinec 1818.

[66] TNA WO 10/1335: Seznam důstojníků a mužstva a výplatní listiny vozatajů královského dělostřelectva, leden–prosinec 1918. WO 55/668: Všeobecná nařízení, dělostřelectvo, jízdní dělostřelectvo, 14. 1. 1819, str. 103 – 10. Sbor vozatajů královského dělostřelectva měl zmizet naprosto, jakmile jeho zbývající příslušníci byli v lednu 1822 včleněni do královského pluku dělostřelectva.

[67] Frazer, Remarks, strany 104–105.

[68] The Morning Post, 12. 2. 1823. The London Gazette (1. 3. 1823, číslo 17900, str. 331. Roty původně nesly jméno svého velitele, ale v roce 1825 byly očíslovány, takže z Mercerovy se stala rota č. 6. Duncan, svazek 1, str. 408. Laws, strany vii, x, 181.

[69] TNA WO 17/1527: Kanada, měsíční výkazy, 1823. WO 10/1430: Seznam důstojníků a mužstva dělostřelectva a Výplatní listiny, 5. prapor, leden–prosinec 1823. TNA WO 55/1225: Korespondence mezi důstojníky dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Jones Phillottovi, 2. 7. 1823, strany 93–94; a Phillott Jonesovi, 12. 9. 1823, str. 146.

[70] TNA WO 17/1527: Kanada, měsíční výkazy, 1825: a 1827. WO 55/1225: Korespondence mezi důstojníky dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Phillott Jonesovi, 25. 5. 1825, strany 210–211; a Dickson Cockburnovi, 2. 5. 1825, str. 228.

[71] TNA WO 55/1226: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Cockburn Dicksonovi, 1. 6. 1829, str. 143.

[72] TNA WO 55/668: Všeobecná nařízení, dělostřelectvo, série 3, 19. 6. 1835, str. 171. Laws, strany 202–203. The London Gazette (19. 6. 1835), číslo 19281, str. 1171.

[73] TNA WO 55/660: Všeobecná nařízení, dělostřelectvo, série 3, 18. 1. 1837, str. 32.

[74] Frazer, Remarks, strany 13.–14.

[75] TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, 10. 1. 1837, str. 119.

[76] TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, 10. 1. 1838, str. 162

[77] V roce 1838 procestoval provincie Nové Skotsko a New Brunswick. Pro rok 1839 navrhoval zahrnout také ostrov Prince Edwarda a Cape Breton. V roce 1840 jej cesty zavedly až k Velkým vodopádům v New Brunswicku. V roce 1841 navštívil Annapolis (Nové Skotsko)., St. Johns a St Andrews, ale až k řece Svatého Jana se nedostal, TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi,12. 6. 1838, str. 287; Mercer Dicksonovi, 12. 8. 1838, str. 386; TNA WO 55/1229: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Rossovi, 2. 9. 1841, strany 494–497. WO 17/2385 a 2386: Nové Skotsko, měsíční výkazy, 1838 a 1839.

[78] TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, 12. 8. 1838, str. 386.

[79] TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, 10. 1. 1838, str. 167; a Mercer Dicksonovi, 12. 6. 1838, strany 287–288.

[80] TNA WO 55/1234: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Jones Mercerovi, str. 191.

[81] Vyplul na palubě transportní lodi Premier, jež směřovala do Irska. TNA WO 17/2389: Nové Skotsko, měsíční výkazy, 1842. WO 55/1234: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Ross Mercerovi, 15. 5. 1842, strany 294–295.

[82] Burant, str. 44.

[83] TNA WO 55/114: Korespondence důstojníků dělostřelectva, doma, Mercer DAG královského dělostřelectva, 22. 3. 1848, strany 441–444.

[84] TNA WO 55/668: Všeobecná nařízení, dělostřelectvo, série 2, 2. 4. 1864, strany 164–170. Nový 10. prapor neměl žádnou spojitost s bývalým 10. praporem, který byl rozpuštěn v letech 1817–1818.

[85] TNA WO 17/2607–12: Měsíční výkazy, dělostřelecké okresy a depa, 1843–1848. Bylo obvyklé, že dělostřelecké roty byly rozptýleny do různých lokací.

[86] V dubnu 1859 se změnilo názvosloví formací královského dělostřelectva, prapory byly přejmenovány na brigády. The London Gazette (22. 6. 1854), číslo 21564, str. 1938; (11. 9. 1857), číslo 22039, str. 3078; (1. 2. 1859), číslo 22225, str. 414 (3. 3. 1865), číslo 22945, str. 1326. Mercerův služební záznam uchovávaný ve Státním archivu nutno brát s rezervou, neboť se hemží chybami. TNA WO 76/360: Služební záznamy důstojníků, královské dělostřelectvo, Mercer, č. 96.

[87] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptivního syna dr. Mercera, str. 17 (s laskavým svolením Historického trustu královského dělostřelectva).

[88] Dickson, str. 833.

[89] Duncan, svazek 2, str. 356.

[90] Glover, Wellington, str. 219.

[91] Swabey, str. 201.

[92] Glover, Reminiscences, str. 7.

[93] The London Gazette (11. 7. 1815), číslo 17038, str. 1390.

[94] TNA WO 76/361: Služební záznamy důstojníků královského dělostřelectva, Dyneley, č. 110.

[95] Mercer také přičítal Wellingtonovi částečnou vinu za své osobní tragédie. Teprve v září 1815 dostal Mercer opožděně svolení odebrat se na dovolenou v Anglii a v důsledku toho se mohl s Fanny sejít v Berkshiru teprve až po ztrátě jejich syna a nenarozeného dítěte. Do psaní Dicksonovi přiložil Mercer dopis pro náčelníka zbrojní správy (kterým byl nyní sir Hussey Vivian). V tomto listu upřímně připouštěl, že nebojoval na Pyrenejském poloostrově. „Moje nároky na toto vyznamenání se zakládají skutečně jen na nedlouhé službě v poli“, přiznává, ale zároveň zdůrazňuje, že jeho prestiž jako velitele královského dělostřelectva v provincii Nové Skotsko by vzrostla, pokud by vyznamenání obdržel. TNA WO 55/1228: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, 16. 12. 1837; a Mercer Vivianovi, 16. 12. 1837, strany 136–137.

[96] WO 55/1229: Korespondence důstojníků dělostřelectva, Kanada, Halifax, atd., Mercer Dicksonovi, prosinec 1839, str. 274.

[97] Glover, Reminiscences, str. 8.

[98] Glover, Reminiscences, str. 7. Army List z let 1857–1858 uvádí Mercera na seznamu „důstojníků, kteří byli vyznamenání za vynikající službu“. Vyznamenání mu bylo uděleno s platností od 16. 12. 1856.

[99] Glover, Reminiscences, strany 12, 21. Frazer, Letters, str. 531.

[100] Naproti tomu Mercer psal kladně o Wellingtonově veliteli dělostřelectva, plk. siru Georgi Woodovi. Byl to laskavý starý pán, který podal náčelníkovi zbrojní zprávy hlášení, že se Mercer choval v bitvě „ušlechtile“. Glover, Reminiscences, strany 25–26. „Mám za to, že bych se měl obzvláště zmínit,“ napsal Wood 24. 6. 1815, „že přeji podplukovníkovi siru Johnu Mayovi aby se mu podařilo získat velení některé uvolněné setniny a ujišťuji vás, že chování majora Lloyda bylo známé celé armádě. Tento důstojník, zároveň s kapitánem Mercerem jsou dalšími kandidáty na místo v kterékoliv volné setnině [D]. Kapitán Mercer byl služebně nejstarším druhým kapitánem v poli a vedl si ušlechtile.“ TNA WO 55/1197: Korespondence důstojníků dělostřelectva, zahraničí, Wood Macleodovi, 24. 6. 1815, strany 75–79.

[101] Ross, strany 61–62.

[102] Swabey, strany 61–62.

[103] Swabey, strany 182, 183.

[104] Je známo, že Mercer žil v Cowley ještě v roce 1850. White, strany 183–184.

[105] Ancestry.com: 1851 a 1861 Sčítání lidu v Anglii, farnost Brampford Speke, vesnice Cowley. TNA WO 97/1254/218: Samuel Parkes, propouštěcí listiny.

[106] Glover, Reminiscences, strany 26 a 28.

[107] The London Gazette (2. 11. 1855). The Morning Chronicle (3. 11. 1855).

[108] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, strany 13–14 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[109] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, strany 17–18 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[110] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, strany 17–18 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[111] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, strany 19–20 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[112] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, str. 24 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[113] RAHT MD/88/3: Vzpomínky adoptovaného syna dr. Mercera, str. 36 (s laskavým svolením Royal Artillery Historical Trust).

[114] Gentleman’s Magazine (leden–červen 1864), str. 669. Mercer, Mercer chronicle, str. 51. Kapitán Henry Mercer byl nejmladším synem Edwarda Smythe Mercera, velícího plukovníka (Col Cdt) lehké pěchoty královské námořní pěchoty.

 
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Severokorejská armáda se připravuje na jadernou válku.

Severokorejská armáda se připravuje na jadernou válku.


Recenze týdne

Skrytý život Fidela Castra

Osobní zpověď osobního strážce. 17 let po boku kubánského vůdce.