logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Výcvikové tragédie Zvláštní skupiny D

Byli to důstojníci první republiky, stateční a upřímní vlastenci. Ve Velké Británii se dobrovolně přihlásili k plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti a v budoucnu se měli stát veliteli výsadkových operací. Bohužel vše skončilo jinak. V rozmezí necelých dvou měsíců léta 1942 nalezli tři tito muži smrt při výcviku.

V létě roku 1941 vznikla při II. (zpravodajském) odboru Ministerstva národní obrany (dále MNO) čs. exilové vlády v Londýně organizační jednotka ? Zvláštní skupina D ? která prováděla výběr, výcvik a celkovou přípravu budoucích příslušníků paraskupin k nasazení nejen na území Protektorátu Čechy a Morava. První dobrovolníci nastupovali do utajovaných výcvikových kurzů v oblasti severozápadního Skotska od poloviny roku 1941. Výcvik budoucích členů výsadkových operací byl organizován ve spolupráci s britským Výborem pro zvláštní operace (Special Operations Executive, SOE), který vznikl za účelem sabotážní a zpravodajské činnosti proti nacistickému režimu v zemích okupované Evropy. Příprava probíhala na školách zvláštního výcviku (Special Training School, STS) a jednalo se zejména o kurzy útočného boje na třech farmách v severozápadním Skotsku v oblasti jezera Loch Morar. Na ně navazoval parakurz v Ringway u Manchestru a následně doškolovací, udržovací a jiné (např. radiotelegrafické) kurzy. Ty probíhaly na zámečku v Bellasis u Dorkingu a zejména v Chicheley Hall, kde vzniklo výcvikové středisko s označením STS 46 výhradně pro dobrovolníky z Československa. Od července 1942 až do jeho uzavření v dubnu 1943 jím prošlo na 60 mužů.

Celkově ale prošlo speciálními kurzy do konce roku 1943 na tři sta čs. důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků. Každý, kdo chtěl na pravém rameni uniformy (pod nášivkou Czechoslovakia) nosit odznak absolventa výsadkového kurzu ? bílý hedvábný padáček, sevřený modrými perutěmi ? musel pod dohledem britských a později i čs. instruktorů prodělat náročnou přípravu fyzické zdatnosti, boje muže proti muži, střelby, užití trhavin a v neposlední řadě absolvovat seskoky padákem. Pro tři z nich se stal tvrdý a nebezpečný výcvik osudným. Jejich jména nalezneme na pomníku čs. dobrovolníkům speciálních kurzů, odhaleném v roce 2009 ve skotském přístavu Arisaig.

Jaromír Riegel (někdy uváděn jako Riegl) se narodil 9. dubna 1908 v Nosálovicích (dnes součást města Vyškov, o. Brno-venkov). Po maturitě na státním gymnáziu v Prostějově v létě 1928 nastoupil základní vojenskou službu. Hned na počátku se přihlásil do školy pro důstojníky lehkého dělostřelectva v záloze v Olomouci, kterou dokončil 31. května 1929 s výtečným prospěchem. Poté sloužil tamtéž u Dělostřeleckého pluku č. 7 a do civilu odcházel s hodností podporučíka (jmenován k 1. lednu 1930). V následujícím období se pokusil o vysokoškolské vzdělání, když absolvoval pět semestru Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Studia však nedokončil a na začátku srpna 1935 se vrátil (již jako poručík) do činné služby v armádě, a to znovu k dělostřelcům do Olomouce. V době květnové mobilizace roku 1938 jej převeleli k Dělostřeleckému pluku č. 152 a v pohnutých zářijových dnech mnichovské krize zastával funkci pobočníka velitele skupiny obrany proti letadlům u této jednotky. Když němečtí okupanti po 15. březnu 1939 rozpustili čs. armádu, byl už por. Jaromír Riegel rozhodnutý odejít za hranice bojovat za svobodu své země. Hranice protektorátu na Slovensko se mu podařilo překročit 20. ledna 1940 a tzv. jižní (balkánskou) cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii se dostal do libanonského Bejrútu, odkud vedla Středozemním mořem cesta do Francie. Již 16. března 1940 se prezentoval v táboře formující se čs. zahraniční armády v Agde. Nejprve byl zařazen k 9. baterii Dělostřeleckého pluku č. 1 v La Nouvelle a od 6. května velel 2. četě baterie kanonů proti útočné vozbě. Po porážce Francie odplul na lodi Viceroy of India do Velké Británie, kam dorazil 7. července 1940. V rámci reorganizace zbytku čs. jednotek byl přemístěn k Náhradnímu tělesu, kde se stal automobilním důstojníkem výcvikové baterie. K 7. březnu 1941 byl povýšen do hodnosti nadporučíka a na podzim téhož roku převelen k brigádní ambulanci jako důstojník dopravy.

 

Npor. Jaromír Riegel

 

V létě 1942 se přihlásil do speciálního výcviku pro nasazení v okupované vlasti. Tehdy se velení Zvláštní skupiny D rozhodlo využít volné kapacity stanice STS 2 v Bellasis u Dorkingu, která sloužila našim budoucím výsadkářům pro udržovací a zdokonalovací výcvik. Mezi červnem a srpnem zde byly zorganizovány dva kurzy útočného boje (assault course), které jinak probíhaly na STS 25 ve Skotsku. Výcviku se zúčastnilo 49 mužů, převážně důstojníků, jimž velel britský major Anson, jeho zástupcem byl npor. Rudolf Hrubec. Právě během druhého kurzu došlo 1. července 1942 v 10.47 hodin k tragické nehodě, když frekventanti nacvičovali výrobu a použití vlastnoručně vyráběných granátů.

Přímý svědek Riegelovy smrti ppor. Antonín Staněk (rodák z Brna-Komína) mnoho let po válce vzpomínal: "Pamatuji se na přípravu podomácku vyrobeného granátu. Mimo plastické trhaviny stačil k jeho výrobě materiál, kterého byl všude dostatek: plechovka od konzervy, hřebíky nebo jiné kusy železa. Pak už jen rozbuška a kousek zápalné šňůry, zakončené zápalkou na odpálení granátu. Takový jsme si všichni vyrobili a měli vyzkoušet na střelnici. Čekali jsme v okopu, který byl podle vojenských předpisů vždy po dvou metrech zalomený, já vlevo vpředu, za mnou Jaromír Riegel. Britský poddůstojník dal povel k odjištění a odhození granátů. Téměř současně se ozval výbuch po mé pravici. Byl jsem ohlušen, ale svůj granát jsem ještě stačil odhodit. Scéna, která se nám poté naskytla, byla hrůzná. Náš nešťastný kamarád ležel mrtev s rozervanými plícemi. (...) Na otázku, jestli je někdo raněn, jsem se prohlédl. Po mé pravé noze stékala krev. Zjistil jsem, že mi ve stehně uvízly dvě malé střepiny a zastavily se o kost." Kromě podporučíka Staňka, který byl převezen do nemocnice v Dorking Northu, byli ještě lehce zraněni dva další frekventanti a britský instruktor.

 

Mrtvé tělo npor. Jaromíra Riegela po výbuchu vlastnoručně vyrobeného granátu, Bellasis, 1. července 1942.

 

Následným šetřením byla konstatována smrt nešťastnou náhodou bez cizího zavinění. Dejme ještě jednou slovo Antonínu Staňkovi: "Příčina předčasného výbuchu nebyla nikdy zjištěna. Snad neměl instruktor před výrobou granátů připomínat, že zápalná šňůra může být kratší než 10 cm, naopak měl zdůraznit, abychom nešetřili materiálem."

Npor. Jaromír Riegel byl 5. července 1942 pochován na novém hřbitově v Harrow-Pinner v hrabství Middlesex (dnes součást Velkého Londýna) za účasti celého II. odboru MNO v čele s jeho přednostou plk. gšt. Františkem Moravcem. V červenci 1944 mu byla udělena Čs. vojenská medaile za zásluhy I. stupně in memoriam.

 

Pohřeb npor. Jaromíra Riegela na Pinner Cemetery dne 5. července 1942.

 

Další momentka z pohřbu npor. J. Riegela dne 5. 7. 1942. Mezi smutečními účastníky jsou například instruktor výcviku a budoucí velitel desantu TUNGSTEN npor. Rudolf Pernický (4. zleva), letový dispečer výsadků a první velitel Zvláštní skupiny D škpt. gšt. Jaroslav Šustr (7. zleva) a po jeho levici pozdější velitel desantu CARBON npor. František Bogataj.

 

Pohřeb npor. J. Riegela 5. 7. 1942. Prsť do hrobu hází pplk. gšt. Václav Havelský, pozdější velitel Československé vojenské mise u 21. skupiny armád maršála Montgomeryho.

 

Karel Šeda se narodil 11. listopadu 1901 v Brně, ale rodiče se s ním záhy přestěhovali do Prahy, kde v roce 1920 maturoval na reálném gymnáziu. Poté se zapsal na přednášky ze strojírenství na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), ale dokončil pouze šest semestrů. Jako jediný z trojice tragických hrdinů se nestal vojákem z povolání. Během základní vojenské služby absolvoval školu pro důstojníky automobilního vojska v záloze v Praze, prodělal několik vojenských cvičení a instrukčních kurzů a byl povýšen až do hodnosti nadporučíka v záloze. Po vojně se vrátil do Brna, kde aktivně působil v sokolské župě Jana Máchala. Německá okupace v březnu 1939 jej zastihla ve funkci vedoucího odbočky automobilní kontroly na ulici Veveří. Protektorátní hranice na Slovensko překročil 6. prosince 1939 a "balkánskou" cestou se dostal do Francie, kde byl 14. ledna 1940 prezentován v Agde. Sloužil u 4. oddělení štábu I. čs. divize, od 8. března 1940 u štábní roty Náhradního tělesa. Po skončení francouzského tažení odjel lodí Mohamed Ali el-Kebir do Velké Británie kde jej k 1. srpnu 1940 povýšili na kapitána dělostřelectva a v rámci reorganizace jmenovali brigádním důstojníkem automobilních pohonných hmot u automobilní roty. V dubnu 1942 byl přemístěn k velitelské rotě 1. pěšího praporu.

 

Kpt. Alois Šeda v Cholmondeley v létě 1940.

 

Navzdory poměrně vysokému věku 40 let se přihlásil do parašutistického výcviku. Byl jedním ze skupiny 23 čs. vojáků pod vedením škpt. gšt. Viléma Sachra, kteří po třech dnech pozemní teoretické přípravy absolvovali 15. července 1942 první skutečný seskok na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Silný vítr a zhoršené počasí v průběhu dne měly za následek zranění čtyř mužů, v jednom případě šlo bohužel o zranění smrtelné. Událost zmínil Vilém Sacher ve svých poválečných pamětech: "Při seskoku se zvedl nárazový vítr a strhl padák, který již ležel na zemi, takže kpt. Šeda dopadl na zátylek, což mělo za následek smrtelný otřes mozku." Navzdory rychlému převozu do Davyhulme Hospital kpt. Karel Šeda krátce po přijetí zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v Manchesteru a urna po válce převezena do vlasti. V červenci 1944 obdržel posmrtně Čs. válečnou medaili Za zásluhy I. stupně a také Čs. válečný kříž 1939. Šedovo jméno je připomenuto na pamětní desce obětem válek z řad členů a činovníků Sokola Brno I ve vestibulu sokolovny na Kounicově ulici 20/22.

Josef Strankmüller se narodil 26. července 1912 v Rokycanech, kde vychodil obecnou školu a také navštěvoval státní reálné gymnázium, na němž maturoval 15. září 1933. To už byl rozhodnutý stát se vojákem z povolání. Již na počátku vojenské služby úspěšně absolvoval Školu pro důstojníky jezdectva v záloze a následně sloužil u Jezdeckého pluku č. 9 ve Vysokém Mýtě. Dragounské uniformě a své "domovské" jednotce zůstal věrný po celou dobu aktivní služby v prvorepublikové armádě. V době mnichovské krize v září 1938 byl zástupcem velitele divizní eskadrony č. 18. Po příchodu německých okupantů se zapojil do odbojové organizace Obrana národa a začátkem ledna 1940 opustil ilegálně území protektorátu. Tak jako Riegel se Šedou zvolil jižní trasu na cestě k čs. zahraniční armádě do Francie. Dne 3. března dorazil do Marseille a o tři dny později se prezentoval v Agde. Bojů ve Francii se zúčastnil jako velitel čety a šifrovací důstojník Smíšeného předzvědného oddílu (SPO) 1. Po příchodu do Velké Británie se stal nezařazeným důstojníkem kulometné roty 1. čs. smíšené brigády jako motospojka. Není bez zajímavosti, že byl synovcem pplk. gšt. Emila Strankmüllera, přednosty 1. oddělení ofenzivního zpravodajství II. odboru MNO.

 

Npor. Josef Strankmüller.

 

V létě 1942 se přihlásil do výcviku ke zvláštním operacím a v polovině července se ocitl mezi čs. dobrovolníky 6. kurzu útočného boje na skotských výcvikových základnách STS 25 (Camusdarrah, Garramor, Traigh House). Ve dnech 13.?14. srpna 1942 mělo proběhnout dvoudenní pochodové cvičení na 30 km vzdálenou samotu Oban na konci jezera Loch Morar a zpět. Frekventanti vyráželi po dvojicích a por. Josef Strankmüller jí utvořil s nejstarším účastníkem kurzu mjr. Františem Vovsem (oba před válkou sloužili u dragounů). Co se o něco později odehrálo za vytrvalého deště v divoké drsné krajině skotské Vysočiny, popsal genmjr. v. v. Anton Petrák, který prošel trasu před nimi: "Poručíku Strankmüllerovi při překonávání rozvodněné horské bystřiny únavou uklouzla noha a nešťastně se mu zasekla mezi kameny. Voda jej okamžitě strhla, přitom se noha mezi kolenem a kotníkem zlomila a on jí nemohl vytáhnout. Vyčerpané tělo nedokázalo odolávat silnému proudu vody a dostalo se pod hladinu. Major Voves volal na pomoc ostatní, ti však byli roztroušení v terénu, přicházeli pomalu a unavení. Nikdo z přítomných neměl dostatek sil nešťastnému kamarádovi pomoci. Dostal jsem se k místu neštěstí v době, kdy jeho mrtvé tělo vyprostili a vynesli na břeh. Zlomená noha mu visela jen na kůži."

 

Hrob Josefa Strankmüllera na Pinner Cemetery.

 

Tělo Josefa Strankmüllera bylo 18. srpna 1942 převezeno do Harrow-Pinner a následujícího dne pohřbeno na Pinner New Cemetery. Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti štábního kapitána, ještě v červenci 1944 obdržel Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. V roce 2010 mu byla na jeho rodném domě v Rokycanech v ulici Míru čp. 16/I odhalena pamětní deska.

 

Použité prameny a literatura

Anglán. Spomienky generála Antona Petráka. Bratislava 2012

Jindřich Marek: Ringway ? kolébka československého výsadkové vojska. Historie a vojenství 2/2013

Marie Matúšů: Muži pro zvláštní operace. Praha 2004

Jiří Plachý, Ivo Pejčoch: Zemřeli na Západě. Ztráty čs. pozemní armády v Polsku, Francii, na Středním východě a ve Velké Británii v letech 1939-1945. Praha 2012.

Vilém Sacher: Pod rozstříleným praporem. Praha 1991

 

Zdroje fotografií

Archiv autora, Tomáše Jambora, Historického odd. MZM a www.rokypedie.rokycanstipatrioti.cz (foto 8)

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: na přelomu listopadu a prosince 1943 proběhla Teheránská konference. Zleva Stalin, Roosevelt a Churchill.

Výročí: na přelomu listopadu a prosince 1943 proběhla Teheránská konference. Zleva Stalin, Roosevelt a Churchill.


Recenze týdne

Obrazy jedné historie

K 30. výročí skupiny historického šermu Páni z Kolína