VÁLKA V TICHOMOŘÍ 1941–1945

Kapitola z připravované knihy Námořní konflikty 20. století

Sázka na jednu kartu                                                         

K nejodlehlejším místům na světě patří záliv Hitokappu (dnes Kasatka) na kurilském ostrově Iterup. Jak je rok dlouhý, neobjeví se tam živá duše, ale 25. listopadu 1941 bylo v zálivu živo. Jeho plochu zaplňovala válečná plavidla všech druhů a velikostí, od hranolovitých letadlových lodí přes pagodovité lodě bitevní až k elegantním siluetám křižníků a torpédoborců, nechyběly však ani s tmavou vodou splývající obrysy ponorek.

Muž, na jehož rozkaz se v tom odlehlém zálivu shromáždilo ono loďstvo, se sice fyzicky nacházel tisíc námořních mil daleko v námořní základně Kure, ale v myšlenkách byl v té kurilské zátoce, před jeho duševním zrakem defilovala jedna loď za druhou: první letadlové loďstvo se šesti letadlovými loděmi ve třech divizích, třetí bitevní divize s bitevními loděmi Kirišima a Hiei, osmá křižníková divize, čtyři divize torpédoborců, šestá flotila ponorek se speciální údernou jednotkou a dva zásobovací trény, neboť cíl tohoto uskupení ležel v druhé polovině Tichého oceánu a byl vzdálen tři tisíce námořních mil.

Muž v admirálské uniformě nervózně vstal od psacího stolu, vzápětí si však znovu sedl. Rád by se prošel, ale nemůže, nesmí před členy svého štábu projevit nervozitu, nesmí dát najevo, že o celé operaci pochybuje a že dokonce váhá, jestli ji nemá odvolat. A pokud to má udělat, musí to udělat teď, během následující hodiny. Tak tedy ještě jednou, snad posté, se rozhodl probrat všechna pro a proti.

 

Jako všichni námořní důstojníci Císařského loďstva i on stále pociťoval palčivost urážky, jíž se jeho zemi dostalo na odzbrojovací konferenci ve Washingtonu roku 1922. Až do té doby byli Japonci skoro dvacet let věrnými spojenci Britů, oddaně střežili jejich zájmy na Dálném východě – a čeho se dočkali? Místo aby s nimi Britové pokračovali ve spojenectví, otočili se k nim na washingtonské konferenci zády, přistoupili na paritu se Spojenými státy, ale jim přisoudili pouze 60 procent svých výtlaků – jako by hodili hladovému psu ohryzanou kost. A ještě vypověděli smlouvu z roku 1902.

Muž v admirálské uniformě zlostně zamručel a dupl do podlahy, když si na to vzpomněl. Na druhé straně mohli dokončit dva rozestavěné bitevní křižníky jako letadlové lodě, a když jednu novostavbu zničilo zemětřesení, přestavěli jako náhradu nedokončenou bitevní loď třídy „Tosa“. Jedné z těch obřích letadlových lodí pak velel, když pochopil, že v budoucích střetech rozhodnou o výsledku námořních bitev palubní letouny z plovoucích letišť a nikoli děla bitevních lodí.

Uznával, že baron Kató Tomosaburó měl tenkrát ve Washingtonu pravdu, Spojené státy svým průmyslovým potenciálem mnohonásobně převyšovaly jeho zemi, poznal to z první ruky, když studoval dva roky na Harvardu a poté byl přidělen na americké velvyslanectví jako námořní atašé. Ale o to více dával zapravdu svým kolegům, že je třeba ve skrytu budovat loďstvo, co jen ekonomika dovolí, a pak – pak nečekaně udeřit.

Byl proti rozsáhlé pozemní válce v Číně, i proti spojenectví s nacistickým Německem a fašistickou Itálií, příslušel k těm námořním důstojníkům, kteří si mysleli, že pro Japonsko je životně důležitý prostor v západním Tichomoří – a v roce 1938 si za to vysloužil od nacionalistů záplavu nenávistných dopisů s výhrůžkami smrti.

Přesto byl v roce 1940 povýšen do hodnosti admirála a stal se vrchním velitelem Spojeného loďstva. A nic na tom nezměnilo, když byl 18. října 1941 jmenován premiérem generál Hideki Tódžó, jeho dávný politický oponent. To už byl plán AI, na němž se podíleli kontradmirál Kusaka, za letectvo kapitán Genda a jeho náčelník štábu kapitán Kurošima hotov, a dokonce se útok nacvičoval v upravené zátoce.

Cestu k němu ukázal nálet britských palubních letounů na Tarent v roce 1940. Ačkoli jej uskutečnila hrstka letadel, ochromil na mnoho měsíců italské loďstvo, a japonská námořní mise, která navštívila italskou námořní základnu po útoku, získala cenné informace.

 

Muž za psacím stolem skočil v myšlenkách o pětadvacet let zpět. Britové jim bezděky poskytli ještě další cenné informace svým nezdařeným vyloděním na Gallipolském poloostrově v roce 1915. O katastrofě, v níž se vylodění zvrhlo, se v britském Středomořském loďstvu hodně mluvilo, i před japonskými námořními důstojníky, jejichž torpédoborce pomáhaly po roce 1916 chránit středomořské konvoje Dohody.

Muž v admirálské uniformě všechna hlášení o příčinách neúspěchu vylodění důkladně prostudoval, a stejně tak knihu britského stratéga Basila Henryho Lidella Harta The Defence of Britain, která vyšla roku 1939. Již několik měsíců ležela na jeho stole. Sáhl po ní a otevřel na místě, kde byla založena.

Sklouzl očima na červeně podtržený odstavec:

 

„Vylodění na nepřátelském území tváří v tvář nepřátelským oddílům vždycky představovalo nejobtížnější válečnou operaci. Teď se stává téměř neuskutečnitelným,“ přečetl polohlasem.

 

Lidell Hart nebyl jediný, kdo tvrdil, že v moderní době s pokročilým letectvem, automatickými zbraněmi a betonovými bunkry je útok z moře na opevněné pobřeží vyloučen, že výsadek je předurčen ke zkáze. Stejný názor zastávali téměř všichni západní experti, a i kdyby neměli pravdu, podstatné bylo, že Západ žil v přesvědčení, že útok z moře na opevněné pobřeží je vyloučen, neboť by se utopil v krvi.

Z toho vyplýval podstatný fakt. Kdyby se podařilo jeho zemi v počátečním náporu obsadit ostrovy v centrálním Pacifiku a přetvořit je v opevněný perimetr, nepomohla by Spojeným státům ani desetinásobná ekonomická převaha, jejich námořní pěchota by vykrvácela při pokusech o vylodění, aby prolomila japonský opevněný pás ostrovních základen, tyto obří ztráty by změkčilá americká veřejnost neunesla a Roosevelt nebo nějaký jiný americký prezident by musel žádat o mír, o mír za japonských podmínek.

Toto byla základní myšlenka, na níž vystavěl svůj plán a se svým štábem jej definoval ve třech fázích:

 

1. Překvapivý útok Prvního letadlového loďstva na Pearl Harbor s cílem vyřadit americké Tichomořské loďstvo a získat námořní a leteckou převahu v západním Tichomoří.

2. Převahu využít k obsazení co nejvíce ostrovů a vytvořit z nich opevněný, vícenásobný obranný perimetr ve vzdálenosti tisíců kilometrů od japonských domácích ostrovů.

3. Až bude ztracena námořní a letecká nadvláda, přejít do strategické obrany a nechat Američany krvácet při marných pokusech prorazit obranný perimetr jednotlivými vyloďovacími operacemi. To povede k tak obrovským ztrátám, že je americká veřejnost neunese a přinutí americkou vládu žádat o příměří, jehož podmínky bude diktovat Japonsko.

 

Každou z těchto fází bylo zapotřebí dopracovat a promyslet, jak bude realizována a jakými prostředky.

Muž v admirálské uniformě si skoro před rokem vychutnal paradox, že k řešení první fáze přispěli Britové útokem svých palubních letounů na Tarent. Vlastně mu dali do rukou klíč k vyřazení amerického Tichomořského loďstva, když demonstrovali, že nepřátelské loďstvo se dá přepadnout a vyřadit z boje, i když kotví v mělkých vodách chráněné základny, kde se nedají použít letecká torpéda, protože by se zapíchla do dna. Britové si poradili, použili pomocné lanko, které předtím, než se přetrhlo, zvedlo předek vypuštěného torpéda, takže po dopadu na hladinu nekleslo až na dno. Jeho technici však přišli s návrhem přidat k torpédům dřevěné ploutve, aby se po dopadu na vodu nepropadla příliš hluboko. A nácvik prokázal, že toto řešení funguje.

Admirálovy myšlenky znovu zaletěly tisíc mil na severovýchod, na Kurily. Po washingtonské odzbrojovací konferenci, která jim darovala dvě obří letadlové lodě, postavili další čtyři. Výtlak Prvního letadlového loďstva nyní dosahuje dvě stě tisíc tun a na jeho paluby se vejde na čtyři sta osmdesát letounů. A celá tato obří síla bude za deset dní vržena proti americkému Tichomořskému loďstvu, nikoli jen dva tucty zastaralých dvojplošníků, které britský admirál Cunningham použil při náletu na Tarent. Jestliže bude naplněn předpoklad překvapení, nemůže americké loďstvo tomuto útoku odolat a bude zničeno i se svými letadlovými loděmi.

 

Když dynastie Meidži vyvedla Japonsko z izolace a podnítila industrializaci země, záhy vyšlo najevo, že říše Slunce leží spíše ve stínu, v surovinovém stínu, než aby se koupala v jejich přebytku. Postrádala vše, co průmysl vyžadoval, neměla nejen uhlí a železnou rudu, ale ani ropu a kaučuk. To první se podařilo získat v Mandžusko, jež se stalo součástí japonské sféry vlivu již v roce 1905 a v roce 1932 zde vznikl pod japonskou patronací stát Mandžukuo. To druhé se vyřešit nepodařilo, přestože ropa byla krví námořnictva a kaučuk nezbytným prvkem motorizace armády.

Japonsko potřebovalo získat ropné zdroje a přišlo s projektem „Velké východoasijské sféry společného rozkvětu“, který Spojené státy odmítly akceptovat. Načež Japonsko vstoupilo v září 1940 do Paktu tří a o rok později v červenci obsadilo Francouzskou Indočínu. Nato nechal prezident Roosevelt zmrazit japonská aktiva v amerických bankách a spolu s Británií a Nizozemskem přerušit dodávky ropy do Japonska.

To bylo ropné vydírání a muž v admirálské uniformě dobře věděl, že země musí denně čerpat ze svých palivových rezerv 28 tisíc tun ropy a že během měsíce, dvou, by byly jeho lodě na suchu. Měli na vybranou – buď se podvolit americkému nátlaku, nebo zvolit silové řešení, k čemuž se přiklonil i nový premiér generál Hideki Tódžó.

 

Konkrétně tím silovým řešením mělo být obsazení pečlivě vybraných území v souladu s druhou fází jeho strategického plánu. Přednostně musela být obsazena Holandská Východní Indie s ropnými poli na Borneu a Malajský poloostrov s kaučukovými plantážemi. Strategické zásady diktovaly zajištění křídel, zabránění tomu, aby v budoucím obranném perimetru byly vlomy. Prakticky to znamenalo vytvořit oblouk opevněných bodů a základen od obsazené Francouzské Indočíny přes Indonéské ostrovy k Nové Guineji, pokračovat přes severní Šalomounovy ostrovy ke Gilbertovým a Marshallovým ostrovům, dobýt jako důležitý svorník ostrov Wake, a táhnout obranný oblouk přes ostrov Marcus až ke Kurilám na severu. Naštěstí baron Kató Tomosaburó do paktu pěti z 6. února 1922 prosadil, že Britové a Američané nesmějí na svých tichomořských ostrovních državách budovat nová opevnění, což usnadňovalo obsazení tak důležitých bodů, jako byl ostrov Wake nebo severní Šalomouny pod britskou správou.

Jak božskému císaři vysvětlil při mimořádné audienci, jeho námořnictvo toho všeho může docílit v prvním půlroce války, pokud se podaří vyřadit americké loďstvo překvapivým úderem na Pearl Harbor. Podle jeho odhadu pak budou mít půl roku, aby se na dobytých ostrovech opevnili a vytvořili dva tisíce námořních mil hluboké předpolí, které by museli Američané překonat, aby se vůbec dostali na dohled domácích japonských ostrovů. Museli by obsadit hlouběji se nacházející obranné linie, například Mariany a hlavně Filipíny, jež musejí být dobyty ihned po zahájení nepřátelství, aby tvořily spojnici mezi surovinovými zdroji na jihu a Japonskem na severu. A stejně tak Singapur na jižní špičce Malajského poloostrova, zajišťující kontrolu Malacké úžiny.

Sdělil císaři, s uspokojením si připomněl, že jak námořnictvo, tak armáda je v tomto ohledu v souladu a má prostředky, jak těchto cílů dosáhnout. Nicméně nikterak císaři netajil, že méně než za rok se projeví ekonomická převaha Spojených států a Japonsko bude zatlačeno do defenzívy. Pak ale už bude „Velká východoasijská sféra společného rozkvětu“ chráněna vícenásobným řetězem opevněných bodů a základen, a kdyby jej chtěli Američané prorazit, museli by uskutečnit desítky a desítky obojživelných operací, které jsou však v moderním válčení nemožné, což tvrdí samotní západní experti.

 

Muž v admirálské uniformě vstal a přešel k oknu. Jeho myšlenky, jako poslední měsíc už mnohokrát, opsaly kruh. A opět mu ten kruh připadl úplný, bez logických mezer. Jako jeho štábní důstojníci ani on nenašel nic, co by nezapadalo do sebe a nepotvrzovalo jeho předpoklady. Pravda, vždy se vyskytne faktor náhody, jako třeba kdyby se letadlové lodě amerického Tichomořského loďstva za deset dní nevyskytovaly na svém kotvišti v Pearl Harboru. Pak vstoupí do hry další varianty, třebas to, na co se právě díval.

Jeho pracovna byla dostatečně vysoko, aby měl výhled přes střechy skladišť až k vystrojovacímu doku. Tyčily se tam masivní nástavby bitevní lodě, tříhlavňové věže v superpozici na konci dlouhé přídě, za nimi vysoká věž můstku s direktorem řízení palby na vršku, zakloněný komín a za ním nezvykle rozvidlený stěžeň a věžička záložního direktoru. Třetí věž na zádi už neviděl, krylo ji jedno ze skladišť, ale věděl, že jako dvě přední hostí obrovská děla nevídané ráže 457 mm s dostřelem 40 km.

Díval se na Jamato, na nejmocnější bitevní loď světa o výtlaku 70 000 tun, která se za měsíc stane jeho vlajkovou lodí, na plavidlo, o jakém se Američanům ani nesní. A za rok vstoupí do služby její sestra Musaši a za další rok třetí. V kombinaci s letadlovými loděmi tak bude mít tři úderné pěsti, které nasadí všude tam, kde by přece jen hrozilo, že Američané prorazí obranný perimetr.

Nebylo co řešit, musí vše vsadit na jedinou kartu, která má v ruce a doufat, že to je eso.

Vrátil se ke stolu a zvedl telefonní sluchátko.

„Náčelníka štábu kapitána Kurošimu,“ řekl úsečně.

Trvalo to jen chvilku, než mohl pokračovat.

„Odešlete tuto depeši, kapitáne. Adresát Nagumo Čujči, velící důstojník Prvního letadlového loďstva, text, zahajte operaci AI podle plánu, podpis Jamamoto Isoruku, vrchní velitel Spojeného loďstva.“

 

 

Od Pearl Harboru k bitvě u Midwaye

 

Pearl Harbor, 7. prosince 1941

O japonském překvapivém útoku na americkou námořní základnu Pearl Harbor v neděli 7. prosince 1941 byly sepsány desítky knih, natočeny přinejmenším dva velkofilmy a celá řada filmových a televizních dokumentů. To však vedlo k tomu, že jedna z nejznámějších epizod druhé světové války, se v povědomí světové veřejnosti proměnila v legendu. Teprve v 21. století se objevily práce, které přinášejí na operaci A1 nový, kritický pohled a vracejí útok na Pearl Harbor z legendy zpět do historické skutečnosti, takže dávají objektivnější obraz akce, která svým dosahem přepsala dějiny světa.

 

V sobotu 6. prosince 1941 dosáhl japonský útočný svaz plánovaného postavení asi 350 km na severozápad od Havajských ostrovů, aniž by byl zpozorován. Tím byl splněn základní předpoklad operace A1.

 

První útočná vlna

Za úsvitu 7. prosince pak šest japonských letadlových lodí vypustilo 183 letounů první útočné vlny (šesti strojům se nepodařilo odstartovat) , vedených komandérem Micuo Fučidou, jenž pak kroužil nad cílem až do konce akce.

První vlna sestávala ze tří leteckých skupin:

1. skupina:

49 bombardérů Nakadžima B5N Kate, vyzbrojených průbojnými pumami ráže 800 kg, cíl nepřátelské bitevní a letadlové lodě.

40 bombardérů Nakadžima B5N Kate, vyzbrojených torpédy vzor 91, cíl tentýž.

2. skupina:

51 střemhlavých bombardérů Ajči D3A Val, vyzbrojených tříštivými pumami ráže 249 kg, cíl ostrov Ford, letiště Wheeler.

3. skupina:

43 stíhaček Micubiši A6M Zero, cíl postřelování letišť Ford, Hickam, Wheeler, Barber´s Point, Kaneohe, získání vzdušné nadvlády.

 

Když se 1. skupina blížila k Oahu, došlo k dnes již legendární epizodě s radarem na vrchu Opana. Armádní přístroj SCR-270 ve zkušebním režimu obsluhovali vojíni George Elliot Jn. a Joseph Lockhard. Práce s revolučním přístrojem je bavila a nechali jej zapnutý i po stanovené směně, takže zachytili obrovské echo, jaké nikdy při výcviku nezaznamenali. Ohlásili svoje pozorování operačnímu důstojníkovi, který však neměl žádné instrukce, jak s hlášením o radarovém cíli naložit, ale věděl, že k Oahu se blíží od pevniny šest bombardérů B-17. Takže hlášení o radarovém cíli ztotožnil s těmito bombardéry a zapsal do služební knihy, aniž by podnikl nějaké další kroky.

Mezitím japonské letouny první vlny napadly a sestřelily několik amerických letadel, z nichž jedno stihlo odeslat nesouvislé hlášení. Hlášení z hlídkových lodí v ústí přístavu stále procházela ověřováním a zpracováním, když v 7:48 havajského času (15:18 8. prosince japonského standardního času) první vlna japonských letounů zahájila útoky na své cíle1.

 

Battleship Row

Když se Spojené státy rozhodly v roce 1919 vybudovat hlavní námořní základnu Tichomořského loďstva v Pearl Harboru na ostrově Oahu, byla jako kotviště bitevních lodí zvolena úžina mezi ostrůvkem Ford uvnitř hluboké zátoky ostrova Oahu a jižním pobřežím této zátoky, neboť zde se nacházelo nejen centrum přístavu Pearl Harbor se suchými doky, ale byla zde též nejhlubší voda. Bitevní lodě se v úžině mohly vyvazovat po dvojicích za sebou ke kotevním bójím, takže vytvářely jakousi ulici, které se začalo říkat Battleship Row. Představovaly ideální cíl jak pro palubní bombardéry, tak pro torpédové letouny, i když v druhém případě se daly zasáhnout jen vnější lodě příslušných dvojic.

Toho nedělního rána byly americké bitevní lodě seřazeny v Pearl Harboru takto:

USS Pennsylvania stála v suchém doku na jihozápad od Battleship Row. Asi v polovině úžiny u pobřeží ostrova Ford kotvila o samotě USS California a teprve před ní, v severovýchodní polovině úžiny, začínala vlastní „ulice bitevních lodí“. V zadním páru stály USS Maryland a USS Oklahoma, před nimi dvojice USS Tennessee a USS West Virginia,

Ještě více na severovýchod kotvila USS Arizona s opravárenským plavidlem USS Vestal po bokua před ní, vlastně už vysunutá z úžiny, USS Nevada3.

Celkem svrhla první útočná vlna na americké bitevní lodě 49 průbojných pum o hmotnosti 800 kg. Nejméně dvě z nich se po dopadu rozlomily, další předčasně explodovala, než mohla prorazit pancéřovou palubu, a jedna selhala. Ze 40 vypuštěných torpéd jich 13 zasáhlo stanovené cíle a 4 další jiné lodě. Přestože byla USS Nevada zasažena torpédem a její středolodí hořelo, pokoušel se komandér F. J. Thomas, který velel místo nepřítomného kapitána, vyvést loď z kotviště. Stala se však cílem dalších útoků japonských bombardérů a utržila zásahy tříštivými 250kg pumami, což způsobilo další požáry. Z obavy, že by Nevada mohla zablokovat plavební dráhu, ji nakonec komandér Thomas odklonil a v 09:10 posadil na mělčinu.

USS Californii zasáhly dvě pumy a dvě torpéda. Posádka se pokoušela ji udržet na hladině, ale dostala rozkaz loď opustit právě v okamžiku, kdy se podařilo dostatečně zvýšit výkon čerpadel. Hořící mazut z USS Arizona dospěl až k USS West Virginia a způsobil, že situace této lodě se zdála horší, než ve skutečnosti byla. Nicméně ji zasáhlo sedm torpéd, přičemž poslední utrhlo kormidlo. USS Oklahomu zasáhla čtyři torpéda, poslední dvě nad bočním pancéřovým pásem, což způsobilo, že se loď převrátila. USS Maryland zasáhly dva granáty ráže 406 mm, předělané na pumy, ale ani jeden nezpůsobil vážné škody.

 

 

Zasažené bitevní lodě v Pearl Harboru 7. prosince 19412

 

USS Arizona (BB-39, 30 000 t, 12 x 356), vlajková loď, po zásahu průbojnou pumou (konvertovaným granátem ráže 406 mm) explodovalo přední muniční skladiště, totální ztráta, 1 117 mrtvých, dnes památník.

 

USS Oklahoma (BB-37, 27 900 t, 10 x 356) se po zásahu pěti torpédy převrátila, totální ztráta, 429 mrtvých, v listopadu 1943 vyzdvižena.

 

USS West Virginia (BB-48, 33 600 t, 8 x 406) se po zásahu dvěma pumami a sedmi torpédy potopila, 106 mrtvých, vyzdvižena a v lednu 1944 navrácena do služby.

 

USS California (BB-44, 41 000 t, 12 x 356), se po zásahu dvěma pumami a dvěma torpédy potopila, 100 mrtvých, vyzdvižena a vrácena do služby v lednu 1944.

 

USS Nevada (BB-36, 31 000 t, 10 x 365) najela po zásahu šesti pumami a jedním torpédem na mělčinu, 5 mrtvých, do služby se vrátila v únoru 1942.

 

USS Tennessee (BB-43, 32 300 t, 12 x 356), zasažena dvěma pumami, 5 mrtvých, návrat do služby v únoru 1942.

 

USS Maryland (BB-46, 34 100 t, 8 x 406), zasažena dvěma pumami, 4 mrtví, návrat do služby v únoru 1942.

 

USS Pennsylvania (BB-38, 29 600 t, 12 x 356), zasažena v suchém doku jednou pumou a troskami torpédoborce USS Cassin, 9 mrtvých, zůstala ve službě.

 

USS Utah (BB-31, 21 800 t, 10 x 305, od roku 1931 cílová loď AG-19) se po zásahu dvěma torpédy převrátila, totální ztráta, 64 mrtvých

 

 

Problematická druhá útočná vlna

Asi po půlhodině dorazila druhá útočná vlna. Sestávala ze 171 letounů a velel jí komandér-poručík Šigekazu Šimazaki. Čtyřem strojům se nezdařilo odstartovat. Druhá vlna byla též rozdělena do tří skupin s oddělenými cíly a úkoly:

 

1. skupina:

54 palubních bombardérů Nakadžima B5N Kate, vyzbrojených tříštivými pumami ráže 249 a 60 kg, z toho jedna polovina měla napadnout letadla a hangáry na letištích v Kaneohe, na ostrově Ford a na Barber´s Point, druhá pak letadla a hangáry letiště Hickam.

 

2. skupina:

78 střemhlavých bombardérů Ajči D3A Val,vyzbrojených tříštivými pumami ráže 249 kg, mělo za cíl letadlové lodě a křižníky.

 

3. skupina:

36 palubních stíhaček Micubiši A6M Zero s úkolem udržet vzdušnou nadvládu a postřelovat letiště na ostrově Ford, Hickam, Wheeler, Barber´s Point a Kaneohe.

 

Jednotlivé sekce pak měly nalétávat na cíle téměř současně z různých úhlů. Nicméně podle článku amerického historika Alana D. Zimma na webových stránkách U.S. Naval Institute z prosince 2021 znamenala druhá vlna naprosté fiasko. Její jádro tvořilo 78 střemhlavých bombardérů Ajči D3A Val, které měly kapacitu dokonat zničení amerického Tichomořského loďstva, jež tak úspěšně zahájily bombardéry Nakadžima B5N Kate. Narozdíl od legendy, která tvrdí, že letci, kteří uskutečnili útok na Pearl Harbor, byli ostřílenými veterány z Číny, přinejmenším v případě osádek střemhlavých Valů se jednalo o sotva vycvičené mladíky do 20 let. Proto musel být útok na Pearl Harbor posunut, místo startu v noci s úderem za svítání se startovalo za rozbřesku, aby let a útok proběhly za denního světla.

Taktika střemhlavých náletů předpokládala sestup z výše cca 3 000 metrů pod úhlem 60 stupňů a uvolnění pum asi v 600 metrech. Pro útok na Pearl Harbor snížil výcvikový důstojník Takašige Egusa vypouštěcí výšku na cca 400 metrů a s jednoduchým mřížkovým zaměřovačem, kterým se dal eliminovat snos větrem a pohyb cíle, se podařilo úspěšnost zásahů zvýšit na 55 %. Cílem měly být nepřátelské letadlové lodě, i když v první vlně zasažené pumami nebo torpédy, hořící nebo převrácené, jež měly střemhlavé Valy rozdrtit na prach, jak požadoval architekt útoku na Pearl Harbor kapitán Genda. Po letadlových lodích měly přijít na řadu nepřátelské křižníky, nikoli však bitevní lodě, neboť pumy vzor 99. model 25 o hmotnosti 500 kg dokázaly prorazit pancíř o síle pouhých 2 cm. To u pilotů Valů, pokládajících za páteř nepřátelského loďstva bitevní lodě, vyvolávalo nespokojenost, neboť

byli přesvědčeni, že palubní letectvo může uspět až poté, co budou zničeny nepřátelské bitevní lodě.

Když se osádky Valů se smíšenými pocity přiblížily k Oahu, zjistily ke svému zděšení, že přístav Pearl Harbor je překryt souvislou oblačností se základnou ve výši asi 1 600 m, takže střemhlavé bombardování z výše 3 000 m se nedalo uskutečnit. Mladí letci, vycvičení k útokům pouze za příznivého počasí, se pokusili vyžádat si radiofonií instrukce, ale ze svých radiostanic slyšeli jen statickou elektřinu, protože jejich přístroje byla veteš. Postrádaly odrušení, anténní svody byly špatně stíněny, kabeláž připomínala vrabčí hnízdo a vůbec celá vestavba odporovala pravidlům instalace radiových přístrojů. Každopádně útok Valů postrádal centrální velení prostřednictvím rádia a bylo ponecháno na libovůli vedoucích šótai (tříčlenných rojů), aby našli pro svou trojku cíl.

Formace Valů se rozpadla a každý vedoucí šótai si hledal cestu mezi mraky na vlastní pěst, žádná koordinace či celková kontrola neexistovala. Po proražení mraků se Valy setkaly se silnou protiletadlovou palbou již aktivované americké obrany, takže nezkušení piloti ve stresu chvatně hledali nejbližší cíl. Jejich identifikace byla obtížná, bitevní lodě se slunečními plachtami nataženými na palubách přes dělové věže vyhlížely jako pomocná plavidla, ta však naopak mohla být bitevními loděmi. A všude se zvedaly sloupy černého kouře. Místo střemhlavých probíhaly útoky Valů v klouzavém letu pod úhlem 20 až 40 stupňů, kdy zaměřovače nebyly k ničemu a piloti vypouštěli pumy od oka.

Cílem 14 Valů se stala USS Nevada, pokoušející se opustit přístav. Docílily pěti zásahů, což byla nejúspěšnější akce druhé vlny.

Útok Valů trval 40 minut, než zbývajících asi 60 strojů uniklo trhlinami v oblačnosti. Čtrnáct Valů bylo sestřeleno a další 14 tak poškozeno, že musely být po návratu na letadlové lodě odepsány ze stavu. Chaotické útoky postihly celý přístav a někteří piloti byli tak dezorientovaní, že znovu útočili na Battleship Row, přičemž si mysleli, že útočí na kotviště letadlových lodí severozápadně od ostrůvku Ford, kde stála pomocná plavidla USS Curtiss, USS Tangier a USS Dobbin. Šestnáct Valů pák skutečně pomocná plavidla bombardovalo. Sedm Valů pak napadlo torpédoborce USS Helm a Dale, ale blízké exploze způsobily pouze malé škody, které neovlivnily bojovou schopnost obou plavidel.

Pouze 17 Valů z 78 nasazených strojů splnilo svůj přednostní úkol – při nepřítomnosti letadlových lodí napadnout americké křižníky, proti nimž byly jejich pumy účinné. V závěrečném hlášení komandér Fučida uvedl 49 zásahů, ve skutečnosti jich bylo pouze patnáct. K nadsazení počtu zásahů přispěla i tradice Císařského námořnictva přisuzovat zásahy pilotům, kteří padli. Třicet tři zásahů se týkalo bitevních lodí a 16 mělo postihnout křižníky – ve skutečnosti byl pumou Valu zasažen pouze jeden křižník. Soudí se, že Fučida hlášení pro císaře nadhodnotil proto, že měl mezi osádkami Valů přátele a nechtěl, aby se pochybovalo o jejich bojové zdatnosti a o jeho koncepci celé akce vůbec.

Torpédoborce byly zasaženy šestkrát. USS Shaw utrpěl tři zásahy. Byl umístěn v plovoucím doku a omylem mohl být pokládán za křižník nebo bitevní loď. Torpédoborce USS Cassin a Downes, nacházející se v suchém doku spolu s bitevní lodí USS Pennsylvania, zasáhly pumy určené této bitevní lodi. Celkem činila úspěšnost zásahů 10 %, tedy šestkrát méně, než se čekalo, přestože se jednalo o nepohyblivé cíle.

Další nesrovnalosti se vynořily po válce, když někteří japonští letci, kteří přežili všechny boje, vypověděli, že těsně před startem druhé vlny je oslovil zpravodajský důstojník a řekl jim, že v Pearl Harboru nejsou žádné nepřátelské letadlové lodě a že proto mají útočit na ty stejné cíle jako první vlna a dorazit poškozená plavidla, především bitevní lodě. Nalezlo se zpravodajské hlášení z předchozího dne, v němž stálo, že v Pearl Harboru americké letadlové lodě nejsou. Avšak proč si Fučida a Genda tyto informace nechali pro sebe a dovolili, aby se je osádky Valů dověděly až těsně před startem druhé vlny? Alan D. Zimm soudí, že příčinou mohla být snaha nepodlomit morálku letců, z nich se polovina neměla vrátit, neoslabit je představou, že mají útočit na druhořadé cíle. Valy měly zničit americké křižníky, jichž bylo v Pearl Harboru osm, ale pouze jeden byl zasažen. Žádný ze zásahů druhé vlny neměl strategický význam, ani útok na USS Nevada, která o osmnáct měsíců později ostřelovala japonské pozice na Aleutách.

Kvůli závadnému plánování, špatnému vybavení a zásahu počasí byla 7. prosince 1941 druhá vlna útoku střemhlavých bombardérů Val neúčinná. I tak Pearl Harbor znamenal pro americké námořnictvo taktickou porážku, nicméně porážka mohla být mnohem horší, mohla zlikvidovat celé Tichomořské loďstvo včetně křižníků a torpédoborců – takto autor knihy Attack on Pearl Harbor: Strategy, Combat, Myths, Deceptions (2011)a nositel titulu námořní historik roku 2016 Alan D. Zimm uzavírá svůj článek4, který je ukázkou moderní analýzy japonského přepadu Pearl Harboru 7. prosince 1941.

 

Kde byly americké letadlové lodě?

Dnes je zřejmé, že pro operaci A1 bylo klíčové, zda budou kromě amerických bitevních lodí zničeny i lodě letadlové. Pro pochopení, co se tehdy událo, je však podstatnější si uvědomit, jak se k této otázce stavěli tehdejší aktéři. Jak se zdá, existovali mezi vyššími japonskými a americkými námořními důstojníky pouze jedinci, kteří si uvědomovali, že pro vedení námořního boje jsou důležitější lodě letadlové než lodě bitevní, že námořní bitvy už nebudou rozhodovat boční salvy těžkých děl, ale pumové a torpédové útoky palubního letectva.

Na japonské straně si byli nové kvality námořní války v plném rozsahu vědomi komandér Fučida a kapitán Genda, který se dnes pokládá za „otce“ taktiky hromadných leteckých útoků na lodní cíle. Je kuriózní, že velitel Prvního letadlového loďstva admirál Čujči Nagumo až tak horlivým stoupencem nové námořní taktiky nebyl, patřil k „dělovému klubu“ a byl naprosto spokojen se zničením amerických bitevních lodí. A pokud si dělal těžkou hlavu z toho, že japonský přepad v Pearl Harboru americké letadlové lodě nezastihl, tak jen kvůli obavám, že by mohl být při návratu vystaven odvetným leteckým úderům z jejich palub.

V předvečer útoku na Pearl Harbor japonští velitelé již věděli, že americké letadlové lodě na Havaji nejsou, nicméně jak se zdá, osádky letadel o této skutečnosti informovány nebyly, teprve snad druhá vlna, jejíž piloti Valů přijali tuto informaci s jistým ulehčením, neboť i oni pokládali za přednostní cíle lodě bitevní a nikoli letadlové, natož křižníky.

Kde však byly americké letadlové lodě?

Dne 7. prosince 1941 příslušely k Tichomořskému loďstvu amerického námořnictva letadlové lodě USS Enterprise, USS Lexington a USS Saratoga. Prvně jmenovanou odeslal admirál Husband E. Kimmel v rámci operačního svazu TF-8 (těžké křižníky USS Northampton, Chester a Salt Lake City a devět torpédoborců) na moře, aby pod velením viceadmirála Williama F. Halseye Jr. dopravila na ostrov Wake jako posilu 12 stíhaček Grumman F4F-3 Wildcat námořní letky VMF 211. Úkol byl splněn 4. prosince a v době japonského útoku se svaz TF-8 nacházel 215 nm na západ od Oahu.

USS Lexington se 5. prosince stala jádrem operačního svazu TF-12, aby pod velením kontradmirála Johna F. Newtona vyplul z Pearl Harboru a dopravil na ostrov Midway 18 střemhlavých bombardérů Vought SB2U Vindicator námořní letky VMSB 231. Za úsvitu 7. prosince 1941 se USS Lexington v doprovodu těžkých křižníků USS Chicago, Portland a Astoria a pěti torpédoborců nacházela asi 500 nm na jihovýchod od Midwaye. Vypuknutí války vedlo ke zrušení mise a k návratu TF-12 do Pearl Harboru.

USS Saratoga procházela na podzim 1941 generální opravou v námořní loděnici v Bremertonu, Puget Sound, stát Washington. Po jejím ukončení zamířila letadlová loď na námořní základnu San Diego a dopoledne 7. prosince 1941 k základně doplula. Nalodila zpět své letecké křídlo, a navíc vzala na palubu námořní stíhací letku VMF 221 a další různá letadla, aby je dopravila do Pearl Harboru.

Pro úplnost, zbylé americké letadlové lodě USS Ranger a Wasp a přepravní loď USS Long Island se nacházely v Atlantiku, kde čerstvě dostavěná USS Hornet procházela od října 1941 zkušebními plavbami. USS Yorktown pak 16. prosince 1941 odplula do Pacifiku, aby posílila zdevastované Tichomořské loďstvo.5

Jelikož generální opravy válečných lodí trvaly přinejmenším několik měsíců, Japonci nepochybně věděli, že letadlovou loď USS Saratoga v Pearl Harboru nenajdou. Určitě však doufali, že budou moci zničit USS Enterprise a Lexington. Jejich nepřítomnost je pak názornou ukázkou, jakou roli i v těch nejdůmyslnějších plánech hraje náhoda.

 

Otázka třetí vlny

Téměř každá práce o japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 se zabývá otázkou třetí vlny, jestli měl admirál Nagumo vyslat třetí útočnou vlnu, která by zkázu americké základny dovršila. K diskusi na toto téma došlo na Nagumově vlajkové lodi zřejmě ihned po návratu druhé vlny, která se na první pohled jevila jako naprostý úspěch. Podle některých zdrojů mladší důstojníci jako Fučida a Genda žádali, aby byl proveden třetí úder proti doposud nedotčené infrastruktuře základny, proti opravárenským provozům, suchým dokům a proti tankovišti pohonných hmot. Naprosto nedotčené zůstalo také nervové centrum americké základny, štábní a komunikační budovy včetně dešifrovacího střediska, jehož činnost měla pro další průběh války zásadní význam. Na několika poválečných setkáních Fučida vypovídal v tomto duchu, avšak někteří historikové o jeho verzi událostí mají silné pochyby, neboť zachované dokumenty Prvního letadlového loďstva uvádějí něco jiného.

Kapitán Genda, který během plánování operace A1 tvrdil, že bez vylodění je pro úplné vyřazení amerického Tichomořského loďstva třetí úder nezbytností, popřel, že by třetí vlnu požadoval. Nicméně je faktem, že kapitáni zbývajících pěti japonských letadlových lodí oznámili, že jsou připraveni uskutečnit třetí úder krátce po druhém, avšak admirál Nagumo se rozhodl k okamžitému ústupu.

Jeho rozhodnutí je z dnešního pohledu snadné odsoudit, když víme, jak se tichomořská válka v dalších letech vyvíjela. Pokud ale vezmeme v potaz, co mohl vědět o operační situaci a rozkazy, které dostal, jsou důvody k rozkazu okamžitě se stáhnout pochopitelné a oprávněné.

Dají se shrnout takto:

 

– americká protiletadlová obrana se během druhého úderu podstatně zlepšila a dvě třetiny japonských ztrát připadly na druhou vlnu.

– Nagumo byl přesvědčen, že při třetím úderu riskuje ztrátu tří čtvrtin úderné síly Spojeného loďstva jen proto, aby zlikvidoval zbývající cíle (včetně přístavních zařízení), což by přineslo vysoké ztráty letadel a osádek.

– navíc zůstávala neznámá pozice nepřátelských letadlových lodí, takže nemohl riskovat, že bude napaden americkým palubním letectvem a současně letadly z pozemních základen v Pearl Harboru, neboť nemohl vyloučit, že Američanům zbylo na Havaji dost letadel, aby takový úder zorganizovali. Proto bylo nutné se dostat co nejdříve z dosahu pozemních letounů.

– příprava třetí vlny vyžadovala určitý čas a další čas na návrat letounů, takže výsledkem bylo, že vracející se stroje by musely přistávat za tmy, což znamenalo další risk.

– palivová situace jeho operačního svazu nedovolovala Nagumovi se déle zdržovat ve vodách na sever od Havaje, v opačném případě existovalo riziko, že kvůli nedostatku paliva budou muset být japonské torpédoborce při zpáteční cestě opuštěny.

– Nagumo nepochyboval, že druhá vlna přesvědčivě splnila hlavní cíl akce – neutralizovat americké Tichomořské loďstvo – a nechtěl riskovat další ztráty. Navíc se mohl řídit tradicí Císařského námořnictva upřednostňovat zachování vlastní síly před úplným zničením protivníka1.

 

Po válce vojenští historikové dospěli k názoru, že kdyby se třetí vlna soustředila na zničení přístavních instalací, bylo by americké Tichomořské loďstvo postiženo ještě vážněji. Podstatné americké operace by musely být odloženy o rok a podle vrchního velitele Tichomořského loďstva admirála Chestera W. Nimitze „prodloužilo by to válku o dva roky“.

Na obranu admirála Naguma je třeba zopakovat, že na základě informací, které měl 7. prosince 1941 k dispozici, jednal správně a zodpovědně. Navíc se řídil literou rozkazu, který mu nařizoval ochromit americké Tichomořské loďstvo a znemožnit odvetné akce, nikoli však zničit americkou základnu. což učinil, takže příštího rána admirál Jamamoto během konference na své vlajkové lodi rozhodnutí admirála Naguma se po druhé vlně stáhnout plně podpořil. V japonském námořnictvu se dávala přednost důstojníkům, kteří slepě poslouchali rozkazy, nikoli těm, kteří měli dostatek obrazotvornosti, nutné k jednání nad rámec rozkazů. Teprve později admirál Jamamoto litoval, že se Nagumo neodhodlal vypustit třetí útočnou vlnu a jasně se vyjádřil, že to byla velká chyba.

Z dnešního pohledu je evidentní, že uchování životně důležitých doků, opravárenských kapacit, skladů, a především tankoviště pohonných hmot umožnilo, aby Spojené státy rychle přešly do protiofenzívy.

 

Výsledky a důsledky

Útok na Pearl Harbor trval asi devadesát minut. Tato doba však stačila k tomu, aby bylo zabito 2 008 amerických námořníků, dalších 710 raněno, aby bylo zabito 218 vojáků a příslušníků letectva a 396 raněno. Námořní pěchota ztratila 109 mrtvých a 69 raněných, též zahynulo 68 civilistů a 35 utrpělo zranění. Celkem japonský útok připravil o život 2 403 Američanů a 1 143 bylo zraněno. Bylo potopeno nebo na mělčinách uvázlo 18 lodí, včetně pěti bitevních. Nicméně Japonci se nesoustředili jen na bitevní lodě. Byl torpédován lehký křižník USS Helena a následkem exploze se převrátila vedle stojící minonoska USS Oglala. Ze dvou torpédoborců v suchém doku unikl po průrazu palivových nádrží mazut a na dně doku se vznítil, takže torpédoborce USS Cassin a USS Downes začaly hořet. Trup lehkého křižníku USS Raleigh prorazilo torpédo, lehký křižník USS Honolulu byl též poškozen, ale zůstal bojeschopný. Opravárenské plavidlo Vestal, vyvázané vedle USS Arizona, utrpělo vážné škody a bylo vyvrženo na břeh. Škodytéž utrpěla hydroplánová loď USS Curtiss a torpédoborec USS Shaw demolovaly dvě pumy, jež prorazily jeho příďová skladiště.

Ze 402 letadel, jež Američané na Havaji měli, 188 bylo zcela zničeno a 159 poškozeno, 155 z nich na zemi. Téměř žádný stroj nebyl schopen odstartovat, aby bránil základnu. Jen hrstce pilotů 8. letecké armády se podařilo vzlétnout a šest hlásilo sestřelení alespoň jednoho japonského letounu (poručící Lewis M. Sanders, Philip M. Rasmussen, Kenneth M. Taylor, George S. Welch, Harry W. Brown a Gordon H. Sterling Jr.). Z 33 hlídkových hydroplánů PBY Catalina bylo 30 zničeno, což prakticky znemožnilo vyhledat stahující se Japonce a uskutečnit odvetný úder. Vlastní palbou bylo sestřeleno několik letadel, včetně čtyř palubních strojů přilétajících z USS Enterprise.

V době útoku bylo též ve vzduchu devět civilních letadel, z nichž tři byla sestřelena.

Na druhé straně Japonci ztratili 55 letců a 9 příslušníků posádek trpasličích ponorek. Jeden z nich, Kazuo Sakamaki, se pak stal prvním japonským zajatcem tichomořské války. Ze 414 palubních letadel, která měl japonský útočný svaz k dispozici, se náletu zúčastnilo 350 strojů. Z nich bylo 29 sestřeleno, 8 v první vlně (3 stíhačky, 1 střemhlavý bombardér a 5 torpédových bombardérů), 20 pak v druhé vlně (6 stíhaček, 14 střemhlavých bombardérů). Dalších 74 letounů bylo poškozeno pozemní protiletadlovou palbou, z nichž mnohé musely být po návratu na paluby japonských letadlových lodí odepsány.

 

V dějinách se těžko najde námořní bitva či vojenská akce, která by měla srovnatelně obrovský dopad na globální politiku a strategii jako japonský přepad Pearl Harboru 7. prosince 1941. Na společném zasedání Sněmovny reprezentantů a Senátu o den později pronesl prezident Roosevelt projev, v němž 7. prosinec označil za Den hanby a požádal Kongres o formální vyhlášení války Japonsku. Vyhlášení pak bylo ve 13:10 schváleno, přičemž všech 82 senátorů hlasovalo pro a ve Sněmovně reprezentantů byl pouze jeden poslanec z 388 proti. Ten jediný hlas proti patřil první ženě v Kongresu Jeanette Rankinové, zvolené za republikány ve státě Montana a zaryté pacifistce. Japonský přepad Pearl Harboru tak jednou provždy pohřbil programový izolacionismus, který ovlivňoval americkou politiku po celá třicátá léta, a odsunul do pozadí tak vlivné izolacionisty, jako byl automobilový král Henry Ford a tiskový magnát William R. Hearst. Japonský přepad rozvázal Rooseveltovi ruce, aby ze Spojených států vytvořil skutečný „arsenál demokracií“. Jeho administrativa najala za plat jednoho dolaru ročně nejlepší podnikatelské a finanční mozky země (tzv. „jednodolarové muže“), aby co nejrychleji a nejúčinněji rozjeli válečnou ekonomiku. Systémem státních dluhopisů na straně jedné a systémem velkorysých půjček a státních investic na straně druhé se do americké ekonomiky vlil v dalších letech obrovský kapitál, který umožnil soukromým firmám budovat gigantické továrny na výrobu válečného materiálu, např. letecké firmě Boeing postavit v Rentonu u Seattle obří továrnu na výrobu bombardérů B-29 a automobilové firmě Chrysler postavit v Detroitu komplex na výrobu tanků, který během druhé světové války dodal čtvrtinu všech tanků vyrobených v USA. Totéž platilo pro loďařský průmysl, kde mohli podnikatelé jako Henry Kaiser vybudovat desítky nových loděnic, jež v době války postavily tisíce obchodních lodí a stovky válečných plavidel, včetně útočných letadlových lodí.

Vyhlášením válečného stavu mezi Japonskem a USA dopad Pearl Harboru na stav světa neskončil. Dne 11. prosince vyhlásilo válku Spojeným státům Německo a Itálie, což se dnes hodnotí jako jedna z hrubých Hitlerových chyb, neboť Pakt tří (Osa Berlín, Řím, Tokio) nic takového nevyžadoval. Kongres pak schválil vyhlášení války oběma partnerům Japonska tentýž den.

Spojené království bylo ve válce s Německem od 3. září 1939 a s Itálií od června 1940, přičemž premiér Winston Churchill slíbil, že Velká Británie vyhlásí Japonsku válku „do hodiny“ poté, co zaútočí na Spojené státy. Když k britské vládě dospěla hlášení o japonském vylodění na Malajském poloostrově, o útocích na Singapur a Hongkong, Churchill okamžitě rozhodl, že není na co čekat a Velká Británie vyhlásila japonskému císařství války o devět hodin dříve než USA.

Tím se druhá světová válka stala skutečně globální a námořní boje se odehrávaly ve všech oceánech světa s výjimkou cirkumpolární oblasti na jižní polokouli. Že se zde neválčilo, dokládá sólo plavba argentinského jachtaře Vita Dumase, který v druhé polovině roku 1942 v této oblasti, nazývané „řvoucí čtyřicítky“, obeplul na 31 stop dlouhé plachetnici Lehg II svět, aniž by se setkal s nějakou válečnou aktivitou.

 

Neméně významný byl dopad japonského útoku na Pearl Harbor na strategii námořního válčení. I v americkém námořnictvu zastávali mnohá čelná místa důstojníci ze staré školy, kteří spatřovali těžiště námořních bojů v nasazení kapitálních lodí s dělostřeleckou výzbrojí. Jenže nyní Tichomořské loďstvo všechny kapitální lodě pozbylo, avšak díky šťastné náhodě stále disponovalo třemi letadlovými loděmi, k nimž do konce roku 1941 přibyla jako čtvrtá USS Yorktown. Nezbylo než udělat z nouze ctnost a sestavovat operační svazy z toho, co zbylo, tedy z letadlových lodí v centru a z ochrany clonou těžkých křižníků a torpédoborců. Náběh k těmto svazům byl v americkém námořnictvu již patrný před vstupem do války, ale po Pearl Harboru se stal z nezbytí standardním strategickým prvkem, kde údernou silou už nebyla děla, ale palubní letectvo, jež mohlo protivníkovi zasazovat údery na vzdálenost stovek kilometrů. Američané by nepochybně k této strategii dospěli i tak, avšak vyřazení bitevních lodí Tichomořského loďstva tuto revoluci ve vedení námořních bojů nebývale urychlilo a záhy se ukázalo, jaké obrovské možnosti operační svaz letadlové lodě skýtá. Všechny následné boje tichomořské války pak až na pár výjimek proběhly jako střety těchto svazů, při nichž znovu nasazené bitevní lodě hrály pouze druhořadou roli ochranného prvku nebo palebné podpory výsadku.

 

Ihned po japonském útoku se rozvířila debata, proč a jak se mohlo stát, že byly Spojené státy útokem zaskočeny nepřipravené, a nakolik byly americké bezpečnostní složky informovány o japonských plánech a jejich cílech. Přitom vyšlo najevo, že již v roce 1924 náčelník amerického letectva Mason Patrick upozornil na vojenskou zranitelnost amerických základen v Tichomoří, když vyslal generála Billyho Mitchella na inspekční cestu do Tichomoří a na Dálný východ. Mitchellova zpráva pak upozornila na zranitelnost základny v Pearl Harboru a Patrick ji okomentoval jako „teoretické pojednání o nasazení leteckých sil v Tichomoří, které se vší pravděpodobnosti nepochybně nabude skutečného významu za 10 či 15 let“.

Válečné hry v roce 1932 a 1936 opakované prokázaly, že Pearl Harbor je zranitelný leteckým útokem. Admirál James Richardson byl odvolán z velení Tichomořskému loďstvu, když protestoval proti Rooseveltovu rozhodnutí přemístit valnou část floty do Pearl Harboru. Rozhodnutí vojenských a politických špiček, které ignorovaly tyto varovné hlasy, vedlo po válce ke vzniku konspirační teorie. Několik spisovatelů, včetně vyznamenaného veterána bojů za druhé světové války a novináře Roberta Stinnetta a bývalého kontradmirála amerického námořnictva Roberta A. Theobalda, vydalo díla, v nich vyrukovalo s hypotézou, že určité kruhy v americké a britské vládě si nejenže uvědomovaly riziko útoku, ale přímo s ním kalkulovaly, aby takto „zadními vrátky“ vtáhly USA do druhé světové války. Nicméně většina solidních historiků tuto konspirační teorii zavrhla6.

Ať už to bylo tak či tak, admirál Jamamoto probudil spícího draka, jehož moc a síla byla mnohem větší, než si představoval.

 

Poznámky

1. https://en.wikipedia.org/wiki/Attack_on_Pearl_Harbor

2. https://en.wikipedia.org/wiki/Attack_on_Pearl_Harbor#Ships_lost_or_damaged

3. https://en.wikipedia.org/wiki/Battleship_Row

4. https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/2021/december/second-wave-attack-battleship-row

5. https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/c/carrier-locations.html

6.https://en.wikipedia.org/wiki/Attack_on_Pearl_Harbor#Retrospective_debate_on_American_intelligence