Tvář moderní války

Ukázka z připravované knihy

?Mušketa stvořila pěšáka a pěšák stvořil demokrata.? Bylo by obtížné najít jadrnější vyjádření myšlenky, že moderní válka a moderní společnost jsou symbioticky spojeny, než právě toto, uvedené v knize J. F. C. Fullera The Conduct of War [Vedení války ? pozn. překl.]. Triumf standardizovaných, hospodárných pěších vojáků nad individualistickými, extravagantními kavaleristy (jedním slovem, triumf obyčejných lidí nad šlechtou) představuje rozhodující okamžik modernizace. ?Boney? Fuller, podobně jako mnoho důstojníků jeho generace, rozhodně nebyl žádným obdivovatelem modernosti jako takové, a už vůbec ne demokracie. Ve stejném duchu se ti, kteří prahli po tradičních hodnotách vojenských elit, dívali na masové armády, které šly ruku v ruce s modernizací, podezřívavě, ne-li přímo s opovržením. Nicméně jejích tušení závažných změn, k nimž se schylovalo, bylo docela přesné.

            Moderní válka je produktem tří zřetelně odlišných druhů změn: administrativních, technických a ideologických. Tyto změny nelze chápat jednoznačně jako ?pokrok?, ačkoliv jsou zjevně nezvratné. A také k nim nedocházelo stejným tempem. Tak například vojenská technika stvořila zcela ohromující a dokonce děsivé symboly moderní války: kulomet, raketu, atomovou bombu. Rostoucí účinnost a komplikovanost zbraňových systémů jsou exponenciální. Od prvního všeobecného zavedení účinných střelných zbraní v sedmnáctém století až po výrobu děl nabíjených zezadu a bezdýmných střelivin v polovině devatenáctého století bylo tempo změn pomalé. Zdokonalení v technice (profesionalismus, výcvik a taktika) přinesly naprosto podstatné výsledky, větší než změny v technologii. Později se vzájemný poměr změnil.

            Technologická změna může vypadat jako nezávislý proces, ovlivňovaný pouze rozsahem vědeckých znalostí a hranicemi vědy a výroby. Ale vojenské instituce měly vždy sklon být konzervativnější než jiná společenská uskupení. Vojáci byli zřídkakdy v čele technického vývoje a často jen neochotně přijímali nové zbraně. Tradice hrála vždycky důležitou roli v ukutí esprit de corps bojujících jednotek a mohla vést ke zkostnatělosti. Stejně tak důležitou roli hrála ta okolnost, že vyšší důstojníci byli podstatně starší než jejich podřízení ? ve skutečnosti ještě posílená profesionalizací, v jejímž důsledku se z nejvyšších velitelských míst vytratila mladá knížata a aristokraté. Existuje mnoho překvapivých příkladů toho, jak nové technické prostředky nebyly pochopeny. Snad nejkatastrofálnější důsledky mělo rozhodnutí císařského čínského válečného námořnictva, které mohlo mít začátkem šestnáctého století nejpokročilejší námořní dělostřelectvo na světě, ale odmítlo je a dalo místo toho přednost tradičním taktikám taranování a abordáže.

            Důvod toho všeho nespočíval pouze v duševním konzervatismu, ale také v úkolech, které muselo čínské válečné námořnictvo plnit. Jeho skutečnými protivníky nebyly bitevní floty podobné čínské, ale bandy japonských pirátů. Stručně řečeno, technika je stejně tak výtvorem jako tvůrkyní společenských a politických podmínek. V Evropě, během pomalé fáze vývoje zbraní, docházelo k jiným závažným změnám. Tento proces byl často označován jako ?vznik moderního státu? a byl směsicí administrativních, hospodářských a společenských změn. Některé z nich, jako například nárůst trvalých armád a vojenského profesionalismu, měly své precedenty (jak na to upozorňuje John Childs ve 2. kapitole). Jejich novost v šestnáctém století byla v kontrastu k měnícím se vojenským institucím středověku, které odvozovaly svůj proměnlivý charakter z nesourodého charakteru vojenských závazků mezi vládci a jejich poddanými. V Anglii je příkladem takové změny přechod od nepředvídatelných výsledků dohod mezi Karlem I. a jeho parlamentem k pravidelné struktuře ?vojska nového typu? [New Model Army]. Od té doby dokonce i v Anglii, která si mohla dovolit přepych antimilitaristického postoje, nikdy nechyběla stálá armáda.

            V Evropě se mimo to několik států současně povzneslo do role soupeřících mocností. Jejich rivalita byla mocným impulsem pro vojenské inovace a jejich časté války tyto experimenty testovaly a zdokonalovaly. Výsledkem byla ?vojenská revoluce?, ačkoliv tento koncept se objevil teprve v padesátých letech 20. století, když Michael Roberts prováděl svůj průkopnický výzkum Švédska Gustava Adolfa. Roberts tvrdí, že souhrn navzájem propojených vývojových událostí od poloviny šestnáctého do poloviny sedmnáctého století proměnil jak charakter války, tak válčící státy. Nahrazení feudálního jezdectva pěchotou vedlo k dramatickému nárůstu armád a současnému vzrůstu administrativních a finančních struktur potřebných k jejich udržování. V průběhu tohoto procesu se státní aparát stal poprvé zřetelně moderním: poslušnost jedinci byla nahrazena službou veřejnosti.

            Za čtyřicet let od doby, kdy byla tato teorie předložena, byla hypotéza revoluce válečnictví nejprve rozšířena a potom napadena hlavně na základě toho, že tempo změn nebylo dost rychlé, aby koncept revoluce mohl mít nějaký skutečný význam. Samozřejmě, některé prvky tohoto procesu, jako například nárůst velikosti armád, nejspíš nebyly v souladu s podobou, kterou nabízela původní hypotéza. Je patrně nemožné rozpoznat okamžik, v němž se propojila kritická množina podstatných elementů moderní války: stalo se tak ve chvíli, kdy křesadlová puška vystřídala mušketu s doutnákovým zámkem, anebo tehdy, když tulejový bodák (jenž vystřídal primitivní variantu bodáku zátkového) konečně sjednotil střelnou zbraň se starodávnou chladnou ocelí? Z dlouhodobějšího hlediska však byl rozsah změn rozhodující. Na sklonku osmnáctého století byla ?hybná síla moci?, jak jeden historik nazval fiskálně-vojenské instituce Británie, natrvalo proměněna.

            Konečná transformace války (jak tvrdí Fuller) byla uspíšena Francouzskou revolucí. Tato transformace byla přinejmenším stejně tak vjemovou jako operační změnou. Jeremy Black zastává názor, že kontrast mezi osmnáctým stoletím a revolučním válečnictvím se často přeháněl. Především Karl von Clausewitz, jehož dílo představuje nejvlivnější vojenskou interpretaci Napoleonovy epochy, se k tomuto kontrastu stále vracel. Pro něj byla tato podstata nikoliv technická, a už vůbec ne organizační, ale psychologická. Revoluce změnila myšlení mužů a žen. Poté, co zákonodárné shromáždění vydalo výnos la patrie en danger (1792), bylo jejich odhodlání bránit vlast bezmezné. Výnos o levée en masse, vydaný v srpnu 1793, načrtl obraz masové mobilizace, jenž nikdy neztratil svou působivost:

 

Od tohoto okamžiku až do chvíle, kdy bude nepřítel vyhnán z území Republiky, jsou všichni Francouzi nepřetržitě rekvírováni pro službu ve zbrani. Mladí muži musejí bojovat. Ženatí muži budou vyrábět zbraně a přesunovat zásoby. Ženy budou vyrábět stany a ošetřovat raněné. Děti budou vyrábět ze starého plátna cupaninu. Staří lidé musí opravovat veřejná náměstí, aby povzbudili odvahu válečníků, a modlit se za jednotu Republiky a nenávist proti králům.

 

            Revoluční rétorika zřídkakdy odpovídala praxi, ale, jak tvrdí Peter Paret, to, že tato rétorika byla vůbec použita (cosi ještě před deseti lety nemyslitelného), představovala změnu ohromného praktického dosahu. Revoluční vojáci měli naprosto nový pocit sebeúcty a podle toho se s nimi také zacházelo. Vedení války se stalo naléhavějším a náročnějším. Lazare Carnot, organizátor nových republikánských armád, volal po neomezené válce, guerre à outrance, vedené ?až k trpkému konci? ? za účelem vyhlazení nepřátel Revoluce. Slovy jakobína Saint-Justa, ?republika je závislá na vyhlazení všeho, co se staví proti ní?.

            Pro Clausewitze byla vyumělkovanost států osmnáctého století hlavní příčinou jejich obezřetnosti ve válce. Nebylo nezbytně nutné vyhnout se bitvě, ale často nebyla vyhledávána. Lepší strategie se bez ní mohla obejít. Hlavním cílem operací bylo okupovat provincie a obsadit pevnosti. Revoluce, která uvolnila vulkanickou přírodní sílu vlasteneckého občanství, namísto toho vrátila srážky armád na jejich správné místo v centru strategie. V osmnáctém století žádná bitva nevedla ke zničení poražené armády. Rychlé pronásledování, jež by to vyžadovalo, bylo pro vítěznou stranu příliš riskantní: logistický chaos a dezerce ve velkém měřítku by pro ni znamenaly zkázu. Naproti tomu francouzské revoluční armády vyhledávaly bitvu s děsivou rozhodností. Rozsah bitev samotných se nijak dramaticky nezměnil, alespoň ne do bitvy u Wagramu v roce 1809. (Napoleon nasadil u Wagramu do bojů 160 000 vojáků, ve srovnání s pouhými 16 000 u Rivoli či Marenga a zhruba 70 000 u Slavkova.) Změnila se frekvence bitev.

            Masová mobilizace vyhlášená výnosem z roku 1793 sama o sobě nezměnila charakter vojenské organizace či metod. Pokud revoluční armády uplatnily nové taktické principy (jako bylo rozsáhlé nasazení harcovníků a ostrostřelců [tirailleurs]), šlo o změny, které předvídali již starší velitelé a teoretici. Nedošlo také k nějaké revoluční změně v logistice vojenských operací. Ačkoliv francouzské armády dokázaly (a dokonce k tomu byly nuceny vzhledem k nedostatku hotových peněz) ?žít ze země? daleko pružněji než jejich předchůdci, protože jejich uvolněnější disciplina umožňovala vojákům vymáhat potraviny s daleko větší volností, pořád ještě existovaly poměrně pevně vymezené hranice této pružnosti. Zásobování municí především představovalo značné omezení pohyblivosti. Ale příval nových rekrutů dovoloval francouzským armádám pokračovat v postupu dokonce i poté, co utrpěly vážné ztráty: pro jejich protivníky to znamenalo ohromný tlak. A konečně rostoucí síla umožnila ignorovat pevnosti a zbavit se staré posedlosti pevnostním válečnictvím. Napoleon ukázal, že vojsko o síle 250 000 mužů může snadno vyčlenit pětinu své síly a pořád ještě bude schopné zabrat celou zemi. Svěrací kazajka logistiky minulých dob byla odhozena jedním rázem.

            V tom spočívá vysvětlení toho, jak konstatoval Martin van Creveld, co se na první pohled zdá nepochopitelné: s technickými prostředky, které nebyly o moc pokročilejší než prostředky jeho předchůdců (a v tomto ohledu byl dokonce ještě konzervativnější), ?dokázal Napoleon hnát ohromné síly přímo přes celou Evropu, vytvořit říši sahající od Hamburgu až po Sicílii a nezvratně otřást celým světem?. Dopad tohoto ohromujícího dobrodružství lze jen stěží zveličit. Byl to dynamismus Napoleonovy strategie současně s velikostí jeho cílů (porazit nejenom jednotlivé armády, ale celé státy), jenž odhalil Clausewitzovi prostou pravdu toho, co nazval ?absolutní válka?, nezkrotná válka bez limitů, držící se pouze logiky síly samotné. ?Jestli jedna strana použije síly bez výčitek svědomí,? napsal v úvodu svého velkého díla O válce, ?přičemž druhá strana se jí zdrží, první získá převahu. To přinutí druhou stranu udělat totéž, takže se obě strany navzájem doženou do extrémů.?

            Není výjimkou, obzvláště v anglicky mluvícím světě, že Clausewitzova reputace se pokládá za přehnanou a že jeho postřehy mají pro současnost jen malý význam. Ale mezi analytiky války představuje Clausewitz zcela svébytnou kategorii. Nejde ani tak o to, že jeho myšlenky jsou všeobecně platné (rozhodně pokud se týká taktiky a strategie), ale že jeho dílo je jedinečně citlivé k lidské dimenzi moderní války. Prakticky odmítá nárok ?vědeckých? zákonů války a všeobecnou opodstatněnost a zdůrazňuje sílu genia přesahovat hranice. Ve svém díle vyvolává obraz toho, čemu vůdčí filozof jeho doby, Emmanuel Kant, říkal ?pokřivená kostra lidstva?.

            Sotvaže Clausewitz naskicoval svou radikální vizi absolutní války, již od ní trochu couvl. Jeho slavné tvrzení, že válku lze rozumně chápat jedině jako nástroj politiky, ?pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky? (prostředky se lišily, ale konce musely dávat politický smysl), bylo způsobem, jak sdělit, že ne všechny války se tudíž musejí nezbytně vyznačovat extremismem francouzského revolučního modelu. Limitované politické cíle stále povedou jen k limitovaným válkám. Extremismus absolutní války byl také krocen daleko elementárnější silou, kterou Clausewitz nazývá ?frikce, tření?. Všechno ve válce vypadá jednoduše, ale jak okouzlujícím způsobem poznamenal: ?Všechny potřebné znalosti se zdají tak mělké, všechny kombinace tak nevýznamné, že nám proti tomu imponuje jistou vědeckou důstojností nejjednodušší úloha vyšší matematiky?. Avšak ačkoliv ?všechno ve válce je tak prosté, to nejprostší je obtížné. Tyto obtíže se hromadí a vytvářejí třecí plochy, které si nemůže správně představit ten, kdo válku neviděl.?

            Pod povrchem toho všeho však zůstává podstata moderní války. ?Jakmile jsou překážky (které v jistém smyslu existují jedině v lidské neznalosti možného) strženy, není už vůbec snadné je znovu postavit?. Každá budoucí válka bude mít sklon vyznačovat se stejnými základními charakteristikami: masovou mobilizací, ideologickou motivací, bezohlednou obžalobou. Válka bude čím dál tím intenzivněji považována za zkoušku ohněm, nejenom z hlediska vojenské a ekonomické síly, ale daleko podstatněji jako životaschopnost států a síla národů. Slovy jednoho z členů frankfurtského sněmu během německé revoluce roku 1848: ?pouhá existence nezaručuje národu [Volk] politickou nezávislost: jedině síla prosadit se samostatně jako stát mezi ostatními?. Ideologickým základem států po Francouzské revoluci byl nacionalismus a války devatenáctého století byly především nacionálními konflikty. Devatenácté století vlastně bylo svědkem pozoruhodného omezení frekvence a trvání hlavních (a dokonce i vedlejších) válek. Avšak sázky byly vysoké a výsledky změnily politickou strukturu Evropy.

            V devatenáctém století proběhla také skutečně technická revoluce ve válce. Nástup pušek nabíjených zezadu podstatně změnil tradiční tvář bitvy. Samo drážkování hlavní významně prodloužilo účinný dostřel střelných zbraní, ale rané předovky jako například Minié navíc vyžadovaly větší šikovnost, aby byl jejich účinek maximalizován. Pruská puška konstruktéra Dreyseho nebyla tak přesná a konstrukce jejího závěru se snadno opotřebovala a tenký úderník (příčina přezdívky ?jehlovka?) se lámal. Ale skutečnost, že i nováček dokázal z Dreysovy jehlovky vystřelit dvakrát rychleji než zkušený střelec z Minié (někteří zvládli vystřelit dokonce až sedm ran za minutu) byla rozhodující, jak prokázala válka roku 1866. V průběhu nějakých dvaceti let se vývoj takových opakovacích pušek, jako byly například Mauser a Lebel, střílející malorážními náboji na bezdýmný prach, dostal na takovou úroveň, že se palebná síla pěchotních zbraní udržela na prakticky konstantní úrovni až do doby po druhé světové válce. Ve stejném období se v manufaktuře Hirama Maxima v 80. letech devatenáctého století kulomet přeměnil z neovladatelného vícehlavňového Gatlingova děla a francouzské mitrailleusy na mechanismus poháněný zpětným rázem zbraně samotné.

            Konečný výsledek všech těchto změn nebyl v Evropě samé v devatenáctém století plně pochopen. Ohromující vojenský úspěch, vítězství Pruska nad Rakouskem a Francií ve válkách za sjednocení Německa, byl pochopen zcela mylně. Ačkoliv si nikdo nemohl nepovšimnout demonstrace síly nových zbraní (jakou byl například masakr pruské I. gardové divize, postupující 18. srpna 1870 u Saint-Privat proti francouzským vojákům vyzbrojeným puškami Chasepot), zdálo se, že tyto války stále potvrzují skutečnost, že rozhodující vítězství mohou dobýt jen armády s důmyslnou organizací a velitelskými strukturami. Pravda, pruská garda uskutečnila o pár týdnů později během úspěšného útoku u Le Burget to, co Michael Howard označil za ?malý milník ve vojenské historii?, neboť nahradila svou taktiku sevřené formace uvolněnější sestavou. Helmuth von Moltke byl dalek toho stát se velitelem Napoleonova ražení, ale přeměnou pruského generálního štábu v životaschopný nervový systém armády změnil potenciál vojska odvedeného jen ke krátké povinné vojenské službě. Až do té doby dokonce i radikální vojenští komentátoři, jakým byl například Bedřich Engels, zastávali tvrdošíjně názor, že na daleko vyšší úrovni jsou profesionální neboli na dlouhodobý úvazek sloužící vojáci. Moderní zbraně tuto tradiční nadřazenost eliminovaly a moderní štábní práce zajistila, že bylo možno účinně nasadit rozhodující početní převahu. Poprvé se dalo říct, že plánování mobilizace je integrální součástí strategie.

            Pouhá vojenská účinnost Moltkeho armád, umocněná ještě slabým velením jejich protivníků, zakrývala rýsující se problém masového válečnictví. Moltke sám, pokořený frustrací z ?lidové války? ve Francii v zimě 1870?71, byl pravděpodobně méně optimistický než jeho obdivovatelé a napodobovatelé. ?Dny kabinetních válek jsou pryč; nyní tu máme jedině válku lidovou,? prohlásil v roce 1887. Neexistuje jediná [velká mocnost], kterou by bylo možné tak dokonale porazit jedním či dvěma taženími, takže by byla přinucena uzavřít závazkem zatížený mír; neexistuje síla, která by nedokázala znovu povstat, řekněme po roce, aby obnovila svůj zápas.? Předvídal sedmileté války nového věku, či dokonce války třicetileté. Rusko-turecká válka z let 1877?78 naznačila charakter věcí příštích: kombinace opevňovacích prací a moderních zbraní při turecké obraně Plevna zadržovala ruský postup po dobu pěti měsíců. Tato schopnost vytrvat prokázaná státem, který se stěží mohl pokládat za jednu z Moltkeho ?velkých mocností?, ukazovala, co se dá očekávat od války ve velkém rozsahu.

            Kdyby to Evropané dokázali rozpoznat, přivedla by je k vystřízlivění vize budoucnosti, jakou představovala americká občanská válka. Sám Moltke nepovažoval americké armády (téměř půl milionu mužů na straně Konfederace a více než dvojnásobný počet povolaných Unií) za nic víc než za lůzu prohánějící se navzájem po venkově. Jistě, tyto voje se zdaleka nepodobaly evropským armádám, jejich vojáci byli daleko vrtkavějších povah a nebyli spolehliví, co se discipliny týče. Ale neschopnost dostát jednoznačnému požadavku Abrahama Lincolna ?zničit armádu rebelů? nebyla dána prostě jen absencí vojenské efektivnosti. Unionističtí generálové před Ulyssesem S. Grantem často postrádali jeho sebedůvěru a energii. Jeho epigramatické shrnutí, že ?umění války je docela jednoduché: zjisti, kde je tvůj nepřítel, dostihni ho co nejrychleji, udeř na něj tak tvrdě, jak jen můžeš, a pořád manévruj?, bylo přiměřeně clausewitziánské. Ale ani on nedokázal snadno překonat opevnění toho druhu, jaká vybudovali konfederovaní obránci Petersburgu v roce 1864. Bezvýsledná honba za rozhodujícími vojenskými vítězstvími byla nakonec vystřídána politikou devastace, zaměřenou na občanské kořeny sil Konfederace. Systematická devastace Shenandoah Valley, kterou prováděl generál Philip Sheridan na podzim roku 1864, probíhala zároveň s otevřeně teroristickým Shermanovým šestiměsíčním ?pochodem k moři? srdcem Konfederace.

            Americká občanská válka byla opotřebovávací válkou, v níž zvítězila pozvolná mobilizace průmyslově a technicky vyspělejších severních států. Ale nebyl to v první řadě technický zápas. Konfederace mohla zvítězit jedině tak, že by cenu války neúnosně zvýšila: ve svém důsledku byla válka psychologickým testem. Na straně Unie vyvolala výzva reakci, která byla slovy Clausewitze absolutní. Avšak zatímco prezident Konfederace Jefferson Davis vyhlásil, že ?bojujeme za existenci?, Jih prokázal v konečném důsledku neschopnost těžit ze zdrojů moderní státní solidarity. Tato válka tak potvrdila evropský model: státní vůle je základnou vojenské síly.

            Vojenští myslitelé konce devatenáctého století čelili budoucnosti se směsí strachu a euforie. Colmar von der Goltz, tehdy major německé armády, zaujal autoritativní stanovisko moderního ?národa ve zbrani? ve své knize shodného názvu (Das Volk in Waffen). Kniha, poprvé vydaná v roce 1883, se stala bestsellerem jak v Německu (kde se za patnáct let dočkala pěti vydání), tak v cizině. Její klíčový závěr byl, že ?nástup budoucí války je očekáván s úzkostlivým očekáváním. Podle všeho každý má za to, že bude vedena s takovou destruktivní silou, že něco takového dosud nikdy nespatřil. Pro boj na život a na smrt bude shromážděna veškerá morální energie a veškerá suma inteligence obsažená v národech, bude zapojena za účelem jejich vzájemného zničení.? Pro von der Goltze, stejně jako pro mnoho příslušníků jeho generace, byla válka ?osudem lidstva, nevyhnutelným údělem národů?. Chápal ji jako záležitost nikoliv ideologie, ale biologie: nevyhnutelný zápas o přežití. Uvědomoval si hrůzostrašnou sílu moderních střelných zbraní (v jednom úsečném odstavci svého úvodu konstatoval: ?Dokonce i útočník je důrazně nabádán, aby nosil rýč?), ale soudil, že nezmění základní morální konstanty. ?Boj do posledního muže? nebyl nikdy skutečností, ale spíše řečnickým obratem vyjadřujícím psychologickou odhodlanost, která zlomí vůli nepřítele. A tak mohl von der Goltz přijít s paradoxním tvrzením, že ?čím víc ohromující a intenzivnější bude účinek zbraní, tím dříve budou mít odstrašující účinek, a tak dojde k tomu, že bitvy budou obecně méně krvavé úměrně tomu, jak budou nástroje destrukce dosahovat větší dokonalosti?.

            Podobný zoufalý optimismus inspiroval francouzskou jeune école k víře, že bojový duch dokáže překonat dokonce i početní převahu, jíž se Němci budou těšit v budoucí válce. Podepřeli své naděje selektivním čtením výzkumů plukovníka Ardanta du Picq z šedesátých let 19. století. Du Picqův průkopnický průzkum chování v bitvě jej vedl k pozoruhodnému názoru na rozdíl mezi starověkou a moderní válkou. ?Člověk nejde do bitvy, aby bojoval, ale aby zvítězil,? prohlásil. ?Udělá cokoliv, aby se vyhnul prvnímu a dosáhl druhého?. Protože člověk je ovládán pudem sebezáchovy, primitivní národy stěží kdy bojovaly otevřené bitvy. Pouze civilizované společnosti vedou dlouhé bitvy, protože zavedly všeobecnou vojenskou povinnost a pevnou organizaci. Ale vždycky tu existovaly nějaké limity. Moderní střelné zbraně nutí vojáky podvolit se vlastním instinktům a vyhnout se boji muže proti muži. Strašlivé palebné smršti dokáže čelit jedině krajní esprit de corps. Du Picq poctivě přiznal sílu defenzivy za těchto podmínek, ale jeho mladší následovníci došli k závěru, že Francie musí kompenzovat svou celkovou slabost pěstováním élanu, neboli ofenzivního ducha. Jak jeden z nich napsal v roce 1906, ?Přesvědčení, že množství je všemocné, je demoralizující; vždycky bylo chybné a dnes je ještě chybnější než kdykoliv předtím. Individuální výcvik, vojenské vzdělání a nadevšecko morálka jsou dominantními faktory v boji.?

            Tenkrát nechápali, že určitá kombinace techniky naprosto překonává lidského ducha. Ve Velké válce ?defenzivní trojice?, jak Fuller nazýval kulku, rýč a drát, paralyzovala všechny konvenční představy o manévru. Teprve když se objevily letouny a pásová motorová vozidla, mohla být tato technická propast překonána. Místo toho došlo k podivnému a monstróznímu zmohutnění dělostřelectva. Artilerie, nad kterou kdysi převládaly nové pěchotní zbraně a která byla neúčinná vůči opevnění, nyní prodělala revoluční změnu v důsledku nástupu rychlopalných polních děl s nízkou dráhou letu a dalekým dostřelem, z nichž nejmocnější bylo francouzské 75mm dělo, a méně okázalým, ale o to drtivějším vývojem těžkých houfnic. Bezděčnými průkopníky tohoto vývoje byli Japonci, jejichž vítězství nad Ruskem ve válce 1904?5 představovalo šok pro celou Evropu. Poté, co utrpěli těžké ztráty při pokusu dobýt druhořadé ruské fortifikace v Port Arturu přímým útokem, použili své 28centimetrové houfnice pobřežní obrany, původně určené k bombardování ruských lodí v přístavu, aby betonové opevnění zničily. Proces pečlivě studovali Němci, jejichž evropský válečný plán vyžadoval rychlé dobytí mohutné moderní pevnosti v Liège. Do roku 1914 Krupp vyrobil dělostřelectvo, které opět učinilo pevnosti zastaralými a mělo dominovat celému bitevnímu poli.

            V roce 1914 tato osudová kombinace techniky změnila celou bitevní frontu v západní Evropě v jedno ohromné opevnění. Prvních několik týdnů tažení, vrcholících masivními ?bitvami? na Marně a Aisně, prokázaly, že německý válečný plán, jehož autorem byl hrabě von Schlieffen, je akademickou fantazií. Schlieffenova posedlost rozdrcením nepřítele obklíčením ohromného rozsahu, tzv. Vernichtungsstrategie, kořenila v clausewitziánských myšlenkách, ale byla dotažena do extrému, jenž by Clausewitz patrně odsoudil. Svým způsobem může být Schlieffenův plán chápán jako klasický příklad nerovnováhy mezi vojenskou a politickou logikou, převahou ?čistě vojenského? uvažování, které Clausewitz odmítal jako absurdní. (Formuloval to tak, že válka má svou vlastní mluvu, ale ne svou vlastní logiku.) Avšak plán byl nepochybně politický v tom smyslu, že vyjadřoval názor široce rozšířený mezi německou vládnoucí třídou, že osud vyžaduje rozhodující vojenské zúčtování: ?Weltmacht oder Niedergang? (?světová moc nebo úpadek?).

            Byla to tato schopnost uvažovat o válce v existenciálních termínech, která učinila z Velké války válku absolutní od samého začátku, dokonce ještě předtím, než její technické požadavky přinutily válčící státy organizovat svou ekonomiku a společenské zdroje na do té doby nevídaném stupni. Propaganda, většinou spontánní vzedmutí nepřátelského cítění mezi patriotickou střední třídou než promyšlená vládní akce, okamžitě označila protivníka za nepřítele civilizace. Názory dělnické třídy byly méně extrémní a určitě méně často publikované. Avšak obecně řečeno, vypuknutí války v roce 1914 vyvolalo pocit národní jednoty, která se ještě před pár lety zdála téměř nemožná. Víra ve společný osud se přesunula z okraje do hlavního proudu. ?Válečné úsilí? se zmocnilo všech běžných každodenních činnosti. Tento banální rozměr, stejně tak jako cokoliv jiného, dal válce její vše prostupující charakter a učinil z ní první ?totální válku?.

            Totální válka ve dvacátém století se lišila od francouzské revoluční války spíše rozsahem než duchem. Nezměnila se vůle státu mobilizovat celý národ, ale jeho organizační schopnosti, jak toho dosáhnout. V určitém smyslu dokonce i ty státy, často považované za ?militaristické? (především Německo), byly překvapivě nepřipravené na válku tohoto rozsahu. Nebyly to jen tradičně nepřipravené státy jako Velká Británie, které musely uskutečnit rozsáhlé změny a vyzkoušet nové prostředky, aby pro opotřebovávací válku zajistily jak lidské síly (zřetelně moderní koncept), tak materiál. Avšak Británie, se svou silnou tradicí minimální vlády (?stát jako noční hlídač?) velice jasně ilustrovala rychlost přeměny od normálních k drastickým a všezahrnujícím válečným pravomocem, jako byly ty obsažené v zákonu o obraně impéria. Mimořádné události dvacátého století daly vzniknout určitému ?konstitučnímu diktátorství?, které bylo vážnou zkouškou tradice liberální politiky.

            Extremismus, který ovlivnil Schlieffenův plán a tím i geopolitiku celé války, se opakoval po celou dobu jejího trvání. Kompromisní mír byl jednomyslně odmítnut. Legitimním vojenským terčem se stala veškerá schopnost každé společnosti vést válku. Proto Britové uvalili na Německo námořní blokádu ? což byl tradičně britský způsob operace, ale nyní byl její dosah daleko ničivější než kdykoliv v minulosti v důsledku kombinace zeměpisných nahodilostí a technického vývoje. Do jednoho roku začalo být Německo viditelně na pokraji smrti hladem a poslední zimu války mělo téměř tři čtvrtiny milionu Němců šanci, aby se tak stalo. Německá reakce byla tragická. Německo, které vlastnilo zcela novou techniky ve formě ponorek, je nemohlo použít, aniž by porušilo mezinárodní zákon [zákon, jehož podstatnou část, jak dokládá John Hattendorf, formulovala Británie]. Rozhodnutí vyhlásit neomezenou ponorkovou válku, které přivedlo do války USA, nebylo přijato bez dlouhého rozvažování. Z racionálního hlediska bylo patrně nemožné k takovému rozhodnutí dospět, protože statistické kalkulace, na nichž bylo založeno, byly více či méně hypotetické. Ale nakonec převládly spíše niterné než racionální důvody. Německo vsadilo vše na jednu kartu nejenom proto, že se chtělo vyhnout porážce, ale proto, aby získalo rozhodující vítězství, které by mu umožnilo diktovat podmínky míru.

            ?Totální válka?, zdokonalení Clausewitzovy ?absolutní války?, k němuž dospělo dvacáté století, byla produktem důvěrně známé kombinace administrativních, technických a ideologických sil. Za první světové války se technika dostala na slepou kolej, v důsledku čehož byla paralyzována strategie; v reakci na tuto situaci došlo k ohromnému nárůstu státní organizace, jež se snažila najít ještě více lidských zdrojů a válečného materiálu. Kompromisní mír byl vyloučen strašlivými obavami a ambicemi probuzenými nacionalismem. Za druhé světové války byla do služeb ještě ambicióznějšího nacionalismu dána ještě ničivější technika. Na prvním místě se zdálo, že technický rozvoj nabízí způsob, jak obejít bezvýchodnou situaci let 1914?18. Pokrok v konstrukci tanků a letounů umožnil rychlé přesuny, které by snad dokázaly dezorganizovat obranné síly a zabránit vytvoření pevných frontových linií. Takové byly argumenty britského vojenského spisovatele Basila Liddella Harta ve dvacátých letech 20. století a ty se také staly základem německé strategie let třicátých. Nacismus zavazoval Německo k obrovskému programu expanze a kolonizace směrem na východ [Drang nach Osten ? ?expanze na východ?] s cílem zničit historické nepřátele Němců a zaručit navždy německou bezpečnost. Takových kolosálních cílů se nedalo dosáhnout jinak než válkou, avšak další válka, jako byla ta z roku 1914, by byla sebevraždou. Řešením byl blitzkrieg. Rozhodnost a rychlost manévru měly převážit materiální slabost.

            Porážka Francie v roce 1940, ohromující zvrat proti zkušenosti první světové války, nebyla způsobena technickou nerovnováhou jako takovou. Jak se často konstatovalo, dopad blitzkriegu nebyl ani tak záležitostí toho, že by Němci měli více či snad nutně lepších tanků a letounů, ale tím, že je použili ve větší koncentraci. Dezorientující rychlost německého postupu byla činem víry, jenž testoval nervy německých generálů téměř až na doraz. Jedině v Sovětském svazu v roce 1941 měly technické limity mechanizace životně důležitý význam. Nakonec se na východní frontě zákopové válčení, stejně hrozivé jako v letech 1914?18, vrátilo, aby pohltilo všechny tankové jednotky s výjimkou jejich nejsilnějších koncentrací. Bez převahy ve vzduchu se pozemní síly dokázaly stěží pohnout.

            Válka na Východě však byla především poznamenána ideologickým extremismem. Německé vojsko se zdaleka nezaměřovalo jenom na plnění vojenských úkolů. Jak jeden z jeho velitelů, von Reichenau (6. armáda), oznámil svým vojákům v říjnu 1941, ?základním cílem tažení proti židobolševickému systému je úplné zničení jeho mocenských nástrojů a vymýcení asijského vlivu z evropské kulturní sféry?. Proto ?vojáci mají úkoly, které daleko překračují konvenční charakter vojáckých povinností?. Hitlerův neblaze proslulý ?rozkaz o komisařích?, požadující, aby všichni funkcionáři komunistické strany byli zabiti bez soudu, byl jenom počátkem obrovského programu destrukce a zotročování, ničícího především Židy a z podstatné části i Slovany. Klíčovou myšlenkou tohoto tažení za vytvoření ?nového pořádku? byla bezohlednost: slova ?bezohledně? a ?nelítostně? se průběžně objevují v německých operačních rozkazech vydávaných na Východě. Výsledkem byl nárůst nepřátelství civilního obyvatelstva vůči vetřelcům a zintenzivnění partyzánského odporu, což stále více pohlcovalo německé vojenské síly.

            Narušení rozdílu mezi frontovými vojáky a civilisty, jež způsobilo značné zpomalení procesu směřujícího k mezinárodnímu zákonu o válce, je jedním z nejméně šťastných výdobytků dvacátého století. Za druhé světové války se technika a ideologie spikly, aby tento proces urychlily. Daleko výkonnější ponorky umožnily daleko hrozivější blokádu zásobování potravinami; vývoj dálkových letounů umožnil letecké bombardování měst ve snaze zlomit morálku civilistů, stejně jako zničit výrobní kapacity. Objem pumovnic a hmotnost bomb neustále rostly, až do onoho ničivého skoku do věku jaderné výzbroje v srpnu 1945, jenž zastínil i ty největší masové útoky války. Tyto útoky byly samozřejmě vedeny liberálními demokratickými státy západu spíše než jejich vojenskými protivníky. V tomto smyslu bylo zřejmé, že technika dokáže jak podkopávat, tak podporovat ideologii. Ve své oficiální zprávě pro norimberský tribunál Telford Taylor zdůraznil, že ?trosky německých a japonských měst jsou výsledkem nikoliv odvety, ale promyšlené politiky a dosvědčují, že letecké bombardování měst a továren se stalo uznávanou součástí moderního válčení, tak jak je vedou všechny národy?.

            Zuřivost moderní války byla v kritických časech zrůdně ještě zhoršena mezinárodním zákonem o válce. Šokové vlny, způsobené německými odvetnými opatřeními v Belgii v prvních týdnech tažení roku 1914, okamžitě přeměnily válku na srážku dobra se zlem. Mnoho historek o zvěrstvech bylo přehnaných, či dokonce vybájených, ale v jejich pozadí byla fakta: praxe německé armády zastrašovat civilisty, aby se tak zabránilo opětovnému vzniku ?lidové války?, během níž v roce 1870 bojovali proti německým vetřelcům francouzští franctireurs. Stejně jako za druhé světové války byla na pořadu dne krutost. Náčelník německého generálního štábu Moltke vysvětloval v srpnu 1914, že to je ?v povaze takových věcí?, že vojenská opatření jako reakce na guerillový odpor ?budou mimořádně krutá a dokonce, za určitých okolností, zasáhnou nevinné?. Alternativou byla z vojenského hlediska anarchie a destrukce veškeré kázně. Cenou za pořádek byla dobře uvážená poprava přinejmenším 5 500 belgických civilistů a vypálení mnoha desítek měst a vesnic.

            Strach z partyzánských útoků, který pronásledoval německé brance na nepřátelském území, měl ještě daleko větší měrou děsit armády dvacátého století. ?Lidová válka? byla vždycky neodmyslitelná od moderní války: nyní začala být dominantní. Dvacáté století se stalo svědkem transformace podoby války. V roce 1945, jak píše Martin van Creveld, ?moderní válka zrušila sama sebe?. To znamená, že totální válka, používající všechny dostupné technologie, se stala pro velké mocnosti příliš nebezpečnou na to, aby se do ní pustily. Vládnoucí třída neochotně připouštěla, že supermoderní technika má své hranice a ideologická motivace trvalou sílu. Selhání americké intervence ve Vietnamu se stalo bodem zvratu, který se časově shodoval s opětovným nástupem mocných národnostních a náboženských sil.

            Dokud studená válka ochromovala pozornost hlavních mocností, byla tato transformace druhořadým předmětem tradiční mezinárodní pozornosti. Ale vietnamské válce předcházely guerillové boje v Irsku, Palestině a v Číně, které byly doprovázeny velikou vlnou konfliktů v Asii, Africe a Latinské Americe. Dokonce ještě před konečným rozpadem ?komunistického bloku? v osmdesátých letech 20. století nárůst politického násilí uvnitř stabilních západních liberálních demokracií ukazoval, že nedojde k žádnému jednoduchému triumfu liberalismu. Krvelačný potenciál toho, co by se mohlo nazvat ?totální lidovou válkou?, vedenou spíše polovojenskými milicemi než pravidelnými armádami či skupinami partyzánů, začal být zřejmý v Libanonu a Afghánistánu koncem sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. V roce 1992 měl rozpad Jugoslávie rychle za následek válku, v níž byly poslední pozůstatky právní ochrany civilistů smeteny touhou po národní homogenitě. ?Etnické čistky? v Bosně demonstrovaly naplno vražedný potenciál velkomyslné liberální doktríny národního sebeurčení.

            A tak ?vysoce intenzivní? válka ustoupila ?konfliktu nízké úrovně? (LIC = Low Intensity Conflict). Nejednalo se ani tak o posun od neomezené k limitované válce, jako spíš o přepracování toho, co Clausewitz nazýval ?mluvou války?. Válka o vysoké intenzitě vycházela z klasicky clausewitziánských prvků: koncentrace sil, kulminační bod, rozhodující bitva. LIC těží z jejich pravého opaku: nestabilní pozice, rozptylování a prodlužovaný zápas o ?srdce a mysl? národa. Takové konflikty smazávají tradiční rozdíl mezi válkou a mírem a přelom jedenadvacátého století měl směřovat k vymazání státu jako takového. Nebezpečí ?neúspěšných států?, v nichž se vojenské síly stanou soukromými armádami (jako například v Somálsku), by se nemělo přehánět: slabší a silnější státní struktury existovaly vždycky. Avšak možné důsledky ? obzvláště co se týká vzrůstu teroristických skupin a narůstání nukleárního vyzbrojování ? nutí k zamyšlení. LIC mohou zahrnovat téměř neohraničené spektrum násilí, od pouličních protestů až k otevřeným bitvám, takže žádná čistě vojenská reakce nemusí být účinná. To se týká především špičkových technologií takzvané ?revoluce ve vojenství? (RMA = Revolution in Military Affairs), zastávané mnoha vojenskými činiteli USA, kteří doufali, že z války učiní podstatně snesitelnější záležitost, pokud se jim skutečně podaří vyprázdnit bojiště. Avšak podstatná redefinice vojenských sil na úroveň, na níž by si mohly poradit s nestabilitou LIC, představuje nepohodlnou, ne-li už vůbec nepřijatelnou vyhlídku pro takové společnosti, jakými je například západní Evropa, kde byl striktně dodržován rozdíl mezi civilní a vojenskou sférou, a jejichž politická kultura do značné míry spočívá právě na tomto rozdílu. Bude patrně čím dál tím obtížnější udržovat pečlivě budovanou tradici vojenského profesionalismu, jež byla tak klíčová pro tvorbu podoby moderní války. Jestli má dojít k ?válce teroru?, mohla by být daleko totálnější než kterákoliv jiná válka minulosti.

Poznámka redakce: Tento text je úvodní kapitolou z knihy Oxfordská historie moderní války, jejíž český překlad připravuje k vydání nakladatelství Mladá fronta. Pro informaci uvádíme názvy všech kapitol:

1. Úvod: Tvář moderní války

2. Vojenská revoluce I: Přechod k modernímu válečnictví

3. Vojenská revoluce II: Válka v osmnáctém století

4. Národ ve zbraní I: Francouzské války

5. Národ ve zbraní II: Devatenácté století

6. Imperiální války: Od sedmileté války k první světové válce

7. Totální válka I: Velká válka

8. Totální válka II: Druhá světová válka

9. Studená válka

10. Lidová válka

11. Technika a válka I: Do roku 1945

12. Bitva: Zkušenost moderního boje

13. Válčení na moři

14. Válčení ve vzduchu

15. Válka a občané: Společenský dopad totální války

16. Ženy a válka

17. Proti válce

18. Technika a válka II: Od jaderné slepé uličky k terorismu