logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

STO LET OD KONCE VELKÉ VÁLKY

Dne 11. 11. 1918 zavládlo od 11 hodin na všech frontách příměří, podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda Foche v Compi?gne. Tento den se pokládá za konec Velké války, která později dostala název 1. světová. Přinášíme u příležitosti tohoto výročí závěrečnou kapitolu knihy První světová války Johna Keegana (Beta-Dobrovský & Ševčík, Praha 2002).


Tou dobou, kdy Vilém II. abdikoval (došlo k tomu 9. listopadu), však usilovaly o mír dvě další říše, osmanská a habsburská. Blízkost zhroucení Turecka byla již nějakou dobu očividná. Po vítězstvích vojska u Gallipoli a Kutu jeho vitální energie slábla. Pokračující tažení na Kavkaze proti Rusům vyčerpávalo sílu vojska a chronická neefektivnost úřednictva způsobila nedostatečný příliv záloh. Ačkoliv se počet divizí během války zdvojnásobil, z šestatřiceti na sedmdesát, v žádnou konkrétní dobu jich nikdy neexistovalo více než čtyřicet a v roce 1918 byly všechny zesláblé a některé stěží dosahovaly počtu britské brigády. Kromě toho byla velmi pochybná loajalita arabských divizí, poté co šerif Mekky Husajn zvedl v roce 1916 prapor povstání. Jeho arabské vojsko operující proti křídlům Turků v Arábii a Palestině, pod vedením britského styčného důstojníka, později slavného plukovníka T. E. Lawrence, odvádělo z hlavních bitevních front značné síly. Hlavní tíhu bojů však nesla většinou indická armáda v Mezopotámii a v Palestině britská armáda posádkou v Egyptě, která zahrnovala velké množství australského a novozélandského jezdectva.

            Turecké administrativní středisko Mezopotámie, jižně od Bagdádu, dobyli Britové v průběhu roku 1917 a na sklonku roku 1918 postoupili k ropnému středisku Mosulu. Skutečným ohniskem jejich náporu proti Turkům však byla Palestina, kde si v roce 1917 vybudovali záchytný bod na protější straně Sinajské pouště u Gazy. Několik pokusů prolomit tureckou frontu u Gazy skončilo tureckou evakuací tohoto postavení a pádem Jeruzaléma 9. prosince. Během roku 1918 britský velitel Allenby své síly zreorganizoval a posunul své linie kupředu do severní Palestiny, kde do září čelil Turkům u Mediga, místa první historicky známé bitvy. Allenbyho průlom 19.?21. září měl za následek zhroucení tureckého odporu. Dne 30. října, pět dní poté, co byl Ludendorff propuštěn, podepsala turecká vláda příměří ? v Mudrosu na egejském ostrově Lemnos, odkud byla před dvaačtyřiceti měsíci zahájena výprava ke Gallipoli.

            Rakousko-Uhersko se dočkalo odplaty na půdě Itálie, byť ne zcela z rukou svého nenáviděného nepřítele. Po triumfu u Caporetta, kdy byli Italové zahnáni dolů do údolí řeky Pádu, takže v jednu chvíli se zdály ohroženy dokonce samotné Benátky, se úsilí habsburského vojska vyčerpalo do ztracena. Reorganizovaní Italové, zbavení nemilosrdného diktátorství Cadorny, nabyli znovu srdnatosti. Skutečná obrana jejich vlasti však nyní spočívala na bedrech Britů a Francouzů, kteří dopravili na italskou frontu objemné kontingenty okamžitě po katastrofě u Caporetta a podařilo se jim udržet zde značné síly, navzdory odsunům za účelem překonání krize na západní frontě v průběhu roku 1918. Rakušané, kteří byli po zhroucení Ruska schopni zvýšit své vlastní počty, se 24. června pokusili o dvojitou ofenzívu ze severních hor a na řece Piavě, na níž se zastavil italský ústup od Caporetta. Oba útoky byly rychle zadrženy, na Piavě za přispění v tuto roční dobu neobvyklé záplavy, jež smetla rakousko-uherské pontonové mosty. Zásah přírody neznamenal pro habsburské nejvyšší velení vysvětlení nezdaru. Conrad von Hötzendorf byl poslán na odpočinek a mladý císař Karel I. začal hledat prostředky, jak zachránit svou říši spíše politickým, než vojenským způsobem. Dne 16. října, dva týdny poté, co vzkázal presidentu Wilsonovi, že je ochoten uzavřít příměří, vydal manifest svým národům, že fakticky mění stát ve federaci národností.

            Manifest přišel příliš pozdě. Dne 6. října jeho srbští, chorvatští a slovinští poddaní již vytvořili prozatímní vládu jižních Slovanů, neboli ?Jugoslávii?. Dne 7. října se habsburští Poláci spojili se svými bratry původně pod vládou Němců a Rusů a vyhlásili svobodné a nezávislé Polsko. Dne 28. října byla v Praze vyhlášena Československá republika a 30. října němečtí poddaní císaře Karla, poslední podpora jeho trůnu, vyhlásili na ústavodárném shromáždění své právo určovat zahraniční politiku nového německého Rakouska. Maďarsko, ústavně nezávislé království, se takto prohlásilo 1. listopadu. Ostatní říšské národnosti, Rusínové a Rumuni, podnikali vlastní kroky pro zajištění své budoucnosti. Jejich uniformovaní příslušníci již začali opouštět boj a v některých případech odhazovali zbraně a vydávali se domů přes území nových států, do nichž se říše rozpadla. Právě za těchto okolností italský velitel Diaz zahájil 24. října ofenzívu, která byla nazvána bitvou u Vittoria Veneta. S rozsáhlou britskou a francouzskou pomocí se Italům podařilo překročit řeku Piavu a zahájit tak postup, který vyvrcholil o týden později na rakousko-uherském území. Rakušané začali 1. listopadu s obtížemi vést v poli jednání o příměří a dohodli klid zbraní na 3. listopadu. Italové však zastavení palby uznali až následujícího dne. V mezidobí jim padlo do rukou 300 000 zajatců.

            V prvním listopadovém týdnu tudíž německé císařství zůstalo jedinou bojující silou z ústředních mocností. Pod tlakem Francouzů, Britů, Američanů a Belgičanů odpor vojska zesílil, jak ustupovalo přes bojiště roku 1914 směrem k Belgii a hranicím Německa. Na řekách a kanálech docházelo k tvrdým bojům, počet obětí rostl (mezi jedněmi z posledních padlých byl také britský básník Wilfred Owen, zabitý při přechodu řeky Sambre 4. listopadu) a spojeneckým vojákům bojujícím v první linii se zdálo, že hrozí prodloužení války. Za frontou, uvnitř Německa se však odpor hroutil. Dne 30. listopadu vyvolaly posádky lodí Hochseeflotte, které obdržely rozkaz vyplout na moře k závěrečnému bojovému úkolu jímž by obhájily svou čest, vzpouru a odmítly roztopit kotle. Snahy potlačit tuto nekázeň měly za následek, že vzbouřenci vtrhli do zbrojních skladů, zmocnili se zbraní a vyšli do ulic. Dne 3. listopadu, v den, kdy Rakousko-Uhersko souhlasilo s příměřím, byl námořní přístav Kiel v rukou povstalců, volajících po revoluci a příštího dne velitel přístavu princ Jindřich Pruský, císařův bratr, musel z města v přestrojení uprchnout.

            Císař Berlín již 29. října opustil a odebral se na velitelství v belgickém Spa, aby byl blíže vojsku, neboť se domníval, že na jeho oddanost lze stále ještě spoléhat, a aby se vyhnul rostoucímu nátlaku, aby abdikoval. V tomto odjezdu byla jasně patrná rozvážnost, neboť začátkem druhého listopadového týdne moc v hlavním městě neodvolatelně přecházela z rukou starého císařského správního aparátu do rukou sil revoluce. Posledními úspěchy prince Maxe jako kancléře bylo jmenování umírněného generála, Wilhelma Grönera, Ludendorffovým nástupcem a trvání na tom, že delegace sestavená k jednání o příměří s nepřítelem zahrne vedle vojenských představitelů také civilisty. Kancléř tak zajistil, že uzavření příměří bude společným vojenským a politickým aktem, z kterého se vojáci později nebudou moct vyvléci na základě námitek proti jeho politickým podmínkám. To byl jeho poslední příspěvek budoucnosti Německa. Dne 9. listopadu, kdy v Berlíně panoval chaos a pouliční davy dirigované německými bolševickými vůdci, Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou, ohrožovaly umírněné politiky, předal svůj úřad kancléře většinovému socialistovi, Friedrichu Ebertovi.

            Téhož dne císař ve Spa čelil svému vlastnímu sesazení z trůnu. Nerealistický jako vždy strávil svých posledních deset dnů na velitelství ve fantazírování o obrácení své armády proti vlastnímu národu. Byl slepý k důkazům, že jeho vojáci nyní chtěli už jen konec války a byli, dokonce i ve Spa, zajedno s revolucionáři. Ebert, vůdce většinových socialistů, byl jako vlastenec a dokonce monarchista proti revoluci. Do 7. listopadu však pochopil, že pokud nepřijme požadavky revoluce, nabývající v ulicích síly, mezi nimiž byla abdikace, jeho strana bude nadobro zdiskreditovaná. Toho večera varoval prince Maxe: ?Císař musí abdikovat, jinak budeme mít revoluci.? Max v telefonním rozhovoru do Spa opakoval varování císaři. Jako příbuzný a kancléř se snažil ránu zmírnit a řekl císaři: ?Tvoje abdikace je nezbytná, aby uchránila Německo před občanskou válkou.? Císař odmítl poslouchat, znovu vyhrožoval, že použije vojsko proti národu a nakonec odmítl jakékoliv pomyšlení na to, že by princ Max odstoupil z úřadu kancléře, což byl nevyhnutelný krok, jak Max sám dobře věděl. ?Ty jsi poslal nabídku příměří,? řekl Vilém II., ?a ty také musíš přijmout podmínky?, a zavěsil.

            Německá delegace již překročila nepřátelské linie, aby se setkala s francouzskými představiteli v Rethondesu, v Compi?gneském lese u Paříže. Delegáti však nemohli pokračovat dále, dokud nebyla vyřešena otázka abdikace a kancléřství. Podmínky příměří jim předložil Foch a byly velice strohé. Vyžadovaly evakuaci všech obsazených území, včetně Alsaska-Lotrinska, německého od roku 1871, vojenskou evakuaci západního břehu Rýna a tří předmostí na východním břehu u Mohuče, Koblenze a Kolína. Dále vzdání se ohromného množství vojenské výzbroje a předání všech ponorek a bitevních lodí Hochseeflotte do rukou Spojenců, popření podmínek brest-litovské a bukurešťské smlouvy, na jejichž základě Němci okupovali území dobytá na západě, platbu reparací za válečné škody a kritickou podmínku souhlasu s pokračováním spojenecké blokády. Pokračovaní blokády, jak události ukázaly, nakonec zajistilo, že se Německo podvolilo mírovým podmínkám ještě tvrdším, než byly podmínky příměří. Stanovila je Versailleská konference.

            Zatímco delegáti v Rethondesu čekali, až se dozvědí, která moc v Německu jim dovolí podepsat dokument o příměří, odvíjely se v Berlíně a ve Spa dvě na sobě nezávislé série událostí. V Berlíně 9. listopadu princ Max Bádenský předal úřad kancléře Fritzi Ebertovi. Tehdy jiná alternativa předání moci neexistovala. Ulice byly přeplněny revolučním davem, mnozí jeho příslušníci byli vojáci v uniformách, přičemž vůdcové politických nepřátel většinových socialistů, Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, již vyhlašovali ?svobodnou socialistickou republiku?, čímž mysleli bolševický stát. Poslední setkání Maxe a Eberta bylo stručné. ?Pane Eberte,? oznámil císařův švagr, ?svěřuji vám německé císařství do opatrování.? Nový kancléř odpověděl: ?Za tohle císařství jsem ztratil dva syny.? Mnozí němečtí rodiče by mohli říci to samé.

            Ve Spa se císař 9. listopadu setkal s vůdci svého vojska, instituce s jejíž pomocí se dynastie Hohenzollernů dostala k moci a na níž se vždy mohla spolehnout, že zachová její důstojnost a autoritu. Vilém II. stále věřil, že bez ohledu na to, jaké zrady se dopouštěli civilní politikové v Berlíně a přestože byl v ulicích tupen pořádek, jeho poddaní v polní šedi zůstávají věrni své přísaze vojenské poslušnosti. Dokonce ještě 9. listopadu sám sobě stále namlouval, že vojsko lze použít proti lidem a královskou dynastii zachránit obrácením Němců proti Němcům. Jeho generálové tak nesmýšleli. Hindenburg, tento dřevěný titan, jej vyslechl mlčky. Gröner který vystřídal Ludendorffa, všednodenní důstojník železniční přepravy a syn četaře, nebyl tak hloupý, aby mlčel. Na základě sondování mezi padesáti plukovními veliteli věděl, že vojáci nyní chtějí ?pouze jedinou věc ? příměří v co nejkratší době?. Cena za příměří pro dynastii Hohenzollernů byla císařova abdikace. Císař jej vyslechl s rostoucí nevírou. A co Fahneneid, zeptal se, přísaha na plukovní zástavu, která zavazovala každého německého vojáka raději umřít, než neuposlechnout? Gröner vyslovil nevyslovitelné. ?Fahneneid?, pravil, ?to jsou dnes už jen prázdná slova.?

            Pád dynastie Hohenzollernů proběhl rychle. Vilém II. odmítl návrh, aby hledal smrt v zákopech, jako neslučitelný se svým postavením hlavy německé luteránské církve, a odjel 10. listopadu vlakem do Holandska. Po svém příjezdu na hrad Doorn, kde stráví dlouhá léta exilu, dost dlouhá na to, aby Hitler postavil během německé okupace Holandska k branám čestnou stráž, požádal ?o šálek dobrého anglického čaje?. Dne 28. listopadu podepsal abdikační listinu. Protože každý z jeho šesti synů přísahal, že nebude jeho následníkem, dynastie Hohenzollernů tak přetrhala svazky s vedením německého státu a dokonce ztratila i nárok na pruskou korunu.

            Německo v té době bylo už tak jako tak fakticky republikou, vyhlášenou 9. listopadu, ačkoliv obdrželo presidenta v osobě Friedricha Eberta teprve v únoru 1919. Nicméně byla to republika bez podstaty, postrádající základní složky jakékoliv politické entity, či ozbrojené síly, jimiž by se mohla bránit proti nepřátelům. Posledním disciplinovaným činem staré císařské armády byl zpáteční pochod přes hranice Německa s Francií a Belgií. Jakmile byla na domácím území, sama se demobilizovala. Vojáci zahodili uniformy a zbraně a odešli domů. To však Německou republiku ozbrojených mužů nezbavilo. Jako kdekoliv jinde v politickém zeměpisu střední a východní Evropy (v nových republikách Polsku, Finsku, Estonsku, Litvě a Lotyšsku, v nominální monarchii Maďarsko, v německém Rakousku) vyskytovala se i zde hojnost formací vojáků, oddaných starým či novým ortodoxním názorům či revolučním ideologiím. Nacionalistické ortodoxní názory převládnou v etnicky nesourodé Jugoslávii, v Československu a v Polsku, ačkoliv tato mladá republika bude muset bojovat za své hranice proti nepravidelným německým jednotkám na západě a zoufale proti bolševikům na východě. Ve Finsku a v pobaltských státech, v Maďarsku a v samotném Německu ozbrojení mužové budou postrachem rudé revoluce. Na východě byla potlačena za cenu občanského střetnutí. V Německu nějaký čas hrozilo, že revoluce zvítězí ?kontumačně?, neboť konstituční republikanismus nedokázal zprvu najít žádné ozbrojené síly, které by se jí postavily. Na troskách staré císařské armády však byly sestaveny improvizované jednotky z mužů, kteří neznali jiné řemeslo než vojančení. Nesly taková jména jako Garde Kavallerie Schützen Division, Freiwillige Landesjägerkorps, Landeschützenkorps, Freikorps Hülsen a vítězily v pouličních bitvách v Berlíně, Gothě, Halle, Drážďanech, Mnichově a v mnoha dalších německých městech, v nichž brutální silou potlačovaly německý bolševismus a kladly na bedra nové republikánské vlády permanentní dluh vděčnosti, kterým byla povinována generálům této improvizované armády. Její pluky vytvoří jádro ?armády o sto tisících mužů?, což bylo vše, co mírová konference ve Versailles v roce 1919 Německu povolí.

            Zatímco německou politickou budoucnost rozhodovala občanská válka v hlavním městě a v provinciích, vojska Spojenců postupovala, aby obsadila postavení v provinciích západního Porýní a na třech předmostích za řekou u Mohuče, Koblenze a Kolína, jak to stanovily podmínky příměří. Vojáci okupačních armád, s výjimkou Francouzů, se s obyvatelstvem rychle sbratřili. Nepřátelství bylo rychle nahrazeno přátelstvím, o to rychleji, jak se armádní potravinové dávky dostávaly z vojenských polních kuchyní do domácností lidí, stále ještě se živících v důsledku spojenecké blokády nuznou válečnou stravou. Právě hlad, daleko více než hrozba invaze v plném měřítku, nakonec přiměly německou republiku, aby podepsala 23. června 1919 mírovou smlouvu. Dva dny předtím byla plavidla Hochseeflotte, internovaná v britském kotvišti ve Scapa Flow, potopena svými posádkami jako výraz konečného protestu proti tvrdosti nabídnutých podmínek.

            Bylo historickou ironií, že si důstojníci císařova válečného námořnictva zvolili pro své nádherné bitevní lodě za vodní hrob právě britský přístav. Kdyby se Vilém II. nepustil do strategicky zbytečného pokusu vyrovnat se britské námořní síle, mohl se vyhnout osudnému nepřátelství mezi oběma státy. Stejně tak se šlo pravděpodobně vyhnout neurotickému klimatu podezřívání a nejistoty, z něhož se první světová válka zrodila. Neoznačený hřbitov císařových eskader uvnitř nejodlehlejších ostrovů britského souostroví, chránících cestu z úzkých moří, kterou by jeho loďstvo muselo uniknout, aby dosáhlo skutečného zaoceánského statutu, zůstává památníkem sobeckých a naprosto bezúčelných vojenských ambicí.

            Je to jeden z mnoha hřbitovů, jež jsou hlavním dědictvím Velké války. Kronika jejích bitev představuje nejpochmurnější literaturu vojenské historie. Žádné hrdinské signály trubky nezní na paměť rozedraných milionů vojáků, kteří se plahočili vstříc smrti po jednotvárných pláních Pikardie či Polska. Žádné litanie nejsou zpívány za vůdce, kteří je falešným přemlouváním vylákali na jatka. Dědictví politických výsledků války se téměř vymyká pochopení: Evropa, střed světové civilizace, v troskách, křesťanská království přeměněná porážkou na bezbožné tyranie, ať již bolševické či nacistické, jejichž povrchní ideologické rozdíly nehrají z hlediska jejich krutosti vůči obyčejným a slušným lidem vůbec žádnou roli. To nejhorší ve století, jež první světová válka zahájila ? úmyslné vyhladovění rolnických ?nepřátel lidu? po provinciích, vyhlazování rasových vyděděnců, persekuce ideologických a kulturních objektů nenávisti ideologie, masakry etnických menšin, potlačení suverenity malých států, zničení parlamentů a vzestup komisařů, gauleiterů a válečníků k nadvládě nad němými miliony ? to vše má svůj původ v chaosu, který první světová válka za sebou zanechala. Na konci 20. století z toho všeho naštěstí zůstalo jen málo. Evropa je znovu, jako byla v roce 1900, prosperující, mírumilovnou mocností k dobru světa.

            Hřbitovy zůstávají. Mnozí z těch, kteří zemřeli v bitvě, nebyli nikdy uloženi k odpočinku. Jejich těla byla roztrhána na kusy dělostřeleckou palbou a fragmenty roztroušeny bez naděje na identifikaci. Mnohá další těla nemohla být sebrána v průběhu bojů a byla potom ztracena z dohledu, pohřbena ve zhroucených kráterech po granátech, anebo sesypaných zákopech, či se rozpadla v půdě sesuté v důsledku bitvy. Jen málo ruských nebo tureckých vojáků mělo vůbec nějaký slušný pohřeb a mnoho německých a rakousko-uherských vojáků zabitých na posunujících se bojištích východní fronty se prostě proměnilo v hlínu. Na neměnných bojištích západu bylo úsilí bojovníků o zachování slušnosti snadnější. Hned od začátku bylo organizováno budování válečných hřbitovů, důstojníci, mající na starosti registraci hrobů, vytyčovali pozemky a když to čas dovolil, duchovní a kamarádi padlých se postarali o slavnostní obřad. Navzdory tomu zůstaly na konci války pozůstatky téměř poloviny padlých ve skutečnosti ztraceny. Z milionu mrtvých britského impéria, většinou zabitých ve Francii a v Belgii, nebyla těla více než 500 000 nikdy nalezena, a mnozí z nalezených nebyli identifikováni. Také z 1 700 000 Francouzů padlých ve válce zmizela stejná poměrná část. Francie pohřbívala či znovu pohřbívala mrtvé nejrůznějšími způsoby, někdy v jednotlivých hrobech, někdy ve společných kostnicích, jako třeba u Verdunu. Němci, pracující na cizí půdě a nuceni budovat kompaktní a nenápadné hřbitovy, často vykopávali ohromné masové hroby. V hrobě u Vladsla v Belgii jsou soustředěna těla většiny dobrovolníků zabitých v roce 1914 během Kindermord bei Ypern; náhrobní deska kryje pozůstatky 20 000 mladých mužů.

            Britové zvolili zcela odlišnou a absolutně jednotnou metodu uctění padlých. Každé tělo dostalo samostatný hrob, kde je zaznamenáno jméno, věk, hodnost, pluk a datum a místo smrti. Pokud nebylo možné tyto údaje zjistit, nese náhrobní kámen epitaf, složený Rudyardem Kiplingem, který byl sám truchlícím otcem: ?Voják Velké války známý pouze Bohu?. Jména těch, kteří nebyli nikdy nalezeni, jsou napsána na architektonických památnících, z nichž největší v Thiepvalu zaznamenává jména 70 000 nezvěstných z bitvy u Sommy. Bylo také rozhodnuto, že hřbitovy, ať již velké či malé, budou obezděny a osazeny jako klasická anglická venkovská zahrada. Mezi náhrobními kameny je stříhaný trávník a u jejich paty rostou růže a bylinné rostliny. S výjimkou těch nejmenších hřbitovů má každý z nich také uprostřed kříž s Kristovou obětí a v těch větších je také symbolický oltář s pamětní deskou, na níž je nápis rovněž zkomponovaný Kiplingem: ?Jejich jména budou žít navěky?. Celkem bylo vybudováno šest set hřbitovů, které byly svěřeny do péče Imperiálnímu úřadu pro válečné hřbitovy. Úřad pracuje na základě zákona francouzské vlády, jímž byla půda darována jako sépultures perpétuelles, a najímá více než tisíc zahradníků, aby se o hřbitovy neustále starali. Všechny hřbitovy přežívají, stále s úctou udržovány zahradníky úřadu, a jsou často navštěvovány Brity, někdy prapravnuky těch, kteří jsou zde pohřbeni, jak o tom svědčí hluboce dojímavé lístky, ale navštěvují je také zvědavci mnoha jiných národností. Nikdo neodchází, aniž by nebyl pohnut výjimečnou krásou hřbitovů. Osmdesát let stříhání a prořezávání dosáhlo původního záměru vytvořit ?podobu malého parku či zahrady?, přičemž uplynulý čas vtiskl těmto místům nadčasovou vyzrálost. Na jaře, když zde vše kvete, jsou hřbitovy místem obrození a téměř naděje, na podzim, kdy opadává listí, místem rozjímání a vzpomínek.

            Stužka britských hřbitovů, táhnoucí se od Severního moře až k Sommě a dále, představuje idealizovaný památník všem těm, jejichž vyhlazení na bojištích Velké války není připomínáno. Jejich množství je ohromné. K milionu mrtvých Britského impéria a 1 700 000 mrtvým Francouzům musíme připočítat 1 016 000 vojáků habsburské říše, kteří se nevrátili, dva miliony Němců, 460 000 Italů, 1 700 000 Rusů a mnoho set tisíc Turků. Jejich množství nebylo nikdy spočítáno. Mrtví z řad dobrovolníků či odvedenců představují v poměru k počtu obyvatelstva celkem únosné ztráty na životech. V případě Německa činí například 3,5 procenta. Počítáno však jako procentuální ztráty z řad těch nejmladších a nejschopnějších, překračují čísla daleko míru citové únosnosti. Mužská úmrtnost překročila v letech 1914?1918 běžný průměr sedm až osmkrát v Británii a desetkrát ve Francii, kde padlo 17 procent všech, kteří sloužili ve vojsku. Podobné procento padlých bylo mezi nejmladšími věkovými skupinami v Německu. ?V letech 1870 až 1899 se narodilo asi 16 milionů chlapců. Až na několik málo z nich všichni sloužili ve vojsku a asi 13 procent z nich bylo zabito.? Stejně jako ve Francii a v Británii, představují tyto počty, pokud jsou udávány pro kontingenty nejschopnější pro službu z hlediska věku, ještě daleko těžší břímě ztrát. ?Odvodní ročníky 1892?1895, muži v době vypuknutí války ve věku 19 až 22 let, byly zredukovány o 35?37 procent.?

            Jeden ze tří. Není divu, že poválečný svět hovořil o ?ztracené generaci?, že její rodiče sdíleli společný smutek a že přeživší prožívali další roky života pod dojmem nevysvětlitelného vyváznutí, často poznamenáni pocitem viny a někdy se vztekem a touhou po odplatě. Takové myšlenky byly vzdáleny myslím britských a francouzských veteránů, kteří doufali jedině, že hrůzy zákopů se za jejich života či za života jejich synů nebudou opakovat. Nahlodávaly však mysl mnoha Němců, především mentalitu ?frontového bojovníka? Adolfa Hitlera, který v Mnichově v září 1922 vychrlil hrozbu odplaty, jež zaseje símě druhé světové války.

 

Druhá světová válka byla pokračováním první a nelze ji samozřejmě vysvětlit jinak, než jako důsledek zaryté zloby a nestability, jež po sobě dřívější konflikt zanechal. Císařské Německo, navzdory svým ohromným hospodářským úspěchům a intelektuální vážnosti, jaké dosáhli ve světě jeho učenci, překypovalo nespokojeností, především nad nepoměrem mezi svou průmyslovou a vojenskou mocí a politickým postavením mezi královstvími a republikami, především Británií a Francií. Tyto říše se těšily ze skutečného postavení impérií a nikoliv jenom z prázdného titulu císařství. Předválečná nespokojenost Německa ovšem bledla před nespokojeností, jaká se jej zmocnila po Versailles. Republikánské Německo, přinucené vydat Alsasko a Lotrinsko uchvácené v letech 1870?71, přenechat nezávislému Polsku historická místa německého osídlení ve Slezsku a Západním Prusku, poníženo povinným odzbrojením, jež zredukovalo jeho vojsko na nepatrné četnictvo, rozpustit úplně bitevní loďstvo a zrušit letectvo, vydíráno pokračujícím hladověním v důsledku blokády k podepsání ponižující mírové smlouvy, začalo živit důvody ke stížnostem daleko silnější, než byly ty, které zdeformovaly jeho mezinárodní vztahy a vnitřní politiku před rokem 1914. Velkomyslnost liberálně demokratické vlády Výmarské republiky je ani v nejmenším neumenšovala. Její velká politická a diplomatická zdrženlivost v letech, kdy její hospodářské přehmaty zruinovaly německou střední třídu a její pokoření se před francouzskou a britskou okupací a politikou reparací snížily národní pýchu a živily extrémistické síly, jimž byly její zásady trnem v oku. V průběhu dvacátých let 20. století byla německá liberální demokracie unášena vzájemně se potírajícími proudy marxistického a nacionálního socialismu, které ji nakonec smetou.

            Osvobození národů východní Evropy z císařské nadvlády německy mluvících dynastií, hohenzollernské a habsburské, nepřineslo nástupnickým státům o mnoho více pokoje. Žádný z těchto států ? Polsko, Československo, Království Srbska, Chorvatska a Slovinska neboli Jugoslávie (jak bylo nazýváno od roku 1929) ? nenabyl natolik nedílné samostatnosti, aby mohl vést klidný politický život. Polská nezávislost byla téměř osudově ohrožena od samého začátku snahou posunout hranici co nejdále na východ, jak jen to bylo historicky ospravedlnitelné. Ve válce se Sovětským Ruskem, která následovala, polská vojska unikla porážce jen o vlásek. Jejich konečný a neočekávaný úspěch, ačkoliv byl jednoznačným národním triumfem, měl zatížit nový stát sbírkou menšin, většinou ukrajinských, jež zredukovaly podíl Poláků mezi obyvatelstvem na pouhých 60 procent. Kromě toho anexe východního Pruska, kolébky válečnické třídy Německa, poskytne v roce 1939 Hitlerovi záminku pro opakování agrese z roku 1914. Československo zdědilo od habsburské říše další německou menšinu v Sudetech, která stejným způsobem připravila tento nový stát o etnickou vyváženost, což mělo mít v roce 1938 pro integritu státu osudové následky. Nevyvážená rasová skladba státu Jugoslávie by se snad dala srovnat na základě dobré vůle, nicméně události prokázaly, že odhodlání pravoslavných Srbů dominovat, především nad katolickými Chorvaty, podkopala koherenci tohoto státu od samého jeho počátku. Vnitřní sváry zbaví Jugoslávii síly vzdorovat v roce 1941 italským a německým útokům.

            Dva ztroskotanci v tomto prostoru, Maďarsko a Bulharsko, byli ušetřeni podobných svárů v důsledku ztráty teritoria. Ztráty Maďarska však byly tak velké, že do poválečného světa vstoupilo se zlostnými nároky vůči sousedům, kteří změnou hranic získali. Rumunsko, hlavní vítěz, až příliš štědře odměněné za svůj katastrofální příspěvek k válečnému úsilí Spojenců v roce 1916, tak zdědilo permanentní zdroj konfliktu s Maďarskem ? ačkoliv zároveň také potencionálně se Sovětským svazem ? tím, že získalo menšiny, které tvořily více než čtvrtinu jeho populace.

            Také Řecko získalo přírůstek obyvatelstva, ale za cenu strašlivě nedoceněného imperiálního tažení proti očividně vymírajícím Turkům. Řecko, přesvědčené, že konečně nastal okamžik uskutečnění ?Velké myšlenky? (spojení oblastí historického helénského osídlení, což byl vůdčí princip řeckého nacionalismu od získání nezávislosti v roce 1832), vpadlo v červnu 1919 do Malé Asie. Úspěšné tažení přivedlo jeho vojáky téměř až k Ankaře, budoucímu hlavnímu městu budoucí turecké republiky, dokud Kemal, vítěz od Gallipoli, nedokázal rozpoutat v září 1922 protiútok, který příliš roztaženou řeckou armádu přemohl. Lausannskou smlouvou, která v roce 1923 ukončila válku, poražené Řecko a vítězné Turecko souhlasily se vzájemnou výměnou menšin. Tento proces znamenal ukončení řecké přítomnosti v pobřežních městech východního Egejského moře, kde Řekové žili od časů Homéra a dříve, a v řeckém vnitrozemí přidal ke čtyřem milionům Řeků milion vyděděných uprchlíků. Řada z nich, tak dlouho odloučená od zřídla řecké kultury, mluvila už jenom turecky. Chudoba, v níž se ocitli a zármutek, jenž si s sebou přinesli, byly zdrojem třídní nenávisti, jež v letech 1944?47 vyústí v občanskou válku.

            Balkánský problém, který způsobil první světovou válku, se tak po jejím skončení stal příčinou dalších problémů, které pokračovaly až do druhé světové války a které dokonce přetrvávají na Balkáně až dodnes. Kterýkoliv typický, životem unavený představitel habsburského imperialismu, kdyby dnes ožil, by se mohl zeptat, co se změnilo. Hodně se toho samozřejmě změnilo ve východní Evropě, která byla živnou půdou první světové války, ačkoliv především v důsledku nemilosrdných územních a etnických reorganizací těchto oblastí, které provedl Stalin na základě vítězství rudé armády z roku 1945. Zmizela řada impérií, poslední z nich Sovětské Rusko, a také řada menšin, především z Polska a z nově vzniklých republik České a Slovenské. Avšak řada menšin naopak zůstává, především v zemích, kde Stalin svou práci nedokončil ? v Rumunsku, Maďarsku a bývalé Jugoslávii. Zahraniční úřady požadují, aby srbské úřady potrestaly politické zločince, stejně tak, jak to požadovaly na Srbech habsburské úřady v roce 1914. V údolích řek Sávy a Driny operují zahraniční vojenské jednotky, stejně tak, jak tomu bylo v roce 1915. To všechno je nesmírně záhadné.

            Ale také první světová válka byla záhadná. Její původ je záhadný. A stejně tak i její průběh. Proč se prosperující světadíl na vrcholu svého úspěchu, zdroj a zprostředkovatel světového bohatství, moci a intelektuálních a kulturních výdobytků, rozhodl riskovat vše, co získal sám pro sebe a co mohl nabídnout světu, v loterii brutálního a lokálního bratrovražedného boje? Proč se válčící státy rozhodly, poté, co na všech stranách pominula naděje, že konflikt bude v úvodních měsících po vypuknutí války rychle a rozhodně ukončen, že zahájí totální válku a obětují celou svou mladou generaci vzájemnému a existenciálně bezúčelnému vyvražďování? Snad byly v sázce zásady. Ale zásada neporušitelnosti mezinárodní smlouvy, jež přivedla do války Británii, stěží stála za cenu, kterou nakonec Británie zaplatila za její dodržení. Také obrana státního území byla v sázce a pro tuto zásadu Francie bojovala za cenu téměř nenapravitelných škod na blahobytu národa. Obrana principů smlouvy o vzájemné bezpečnosti, na jejímž základě vstoupily do války Německo a Rusko, byla prováděna tak úporně, až došlo k rozpadu státních struktur, takže otázka bezpečnosti ztratila smysl. Prostý státní zájem, podnět Rakousko-Uherska a nejstarší příčina vedení válek, po zhroucení pilířů imperialismu kolem Habsburků už nebyl zájmem vůbec nikoho.

            Následky samozřejmě nelze předvídat. Zkušenost však může být až velice snadno promítnuta do budoucnosti. Zkušenosti prvních válečníků z let 1914?18 ? pravděpodobnost zranění či smrti v prostředí špíny a mizérie ? rychle nabyly punc nevyhnutelnosti. I v tom je záhada. Jak mohly anonymní miliony navlečené do nerozlišitelné šedi, bez rozdílu připravené o každý ždibec slávy, který tradičně činil život mužů ve zbrani snesitelným, najít tolik rozhodnosti, aby vydržely tento boj a uvěřily v jeho smysl? Že tuto rozhodnost našly, je jedním z nezvratných faktů Velké války. V zákopových městech západní i východní fronty kvetlo kamarádství, jež svazovalo neznámé lidi nejtěsnějšími pouty bratrství a povznášelo vzájemnou věrnost, vzniklou v rámci étosu pluku až na úroveň pokrevních svazků života a smrti. Muži, kteří v zákopech navázali důvěrná přátelství, si vytvořili svazky vzájemné závislosti a sebeobětování silnější, než jaké mohou vzniknout z kamarádství založeného v míru a v lepších časech. To je elementární záhada první světové války. Pokud dokážeme porozumět jejím láskám, stejně jako jejím nenávistem, mohli bychom se přiblížit porozumění záhadě lidského života.

Přeložil Leonid Křížek

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.